buď
zvýšenou
lásku
nebo
zvýšené
poznání
nebo
rozšířené
vědomí,
ale
nikoliv
jenom
smyslové
vjemy.
Ty
jsou
vedlejší,
ty
v
tom
mohou
zcela
chybět.
A
Ježíš
přeci
právem
řekl,
že
nikdo
nepřijde
k
Otci,
než
skrze
něj,
protože
tyto
stavy
nezpůsobuje
nic
smrtelného,
žádná
smrtelná
snaha,
snaha
tedy
smrtelného
člověka,
lépe
řečeno,
nezpůsobí
tyto
stavy
přímo.
Nýbrž
jenom
na
jejich
okraj
člověka
dovede.
To
je
mnoho,
ale
není
to
vůbec
spojovací
stav,
kam
člověka
dovede.
A
Ježíš
správně
řekl,
že
on
jediný,
to
znamená
tento
aspekt
Boha.
Tato
funkce
Boha
má
na
starosti,
aby
člověka
převedla
na
druhou
stranu,
to
znamená,
to
už
nedělá
člověk,
to
dělá
za
něj
Bůh.
Čili
při
tom
je
člověk
absolutně
trpný,
až
když
se
do
toho
zase
znovu
plete
svou
činností,
tak
má
tak
obrovskou
moc,
že
zabrzdí
Bohu
tuto
možnost.
Zabrzdí
mu
tuto
vymoženost
provést
na
člověku.
A
upozorňuju
vás
na
to,
že
ten,
kdo
by
se
jenom
snažil,
že
pro
tu
svoji
snahu
by
mohl
zabrzdit
možnost
vstupu
do
Boha,
do
věčnosti.
On
musí
umět
od
té
snahy
také
ustoupit.
Ne
nadlouho,
ale
na
tak
dlouho,
ale
hlavně
tak
intenzivně,
aby
mu
z
ní
pro
tu
chvíli
nic
konkrétního
nezbylo.
Aby
mu
zbyla
jenom
touha,
která
stála
za
tou
snahou.
To
o
to
se
nemusí
starat,
když
ta
touha
zůstala,
protože
ta
vždycky
je
silnější,
než
chce
ta
konkrétní
činnost.
Do
té
konkrétní
činnosti
člověk
totiž
musí
svou
aktivitou
vstupovat.
Kdežto
do
toho
doznívání
konkrétní
činnosti
vstupovat
nesmí,
ta
doznívá
sama.
To
je
samovolná
síla,
která
přežívá
jakoukoliv
činnost,
neboť
je
zákulisím
veškeré
aktivní
činnosti.
Například
jsme
si
to
ukázali
už
v
minulosti
na
víře.
Naučená
víra
je
aktivní
činnost,
ale
za
ní
stojí
samovolná
víra,
která
je
trpné
povahy.
A
není
proto
zbytečné
naučenou
víru
mít,
i
když
samo
o
sobě
je
to
neužitečné,
samo
o
sobě.
Protože
dokud
bychom
se
řídili
jenom
naučenou
vírou,
tak
to
nemá
spojovací
účinek.
My
musíme
umět
od
své
víry
také
odstoupit,
ano?
Jako
od
všeho
naučeného.
A
když
my
se
modlíme
jakýmkoliv
způsobem,
tak
je
to
otázka
paměti.
Ať
si
to
děláme
sebe
jednodušeji,
sebe-zjednodušenější
modlitba,
tak
je
to
otázka
paměti.
Říkám-li
slovo
Boží,
to
je
přeci
otázka
paměti,
já
si
to
slovo
musím
pamatovat.
Já
musím
říkat,
když
je
to
zvýšený...
zvýšený
cit,
tak
je
to
otázka
paměti,
protože
já
ten
cit
musím
mít
v
paměti
a
tak
dále.
Čili
to
všecko
paměť,
pokud
je
do
něčeho
zapletena,
to
všecko
nás
pořád
udržuje
v
prostoru
a
v
času.
Kdežto
trpnost
znamená
opuštění
všech
těchto
vymožeností,
kterými
zde
žijeme.
