kterou
by
zvolil,
nedostačuje
k
tomu,
aby
se
s
ní
spojil.
Nýbrž
ho
jenom
disponuje
k
tomu.
Čili
on
opravdu
rozeznával
přesně,
co
je
to
klepání,
a
to
byla
ta
metoda,
a
co
je
to
otevření,
které
není
v
síly
člověka-
silách
člověka.
Bude
člověku
otevřeno.
Čili
nezáleželo
mu
na
tom,
jestli
v
té
koncentraci
mu
bude
otevřeno.
Záleželo
mu
na
tom,
aby
správně
klepal.
A
tuto
metodu
vypracoval
velice
podrobně,
metodu
klepání.
A
není
to
tak
chybné,
že
to
vypracoval,
že
on
věděl,
že
člověk
nemůže
víc
udělat.
Kdyby
si
byl
myslel,
že
tím
klepáním
zároveň
si
otevře,
tak
by
si
k
tomu
aspoň
sedl,
aby
hned
nespadl
zvysoka,
že
ano?
Že
si
k
tomu
ale
nesedl,
tak
nepředpokládal,
že
si
otevře,
protože
toto
cvičení
duchovní
považoval
za
spojovací
účin.
To
znamená,
ne
okamžitě,
ale
nečekaně,
účinky
se
dostaví,
protože
člověk
se
disponuje.
Čili
ten
rozeznával
to,
co
my
nerozeznáváme,
klepání
od
otevírání.
Klepání
je
moje
schopnost,
otevírání
je
milost
Boží,
která
je
pro
každého
připravena.
Ještě
bych
chtěl
něco
říci.
My
si
možná
mylně
myslíme,
jenže
pak
si
to
nepřiznáme,
že
musíme
Bohu
prohlašovat
svoji
věrnost,
prohlašovat
svoji
lásku,
prohlašovat
svoji
oddanost.
A
já
nevím,
co
všechno,
a
svoji
vůli,
obsah
své
vůle,
jako
by
to
nevěděl.
On
to
všechno
ví.
Čili,
jestliže
my
nějak-
nějakou
deklaraci
provádíme,
tak
je
to
jenom
formulace
lidského
rozhodnutí.
Jenže
ta
formulace
není
k
zahození,
protože
člověk,
když
si
formuluje
své
rozhodnutí,
upřesní
je
a
to
rozhodnutí
je
třeba
závažnější,
obsažnější,
více
jej
strhne
na
svou
stranu.
Ale
všimněte
si...
všimněte
si,
jak
rozhodnutí
dělali
ti,
kteří
uspěli
s
tím
rozhodnutím.
Panna
Maria:
"staň
se".
Né?
To
znamená
velice
prostě.
"A
já
dívka
Páně,
staniž
se
mi
podle
slova
tvého",
když
to
chcete
říct.
To
znamená,
ona
radostí
překypovala,
to
nepotřebovala
Bohu
vyznávat.
Ona
prostě
měla
radost,
že
je
děvečkou
Páně,
to
znamená,
že
je
jeho
služkou.
A
že
tedy
může
se
stát
předmětem
jeho
vůle
nebo
uskutečňovatelem
jeho
vůle.
Nebo
vezměme
třeba
ty
apoštoly,
protože
máme
o
tom
známku-
poznámku
v
bibli,
v
Novém
zákoně,
jakým
způsobem
šli
za
Ježíšem,
když
je
získával,
beze
slov.
Kdyby
mu
byli
prohlašovali:
já
budu
tohleto
a
tak
dále.
Víte,
že
v
tom
je
veliké
nebezpečí,
protože
když
to
jednou
prohlašoval
Petr,
jak
to
dopadlo,
viďte?
To
my
se
neznáme,
lépe
je
co
nejmíň
prohlašovat.
To,
že
se
stává,
že
máme
třeba
dobrou
vůli
a
začneme
zase
prohlašovat
tuto
vůli
a
místo,
aby
se
u
nás
vystupňovala,
tak
ona
se
zmenšuje
a
nezbyde
z
ní
nakonec
vůbec
nic.
Že
rozdělení
mění
deklaraci.
