1068

Skvrny na slunci

AuthorVrchlický, Jaroslav
Date1897
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Skvrny na slunci. Stále nové na slunci rostou skvrny v délce mil se tisíců táhnou v centru jaké sluje krátery tam se tvoří v hvězdářů úžas Žár nad slunce sopečný tryskající skal sil bere škrabošku neprostupných aby v hloubi pod maskou příkrých tesů mocněj moh vzplanout Či snad místy zhasíná divotvorná slunce síla ostrovy takže celé z žáru noří odvěkých mocných ohňů vyprahlé pouště Zatím slunce zářící moře ohně mění na zem pomalu tvar i jádro z látek aby shořelých doutnajících s zárodky žití vstala nová planeta sestra země k níž se nové ze hlubin skloní slunce v nový život ženoucí z rašeliny kořeny stkané nová země bývalé kdysi slunce nová země zárodků plna žití kteréž nové vítězné cestou věků nastoupí dráhy V lůně slunce rodící snad se právě jak tě vítat s radostí nebo strachem z lázně žárů vystouplá Afrodito vítej nám sestro Tam snad výkvět maličké naší země výkvět snahy genia citu vůle jakýms divem přesídlí v příští žití v Paradou nové Tam snad staré básnické sny se splní pěvců hruď jež tušila v mocném vzruchu mozky věštců vítavších v temné dálce Atlantis zašlou Tam snad divem oživnou staré zkazky staré mythy postavy legend bájí světlé stíny nadlidí velkých krásných v prostor se zvednou v nové slunce v bezednu nedozírném jež se rodí staré co dokonává ztiš se země úloha tvoje velká blíží se k cíli V sklon se chýlí veliké drama věků v kterém Olymp s Golgotou starý Tsion v moři změny kypících velkých dějů majáky byly Doba pláče za námi doba bojů Bajkou bude okovů chřestot thyrsy jako žezla do prachu klesnou stejně ve vlnách světla Vábné zjevy Rozrývat ňadra tuhá ostrým pluhem nedá si nová země sama klín svůj otevře lačným dětem kypící plody Z lůna hlubin nebude v prachu v potu žravý Mamon lámati lesklý kámen sama všecko příroda podá drahým svým dětem Volná bude myšlenka čin a píseň zmizí Závist šklebivý Moloch zisku dá se v útěk v hojnosti všech a všeho nebude bohů Pouze život kypící život bude pouze světlo nadšení radost láska věčné svátky příměří věky dlouhé bez konce Sabat Tíseň zmizí s Úzkostí Nahá Bída v páru splyne bušící srdce Strachu zmlkne stádem labutí vzletnou k nebi paiany šťastných Jaké místo v budoucím tomto ráji chystá osud Vlasti má drahá tobě Kam se stulíš v budoucím Eldoradě matko má svatá A co z všeho přeneseš v nový život ze svých tužeb zápasů snah a bojů blažším synům v dědictví bědných otců ovocem sladkým Hříčky snů vše Budoucnost šerou clonou halí všecky osudy kosmu Zákon neznán žene souhvězdí řídí živly sám snad je božstvím Rovnováhou nazve jej chladný mudrc láskou básník hvězdami která hýbe Co mu prášek tančící v slunci před ním s aeony věků Jak si mudrc nevšimne hříčky dětí které scénu s loutkami hrají před ním zmizí všecko před jeho nevyzpytnou ledovou tváří Vše je tajem závratí efemerám Všecko v nás jen prchavý svůj má život s každou smrtí zhasíná staré slunce jednomu žití Takž vy skvrny neznámé v štítu slunce ať jste věštky katastrof nebo zdaru ať jste nové etapy ve rozvoji kosmických říší novou maskou hledíte na nás taje nových pouze otázek vámi světy v ňadrech pučí otázek pochyb sporů zbytečných marných Ať tam nové nesmírné tryská žití ať tam staré v kaskádách ohně mizí čeho znakem rostoucím jsou ty skvrny ve tváři slunce Ty zde dole nicotná loutko lidská hraj si dále vysněné drama svoje škubej drátem na nějž tě v zlobě svojí zavěsil Osud Smýšlej světy vztýčené obrať v rumy spojuj břehy vysušuj moře buduj řinči kruhy otroctví třískej pouta v převratech nových vybav z temnot úpící duši lidu zaveď nové zákony mravy city nové bohů systémy utkej znič je čím je to Kosmu Taje svoje nad tebou sám si spřádá hledě bez vší účasti v tvoje spory sám bůh všeho lhostejný v sebe vnořen sobě svým cílem jemuž lidská bublino nejsi více s celou bouří ztřeštěných nervů svojich ba snad míň jsi nežli ty právě nové na slunci skvrny I. Hvozd chimer. Jak poutník vyšel zbloudil v lese Kol rozhlíží se plachý host vždy lákán dále s duší v děse zří v dlouhý ten a pustý hvozd Kol příšerné se táhnou stíny Zda v shnilé vrbě blysk tam nach Či zrak to šelem u mýtiny či bludičky to skáčí v tmách Ty štíhlé stromy jsou tak ztmělé bez hnutí trčí k nebesům v nich vítr usne s větví stele se stále nových stínů tlum Tam rulík černým okem kývá v skal strži číhá lilku květ déšť žlutých jehel k zemi splývá v něm stezky mizí každý sled Jen oči šelem planou bližší jich pod nohou klest zapraská let ptačích křídel zazní výší jak v nekonečnost otázka Kam letí asi klínem v šiku Tam hleď jak víří nad strání Však poznáš nežli zmizí v mžiku to zlověstní jsou havrani V tom jako z výhně holé kmeny svit červánkový polije jich suky v tváře proměněny ó hrůzo To jsou harpye Viz křivý zobák spáry dračí a svislé prsy jako měch z jich peří stín se k zemi vláčí zrak rudý jako sopky