Takže
jestliže,
ještě
opakuji
jednou,
řekl
Ježíš,
že
jedině
skrz
něj
se
může
jít,
to
znamená,
jedině
skrz
tohoto
projeveného
Boha
se
může
přistoupit
k
Bohu
Otci,
který
je
pořád
v
tom
stavu
na
nebesích,
to
znamená
neprojeven,
tak
měl
pravdu.
Protože
jim
řekl:
dokud
se
mi
neodevzdáte,
dokud
mě
nebudete
následovat,
dokud
sebe
nezapřete,
i
v
tom
nejlepším
slova
smyslu,
to
znamená,
i
když
děláte
dobře,
tak
se
musíte
umět
zapřít
na
chvíli,
se
s
tím
přestat
na
chvíli,
tak
já
nemohu
vás
odvésti
odsud.
Já
vím,
že
to
tam
není
přímo
v
tom
řečeno,
ale
je
tomu
tak
nutno
rozumět.
Protože
my
nejsme
Bohem,
a
když
on
říkal,
že
skrze
něj
se
jde,
tak
je
to
činnost,
kterou
neděláme
my.
Čili
my
při
tom
nesmíme
být
činní.
Když
tady
Ježíš
řekl:
"já
jsem
cesta
i
pravda
i
život".
Tak
byste
řekli,
no
tak
vlastně
každý
krok
na
této
cestě
vlastně
dělá
on.
Anebo
by
se
mohlo
vysvětlit
také,
že
on
označil
cestu,
já
zatím
zůstanu
u
té
cesty
napřed,
po
které
se
dá
kráčet.
A
my
jsme
si,
vysvětlujíce
si
jeho
život,
řekli,
že
tomu
tak
je.
Že
je
to
cesta,
po
které
se
dá
kráčet.
Ovšem
je
to
cesta,
po
které
se
dá
kráčet
způsobem,
který
jsme
si
už
detailně
vysvětlili.
Že
totiž:
jde
se
po
té
cestě
a
musíme
vždycky
dos-
dospět
do
stádia,
kdy
vyčerpáme
na
určitém
stupni
všechny
lidské
možnosti.
A
v
tom
momentu,
kdybychom
chtěli
dál
jít
svými
silami,
tak
se
z
místa
nehneme.
A
tady
potom
platí,
že
on
je
cestou,
po
které
se
kráčet
nedá.
Protože
tady
musí
zakročit
on,
aby
nás
převedl
na
další
stupeň.
Tady
se
musíme
opřít
o
jeho
sílu,
čili
musíme
zůstat
trpní.
A
zase
potom
to
je
cesta
dál,
po
které
se
kráčet
dá.
Kdyby
tomu
tak
třebas
nebylo,
tak
by
nebylo
možné,
aby
on
nechal
své,
sotva,
řek
bych,
narozené
učedníky,
sotva
se
ocitnuvší
ve
stavu
učedníků,
dělat
zázraky
nebo
křtít
a
podobně.
To
znamená,
dělat
veliké
skutky.
On
zároveň
působil
v
nich
jako
ta
trpná
síla,
která
měla
daleko
větší
moc,
než
měli
oni.
Čili
my,
když
si
to
takhle
samo
sebou
vysvětlujeme,
tak
my
si
vždycky,
vy
máte
z
toho
dojem,
že
dlouho
děláme
všechno
sami
a
pak
najednou
je
tady
Pánbu
a
udělá
nějakou
změnu.
Tohleto,
jak
to
ukázal
Ježíš
Kristus,
je,
řek
bych,
schematická
ukázka.
Nemůže
se
to
jinak
ukázat.
Ale
tady
o
tom-
v
tom
případu,
i
jako
třeba
při
různých
podobenstvích,
třeba
při
těch
hřivnách,
platí,
že
On
tu-
to
podobenství
nemohl
říkat
do
nekonečna.
Že
ho
nemohl
říkat
třeba,
a
bylo
by
to
neužitečné,
protože
kdo
už
rozumí
jednou
z
Ducha,
tak
už
rozumí
tomu
celému.
Nemusel
říkat:
za
jednu
hřivnu
dostaneš
jedno
město,
za
to
město
dostaneš
jeden
stát
a
takhle
dále
a
potom
třeba
celou
soustavu
sluneční,
takhle
na
to
nemohl
jít.