Promarníme
ji
tím
slovy.
Víte,
síla
duchovní,
kterou
v
sobě
pociťujeme,
se
nejsnáze
promarní
jakýmkoliv
pohybem,
jakoukoliv
činností.
Jakmile
tuto
sílu
pocítíte,
musíte
odejít
pokud
možno
bez
pohybu,
jak
slovního,
mentálního
tak
fyzického
k
činnosti
a
na
chvilinku
se
uklidnit
při
této
činnosti.
A
tím
tuto
touhu
nebo
tuto
milost,
která
se
vám
projevuje,
převedete
do
sebe,
do
svého
"já".
Já
nemohu
radit
to,
co
říkali
středověcí
mystici,
ale
aspoň
se
o
tom
zmíním.
Že
oni
říkali,
jakákoliv
činnost,
někteří
z
nich,
ti
tak-
takzvaní
modlitebníci
přitom,
nic
nedělali:
jakákoliv
činnost
člověka
odvrací
od
Boha.
To
bylo
středověké
pojetí
mystiky,
které
někomu
dokonce
vyhovovalo.
A
já
s
tím
souhlasím
jenom
po
té
stránce,
že
základ
toho
je
pravdivý,
oni
to
měli
dobře
vypozorované.
Že
když
už
na
mě
něco
takového
jde,
tak
se
nesnažím
ani
do
toho
promlouvat
ani
se
pohybovat.
Uklidním
se,
bych
tak
řek,
utiším
se,
lehnu,
sednu,
cokoliv.
Nejkratším
stylem
se
dostanu
do
polohy,
kde
to
mohu
zažívat.
A
zaručeně
s
nikým
nemluvit
ani
se
sebou.
Máme
vnitřní
a
vnější
klid,
zachovávat
vnější
klid,
to
je
málo.
Musím
zachovávat
i
vnitřní
klid,
to
znamená,
nevedu
dialog.
Neve-to
znamená
ani
kontrolní
myšlenky
ani
nějaké
povzbuzování
sebe
sama
dalšími
střelnými
modlitbami.
Když
to
tady
na
mě
přichází,
tak
není
třeba
střelné-
střelná
modlitba.
Naopak
ta
střelná
modlitba
v
tomto
případě
by
porušila
tu
vzrůstající
třebas
lásku.
Ta
onlid-
modlitba
vzrůstajících
afektů
čili
lásky,
ta
právě
nesmí
být
rušena
slovy.
Může
za
čas
začít
třebas
podněcování,
ale
pak,
jak
jednou
se
rozpoutá
ten
příliv,
tak
už
potom
musí
se
mu
člověk
odevzdat.
Tak
to
by
asi
bylo.
Řekli
jsme
si
tady,
že
ta
cesta
nebo
to
klepání
se
skládá
ze
dvou
částí.
Klepám-li,
vlastně
žádám,
aby
mně
bylo
otevřeno.
A
bylo
by
dobře
chápat
ten
můj
přístup
za
klepání.
Pochopit-
vidět
v
něm
klepání,
ale
nepředstírat
si,
že
chci
něco
jiného.
Já
klepám
přeci
proto,
aby
mně
bylo
otevřeno.
Ale
neměl
bych
do
toho
vměšovat
sebe-otevírání
Boží,
otevírání
vlastními
silami.
To,
že
žádám,
to
je
klepání.
To
není
přece
v
rozporu
s
tím
vpuštěním,
naopak,
to...
to
mě
disponuje,
ale
není
to
odevzdanost.
Není
to
v
pravém
slova
smyslu
odevzdanost.
Vy
si
myslíte,
já
tady
trčím
v
odevzdanosti
a
vy
si
myslíte,
že
tím,
že
někam
se
soustřeďujete,
že
tím
se
odevzdáváte.
Ono
vám
to
vpravdě
nejde,
jsem
si
všiml.
A
to
proto,
že
nevíte,
neumíte
toho
prostředku
použít,
jak
jsem
to
říkal,
jako
nástroje.
To
klepání
je
nástroj
k
tomu,
aby
vám
bylo
otevřeno.
A
nejlepší
použití
toho
nástroje,
kterým
nejvíc
disponuje,
je,
že...
