0592

Oni (in Roky za století 1, in Svědomím věků 6, in Macharovy spisy, svazek 19)

AuthorMachar, Josef Svatopluk
Date1929
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
NESMRTELNÍ Majestát Jeho král náš nejjasnější nás ráčil přijmout Není v řeči naší slov obdivu a díků jež by mohla jen záchvěv aspoň toho naznačiti co cítili jsme Směti státi před Ním jenž rovného si v dějích světa nemá a hledá li se přec pak v doby dávné duch jíti musí k zjevu Augustovu a dojde tam a najde bledý měsíc se zlatým sluncem měřiti že nelze stát před Ním cítit kterak na nás padá zář očí Jeho a zvuk hlasu slyšet jenž světu poroučí je třeba více by člověk přál si umřít po té chvíli jist že už nikdy štěstí takového nenajde v světě Veličenstvo Jeho podnikům našim slíbilo svou přízeň a krásně ocenilo význam vědy i různých uměn jimi požehnány jsou Francie dny jež nám přáno žíti Nápadem božským ráčil vzpomenouti král nejjasnější doby Augustovy kdy požehnání míru vládlo Římem věc veliká věc tuze důležitá obrovský převrat nesmí se jak dosud Roume městu říkat Veličenstvo Jeho zřetelně jak jsme všichni z deputace slyšeli přesně a si potvrdili pohledem jedním Veličenstvo Jeho Rome velmi jasně ráčil vysloviti Rome čímž dán ovšem v prvé řadě pro nás všech věd a uměn podpory a sloupy zřetelný pokyn Svrchované Vůle v řeč naši uvést toto nové slovo a nastolit je na místo jež jemu královským rozhodnutím přiděleno Rome kterak možno ihned neviděti že slovo to tak přesně odpovídá onomu Roma jímž se město zvalo za časů velkosti a slávy svojí Vždyť Majestát Náš v moudrosti Své velké dát ráčil uzdravení řeči naší v tom místě kde tak vlastně churavěla Rome slovo to nám důkazem buď péče již Jeho Veličenstvo stále chová o snahy naše Jako řádem pyšnit jím Institut náš může se a bude A poslouchá li svět všech Jeho kynů pak v prvé řadě poslušna být musí řeč Jeho státu naznačené vůli Pět minut trvala ta audience pět minut ráčil Majestát nám dáti zářného štěstí slavné blaženosti BILLET Dnes jste mi při lever markyzo pohrozila že jansenist jsem snad jenž kostela se štítí vy že jste na raní u Saint Sulpice už byla a že teď hodláte tam každodeně jíti Markyzo ctností je soucitné smilování nad každým bloudícím ať nebe vám je splatí A peklo pohlť mě kdybych měl jednu raní ode dne dnešního v Saint Sulpice zanedbati DÍK Snad největší to chvíle jeho žití má přijít nyní Čeká rozechvělý a srdce jeho jak by skandovalo řad jambů jakés roztoužené básně tak bije v hrudi že je slyšet může pan Choiseul jenž vedle státi ráčí a jenž jej volí dneska představiti jí všemocné jí velké nedostupné markyze Pompadour V té aleji zde má spatřiti ji Listy staré lípy proráží slunce včely bzučí v květech a vůně tu a duše rozechvěná dokořán dveře otvírá a čeká kdy může přijít jindy smavé štěstí než za krásného dne jak je ten dnešní A srdce bije nedočkavou touhou snad přec ten Osud jeho vrtošivý jenž nečasem a necestou dal jíti dnům žití jeho dosud zarputile dnes hodlá všecko změnit dnes mu vsype na dráhu záři versaillského slunce a on teď Palissot jí půjde pyšně zahrnut přízní dvora dary světa obdivem společnosti v hlavě nesou se představy ty sebe sama vidí jít s povzneseným čelem množstvím lidstva mohutná hudba odkudsi hřmí k němu a srdce bije takt těm krokům jeho A začalo to všecko všedně prostě Vévoda Choiseul jej vybíd kdysi Aristofanův laur si získat směle a s bičem satiry a kordem vtipu jít na tu zvláštní společnost jíž v čele je Rousseau hnusný komediant citu dAlembert zpustlík Diderot ten cynik a mrskat je bít plytké pravdy jejich ideje špatné státu nebezpečné učení bludná která v mladých hlavách zvlášť povážlivým stávají se kvasem vtip jedině a satira jen může s hlav jejich strhat nepravdivý nimbus a vystavit je na posměšný pranýř Paříže celé dvora ba i světa On Palissot hned poslech a hru složil Mudrci zvanou Mnoho ostrých vtipů vzal z Dunciady básně Popeovy bylť Angličan ten zbrojnicí mu vůbec zkad jeho Musa pedestris svůj toulec švižnými šípy plnívat si zvykla a čekal Bože jak mu srdce buší A Choiseul k těm taktům takřka básní tu slovem nabádavým tu zas větou vidiny lepší zlaté budoucnosti Ach od těch Mudrců on zkusil mnoho Ti všichni napadení naň se vrhli a smáčeli svá pera v krvi jeho k úsměškům pustým ranám bezohledným laur strhli s hrubým smíchem s jeho skrání ten nový i ten dlouholetou prací a těžkým namáháním vypěstěný ba dary ducha upřeli mu všecky že jako odraný strom stál tu náhle Teď bude jinak Choiseul je tady a představí jej jí té všemohoucí té nedostupné panovnici Štěstí markyze Pompadour A všecko přijde prebenda tučná úřad v lesku dvora i členství Čtyřiceti Nesmrtelných a pak se ovšem sláva jeho vrátí se svěžím laurem pro hladové skráně Tak Choiseul jak čet by v tužbách jeho je v slova vlívá Nosítka jsou tady Jen letmo jen co motýl mih by křídlem zrak modrý zahlíd v líci filigránské a bílý oblak pudrovaných vlasů a již co Choiseul řek jmeno jeho hluboce skloniv básnickou svou hlavu cos mluvil o dni nejšťastnějším v žití A Madame Pompadour mu uštědřila milostný úsměv jeden z nejluznějších jež vůbec měla načež kývla rukou a její nosítka zas dále plovou a to je vše A neblahý ten básník ztrnulým zrakem zírá za nosítky má ruce prázdné i ten luzný pohled pad na shrbená bědná záda jeho a ničím nezachycen odlet zase LÁSKA K BLIŽNÍMU Maršalka dEstrées jejíž muž ved v poli francouzské voje proti rvavým Prusům jednoho rána ze St Sulpice přišla vzrušena valně Kázal abbé Riccard svým jímavým a měkkým barytonem co sametový pohled očí jeho do duší vnikal unyle a sladce o lásce k bližním Rozvlněná mysl chce honem někde vykonati cosi by zveselil se nějaký ten bližní leč kde ho nalézt Stojí myslí chvíli ach pravda v ulici zde mají špitál a ranění prý přibyli tam ondy z poslední bitvy Ženě maršalově zvlášť bude slušet návštěvou tam zajít a potěšit ty bědné slovem vlídným Oh dobrý nápad Hledne do zrcadla bezvadná malba na rtech lících čele v pořádku účes jíní pudru drží démanty v uších srší svoje duhy tak vonná hrdá zářící a krásná v nosítka vstoupá Ale v krátkém čase zle rozhořčena domů vrátila se ne lid ten hrubý drsný neurvalý pro lásku k bližním není nijak zralý Hned prvý sál ten zápach k zadušení a na postelích lidé neholení a první k němuž medikus ji vedl se v lůžku ani slušně nepozvedl a když jí doktor omluvit jej chtěje horlivě líčil jak s tím mužem zle je že obě nohy jeho roztrhány i do rukou že dostal těžké rány tu odpor přemohla ne bez nesnází a vlídně zeptala se Co vám schází A trup ten hnusný drze oči poule vyrazil hrubě Ještě jedna koule a hlavu obrátil hned urážlivě Oh abbé Riccard může zase snivě o lásce k bližním příště zahovořit Je třeba teprv bližního si stvořit ne nazdařbůh jít tolik ona tvrdí a rozhazovat skutky milosrdí HRDINA DVORU Hle velký muž Hle chlouba společnosti markyz de Raptal Milostivě kyne král rukou jemu luzným dámám bije rychleji srdce zakotví li časem ten smělý pohled jeho v očích jejich a Dubarry jej vějíře zve kyvem k své pohovce a s rozsvíceným zrakem naslouchá jeho nápadům a vtipům a smává se těm aferám jichž tucty zažívá rytíř bez bázně a hany když na výboj jde v říši Venušinu Již pouhá chůze jeho oku praví že jde tu soubor kavalírských cností a gloriolou září kolem něho historky steré všemu světu známé rek salonů je touha dívčích snění sok obávaný neboť lvem jest srdci i kordu nový Bayard sláva říše A taktní je že nikdy nedopustí by sestárla ta ona historie než nahradil by historkou ji čerstvou jeť zářným vzorem nejvyšího vkusu Hle sotva týden tomu kdy měl souboj s hrabětem de la Villiers le Bachet kdy tak mistrovsky kord mu v prsa vehnal že hrabě pad jak podeťatý topol a nevzdych už zas nový příběh chystá jazykům společnosti začal dvořit se Madame Sézanne Madame Renée Sézanne jež stoupá krokem laně a má oči jak nejmodřejší chrpy v moři klasů a muže má jenž nejsměšnějším mužem je ve Francii žárliv jako ďábel a zbabělý jak abbé žádný básník si nevymyslí zápletky tak svůdné a napínavé Celý dvůr je zvědav na rozluštění téhle situace S hrabětem de la Villiers bylo jinak byl starší již to šlechtic kdysi voják královské gardy markyzovi Raptal byl přítelem a markyz v domě jeho byl jako ve svém Hrabě měl tři dcery vysoké štíhlé svěží krasavice však plaché trochu nedávno mu přišly z kláštera teprv Ty tři dcery sved mu de Raptal během jediného týdne a proto souboj Sympatie všecky měl markyz ovšem jakož vždy má pravdu kdo vítězem je Ostatně byl hrabě dost staromodní vdovec zasmušilý jenž roky trávil ve svém zámku kdesi a do Paříže jenom proto přišel by v společnost své plaché dcerky uved Dnes historka ta tedy zastarala a zájem dvora obrací se k tomu jak zbabělý a žárlivý ten Sézanne se zatváří až dozví se že nese ozdobu hlavy již by závidět