1227

Žena

AuthorMedek, Rudolf
Date1928
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Šat stkaný z paprsků bys sestrou hvězd se zdála jas cudných fialek nesoucí v zracích svých v můj sad jsi vstoupila bys růžím vůni vzala a nyvost přeletnou leknínů tesknících v své čelo přijala Jak fantom něhy stkvělý v své říze bělostné v můj záhon osamělý jsi netušena mnou dav sladkých blesků slala s úsměvem tajemným v dotecích opojných svou mocí neznámou se ke mně připoutala Lstný pohled očí tvých v nichž jitřní zář se klene nad hloubkou propastnou jež tají temný žár svou výzvu vášnivou v mé srdce opojené a v smysly užaslé jak žhnoucí klade dar Jdeš s gesty vláčnými jak bílý přízrak noci ku prahu duše mé jež jata bez pomoci a v chvějné úzkosti v své muce bezejmenné v tvých loktech milostných svůj ničivý zří zmar všech strázní počátek ó Anadyomené Vzdor srdce pyšného jenž jako plamen živý v mém nitru jde ti vstříc svým odzbrojuješ rtem jenž vábných hořkostí jest kalich opojivý z nějž piji úlitbu horoucím mocnostem jichž setba ohnivá v mém vzňatém těle zraje Z tvých očí ztemnělých v nichž vidmem vášeň hraje a tryská ručej snů jde vstříc mi záblesk lživý oddané pokory v rtů Květu rozvitém stesk něžný pramení a vzdech se rodí nyvý A posléz v palný žár jímž spaluješ má ústa děs marné rozkoše rozžíháš věčnou tmou v níž dlelo srdce mé s mou skrytou sudbou srůstá v tvém těle žhavý hlas a písní neznámou jež ve tvých ňadrech zní a tělem mým se šíří duch vzbouřen užaslý cyklonem parným víří V tajemné vichřici jež ve smršť chvatem vzrůstá jsem tebou pohlcen tvůj pocel kletbou mou rozžhaven k bolesti v má prsa proudí pustá Mystické záře pln v můj úděs lačně zírá tvůj krutě temný zrak v hloub nezbadatelnou svých bezdných propastí mou něhu uzavírá V úst políbení svých jež ke rtům mojim lnou jak květné lupeny tajemství vkládáš světů jež hoří nad námi strast země Krása Květů v nich skryta hovoří a slastně pyšná víra v dnů příštích pozdravy jež modro rozklenou nad květnem vonícím v němž dávná bázeň zmírá z půlnocí jitřivých a z kalných dešťů rána jež dny mé vítaly Nastokrát prokleta ve strastných večerech melancholicky ždána v zář mlžných svítání v nichž vichrem prolétá háv její světelný jak zaklinadlo žití a osud nezmarný v němž příkaz kosmu svítí v hořících písmenech z chvil šedých odpoutána v květ nahý nachově a slavně rozkvétá v svůj kalich skrývajíc slast z hoře jež je stkána

Download XML • Download text