že
s
tím
nástrojem...
že
s
tím
nástrojem
se
ztotožní.
Že
to
jsem
já,
který
klepe,
a
ne
moje
ruka,
ne
nějaké
slovo
Páně
nebo
nějaké,
to
jsem
celý
já,
který
klepe.
Není
nic,
ve
mně
už
nezbývá
nic
jiného
než
ten,
kdo
klepe.
Tím
se
ztotožním
s
prostředkem,
kterým
klepu.
Tím
se
ztotožním
třebas
s
tím
jmenováním
jména
Božího,
nebo
s
tím
vcházením
do
nitra.
A
tím
začíná
sebeobětování,
to
už
je
přechod
k
sebeobětování.
Ovšem
člověk
se
má
tak
dalece
rád,
že
nikdy
by
se
neobětoval.
To
si
jenom
předstírá,
že
by
byl
ochoten.
K
tomu
potřebuje
sílu
od
Boha,
aby
se
obětoval.
On
mu
musí
vnuknout
sílu,
která
mu
dovolí,
aby
překonal
sama
sebe.
A
tu
musím
říct,
že
jsem
prvních
devět
let
dělal
tu
chybu,
soustavně,
že
jsem
do
tohoto
sebe
odevzdávání
šel
sám.
No,
sice
s
nějakým
poznáním,
či
taky
ne,
bez
Boha.
A
dejme
tomu,
kdo
to
poznání
nemá,
tak
jde
úplně
sám,
to
je
úplně
ztracené
napřed.
To
může
zírat
do
věčnosti,
a
nikdy
se
nic
nepovede.
Ale
já
se
musím
umět
připojit
k
oběti
Ježíšově.
Proto
je
mým
Spasitelem,
že
kdokoliv
se
k
němu
připojí,
k
jeho
oběti,
tak
On
se
za
něho
znovu
obětuje.
On
se
za
něho
znovu
obětuje.
Proto
Ježíš
řekl
svaté
Terezii:
"vezmi
si
moje
utrpení
na
kříži
a
znovu
ho
odevzdej".
To
znamená,
on
se
znovu
s
tou
Terezií
obětoval
na
kříži.
A
ona
to
tak
popisovala:
"tady
se
Ježíš
obětuje
za
mě".
A
už
pro
tu
vděčnost
a
pro
to
všecko
se
k
němu
připojila
a
vstala
z
mrtvých
na
tomto
světě.
Rozumíte
mně
dobře?
No
a
my
vlastně
musíme
udělat
totéž.
Milost,
kterou
dostáváme,
je
velice
záva-
závažná
záležitost.
Protože
právě
milost
způsobuje,
že
se
posouváme
kupředu.
Jestli
jsme
si
řekli,
že
ovšem
křesťansky
vyjádřeno
je
to
milost,
ne?
To
vyjádřily
symboly
jinýho
náboženství,
slovními
symboly,
jiná
náboženství
si
to
přejmenovala.
Jmenovala
to
třeba
zásah
Boží,
zásah
prozřetelnosti
a
tak.
Ten
se
neděje
nikdy
bez...
bez
toho,
že
by
to
neznamenalo
závazek
toho,
komu
ta
milost
byla
udělena.
Já
vám
to
řeknu
jinak.
Když
třebas
Jonášovi
Hospodin
říkal,
že
Ninive
padne
pro
svou
ostudnost,
ne,
pro
své
špatné
mravy
a
že
mu
dává
asi
šest
neděl
na
polepšení,
tak
to
byla
milost,
kterou
on
získal.
Nejenom
Ninive
mělo
tu
milost,
ale
také
ji
měl
Jonáš.
Ninive
kupodivu
tou
milostí
nepohrdlo,
nýbrž
vzalo
to
jako
závazek
a
polepšilo
se.
Jenomže
milému
panu
Jonášovi
to
nebylo
vhod,
protože
to
byla
pro
něho
ostuda,
když
jednou
řekl
z
moci
Boží:
za
šest
neděl
po
vás
bude
veta.
A
voni
šest
neděl
přežili,
tak
odešel
z
Ninive
zahanben.