mu moh každý jelen versaillského parku Věc nemilá však každý přispět musí k zábavě dvora ten tak onen jinak MILES GLORIOSUS Ba naše vojny Časů těch už není Co vy vedete toť jen zabíjení a hanebno mu jmeno války dát Přepady náhlé léčky úskok lestný jak možno aby kavalír se čestný tak snížit chtěl a k tomu ruky dát My jinak sloužili jsme tenkrát králi my jinak na čest Francie jsme dbali my nejsme slávy její proradou a nebýt barbarských a hrubých Prusů již začli válčit bez forem a vkusů jsme jistě prvou světa armadou Tak bylo tomu v rovině my stanem kde setkati se máme s Angličanem a ve Flandrech jsou pěkné roviny my vzkázali mu libo li se bíti by šiky svoje ráčil rozložiti my že jsme k službě každé hodiny Brit přijal srážku Dobrá V okamžiku už čelem stanem proti jeho šiku tu maršal náš se z řady vychýlí a klobouk smekna s něhož pero vlaje mávnutím ruky dvorně vyzývá je by prvou salvou začít ráčili Tož Angličani prvou salvu dali my jako zeď jen vzkřikli Sláva králi nu účinek byl ovšem trochu zlý leč co se mohlo stát Jen pole ztratit A málem bychom To však nelze zvrátit že šlechticky jsme válčit dovedli KDYŽ TANČILI NA SOPCE... I. Jak nevíte to Vy jste neslyšeli o historce jež Dvůr zajala celý A v Paříži jste Ale ale ale vždyť v jasných lících Majestátu krále se úsměv zjevil když pan Choiseul ten příběh vyprávěti štěstí měl Nuž abbé Regnault ten o němž se říká že chystána proň hodnost kanovníka neb přízniv Její Majestát jest jemu ten uzdu pustil ondy vtipu svému a o markyzi Rivarolu víte toť mladý muž jenž vede pero hbité i kord a stár je dvaadvacet roků ženami štěstím hýčkán v každém kroku tož o něm abbé velmi ostrý vtip pronesl v stínu tuilerijských lip A markyz jak už je ten světa běh v hodině doslechl se řečí těch Den na to setkali se Do paláce šel abbé Regnault usmíval se sladce když Rivarola uzřel Odměřeně sňal markyz klobouk hodnost kněze ceně a přistoup k němu v oči jemu zřel a zdvořile mu takto pověděl Kdybyste mužem byl pak k promenadě bych dovolil si zvát vás po zahradě a u zdi kde se podvečerní chvíli míč hrává tam bychom se zastavili Kdybyste ženou byl vmet bych vám v líci že děvka nectná jste a klepající Však knězem jste jak potrestat vás jen Já najdu způsob Pane dobrý den A markyz zavřel se a nevycházel a pracoval Verš k verši hbitě sázel tak v týdnu báseň napsal vtipné dílo každičké slovo štíhlou jehlou bylo a mnohoslibný titul už jí dal ji Láska salátu a tykve zval Abbému potom vzkázal po příteli že to a to psal a že abbé chce li prost posměchu být různých pikantností ať odprosí jej v tváři společnosti a to co nejdřív Abbé řekl že se pokořiti takto nemůže I vyšla báseň Týden nemluvilo se o jiném A smíchu z toho bylo a abbé bránil se tak po den celý jak člověk na nějž vysypou se včely Na dvacet tisíc té své obrany tisk markyz v týdnu byly prodány Abbému na to vzkázal po příteli že druhou psát chce a že abbé chce li prost horších posměchů a vtipů býti veřejně pěkně musí odprositi to veršované jeho dílo nové se Abbé Regnault salát tykev zove tu milý abbé však již měkčí byl a veřejně a pěkně odprosil Smích z toho byl jak prve už jsem pravil i Jeho Veličenstvo se tím bavil a historka ta celou Paříž vzdmula A podivno když věc ta uplynula vše změnilo se když v té knížce čtete již markyz napsal jiskry nenajdete jež zaplála by ještě v troudu šedém Ba věru dnes už chápat nedovedem že číst se mohla Tehdy vtipů roje sršely přec z ní jako z ohňostroje a dnes je šedivým a fádním čtením při druhé stránce takřka s rozhořčením ji odhodíte Onu knihu druhou nenapsal markyz neboť s božím sluhou v přátelství dobrém od té chvíle žil kdy abbé veřejně jej odprosil WATTEAU ILUSTRUJE GALANTNÍ POVÍDKU Buclatí amoreti smějí se na počátku lehonce On poprv dotk se ruky její když smáčela ji v kropence Pár nitek za čas z šerpy jeho muž její našel v lůžku svém Smrt cynická na konci všeho se směje pustým úsměškem LOUIS XV. Na svítivě rudém loži leží Dubarry Je zcela vysvlečena Slunce pruh jí osvětluje tělo zlaté chloupky jiskrami se blyští modrý pohled mhouříc zírá k němu jenž jí Francie král všemohoucí zvaný Milovaným Louis XV vlastní rukou kávu strojit ráčí Stýská sobě Jeho Veličenstvo Drze jaksi téměř bez respektu začíná se mluvit ve Francii s Majestátem krále Jak ta šlechta tak ta canaille si mnoho troufá Vzpomínám si když se Soubise vrátil od Rossbachu vidím kterak šlechta při lever má vesměs mračné tváře Ptám se prince Conti blahoskloně kde že důvod že se nerodí nám spolehlivých dobrých vojevůdců Princ mi odpověděl vím to dobře že mi jehlu zabalil v ta slova Proto že se přední dámy naše svými lokaji snad zabývají Přeslech jsem to Ejhle moje šlechta Dnes pak na honě jsem viděl toto Sešlý tvor jakýsi táhne káru na ní rakev Zastavím ho ptám se kam že jede Ves mi pojmenoval Co to veze Rakev Muži Ženě Muži Čím pak umřel ptám se vlídně Hladem odsek krátce mi a zpurně nečekal a táh svou káru dále Průvod můj se horšil nad tím drzcem sotva jsem je mohl upokojit v jádru však jsou jako canaille ta bez respektu k mému Majestátu Dubarry se hlučně rozesmála svítivý bok mazlivě si hladí Francie má nač si hlavu lámeš Nás to vydrží nač myslit o tom Veličenstvo dovařilo kávu zlatý koflík dává krasavici Nás to vydrží má drahá pravda vnuk můj ať se sám pak jednou stará jak s tím vyjít Anděli můj pijme NÁHROBEK MARŠALA MORICE SASKÉHO V KOSTELE SVATÉHO TOMÁŠE VE STRASBURGU Se stupňů pyramidy v jejímž boku pro věky vyryto je jmeno jeho vítězný maršal hrdě sestupuje A za ním zírá řvoucí lev a orel a genij jenž si slzy s oka stírá a Francie jej pravou rukou chytá a zdržet touží levici pak dolů by počkalo se prosíc napřahuje Smrt zahalená dole neuprosně pozdvihá víko rakve ukazujíc písečné hodiny jichž písek odběh vstříc maršalovi U noh rakve stojí antický Herkul loktem opřen o kyj a čelem o dlaň On ví jak je marno truchlení živých pláč a zdržování když naplnil se lidský los a písek v hodinách odběh Ví i maršal Moric že sejít nutno položit se v rakev i sestupuje se vztyčenou hlavou a smutek žijících je slávou jeho JOSEF II. Vše shled jsem sestro a co říci hodlám Vašemu Veličenstvu povím právem staršího bratra Sestro moje věřte mě kdyby někdo vězením chtěl trestat a víc než vězením za živa hnitím pak odsoudil by mě žít ve Versaillu životem vaším Co je z vás má sestro co stalo se z té naší Antoinetty Ta malovaná hračka řekněte mi proč malujete tak si tvář má sestro a lepíte ty černé mušky na ni v těch figur reji jež jsou lží a šalbou vždyť není jeden pohyb přirozený a jedno slovo nejde z hloubi duše dArtois taký hejsek k nesnesení a Lauzun trubec jejž bych neudělal cídičem střevíců svých toť jsou lidé v nichž se mé sestře dobře zalíbilo ach té mé sestře svěží jako laňce s níž běhával jsem po schönnbrunském parku Je možno žít tak Nedusí vás všecko ti lidé vzduch a vaše etiketa Konečně vše to snad je věcí zvyku Však Veličenstvo Vaše jiné věci a těžké věci na váhu tu padnou Já vidím že ta doba krále Slunce už není dobou vaší Vládnout sestro teď znamená tak zařídit běh všeho by regent moh se klidně opírati o spokojenost podaného lidu Vy nevládnete vy jen užíváte Dnes regent jako rtuť být musí všude co jiní bdí on pracovati musí on sjíždět musí celou říši svoji stroj úřední znát s vojskem žíti musí a pečovat o dobro všeobecné O všeobecné dobro sestro moje a dobro to je by mí národové den co den mohli žíti spokojeně neb vladař bohem dán je k vůli lidu lid majetkem pak nikdy není vaším A vladař má se vzdát své osobnosti pro dobro národů svých sestro moje ne za koně je mít jenž těžce nese dvůr celý s jeho plesy zábavami vždyť z všeho nejvyší co bůh kdy stvořil je přece člověk Věřte není nad to než poznávat ta božská díla zblízka cestovat vyslechnout je mluvit s nimi a pomoc nutna li pak pomáhati člověku člověk je přec jenom bratrem A ve Francii sestro musí v noci sedláci holemi bít tiše v rybník by žáby rozplašili jež by mohly v obvyklém shluku pána skřekem budit Vzbuďte se sestro vzbuďte také krále vyjděte k lidu slyšte bolest jeho A dveře otevřte mu ať k vám přijde má li co říci i když jen to tolik by řečí ulehčil si Král ať vjede jak svítící blesk do úředních jizeb a prozkoumá co protivno je času a urážlivo lidské důstojnosti Ať rukou rozžene se kolem sebe že odlítnou ti všickni příživníci již vzduch vám otravují Vévodové knížata abbéové obročníci vždyť pomněte to vše lid živit musí a sám mře hladem Ať se nespolehá váš manžel na nikoho Jist je pouze kde sám dohledl Úřady i vojsko blázince školy soudy nemocnice sám všude sám Já mohu říci sestro že málo podaných už u nás bude kdož tváří v tvář mě dosud neviděli A jakou radost poskytnout vám mohou ty hloupé hry když za pastýřku jdete tím vaším parkem proháníte ovce a kůzlátek pár drahá sestro moje je