27. listopadu 2008
Nováková Eva
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: 1) stalo se to jedné noci
Osnova:
I. Oslava zakončení šk. roku
II.
1) Milanovo divné chování
2) Milanův kolaps
3) strach o Milana
III. šťastný konec
Zdá se mi, že to bylo nedávno, ale od toho osudného dne už uplynulo mnoho času. Byl konec školního roku a byl to poslední rok na základní škole. Rozhodli jsme se, že to oslavíme. Oslava se konala u Gusty doma. Ten si všechno krásně nachystal, připravil výzdobu a občerstvení
Bylo něco kolem půl osmé a před domem se začali scházet první hosté. Mezi nimi byl i Milan. Věčně veselý a vysmátý chlapec přikráčel podivnou chůzí a vypadal velmi sklesle. Když Gusta přivítal hosty do domu, nabídl všem občerstvení. Všichni si brali, jen Milan ne. Když se ho Gusta zeptal, jestli je vše v pořádku, odpověděl: „Ano, nic mi není.“
Najednou byla už noc a všichni se na oslavě skvěle bavili, jen Milan seděl nehybně na sedačce. Evička ho vytáhla, aby si s ní šel zatančit. Nejprve se zdálo být vše v pořádku, až do chvíle, kdy se Milanovi podlomila kolena a následně padal k zemi. Všichni se ho hned snažili probrat. Nereagoval. Něco zcela jistě nebylo v pořádku. Spolužáci ihned zavolali sanitku, která ho následně odvezla do nemocnice. Tím skvělá nálada na Gustově oslavě opadla. Všichni se báli.
Celou noc seděli společně na pohovce a doufali, že bude vše v pořádku. Brzy ráno v tom hrobovém tichu zaznělo pípání telefonu. Gusta ho šel zvednout a ostatní se shlukli kolem něj. Telefonát byl z nemocnice přímo od lékaře, který jim následovně oznámil, že Milanův stav je velmi vážný a kritický. Všichni se báli čím dál víc. Někteří už přemýšleli o tom, co by se stalo, kdyby umřel, pro některé tato myšlenka byla zcela nepřípustná. Někteří se báli hodně, někteří míň a pár jedinců mělo i slzy v očích. Časně z rána zazněl telefon podruhé. V tom všichni strnuli. V hlavách měli hrozivé myšlenky, co jim lékař oznámí nyní.
Opět to byl Gusta, kdo zvedl telefon. Ostatní už ale zůstali sedět, chytli se za ruce a dívali se, jak bude Gusta reagovat. Ze začátku vypadal velmi zděšeně, ale pak se usmál, obrátil se k ostatním a pronesl větu: „Milan je v pořádku, za týden ho z nemocnice pustí.“ Než větu stihl doříct, ostatným už se vykouzlil úsměv na tvářích. Dopadlo to dobře, Milan měl štěstí. A teď? Teď už na tuhle dávnou noc vzpomínáme s úsměvem.