Se
mu
taky
smáli,
taky
je
to
možné,
to
nevíme.
To
tam
nikde
není
taky
napsáno.
A
spolkla
ho
velryba.
To
znamená,
musel
přežít
několik
dní
v
temnotách,
to
je
symbol,
v
temnotách
na
moři,
to
je
také
symbol.
To
znamená,
ponořen
v
těch
hlubinách
temných,
temného
poznání.
A
teprve
pak
byl
vyvržen,
až
když
tam
prodělal
svou
smrt.
Až
ten
proces,
kterým
měl
projít
pomocí
milosti,
musel
projít
násilím
v
něm,
ano?
A
pak
zase
byl
Jonášem,
jakým
měl
být.
Čili
tady
jsem
najednou
všem
přítelům
ukázal,
jak
milost
je
závazkem,
a
nikoliv
dojnou
krávou.
Kdybychom
se
milosti
chtěli
chopit
a
ji
využívat,
to
třeba
se
ani
nezdá,
že
ten
Jonáš
ji
chtěl
využít
ke
své
slávě,
viďte?
Ale
on
chtěl.
On
se
chtěl
taky
vytáhnout.
To
přitom
neměl
dělat.
Už
pro
tu
maličkost
byl
trestán.
Přestože
v
podstatě
všechno
splnil.
On
tomu
městu
řekl
správně,
co
má
dělat.
Všechno
jim
to
vzkázal
správně,
všechno
splnil,
ale
nesplnil
tuhleten
základní
požadavek,
že
milost
nesmí
být
vlastněna,
že?
Žádným
i
v
takovým
přeneseným
slova
smyslu
vzdáleným,
jako
on
že
se
chtěl
jí
ozdobit.
Ta
není
pro
ozdobu.
Ta
je
proto,
že
člověk
se
má
podle
ní
zařídit,
má
podle
ní
dále
se
odosobnit
a
za
milost,
milost
zase
vzíti.
Jak
je
prostě
v
tom
přirovnání
o
těch
hřivnách
jasně
řečeno.
Když
hospodařil
s
jednou
hřivnou
dobře,
a
nic
si
z
ní
vůbec
nenechal,
prosím,
po
všech
stránkách
v
přeneseném
i
v
původním
slova
smyslu,
dostal
za
to
jedno
město.
A
pak
ovšem
zase,
když
jedině
co
dostal,
tak
dostal
zase
další
a
tak
dále,
to
znamená
milost
za
milost,
menší,
větší
a
tak
to
jde
dál.
A
tak
taky
ti
jeho
učedníci,
když
za
tu
milost,
kterou
přijali,
převzali
tím,
že
se
stali
jeho
učedníky,
vzali
jenom
závazek,
chápali
to
jako
závazek
vůči
bližnímu.
Kázali,
křtili,
dělali
zázraky,
to
znamená,
a
nakonec
se
obětovali,
tak
to
bylo
v
nejlepším
pořádku.
To
je
závazek,
velkej
závazek.
Ale
kdokoli
z
nich
to
nebral
jako
závazek,
nýbrž
jako
na
prosazování
vlastní
vůle,
jak
chtěl
Jidáš,
ten
zradil
tuto
milost.
To
je
úplný
zrádce.
A
je
to
taková
maličkost.
Jenom
měl
svou
vlastní
vůli.
Milost
zase
znamená
další
okleštění
vlastní
vůle.
Vždycky
další
stupeň
milosti,
další
okleštění
vlastní
vůle,
další
přechod
na
další
stupeň,
ne?
Tak
jsme
si
to
líčili
v
tom-
v
té
symbolice
Ježíšova
života.
Svatý
Augustin
řekl,
že,
a
já
to
říkám
volně
samozřejmě,
že
je
nositelem
světla,
které
v
něm
hoří.
A
že
míra
toho
světla
se
řídí
tím,
jak
se
chová.
Chová-li
se
chybně,
nectí-li
toto
světlo,
nechová-li
se
podle
toho,
jak
si
to
světlo
přeje,
to
světlo
se
umenšuje.