smysl v tom Je důstojno to ženy jež královnou se zove milionů A farao Hra farao Můj bože já nikdy nechápal že možno sedět noc celou při té ohavné hře s zájmem já nevěřil když slyšel jsem že lidé čas takto ničit umí čas i život teď věřím sestra mi to dokazuje choť krále francouzského je mi hořko Odstraňte všecko sestro moje všecko pastýřskou idylu svou barvy mušky farao parasity uniformy a frizury a přezky na střevících člověkem buďte jděte trochu k lidem Vy řeknete mi Lehko vám tak mluvit váš dům je pust Však přísahám vám sestro i kdybych děti měl a drahou ženu přec nevybil bych síly svoje všecky v zábavách plytkých při domácím krbu Je pravda snad bych nestaral se tolik zda v rukou poctivých je tam a onde kantyna regimentu správa vísky a mýto na silnici ale nijak bych nezradil to velké čisté světlo jež duchu mému životem plát bude Můj dům je pust je pravda a tak pusto je kolem Frice v Prusku tak je pusto i v Rusku kolem velké Kateřiny snad nás tři žene pustota ta k činům že staráme se víc než bůh kdy žádal na regentově svědomí Ta mýta kantyny pluků správa slední vísky Je možno sestro Člověk stále hledá nějaké štěstí ne li svoje přímo tak aspoň jiných poslední byť chudák jenž moh by tlačen být kdes úředníkem se stane předmětem té touhy štěstí Nu dosti o tom Uvažte vše sestro co pověděl jsem prve Duše vaše je citliva a přístupna vždy byla bratrským slovům pomněte dnů mládí a ty vám svědčit budou o mé lásce má sestro Antoinette poslechni mě a obrať obrať Před tebou je život a ty jak chceš jej můžeš upraviti král povolný je na tobě je všecko A pamatujte Veličenstvo Vaše že nejen vládce osudem je lidu však též lid vládci jím se státi může Já šťasten budu dostanu li od vás až příští list váš ve Vídni mě najde pár slůvek pro sebe Můj bratře milý měl pravdu jste a vaše slova stanou se záhy činem naším po Francii KDYŽ TANČILI NA SOPCE... II. Neděle máje vylákala v Longchamps celičkou Paříž V takém zlatém dni se radost z žití dvojnásobně cítí a bylo zřejmo z obličejů všech že sladko žít je ba i němé tváře ty koně zapřažené v kočárech hlav pohozy a tepem kopyt o zem svou rozbujnělou radost jevili A jedou tudy obě Veličenstva i jasní princi šlechta slavných jmen bankéři kněžstvo lepé kurtisány a celý svět ten zdá se závodit povozem livrejí i toaletou zde v bílé cestě nad níž naklánějí se stiné sněti stromů stoletých A podél aleje se v hadrech kupí závodů soudci v hadrech chudina jež z obličejů zmořených a žlutých vysílá k vozům žhoucí pohledy Prach zvedá se a kavalíři dvorně zdvihají klobouk třpytný třírohý a dámy graciesně uklánějí své něžné pudrované hlavičky je krásný den a rozkošno je žít Jen jeden zlozvuk jeden černý stín pad do jásavé této harmonie jaký to strašný nápad měla Duthé ta milá něžná modrooká Duthé galantní kráska v jejímž hotelu se vystřídává celá skvělá Paříž ta jak tu jede nyní v stínu stromů bankéři kněží šlechta slavných jmen i princové sám hrabě dArtois nezapřel ondy a řek v společnosti že kdyby neměl svoji Savojanku chtěl u Duthé by deně píti thé jaký to hrozný nápad měla dneska Přijela vozem který perletí a stříbrem vykládaná kola měl a tritoni a malí amoreti zlacení silně mušli zdvihali atlasem bílým čistě vyloženou a v této mušli Duthé seděla v trikotu barvy hebounkého masa tak napjatém že sám se masem zdál a v lehký muselin byla zahalena jenž jako oblak leže kolem ní více ukazoval nežli zakrýval Kde kdo byl žasl Žasli nad tou krásou nad lepým tělem nad tím povozem a kdyby byla cena vysazena tu jistě Duthé tehdy dostala To nadšení však dlouho netrvalo když jela kolem vozu Veličenstev tu královna se zadívala na ni a přeměřila ji svým lorgnonem zvědavě zprvu potom s nevolí neb Veličenstvo její citlivo je pro urážky i sebe jemnější a Veličenstvo její jelo v šatu jenž bílý byl však místy pomačkaný a Duthé v chvíli té svým lorgnonem si královniny šaty prohlídla a usmála se Lehounce a slabě však stačilo to Hrabě dArtois pokynul dvěma strážcům pořádku by Duthé odvedli a zavřeli Vězení její dlouho netrvalo jen zavřeli ji hned ji pustili jak mohla bez Duthé by Paříž žít V neděli příští za to zjevila se už Duthé v Longchamps prostě nenápadně a tak byl jak se sluší obdiv vzdán královně předně potom jasným princům vysoké šlechtě přísně v pořadu jak rod a hodnost jejich vyžaduje KATEŘINA II. jak že to psalo Veličenstvo Pruské a nezapomním v polích elysejských vyhledat velikého cara Petra a říci mu že větší Kateřinou říš ruská vím už pišme tedy jemu Sire návštěvu tu polí elysejských odložit račte na století příští já dovolím si potom doprovodit do říše oné Vaše Veličenstvo neb zpustne svět a trudno bude na něm když ztratí hlavu svoji nejjasnější a ráda půjdu dvakrát ráda půjdu že svědkem budu zvědavost ach ženská až setkají se heroové dějin tam s Vámi Sire Mark Aurel Alexander i Říman Caesar pohrnou se chvatem oh vidím je by pozdraviti mohli Váš Majestát a popatřit Mu v oči a budou arci hledět k starověku k svým činům zavést pozornost i hovor a všecko marně závistně se zardí když porovnají se skutky je Toho jejž Historia zove Velkým Fricem tak Chrapovickij baťuško můj moudrý taks napsal všecko Tuto plástev medu teď pošlem do Prus Jeho Veličenstvu za cukrlátko jež nám poslat ráčil Což nejsem generosní Nejsem dobrák Víš baťuško můj co On řekl o mně Jak ďábel chytrá je ta ženská sukně doslova Chrapovickij Bože otče že chytrá jsem Jsem pouze na svém místě a darů všech jež Příroda mi dala a všeho co jsem nabyla kdy sama že jako panovnice užít umím A co jest politika Míti vždycky zásady práva pravdy poctivosti a operovat jimi vůči jiným sám pak se dát vést svými interesy a uplatnit je za každičkou cenu ať smírnou dohodou ať zbraní v ruce Já baťuško můj do Ruska jsem přišla jak chudá dívka neměla jsem věna dnes mohu říci dala jsem mu Polsko i Tauridu dám prozatím jen slyšíš A dále poslyš Rusko má zas prince víš proč jsem dala při křtu vnuku svému to jmeno Konstantina Baťuško můj ten Konstantin to nemluvňátko malé má velké příští Tohle dítě zdědí císařství řecké tohle dítě vjede do konstantinopolských zdí co vládce tak jako že se zovu Kateřinou či jako ďábel chytrou ženskou sukní jak se pan bratr v Prusku vyjadřuje Teď jednoho mi ukaž z ruských carů jenž roveň byl by této ženské sukni jen Petra vyjímaje Ba i Petr přírodní síla komoň nezkrocený proletěl věky divokým svým tryskem za sebou vleka starožitné Rusko z asijských končin před Evropy zraky jak rozházenou kybitku Já teprv já Kateřina dokončila všecko ty baťuško můj víš Ty pozoruješ mé všechny činy pohledem svým moudrým a mlčet umíš protos tajemníkem Ty víš jak hořký chléb já tady jedla když děvče ještě do Ruska jsem přišla a Jelizavet maťuškou mou byla a tupec Petr Třetí mužem mojím to byly časy vzpomínat je trudno Dnes možno smát se Raději se směji vždyť každý velký člověk na tom světě má velkou porci veselosti v sobě a veselost lék proti sestárnutí Ty víš že vzdala jsem se národnosti i náboženství jsem dnes ruský člověk a rustější než předchůdci mí byli pro slávu postavení se jich vzdala mám slávu tu a má ji také Rusko Čím baťuško můj Že jsem chtěla vědět vždy proto všech proč jež mě potkávala že učila jsem se a že se učím neb vím že panovník je pouze zřídlem i velkosti i moci svého státu Víš jak se modlím Ty můj Pane Bože dej rozum mi bych lid tvůj stále vedla dle svatých zákonů tvých tak se modlím Já věřím v jsoucnost velikého Boha ač ten můj není bohem našich popů Zákonů božích výklad ten mně dali Grimm přítel dobrý Diderot a Voltaire a Montesquieu svatý Montesquieu já papežem být byl by prvním svatým Duch Zákonů byl brevířem mým drahým v něm našla jsem že všeobecné blaho jen zákony lze míti docíleno že mocnář otcem podaných má býti tak maťuškou jsem širé Rusi svojí Ty víš jak trestal Petr pověz nyní kde popravní jsou špalky šibenice Já maťuška tak netrestám svých dětí nač krve mně Arsenij Macejovič ten zpupný arcibiskup byl by jinak zakusil hněvu Velikého Petra já dala rozbojníka do kláštera já nejsem lačna provinilé krve A kdož šli za Jemelkou Pugačevem to byla těžká zkouška pro mou duši já nebila jich Já jen usoudila že jimi vyšly předchůdců mých hříchy a hledala jsem nápravy a léků Víš baťuško jak komise se sešly a rokovaly já jsem poslouchala a v plevách planých řečí našla zrnko jež zasila jsem potom a jež vzešlo Ba hlava má jak mlýn jest kde se mele dnem nocí stále zlaté zrní z knihy a zrna zkušeností žití mele a mouku dává z níž já připravuji chléb státu svému Na sta roků měla bych zásob hojných A sto roků chtěla bych žít v té práci Dopečeme aspoň co začali jsme Polsko upravíme to Polsko středověk je v permanenci kde kasta šlechty s kněžstvem lakotivým chce národem se zváti Mají krále jenž významu víc nemá než ten panák na hracích kartách