Ale
ve
skutečnosti
je
to
soustavná
činnost
Boží
v
nás,
která
má
trpnou
povaha-
povahu.
Je
to
soustavné
působení
Boží,
které
probíhá
souběžně
s
naší
činností.
Takže,
dejme
tomu,
během
soustředění
můžete
tisíckrát
přecházet
do
té
trpnosti
během
několika
krátkých
chvil.
To
znamená
během
třeba
nějaké
hodiny
nebo
tak,
mockrát
můžete
přecházet
do
té
trpnosti.
A
jestli
to
neděláte,
tak
se
proviňujete,
že
se
držíte
svého,
čili
neodstupujete
od
svého
vlastnictví,
a
tím
už
si
znemožňujete
další
postup.
Takže
když
řekl:
"já
jsem
cesta",
tak
řekl:
já
jsem
cesta,
i
taková
cesta,
po
které
se
kráčet
dá,
i
po
které
já
vás
vedu.
To
znamená,
po
které
vy
sami
nekráčíte,
ano?
A
zrovna
tak,
když
řekl:
že
jsem-
já
jsem
pravda.
Tak
je
to
i
pravda,
kterou
jak
vidíte,
můžeme
zčásti
pochopit.
Ale
nedělejte
si
iluze,
že
byste
ji
pochopili
tak,
že
by...
že
by
to
bylo
dostačující.
Totiž
toto
pochopení,
které
my
si
rozumem
tady
přednášíme
a
zprostředkujeme,
to
není
pochopení,
které
by
nás
poutalo.
To
nás
jenom
třeba
překvapuje,
na...
na
chvilinku
nadchne,
ale
museli
bychom
si
je
pořád
předvádět,
aby
nás
znovu
a
znovu
nadchlo
a
nakonec
by
to
všechno
otupělo.
Kdežto
poznání,
které
on
najednou,
ne
postupně,
poskytuje
člověku
ve
velkém
kvantu,
hlavně
ve
velké
hloubce,
to
je
poznání
ohromující
svou
hloubkou
a
převádějící
člověka
do
jiného
způsobu
chápání
věcí.
Takže
takové
poznání
je
světlem
pro
toho
člověka,
trvalým,
které
neuhasíná,
které
se
pamětně
nemusí
obnovovat.
To
se
obnovuje
jenom
tím
stavem,
který
se
postupně
prohlubuje.
A
když
nám,
takže
ještě
bych
to
mohl
říct
znovu,
na
tom
nezáleží,
že
také
pravda,
kterou
on
hlásal,
do
určité
stránky
je
dostupná
i
rozumu
i
našim
citům,
našemu
chápání.
A
tak
po
této
stránce
je
to
cesta,
po
které
se
dá
kráčet.
Ale
ta
pravda,
kterou
najednou
vidíme
zčista
jasna
ze
všech
stran,
takže
ji
nemůžeme
vůbec
lidsky
vyjádřit.
Jelikož
bych
ji-
kdybychom,
slovy
bychom
ji
vyjadřovali
vždycky
jenom
z
jedné
strany.
Tato
pravda
takhle
viděná
ze
všech
stran
najednou
inspirovaně
do
nás
vložená
nebo
vlitá,
to
je
cesta,
po
které
my
jsme
nekráčeli
a
nikdy
kráčet
nebudeme.
Že
ta
je
tady
najednou,
zdánlivě
bez
našeho
přičinění,
my
jsme
se
jenom
k
tomu
disponovali,
proto
říkám
zdánlivě,
dispozice
tady
byla,
ale
nic
víc.
Každý
krok
do
této
pravdy
musel
za
nás
udělat
Bůh.
A
totéž
platí
o
našem
životě.
Život,
který
tady
žijeme
od
narození
až
k
smrti,
Ježíš
ho
nazval
smrtí,
tak
jako
tak.
Ale
řekněme,
že
je
to
život,
abychom
si
umožnili
vůbec
náš
výklad.
Tak
tento
život
je
velice
málo
z
toho,
co
pravým
životem
věčným
je.
Takže
tento
život
má
pro
nás
málo
bodů,
které
by
nás
přenášely
nebo
bych,
které
by
nás,
které
by
nám
způsobovaly
překotný
růst
ve
vědomí.
