1177

Jan Žižka z Kalichu

AuthorČervinka, Otakar
Date1875
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Vstup. Ty Bože velký jenžs po dlouhá leta provázel slávou vojné naše pluky od moře k moři po obzorách světa jenž seslav nesčíslné na nás muky zas snímáš pouta ducha odstaletá Ty Bože velký kterýs otcům našim moc víry vložil v srdce s onou silou jíž druhdy odolali nad přesilou ku Tobě prosbu z hloubi srdce vznáším Paprslek jeden velebných těch jasů jež věnčívali předků slavných čela kéž dolétne až tichých našich časů by v písni té se sláva jejich skvěla a zašuměla jejím ve ohlasu by naděj s vírou v jeden vínek spiata Svobodu Slávů září ověnčila a láska oživla jak jednou žila ve prsou předků čistá jasná svatá A to li dopřeješ mi Všemohoucí pak ostkvěje se píseň má tím leskem jenž z prsou předků dávných láskou žhoucí tmu světa zahnal vítězným svým bleskem lid spasil v touze k nebi ruce pnoucí kéž jiskry věčné plání na mne slétlo byť duše má tím oslepena jasem Ty posilň mne jenž všemohoucím hlasem nad propastí jsi zvolal Budiž světlo Zpěv prvý. U prostřed hlubokých a chladných lesů kde dravé řev jen rozléhal se zvěře či bouře rachocení v divém plesu nad níž jen orel v smělém letu měře zakrákal divě a zas beze hlesu se vyšvih v blankyt v nezměrnou svou říši velebné ticho nad pustinou trůní jen v pádu někdy staletý strom duní jakoby pouště měřil čas a vše se stíší Noc chladná temná oheň dohořívá a slabé světlo pouze kolem hází na starce pouště nad nimiž tma zývá ve stromů stín jak nebetyčnou hrází němou a živou přec z níž hudba divá medvědů vlků sem se časem nese s dojemným oním šumem tichým váním jež zní jak lesů věčným naříkáním pláč bytostí tajemných v němém lese Sem nezaneslo posud lidskou nohu ku požehnané práci blaho míru kde zvuky pouze litevského rohu odrážel pustin ohlas v divém víru tak sladkém uchu lovce války bohu neb hromovládný Perun vládne Litvou háj posvátný má nad břehami Němna Kristovy víry slova lásky jemná Litvínu hlásána jen požáry a bitvou Ó Litvo velebná Tvé věčné lesy šuměly tomu v první pláč a smích jenž zrodil se by svaté tonů plesy jak z harfy eola zňal v prsou svých a tonů zoufalých jež chmurou děsí i tonů velebných nesčetné množství v šum váš zaznělo světu na podiv v nich nesmrtelný se pěvec narodiv probudil v prsou žhavých jiskru božství A svět naslouchal v zanícení tomu co pěvec Tadeuša Dziadů pěl ta píseň na perutích spěla hromu v ní mistra labutí zpěv sladký zněl a od litevských odražena stromů se po Slovanstvu zablesklo v tom tonu až od země kde tělo kleslo v prach zaletěl v nebes bleskoskvoucí prah co píseň věčná k božskému tam trónu Noc chladná temná luny pablesk bledý spleteným krovem nebetyčných hradů se provinul až v ocel zablesk šedý jak na kovové krytbě šupin hadů zas výš se mih a skonal bezesledý ha byl to blesk či záře blesku oka Ne tvář ta je tak klidná mrtvá němá jak z mramoru však kámen ducha nemá a tvář ta mluví duše ze hluboka Tvář na níž psalo písmem přetajemným přemnoho let své bouře hrůzy válek tvář velebná přec s výrazem tak temným že vrah by pohledu se toho zalek a přec mluvíval on též hledem jemným vždyť v jeho prsou také lásky množství však dlouhým bojem srdce korou skryto tím hloub však v ně je ono slovo vryto jež můž být spásou mstitelem též božství Ne vždycky bývá krása pouze jara jež dojemnými k duši mluví tahy ne pouze v oku mládí oheň hárá i v jeseni den tichý bývá drahý a krasší bývá mnohá tvář ta stará již věky bouří strastí utrpení po léta vztekem krutým rozoraly jak věkovitý dub ční z čela skály než pěkná tvář v níž život duše není I žloutnoucí to listí zlatem vroubí v jeseni háje doubraviny krásné a v slunku zelené se leskne doubí jak starce tvář a oko vlídné jasné jak modrého blankytu jasné loubí tak jeví příbuzné se někdy stáří že mimovolně k sobě táhne vábí vždyť mladost potřebuje stařec slabý by posilnil se kouzlem z něj jež září Na otce matku každý vzpomíná si a proč se zdají duchu vždycky mladí Proč zdají se nám vždycky plní krásy proč prodléváme v duchu u nich rádi a celujeme jejich šedé vlasy Snad že nám také jednou naše děti ty scvrklé zulíbají ruce tváře a ovane nás mladosti jich záře jichž láska v neznámý nás život světí Tak v tváři muže toho bylo čísti minulost plnou bojů odříkání Jak na podzim ten vichr smutně svistí v sežloutlých stromech jako v naříkání kdy z šedivého duby zrývá listí Tak osamělost bez dětí a choti značila tvář šedého bojovníka Jen v boji meč mu šeptem pozdrav říká a bitvy bouř kdy vzduchem zarachotí Onť otcem bojovných je pouze pluků a jiných dětí v šírém světě nemá tu prázdnotu jež budí v prsou muku nezjeví nikomu ta ústa němá v bojovném oživuje pouze hluku to oko bystré pozapadlé v kruhu kdy sčítá pluky sýlá rozkazy kdy v čele vojsk na vraha vyrazí či ramenem svých podporuje druhů A přec dnes proč oko sokolí svůj jasný blankyt zachmuřuje maně snad mimovolně cos jej zabolí a bolem ouží pozapadlé skráně Snad rána z boje krutá Nikoli Co rána tělesná je mysli mužné Ta mizí oprotiv těm ranám v duši jež rázem mysl nejpevnější zkruší jež nezahojí ani srdce družné Meč povalen a v ruce list se chví pergamen smačkán nečte jej jen třímá obsah mu znám on vlas mu šedivý na hlavě zmnožil jediné tam jímá krůpěje chvějné lesk ho palčivý jenž jako rubín v záři ohně hraje mění se blyští třpytí se a hasne zdá se že vojín sám nad sebou žasne jak zadumal se dávných časů kraje Ve kraje mládí vzdálené své vlasti na prsou přátel milující ženy kde zakoušel odvyklých dávno slastí jež v časů bouřlivých hrob uloženy i máchne rukou meč jen pozachrastí list padne v žár v němž rubín slza hasne upadlá z oka železného muže jak ve mladosti svadlá vonná růže jak snění mládí marné avšak krásné To strašná slza věnovaná muži jenž v žáru zhynul roveň krůpěji i popel spláchnut v Rýna chladném lůži vyvržen v moře věčna později Tisíce slzí pro jedinou růži pro jednu slzu jež se z oka kvasí Neb sotva vyhrkla ta slza divá kopyto zemi k nepoznání zrývá a slze světa žár ten neuhasí Jak by se divil krůpěji té žhavé jež od let mládí oko nerosila kdy děcko býval nevinné a hravé jimž matka ubohá se honosila on vídal bitvy hrozné překrvavé a suchý zůstal zrak proč slzel nyní co ranilo tu duši osiřelou to srdce z démantu jak krutou střelou vždyť nemá nikoho co jsou mu lidé jiní Sám stařec téměř nad hrobem již stoje přehlíží nesčíslné jenom hroby strádání vojína nesčetné boje jež zjizví tělo laurem skráně zdobí však proč ty šediny ta krev on kdo je co z toho má osiřel stár a zchud bez cíle kráčel žitím posavad co meč se vláčel světem sestár svad snad nyní Bůh jej zvolil plenit blud Dlouho si mnohdy božství nástroj tvoří jejž náhle ze tmy povolá co blesk ten jednou ranou stavby věků boří a píseň svobody zní z rumů třesk Minulost v temnu mrákotném se noří snad jeho žití věčně strádavé a odříkání v bouři nehodě jej utužilo v lásce k svobodě že zná jen jí a potom vlasti své Uhasnul oheň dým se ještě prýští sténaje časem z hasnoucího uhlí Poušť mlčí Časem nocí vítr sviští Však zrakové vojína jako stuhlí ač nespí hledí v noc jak v časů příští Necítí neslyší zda prsa dýší A ticho opět nad pustinou trůní jen v pádu někdy staletý strom duní jakoby pouště měřil čas a vše se stíší V podálí jeho spolubojovníci netuší ani že bdí vůdce za ně vždyť tomu zvykli čítat v jeho líci vždy stejný klid jak ostří jeho zbraně po namáhavé cestě mnohý spící o domově sní dálném vzdechne ze sna snad probudiv se postavu pak spatří jak nad ohněm bdíc spánek střeží bratří myslí že přelud to v se opět klesna A dříve nežli rozbřeskla se zora již pod rytířem chvěje se kůň vraný po líci rozestřena bledost chorá však v oku žár k útoku uchystaný A s Bohem vojínům on volá s hora a spolubojovníci kol se tlačí a tisknou ruce s láskou k němu hledí Nuž s Bohem bratří mluví rtové bledí že sotva všem on odpovídat stačí A kam tak na kvap okem se ho táží či ústa důvěrnějších hlasně slovy od vůdce mileného zvědět baží však ústa jeho slova neodpoví a usmívat se jenom na ně snaží Loučí se s prapory jež v zemi cizí vždy se ctí vodil k slávě vítězství a zrak se mnohý slzou vřelou stkví Buď s Bohem Žižko on jak bouř již mizí A já tam stál a šlapal popel svatý kde Husův duch prodléval v zátiší odkud se paprslek vznes světla vzňatý jenž k prahům spásy lidstvo povýší A já tam stál a dumal smutkem jatý velebných stromů v hebké jehličí teď jarní svěží vítr pozalká v jich stínu květe vonná fialka a z rumů kapradina vyklíčí Však po zdech Hrádku není ani stopy Vykouzli v duchu zdě si okna dvéře v něž poslední se zásvit slunka topí kdy mistr svatý v krajinu se béře nad níž svá křídla temná noc již klopí a ten tichý vlídný kraj kde lesy šumí tak mílo v tajemné vod bublání kdy větřík lehký po nich uhání a měsíc vyjde nad zbořené rumy A ty zde sám těch hledáš šlépějí jež svaté žití vtisklo v svatou půdu a v oku tvém se slze zastkvějí že v zemi Husa tolik posud bludu či bude jednou jinak později Či z lítosti nad krásou svaté země jež tolik krve mučennické pila jež ubohá a přec tak drahá milá jak oko drahé mluví v duši jemně A v podálí ten Tábor vyhaslý I On zde stál a Jeho noha tiskla to místo brvy snad se zatřásly nad slzou která z oka jeho blyskla až věky nad mužem tím užasly kdy meč svůj hodil v světa závaží a ochrancem se pravdy věčné stal Již letí ku Praze Nuž za ním v dál zřít blesk jak modly věků poráží A zvony zněly jako slavný chorál jejž pěje celý národ v matce Praze To srdce Čechů blesk jak bouří zoral jak svobody jim setba přišla draze jak požáry rum ssutin pookoral vše neslo ráz té děsně slavné doby kdy před národem božím pouští jdoucím záříval v noci oblak světlem žhoucím a ve dne černá chmůř a děsné hroby A bylo tomu tak před vojem Čechů šla archa boží heslo pravdy svaté modlitba lkaná vroucích k nebi vzdechů sloup ohňů z hranice v Kostnici zňaté za nimi o životě ani slechu A bez odporu jako vůlí boží se nesla světem železná jich slova odpor jen požár zhoubněj znítí znova a množství nepřátel vítězství množí A v čele Táborů na koni vraném zahalen v sobolinu přes brnění jel Žižka jak by Čechů králem pánem však v zraku jeho více žáru není on nestápí jej v lidu milovaném brž páska temná obě přes oči se táhne pod vysokým jeho čelem jak druhdy pnoucím se v držení smělém však zrak ten odlesk duše nikdo nezočí Nadarmo pátrá národ po jiskře té jež bystrostí svou prolétala věky jež bleskem střásla jařmo odstaleté svým věhlasem mařila vrahů vzteky ten vůdce slavný hříčkou nemluvněte a v slepotě přec nepřemožený On zachránit můž národ od zničení takého vůdce nebylo a není by zmohl to co on moh oslepený A koně vedou měšťané a páni a dívky stelou květiny mu v městě a kněží s svátostí se jemu klaní i na kolena padá národ v cestě že krokem můž jen v stálém usmívání odkryté nese čestné šediny a pozdravuje kolem kyne rukou však národ k němu zírá s tajnou mukou ach co by dal za pohled jediný Za vyhaslou těch očí jasnou zář by zastkvěla se opět v této hlavě Žižkova nevyzpytná divná tvář ostkvěna jako s nebe v skvoucí slávě jak slunce záře padá na oltář jak spravedlnost kráčí světem sama tak kráčel městem oslavenec lidu snad oslep aby nezřel jeho bídu a neucouvnul válek nad hrůzama V radnici staroměstské kolem stolu se odbývá všech vůdců českých rada před nepřítelem opět svorni spolu a přísný počet z činů skládá Však Žižku usadili na prestolu on předsedou a k němu všech je zření v hlubokém tichu slyší jeho slova a žhavý jeho duch tak mnoho chová co starost v tváři každé ve nadšení mění Podepřen na svém věrném pádném meči v půlkruhu shromážděných Žižka stojí V poklidu železném a klidnou řečí