pestře malovaný Já dala jim jej baťuško vždyť August byl mladou láskou mojí v dávných letech jak Lanskoj dneska za tu lásku dala já korunu mu Ale přijde chvíle že vzít ji musím jenom proto musím by jiní nepřišli a nevzali ji ti jiní znáš je je to bratr Pruský a císařovna Z ubohé té Polsky jež dnes je nečasovým státním žertem část uděláme šťastné Rusi naší Krym Turku vezmem bychom jak řek vezír mu vysadili dveře pak lze vejít kdy nám se zachce v brány Cařihradu kříž pravoslavný vztýčit na Sofii a Turka slabé strašidlo to vyhnat a postavíme trůn tam Konstantinův To provedeme Překážet chce někdo jak pes se odežene jak pes který ruší když v kuželky se koulí Chrapovickij jásavý život činůplný život člověčí štěstí obrať medailii a pohleď na tu druhou stranu její Kdo přijde po mně V jaké ruce octne se dědictví to Kdo má pokračovat v té práci mojí Ty víš syn můj Pavel ten hnusný Pavel umrlčí jenž lebkou a jejím obsahem tak připomíná mi otce svého toho hlupce Petra jenž nenávidí mě a dílo moje a já to cítím ten má dědit všecko a rozbořit snad z nenávisti zlostné co stavěla jsem Holoubku můj počkej i tomu předejdeme zavčas moudře Pomůže zákon Zákon totě všecko O nástupnictví postavíme zákon a zabezpečíme jím dílo svoje Vnuk Alexander také je z mé krve ne z Petrovy A tobě Pavlíčku můj zanechám jedině své memoary kde ukryla jsem otravný jed pochyb víš Chrapovickij já je psala tenkrát když Jelizavet vládla svatou Rusí a já se pokorně jen chvěla v koutku jak pavouček v své nastražené síťce já naznačila jsem v nich Pavlíčkovi že Saltykov by moh být otcem jeho ne výslovně já naznačila pouze neb pravda uhodí a potom mlčí kde nejistota stále otravuje Ah Saltykov byl krásný jako Lanskoj bohatýr slavný švihák k pohledání Já tehdy psala ty své memoary netušíc k čemu se mi hodí jednou už tenkrát maně já jsem nechápala jak žít a nepsat Psaní vlastně baví mě nejvíc ze všeho víc nežli karty než kuželky než divadlo než šachy však víš jak píši Ach ach baťuško můj mně zdá se že tím vším co vykládám ti a psaním vládou plány myšlenkami utíkám vlastně před něčím co v jádru je nevýslovně smutno opuštěno před vlastním já Ni chvilku se mi nechce být samotna s ním I ten Lanskoj v posled s tím vřelým tělem je mi útočištěm kam po dením se kolotání schýlím před tím svým já než zabaví zas spánek mou duši hluchým klidem Dosti o tom Nač potápět se do mrazivých hlubin když na povrchu řeky slunce hraje Veselí buďme veselost ta hřeje A pišme zas Já diktovat ti budu baťuško baťuškiči Chrapovickij list Grimmovi Vem v umné prsty pero a začněm vesele tož oslovme jej Monsieur le Freiherr REVOLUCE A je to něco co se neslo světem jak vítr a jak světlo svěžím letem a sny a touhy dávných trpitelů vyvstaly z hrobů hlásily se k tělu a učiněny byly ihned činy Pořádek sdělán zaplašeny stíny a odklizeno shnilé harampátí snad nejemně však když tě čilost schvátí pak leccos stane se v tom chvatu vírném co nezničil bys nikdy v kroku mírném A máš li trochu choulostivé city a jsi li dítě sentimentality pak zůstaň raděj v starých parků hluši kde Amor pouští šípy na Venuši kde pudrovaní kavalíři září kde dámy mají přílepečky v tváři a lží je vše i bůh i slovo muže vlast přátelství i ženských lící růže lež všude lež Nuž citlivůstko chceš li v ten svět si zajdi prolhaný a sešlý a sni tam Zde pro slabé místa není krev proudí tu a kanonů zní hřmění a před Věčnosti tváří jenom silní jsou dobří klidni šťastni neomylni A bůh Je Není Těžko říci Kdo ví A je li ať si ve svém nebi hoví a nemíchá se v naše lidské věci Neb vyvstali tu obrové a reci již hlavu svoji hrdě povznášejí nic netíží ji myšlenky pak její ji lehkou činí zdvihají ji vzhůru nad bláto ulic nad života chmuru a když se vyprosťují pak to blýská a hřmí až diváku děs hrdlo stiská ty nepostraší kdos tam nad hvězdami ty neovládnou ani sebe samy jsou rozsévači na planinách Smrti a bezvolně pak sami sebe zdrtí dělníci Osudu Čas velce letí a každý rok se čítá za století Z DENÍKU Mlle DE T. (1. 13. července 1789.) Ve Vincennes jsme byli na výletu a k večeru při druhém menuetu přicházet vidím otce šerem stromů s de Richebourgem jenž je přítel domu a vážní oba Řekli že čas jest tu se vypravit co nejrychleji k městu že nepokoje jsou tam luza všady se srocuje a staví barikady že vojsko střílí Hned jsme přivolali své povozy Že papa slouží králi náš lokaj livreji měl Tuilerií i nakázal mu papa obrátit ji a do města jít sám a nenápadně Jen kočí zbyl nám Pustili nás snadně do města branou přísně obsazenou A jedem Tu a tam se čety ženou hlučících lidí Cestou od Bastilly nám několikrát dráhu zastoupili však nezdrželi Jedem po nábřeží tam mrtvý jezdec v louži krve leží od pluku Royal Allemand to Zvony v hluk lidí bijí poplašné své tony a lidé sbíhají se z ulic z dáli po zbraních křičí jiní Sláva králi U Tuilerií černá masa stojí pluk Royal Allemand to v plné zbroji My dojeli a papa kázal hbitě pohasit světla po celičkém bytě a nám jít spat Já svlekla se a stála u okna dlouho Na náměstí plála pochodní spousta Světlo červenavé se lilo hrůzně na postavy tmavé jež řečnily tam hlučely a řvaly zdvihaly ruce sem tam pobíhaly a bylo to jak výjev na jevišti Noc pěkná jinak Bílých světel tříští pokryto nebe Půlnoc byla snad když stichlo vše Já rozsvítila v mžiku a zapisuji tohle do deníku Jsem hotova A nyní půjdu spat Z DENÍKU Mlle DE T. (2. 14. července 1789.) Hlučení z dola vzbudilo mě časně já k oknu stoupla Slunce plálo krásně radostným jakýms čilým svěžím světlem A po náměstí jak včel v roji vzletlém se lidstvo hemžilo a hlomozilo My strojili se Po snídaní bylo když de Richebourg k nám přišel že prý jesti vzrušení všudy v městě na předměstí se rojí postav jak mravenců všady a vylupují zbrojířů všech sklady řečníci mluví rozčilené řeči jich posluchači hlučí bouří ječí gard většina už sbratřila se s davy a tenorem se stala této vřavy Ať žije třetí stav hřmí hlasy hromu a Do zbraně řvou do průjezdů domů mávají píkou zrak jim zlobně plane prý dojista se dneska něco stane V poledne lokaj hlásil že proud lidu se bouřně k hotelu hnal Invalidů kde guverner jim bez jediné rány otevřel arsenalu všecky brány dal vybrat pušky palaše i děla lid řval a bral pak masa rozkypělá se ku Bastille hnala že prý chtějí zdi její ztéci vůbec zmocnit se jí A skutečně když odpoledne hrála jsem s de Richebourgem whist tu ozývala se střelba děl a pušek od Bastilly A k večeru pak pokřik vyrazili že řada našich oken zařinčela a Paříží hned kvapná zpráva spěla že Bastilla je právě vzata lidem Můj papa jaksi s povzneseným klidem novinu přijal šlo mu pouze o to by Dvoru nestalo se všecko toto záminkou k vojenskému zakročení De Richebourg mnul si ruce v rozechvění a mluvil krásně básnickými slovy že Francii teď čas nastává nový a podobně tak Papa odporoval a de Richebourg se dále rozpaloval a tak se přeli Rozuměla málo jsem tomu všemu tohle však se stalo řek Richebourg krásno že žít v čase takém a na mě patřil rozzářeným zrakem že pohled ten mi jel až ke dnu duše a já mu rozuměla v sladké tuše Už při whistu dnes prst můj jednou chopil a políbil jej potom oči sklopil falešně vynes pot si utřel s čela a já v té chvíli také neviděla Náměstí dole zahlučelo zase veliká řeka lidstva vlévala se z ulice každé křepčili a řvali nějaké písně Jeden proud pak z dáli se přihnal divě zvlášť byl zdraven křikem šli zpívajíce v čele s kapelníkem jenž k pochodu takt dával rukou pravou zdvihaje vidle s nabodenou hlavou Já křikla odskočila v okamžení mi bylo zle a matno do omdlení má voňavka mě pouze zachránila Jean přines zprávu že ta hlava byla Bastilly guvernera Launayova Prý po dobytí střet se s lidem znova a zabit byl Můj papa při té zvěsti se zachmuřil prý nemůže být k štěstí když šelmy vrchu berou Mluvil chvíli o panu de Launay muž byl prý milý guverner vzorný šlechtic dokonalý do posledního dechu věrný králi jak jeho mrtvá hlava nyní svědčí Zas šli jsme k oknu Řev byl stále větší a rostlo nadšení té pusté masy Pochodně vzplály hrdla výskala si pekelný rámus Při tom několikrát se de Richebourg svou rukou k mojí přikrad a tisk ji něžně Já též trochu jeho ne silněj než tlak plátku růžového by mohl dopadnutím způsobiti Byl u nás dlouho Nesměl dříve jíti neb papa nedovolil do té vřavy až k dvanácté Muž celý šlechtic pravý je Richebourg Zítra vysloví se snad Dík bože za den tento Půjdu spat Z DENÍKU Mlle DE T. (3. 