A
protože
těžce
nese
tmu,
ve
které
jiní
lidé
klidně
si
žijí,
protože
neznají
světlo,
ale
on,
který
zná
ten
rozdíl,
je
nešťasten,
proto
se
snaží
dělat
dobrotu.
A
není
už
to,
řekl
bych,
jeho
předností,
že
je-
že
dělá
dobrotu,
není
tedy
dobrý,
nýbrž
jenom,
řekl
bych,
hnusně
vypočítavý,
protože
by
se
zbavil
milosti,
která
roste
jemu
odpovídají-
jí
odpovídajícím
harmonickým
životem.
A
jestliže
život
tomu
neodpovídá,
ta
milost
klesá,
ta
má
odliv
v
tom
životě
člověka.
Čili
každý,
kdo
nějakou
milost
přijme,
musí
podle
ní
žít,
neboť
ona
má
jasně
zřetelný
obsah.
To
není
nic
jiného,
jak
než
jak
závazek,
takže
každý
ví,
co
z
toho
vyplývá.
Když
například
dejme
tomu
ti
učedníci
měli
tu
milost,
že
se
potkali
s
Ježíšem,
tak
z
toho
vyplýval
závazek
chodit
jenom
s
Ježíšem,
s
nikým
jiným
než
s
Ježíšem.
Ne
s
nějakou
konkurencí,
která
v
tomto
případě
nebyl
nějaký
duchovní
vůdce
jiný,
ale
rodina,
sounáležitost
s
tím,
z
čeho
odešli.
S
tím
už
nesměli
chodit.
Oni
museli
chodit
s
Ježíšem.
A
tak
dále,
pak
to
šlo
ještě
dále.
Tak
vždycky
ta
milost,
která
podle
stupně,
jak
se
projevila,
zase
chtěla
další
a
důraznější
a
všestrannější
závazek.
Protože
přinášela
také
a
to
byl
druhý
důsledek
milosti,
určité
sebepoznání,
ze
kterého
vyplývaly
právě
tyto
závazky.
Kdyby
člověk
dokonaleji
sebe
nepoznával,
tak
by
také
neměl
větší
závazky.
Jenom
tím,
že
poznává
věci
jinak
než
předtím,
tak
také
podle
poznání
se
má
zařídit.
Čili
poznání
a
uskutečňování
má
jít
ruku
v
ruce.
Nemá
se
lišit
vivéka
od
vairágja,
jak
říkají
Indové.
Já
bych
chtěl
závěrem
našeho
shledání
zde
v
Kalech
připomenout
jednu
zásadní
větu
z
Ježíše,
kterou
jsme
si
sice
mockrát
vykládali,
ale
po
této
stránce,
po
které
ji
dneska
potřebuji
vyložit,
jsem
ji
ještě
nevyložil.
Je
to
výrok
vám
obecně
známý:
"a
já
vám
pravím,
že
já
jsem
ta
cesta
i
pravda
i
život
a
nikdo
nepřichází
k
Otci
než
skrze
mě".
Tohleto
znamenalo,
když
to
nepochopili
křesťané,
že
si
mysleli,
že
mohou
v
rámci
tohoto
výroku
a
kvůli
němu
a
pro
špatné
pochopení
tohoto
výroku
i
vraždit
nepřátele
křesťanství.
Neboť
každému
přáli,
aby
se
dostal
k
Otci,
a
kdo
nechtěl,
tak
to
bylo
jedno,
jestli
ho
zavraždí,
přišel,
dostal
se
do
pekla
nebo
někam
jinam.
A
to
vypadá
opravdu,
že
Ježíš
si
tak
troufal,
že
si
myslel,
že
sám
jediný
je
schopen
někoho
k
Bohu
přivést.
A
musím
vám
říci,
že
měl
pravdu,
ačkoliv
takhle
pochopeno
je
to
špatně
pochopeno.
A
jak
to?
Nebudu
vůbec
vykládat
to:
já
jsem
cesta,
pravda
a
život.
A
budu
vykládat
jenom
to,
že
nikdo
nepřichází
k
Otci
než
skrz
něj.