v níž vroucnost s jistotou se divně pojí jež o převaze veleducha svědčí svůj plán vykládá jim o blízkém boji že zima tuhá nepřítele znaví již dříve než nastane zápas dravý již domnívá se přečkat ve pokoji Ku Praze nesmí táhnout Sigmund blíže Než u Hory jež stříbrem tak jej vábí mu ze železa postavíme mříže v domnělém klidu usne na hedvábí až s hrůzou spatří skloniv zraky níže že nad propastí skolébal se spaním A vítězství li bůh nám v ruce vloží poženem na zpět vrahy s vůlí boží až za hranice bez ustání za ním Jest jasný zimní den a ostrý mráz a pod kolama vozů skřípe sníh jich rachot hučí jako hromů hlas V osvětě slunce zbraně jeden mih a vojsko postupuje ráz na ráz Hle vozů dvojné řady nepřehledné jak živé železné se valí hrady po stranách chrabré bojovníků řady jdou zrychleným pochodem v zimě ledné Jim od Hory vstříc divá bouř se valí na koních letí Uhrů lehká jízda Čechové na ně s vozů dolů pálí kol hlav jim fičí šíp a kule hvízdá však jako moře žene na úskalí tak postupují Uhři bez oddechu až kraj kol vozů nepřátel jest pln jak ostrov hrdě střásá nával vln tak z četných nepřátel ční tábor Čechů Až pod večer se tábor dobít snaží však bez úspěchu nadešla noc pustá a křížáci do země koly vráží a ležení jak město kolem vzrůstá vůdcové na noc ostražitost káží by Čechové jež mají za ztracené snad výpadem jim nečinili škody a potom bezstarostně strojí hody na Hoře Kutné v počest ověnčené V táboře Českém ticho Žižka káže by kola vozů ovinuli slamou by bez hluku se mohly hýbat snáže pak po tichu též ležení své lámou a posouvají k nepříteli stráže až náhle po půlnoci jako divem vyrazí na křížáky vínem spité a ospalé poráží v seči líté že utíkají v křiku úzkostlivém Bít z kusů káže Žižka na vše strany že nepřítel nevěda co se děje ve zmatku z cesty běží polekaný a po dráze tak volné tábor spěje jak živý hrad z železných vozů tkaný bez boje cestu tvoří Uhrů směs jak by je Perun honil hromovládný a křičí Žižka není člověk žádný to vtělený bůh vojny aneb běs A než se Sigmund vyspal v Kutné Hoře byl Žižka zajatý přec venku z lázně a Sigmund z prvu hněvem krutým hoře chtěl zvěšet vůdce že uprchli z bázně však pozděj děl Již dorost Žižka v thoře on vždy byl velemúdrý opatrný snad ušetřit chtěl prolévání krve tak aspoň dojdem zbojné Prahy prvé to první růže která nemá trny Domnělé vítězství a vášně vztek že slabší soupeř jeho voje pobil že s výsměchem mu ušel slepý rek oslavil tím že čelo zlatem zdobil a hanil jej jenž dal se na útěk pak v hlučných zábavách a orgiích s praelaty slavil caesar Vánoce a ustanovil Novém po roce že Praha má jej vítat ve svých zdích Ač zniknul Žižka jako bez ohlasu a zdánlivě se uhnul s Uhry srážce přec nemařil on nečinně však času neb znal že bůh jen váží boj na vážce v činnosti pouze vyhledával spásu a pro to rozkazy on také dává Zde u Kolína sestavte vozy a tábor váš ať stále bojem hrozí též přísná ať se vede všude správa Na časté zpytování nepřítele ať stojí čety jízdy hotovy a aby pomaten byl Sigmund cele okujte na zpět koňům podkovy pak neví Sigmund stojíte li v čele či na zad jaké asi vaše síly Útoku nečiňte však mějte pozor by sám vás nepřekvapil s jízdou Ozor však v nebezpečí hned ať pro mne posel pílí Já s Vandou Velkem malou jízdy četou se na sever podívám země České bych sebral sil na pohromu tu kletou a sprostil Čechy moroviny peské ať zatím na Hoře své pikle pletou a domnělým již vítězstvím se žičí Tenť pravým lovcem kdo vyčeká doby Až sil svých v pustém hýření rozdrobí pak Žižka přikvapí a rázem všechny zničí Zavátou cestou šírošírých plání přes vrchy lesy ojíněné mrazem dvé saní rychlým letem v dál uhání již minou pláň a v důl se mihnou rázem Kde jsme se táže hlas ze předních saní Blíž Března otče odpovídá druhý Však chumelenice posud výhled brání znenáhla povoluje sněhu vání již vidět v dáli modré lesů pruhy Slunce hned zajde minuli jsme cestu a kolem bezelidé pusté pole a doubravy hřebeny tmavých klestů a v pravo zříceniny hradu holé Já v pravo slyším psy Nuž obrať se tam a daleko li máme do západu Zapadá slunce v rudém moři hradů Nuž v před Snad rolník nocleh dopřeje nám A v úzké dvéře chýže otevřené již mrazem ojíněné sněhem bílé tu vchází muž dým vstříc se jemu žene on pozdravuje hospodáře mile Pochválen Kristus z jizby začazené Až na věky hlas jemu odpovídá Jen dále vítá hospodář své hosty a vede jizbou za stůl hrubý prostý kol chudo přec však není vidět bída Hospodář upřímný zřít v jeho tváři s věrností poctivost a ráznost vůle ta dobrota jež z úst a očí září a prsa mocná tesaná jak v žule a vysoké ač zdobí čelo stáří hotovost milá k obsloužení hostí Jdi matko přines hostům k zakousnutí a ač se zdráhají přec vlídně nutí i jedí chléb a sůl na počest hostinnosti A selka pobízí a chutě jedí neb zimou křepkou vytrávila jízda a tak se mile v teplé jizbě sedí kdy venku mráz a sadem vichr hvízdá jenž sníh omítá se střech na náledí a v krbu Meluzina smutně kvílí Jak příjemno je v kruhu milých lidí I pes jenž celý den po dvoře slídí přec raděj doma podřimuje chvílí Však synek s obdivem na hosti zírá a zvláště s prvního nezvrací zraků i šourá k tatíku se z ticha Jíra a do ucha mu šepce bez rozpaku To Žižka jistě ten co nemá očí Však otec pohrozí mu přísným hledem též Žižka otočil se hlasu sledem a úsměch na tváři mu povyskočí A Jirku k sobě volá který plaše a nesměle se k rekovi jen blíží Až tvoje ruka bude do palaše až zdvihneš mlatu kovaného tíži pak cizáka jenž hubí země naše pomůžeš také zahnat synku malý Pak opět k pluhu vrátíš se oteckému a s chloubou jednou řekneš synu svému Mně ruce Žižky požehnání daly Důvěrně Žižka s každým hovoře o vlasti mluví boji zarputilém že požár děsný opět zahoře na šíré země české kraji milém Sigmund li udrží se na Hoře naplní zemi sotva opět volnou zas novým mořem žárů děsných válek že každý řeči výmluvné se zalek na nepřítele s myslí touže zdolnou A na druhý den valná úrada a k praporům se hrnou mladí staří každý si za povinnost pokládá položit žití vlasti na oltáři nadšení také všemi zavládá že do boje se také ženy hlásí na obranu svých dětí rodiny Ó takový jen zápal hrdinný vždy národ ohrožený jednou spasí A Žižka mluví k lidu konečně Nechť pozůstanou doma starci děti a ženy na obranu společně vždyť památku jich národ přec posvětí a vzpomínat jich bude pověčně Nechť krutému zimnímu počasí jen muži vzdorují teď ztužilí já znám ten zápal ženy zmužilý však škoda jich na smrtné pospasy Též budou potřebovat vaše ruce až po ukrutném boji ranění pak nechť se každá v kruté bratří muce v anděla milosrdí zamění a po skončené po vítězné půtce se zjevíte nesouce palmy spásy Však vy jež máte chrabrost sílu páže vy za mnou v pochod Žižka dále káže a meč svůj vítězný na pozdrav tasí A od dědiny táhne ku dědině a srdce výmluvnými hýbá slovy že v každém vzplane zápal k domovině přečetné stojí páže pohotovy podoben valící se ku lavině jež po příkré se cestě žene v srázy vždy více roste přibývá na váze až k lesu přiblíží se na své dráze a mžikem do propasti všechno srazí Na Hoře Kutné od něj zdrancované si císař Sigmund po Vánocích hoví v kostelích pějí Spasiteli Pane a venku vraždy nesčíslné rovy A denně požár bídných vísek plane potemnou nocí děsně barví nebe pláč žen se mísí chechtot ve surový žoldácké divé sběře císařovy vyhnané z chatek dítky v sněhu zebe A knížata a páni krásné paní v orgiích s biskupy po nocích hýří pochybnost žádná o vítězství ani a v šumu který u pohárů víří již mluví císař v stálém usmívání o slavném vjezdu do odbojné Prahy jíž stejnou noc jak zde chce uchystati k popravám brousí sekery své kati tak Sigmund o vlast pečuje a národ drahý Vždyť Žižka zmizel Prchnul očividně před skvělým nepřehledným jeho vojem on prchnul jako buřič před ním bídně teď celých Čech se zmocní lehkým bojem o darech praelátům on mluví klidně též pánům odrodilým dává dary Tak v Babyloně druhdy pyšný král si zpupně na vítěze světa hrál až osud zkřiknul náhle králi vari Tisíci světly hoří sálu stěna S Ozorem císař vesele se baví na hlavu Žižky vysazena cena a on se domnívá již mít té hlavy tvář jeho je tak jasna spokojena Od veselé kol obklíčený vřavy tam v tlumu muž jenž lhostejně se dívá jak plesá mládež vůkol tancechtivá a rtů kol hrá mu úsměv pohrdavý Tvář hrdá bohatýra rámě pádné kroj polský národní a skvostně pestrý a nad orličím nosem hledy vládne jak by jim hvězdy byly rodné sestry tu setkají se pohrdavé chladné s císařskou jasnou spokojenou tváří a Sigmund udivený že zří koho jenž nespokojen dí Grabowski oho Snad o své milce v dálném Polsku maří A milostivě jemu císař kyne by blíže přistoup ke skvostnému trónu a Polák hrdě pestré davy mine až stane před Sigmundem bez úklonu a císař dí Přec Polák každý slyne žeť nejchrabřejší nezná žádné bázně A ty snad smutně dumáš o Žižkovi Však Grabowski odpoví těmi slovy udeřiv pěstí v karabelu rázně Císařský pane dobře znáš mé pěstě že Polák nebojí se dobře víš Však Žižku toho v moci nemáš ještě na to chci vsadit celou tvoji říš Ba dříve snad i uvítáš zde v městě než tobě mílo bude jeho meče Já dávno Žižku znám již z naší Litvy nebylo bez něj krvavější bitvy kde vůdcem by on nebyl nejhroznější seče U Tannenberku křížákům on v leby na věčnou kříže napsal památku Však v jeho rakvi posud nejsou hřeby on jistě tobě chová oplátku dřív než se octne v pekle nebo v nebi Vždyť u Prahy a jinde dokázal co slepec nezmožený ještě zmůže Aj pane proč tvých tváří blednou růže Onť nejblíže když zmizel v šerou dál Ba opovím vám páni jeden případ a nesčetné znám o něm také kousky učinil křížák jednou děsný výpad a Žižku oddělil na hřeben ouzký že zbýval mu jen čestný zoufalý pád či vzdání potupné nás bylo sto jen Tři dni se bránil chrabře čtvrtým ránem se křížák stal tábora jeho pánem a Žižka se zbytkem svých s námi spojen To podivné dí Pípa Vlach to ďas snad ďábel sám v tom vězí pekelníku Ten samý pohrdlivý úsměv zas se zjevil kolem Grabowského rtíků kdy spatřil na tvářích kol sebe žas To jednoduše tak se stalo páni Křížáci z rána útokem se hnali by rozdupali nohou hlouček malý blíží se na dostřel však opatrně k stráni Tam vidí bohatýry státi v řadě a napřed také Žižku vůdce sama jak mocné duby pnou se v lesném sadě tu ostrach pohnul kýsi křížákama i ustanoví v velemúdré radě by vyslanec vyjednal vzdání s náma A opatrně vyslanec se blíží až přijde k Žižkovi a v tvář mu shlíží tu s hrůzou zří že v brnění tom sláma A ryčně zasmějí se posluchači jen Grabowski svá ústa sotva zkřiví a císař nemluví jen čelo mračí kdy slyší vyprávět Žižkovy divy však mocnou vůlí náhle zámrak stlačí a pohár pojma vínem naplněný Na slávu Poláků ať věčně žije A Grabowski na vzájem víno pije a tvář mu povyjasní vína pěny Vesele šumně Sigmund opět praví tu náhle u dveří nastane šum a sestrkují blíže vůkol hlavy až rozevře se těsný kolem tlum a Uher vstoupí mine hlučné davy až před císařem stane němý bledý pokálen blátem střísněn v tváři krví zlověstně staženy jsou v čele brvy nad děsně blýšticími jeho hledy Co to se Sigmund polekaný táže a kvapně ze prestolu svého vstane Snad vrah Sem ke mně moje věrné stráže Však Uher kleká před ním prchni pane To blázen kýs dí Sigmund rozvášněný Či snad tě hlava na tvých plecích mrzí Ó prchni králi pozdě bude brzy Sigmundu vstaly kolem úst až pěny I napřáhne se mečem po poslovi však Grabowski a Ozor zdrží seč utichla hudba zmatek nastal nový a kolem krále tasí každý meč a chce se hnáti zbraní po Uhrovi Císař se vzpamatuje Mluv psí synu I tiše Uher vyprávěti počne My právě měli vyražení skočné pálili vsi a táhli ku Kolínu Bez starosti jsme převesele táhli Tu jízdou z nenadání obklíčeni