16. července 1789.) Dnes vyslovil se Řekl papa o mě tak horoucně tak srdečně a skromně že do pláče mi bylo Papa němě mu ruku podávaje hledl ke mně já vzlykla štěstím bylo rozhodnuto Je ovšem nutno přečkat bouři tuto pak za pohody v čase bezemračném své hnízdo sobě hezky stavět začnem A papa míní že by Richebourg věru měl vojenskou si zvolit karieru a styky s dvorem s jmeny slavných zvuků chce záhy jemu dopomoci k pluku Můj Armand slouchal potom za hovoru jsem cítila však že stát nechce k dvoru že služba taká není v jeho chuti a vím že už ho nikdo nepřinutí ba zdá se že svým srdcem cele patří k těm šlechticům již s národem se bratří či jak dí papa čiší ideami jež světla pekel sila mezi námi tím papa jistě Diderota míní a Voltaira a Rousseaua a jak jiní ti jmenují se ovšem podotýkám že Armand řečí nenarazil nikam jen já tak vycítila papa neví nač také vzbouzet marně jeho hněvy Já vím že Armand za vším duší stojí je proto nadějí a vírou mojí a to snad stačí Matko boží věčná ať nad námi tvá milost nekonečná bdí milostivě Svatá nebes Panno to štěstí naše buď Ti odevzdáno rač prostřít nad ním ten svůj hvězdný plášť a k Armandovi budiž vlídna zvlášť Z DENÍKU Mlle DE T. (4. 17. července 1789.) Teď seděli jsme s Richebourgem tak sami K večeru bylo Slunce záclonami se probíjelo rudě do salonu Tisk moji ruku Líčil chvíli onu kdy padla Bastilla měl nové zprávy a maloval ty rozlícené davy a střelbu a to všecko jak tam bylo byl rozpálen a v očích až mu mžilo pohnutím vnitřním lid prý jací reci a jásá takřka nad stavem těch věcí Nu papa nebyl doma díky bohu a já co ubohá já více mohu než poslouchat Já poslouchala tedy a čekala A teprv naposledy když odcházel dal jedno políbení Oh jaké malé máte pochopení vy muži tužeb duše milující vždyť Bastillu tu a ty davy hřmící a všecko to jak mám to věru psát Ach ano moh si klidně ponechat a jedno políbení ještě dát Je po půlnoci papa v rozčilení dnes přines zvěsti princi urození Madame de Polignac a Broglie a více vysoké šlechty prchlo za hranice A myslím zřídka papa vztek měl větší řezavě mluvil jakby bodal řečí a když mi vposled dobré noci přál zavzdychl těžce Ubohý ten král Z DENÍKU Mlle DE T. (5. 20. července 1789.) Den bezútěšný Richebourg v noci včera odejet musil Se stran kolikera sem došla zpráva že se po venkově lid sprostý bouří Odjel k matce vdově do Normandie Lid ten všude vznícen jsa Bastillou mní řád že starý zřícen na zámky táhne plení je a pálí a vraždí šlechtu V tom zvlášť neurvalý prý vztek jest jeho Richebourg chvěl se lehce a bylo zřejmo že snad ani nechce věřiti všemu což je dokázáno A papa hezky ostře řek že ano že to jsou konce když se koketuje s tím hrubým živlem který lid prý sluje Král na příklad prý zprávy o Bastille se dověděl až za půlnoční chvíle a Liancourta ptal se rozespalý zda Paříž revoltuje proti králi a když mu vévoda řek na to prudce Sire ne revolta to je revoluce jen zív si a zas ve spánek se hříže řek vojsko že teď nesmí do Paříže A vláda Listu svému zakázala by o Bastille noticka se dala tak v Gazette do dnes zmínky o ní není pro vtipkařů všech ovšem potěšení A papa tuší že se cosi valí o čem se nesní vládě ani králi ba že tu visí bouře v dusném vzduchu a smutno že sny velkých našich duchů to hlásáno a dávno připraveno Vzduch k zalknutí a nebe zataženo a elementů spousta na nás spadne jichž nikdo nečekal a neovládne A papa horlil takto ještě dál však nikdo z nás mu neodpovídal Richebourg je v dáli V duši mám jen žal a pro slzy už nelze psát mi dál Z DENÍKU Mlle DE T. (6. 23. července 1789.) tak zanedbávám vás mé bílé listy A i ten dnešní nechám skoro čistý neb není psát co Co by bylo nové už vlastně nyní také starým slove shluk na ulici rámus ve dne v noci vše jaksi bez rady a bez pomoci předměstí vylila se do Paříže a žluté tváře jichž jsi neznal blíže s výrazem strašným do očí ti civí hlad prý je všude hlad je žene divý i k vraždám zoufalým i k pomsty činům Tak Foulonovi zeti dvěma synům pro lichvaření moukou proces krátký byl udělán jim hrdla do oprátky a tak je vlekli trochu ulicemi zvěšeli na lucerny strhli k zemi pak zuráželi výskajíce hlavy do krvavých úst nacpali jim trávy a hlavy na tyč s jásavým jdou křikem jak zahnán hlad by byl tím okamžikem A tak to chodí deně Deně vrací se totéž ovšem s malou variací obětných osob Nic už není nové a tohle Armandovi lidem slove ODA KLOPSTOCKOVA Mdlé oči starce Osud nevyzpytný vám dopřál štěstí jehož dopřál kdysi Mojžíši vůdci synů israelských dav pozřít jemu s temene hory do oblaků čnící v zem lidu jeho dávno zaslíbenou a zrakem Smrtí již již zavíraným kraj ten směl spatřit Já mínil dosud že jsem viděl dosti když zírat směl jsem kterak Fridericus jak Herkul rány rozdává a ničí evropské saně Gallie slavná netušil jsem tehdy že tebe uvidím jak budeš bořit omšelé zimyplné tmavé kobky věznice lidstva A na těch troskách zřídíš novou říši kde velké slunce svítíc hřeje všecko a lidé bratří bez okovů tvrdých žít budou volně Mdlé oči starce V podvečerním světle jste viděly svět nový lidí příštích Má noha nevstoupí tam vy však nyní můžete shasnout LOUIS XVI. I. Co chtějí lidé A co chce ta doba On ví že srdce dobré má a přeje všem nejlepšího Co se to jen děje Dřív nebylo tak Odkud tahle zloba I královna je dobrá dobří oba proč paskvily hluk vzteklé obličeje Dvůr zbraně radí čas prý kvapí zle je však prolít krev To se mu nepodobá I královna tak radí Stále hůře a on by tak rád vařené své kuře pojídal v klidu Pak by na kolena své děti vzít chtěl ve vědách je cvičit pak hodin pár by byla trochu změna chtěl by si truhlařit a zámečničit LOUIS XVI. II. Jen získat čas a bestie ty divá jež lidem zveš se já tě upokojím chceš to a ono slíbím slovem svojím však uklidní se zježená tvá hříva Král Slunce jenž byl jasným předkem mojím měl pravdu bič na záda tvoje křivá já biče nemám slova konejšivá ti dám však jak on na svém místě stojím A Bůh mým soudcem z milosti já jeho tě k svému vozu dostal za spřežení a co tvou potřebou je já vím pouze A oprať nesmím pustit v čase nouze jak přáním zvířete je nemoudrého a povolím li pak jen okamžení Z DENÍKU Mlle DE T. (7. 2. října 1789.) Já viděla zas Veličenstvo Její po dlouhé době Jak je v obyčeji že občas nutno složit reverenci jel papa do Versaillu k audienci a vzal mě sebou Roty luzy s řevem šly po Paříži což je dením zjevem ba teď už jaksi zvykem toho města však klidna jinak byla celá cesta Ve Versaillu nás rozloučili známí pánové otce mě si vzaly dámy Mlle de Martin Me Montcalm z Renoiru a zavedly mě do svých boudoirů kde Madame usedla si ku spinetu a zahrála nám řadu menuetů my tančily s Mlle a dost rozpustile neb nikdo neviděl nás Přišla chvíle snídaně druhé my jsme posnídaly pak seděly a cukrovinky braly a Me s Mlle líčily mi jaké změny zde novou dobou byly přivoděny Že Veličenstvo Jeho jako vždycky je stále klidný skoro apatický neklesá ničím nemůže se vztýčit je stále týž jen přestal zámečničit a honbě odal se jež od dne ke dni je zábavou a vášní jeho přední A královna je pobledlá a smutná a hlásá že je rázná akce nutna čas nejvyší už k odporu se vzchopit proud špinavý že hrozí všecko stopit však výbuchů a rad těch ustavičnost se tříští o královu flegmatičnost tak Veličenstvo Její hlavu věsí a ve dne noci v noci dne se děsí vždyť matkou je A tak se často stane že nemá ani vlasy pudrované šat zmačkán je a truchlý úsměv leží jí v očích kde dřív smál se rozmar svěží Den uběh za hovoru zábavného však teprv večer korunou byl jeho Pluk Flandres přišel do Versaillu právě a Gardes du Corps mu daly banket k slávě v operním sálu v tom kde přede lety máť moje tančila dva menuety s císařem když byl hostem svojí sestry My v loži byly dole hlučel pestrý roj oficírů hudby písně hrály nadšeně vojsko připíjelo králi a královně na zdraví dauphinovo tu z gardy pařížské kdos žádal slovo a také lidu připíti chtěl tuto však hroznou bouří bylo odmítnuto a oficíři nyní v zlosti zjevné kokardy rvali s přilb si trojbarevné a do loží k nám s hlukem vybíhali my bílé kokardy jim připínaly a číše znovu přípitky zas hřměly planuly oči tváře zahořely a řeči řítily se ve peřejích kdos odběhl pro Veličenstva Jejich a ejhle otevrou se sálu dveře král s královnou se v prostor vážně beře král bičík v ruce jak se vrátil z honu unaven jaksi lhostejnost má onu jež nevzruší se královna pak bledá pohledem modrým po sále cos hledá na ruce dauphina má a v té chvíli muziky známou píseň zanotily tu smutnou píseň z Lvího Srdce hrály O Richarde můj králi všecko tě opouští Mrazivý pocit probíhal mi tělem neb co se nyní dělo v sálu celém to sotva viděly kdy lidské oči kde kdo byl s křesla mrštně povyskočí a k Veličenstvům líbají jim ruku hlas zbraní židlí sklenic v bouřném hluku se mísí s vivací a přísahami a kordy blýskají se nad hlavami pod lustrů křišťály a hudby hrály dál truchlou romanc o Richardu králi jejž všecko opouští až k pláči skorem ze všeho bylo Rozjasněným zorem Marie Antoinette se zadívala do žhoucích zraků tvář jí ohněm vzplála a vítězně na krále pohleděla ten stále znaven nezdál chápat zcela co děje se jen zív a jako vždycky stál nepohnut a hleděl apaticky Dvůr odešel My s ním A kdož tam zbyli začali tančit My se navrátili hned zrána do Paříže Slavnost pluku zde dělala už velmi mnoho hluku a zlostné krve Lid se rozčiloval a různé důminky si kombinoval že král prý s nimi hru hrá obojetnou dvůr stále obklopuje stráží četnou buď aby na Paříž táh či těm četám se rozkaz vydá aby táhly k Metám sám půjde též a s Rakušany Prusy vražednou vojnou Paříž zkrotit zkusí tak jitří se ty davy chodí městem a Dvoru hrozí nejpřísnějším trestem ba někteří z nich hlučí neustále že nutno zvěšet královnu i krále Když papa slyšel to řek v rozhorlení že právě králi nic tak cizím není jak obrátiti proti lidu zbraně při audienci řek to odhodlaně a bohužel je prý to rozhodnutí na které jedině je spolehnutí Královna ano ta by dala pálit a jistě že by dalo se to schválit vždyť nerozhodne li se všecko prachem pak skončí prý to záhy strašným krachem jeť papa vzor přísného člověka a od mírnosti nic už nečeká Ó Richarde můj králi teskným hlasem mi v duši zní to Ve snu slyšela jsem tu píseň šumět A dnes celý den mi duší táhne smutný její sten Ó Richarde můj králi aspoň v letu si zkusím notovat ji na spinetu a královnu zřím hrdě při ní stát Ach Richebourg moh by též už zprávu dát Z DENÍKU Mlle DE T. (8. 