My
musíme
tvrdě,
jak
to
je
řečeno
po
pádu
z
ráje,
dobývat
svůj
chléb
i
po
stránce
intelektuální
i
po
stránce
citů.
My
dorůstáme
pomalinku,
postupně
do
nějakého
pochopení
nebo
do
plnosti
života.
A
zase
odumíráme,
a
tak
to
jde
až
k
hrobu.
Ale
tento
život,
který
do
nás
vkládá
Bůh,
to
je
život,
ke
kterému
se
tímto
životem,
když
ho
žijeme
tak,
jak
jsme
se
naučili
od
Ježíše,
z
nadstavby
jeho
života,
z
té
symboliky
jeho
života.
Když
tímto
způsobem
jdeme,
následujeme
Ježíše,
tak
na
nás
najednou
spadá
nebo
jsme
podílníky
vyššího
způsobu
života.
Který
je
mnohanásobkem
tohoto
života,
který
žijeme,
který
nám
otevírá
široké
obzory,
jak
poznání,
tak
lásky,
tak
všeho
ostatního.
Ale
především
nás
zbavuje
postupně
pocitu
oddělenosti.
A
to
samo
o
sobě
je
poznatek,
který
vyplývá
ze
života
žitého
duchovně,
který
je
tak
ohromující
a
který
vede
k
tolika
novým
vlastnostem,
že
můžeme
říct,
že
z
člověka
dělá
vlastně
Boha
nebo
věčnou
bytost.
Protože
člověk
už
nežije
v
sobě
jenom
a
jenom
pro
sebe,
nýbrž
žije
pro
ty
ostatní.
A
nakonec,
když
to
dobře
dopadne
stejnou
měrou
jako
pro
sebe,
neboť
víc
od
člověka
ani
Ježíš
Kristus
nechtěl.
Ušli
jsme
tady
kus
společné
cesty
a
povšimli
jste
si
jistě,
že
ten
kousek,
který
jsme
tady
ušli,
se
podobal
cestě
učedníků
do
Emauz,
přičemž
my
všichni
jsme
byli
těmito
učedníky.
Že
nám
tady
Ježíš
vykládal,
proč
všechno
se
muselo
stát,
proč
se
musel
narodit
v
Betlémě,
proč
musel
vstoupit
do
Jordánu,
proč
musel
zemřít
na
kříži,
proč
musel
vstát
z
mrtvých.
On
to
nedělal
kvůli
sobě
nýbrž
kvůli
nám.
A
svatí,
kteří
ho
následovali,
nám
říkali-
říkají,
že
to
dělá
pořád
kvůli
nám.
Že
ustavičně
kvůli
nám
se
rodí
v
nás,
vstupuje
do
Jordánu,
na
kříž,
vstává
z
mrtvých.
A
my
si
musíme
jenom
přát,
abychom
byli
svědky
toho,
že
co
jsme
slyšeli,
co
jsme
viděli,
končí
tím,
že
se
promění
před
našimi
tvářemi.
Že
ho
poznáme
v
tom
všem
dění,
které
se
kolem
nás
tady
odehrává.
Že
je
to
on,
který
nás
proměňuje,
že
on
tou
cestou,
po
které
bychom
sami
nedokázali
jít
ani
krok
po
ní
udělat,
leda
se
snažit.
A
proto
vás
prosím,
abyste
z
této
cesty
nesestupovali,
šli
ustavičně
do
Emauz
a
věřili,
že
ten
Ježíš
promění
se
před
vámi
tak,
abyste
ho
poznali
v
těch
svých
krocích.
Ten
taky
promění
vaše
nitra,
abyste
se
s
ním
podíleli
na
věčném
životě.
Amen.
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííáááóóó
íííáááóóó
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúáá
íííéééóóóúúúáá
íííéééóóóúúúáá
íííéééóóóúúúáá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííáááóóó
íííáááóóó
íííéééóóóúúúáá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííáááóóó
íííáááóóó
íííáááóóó
íííéééóóóúúúáá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííáááóóó
íííáááóóó
íííáááóóó
íííáááóóó
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá
íííéééóóóúúúááá