odrazit nemohli jsme útok náhlý ni polovice z tisíce nás není Než ke zbrani jsme naší jenom sáhli již rubal nepřítel jen útěk zbýval I zanechavše kořisť přebohatou letíme k Hoře šiky se nám zmatou a za námi nepřítel jako příval Krvavá záře okny vysokými do sálu vniká náhle hrůzoděsně a rudé nad městem se valí dýmy od střechy k střeše zdá se tančit plesně v ohromném sálu tisíc bledne svící a na sta tváří ve chvíli té jedné i císař také hrůzou hněvem bledne kdy Žižky pochodeň zří vítězící Pohlednou vůdcové i kolem v žasu jen Grabowski s úsměvem stojí děsným a kyne k oknům vážně beze hlasu však zástup k východům se valí těsným a v útěku jen vyhledává spásu Ó běda Žižka táhne hoří hoří Ubohé naše město bídné děti Měšťanů hlasy zoufale kol letí poděsný hluk jako kdy sál se boří Ve zmatek hrůzný zdrceného trónu se prorývá jak výkřik o pomoc volání rozhoupaných v poplach zvonů jak úzkostlivý nářek v rudou noc a po ulicích v divém chřestí shonu tu vozy vojsko koně poplašené poráží ubožáky šlapou po nich tu jízda cválá na divokých koních a přes těla se rozmačkaná žene V úžasu němém Sigmund stojí bledý a žasnou páni kolem svého vůdce tu ozáří se náhle jeho hledy a na koně provolá divě prudce Před žhářem bídným bát se na posledy i pádí ven a všichni v tlumu za ním Na koně vsedne káže vozy strojit sotva se zdaří jemu upokojit a ochranu poskytnout krásným paním A venku jaká úžasná to změna Tu majetek na rychlo z domů nosí před císařem padají na kolena zde měšťané a ženy s pláčem prosí by vzal je s sebou bledí jako stěna ubozí téměř nazí polo bosí a třeskutý je mráz a sněžná zima jen bídný chtějí život chránit v chvatu a výhost dáti bohatství i zlatu tak strach je před Žižkovým hněvem jímá Grabowski s Ozorem na vojska čele spěchají z města uleviti králi a zdržet zatím útok nepřítele než Sigmund v bezpečné se octne dáli Však císař v hněvu porážky té smělé a kopnuv nohou v tváře žebrajícím již nejsa sebe mocen takto káže Nechť měšťany ty zrádné někdo sváže Pak přivažte je k kolám vozů špicím I stalo se a oběti ty bídné ku kolům polonahé přivázány a sotva dílo vykonané shlídne vyjíždí císař od Sedlecké brány s ním ubozí vstříc smrti očividné za živa zmrznout strašném na útěku Však málo o to Sigmund již se stará neb v útrobách mu strašný pocit hárá že po třetí již prchá v němém vzteku Však Žižka zatím přemoh odpor všaký a vniknuv do Hory hned požár hasí přes bořící se domy dýmův mraky přes valící se padající jasy Husité spějí spasit ubožáky vynáší ženy děti z žárů domů Však Žižka nebaví se tady déle pospíchá zcela zničit nepřítele jak vojny bůh to na perutích hromu Odstaviv oddíl k ochránění Hory pospíchá přes zaváté sněhem stráně přes vrchy doly potoky a bory za nepřáteli kalicha a páně Nepřítel klade odpor pouze sporý a cestu požáry a vraždou značí po sněhu stopa hojná krvavá a na nebesích rudá záplava jak by se rdělo nebe nad tím v pláči Nesčetných mrtvol na hodiny kolem a mine druhá noc a den již druhý a třetím jitrem zřít na vrchu holém nepřátel mraky jako temné pruhy u Haber rozložen je Ozor polem a císař za zády mu dále spěje udeří Žižka jako krupobití hluk kotlů polnic děla blesky svítí a nad hlavou mu kalich páně věje A na útěk se opět Ozor zvrací a za ním český voj jak mračno hřímá Nad vojem Uhrů jenž se v dáli ztrácí sleduje orel zraky jiskřícíma stopuje mrtvol jenž se zakrvácí za králem ptactva sup krkavců hejna i vlk se houštím na mrtvoly plíží vždyť lepší kořisť najde asi stíží ač mrtvola mu v hladu každá stejná Rozložen Uhrů tábor kolem Brodu již čtvrtá noc a vojín znaven dřímá či kolem ohně v těžkém spěje chodu zahalen v plášť a přec ním třese zima ač otrlý unaven od pochodu Však nad tělesna unavení trýzně nad rány palčivé a nepohodu jakoby nebe vešlo s Žižkou v shodu to vše necítí palčivé ni žízně To všechno v něm jen jeden pocit dusí že pokořen že bídném na útěku že před tím nepřítelem prchat musí jímž pohrdal jenž přemoh takých reků před sedláky a kacířskými Husy Neslyšet zpěvy po tichu jen šepcí hlas mimovolně jako v bolu tlumí ty tam jsou oka blyštícího dumy jen o Žižkovi řeč o děsném slepci A k tomu budoucnost jež na ně čeká uprostřed cizé nepřátelské země a zima krutá tlumí jarost reka i sdílejí si obavy své temně však nováčka co v budoucnosti leká to beze bázně snáší vojín pravý vždyť zítra opět den a staré štěstí jim chrabré meče mohou zas přinésti snad vydobudou na zpět staré slávy V Německém Brodě Sigmund odpočívá onť sestár zdivočel pod krutou ranou Na vůdce své se zamračeně dívá a zraky jeho hrozby plné planou ta mysl jeho vzdorná pomstychtivá nemůže snésti toho pokoření chce zítra ještě jednou do boje I smrt i život hnusnoť oboje kdy vítězství se u cíle již v útěk změní A s Ozorem a hejtmany se radí a nový zítra ustanoven boj Grabowski podál karabelu hladí prohlíží rozsekanou místy zbroj ni trhnutím však v tváři neprozradí že pálí na čela ta sečná rána jež o chrabrosti svědčí bohatýra jen rty své někdy bledé náhle svírá kdy bolest cítí hlava porubaná Tu jako blesk však přejde jeho lící pohrdy úsměv patří na císaře a vstana blíže jak se strojí říci an hrdá opět z očí plane záře Chceš zhynout králi v marném odporu zde v Čechách pohřbít krásnou tvoji říši Slyš zapřísahám tebe Bůh mě slyší a slyš ty také Pipo z Ozoru Chceš li zde zhynout zítra se svým pánem tož zůstaň zde a raď mu vřele k tomu já věren vždy jsem na svém koni vraném však běda zítra bude tomu domu celému městu v boji rozháraném ta bouř se vymstí městě na ubohém to aspoň šanuj opustě ho záhy však chceš li nastavit svůj život drahý Grabowski s tebou zhyne s pánem Bohem Má rada jest bys hned se vydal dále My s Ozorem se zítra budem bíti Snad Žižka hlavu srazí na té skále a ne li zachráníš své živobytí Též Ozor vřele přemlouvá již krále až mimoděk se Sigmund k tomu skloní duch jeho chrabrý myšlenkou se mučí že musí ustoupit Žižkovi vůči a z oka slza palčivá se roní A nastal den na šírošíré pláni se tisíce brillantů v slunci třpytí hvězd sněžných že je nespočítáš ani vždyť mráz je že až tuhne žilobití A černý lesů pruh se v dálce sklání jak temná páska v bleděmodrém jasu vzdor třpytu slunce vše se smutně tváří by marně ždalo o sluneční záři vše zírá v zimné nebe beze hlasu Polnice třepot zazněl vesele a jak by les čkal toho znamení odpoví z něho jasné ševele až v jeho hloubi opět zkamení Zdvihá se havran líně nesměle ze posněžené pokraj lesa sosny zakráče drsně za ním hejno druhů a s hlasným křikem letí v polokruhu až zapadnou kdes na sníh krví rosný A heslo dáno hrnou se řady voje a souvají se proti sobě z náhla a koně řehcí žádostivi boje jak pánův jich po boji srdce práhla Uprostřed pluků vyvolených roje ač nevidí přec jak by zrakem zíral na koni vraném Žižka klidně sedí po stranách oči na něj bystře hledí že sokol zrak svůj jasněj neupíral Tu zazní opět polnic třepot jasný a zaduněla země jako bouří ozval se jásot Eljen v řadách hlasný a jako problyskuje v mračen kouři po rázu na ráz k zemi blesk úžasný tak nad dolmany čapek nad chocholy nad vřavou mračen vyrvaného sněhu zpod kopyt polodivých koní běhu se blyští blesku třpytem palaš holý Až k vozům opřeným o malou vísku se přihnal Uhrů chrabrých útok ryčný jak prudký horský příval v divém trysku a v čele voje cválal Ozor slíčný ohnivou krotě mocnou rukou ryzku na prsou jeho pancíř zlatem skvoucí cel v zlatě že až přecházejí oči a nad hlavou svou šavlí nahou točí a za ním skvostný dolman dmoucí Tisíce podkov za ním jasně zvoní a v blesku šavlí rudobílá péra a jako vlny blyští hřívy koní kdy vichřice udeří do jezera mnohý se s koně v letné jízdě skloní sražený bleskorychlou náhle střelou však bez zástavy mračno stále cválá kopyta zraněného podupala a zbarvil sníh se bílý krví vřelou Však hradba vozová se děsně týčí již již jsou u ní jedním divým rázem tu z lůna hradby jasný blesk zasyčí a přední jezdci poklesají na zem zpět nemohou byť blesk je všechny zničí a místy hradba rázem povalena však za hradbou se blyští lesklé meče o ocel ocel zvoní roubá seče voj Čechů stojí železná jak stěna Mrak s mrakem v boji blesky v blesky bijí však jízda Uhrů vítězí i v smrti A vozy hradby do sebe se svijí co mezi nimi rozemelou zdrtí jak obrovskou by byly živou zmijí a opět vystupujou jako skála a od ostrova toho tvrdé hráze se zastavuje jízda na své dráze a k novému rozběhu na zpět cválá Tu z hradby černých neproderných boků poznovu zážeh blesků zahučí jak sopky láva v ohně žhoucím toku pak hradba rozevře své náručí a z něho vyvalí se v bujném skoku Husitů jízda Uhrům v odvetu A jako drtí odpor lavina tak Uhrů řady ničí protíná až vše se spojí v divém zámětu Po čem to stoupá noha mého koně To mrtvoly jsou líce ženy sinné a prsy nahé dítě pláče pro ně kol hrdla mrtvé matky ručku vine Co v dáli Bohuš nepřátely honě rozráží šiky srší ohně žhoucí Uhry i bratry zaplavují žárem jak orel krvavým červeným spárem svou kořist rdousí na polo již mroucí Již dál se derou bijí na pořád tam houfec nepřátel před nimi kleká vše marné všaký klesá stár i mlád již před nimi své ledy klene řeka a v divém cválu duní těžký pád na dráze nohy koňů kloužou ledné však nemohou zastavit prudkost běhu zda dosáhnou přec bezpečného břehu již všichni na ledě proč tvář tvá bledne Ten výkřik hromu praskot proklínání a šumot vln a ržání koní křiky již vše se do vod rozbouřených sklání císařské jízdy tonou hrdé šiky zoufaléť marné jezdců namahání obrátit koně zbraně divě chrastí řeka se koňstvem v šumu ryčném plní a vlna nad vlnou se ledem vlní ha poslední již mizí ve propasti Ni jediný se řekou nepřebrodil tu a tam ruka noha z řeky ční již mizí pod ledem jen menší oddíl cizích to barev lidé rozliční dosáhl břehu Boj se znovu zrodil Na levé straně slyš děl hřímání dí Žižka hlavu stranou ponakloně V před bratří volá pobodl již koně a jako bouře s nimi uhání Nad Brodem na výšině malé stanou a bitvy řev jak bouř k nim zaléhá Co před námi se Žižka ptá tou stranou Zda nepřítel či kalich podléhá Nevidím nic dí Vanda ohně planou z celého města sálá výheň pekla zastírá výhled kouř jenž kol se vlní jak oblaka na nebi bouře plní zřím hradby první sražen noha se mu smekla a padá do příkopu za ním druhý zas kouř na více místech hradby stekli a sraženi jsou opět kouřů pruhy však jiní jako lvové lezou vzteklí pomstíti padlé svoje v boji druhy vše marné jest jak zoufalci se brání ve městě papeženci císařští půl města na ně s hůry ohněm dští a přece marné naše namahání To jistě Sigmund jest tam zavřený Nechť ze všad celé město obklíčí sic namahání naše zmařeny jestli se odpor města nezničí však vytrhneme je i s kořeny Viktorin s jízdou stíhej prchající k východu Švamberk tam klíč hlavní města a Tábory ať vede přímá cesta přes mrtvoly a děla hřímající Děl Žižka odcválají poslové zmahá se bouř a vše se v dýmy halí Co činí Vando moji orlové Po druhé Jene slezli města valy však namahání jich je jalové ne ne již kalich vlaje na cimbuří Že kalich Žižka zvolá v třmenech vstana Ach zvolá Vanda srazila jej rána již sletěl s hradeb nad ním dál boj zuří Již opět vztýčen ha co tam se bělá a Vanda rukou zrak napjatý cloní an strašný výkřik přehlušil i děla Co to dí Žižka kam se bitva kloní a klidná jeho tvář se skorem zachvěla Ach moje oči moje oči šepce i sáhne rukou k čelu kloně hlavu nastane hnutí kolem něho v davu soucitně každý zří na reka slepce Vítězství zvolá Vanda více hlasů Nad kouřem ohněm vlaje prapor bílý jak holubice sněžná v blesků jasu Patř dobře Žižka dí po malé chvíli a tlumí se za chvěním svého hlasu Snad zrak tě unavený jenom mýlí Ó ne dí Vanda zde již posel cválá zazvučí v řadách chvála Bohu chvála a tobě otče