žeh Pod nohou pruhem vlnovitým se mihne tiše kluzký had jen rychle kol spěj krokem hbitým zříš klaný jazyk v trávě hrát Tu šeré můry na pni holém bez hnutí hvozdu jeptišky slimáků stříbro trávy stvolem se táhne v květů kalíšky Čím dále měkne vlhká země jak v šer jdeš dál a do ticha a stínů víc v jich středu temně cos občas zalká zavzdychá A nikde východ Nových stromů jen řady zas a v postavy kol kalného se kupí lomu par šedých zástup mlhavý Jak slzu květ má rosu v oku a plod když touha nesmělá jej dotkne se ve bludném kroku jest hořkého pln popela A smutek velký na všem leží a bez konce ta cesta jest tmou houštin dereš se jen stěží a čekáš toužně promyk hvězd A cítíš vím to zhynu kdesi víc nikdy šťastný nebudu a tupě bloudíš mezi lesy svých chimér lží a přeludů II. Suchopar pravdy. Konečně Stíny jsou již za mnou šer mizí stromy řídnou též a hříčkou přeludů všech klamnou víc nejsem v dálce sen a lež Tak poutník jásal v duše hloubi a vysílený v trávu kles kde s oblaky se obzor snoubí již daleko jest za ním les Jak černý přelud stojí za ním dál každým krokem uniká a chodec cítí k jeho skráním se samé světlo přimyká I pozdravuje slunce skvoucí jak vítá jeho tepla proud Však nezří hned žár jeho žhoucí že travu spálil v šedý troud A jásá chimer tady není Kde zlověstný je ptáků skřek Ve žluté trávy zašustění roj cvrčí lučních kobylek Též divů Flory není tady a jako natažená dlaň nalevo vpravo kam zří všady se táhne v obzor dlouhá pláň A jak jde dále slunce pálí a jako výsměch cyniků hlas kobylek a cvrčků v dáli jde za ním v hlasném povyku Kol samá metelice hluchá a samá změť jen žlutých trav a vřesoviště prsť jen suchá jest boků země celý háv Když od nohou cos zableskne se to tvrdý štěrk jen v slunci plá Zrak unaven se k výši vznese modř její v bílé páře mdlá se nad vším klene bez soucitu nad sebou sama znuděna v tom písku a trav zžehlých třpytu i kroků zmírá ozvěna Zdroj nezaperlí se tu v mechu a k němu neschýlí se pták jdeš dál a dále bez oddechu jen za tím sluncem hroužíš zrak A toto s výše hárá parně ví chodec Ono pravdou jest Tož za ním třeba jednotvárně se motal spletí úzkých cest Kde vítr nezachvěje třtinou a nezčeří tvar žlutých klín nad vlhkých hvozdů klenbu stinnou pláň tato dýchá větší spleen Kraj volně v dál se rozprostírá zde možno přec se rozpřáhnout proč stejná poušť jen zevšad zírá a v krok zní chřest mu starých pout Zří vše zná vše jde jistě pevně to světlo chtěl přec v lese tam Vždy jedno cítí v duši hněvně že tam jak tady kráčí sám III. Louka asfodelů. Vše naposled se v konec chýlí den nejdelší má v posled noc vše otravné snů chimer býlí svou zázračnou již jeví moc To slunce po němž vzpínal zraky kdys junný poutník nyní zmdlen za olověné klesá mraky snů v oči padá tíž a hlen Z hor v dálce modrými jež rysy sem svůdně kynou k pozdravu kýs vánek zavál a se mísí jak lehký oddech ve trávu Ta svěžejší se zdá již kynout kdes jistě bude pramen skryt Skloň ucho Slyšíš jej se řinout přes kapradí a přes pažit Jen za ním Tráva houstne měkká tu kapraď tam list lopuchy u křivých vrbin chodce čeká stín plný blahé předtuchy Snem obtížený jak v snu kráčí dne požár za ním Vlhký chlad jej objímá kde vrby pláčí nad tůní kam šer noci pad Po hladině jak člunky duchů lekníny plynou vnořeny jak hadí spleť spí beze ruchu až u dna jejich kořeny Jak světloška cos v květech plane snad slzy rusalek a vil Na lupen těžká rosa kane a z hloubi zazní teskný kvil A chodec jde krok matně řídí dle tluku srdce do tmy dál luh s podivnými květy vidí však utrhnout je by se bál Neb jak v jich kalich přehluboko se udivený zadívá v něm pláti vidí živé oko Květ vážně hlavou zakývá A chodce zrak jak v hloub mu spěje tu vidí v květech tiše spát svých drahých mrtvých obličeje všech které vzal mu hrobů chlad Tu otce tvář a tam tvář matky tu sestry děcka tahy mdlé tam obličej své lásky sladký vše v mlhavém jak zrcadle Bez bolesti zří bez únavy jich klidné tváře k němu výš stín z jeho duše prchá tmavý k rtům uklání se míru číš A na víčka to zvolna klesá jak sladké něhy opium zrak nezvedne víc nad nebesa kde trysk již v mlhy hvězdný tlum Jen klekne noha v půdu vrůstá jest bez tíže jest dítě zas ret líbá zbožně mrtvých ústa a květem sám se stane v ráz Žalm epigonů. Co chcem a můžem jak to vše je málo s tím srovnáno co před námi se stalo od těch jimž slunce věčné Krásy plálo Nad duchů úroveň ční jako hory jdou v hloubku v centru tkví vše luští spory to s Věčností jsou věčných rozhovory Jsou kolébka hrob umírání žití jak světloška tvé vedle jejich svítí a malomocně v noc a zmar se řítí Jsou hlubé strže propasti a světy Zda můžem nad ně Co náš vzruch a vzlety Co smrtelnými lze tu říci rety Vše vytesáno a vše malováno vše vyzpíváno a vše v žulu psáno my večer máme Pane kde jest ráno Jdem za nimi jdem v boji resignaci za novým jdem a duch se v starém ztrácí zlým zápasením každou tuhou prací Však jdeme