Stand-off annotation

27. listopadu 2008

Tereza Dubitská

P1b

1. písemná slohová práce

Vypravování

Téma:

Byl to jen sen

Osnova:

1.Úvod – procitnutí v lese

2. Zápletka – Poznání krásné dívky

3. Konec – Probuzení

Byla noc... temná a chladná a já tam stál. Stál jsem uprostřed hustého lesa a nevěděl jsem, co zde dělám. Díval jsem se kolem sebe, otáčel jsem se z jedné strany na druhou a hledal alespoň cestu, která by mě někam dovedla. Zkoušel jsem si vzpomenout, co se stalo. Nevěděl jsem v tu chvíli vůbec nic.

A tak jsem vykročil. Šel jsem tím tmavým lesem, neviděl jsem si ani na špičku nosu a přemýšlel jsem, proč jsem tady. Ušel jsem pár metrů, zastavil se a uslyšel jsem praskání větví. Zafoukal studený vánek, v dáli zahoukala sova a mně přeběhl mráz po zádech. Bál jsem se. Zavolal jsem: „Je tu někdo?“ Nikdo se neozval. Se strachem jsem tedy šel dál. Bloudil jsem. Začal jsem zrychlovat. Běžel jsem. Byl jsem už beznadějný. Zastavil jsem se a vydýchával.

A pak se to stalo. Ta krásná zářící bytost přede mnou jen tiše stála a já najednou cítil teplo u srdce, klid a radost. Srdce mi bilo jako zvon a já jsem stál a díval se. Byla to dívka. S krásnými rudými rty a modrýma očima. Byla oblečená celá v bílých dlouhých šatech. Nechápal jsem, kde se tu octla, proč tu takhle stojíme a koukáme na sebe, ale bylo mi dobře. Ona nic neříkala, já taky ne, ale bylo to krásné. Pokusil jsem se ze sebe vytrousit alespoň větu, slůvko, hlásku, ale něco mi bránilo, nešlo to. Najednou mě chytla za ruku. Celý jsem se vzrušením chvěl. Přál jsem si, aby řekla alespoň slovo. Chtěl jsem slyšet její hlas. Určitě je příjemný, jemný a něžný. Uklidnilo by mě to. Ale ona nic neřekla. Netušil jsem, čeho zamýšlí, ale užíval jsem si ten jemný dotek její ruky. Najednou se obličejem začala přibližovat k mému. Dýchal jsem neskutečně rychle. A najednou jsem cítil její rty na mých. Bylo to úžasné. Něžné. Myslel jsem, že se mi zastaví srdce. Ale najednou mi pustila ruku. Přál jsem si, aby tu zůstala, byla se mnou věčnost. Ale ona se jen pousmála, otočila se a pomalu odešla. Její kroky nebyly ani slyšet. Běžel jsem za ní, chtěl jsem ji chytit, ale ona už tam nebyla. Pocítil jsem prázdno, ale i radost. Teď už mi bylo jedno, kde jsem. Pouze jsem stál a v paměti si opakoval ten její úsměv, její oči, rty a tu jemnou malou ruku...

Najednou však slyším někoho volat. Připomíná mi to hlas mé matky. Volá: „Vstávej, jdeš do školy.“ A já se probouzím z toho překrásného, avšak divného snu. Nikdy na něj nezapomenu.