my jsme zvítězili Co jest to kdo to přijel blíž jen ke mně Poslovi unavením kůň již klesá a jezdec sotva jen se dotknul země Vítězství otče Žižko vstříc mu plesá však druhý jezdec klesá volá temně Ó milost Žižko pro Bůh smilování na milost nemilost se město vzdává však vojsko volá Sláva Bohu sláva již prapor bílý s cimbuří se sklání Zastavte boj tu Žižka mocně zvolá Vše marné sténá posel umíraje zuření vojska nikdo neodolá a prapor s úzkostí nad ohněm vlaje ó milost Žižko posel volá z dola posledním vzdechem vypouštěje duši kdo vzdorovat že mně se opováží tu zvolá Žižka v pravici meč váží a z mrtvých očí jako plamen buší Buď věčná hanba nám když nepříteli jenž vzdal se odpovíme ohněm řeží i vztýčí se jak obr rek ten smělý kůň sepne se přes mrtvol jenž zde leží Na to se podívám Nuž za mnou velí a vyvolený pluk jak bouře letí Posud se bijí ukrutněj než prve a koně v kalužích se brodí krve Zpět bratří poslechněte Žižku děti Zastavte pro bůh boj však jeho slova jak šepot přehlušuje divá bouře a strašněj rozpoutá se bitva znova až zahalí je dusné mračen kouře div že je požár v sobě nepochová vojíni myslíce že vůdce jede by nadchnul k chrabrosti snad ještě větší stíhají plamennými jako meči nepřátel prchající tváře bledé Klopýtá přes mrtvoly kůň až stane Vše marno volá Žižka Hanba nám a nevolí tvář jeho celá plane Veďte mne dále dále pravím vám Tu zazní hlasy Smilování pane Kdo to již stůjte rozkazuje vůdce To zajatí Sem ke mně nebojte se Odplať ti Žižko Bůh Hlas se jim třese Kdo jste se táže Žižka náhle prudce Tvůj přítel Polák Jene volá přední Ten hlas mi známý Žižka na to praví Ó že se v očích mojich nerozední Býval jsem účastníkem tvojí slávy Kde císař Některý z vás na kůň vsedni a rychle oznam bojovníkům našim že nesmí na hlavě mu zkřivit vlasu Odcválá posel poslušen jsa hlasu S Poláky Žižka dí já rád se snáším Já s vámi bojoval a líto je mi že osud proti sobě nás zde staví Proč proti nám zde stojíš s Němci těmi Jsem Záviš z Grabova mu rytíř praví Tu rtové Žižky hýbají se němí cos šepce chvíli potom ruku pravou na stranu vztáhna odkud hlas ten slyšel Ach tak jsi tedy navštívit mě přišel Buď vítán bratře praví kloně hlavou Grabowski tiskne ruku bohatýra Zatím však zuří bitva vražedlná a město ve krvi a žáru zmírá až zhasne roztříštěná jako vlna Sténání raněných jež bolest zžírá a chrapot umírajících a lkání nadšení vítězů vše kolem vře V tom požár města shasíná a mře v žen pro manžely bolném naříkání Jest jasný zimní den po šíré pláni kol Brodu Německého sníh se bělá podupán třísněn krví pokryt zbraní a nesčíslná na něm mrtvá těla zkácené vozy v marném namahání a vedle roztržená leží děla pod nimi mrtvé koně jezdci jejich uvízlí v boji sněhu ve závějích tak mnohé chrabré páže hrdá čela Vše vůkol bitvy kruté nese znaky jakoby zpustošil vše orkán divý a z města dobytého kouře mraky se vinou v nebe jasné lví jak hřívy jak krví podlité pod nimi zraky se jiskří požár z rumů černých zdí a nad nimi blankytu modré jasy jak nezřely by smrti na pospasy a spoustu spáchanou zde od lidí Sled krvavý se k řece zmrzlé vleče až mizí v množství ledů nakupených kterými pobouřená voda teče hrob vojínů v ní včera potopených Jen sledy kolem ukrutné jsou seče A na východě růžném slunce vzchází tak jasné jako vycházívá vždycky ať smuten nebo vesel zrak je lidský ať zemí kráčí svatí aneb vrazi A slyš z úst tisíců jak boží chválu se hymnu velebnou do výše nést tam nad mrtvými pějí kněží v žalu zde opět díků vítězná hřmí zvěst Osmahlí bojovníci v bitev palu Táborské Pražské vojsko národ celý děkuje Tvůrci po vítězné seči k modlitbám zbožným kolem vůdce klečí jež vroucněji snad nikdy nezazněly Uprostřed šírých posněžených polí jest místo baldachýnem pokryté aj dub tam rozložitý stojí holý prapory na něm visí zdobyté a na stolci podepřen o dub spoly tam sedí Žižka vůdce vítězný Sobolem krytou hlavu stříbro krášlí zrak mrtvý vypráví o dnech jež zašly sen hrdiny jak děsně líbezný Nad brněním okrytý v teplém hávu tak jednoduše jako vojín všaký obklopen v hejtmanů dlí četném davu obrací k sobě nesčíslné zraky On povstane a vojska hřmí mu slávu Dni největší v krvavé dráze tvojí v životě strastném plném odříkání kdy laur se dotknul tvojich šedých skrání po vítězném pro národ boji Bez bohatství a klidu chudý slepý pokydán závistí a vášní černou tvůj vavřín zůstal po vždy čistý lepý tvou láskou k vlasti svatou bezeměrnou nezdvih jsi krůny k nohoum spadlé střepy v tvém srdci pouze odměna se blýští a v srdci bratří tvojich milionů v nadšení nejčistším pro lásku onu z níž nejlepší krev v smrti hrdinné se prýští A v ruce jeho meč se třpytí nahý on povstal všechny zraky k němu patří jakoby mluvit měl k nim otec drahý Zde z vůle boží milovaní bratři jsme potřeli své nelitostné vrahy Bůh o jehož jsme zákon zápasili vlast pro kterou jsme hrdel nastavili národ pro nějž jsme mečů vytasili zde děkují vám mými ústy bratří milí Ne krvelačnost ani pomsty touha zde zocelily vaše chrabré paže jen láska k svobodě a svornost pouhá a vůle pravdy svaté Bůh již káže pro kterou krvavá ta válka dlouhá ubohou naši hněte domovinu nám vítězství dopřály nade vrahem zde nad oltáře vlasti svatým prahem jsme společně skárali jeho vinu Nuž při odvěčné pravdě zneuznané a při té vlasti naší zubožené při svobodě tyrany ukované při blankytu jenž nad námi se klene při záři slunce nad námi jež plane při Husa Jeronyma popeli těch mučenníků pravdy odvěčné se k přísaze zdvihněte společné Pro volnost k smrti válčit v oceli A Přísaháme opakují blíže To přísaháme opakují v dáli tisíce jedna láska k sobě víže tisícům v očích slze jasné stály To slyší rek však zraků noci tíže mu brání zřít jak slibují si lásku kol něho vojínů se davy tlačí líbají sotva ruce tisknout stačí ach že má na očích tu neprohlednou pásku Pak opět kyne rukou k mlčení Vy zvítězili jste já pouze hlavou Vy odejdete domů věnčeni na věky nehynoucí jasnou slávou Mě slepého však dosti odmění vědomí že jste svobodni a šťastni Však z vůle národa zde ony z vás jež za nejlepší uzná vůdců hlas na rytíře povýším boží rukou vlastní A stalo se tu Žižka z křesla vstává a v ruce jeho obnažený meč on plochou jeho pozdravení dává a v ústech jeho lahodná zní řeč dá znamení že slavnosť dokonává Tu z posluchačů nepřehledné tísně se ozval nápěv jehož melodie ohromem zvuků o blankyty bije Žižkovy válečné to hřmící písně Kněz Želivský kdy dozněl slavný zpěv před Žižku předstoupiv dí ohnivě Bůh přání dítek svojich vyslyšev tu šelmu zašláp která hrozivě svůj vypouštěla divý dravý řev Dnes Apokalypsy jest velké zvíře Michalem přemoženo v líté seči an chtělo ženu před Bohem jež klečí v ouzkosti prosíc v pevné v něho víře oloupit o plod Spasitele světa Ta žena svatá svoboda jest živá na kterou šelma tyranství ta kletá jež od věků je pýcha temnost lživá poroba dítek božích odstaletá na poušti před porodem stále číhá však Bůh se ujal milostné své dcery a slíbil lidem čisté Krista věry že zjeví jim co tají svatá kniha Svobody synem jesti pravda boží tu slíbil Bůh jen dítkám mysli čisté až posud byla na trnovém loži jak ty Ty synu boží Jesu Kriste mučena nevědouc kde hlavy složí po zemi šíré pronásledována až do té doby pokud boží hlas jí nepovolá k vládě světa zas však plesejte my dočkali se rána Neb Michala nám zbudil Bůh jenž rázem pokořil draka tyranství jenž slove svou mocnou rukou povaliv jej na zem nemluvně vysvobodil z tlamy lvové teď nohu drží nad ohavným plazem Tys Žižko vůdce nyní Michalem Tys syna svobody to pravdy záři roznítil zase spustlém na oltáři že věčným hořet bude zápalem Ty smítáš s beder zásluhy jak břémě a přec jen ty je neseš jediný Co bylo by z té požehnané země bys odpor nebyl vznítil hrdinný Nuž na vítězné hlavy tvojí témě ten vínek spadlý s hlavy Caesara ve jmenu národa jejžs spasil kladu tvá noha drtí hlavu zrady hadu zář svobody nad vínkem zahárá Hnut Žižka nejhlubší až do útroby odmítá rukou věnec zlatem skvoucí Ten tyranství znak skráň mi neozdobí jenž tolik vypil lidu krve vroucí nevinných slz vždyť pod ním zejou hroby Proč kalíš nejkrasší mi chvíli žití Ó kdyby tolik práce nezbývalo jak krásně by se nyní umíralo Však posud z dálky slyším hromobití Ne neozdobím zlatem tím své čelo jež vypilo krev lidu mého do dna Však jestli by mé srdce přáti smělo co národu by dala ruka rodná To jest jen Krista krev a jeho tělo jenž za hříchy mé zemřel bez hříchu Tu Želivský provolal zvučným hlasem Obhájce kalicha buď věčným časem národem zván Jan Žižka z Kalichu Zpěv druhý. Kraj taký ladný že tvé srdce jihne v zpomínce na nejkrasší v žití doby kdy slunce azurem na západ tíhne a hradu sešlé rumy září zdobí kdy v posled ještě přes lesy se mihne a v jeho záři na obzoru růžném ruina hradu Lichnického trčí a v svěží zeleň doubravin a smrčí se vkrádá noc jak ohlas mládí v věku mužném A modré stíny po úbočích lesů a šedých skal jež kolmo letí k řece tu a tam kryty stromem strůčkem vřesu a řeka omývá je stále přece ač s hněvem někdy jindy v divém plesu jak lásky zvukem sladkým hned zas hlučným Chrudimko v hloubce modré valíš vlny Proč zrak můj prodléval tam touhyplný jak s druhem by se žehnal nerozlučným A dále kolem zrakem ssál jsem vnadu až tam kde ku Praze se šíří zor a slunko umíralo na západu ve věnci orůžených lesů hor až za obrysy Lichnického hradu se nesly pruhy modré nad obzor to Bezděz pode mnou pak kolmý spád a kol mne rozbořený hrdý hrad zpomínka na hrdinný český vzdor Hrad Oheb Byl též čas kdy oči jiné zíraly tyto krásy s myslí jinou co mysl má teď v upomínce hyne na českou minulost tak přehrdinnou a oko suché vždy teď slzou kyne Byl čas kdy z těchto míst se nesla vlastí bujará píseň volnosti tak hlasná jak z jara bystřina se valí žasná s hor nebetyčných dolů do propasti Jak z celých Čech neb Čechy byly písní jedinou písní oltářem též jedním jedinou žertvou vlasť jež krví třísní v hrdinném zmírá boji ve posledním a k zoufalství kdy nepřítel ji tísní odpouští katanům v ukrutné trýzni by tato bezpříkladná láska jednou jak s Golgaty jíž květy neublednou vydala ovoce po kterém lidstvo žízní Co víc že miliony spečetily svou krví pravdu ba sám celý národ jen krok li došlo lidstvo k svému cíli podán li aspoň k lepší době zárod jenž uzrá lidstva neunavnou pílí pro lidí myryady myryád těch ubohých co po nás ještě přijdou v bezpečný přístav před pozemskou bídou Kdo pro to nejkrutší smrt netrpěl by rád Vskutku li tak či ne ó myslet děsné Však doufejme byť srdce se nám chvělo pochyby příšery je hryzly běsné přec bouři vznesme hrdě vstříc své čelo nad zemského oparu kruhy těsné v hluboký blankyt jasných hvězdných sfér již pouto zlomeno a cítím dmutí jak lehké rychlé mocné na peruti v červáncích labuť letí podvečer To není labuť pokraj šedé skály to jinoch hovoří zde s milou děvou mě sokolem a labutí se zdáli On pasu kol jí vine ruku levou a zraky jejich mírným žárem plály a v srdcích jeden tepot jedno chvění a jeden hlas tak sladce přitlumený jak staleté by šepotaly kmeny a zase zní to jako políbení A rozkoš jejich žijících jen sobě a přec že svět jich štěstí sotva stačí ó žehnal bych jim nyní v každé době Jim žehná v hájích kolem zpěv ten ptačí jim žehná kvítko lásky ku ozdobě jim žehná slunce hvězdy vesmír celý A v harmonii přešťastných těch duší tajemství nevyzpytná duch můj tuší by ve tvář boží bez bázně zřít směli A žehnal jim vzali jej pod paží tak něžně jak by vedli svého otce a usadili v skály popraží ona se přitulila k němu krotce on po pravici used na stráži uprostřed dítek svých jak rád je zval na měkkém Žižka posadil se mechu vonnému slouchal jarních vánků vzdechu a kolem rtů mu úsměv blahý