přes všecko a jdeme přece Pad kámen v hloub a my jsme v kruhy v řece O mříž se ubít je též prchnout z klece Život. Darem bohů vezmi jej a ne jinak Bludem hrozným bráti jej jako úpis příštích slastí rozkoší které nikdy neuzří světla Žádný nárok na jednu chvíli štěstí žádnou touhu po vzletu z prachu k výším žádný záchvěv po citech jež ti cizí zůstanou vždycky Jako peníz ražený čerstvě lesklý ty jej vezmi s legendou tajuplnou s divným znakem mystickým jejž snad pozděj rozluští sfinga Dosti možná hádankou všemi roky jimiž projdeš zůstane znak i nápis co ti po tom Nerazils peníz tento dostals jej pouze Jak jej vrátíš Otázka K odpovědi čas dá tobě jedině klíč a ruku hleď jak možná zářící jaks jej dostal abys jej vrátil Zašlap srdce Žernovem zkruš svou vůli Otup smysly Na kostru ztýrej tělo Kdož ví zdali nad hrobem zjeví se ti hádanka žití Rýč a péro. Když starý Adam z ráje vyhnán byl dav sklamán výhost všemu poušť před sebou zřel a Smrt všeho cíl přistoupil Anděl k němu Sny ráje štěstí blaha sladký chtíč vše propadlo již zmaru vstaň synu prachu Nesu tobě rýč buď vděčen mému daru Jej v svalnatou dlaň chyť do země vnoř nechť pot se snoubí skráním ty z toho potu nový ráj si stvoř a bude požehnáním Ryj stále ryj jak výčitky tvé červ ryj v žáru na úsvitě chvěj napjatou se strunou každý nerv však jitro pozdraví tě Před tebou jednou vstane plný klas tvou krví potem sycen a v jeho stínu najdeš ráj svůj zas jenž před tebou dnes zřícen V ráz Anděl odlet Adam v ruce rýč jak podivnou věc vážil ten zbyl mu z všeho po čem jeho chtíč kdys vzpjal se letěl snažil Jej v rudu vryl a bolestně si vzdych a vzdychl kolikráte než v temné lůno rozvlněných lích vrh první zrno zlaté A pravdu Anděl vzpomněl si naň děl Když osud ráj mu zničil jak zázrak první klas mu vypučel jenž z potu jeho vzklíčil Za prvním legie jich bezčetné vln mořských soupeřové pták staví se tu včela přilétne a denně divy nové Ó starý Adame Jak olbřím snů teď stojíš před mým zrakem jak ty já ztratil ráj mých příštích dnů řad smrtí kryt a mrakem Jak tobě mně též za úděl dán rýč Můj nazývá se péro To vladař můj i kat já jeho míč v snů spory i v tuch šero Vše za mnou Sladký ráj všech illusí co z mlh a duh je stkáno v dny příští bezbarvé zřím bez hrůzy buď péro požehnáno Ty věrné zůstaneš ty neselžeš jak rýč v zem tak ty v ňadro ať krvácím se v hloubku zaryješ až ve myšlenky jádro A vzroste klas jej zřím jak šelestí nad hlavou v mých dum sporu buď bole zdráv buď zdrávo neštěstí Já za vámi zřím zoru A sklamán tady vším jak Adam rýč já tebe péro zvedám Sny štěstí lásky iluse jsou pryč mír v stínu klasů hledám Snad potom Eva má zdroj žalů všech jež v hloubi ryjí temně v stín stohů mých v polední slunce žeh si ráda sedne ke mně Klid. Nikdy nesvol v osud tvůj aby cizí bůh se míchal jak bys ho neznal dělej kráčej mimo potichu jako kolem laviny spící Jednou v strachu v úzkosti duše svojí vzepneš k němu v modlitbě chvějné dlaně nevíš ani pomůže či jest hluchý Propads však jemu Démonicky osedlá tvou pak vůli v jarmo svoje zapřáhne tvoje snahy hodí v nitro bezmezný dlouhý smutek illusí marných Dá li něco otrokem jehos přízně dá li jednou stokráte zas to vezme strach jen zbude v srdci tvém hadochvějnou zatřese kšticí By tě zlákal nevěstku pošle Naděj před tvým zrakem tančící tužeb kankan by se vysmál asketu Hnus ti pošle ve kukli studu Proto nechtít ničeho všecka moudrost Vyplet z duše kořínky každé touhy bráti klidně po dni den bráti noci v střídavém běhu Potom věru netřeba býti vděčným za píď žití s kondorem ji má střízlík jaká píď ta jedno jest vůči Věčnu jepice pouhá Potom klidně ulehnout můžeš k spánku klidně stárnout s úsměvem stejným zdravit v lysé tvojí lebce se zhlížející odvěké hvězdy Bůh. Byl velký despota a vládl Orientem měl perly v tiaře a šatil se jen kmentem dav klesal pod kola se vrhal jeho vozu měl tři tisíce žen vojsk nesečtené šiky měl jásot zástupů a slávu ples a díky měl tisíc trofejí válečném ve hlomozu Kam hnul se Boha hledal svět odpověď mu nedal Byl chudý myslitel měl sotva kůrku chleba džbán vody knihy své list papíru co třeba Však v řádkách které psal lilije rostly bílé a v dumách které snil slavičí píseň zněla svět byl mu pohádkou a rájem země celá a šťastným sladkým snem i každá všední chvíle Kam hnul se Boha hledal svět odpověď mu nedal Pak oba zmírali král i myslitel chudý druh druha nepoznal a vážili své bludy své plaché rozkoše i hořkost jež z nich zbyla Chtěls Boha viděti děl démon králi v ucho Děl totéž mudrci a na otázku hlucho jen chrapot mroucích zněl však duše hovořila Jich obou v téže době Lze vidět co máš v sobě Nářek. Prostor dál se hloubí a čas dále letí lépe nemysleti efemero pouhá co je tvoje touha Sen a hříčka dětí Z tmy jsi vyšel do tmy vrátíš se zas jednou ruce tvé se zvednou stokrát v žití pídi kdo tě slyší vidí zná tvou muku bědnou Máš li ohlas jeden v svůj kvil v živlů zlobě Kdo dal