Čili
my
jsme
si
řekli,
že
už
jsme
vystopovali
u
Ježíše
Krista,
že
něco
dělal
z
vlastní
iniciativy,
tak
například
šel
do
Jordánu
nebo
musel
být
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
Byl
poddán
a
něco
dělal
bez
té
vlastní
iniciativy.
A
my
jsme
si
tuto
věc,
například,
že
byl
na
kříži
ukřižován,
to
nebyla
jeho
iniciativa,
to
byla
inici-
iniciativa
Židů
a
jiné
věci,
třeba
že
byl
pokřtěn.
To
je
ta
cesta,
po
které
se
nedá
kráčet,
jsme
si
řekli,
ano?
Kdežto
ta
druhá
stránka
je
cesta,
po
které
se
kráčet
dá.
A
toto
rozlišování
jsme
si
tady
hleděli
v
Kalech
ozřejmit.
Je
totiž
velice
důležité,
abychom
si
věděli,
abychom
si
byli
jistě
vědomi
toho,
kolik
od
každého
prostředku,
který
užíváme
na
cestě,
můžeme
očekávat.
Nejhorší
zklamání
jsou
taková,
že
nasadíme
prostředek
a
očekávané
výsledky
se
nedostavují.
A
dlouho
se
vymlouváme,
že
je
to
jaksi
vlivem
toho,
že
se
to
nějak
střádá
nebo
že
se
nějak
musíme
odosobňovat
nebo
že
nejsme
dost
připraveni.
A
to
obyčejně
bývají,
neříkám
vždycky,
ale
obyčejně
bývají
špatné
argumenty,
vymlouvání
nebo
utěšování.
A
je
škoda
při
tomto
způsobu
myšlení
zůstávat.
Hlavním
důvodem,
proč
nemáme
úspěch
s
určitými
prostředky
nebo
proč
se
dostavují
jenom
určité
úspěchy,
spočívá
v
tom,
že
ten
prostředek
má
jenom
určitý
dosah,
kam
nás
může
dovésti.
A
že
představuje
cestu,
kterou
můžeme
sami
vykonat
z
vlastní
iniciativy.
To
znamená,
že
se
po
ní
dá
kráčet,
jak
se
říká
v
tao.
Čili,
že
to
ještě
není
ta
pravá
cesta,
jak
se
tam
také
říká.
Ta
pravá
cesta
je
taková,
po
níž
se
kráčet
nedá,
říkají
oni.
To
znamená,
to
skutečné
dosahování,
které
fakticky
dosahováním
tedy
není,
protože
se
to
nedá
dosáhnout,
když
ono
to
samo
přijde
vlivem
připravenosti
toho,
co
jsme
předtím
dělali.
Tak
takováhle
cesta,
ta
není
vyznačena
žádným
prostředkem
aktivním,
nýbrž
trpným
prostředkem.
Pořád
jsem
vás
upozorňoval,
že
cesta
k
Bohu
není
jenom
aktivní,
nýbrž
čím
výše
po
ní
jdeme,
tím
více
se
od
nás
vyžaduje
trpnosti.
A
tato
trpná
stránka,
kterou
bychom
zjednodušeně
mohli
nazvat
odevzdaností,
ta
je
důležitá
proto,
že
právě
ona
nás
přivádí
přes
přechody,
které
bychom,
jak
jsme
na
to
zvyklí,
chtěli
také
provést
sami.
Protože
si
myslíme,
že
si
to
musíme
zasloužit.
A
ve
skutečnosti
těchto
přechodů
si
nikdo
nezasluhuje.
I
Ježíš
Kristus
ukazoval
na
svém
vlastním
životě,
na
těchto
přechodech,
že
tomu
tak
je.
A
že
byl
vystaven
vlivům,
na
které
neměl
vliv
jako
osobnost.
A
tak
tedy
souhrnně
by
se
dalo
říct:
jestliže
například,
třeba
člověk
žije
ctnostným
životem.
A
že
ten
člověk,
že
si
ten
ctnostný
život
představuje,
chtění
zákona
nad
sebou.
To
znamená
zbavení
se
vlastní
vůle,
dělání-
nedělání
tedy
toho,
co
by
si
člověk
přál
pro
své
osobní
uspokojení.