hrál A do své ruky vzal on ruku její an kolem hrdla jeho jako páskou jej něžné prsty její ovíjejí a hladí šediny mu s něžnou láskou a líbá v tvář jejíž se rtové chvějí ač pěstotám těm sladkým nic nebrání své vnučky milé slavný bohatýr nyní je otcem jen a divný mír se nad zbrázděnou lící mrtvých zraků sklání Jak proměněn je vnitřní jakous září jakoby láska dětí vroucím palem pronikla temnem přísných jeho tváří tak v jeho srdci v bojích ustaraném poslední ona ustrnutí maří a plní vzpomínkami jeho mládí kdy též tak milá něžná žínky ručka jej ovíjela jako nyní vnučka a zpomínka ta hořkost nitra sladí A srdce jeho jihne slzí nemá i přitiskne jich hlavy k prsoum svým a ústa jeho hnutím vnitřním němá žehnají z ticha dítkám rozmilým teď anjel snad je kryje perutěma vždyť prsa v kterých tvrdé srdce buší jsou přec tak láskyplná něžně vroucí že žádné nemůž upřímněji tlouci jak neobsáhlá láska v hrdinné té duši Poslyšte dítky nemohu víc zříti ty krásy večera a naší vlasti lesy a hory řeky na nich slunce mříti ty vísky vypálené války běsy nemohu zrak svůj více ponořiti ve vaše láskyplné mladé tváře a nevíte jak bolno je mi nyní jak roztápí se kolem srdce jíní a teplá proniká je slunce záře Vše to mi odňal Bůh bych nad pohledem té krve kterou prolévám ve bojích jež pro svobodu lidské právo vedem se nezhrozil snad vlastních skutků svojich mně zdá se někdy že mé srdce ledem neb v okamžiku žádném neucouvá Ubohý lide Krve moře rudé A jaký konec mukám tvojim bude Snad namahání skončí bídná smlouva a krutší poroba to nemůž býti To mučennictví nemůž býti darmo jemuž jsme zasvětili celé žití setřásli v bojích překrvavých jarmo Přede mnou jasná záře v dáli svítí a vidím v příští nežijeme marně Ač ubijí nás umřem s mečem v ruce přec učiníme konec lidstva muce a svobody strom po nás zkvěte zdárně Však děj se vůle Tvá o věčný Pane jen milosrdně suď můj dobrý lid a netrestej nás hříchy pro spáchané Hle dítky drahé Mrtvý je můj vid tělesný zrak můj nikdy nezaplane a přec vidím celou zemi jasně v tom skvostu jara lásky neobsáhlé a v duchu mém se rozbřeskuje náhle jak druhdy obloha se klene krásně Též já byl mlád jak šťasten nikdo neví Neznámý jesti budoucnosti osud Zda bolesti nám chystá strasti hněvy Též já jsem mohl klidně žíti posud se blažit dítek milých nad úsměvy v náručí ženy ne jak nyní žiji jehož se hrozí bratří jeho vlastní a národy mou smrtí mní se šťastni a nenávidí jako jedovatou zmiji Bůh jim to odpusť jako já odpouštím Však opovím vám minulost mou dávnou je mi tak blaze dnes tím lesním houštím se nese ptáčat zpěv jak hymnou slavnou co útěcha to srdce mého pouštím kdož ví zda mnoho dní mi ještě zbývá Jak dnešek byl tak milých asi žádný vždyť v spánku vrah mne obklopuje zrádný a v jídlo smrt mi sype ruka lstivá I já byl mlád a matička má drahá kdy pod Trocnovským dubem žití dala zda tušila kam povede mne dráha tu bouře nad mou hlavou krutá plála a zemi sprahlou napájela vláha již sotva zrozen v boji živlů divém jsem ssál ten zvuk a prsa bouře dmula a očka moje ohněm ustrnula kdy ponořila zář svou v božím blesku živém A tak můj celý život jedním bojem a jednou bouří byl až do té chvíle mé srdce z mládí bilo nepokojem a v bojovném jsem tělo cvičil díle snad tak se vtlačil v mysl první dojem té bouře obraz mojím při zrození A přece ne já též se těšil z klidu a žil jsem jako rolník v prostřed lidu a netušil jak budoucnost se změní Ba skoro dítě kolem polí brodě jsem s druhy bujnými učinil sázku na mladém koni vyhrát ve závodě mé žití viselo na malém vlásku kůň polodivý hnal se s větrem v shodě zděsil se křik vyrazil z hrdel dětem ručka má slabá ještě nestačila a již již opouští mne moje síla a on vždy dál přes křoví stráně letem Ženeme lesem k dvoru oteckému již bělají se skrze houští stěny tu náhle vše se zatmí zraku mému Ve dvoře stanul komoň upěněný mě nalezli na samém lesa lemu bez smyslů ležet v tváři plno krve odnesli mne mé tělo bylo zdravé však větví vyražené oko pravé již nikdy neprohlédlo jako prvé Vzdor tomu dále šel jsem na své dráze do světa hlučného mne vedly tužby až jsem se octnul v matce naší Praze Co páže vstoupiv do královské služby jsem vrazil ještě mnohé na nesnáze ač služba byla příjemná a snadná však na oulisné bídné dvorské pikle nebylo moje přímé srdce zvyklé a tvář má nebyla též příliš vnadná Však přec mě nad jiné měl král můj rád on přímost mou a věrnost zamiloval též se zálibou hledě častokrát mým harcům bojovným se obdivoval sám mistrem býval v nich pokud byl mlád ve bězích rytířských pak znalcem vzácným já pak byl smělý mladý odvážlivý mě těšilo že dvořan domýšlivý si netroufal co já se srdcem nebojácným Však pochovali Karla také záhy jenž o zem českou otcovskou měl péči já s přátely jsem odšel z zlaté Prahy cizině sloužit ramenem a meči již po dvou letech zemřel ot mi drahý kdy ve Francii slavně jsem se bavil tam Albion se dál a dále vtíral dvůr hejřil národ v marném boji zmíral a zbytky nepřítel ve spolku s morem dávil Tam z mnohého jsem vyváz nebezpečí ač s myslí lehkou vše jsem snadně snášel však čekala mne protivenství větší Již tak mnohý den od té doby zašel tak mnohé nové dojmy čas ten předčí že jako ve snách vzpomínávám na ni jestli že ještě vůbec vzpomenu si Však mysl má přec chvíli prodlet musí při vzpomínce tak čarné jako úsvit ranní Mou paměť zaplavuje jako moře v rozličných dojmů pustém návalu však vystupuje z něho růžná zoře čarovný milý obraz pomalu Hle jako zásvit ještě slabě hoře si na východě tvoří světla brány tak vystupuje obraz v duši mojí již oživuje dýše živý stojí s výrazem vroucím milované Hanny Nač vyprávět vám tiché štěstí mé byť sebe delší časem vždy je krátké Ach po letech my jednou stojíme přec sami zase v žití pouti vrátké Vždyť spolu zas se jednou spojíme byť smrť nás dělila já vím že ano až úkol dokonám zde na zemi až hlas můj pro národ náš oněmí též přijdu za tebou má drahá Hanno Já s Hannou svou se ujal s právy statku po otci zděděného na Trocnově a tam též Vando Bůh mi dal tvou matku a Hanna má usnula v tmavém rově jen tys mi zůstala zde na památku co záruka na věčné shledání A stařec zadumal se z ponenáhla noc světlá vítězně po nebi táhla a z vížky hradní znělo klekání Ten zvuk probudil Žižku ze snění a jemné lichocení jeho vnučky ráz tváře v laskavý zas promění i béře do svých její něžné ručky Již pověsti mé brzké skončení vždyť víte do Polska jsem odešel na to Tam po vždy vítěz Tannenberské bitvy zůstane v mysli Prusů Lechů Litvy Polákům moje jmeno na vždy svato A potom zde to povídky jsou trudné i máchne rukou jemu zbylou volnou an jednou drží dívky ručky svůdné a jakby mučen v duchu pravdou bolnou probírá kníry v druhé ruce bludné Již dosti toho Jene Vanda praví Tys otec náš a vůdce nezmožený Však hle tvůj syn slyš hlasu jeho ženy již noc zda kalich vypijem na tvoje zdraví A něžně vedou slepce na zpět domů do rozlehlých těch tichých hradních síní A v hovor jich se mísí šepot stromů jich listí mírnou záři luny stíní a z dola šumí řeka píseň k tomu tu píseň velkou kterou věčnost zpívá a vesmír velebné ty slouchá věsti tichůnko že ni list nezašelestí že duch jak v smrti do věčna se dívá A bohatýr náš podporován paží dvou manželů tak pozorně a jemně z nichž každý sobě slova jeho váží jak věčnosti by hlas dolétal země a jeho myšlenky se přečíst snaží Bohuslav bujará jak vlasti síla jest hrdý statný zmužilý a klidný a Vandy zjev tak spanilý a vlídný vil královna jak plyne sněhobílá Příjemné teplo prostranný krb sýlá v němž vonná borovice praská hoří a v záři jež se kolem s něho lila skupení důvěrné rodina tvoří tam hospodyňky ruka pilná čilá ty nejmilejší krmě vyvolila jež dědoušek jí rád jak dobře ví v posled se rubín v číši objeví a Žižka s úsměvem dí žínka roztomilá Tak děti Bůh vám odplať vaši péči již bídnému jste prokázali starci na dětech vašich Po chvíli pak řečí ovlaživ mělničinou ústa arci přihladiv kníry s ohnivostí větší Ba často pil jsem po divokém tanci za pohanem kdy honili jsme v stepi či kruh kdy lovců otáčel nás lepý po bitvě s medvědy neb divokými kanci Eh v rece pánů bratrů šlechty Lechů a vesele jsme hodovali v Litvě též na zdraví se pilo bratrů Čechů po Tannenberské slavné Lechům bitvě Co Čech to hetman v šumném znělo spěchu poháry zvučně udeřily kolem Co Polák to pán Češi odzvučeli a potleskem se ozval okruh celý a tak to hlučně šumělo za naším stolem Ó škoda přeškoda těch slavných časů Teď Polák s Čechem tak si nepřipije Lech sotva pro nás vznese svého hlasu či jako Grabowski se s námi bije ó kdy jen s námi potom tisíc ďasů ať svět se v čerta změní na nás sápe Čech s Polákem mu napraví již hlavu a založí pak obec volných Slávů jíž žoldák cizí ve prach nezašlape Však dávno tak jsem nepil vesele jak u vás zde a krev je nápoj děsný Však dost již vždyť jsem zde u přítele a již mě opět tlačí sen ten běsný Kdo asi naposled mi ustele No nechme toho Chci vám vyprávěti jak jsme se bavívali v Polsce slavně však dříve hospodyňko nalej správně a potom sedněte sem ke mně blíže děti A jme se vyprávěti věsť svou svěží kdy zazní tichem trubka hlásná náhle s vysokých nade branou hradních věží skal ozvěna zvuk opakuje táhle až opět ticho propasť hradní střeží Kdo to tak pozdě Bratři od Tábora Most spuštěn po něm bratři vjíždí krokem z nich každý sedí oři na vysokém na prsou ocel v oku blyští zora Kde Žižka bratr V hradní síni čeká Zde jsem Co nesete tak pozdě v noci a v záři pochodní zří Žižku reka jak na prahu tam stojí bez pomoci Či dobré zlé to Žižku nezaleká Nuž mluvte kdo je zde se opět táže Koudele Roháč nesou tobě zprávy Nuž dále vítáme je z cesty zdrávy Přistup ty Velku Jene podejte mi paže I uvedou jej na zpět do pokoje kde Bohuš s Vandou čekají svých hostí Splněno Jene předzvídání tvoje dí Roháč důkazů ti nesem dosti Což to Snad nové opět s panstvem boje Uhod jsi Jene jen že horší hlíza poznovu útroby národa zžírá kdy zachráněny národ vlasť a víra zas Praha se šlechtou se v před a na zad lízá Zde posílá ti věrný Hanuš psaní přejaté od Pražanů kdyžs byl v Uhřích v něm píšou sobě Pražané a páni že nemohou se déle dívat na hřích jenž v osobě tvé oko páně raní A an se bojí s tebou válčit zbraní chtí jistější prostředek k tomu zdařit buď zbraní zákeřnickou tebe zmařit či jedem namíchaným tobě v spaní A Žižka mlčí hnusnáť jest mu zrada to srdce jeho přímé nezná šalby a jeho mysl svornosti by ráda on nesváry tak rád již urovnal by Ta věčná Čechů rozdrobených sváda to strannictví jež národ hubí denně a seslabuje nepříteli vůči to vše tu duši bohatýrskou mučí i promluví on v posled zamyšleně Ba přísám Bůh že kdybych moh jen tušit že smrt má urovná tu bídu vlasti mé srdce muselo by přestat bušit Ten život bídný rád chci v oběť klásti Kdo ručí však Jsou zítra v stavu zrušit co přísahali bránit krví dnes Snad Sigmund Kostnice vám odpoví Snad papež Kdo by věřil popovi Jim Čech je kacíř ten pak vzteklý pes Jejž každý zabít může na potkání a do nebe se za vděk dostane Snad ubránějí pravdu boží páni Ó ne To milejší mi pohané ti aspoň nepřítele nepohaní A Pražané O těch je mluvit trudné Na koho spolehat mám přátelé Kdy ruka bratra v hrob nám ustele kdy ruka Kristova náměstka krví rudne Ó běda běda falešní vy páni jež prospěch svůj jen na zřeteli máte Vy trny lidu chcete vbodat v skráni a sami květy růže užíváte Ó prohlédám já kam se um váš sklání ty zapředené černé vaše sítě ó běda jestli se vám plán váš zdaří okamžik jeden léta zdaru zmaří již zřím jak pravdo svatá zabíjí tě A Pražané s tím Korybutem v čele s knížecím klátícím se větrem stínem neschopni odvahy a vůle smělé nad hrnci masa v ustrnutí líném dvakrát jste zřeli ve