ruku tobě S účastí kdo matky z tvorů z hmoty z látky přivinul tě k sobě Slyšels ve svém smutku ve svých nocí bdění ve svém zápasení že kdos cítí s tebou když tě zmije střebou Není duchů není Zůstaven sám sobě svíjíš se a vztekáš světy snů svých těkáš sražen k zemi dolů v úzkostech i bolu stínů jen se lekáš Chtěl jsi pravdu dobro stálý vzlet a lásku dals jim život v sázku co máš blázne z toho Nepřátel jen mnoho v čele vlastním vrásku Sklíčkem byl jsi pouze v kaleidoskop zjevů v radosti i hněvu začals kde děd přestal a syn tě již ztrestal prvním při záchvěvu Nahrazen jsi snadno na divadle světa krátká prchnou léta budeš v posměch mládí jež cíl jiný vnadí jiná zářná meta Staroch budeš žebrák po své dlouhé práci jež se v písek ztrácí všecka tvoje snaha komu dnes je drahá Umři v resignaci O Bohu co řekl Spinoza víš přece mříže znáš své klece Nemůž milovati nemůž záští vzpláti Co chceš vlno v řece SVATÁ ZEMĚ. Jdou dnové všední Za jedním druhý jde za druhým třetí bezbarví šedí jsou jak zrnka máku ten i onen zdlouhaví únavní fádní k smrti A nikde povzlet k životu nový vzruch a nikde jásot věštící novou zem a nikde nikde vykoupení vyjetých kolejí bláto kolem A přece druhdy před lety chtěli jsme zem novou najít prameny čerstvých vod a s manou stromů granátových s prozpěvy šveholem bájných ptáků Kde láska měla choditi bez masky kde trvat věčně bez falše přátelství kde ctnost a síla bohatýrům pravým být v kadeřích měly laurem kde měly věštců vidiny splnit se kde zpívat cit měl s orgií tonů všech kde mělo vzejít velké slunce splnění tužeb všech v moři světla Kam znikla asi čarovná tato zem Kam náhle jen se propadla tajemně My snili její břeh již máme Nadarmo Zmizela poušť kol šedá A touha pouze po ní jak marný sen se táhne myslí prochvívá nervy nám ach ona jesti Může píseň vykouzlit z hlubin ji v nové žití Ó píseň slovo Zazní a zniká hned Snad štětec s dlátem silnější mohou být či pouze hudby sladká vlna přiláká kouzlem svým k nám ji zpátky Až Columb šťastný budoucích lepších dnů ji směle jednou pozdraví dílem svým kéž aspoň vzpomínku vzdá vřelou zhynulým athletům Idealu Kéž aspoň v křiku jásavé radosti se kosti naše zachvějí v hrobů tmách My chtěli totéž Žel jsme padli v zápasu pro tebe Svatá Země DEMOGORGOON. Ty nejstarší jenž dříve byls než světy se rozletěly různou drahou svojí ty věčný nesmrtelný bez počátku a bez konce jenž budeš v sobě jeden jenž nevíš co je změna čas i prostor neb vše to sám jsi všecko objímaje jak Plato tušil tě a viděl Shelley v snech příroda kde celá byla hostem ty božství jediné a nevyzpytné nás jako pýří nesoucí v svém klínu v tmu halen světlo za masku jen maje neb světlo raní a tma úkoj dýchá rci zdali cítils někdy proudem věků cos pro člověka Dvakrát věků clona se roztrhla před velebnou tvou tváří a dvakrát stála hora před tvým zrakem a vždycky na každé z nich trpěl člověk ať polobůh bůh zván byl řečí lidí však v jádru člověk člověka syn pouhý Tys viděl hrdý Kavkaz trčet k nebi pln ledných hrotů ve vichřici sněhu pln hučících a hřmících vodopádů pln slují v kterých ohlasů sta dřímá jež probuzeny vichry jako lvice hřmí s hromy o závod a v středu ledu tys viděl člověka jenž vbitý k skalám spjat kruhy démantnými Silou Mocí řval ku hvězdám své hrozné anathema před kterým hvězdy putující v mracích tvář zahalily neb cos jako slza se chtělo plížit nesmrtným jich okem Ten člověk lidmi zvaný Prometheus dal oheň člověku s ním světlo teplo a divou sílu podmanit si kovy je spájet v přístroje a tvrdé zbraně a odvahu vše podstoupit a zažít i zahnat šelmu jejíž zuby ledy a jejíž ohon vichr od severu a jejíž srst je sněhu hustý kožich jež duje zimu kterou tuhne všecko Při jeho ohni mile praskajícím se rozvázala srdce ruka vztáhla se po kadeřích vedle snící družky po její šíji vyklenutých ňadrech a ústech svítících tmou jako koral A žíly vřely srdce divě bilo a poprv člověk šeptnul sladké slovo jež znělo láska On mu dal dar písně jej učil opakovat v sladké notě co zpívá drozd čím hýká v mraku orel co echem opakuje skalní ručej čím opájí se jasmín při měsíci ve zpěvu slavičím A za to pykal na skále supem drán Dle staré báje tys vystoup z tmy své to jsi trpět nemoh tys osvobodil rázem zmučeného tys v propast skácel jeho protivníka zpupného Joviše kdes na Olympu tys vrátil opět lidstvu svatý oheň s ním jazyk teplo lásku pravý život pak vrátil jsi se v temno dum svých tvůrčích A věky táhly jako hvězdy nebem ty bílé jako ovce když jdou k stříži ty tmavé jako vrány střásající ku zemi těžké zkrvácené peří a člověk žil a bojoval a tvořil a trpěl znova propad lsti a zradě stvůr vlastních z bázně jež pochází z viny a bída rostla výš a výše k nebi až zatemnila tmu v které tys doma že roztrhl jsi titanickou silou svůj hustý závoj Běda co jsi viděl Po tisícletí podobný zas obraz Zas hora byla ale zprahlá sluncem bez květu trávy bílá jako lebka v ní na úpatí jejím spali