3. října 1789.) Zas po půlnoci Přišla dneska zpráva mé oči pálí bolí moje hlava a pero klouže dostala jsem psaní vypálen zámek mrtva stará paní on zoufalý je Spěchal dnem i nocí hnán předtuchami spěchal ku pomoci a našel ohořelé zříceniny a jistotu že žebrákem je nyní Sedláci přišli s cepy vidlicemi a hrozili Že chtějí panskou zemi že privileje paní vydat musí sic že ji roztrhají ihned v kusy prý po pařížsku Paní poděšená vyhledla oknem a jak zasažena dopadla k zemi nepovstala více před branou zámku stála šibenice Lid vnikl do vnitř všecko vyloupili a odnesli pak zámek zapálili Víc nepsal dalších zpráv prý brzy dá mi můj věčný Bože co teď bude s námi Z DENÍKU Mlle DE T. (9. 4. října 1789.) I cousin můj je jaksi celý z míry on klidný voják jenž jen kroutí kníry a nedá trysknout rozhodnější větě dnes bouřil na ten nepořádek v světě na nedostatek kázně dobrých mravů na krále na dvůr na zpupnictví davů to proto že prý postřeh v regimentu rýpavou práci vzpurných elementů z ulice hesla rozžírají kázeň a voják ztratil respekt už i bázeň jde mimo důstojníka nepozdraví sto se jich skupí sestrkují hlavy zlý pohled hodí po svém představeném grimasu v obličeji sešklebeném k rozkazům hluší v odpovědích hrubí však jinak mají řečí plné huby a všecko se tak nějak rozpadává prý slovem pluk svůj z Flandres nepoznává A papa řekl I tu zřejmo je že rozpadá se celá Francie ROBESPIERRE Vše urovná se vše se hladce skončí To duchů zvíření jest pomíjivé jest pouze blahodárným jarním deštěm jenž svlaží půdu potom tiše zmizí Mirabeau doufá a ti druzí páni z Constituanty vzdělaní jsou mírní z takových duší nikdy nevyšlehne bouř zkázonosná Přicházejí houfně když jour je u nás ráda naslouchávám hovorům jejich rozšafným a vtipným a s toho stanoviska jinak jeví se dějin běh jež teď se rozvinují našemu zraku Mirabeau se ondy o panu z Robespierrů nám zmínil význačným tonem pán ten v shromáždění prý posměch za každý svůj návrh klidí však nezastrašen kráčí vytrvale svou cestou dál a v posled cíle dojde neb z lidí řídkých jedním jest jenž věří vše o čem mluví Je prý filosofem a snílkem trochu celkem tedy mužem snů Platonových Žádoucno je tedy by taký člověk záhy vlivu nabyl Já požádala o čest návštěv jeho a přišel včera Přijde rád i příště Krasavcem není pan de Robespierre je nevysoký hlavy nepoměrné rty nadulé a líc má barvu loje na skráních prokmitají četné žilky ne namodralé jak u lidí jiných však zelené a zelenavé světlo hrá při hovoru také v očích jeho studených hnědých Pohazuje hlavou a poškubuje rty což není zvykem spíš vlivem nemoci jež v duši skryta A při tom čisťoučký je dobře oděn vlas česán bezvadně a napudrován spíš profesora latiny bys hledal v té postavě a ve způsobu řeči než politika Jemný jest jak poet Jean Jaquesa rád má jehož květným slohem rád zahovoří S Jean Jaquesem se stýká k Přírodě v lásce v idylických touhách po stinných lesích po kvetoucích lukách odlehlé chaloupce a cnostném žití Cnost totiž nad vše Robespierre cení a v souhlase s tím zavrhuje všecko co jako přežitek dob hrubých trčí do našich časů násilí trest smrti čin každý vůbec jímž je ohrožena osobní svoboda a vůle lidská A Mirabeau má pravdu o těch věcech tak přesvědčivě umí hovořiti že cítíte jak sám v ty sny své věří a podíváte li se v oči jeho je pohled jejich ztracen kamsi v dáli v tu říši dojista kde všecko skutkem co v tomto světě dosud jest jen touhou A také pocit máte že ten člověk vše nasadí by snům těm svým dal těla Ne dokud tací snílci zastupují Francii naši nesmí klesat naděj v mír poměrů a klidný průběh časů Trůn králův nemůže stát bezpečněji než v středu takých mírných filosofů Z DENÍKU Mlle DE T. (10. 5. října 1789.) U markýzy de L jsme s papa byli a toť se ví že všichni hovořili jak vzniklo hnutí to a co se dělo a jak by teď se zastaviti mělo myšlení za dne sny v neklidném spaní se kol těch věcí točí bez přestání a mluvili tak páté přes deváté až Mirabeau jej zřela prvníkráte jsem v životě řek určitě a klidně že král i s královnou v tom zhynou bídně a luza z ulic zneuctí jich těla Společnost celá pak se odmlčela a Mirabeau dál mluvil Já už dříve slýchala že měl žití pohyblivé romanů na sta souboje a dluhy i na pevnostech trest odseděl tuhý a tak jsem si ho bystře prohlížela Je krásně ošklivý bych pravdu děla lví hlavu má a strašnou velkou hrdou tvář samý dolíček šíj mužnou tvrdou když hovoří však tím svým hlasem jasným zrak zahoří mu svitem přeúžasným a ozáří mu líce klenbu čela že krasšího jsem muže neviděla Pak dokreslil mi papa obraz jeho muž nevšední a ducha velikého nesporně prvý řečník parlamentu a kdyby vůdcem též byl on by jen tu bouř zastavit moh odstranit a stišit jak výbuch její uměl připospíšit Však nemá víry Dvůr se nepřemůže a parlament už podezřívá muže že prý tu papa odměřeně stich i vůči mně je bedliv v řečích svých A při všem vzrušení tom život plyne šedivě dlouze jako když se šine berlína stará prachem cesty s tíží a cestujícím nuda oči klíží a klímá kočí ba i koně v chůzi A přec je tolik neklidu a hrůzy ve všem co kolem LAFAYETTE Na bílém koni s povznesenou hlavou generál cválá toť on Lafayette Paříži vidíš On jenž svojí slávou i starý naplnil i nový svět Zde král tam luza Tváří pohrdavou on na oba zří Moh by povědět že on je Francie dnes spásou pravou však mlčí pyšně věda že tak hřmět z všech konců světa bude Nemate ho že není ani jiskry v hlavě jeho eh poměry a lidé zhrdá jimi Neb on je On A je tu Chochol duje na bílém koni plavně galopuje a pocit má že letí stoletími Z DENÍKU Mlle DE T. (11. 6. října 1789.) Král v Paříži Král s královnou i dvorem A přivedeni meger z tržnic sborem Markyza teta se jak lístek chvěla když nám ten strašný příběh vyprávěla v nějž náhoda jak bývá časem kruta jak lístek právě byla zavanuta U dvora ve Versaillu službu měla a včera do města se navracela Bez lokaje ba nechtěla ni stráží a v neúhledné jela ekvipáži by nevzbudila pozornost se davu Pršelo silně Náhle slyší vřavu změtených hluků od pařížské strany hřmot bubnů výskotem zpěv protrhaný a to jde blíže kočí hlásí že to dav žen se valí po silnici této a nemožno se vyhnout V malé chvíli zástupy první kočár zastavily Sta tisíce jich bylo Mokré cáry halily bědně vyzáblých těl tvary vlas řídký deštěm přilepen byl k skráním zrak z tmavých jamek blýskal odhodláním jak pohotové krví zrudlé nože a poroučely tetě vylézt bože a jíti s nimi nazpět V plískanici jde ubohá tak s nimi po silnici víc neživa než živa děsem chorá jde ze služby jak jela ode dvora v střevíčkách atlasových bílém šatě a vystřiženém ovšem vrchovatě plášť zůstal v kočáře a v shonu lidu už po kočáře ani slechu vidu jde loužemi a blátem a dešť s hůry jí pudrem smísen teče ze frizury hřmí bubny dav se sune rozvířený královně laje hanlivými jmeny a teta chvilkou jen se dotkne čela zda snem to všecko či zda sešílela a vidiny má Bez myšlenky ducha na těle jejím niť už není sucha jde ztrnule a slyší jak se kleje a vidí jak se šklebí obličeje a míhají se muskety a píky i dělo táhnou Umlk zpěv jen křiky se ozývají rakouská že zmije přinesla časy bídy do Francie vším ona vina kde kdo zřejmě vidí jak ona francouzský lid nenávidí štve vojsko na něj cizinu i krále lid nechce trpět pikle její dále dnes na lucerně viset musí podlá jak slanečka lid roztrhat ji hodlá a srdce psům se hodí také věty se zachycují v shromený sluch tety a nadávky všech ohavností plné jak žena umí jen když ženě klne Tak došly do Versaillu Proud se pění do sálu Národního Shromáždění co teta stihla v konci sil svých