mně spasitele kdy zbavil jsem vás katanského meče Na kolena jste padli před mým krokem a se slzavým přísahali okem Vytrvat věrně do poslední seče A to váš vděk to přísaha je vaše Již vidím kam to chcete národ vésti Potajmu slézáte se zrádně plaše jen v ústech chcete slova lásky nésti a v srdcích dozráváte na Jidáše Jste klátící se větrem každým třtinou ni studení ni horcí běda vám Jen k novým chystáte se popravám Žij Praha jen ať bratři třeba zhynou Nuž buď si tak vy přejete si boje Nechť hra ta krvavá se ukončí Pokud je pevné ještě rámě moje a nelekám se vašich náhončí Já doufal v mír vy chcete nepokoje já užít chtěl jsem vítězství ta skvělá vy kolísáte mezi Římem Prahou Však lépe krvavou jít volnou drahou než porobená vlasť byť v květu celá Ba přísám Bůh nám lépe bude jistě kdy půl národa shltí válka dravá jen druhá půl kdy na posvátném místě vítězně vztýčí svatý prapor práva Kdo umí čísti v budoucnosti listě Nuž ku předu v to temno duše jasné kde světlo posvátné se v dáli klíčí Ve zvířecím je chtějí zničit chtíči Trpící svobodo tvá záře neuhasne Ostatní vyjednáno tiše v skrytu Poslové rozjeli se na vše strany druhého na to rána za úsvitu ku jihu cválal s jezdcem komoň vraný kde hrdé sídlo volných Taboritů kde dvakrát dva tisíce ořů řehce ve dne i v noci uchystaných k boji tisíce mužů bojechtivých stojí již pro kalich jdou v smrt jak k svatbě lehce Po vlastech všech se odtud ubírají poslové rychlí ve sbratřená města a již se roznáší zvěst v každém kraji a bojovníky vede jedna cesta vždyť vůli otce Žižky dobře znají o jejich dobru že jen myslí stále žeť hlavou republik jenž trpí za ně pro volnost svatou a ve jmenu páně že mimo něho neznají teď krále A druhý posel letí ku severu kde Bočka sídlo tvrdé Poděbrady vždyť nemá věrnějšího rádce věru jenž tak mnohé již odkryl jemu zrady A sotva jitřenka zasvitla v šeru odjíždí Žižka s Roháčem a Velkem a loučí se a s Bohem takto dává Buď s Bohem Bohuši Buď Vando zdráva My shledáme se bohdá v okamžení velkém Ty Bohuši přivedeš lid svůj hradní a otce svého neopustíš v tísni Ty Vando tenkráte však doma vládni nelidskéť ženy ruce krev kdy třísní muž má li padnout tož co muž jen padni však zavoláli vlasť zas ku pomoci vždy tebe zavolá též její hlas Vždyť Bohuše ti vrátím záhy zas až míru svit přemůže hrůzy noci Jak rychle mizí den kdy naposledy s přítelem drahým kyne rozloučení Ten tichý večer vroucí něžné hledy stín na nebi jenž znenáhla se mění až nad lesem vyvstane měsíc bledý z neznámé tajuplné propasti jež obkličuje zevšad naše kroky jak sladké písně milozvučné sloky jež zmírá nad pozemskou oblastí To vše se ryje písmem nehynoucím do duší jež se rozloučiti mají Ach tak snad také bývá v posled mroucím Snad na vždy zdá se šeptat v tichém háji jak echem mře to z hlubin země vroucím A opět zazněl zvonek jako včera s kostelní vížky v jasném sladkém znění jakoby krajině to upomnění že zem se s nebem pojí za večera Jak krásná žena v nebes ztmělé výši se vznáší lunou v půli ozářena jež nad čelem se stkví v hvězd čarné říši a usmívá se čarokrásná žena a její rty tak luzně vábně dýší že smrt se sladkou zdá jí v objetí a za ní roucho vzdušné hvězdotkané až k zemi spící demantami plane až na trůn skvoucí ona doletí A po obou jí stranách pacholátka tu sypou mák na lůž kde matka smutná noc celou proseděla u děťátka tu dívce na rtíky a očka chutná a jinde zas jak dí jim mysl vrátká posypou pijáky jež hlučně kvasí až pohár z sesláblých jim rukou klesá též pastýř umdlený spí pokraj lesa a oheň strážný anděl noci hasí Tak noci královna s hvězdného trůnu svá kouzla rozsypala na zemi v mlčení vážném zří na bledou lunu a vesmír v obdivu s ní oněmí Však přece zbudí časem onu strunu jež jako z nevyzpytných zazní sfér těch anjelských snad jako z nebes hloubi že jemným zachvěje se dechem loubí to zvonek pěje z dáli pod večer A posledně když zazněl malý zvon a poslední zvuk odrazily skály tichý se vyrval ze dvou ňader ston a na rtech dvou polibky vřelé plály Potemněl ještě více nebesklon jen svíce noční jasněj plápolaly a bledá luna nade hradní věží unylou tváří milující střeží tu nápěv velebný se nesl modrou dálí Ave Maria Ta blahá chvíle budiž požehnána kdy v srdcí dvou se láskou rozednívá jak den se na nebesích budí z rána až jak to slunce touha vzplane živá kéž svazek posvátný nás na vždy spojí jejž nic na světě více nerozdvojí Ave Maria Podobno srdcí také spojení jest zrnu které rolník klade v zem v naději že se v krátce promění v žeň hojnou božské vůle rozkazem buď šťastna spokojená rodina buď žehnána spojení hodina Ave Maria A jako v létě boží požehnání pravicí pilnou do stodol se sklízí jak pod tíží ovoce strom se sklání by štěpaři poskytnul plod svůj ryzí Tak ctnostným manželům Bůh požehnává na zemi na nebi buď jemu sláva Ave Maria Jak labutí by pění doznívalo až shaslo na březích Chrudimky stinných A Vandě v náručí se mládce zdálo že odpočívá prsou na matčiných že pozdravení s jasných výšin plálo co požehnání její lásky blahé i pohlédla svým zrakem velkým jasným z hluboka duše pod brv stínem řasným pozvedla oko temnomodré vlahé A zítra zašeptali její rtové Buď pokojna jí vece jinoch milý Ó nešťastní vy vlasti mroucí dnové Zda dobudeme pro tě onu chvíli kde oblaží nás žití volné nové Ó vlasti Vanda dí ó máti drahá kdy konec bude krve prolévání Zda může dlíti nad ním požehnání kdy přec nám vtisknuta jen pečeť vraha Buď vůle Tvá jenž všechno vedeš k cíli tak modlíme se vroucně Tvoje děti A modlitba ta čistá v tuto chvíli až k hvězdám jasným z úst těch dítek letí jak by je andělské rty políbily tak zavál teplý větřík v tváře mladé a spočinul na čistém Vandy čele Bohuše ovál tahy tváře smělé to anděl modlitbu před božím trůnem klade Byl čas to hněvu pomsty bezpříkladné kdy z ňader lidstva dral se výkřik prvý jenž neznal smilování s vrahy žádné a láska tonula ve moře krvi Nechť spravedlnost boží světem vládne tak slova svatá ujařmených zněla jak z nemluvněte prsou první křik jejž vyrval lidstvu z prsou ukrutník z nejhlubších útrob mučeného těla A bouře taká nezná smilování Jak vichřice se hnala země tváří vše drtíc co se před ní neuklání vždyť hasí čisté světlo na oltáři tož neušetří lilie té ani Hle zhynula v prach bouří sešlapána ty ňádra kalíšku to bílé listy a rty jak rozpuk lůna růže čistý se nedočkaly touženého rána A přec pod těmi omšelými rumy pod ssutinami zbořeného hradu jsem zaslech žalující tiché dumy Tu čelo horké na chladné zdi kladu jak tklivě ony vyprávěti umí o děvě milé jež spí pod jich mechem Sní sladký sen o matky vlasti spáse a o tom nevystíhlém v nebi jase kde navždy s milým splyne jako akkord s echem Blíží se kroky vedou zajaté ti stanou před Žižkou třesou se bledí jsou mniši to jich převor dvakráte prosebně pohnout Žižku řečí hledí však pokaždé se v řeči zamate Co chcete Žižka dí no mluvte přece však mniši nesrozumitelně řečí jich jazyk z olova jak ústa v křeči až vůdce oddílu Žižkovi vece My úlohu svou vykonali rázně dobyli klášter zajali jsme mnichy Hle před tebou teď stojí plni bázně nedávno z kalichu tropili smíchy Dej upravit jim otče horké lázně ty kutny plny šíbalství a jedu a žluči ďábelské na tebe sočí jed zavilý již kouká z jejich očí ti Husa upálili ku posledu Již dost dí Žižka ticho mluvte kutny chcete li z kalicha co naši bratři pít nápoj Krista posvátný a chutný jak na pravého křesťana se patří mine vás hranice los přeukrutný obraťte ke knězi se víry čisté nechť připraví vás osvobodí hříchu sic půjdete přec cestou všechněch mnichů kde zapějete Milostiv buď Kriste Tu počne převor omlouvati sebe však Taborita do řeči mu skočí Tebe již jistě na zemi zde zebe že nebojíš se lhát tak na mé oči Ty zasloužil jsi dávno sobě nebe Vy násilníci panen jste a paní a strach jen o život vás k prosbě nutí jinak v útrobách vašich není hnutí o polepšení žádná stopa ani V Žižkově tváři pohnutí je znáti pokyne rukou v hněvu potom zase svou vůlí mocnou k poklidu se vrátí a výrok vysloví po krátkém čase a jeho tvář při slovech zledovatí Nechť pohltí ty bídné kutny plamen ať čisté teplé ohně požáry vyženou z těl nečistých nešvary a kněží zazpívají k tomu Amen A nedbaje na prosby nářek mnichů lhostejně k odchodu se obrací i kyne rukou opět chce být v tichu A celý pluk se v tábor navrací a surového tropí z bídných smíchu ti ve smrtelném strachu mrtvi z půli již napřed téměř co se děje neví až před ztrnulým zrakem jim se zjeví smrt ukrutná v hořícím sudu smůly A Žižka pokraj pustého zas valu dosléchá řevu z nedaleké Prahy jakoby citů mocných ve návalu chtěl zasléchnout kýs akkord známý drahý tak cosi podobného jako žalu nad kolébkou tou svatou srdcem vlasti jíž vykopat chce hrob teď rukou vlastní Jsem šťasten jen kdy vím že vy jste šťastni Tak mluvil nedávno teď stojí nad propastí Osud se lidský valí k svému cíli bez úlevy a zastavení dále co život jest v poslední jeho chvíli Ovoce padající někdy zralé nezralé jindy často plod již shnilý A přec Proč pohled mnohý k úctě nutí proč mnohých vzpomínáme s láskou žalem proč tolik dějů v mnohém srdci malém obdivujem to ctnosti vítězící pnutí Proč žehnáme mnohému přece prachu skrytému někde v koutku na hřbitově A přece mnohým kráčejícím v nachu za živobytí klnou jako v rově Co odpočívá tady síly strachu co odvahy a statečnosti záští co lásky bezměrné a taktéž bolů jak svorně dlí tu nepřátelé spolu a rýč jak chladně o jich kosti praští Odpusťte všem jdem k cíli jedinému ty cesty rozličné se v jednu spojí odpusťte chodci poutí uštvanému atomu bolu ve vezdejším boji ba jasno zdá se býti zraku mému občanské právo smrti třímá každý Však v lidské přírodě to založeno že bezpráví má na oko být mstěno a prolitá krev nové žádá vraždy Toť chmura neprůhledná Bože věčný msta za krev prolitou a zase msta to meč je břitký těžký obousečný jejž pro potomstvo zákon uchystá co dnes pochválí současník tvůj vděčný po letech krví splatí národ sám myšlenka vykoupena krví vřelou bez míry láskou odvahou tak smělou mře v krvi svíce shasly temnýť chrám A dumá Žižka sám v pokraji valů o dělo opřen obrácené k Praze v levo lze zříti světoznámou skálu kde vykoupena svoboda tak draze kde málem stonul v boje ve návalu kde mocným věhlasem a krví vlastní ochránil národ nad tou samou Prahou jíž zničit jedinou jest jeho snahou ti tam jsou dnové minulosti šťastní Jak jinak bylo když jej po dvakráte v triumfu vedli těmi ulicemi a rozhoupány zvony Prahy zlaté se rozzvučely slavně v celé zemi a nyní v chvíli vášní černé klaté snad kráčet bude zítra na témž místě však přes mrtvoly bratří ulicemi a vítězi odpoví v ohlas němý Tys vlasti vrahem vichr v zříceninách sviště To v duchu vidí zří jak město pne se k nebesům modrým v pružném ranním vzduchu před zrakem vnitřním budoucnost se nese čarovněj okrášlena v jasném ruchu však v prsou jeho srdce nepohne se Přec zhyneš zhýřilé ty město bídné kolébko nesvornosti piklů zrádných líp polovičku mužů ramen pádných než zbabělců houf lépe město bezelidné Nemluví k oku jeho všaké krásy ni očka nevinná ni ručky vzpiaté ni chýže chudých paláců ni jasy ni chrámů pyšných Prahy stověžaté jediný cíl zří vlasti drahé spásy jíž obětovat chce co nejdražší mu co obětovat můž jen matce syn Muž železný on zná jen rázný čin a k cíli kráčí středem krve žárů dýmu Praha neb Tábor jiné cesty není A večer mlhy nad Vltavou valí jak slyšno vzduchem tichým zvonů znění jak nad osudem dítek matky žaly ten souzvuk šumu budí upomnění jež k srdci posluchače mírně sahá jak dětský pláč ku srdci oteckému on slouchá mimovolně divně je mu to k spánku ukládá se šedá zlatá Praha A zítra probudí se s hrůzy křikem ve žáru kouři ve potocích