mrtví od věků již však jejím na vrcholu na kříži hrubě sbitém visel člověk na hřebích visel za ruce i nohy krev stékala mu přes oči a čelo a v rusém jeho lepila se vlase a padala jak těžké kapky dolů na prsa vyhublá kde nejsvětější se třáslo srdce ve smrtelné křeči Zas byl to člověk tenkrát zvaný Kristus jenž člověku dal víc než Prometheus jenž velké chtěl a po svatém jen toužil a zákon lásky ku všemu a ku všem nad všecky vztyčil zákony a řády On rovněž trpěl Tys moh klidně z mračen se schýlit k němu uvolnit mu hřeby jej vzkřísit jak jsi vzkřísil Promethea jej vrátit lidstvu jak jsi toho vrátil však tys jej nechal na kříži tam viset a zpátky vrátil jsi se do tmy svojí v svou lhostejnost ve mračno svojí dumy Snad myslil jsi Nač znova opakovat tu tragedii která sotva někdy mít bude konce Jednou osvobodil jsem Promethea s ním vám vrátil život proč propadli jste znovu mdlobě vlastní a vině její dceři Nepomyslils že člověk věčné dítě stokrát znova si zbourá úsilí co vystavělo Tak na kříži jsi nechal viset Krista i s jeho láskou opustil jsi lidstvo a utajil se hloub a hloub až ke dnu všech tajů přírody a tam se halíš v své tvůrčí dumy A já darmo ptám se Když Prometheu jenž byl rozum lidský jsi pomohl proč Krista jenž byl srdce mřít nechal jsi Ty mlčíš Kdo tě vzbudí Zda děla valící se jako hromy spícími městy zvony se všech věží v poslední křeči znaveného lidstva jež kácí všecky oltáře a bohy a sebe staví tam kde má jen klečet zda dětí vzlyk zda proklínání matek zda dómů tříšť hořící obrazárny jichž dýmem hýká zkrvácená luza Chcem chleba těla co nám chléb je duší Zda nové války jež jsou zákeřnictví a v spoustách vraždění Zda egoismus pes vychrtlý jenž v člověka se vtělil Zda tvůrčích duchů zoufalství a bída Zda prázdná dlaň a vyždímané mozky všech mesiášů dvacátého věku již místo pochodní jen s lampičkami se plíží po hřbitovech budoucnosti Svět v rumy padá Mlčíš Co tě vzbudí Na hlavu Ibise ze zřícenin Karnackých. Jakým divem osudu jakou změnou přišels z rumů karnackých dlouhou poutí vírem vln i tisíci rukou lidských mystický ptáku v tichou jizbu básníka samotáře jenž dnes v tvoje upírá slepé oko živé svoje s otázek celým davem úžasu plný Kolem zobce zakřiven jenž se sklání v tváři tobě podivný hraje úsměv ploská hlava zčechrané spánky zdají v závoj se skládat jakým Isis halila svoje taje cos v tvůj profil padlo z něj divný ptáku v slepých očích utkvělo v krku laloch usedlo s šklebem Jaká léta o kterých tucha mizí tupou zřel jsi do světa zřítelnicí v serapeu v hlavicích starých sloupů ornament prostý Patřils věky v aleje sfing a bohů kteří klidně seděli v posách věčných slyšels jistě v mystických jitrech lidstva Memnona zpívat Kolem tebe v půlnocích hvězdotkaných křídly tloukl Ramsesův sup řval Apis v stáda gazel k pramenu prchajících Anubis štěkal Viděls voje neshledné domorodců kterak táhly na lodích svatým Nilem ve dnech svátků věnčeny slyšels břeskný pozounů hlahol Viděls davy v průvodech plných smutku kterak vezli mrtvého v starý byssus pohřbeného v pyramid tichou kobu k věčnému spánku Viděls kterak Osiris zlatou misku soudu zvedá jestřábí oko mhouře váha padá rozličných jeho skutků zločiny těžká Viděls prožils nesměrné ticho pouště divý Samum vybouřiv když leh v písek pohřbiv jeho peřejí pohyblivou zástupy vojska Viděls pouští karavan dlouhá stáda krky vzpjaté velbloudů v trapné žízni hledajících oasu v palmách kde snil Jupiter Ammon Viděls mrtvé oživnout náhle písky krokem vojů velkého Alexandra slyšels davu jásání i smích hetér v lesbické flétny Prošla léta oddechu líné prázdně patřils pouze do nocí lunojasných v růžná jitra v západy plné nachu Šilhavým okem snad jsi zahled lodičku Kleopatry v jejímž klíně zemdlena spala hlava Antonia na vahách co se třásly osudy světa Zda jsi zvěděl v stoletích tupé dumy jaké nové povstaly boje lidstvu zda jsi zvedl ztrnulá víčka svoje vnořená v snění V jakých půtkách Evropa mladá chví se Kristův kříž co mystické rámě vztáhnul plné stínů podobných tvým je sypal v orgie plesy Jakých bojů zápasů dlouhé řady rvaly draly člověka cestou věků nežli stanul tváří v tvář Bounaberdi pyramid štítům Nová doba zkoumání vědy práce začla potom oživly rozvaliny přišel vědec s vyzáblou přísnou tváří čísti vše runy Přišel Hebrej zchytralý ziskuchtivý přišel kupčík Angličan v masce vědy dral rval sbíral v obrovský změnil bazar Luxor i Karnak Tenkrát asi Ibise dumná hlavo bylas hákem stržena s hlavic sloupu bledá missis koupila za groš tebe s Baedeckrem v ruce Jakou cestou do krámu vetešníka přišlas nevím tuším jen kolik rukou tebe lety drželo v chvějné dlani hádanku starou Než sem ke mně dospělas na můj stolek mezi svazky moderních starých věštců nežli já jsem pohroužil živé oko ve tvoje mrtvé Stůj zde tedy Básníka hlídej dumy uč jej staré odvěké pravdě všeho Není možná v myšlenek nových dráze zapříti kořen není možná strhati všecka pouta jež