již v návalu mdloby palácovou mříž Versailles byl plný Muži za ženami s píkami přišli noži musketami a radili se bouřlivě a krátce a rozhodli že má jít deputace a králi říci že je lidu třeba volnosti plné laciného chleba že lid chce míti vládce svého blíže a proto že má jíti do Paříže stráž vpustila je v audienční síni žen z tržnic hlouček nesměle stál nyní v promoklých cárech řečnicí jich tužeb občanka byla z Venušiných služeb a král ten král ten poslouchal ji pilně a usmíval se hlavou kýval sdílně dal sliby jim že dámy zpity cely z paláce rozjařeně odcházely A zatím venku bůh ví jak a kudy se objevily vína celé sudy a chléb a maso dav se nedočkavě na kořist vrhl hýřit začal dravě pak těkal městem k zámku se zas vracel hrozbami kletím běsně zaburácel rval se stráží se která se jen plano bránila kolbou mělať zakázáno stříleti na lid V ministerské radě St Priest útěk radil došlo k svádě neb Necker dí že král tu musí zůstat a král ten král jenž slyší bouři vzrůstat i onomu i tomu přikyvuje a náhle pero vzal a podpisuje z čtvrtého srpna ono usnesení ze schůze Národního Shromáždění o Lidských právech o němž papa řek že značí konec nebo počátek V jedenáct hodin v noci od Paříže hřmot bubnů slyšán cosi táhne blíže dav zarazí se tuší nepřítele však jsou to gardy s Lafayettem v čele ah Lafayette Prý táhne do paláce prý zadržet lid od krvavé práce ah Lafayette Má v Paříži dnes jmeno general Morfeus neb dosvědčeno že klidně spal když dav ten rozháraný se shluk a s bubny vytáh z městské brány a když už běsně po Versaillu řádil on v Paříži se na radnici radil A teď je tady jako anděl spásy do zámku kráčí vlají jeho vlasy i jeho šerpa a co gardy jeho se s lidem bratří jistí krále svého že krev svou i svých gard chce spíše prolit než ku snížení Veličenstva svolit že žádá jen ty prosby deputace jež zároveň s ním přišla do paláce král milostivě vyplniti ráčí a jak děl papa body tyto značí půl abdikace královské vší moci Král slíbil Bylo právě po půlnoci Že teta nespala toť zřejmo bylo Noc byla chladná s oblohy se lilo hluk utich lidé spali kde kdo lehl Však sotva zábřesk nového dne šlehl bestie vstává jme se rozhlížeti a začne znova řváti po oběti byl otvor v mříži už jej uhlídala skolila stráže hlavy napíchala na píky svoje a tak zuřící se hnala ku královny ložnici A Lafayette ten rek a generál v náruči svého Morfea zas spal Švýcarské gardy po chodbách se bily svým životem svou paní zachránily když luza zbivši je se v pokoj vlila tu postel královny už prázdna byla A vraždilo se loupilo a rvalo a ničilo se co se zničit dalo ta probodaná postel jako síť ta svědčila co mohlo se tu dít Pak probudil se hrdina dvou světů když hluk mu vnikl v nitro kabinetu a komanduje samolibým gestem vyčistit zámek Ale celým městem a parkem lidé rotili se řvali Král do Paříže Do Paříže králi A Lafayette muž bengalu a dýmu k výstupu vida moment efektnímu zval krále aby splnil prosbu onu a objevil se lidu na balkonu a král král neblahý dal jemu ruku a tak s ním vyšel vzrostl řev a z hluku hřímavěj hřmělo Do Paříže pane a král kýv hlavou že se hned tak stane Tu Lafayette jsa vznícen v obličeji na balkon zve i Veličenstvo Její královna bleda srdce její tluče dauphina rychle bere do náruče a vychází a panu z Lafayettu se zlíbilo vzít ruku její k retu a kleknout před ní ovšem také davu se líbilo to provolal jí slávu Když teta semhle došla papa zbled široce jaksi hledě zaťal ret a velké slzy tryskly v oči jeho já prvně zřela slzet otce svého Markyza teta potom vyprávěla jak s dvorem nazpět do Paříže jela pod stráží lidu Do kočáru řvali v líc takřka přímo královně i králi svou novou píseň Že si v chvíli této do města vezou svého pana veto a paní veto Že se změní věci pan nadpekař že chleba bude péci a pekařka že bude pecny válet že nutno pracovat a nezahálet tak sloky rostly Krátili si cestu tak dorazila povodeň ta k městu a k radnici Pan Bailly krále vítal obraty květné do své řeči vplítal jeť on jak duha jež se vždycky zjeví když pomine bouř s hromovými hněvy Až k samým Tuileriím krále vedli a stále řvali Vystoup znaven zbledlý a do pohovky unaveně pad a prohlásil že veliký má hlad co pak se týče funkcí rozdělení a bytů poroučet že už nic není ať každý dělá co mu libo jisto a ubytuje se kde najde místo Když sněd své kuře dal si přinést knihu anglických dějin našel v okamihu a četl s napětím a vytrvale partii onu líčící boj krále a revoluce Teta ještě řekla že nechce dýl žít v jícnu toho pekla že stěhuje se jako jiných více v kraj pokojnější někam za hranice Půl dvora prý již věci svoje balí i četní poslanci si pasy vzali a papa ať už také neotálí Leč papa řekl ostře pevně ne Jen aby jela on že zůstane Noc Papa přišel Je prý zaručeno že tažení to bylo nastrojeno vévodou Orleanským Nepopříno že on dal lidu peníze i víno pak ve Versaillu objevil se s šerem a všech těch výstupů byl režiserem leč je prý sklamán cílil trochu dále dav zpitý vzteklý odstranit měl krále s rodinou celou Když ten oheň plál pak ovšem kde kdo želízko své hřál pán z Lafayettu páni na Radnici z konstituanty mnozí výtečníci jen dva jsou s nimiž lze prý soucit mít král oběť vítěz oklamaný lid Z DENÍKU Mlle DE T. (12. 20. října 1789.) Snad bouřka ta už navždy ztišila se Klid po Paříži Život jde tu zase svou obyčejnou jednotvárnou chůzí Jdou jedni v úřad po své práci druzí a obchody jsou vesměs otevřeny A z ulic mizí zlostné divé ženy a muži rozpálených hněvných zraků A nebe je tak čisto beze mraků V zahradě tuilerijské deně hraje si malý dauphin Na vůz s něhož vlaje už trikolora sype náklad písku pak zapřahne se vozík táhne v trysku lid pohnut stojí venku podél mříže je dobře král že přišel do Paříže MIRABEAU I. Jen stiskni víc můj černý ďáble V tvých ramenou v těch měkých kleštích mně příjemno je Líbej kousej leč ústa volna nech mi chci ti ty dusíš mě v těch pružných ňadrech můj ďáble počkej aspoň chvíli máš spásu Francie v své ruce pryč neumoř ji Včera večer v St Cloudském parku já měl schůzku s velikou dámou cikánko má ne nehledej v tom erotiku mě může opít jenom oheň tvůj oheň dítě a v tom parku my hovořili o zlých časech o partajích a vášních lidu dej sem ty rty své Což víš o tom co valnou část dne vzdaluje mě od horoucího těla tvého Nech na svých ňadrech hlavu moji lví hlavou nazývá ji Paříž a věř že není na tom světě polštářů pro ni případnějších Mně ruku dala k políbení Marie Terezie dcera ten polibek je svatým slibem že trůn jí zachráním i více Po velkých starostech mi přijdou jen větší pouze Líbej líbej kdo ví zda pak nám času zbude nu ano nediv se je možno že poustevničit budou musit rty žíznivé při trudných postech eh líbej líbej dokud času A zahledneš li čelo moje starostmi těžce zahalené se mihnout někde na ulici pak věř v těch mračnech křídlo spínám k svým plánům myšlenkám i činům bych spasil co jsem spasit slíbil a moh pak složit mdlou svou hlavu zas v bílá tuhá ňadra tvoje Eh nějak bude líbej líbej A zpijme starosti ty všecky i duši zpijme Co je život Jen zpíjet sebe zpíjet druhé bachanal stálý V shromáždění zpít proudem se svých vlastních řečí zpít tryskavým se třpytným vtipem zpít pravdami se o nichž před tím se tobě nikdy nezazdálo zpít posluchače Paříž všecko a zpít i tebe černý ďáble a odejít než číš je prázdna včas odejít Ach nejisto je bouř nad hlavou je těžka hromy co víš ty Dej sem ty své rety Splašených koní čtverospřeží chtít zastavit a což když smělec se dostane jim pod kopyta A dostane se marno všecko buď s bohem královno ty bledá A ty můj ďáble líbej líbej Vůz rozbije se co mi po tom Jen nebýt svědkem Rtů tvých víno mě malátní a omamuje však pil jsem statně viď je dosud A nějak bude Přijde konec a vím to musí přijít záhy II. Accoucheur jakých málo v světě celém Jak rys on po tmě viděl poznal mhami kdy Doba těhotna je myšlenkami a pomoh jí a je učinil tělem Kleštěmi rukou v umění tom skvělém se neomýlil nikdy pod rukami mu nikdo nezhas Proved rád i klamy a narkosy též nebyl nepřítelem I drobným lebkám pomoh těhotny li tu a tam také ideami byly a zrozence bez řečí adoptoval Až teď kdy velký porod připravoval zhas náhle to byl také případ prvý že pacient i zhynul na to v krvi Z DENÍKU Mlle DE T. (13. 13. srpna 1792.) Můj sešitku tři roky opuštěný Tři roky děsu hrůzy beze změny že pokračovat mohu bezmála jakobych včera byla přestala Do Templu z Národního Shromáždění převezli krále Jako do vězení však královského Dvory osvětleny a věže lampiony ozářeny nad branou věnce z lipového listí král spokojen byl Docela se jistí že přátelsky se shodl se strážemi hovoří ptá se chodí sály těmi o klíče zámky mříže zajímá se sklon k zámečnictví ozval se v něm zase I královna se zdá nést los svůj klidně prý s úředníky mluví sdílně vlídně když do pokoje vešla rozvírala svůj necessaire a všem jim ukázala svůj poklad sbírku vlásků svojich dětí pak ruce parfumujíc přivoněti jim dala k nim a nic tam nechybí jí své krajky hedbáv má jak v Tuilerii i prsteny a těm se strážci diví nábytek vzácný z růžového dříví s sametem rudým kuchyň znamenitou i koupelnu jí dali náležitou maire Pétion snad nahradit chtěl nyní čím provinil se Ba v té jedné síni i klavír je což královnu zvlášť blaží a ondy hrála na něm svojí stráži i Marseillaisu stráže zajásaly Ach Bože můj O Richarde můj králi Z DENÍKU Mlle DE T. (14. 