krve a nad poděsným vojínův svých šikem se zjeví on jenž spasitel byl prve co zhoubce Prahy hrůzným okamžikem co ozývá se v prsou tvých za ton ty nevyzpytný železný ty muži Proč mimoděk se ňádra mocná úží Dohučel chorál dozněl slední zvon A po hladině řeky tón ten hasne obražen o břeh v stráních kolem zmírá a vzhůru nese se tam v nebe jasné jak nesmrtelná vroucí lidstva víra tón stříbrozvuký až pak v hvězdách zasne a zpět se line ve paprscích hvězdných jak myšlenek se pnoucí jasné vlny pak na srdci se klade touhy plný až zmírá v skrýších jeho nevyzpytných bezdných A chladně duje větřík krajem spícím Však Žižka posud nepohnutě stojí by mrtvým jeho zrakům do vnitř zřícím se jevil obraz o budoucím boji tajemná socha s mečem vítězícím Tu úžej ovine si pláště řasy a volá rychlý krok se k němu blíží a Žižka šepce k vojínu se níží a kráčí táborem v němž ohně stráže hasí On opřen jest o rámě vojína jenž známým hlasem k němu hovoří a mnohou chvíli jemu vzpomíná jež upomínku milou vynoří prohlíží stráže mine hodina a vůdce v hlavní stan se opět vrací kde hejtmanů jej očekává kruh s ním po vždy neodstupný jeho druh jenž milost Vandy věrností mu splácí A přijda v stan rozkazy k ránu dává i ustanoven na zítřek již boj a s důvěrou zří k němu každá hlava ač v mnohé tváři číst lze nepokoj To Žižka nevidí on opět vstává a rukou vůdcům na dobrou noc kyne opouští všichni stan on opět sám oddává truchlivým se myšlenkám Však náhle zvolá Ona přece zhyne Kdo tak by viděl bezbranného kmeta s tou věčnou temnou mrtvých zraků páskou na tváři opuštěnost dlouholetá tak mnohou psala převýmluvnou vráskou tajemné runy rukou vládce světa kdo pod železnou touto tváře maskou by odvážil se hledat lidské city a se srdce sňal krunýř ocelitý snad užás by nad horoucí v něm láskou V té opuštěnosti byl přec tak bídným a k tomu stár již denně víc a více zda na zemi pobytem ještě klidným se vyjasnějí blednoucí ty líce zda usměje se okamžikem vlídným naň Bůh a popřeje mu osud blahý by v kruhu rodinném své milé vnučky jej obejmuly dítek něžné ručky naň volajíce dědečku náš drahý A jak by probuzena touto chvílí vystoupla bledá čarokrásná tvář před zrakem duše obraz Vandy milý však zahalený jako v mlhy šlář ty zraky dívčí v tvář mu popatřily tak dlouho smutně jako s předhůzkou pak ruku zdvihši k Praze kynula a Praha v ohně moři hynula zřel stezku krví lidskou okluzkou On viděl Prahu zmírat v strašné seči šlechetných Čechů hlavy v popravišti on viděl drhat oči v smrtné křeči a slyšel kata meč jak vzduchem sviští on cítil tnutí v muce po vždy větší a marně probudit se ze sna snaží promluvit ku přízraku který němý tak strašně mluvil přece zraky těmi tu zdá se mu že šij mu cosi vlaží Na posled sekera se kata vznesla on viděl sebe vlastní svoji hlavu na špalku popravním sekera klesla a výkřik zazněl v shromážděném davu on Vando vzkřikna povstane ze křesla tu zmizí vše i přízrak krvavý A on se cítí opět v hluché noci samotným opuštěným bez pomoci jakoby čekal svojí popravy Vše zmizelo kdy procít v jeho duši ni mráček nezůstal on hlavu týčí a jeho klid sen více nevyruší on Prahu odsoudil tož Prahu zničí vyslance města řečí svojí zkruší že jeho dílo činem otcovraha On nejlépe ví co v něm síly dřímá že umem svým můž zdrtit voje Říma Tábor neb Praha padne tedy Praha A nastal den a v prvním jeho svitu vše připraveno k zuřivému boji mlčení vážné v řadách Taboritů jež hrozebně na pláních kolem stojí přerývá pouze zvučný povel vůdce již všechno na znamení pouze čeká by vyrazili splnit slovo reka Tu cválá posel jízdný z města prudce A bílý prapor v ruce drží jedné znamení dáno sestupuje s koně sklopených k zemi očí nepozvedne kdy před Źižkou se staví ku pokloně však v Źižkově to trhne tváři ledné jak pohrdáním sevřených kol úst Aj Pražani teď víte již kde já jsem Snad jste se nasytili panským masem a chcete držet dobrovolný půst Jsem vyslán od konšelů moudrých města ve jmenu jich bys dopřál Praze míru že rozvedla li nás zde na čas cesta nás spojila zas láska v jednu víru ať Bůh nás ještě více nepotrestá Však Žižka na oři svém bez pohnutí jakoby sluchu nevěře se mýlil ku straně posla hlavu ponachýlil a jeho rty se k odpovědi nutí Rci konšelům a moudré vaší radě že nehodlám víc čekat na jich posly snad ukládají o nové zas zradě či narostly jim přes noc uši oslí či rulík snědli kdesi na zahradě že s takovou mi přišli opovědí Za nos jen vodit národ celý chcete a v černých srdcích símě zrady kleté však posud hlava na pleci mi sedí A netrpělivě pravicí kyne an posel prosby nové marně ztrácí Žižka se odvrátí a posla mine a ten se smutně nazpět k městu vrací Čas k pochodu a Praha přece zhyne Tu po planině ode města blíže processí smutné pomalu se ssouvá tak že se zdá že beznadějně couvá již na před pod znamením spásy kříže To města hrdí druhdy samovládci v rubáších černých nepokryté hlavy na šíjích provaz jako patří zrádci pokorně mijí Taboritů davy jich marně shlíží k prosbám zraky sladcí k osuhlým přísným Taboritů lícím ti hledí na ně s potupou ve tváři a šepcí na hlas Hle zde jdou ti lháři snad brzy povedem je k šibenicím Však na poselství toho kráčí čele kněz mladý plný ohně odvahy v planoucím zraku hledícím tak směle číst sílu skalopevné povahy to roucho dlouhé na ztepilém těle krok jinocha však rychlý pevný pružný a nade vše ráz ušlechtilý v tváři z níž věhlas s lahodou tak mile září nad kterýmž trůní výraz reka mužný Ty tahy měrné jako sochy krásné rty spanilé jak plny plynné řeči a temné oči velké živé jasné o vznešené povaze jeho svědčí o povaze jež svědectví dá hlasné o pravdě svaté po vždy beze bázně jež pro pravdu smrt podstoupiti může jde s jasným čelem v mučennické lůže slabého proti silným chrání rázně A veden před Žižku lahodným zrakem a hlasem zvučným pevným mluví vážně a neodstrašen v tváři jeho mrakem tak domlouvati počne jemu snažně však stane chvíli dřív v obdivu takém jakoby v duši ohnivou a vroucí chtěl vrýti tváře Žižky obraz žhavý ten pravzor reka vlasti jeho slávy co pomník věčně věkův nehynoucí Náš otče Žižko dovol tak tě zváti jsme tvoje děti hřešili jsme arci však vysílá mě všech nás rodná máti zde za mnou stojí stříbrošedí starci jež za hřích bratří přísně chtí se káti vždyť Bůh odpouští zbloudilému synu pro lásku zmučenou na kříže dřevu odpusť nám ve svém spravedlivém hněvu tu trestuhodnou naši hříšnou vinu Co bude z ubohé té naší vlasti kterou jsi ochránil již po třikráte od úplného pádu do propasti co bude z víry pravdy boží svaté když sami sebe budem ve hrob klásti Vždyť kalich krví přetéká již krajem a neodejmeš li ho od nás Bože ustelem sami sobě hrobu lože a ku svobodě nikdy nedozrajem Tys jediný ta naše ještě spása ty bez poskvrny šlechetný ty reku Jak papež císař asi pozajásá kdy zví že vraždíme se v slepém vzteku že Žižky dělo Prahu v rumy střásá tu samou Prahu kterou krve proudem na úžas světa vybojoval světu i řeknou teď tu samu Prahu kletu zničili kacíři toť zjevným božím soudem Ty reku zmoh jsi to co nezmoh žádný tvé vůli nic nestojí více v cestě tys mocný panovník jak samovládný proč vymstít chceš se na ubohém městě Před tebou v prach upadá žoldák zrádný pamatuj na svou vlast a svornost blahou jež jediná můž národ osvobodit v nesvorných krvi lehce může zbrodit mrak spojených nepřátel vlast tu naši drahou Pro kterou nastavujem krev a statky Že též jsi smrtelný pamatuj Jene a boje osud v rukou lidských vrátký kdo ujme se pak vlasti zubožené Vyssátý národ povedou na jatky Že zmůžeš vše dokázals vlasti vděčně jen jedno zbývá ještě slávě tvojí sám sebe přemoz v nejkrutějším boji a národ vzpomínat tě bude věčně A Žižka stál v plášť zahalen jsa šerý pravici tiskna mocně k srdci svému v němž rodí se a hasne pocit sterý vždyť nejvíce se hnusí zrada jemu nad slovem daným vlastní pronevěry Na tváři boj i cítí hněv že mizí že cosi v srdci zkamenělém jihne a odlesk myšlenky se v tváři mihne tu zachvěje se srdce jeho ryzí A obejmout tu tváři milou prahne jež tak výmluvně hnula srdce strunou Tu náhle vzchopí se po chvíli drahné a řasy pláště s prsou v zem se ssunou on pravici ve stranu onu vztáhne kde Rokycana s pozdviženou dlaní s náručím rozepiatým vroucí touhou jej přemoh po prvé svou řečí pouhou a v náručí se nyní Žižky sklání Tys otcem nazval mě já zvu tě synem To políbení spečeť vroucí slib jejž otec tiskne čele na dětinném že zapomenem vzájemně svých chyb Neboj se bohdá ještě nezahynem kdy vůlí svou Bůh sílí moje rámě Jen svornost posvětí vítězství nám Nech ať tvé tahy rukou ohledám snad nezapomenete také jednou na mě I rozlétla se radost v kraji šíru A slibu toho věčným znamením zde oltář narovnán co svědek míru a z něho usmrcen buď kamením kdo odváží se zrušit v slib ten víru Pak Žižka v triumfu do Prahy veden jíž dobyl po třetí teď bez boje On vchází jako kníže pokoje zda byl kde rek tak šlechetný Jen jeden Zpěv třetí. Na východ nová bouř se bojů valí spojená vojska Žižka v čele jich jej pohostily Chrudimčiny skály a tvrdý Oheb v síních rozlehlých kde dítky s úsměvem jej uvítaly On v středu jich společné u večeře jak druhdy trávil večer veselý a ony vzpomenout mu nesměly že zítra odtud již se odebéře Byl unaven jako se člověk cítí kdy dobře vykonal svou těžkou práci a na minulé svoje činné žití s poklidem paměť přeplněnou vrací však stár již chladne jeho žilobití a přec mu ještě taký úkol zbývá jejž odkázati mladším silám musí ač vítězné učení Jana Husi přec posud nepřítel obchází saň jak divá A ruce jeho nástupců snad slabé by utřímaly divokého oře jenž železným kopytem půdu hrabe an křídly nebe nad hvězdami oře a krví plní Vltavu i Labe jež z boků zervaných se jemu prýští ač posud ohnivý ten mladý oř a letí všem překážkám na příkoř přec zemdlen může padnout v propasť příští Neb bujnáť hlava jeho pán je mladý a mnoho bratří o panství se dere z nichž každý nad ořem chce dojít vlády a ne li boje provolají steré až posud pouze jeho moudré rady a ještě více mocné jeho pěstě zdržely vášně bratří od výbuchu však on již viděl s bolem ve svém duchu jak po smrti se jeho vraždí v polou cestě Jak předsevzaté posvátné jich dílo již maří rozkacené bratří vášně jak ohavné se zvíře narodilo a v jeho drápech hynou všichni strašně To tušení teď v duchu vyklíčilo a on se ulek budoucnosti této a takové ovoce zraje vždycky kdy krví dobýt pravdy chce duch lidský naději vesny zničí jedno bouřné léto Bohuši synu jediná má péče jest o budoucnost našich rodných bratří ten boj se jako v nekonečnost vleče nedočkám konce tvé oči jej spatří v tvých žilách tatáž hrdinná krev teče jež muk ni smrti též se nezaleká ty nejvíce máš lásky v Táboře ty vsedneš svaté války na oře A úsměv povyjasnil tváři reka Ó Žižko dosti dnů ti posud zbývá a tebe nahradit z nás nemůž žádný Pravice mnohých jesti vládychtivá však žádná neudrží meč tvůj pádný V mém srdci pouze vůle víra živá že zdrtíme tyranstva řetězy a byť i ne byť všichni v boji zhynem myšlenka svatá vstane v rouše jiném a věř mi jednou přece zvítězí Tak dobře Bohuši toť slovo pravé to v srdcích kdyby měli všichni Češi konec by nastal záhy válce dravé však na svou vlastní sílu stále hřeší Tu Vanda přitulí se v mysli hravé a ruku vine Žižkovy kol šíje Již dosti toho otče dost té války já sotva že vás na krátko zřím z dálky ten kalich Vanda na zdar příští pije A dotknuli se s úsměvem té číše a opět Vanda švitořivě praví s úsměvem který nikdo nevypíše tak polou něžný byl a polou hravý a chvílí opět smutným zdál se spíše Dnes já chci něco vyprávět na vzájem když tak dlouho jsouc vámi odsouzena k samotě bohužel jak bývá žena jsem ve vzpomínkách bloudívala hájem Že s tebou otče také s