nás víží dědictvím k dávným dědům není možná zapříti staré světy nové kde pučí Vždyť jsme jedno Odvěký dlouhý řetěz v krvi naší pravěká síla bují jeden taj nás objímá dáví škrtí v kterém jsme bratři taj to hrobů kterých byls věrným strážcem z nichž se vždycky obrodí nový život věčný přechod hádanka nevyzpytná Žití a Smrti NOVÁ RENESANCE. Slyšíte Od Seiny břehů křídlem blesku letí zvěst do kraje k nám mlhy sněhu Veliký Pan vzkříšen jest Julian jak Apostata bohy obrodit chtěl svět dvacátého věku chvátá chabý syn by z prachu bláta thyrsus zved V tisíc hlasů jež kol třeští tento nejvíc duší hne staré blaho lidstvu věští tebe splnit zlatý sne o němž Byron Schiller snili jejž se mudrc dávno vzdal od chvíle co Kristův bílý stín se v krvi s kříže chýlí v lidský žal Dosti pláče slzí trudu Jak to láká líbezně V azur nach nad prach a hrudu v radost vzlétnout vítězně růžemi číš ověnčenou zvedat plnou na pokraj věřit že jest žena ženou štěstím v rozkoš proměněnou a svět v ráj Věřit že můž chvít se země pod kentaurů kopyty vlnou listím v stesk náš jemně že lká kdosi ukrytý že jest božství sladké tvoru smrt že není hrozný trest není vin a není sporu co zde zašlo dál můž v sboru žíti hvězd Slyším Péro z ruky padá i já snil tak druhdy jun teď zmij skepse však se vkrádá v rozechvěný paian strun Svůdný hlas z nějž vesna dýše v každém zazní století Keats jenž pil jej z plné číše usmívá se přitom tiše v podsvětí Krásný sen Však zašlé Vesny nepřivolá nikdo v svět lidské myšlenky kruh těsný v tentýž bod vždy ústí zpět Pouze prstí příštích časů může býti minulost nový strom však v nových pásů blankyt zvedá novou krásu plodů skvost Zapuštěný v staré zemi ovšem kořen lidstva tkví novými však haluzemi vichr nové doby chví Věků bouře odchovaly blesky zrytý starý peň v šíř se směle rozkládaly nové větve aby daly novou žeň A ty bouře děsné byly střískána tu mnohá sněť strom však divem staré síly vyhnal nové v odpověď svatý obraz zbožnou rukou v kůru kmenu druhdy vbit v časů píseň děsnozvukou sytou lidstva hořkou mukou chví se smyt Brzy všecko bude mythem to jest prstí nových dum z nichž svým vlastním prohřát citem silný orel k nebesům vzlétne člověk doby příští aby navzdor bouřím všem po illusi snu a tříšti zatk si hvězdu na bojišti v diadem Olymp i Ráj v sobě nesa na sobě sám maje dost resignuje na nebesa země pán ne plachý host positivní prací silný dobrý ale spravedliv nový Prometheus pilný z ducha svého těže dílny sterý div potře patou zmoka války bratra k hrudi přivine přepne moře sblíží dálky poušť v oasy hostinné změní neúmornou dlaní prost všech panství nároků takže v jitra nové vzplání pouhou bájí bude lkání otroků Myšlenky své símě dračí vtělí hravě v spasný čin na vše silou vlastní stačí vnořen vlastních do hlubin Srdcem dítě a muž skutkem jasný klidný sladěn vším marným neutýrán smutkem pozná smrt že žití útkem smířením Toť ta ducha říše třetí třeba snem se zdá dnes být ruče doba vstříc jí letí zvedněm zrak výš dlaň i cit Bouří příští mír se chystá vrchol stromu zří již v jas jenom srdce mějme čistá a sny Platona a Krista vzplanou v nás Vtělíme je v sobě sami bez kultů a bez forem cetkami jež jsou a hrami tam kde duch tlí úhorem Bez Dryad a Kozonohů bez průvodů slavností pozvedneme v tanci nohu v hold z všech největšímu bohu Radosti Duch a Hmota. Duch který celý vesmír obejímá a v sobě jímá že jak bílá růže na ňadrech jeho v svatém snění leží se vzbudil kdysi z odvěké své dumy a chtěl se vidět poznat oceniti i přemýšlel jak najít cestu k tomu A našel ji On musil sebe vidět jak věčné slunce vidí sebe v moři jež v zrcadle ač jen svůj obraz vidí však sebe přece v něm Ten valný kosmos jenž před ním v beztvaré se vlnil spoustě svým prodchl dechem svoji velkou duši na miliardy menších rozmanitých on roztříštil a odvěký a jeden sám přitom žádné neutrpěl ztráty když viděl kterak velká jeho duše se řítí dolů v kapek zlatém dešti Však zadržet ji nežli rozplyne se ta zlatá krůpěj ve odvěkém kotli všech změn To záhada Zde třeba k hmotě připoutat prchající tuto krůpěj ji uvěznit do určitého tvaru v němž zaplála by nesmrtelnou jiskrou a hrála duhou vítězná a krásná A takto duši vytvořen tvar těla To z hmoty jesti která od počátku zde kupila se jako škváry z výhně zkad tryskal veškerenstva stálý život Do odpadků těch božských velkých dějů jak do vězení zamknuta je duše v ně boží duch na roj motýlů bílých jest uvězněn a v nich on zhlíží sebe Z těch bojů odvěkých a obrovitých jež vedla Hmota od počátku s Duchem z té spleti buněk svalů žil a kostí z těch škvárů odpadků těch povstal člověk svým tělem oživeným věčným dechem a odtud dvojí v něm se sváří bytost ta dolů touží následkem své tíhy ta tíhne výše následkem svých křídel však obou třeba jest by celý člověk moh zrcadlem se odvěkým stát Boha To celý taj na který všickni stůněm To počátkem je veškerého sporu jejž bojem Zla a Dobra nazývají a