Nýbrž
dělání
toho,
co
mu
káže
vyšší
zákon,
i
když
je
mu
to
nepříjemné,
tak
tímto
ctnostným
životem,
takhle
uspořádaným
a
na
celý
život
rozestřeným,
se
nedostane
člověk
dál
než
ke
zrození
Ježíše.
Ale
ke,
nikoliv,
že
by
zrodil
toho
Ježíše.
To
zrození
samotné
je
cesta
trpná,
jak
nám
skvěle
ukázala
Panna
Maria,
která
trpně
uznala:
"staň
se
vůle
tvá".
Čili,
já
jsem
tomu
dřív
říkal
"přivolení",
to
myslím,
že
je
dost
slušně
vyjádřeno,
co
se
tím
myslí.
Toto
přivolení
potom
na
každém
vyšším
stupni
hrálo
stejně
důležitou
roli,
že
Ježíš
například,
před
ještě
svou
smrtí
na
kříži
přivolil,
aby
se
stala
vůle
Otcova:
"staň
se
vůle
tvá".
Opět
to,
"staň
se",
tam
znovu
vyskytuje.
Tak
nechtít
od
žádného
prostředku
více,
než
nám
může
dát.
A
nepodceňovat
ten
prostředek,
protože
nás
nemůže
dovést
až
ke
konci.
Aktivní
cesta,
a
my
jsme
zvyklí
na
aktivitu
ve
svém
životě,
nás
nikoho
nemůže
přivést
k
výs-
k
tomu
výslednému
věčnému
životu.
Tak
berte
si
toto,
na-
vemte
to
na
vědomí
a
nemějte
sobě
za
zlé,
že
se
soustřeďujete,
a
jak
se
vám
zdá,
nikam
to
nevede.
Ono
to
ovšem
někam
vede,
ale
to
jsou
všechno
stavy,
které
jsou,
řekl
bych,
nespojovací,
nemystické.
Když
například,
dejme
tomu,
zažíváte
teplo,
zimu,
když
zažíváte
nějaká
vi-
máte
nějaká
vidění,
takového
něco.
To
všechno
nemá
s
mystikou
nic
společného.
Nýbrž
to
jsou
průvodní
zjevy
na
té
cestě.
Někdy
jsou
tady
proto,
aby
se
vám
ukázalo,
že
někam
jdete.
Jindy
jsou
logickou
příčinou
toho,
že
se
někam
soustřeďujete,
pak
je
tam
buď
teplo
v
tom
místě
anebo
jsou
průvodními
zjevy
vzestupu
třebas
hadí
síly
a
tak
dále.
Ale
s
pravou
mystikou
to
nemá
nic
společného.
To
jsou
jenom
takové
odpadní
projevy,
které
ve
skutečnosti
málokdy
přinášejí
poznání.
Například,
dejme
tomu,
kolik
lidí
říkalo,
že
při
stoupání
hadí
síly
slyší-
cítí
velikou
bolest
na
konci
páteře,
že
vidí
světlo
veliké,
že
slyší
cvrkání
cvrčků
nebo
že
velkou
bouřku
slyší,
která
neexistuje
pro
ostatní
lidi
nebo,
no
takové
různé
projevy.
Ale
když
si
je
člověk
vyzpovídá,
kolik
poznání
z
toho
získali,
tak
žádné.
To
byly
projevy,
které
znamenaly
jenom,
řekl
bych,
něco
tak
málo
jako,
že
ta
hadí
síla
malinko
zdvihala
hlavičku,
a
to
ještě
neznamená
poznání.
Někteří
z
nich
cítili,
jak
to
proudí
až
do
hlavy
třeba.
A...
a
taky
to
nebylo
nic
víc,
než
malinké,
nepatrné
stoupání
hadí
síly,
které
nemělo
za
následek
žádné
poznání.
Nebo
někdo
zase
pociťoval
velký
klid,
mír,
ale
poznání
žádné,
lásku
žádnou,
nezvyšovalo
to
lásku
ani
poznání.
Čili,
když
to
nemá
tyto
znaky
zásadní,
tak
to
nejsou
spojovací
stavy.
Každý
spojovací
stav
přináší
buď