Bohuslavem jsem po vodě plynula se mi zdálo Byl krásný den a v toku řeky hravém tak milokrásně slunko plápolalo po březích luka lesy v stínu tmavém a opět pole města tiché vísky to po Labi jsme plouli noc nadešla já s touhou zřela krásná místa přešlá jak mizí za námi tu ostrov kyne blízký Já unavena otce prosila by na chvíli jsme na něm odpočali než nová nadejde mi posila vy lodičku jste k břehu uvázali já vystoupla a oči zrosila nad krásou vůkol v srdci rozechvěném a na Bohuše prsa klesla v pláči tu těžký spánek víčka moje stlačí usednouc usnu s jeho na rtech jmenem A když se zbudím na nebi zřím lunu a já jsem byla sama opuštěná I klesám se skvělého snů svých trůnu a vyskočím a volám vaše jmena však mlčí les na břehu není člunu i běžím velebnou tou tichou pouští a svatojanských mušek hvězdičky mi svítily na lesní stezičky přes údolí a stráně v temné houští Tak les jsem přešla za lesem se táhla široká cesta osázena stromy a na nebi se rozbřesklo znenáhla já rozeznala dvorec známé domy však ještě dvoru toho nedosáhla kdy z otevřených jeho pustých bran se valí obludy a v posledy jsem zřela příšerné jít medvědy ke mně se válet tisknout ze všech stran A u prostřed té běsné havěti jsem pokojně svou cestou kráčela tu spatřím něco k sobě kráčeti co vztáhlo tlapy mého do čela k děsnému v pazourech svých objetí a chechtem ryčných kol to zahučí a vyceňuje tesáky své bílé ty šelmy kostnaté se chechcí míle a největší z nich vzpíná náručí Tu ze dvora však otce mého hlas jen pouhým zkrotil zvukem šelmy hnusné a poděsný ten přízrak couvá zas jak pod křídlem kdy máti ptáče usne tak bez bázně jsem šla až spatřím vás a tu se zbudím Co ten sen as značí Tu vidíte jak samota mne trápí když v noci šelmy na mě tasí drápy a já se domnívám že peruť nosím ptačí I usmějí se oba posluchači Nuž bohdá Vando všechny draky saně jež jako můra prsa naše tlačí přemůžem na vždy již s pomocí Páně Zas o vojně dí Vanda čílko mračí Vyprávěj o Libuši moudré kněžně a o Přemyslu slavném oráči mně je tak smutno div že nepláči a ruku Žižky políbila něžně No neplač Žižka dí vím co tě hněte však neplač pro mě silen jsem a zdravý Dost pro tebe ve světě růží květe by skouzlily na rtech tvých úsměv hravý Bůh ochranou svou stojí u ptáčete bez jeho vůle vlas nesejde s hlavy Neznáme naše v budoucnosti hoře bůh věčný bez konce je jako moře a život lidský člun v něm kolotavý V Čáslavi Žižka na pochodu mešká Do Moravy se vojska Čechů valí Však dráha plná svízelů je těžká ač překážky jim v cestě jako skalí přec pravou dobu vůdce nepromešká k posile těla ducha opět křísí a slova zbožná z kněžských úst jim znějí Husité pokorně se modlí pějí a hlasy jich se v zvuky varhan mísí Dozvučel akkord varhan velebný a píseň zněla z posvátného místa tak vroucně Hospodi pomiluj ny i přijímali krev a tělo Krista Ó víry přehoroucí vzácné dny Jak čarovně se všecko obráželo v těch myslích skalopevné čisté víry kde kostelem byl božím vesmír šírý a věřící v něm zbožně skláněl čelo A od oltáře posilněni znovu se ubírali přímo v lítou seč teď zoceleno rámě prsa z kovu a bleskem zdál se v ruce břitký meč před chvílí naslouchali víry slovu jež Kristův náměstek čet v svaté knize a nyní spějí do krvavé půtky ta slova chrabrými spečetit skutky a podat smrti důkaz víry ryzé A Orion znamení lesklé kříže na východě vystoupal výš a výše až nad obzor se šerý k hvězdám zdviže ozáří nepřehledné světů říše a k západu se jiné kloní níže tak člověk každý prý má hvězdu svou ten bledou krvavou ten čarokrásnou a život béře se buď drahou jasnou či ve tmách s pádem hvězdy lidé mrou Podzimní chladný večer ve svém stanu samoten sedí Žižka v zadumání snad o novém sní o válečném plánu je zamyšlen a hlavu k prsoum sklání tu oživnul a naklonil se v stranu kde jakýs šepot slyšet tajný dušný i vstoupí vojín jenž má noční stráži Kdos tajně zřít tě vůdce Žižko baží Nechť vejde vece Žižka velkodušný Však opatrný věrný strážce praví Toť zrádce kýs jsi sám a beze zbraně Bojíš se Břenku snad o moje zdraví Ba mnoho asi papež dal by za ně s úsměvem Žižka dí mě neodpraví Však pravdu máš a v tomto pozdním čase je návštěva to jistě jakás vzácná nuž spokoj se tvá mysl nebojácná nech otevřeno přijď kdy zvolám zase Všel posel od hlavy zahalen k patě a Žižku známým hlasem pozdravil Toť Rožmberk dí Žižka jesti svatě Uhod jsi Jene Rožmberský díl Co žádáš Vzpomínáme Žižko na tě To velikou mi Sigmund činí čest Právě jsem také na vás myslil pane Nuž vzpomněl si na Čechy milované ten otec vlasti Co mu k službám jest Ba otec vlasti Rožmberk opáčí jak miluje on svoji otčinu Kdybysi viděl jen jak je mu k pláči kdy mnohdy hledě v zdejší krajinu volává Kéž jsem o deset let mladší Ach tak snad vzdálen vlasti zahynu Jesti to vskutku lásky hodný kníže a kdybysi jej Žižko poznal blíže jemu bys oddal se tu hodinu Ba Žižka dí se smíchem upřímným Což nepřál jsem si poznati jej z blízka Proč nezdvořile uhnul krokům mým Ještě mi meč ten jeho v duši blýská jímž protínal tam pod Hradčany dým Proč zády obrátil se já když tasil Já po vždy hleděl k němu plným čelem a poznat chtěl jej v přání lásky vřelém Nechť bouři klidí teď kdy vichr zasil Ne Žižko Císař vždy tě choval v přízni Vždyť znal tě již na dvoře otce svého on po míru a štěstí Čechů žízní a jedině chce očistit je zlého Teď v ukrutné je svírán duše trýzní Kéž bych měl Žižkova jen ramene To velké jeho srdce naklonil si Pak Římu na vzdor svět bych vydobyl si však Žižka z ocele je z kamene Co bych proň učinil kdyby jen chtěl co moc jen může sláva stříbro zlato co kdy jen král té české země měl bych jemu na vždy obětoval za to Nechť hejtmaní kdy rád má hřmění děl nechť zůstane nejvyšším vůdcem boje a nepřemožený ten jeho meč na Turka nese v svatou víry seč a dám mu vše jak bratru i to srdce moje Tu Žižka rukou kyne poslovi a v tváři jeho mih se úsměv trudný až po chvilence malé odpoví Že posud Sigmund má ten náhled bludný Co spáchal již suď Bůh ten jenž to ví Nechovám zášti proti němu žádné však propasť rozvalil on věčnou sám Jen několik těch slov ti říci mám Nechť Sigmund v říši své pokojně vládne A Čechy nechá dále na pokoji od nás má míti mír a pokoj jisté Proč celý svět štve na nás stále k boji Kdo míru víc si přeje Jesu Kriste jak my jež plnit chceme víru Tvoji A já co o mně Rožmberku myslíš že takto mluvit osmělíš se ke mně Ty mníš že snad se stanu zrádcem země Posečkej Pokojně mě chvílku vyslyš Ty mníš že já jenž žití svoje celé vždy přesvědčení svému obětoval což napsáno mám na zjizveném těle pro pravdu svatou léta probojoval jenž tak jsem miloval svůj národ vřele že vše jsem dal mu co jen člověk v stavu Co je mi zlata lesk Vám zdá se luzný a mně je boháč stejný jako nuzný Patř na mou šedivou a slepou hlavu Vždyť nad hrobem již stojím jednou nohou a mám jen poctivost a chudobu mě lákání ni hrozby nepřemohou ty obě chci vzít s sebou do hrobu Mám zrádcem stát se vlastí nad ubohou kdy v hrob se uloží mé oči slepé mám zmrhat jediné své bohatství jež nad zlato a stříbro víc se skví Ne v tisícerých mukách umřít lépe Že chud jsem děl ó ne to byla lež Já císaře jsem tebe bohatší Poctivost má je velký poklad též že světa poklady jí nestačí Běž Rožmberku k svému pánu běž Ó ubohý ty chudý císaři Co můžeš podat mně mně boháči Mně mrtvé oko láska zatlačí a vděčnost hrob můj na vždy ozáří A mlha valila se studená nad lesy nad skalami v údolí pak v kotoučích se vznesla ruměnná s paprsky slunce dlouho zápolí až na východě v chomáč schoulená jak černá visí chmura nad obzorem ve západ vyjasněný jako branou paprsky slunce zmírající planou jak by se loučil den slzavým jasným zorem Před Přibyslaví tábor ticho vládne uprostřed stanu zahaleno v plášti bez vlády Žižky tělo světovládné nastal mu čas kdy stichne všechno záští kdy nepřítel necítí zloby žádné ubledlá tvář ve lampy šerém svitu již ostkvěna je tajemnou tou září jak slunka svit hasnoucí na oltáři na čele hory nebenosných štítů A kolem něho v žalu němém stojí přátelé jeho v poslední až chvíli jak za živa mu věrni po vždy v boji tak do smrti až jemu věrni byli Jich ruce Žižka tiskne v ruce svojí a laskavě se s nimi rozžehává a ke každému mluví hlasem tichým by nedal odvrátit se slovem lichým a do smrti až hájil vlasti práva A Viktorin a Hvězda Roháč zří to jak by jim umíral jich otec vlastní a v jejich srdcích slovo jeho vryto Jsem šťasten jen kdy vy jste bratři šťastni Tu Žižka dí Ba věru je mi líto že nemohu mé vlasti milované již déle sloužit Děj se vůle boží a ruce na prsa se dmoucí složí Z mnohého oka slza horká kane Pak rozhalena stanu opona by rozžehnal se vůdce se svým lidem obhajce jeho víry zákona Ač trpí přece čeká s takým klidem na blízký čas kdy pouť svou dokoná a řečí zvučnou chvílema ač tiše se loučí s národem jejž k slávě vodil jejž bojem obrovským on osvobodil a každý slouchá tak že sotva dýše Již dokonávám volán v boje jiné opouštím vás nuž děj se vůle boží Mé tělo v posledním zápase hyne a ruka vaše v krátce v hrob je vloží již nepotřebné je to tělo líné Nuž bratři s Bohem kázal jsem vám dráhu Bůh usoudil že nemám s vámi dále nuž neodvratně po ní jděte stále ze země ven ukažte cestu vrahu Žehnám vás všechny vždyť jste moje děti tak jsem vás miloval jak ot jen může Můj prosí duch kdy z prachu země letí Mně trny Bože dej a jim jen růže Nemohu utisknout vás ve objetí však slova má si písmem nehynoucím do duší vpište Blíže ke mně blíže A Velek na lůnu svém Žižku zdviže jenž po chvíli zas vece hlasem vroucím Vždy boží zákon mějte před očima Bůh národ vlasť buď svatým vaším heslem Pak zem nechť pod nohou vám v puku hřímá nechť plujete i v člunu na půl kleslém vlnama jdete moře hořícíma byť kynula vám překrvavá cena a dráha muk a bojů nekonečných vždy pamatujte soudů božích věčných však ruka Páně není ukrácena Jen svornost Bože mocný velký svatý jen tu ctnost vlož do prsou mého lidu jen o to prosím jsa již smrtí spiatý ó vyplň to a umru rád a v klidu co může tyran pak se všemi katy Život jest boj Však jak se těžce zmírá kdy zanecháme národ osiřalý Přec vzdávám všemohoucí Tobě chvály Neumře ten jejž k Tobě vede víra Již s Bohem člun můj bouří rozstřepený v zápasu s živly letí do věčnosti již pukají žaláře úzké stěny však vydržel ten krunýř dlouho dosti Jak hučí rozbouřené kolem pěny Však tiší se a v klid se skládá voda Ten anjel s kalichem mi rosí ústa a kolem pláň je nepřehledná pustá Já žízním kéž mi někdo kalich podá Hle jak se anjel na perutích snáší Ó Vando s Bohem Anjel čarokrásný v pravici meč a kalich víry naší kol čela duhy oblouk září jasný nad zemí tmavou velebně se vznáší jak holubice po potopě světa Svět v krvi potopen a není místa kde stanula by noha jeho čistá Však budiž světlo Prchá tma již kletá To anjel svobody a naše krev mu buduje velebný věčný chrám Na hlavu klade věnec jasný zjev Ó Bože dobrý klidně umírám Jen svornost mezi vámi žádný hněv jak lehce se mi bratři nyní zmírá Tu Žižka mocným hnutím v posled vstává Do boje bratři Hle zde vaše hlava Zde Bože jsem Má pevnáť v Tebe víra A klesl zpět a ruce vztažené jakoby lidu svému žehnaly perutí smrti k tělu sražené meč věrný v posled ještě hledaly tu usmívání klidné blažené se po líci mu ledovaté mihlo jakoby prchnula již země svízel a duch trpící v nebe jasné mizel však slovo úst již chladných nedostihlo A jak by něco puklo v srdcích všech jakoby struna přetrhla se s jekem tak bolestný se vyrval kolem vzdech kdy na vždy žehnali se s tímto rekem a zazněl pláč To zhynul pravý Čech A jako v poplach zvon zní rozhoupaný tak od skal od vrchů a šumných řek zazníval nářek Zemřel Žižka rek a v lesy udeřily bouří divé hrany

Download XML • Download text