bojem Hmoty proti Idealu Tím nechci říci že je hmota špatná neb slabá ne má pouze svoje práva jež od počátku zdědila a za něž víc nemůže neb vrozena jsou všecka Liana objímala staré kmeny ve plesu veselém ký div že ruce zas chtějí objímat rty byly včelou jež z lotosových kalichů med pila ký div že píti chtějí v novém tvaru To jasno přec co zmůže tady duše jen podléhá však zůstává přec duší A spor ten trvá dále nerozřešen jej asketické snahy pošinuly dál od cíle však problem zůstal problem A odtud v duších hořkost po požitku a touha po čistotě hvězdných nebes a výčitky a marné horování a snaha lepším býti nežli hmota a hmoty vítězný škleb triumfálný Co zmůžem v tom Jen zbývá nám to nésti a hledět proplavati mezi Skyllou a Charybdou jak dovolí to Osud Kde hmoty víc tam podléhá spíš duše kde duše víc tam hmota umlkává kde stejné jsou tam věčný boj a neklid Však vinit nelze hmotu ani duši Práce. Po břehu kráčel jsem den šerý ztmělý tam strhanou hráz znovu naváželi Loď těžká nemotorná za provazy a řetězy k té jata byla hrázi přes úzká prkna zřícením jež hrozí jež dosti vratké podpíraly kozy na kolečkách byl dovážen sem kámen a vzmachem svalnatých a silných ramen v ráz dolů svržen hráz kde protržena Jak výstřel opáčila lomu stěna ten kolečka zvrat každý v těžkém hřmotu Bez kazajk muži skráň i prsa v potu vždy k lodi vraceli se s novou tíží zpět jeli a zas nový náklad hříží se v trhlinu té pobořené hráze chví prkna se i kozy v rovnováze loď ani zpola vyprázněná není A znova kol zní ruch a třesk a hřmění jak v řeku hrubé kamení se hrne Sem kladivo Sem rýči a sem drne vše ucpat skuliny To tuhá práce než pískem všecko zasypáno hladce a ztmeleno by z jara ve vln jeku zas mohlo vzdorovati bouří vzteku Má noha až tu za rok kráčet bude rmen uzřím zde slzičky kvítko rudé much bzukot uslyším a včel ruch plesný a nepomyslím víc ký zápas děsný tu člověk s živly podniká a stále než urve vlnám každou píď i skále než na ně vítěznou svou stopu vtlačí Co mžikem poboří spár vlny dračí dny práce stojí námahy a potu A já jsem chápal lásku ku životu jež tím jen trvá vytrvat že umí Mně novou hudbou stará řeka šumí a dělníkům v jich hrubé práce ruchu já tisknul dlaně mozolité v duchu Mlátička. Tak skoro i se stroji nového věku se smířím dobou kratičkou co hochu můj vidím tvůj úsměv pln vděku nad novou v dvoře mlátičkou Tvá obraznost co všecko vidí v tom stroji Co kouzlí tobě ostrý hvizd co řemení dýmu sloup jenž se tu rojí hra kol a nepokojný píst Jak před divem stojíš ty do země vrytý na vrchu hlavy oči máš a dokořán ústa jak zázrakem zpitý v ten ruch od rána nazíráš Kde prosu já vidím jen prostou a holou a známku svého století ten plát bude divný stroj jak aureolou do mládí tvého paměti Ach staré nás budíval cepů hlas družný jenž zníval kolem ze stodol tak milý byl známý byl takt jejich pružný jímž zněla ves pláň vrch i dol kde od rána se pilné míhaly ruce ve mlatců smích a vrabců křik teď řemeny hvízdají a fičí prudce zní hlomoz kol a páry syk Ba strojem tím změněn náš milý kraj celý kol v dálku blízko hochu hleď Což nevidíš odevšad kouře mrak ztmělý ves každá jest Manchester teď Tak duní to funí to heká a víří potkáš se všady s mlátičkou co na Řípu tomu jen svatý dí Jiří jenž k nám zří svojí kapličkou Zda pozná jen Čechy své Inu věk nový Květ měl ten starší nový dým a k čemu zde zbytečně plýtvati slovy jest lépe se smířiti s vším Mne nejvíce ze všeho radost tvá baví ba vydržím s tebou zde stát zřít v koles těch vír a polet jich hravý a zapomnít i otců mlat A myslit si V pravý čas pochopit všecko mít pro vše stejně vřelý cit stár viděti půvab tam kde zří jej děcko jen tak lze vždycky mladým být V nás konečně představa života leží a poesie tryská z nás Ó chápu jak tobě můž sladký a svěží stroj znít jak mně zněl cepů hlas Tak hochu můj bav se tím mně co je cizí Vstříc přijít sobě sladký sen Tak lidstva i světa vše předsudky zmizí jeť pochopení v lásce jen Masky Satana. Ztrativ moc svou nad světem spadnuv s výše v letu děsném bez vlády dračích křídel světlem zžehnut prýštícím z čela Vědy udolán smutkem vlastní mdlobou zdeptaný v kalu cítě archanděla drtící patu těžkou k zmaru lidí neschopnost Satan trojí nasadil masku V této tiše nepoznán k nám se blíží Ukryt v krajkách kypících bujných ňader v pružném boku v rozkoše zhaslém zraku směje se vítěz V šumnou pěnu perlící žhavé révy ztajen blýská tisícem rudých očí netopýří nad mozkem tupých spáčů rozpne pak peruť Smrtí dlouhou těhotný dlouhou mukou vsled se skrčí v jehlice duté ostří kterým vniká Opia démon siný k zárodkům žití Tři božské ctnosti. Vírou pouze vírou jen v něco v sebe můžeš býti velikým v dumě v práci můžeš kráčet k výsluní cíle svého přenášet hory Láskou pouze láskou jen můžeš v štěstí věřit je li na světě pak jest v oku něhou sladkou dýšícím leží celé na plných ňadrech Ale trpět snášeti hořký osud blátem smýkat sobectví laur i jméno v blescích pevný neklesnout dál žít můžeš nadějí pouze Mater dolorosa. Často v slunce paprscích v letním vedru často v šedé jeseně mrazné pršce kolem tebe po Karla mostě starém Matko jsem kráčel V chvatu denním kamenné silhuetty matné rysy splývaly v oku chodce bledé líce strnulé ruce Syna držící v klínu Avšak nápis o duše dno vždy zvonil jako hořký bez těchy zvonil balsam Ó vy všichni jdoucí kol stůjte vizte jaká má bolest Často často jiného pěvce verše v paměť přišly zbožně ret chvěl se jimi Dolorosa ustoupla matce Vlasti Národ byl synem Šťastný pěvče dokavad tak mohs zpívat Sladce můžeš v ilusi svojí spáti tam kde svatý Vyšehrad kolébají vltavské dumy Horší mnohem děsnější obraz vidím dnes když kráčím po Karla mostě starém matka stejně bolestná pláče v hoři nápis je stejný Stejný ještě palčivěj hlodá duši Není syna v náručí matky více Povstal hrdý v bujnosti mládí svého Zapírá matku Dokud chorý s kříže sňat dlouhé muky ležel bezduch v matčině klíně měkkém nežli světlu otevřel opět oči z mrákoty smrti dokud k rtům jí sesláblé skláněl ucho sladké řeči hlaholy znova pije dokud vroucích pocítil tluky ňader miloval matku Která sama ubitá Dolorosa z jařma věků pozvedla skráň svou vdoví vše mu dala povzlety orlích křídel titanské vzněty Ó jak často na Karla mostě starém zřel jsem v duchu divadlo dávných dějů slávu krytou Mostecké věže stínem ve věnci z lebek Nyní kolem kráčeje vidím matku věrna staré tradici matek pláče Hledá syna národ svůj ruce svislé vztahuje v prázdno S kříže sňatý bohužel nezná matky v tvář jí šlehá bičíkem sofismatu v drzé choutce odvěkým jejím bolům zlobně se směje Jindy mohl urážet matku cizák zvykla tomu průběhem dlouhých věků že by syn však proti ní v drzé choutce zatínal pěstě že by mohl za fantom humanity prodat matku slzami která vdovy k žití zvedla mrtvého vryto budiž do žuly dějin Matka pláče Na hrobech syn se baví Co mu po ní Přežilá o ní píseň dnes je plané dětinské vlastenčení v mudráků ústech Vzývat lidstvo zapírat přitom matku chtíti v lásce objímat cizí bídu nezřít vlastní nad sopkou svojí křepčit k výbuchu hbitou psát je vlastní do dějin knihy kletbu Lidstvo Přijde povstane půjde přes vás zdeptá zváží zúčtuje zmarem s všemi Nemesis velká Ó tu chápu velikou bolest matky Dolorosy Nemá víc syna v klínu Rtové mdlí jen chvějí se Stůjte vizte Jaká má bolest Před branou dvacátého věku. Já zřel ji také Schvácený těžkým snem jak Dante onu vedoucí v pekel týn však tato byla uzavřena železnou závorou příštích časů I nápis zřel jsem nemožno čísti jej byl dýmem halen slzami smazán byl však stejně u ní jak u sestry v tísni se zástupy tiskly kolem Křik vřava divá rouhání lání pláč tlesk dlaní pěstí zaťatých burný vztek kvil tichý bídných zavržených v zoufalý paian se nesly k hvězdám Však veřej stála bez hnutí v svorech svých ať pěstí v krvi proletář do ní tlouk ať hasnul u ní žen vzdech jehlou které si ruce své rozpíchaly Ať hloubkou dum svých myslitel sfingy spár chtěl pohnout blázen k soucitu marný sen Spár nepohnul se dále třímal Oidipa hádanku jež taj všeho A davy rostly peřejí času dál jak písek mořský na břehu kupí se jak špačků mračna v hustých davech v sítí když zapadnou podvečerem A byly smutné znavené poutí zlou ty davy lidské mrtvoly byly spíš i kletbám došla síla vzdoru rouhavý k odboji selhal jazyk Já ptal se v smutku Jak to jen možná jest to že jsou vnuci století které kdys před všemi neslo velké světlo urvané s pochodně revoluce Tak sešlí bídní malátní bez všech sil tak zdráni žalem schváceni v bídě zlé tak unavení všemi hesly papoušků nestoudných sov a mloků Tak papírových raket jim oheň zhas o doutnák pumy zavadiv plaše jen a z všeho zbyly fráse fráse falešné pozlátko harlekýnů Však síly umřít padnouti není jim vpřed síla dědů neznámá žena je spád kladiv kyklopických z hlubin k osudí láká je budoucnosti V nich stará choutka Adama stále plá ráj urvat ztracený dávno již být aspoň lidmi když ne bohy v příšerném zápasu tmy a světla Ó bědné děti budoucna Kam jen kam se takto slepí řítíte v marný boj své skládajíce kletby slzy u brány železné neúprosné Co zříte za ní Vyčkáte v pláči až se tajuplná otevře bude stát v ní anděl míru s palmou těchy anebo zářící zjev snad Kristův Zda ruce svoje zbodané hřeby On nad vámi vztáhne šeptaje Mír jen mír Sem pojďte všichni unavení sirotci nešťastní zoufající Či nová hydra šílenstvím zpuchlý zrak v ní šklebná stane hlásajíc nový boj a nový zápas ozbrojená pancířem výzkumů bratrovraždy Vy lkáte v tísni nehne se brána však až rafij těžká orloje schýlí se Ó Naděj aspoň budiž s vámi poslední z Pandory skříně odkaz Té věřme aspoň tonoucí Její lem si chytněm všickni Nemožno věku svár a duchů boje hodny laurů vyznět by mohly snad prázdným echem Tu Naděj aspoň opustil Dante ji u brány zástavou vztyčme my jí silní projděm mhou a stíny alespoň o tuto buďme větší

Download XML • Download text