20. srpna 1792.) Armand byl tady Nevím psát li přeci či hlavu v dlaních dáti slzám téci Šest řádek aspoň ano hodně zkrátka vždyť prknem má být každičká ta řádka a šest jich stačí by z nich rakev byla kde bych své sny a všecko pohrobila My rozešli se Dneska po večeři se otec ptal ho zdali ještě věří že toto revoluční hnutí není Francie zkázou zda si ještě cení těch intencí jež hrubou vedou masu a podobně A Armand k jeho žasu prohlásil že v tom hnutí bouři vidí jež trochu drsně ale čistí klidí co věky nakupily a co hnije že lepší doba vchází do Francie a slovo dalo slovo Armand v řeči prohlásil slavně čas že žádá větší oběti nežli našich sympatií že prapor vlá že bubny hlasně bijí a že je nutno jíti na hranice A on že půjde Papa smračil líce a suše řek že nic mu v cestě není že neváže ho ani zasnoubení Pak Armand mluvil cos o novém čase o stromě na němž právě utíná se jen suché snětí o válce jež hrozí Francii zvenčí on že jako mnozí chce s tornistrou jít prostě na hranice A ještě lecos nevím teď už více ta slova na mou hlavu dopadala jak rány kamenů já nedýchala já pohnout nemohla se slova říci hned všecku krev hned ledy ve své líci A to byl konec Od stolu jsme vstali On s otcem obřadně si ruce dali mně políbil ji Buďte s bohem zatím a ostatní vše až se zase vrátím a vrátím li se a já věděla jsem že rozloučeni nejsme místem časem leč něčím větším že se neshledáme že pod nohama půda se mi láme a věděla li jsem v svém žití dosud proč žiji kvetu ký mě čeká osud že nyní nevím Odešel My chvíli o tom a onom ještě hovořili vzpomínal papa lecos uvažoval i plány jakés do budoucna snoval leč o něm zmínkou nezavadil ani A potom když se odebíral k spaní do očí se mi díval okamžení dal vroucnější než jindy políbení to bylo všecko Teď mě pálí víčka je ticho kolem ještě jen ta svíčka plápolá trochu žije tu a stojí a hází němé stíny po pokoji A v té své hlavě slyším rány bíti jako když hroudy na rakev se řítí VITTORIO ALFIERI Ha Svoboda Já jenž jsem pěvcem jejím vím co to Svoboda jest Všecko jiné než Svobodou co zovou tihle blázni taškáři histrioni loupežníci Já uviděl ji Svobodu tu vaši a hrozil se jí Životem bych býval zaplatil málem cenu seznámení a málo něžnou vlídnost při rozchodu Chtěl z Paříže jsem vyjet hnus a odpor zapřáhly koně mojí diligence z hrůz zblázněného pekla chtěl jsem odvést svou hraběnku jež očí mých je světlem a o svobodě pod jiným snít nebem Prokletá Paříž Dojedeme k bráně a gardistů pár otevřít se chystá vrat mřížoví tu z krčmy vedle vyjde zběsilců spousta třicet jich být mohlo jsou bez košilí opilí a rudí zří vztekle k vozům našim kufry vidí a hlučet začnou boháči že táhnou z bran pařížských své jmění odvážejí a lid tu zbude s hladem bídou nouzí Strh hluk se hádka střízliví nás chtěli vypustit z města opilci zas zdržet tu vyskočím a pas jim ukazuji Sem pohleďte a čtěte Nevidíte Jsem Alfieri Ital žádný Francouz hle čtěte prosím porovnati račte vysoký ano hleďte rudovlasý a hubený tak popsán v tomto pasu a tak zde stojím srovnejte to přece pas vaše úřady mi vystavily u čerta pusťte chci se dostat z brány A zatím se jich ke stu shromáždilo zuřivých ďáblů Zapalte ty vozy Toť emigrant a jistě aristokrat Kamením na ně Na radnici s nimi Tak řvali ječeli a hrozili mi Já chvěl se vztekem že to pusté lání mou paní asi v diligenci děsí a že jsem bezmocen jen zraky moje dýk sta a sta v ta otevřená hrdla Svobody dětí vbíjet nepřestaly Za valnou chvíli canaille ta pustá svým vlastním řevem asi unavena utichla trochu stráž mi pokynula já do vozu vstoup mříže zaskřípěly a postilioni mí práskli v koně My vyjeli Za námi zdvih se pokřik hvízdání kletby neměli jsme touhy než jet co nejrychleji z této země prokleté bohy poskvrněné lidmi a koně strhali jsme bychom byli u břehů Arna Jsou li svobodnými Gallové ti pak já jenž Svobody jsem básníkem předním jsem jen bídným rabem Z DENÍKU Mlle DE T. (15. 1. září 1792.) Čtu knihu Slove Nebezpečné svazky de Laclos psal ji Srdce plné lásky se při ní chví a tetelí a bouří jak ptáče zastižené hrůzou bouří však papa také výstražně vždy jistí že dívka nemá takových knih čísti Můj Bože nevím zda li kniha jaká svou příšerností více duši láká než kniha tato Zdá se jen že lehtá leč v pravdě soudí Na soudě je šlechta francouzská šlechta Je tu vysvlečena je zločiny a hříchy naplněna a ortel strašlivý se nad ní snáší my zahyneme vinou předků naší my zahyneme nyní v této bouři je nebe v blescích ze země se kouří my zahyneme vidím to i cítím a přec se budem těžce loučit s žitím my zahyneme viní s nevinými jak plevel pole s klasy nazlátlými Maria Panno SEPTEMBRISTI Vznes hlavu občane Tvých dvacet roků stát musí pružně zpříma jako topol a krok si srovnej ráz dva levá pravá nu vidíš už tě pochodový rytmus jak vlna nese Hochu popatř na mě Moh bych ti tátou být a jdu jak jelen co ty tu vlečeš svoje údy těžce jak panák olověný Jsi ty voják Máš hlavu těžkou starostmi Eh k smíchu Starosti tvoje Co by mohlo tížit tvou hlavu kudrnatou Dvacet roků se nedá ohnout všecko letí přes ně jak stíny bílých mraků svěží loukou květ neskloní se tráva nezachvěje Starosti tvoje Hlavu mou měls vidět když starosti své měla když tě tíží jak balvan hrozný den je bez pokoje noc beze spaní mozek zbičovaný úzkostmi vztekem hrůzou obavami tě bolí strašně bolí Ženu mám dvě děti má žena stoupenkou je Revoluce je patriotka přede třemi roky šla s těmi kdož šly pro Capeta zrádce si do Versaillu čin to velký hochu A chlapci moji rostou nedočkavě by Francii kde třeba sloužit mohli A já byl při útoku na Bastillu já s těmi byl kdož Capetovi v dubnu nedali ujít v St Cloud já jej vítal když patrioti v mřížoví pík vedli jej od hranic k nám nazpět do Paříže já v zástupu stál v nějž dal musketami Lafayette pálit dvacátého června já v Tuileriích byl a v srpnu opět to desátého srpna kdy jsme zřeli že to co zve se trůnem není ničím než sametem a dřevem při všem byl jsem kde Vlast své děti uviděti chtěla A když se vzkřiklo Vlast je v nebezpečí já jak sta jiných chtěl jít na hranice jist Vlast že postará se o mé děti Však dovedeš si hochu představiti jak je as ptáku když má letět z hnízda a ví že v blízku na pisklata jeho tchoř či vím jaké jiné hnusné zvíře hladově číhá V Châtelet a la Force seděly pochytané stvůry Dvora aristokrati vrazi Revoluce a v Bicetre a Salpetière byli a slovem všude Kdo moh ručit za to že co se v dálce bijem za Francii prodejná ruka neotevře zámky a nevypustí rdousit bít a vraždit bezbrané ženy naše naše děti Vždyť Capet Veto v Templu toužně čekal a králové jak dobře říká Marat jsou zvěří lidožravou Tak jsme měli Francii hájit kdesi na hranicích co v srdci jejím úkladný vrah seděl a dýku brousil Marata znáš hochu Pak dobře víš že co svět světem stojí lid prostý neměl rádce věrnějšího A Dantona znáš Chlouba Revoluce meč její jazyk její oko její A Marat řekl Krátké pořízení strach ze zrádců máš Věs je na lucerny A Danton řekl Je li ve zdech města co nadějí jest vrahům na hranicích pak nutno předem vyčistiti město Tak jednoduché a my nesli před tím jak ovce hlavy my jsme nevěděli Jít na hranice Zůstat doma střežit A trpěli jsme Hochu vztek a bolest když hlavu stisknou ti jak čelist kleští a ty jsi bez rady a bez myšlenky to peklo nechci prožít ještě jednou Komuna dala seznam zvony povel my vzali šavle sekery a píky a k la Force šli hochu je to tvrdé a krvavé leč musilo tak býti My volat dali je jak který vyšel vzdych posledně My bili zprvu klidně pak zuřivě měl každý něco v očích čím mimovolně urážel tvou bytost a jejich hebká kůže bílé ruce a jakás povýšená vůně těla vše snižuje tě bili jsme je vztekle a oni i v té chvíli umírání lhostejnost jevili nám urážlivou ne krom té řeči necítili s námi a byli bratry Rakušanům Prusům a zrádcům v Koblenci oh jak jsme bili Až ruce umdlevaly až nám v oči tma rudá lehla chřípě plny byly mdle nasládlého puchu lidské krve A z la Force jsme táhli k Châteletu k Bicêtre potom všude nechali jsme kus starostí svých během tří dnů hochu vězení prázdná byla Paříž čistá a lebky naše zcela bezstarostny Tak musilo být proto tak se stalo A vidíš teď jdu lehce pták tak letí a všichni lehce jdem je klidno vzadu Docela jinak ku předu se stoupá když hřbet je krytý Ráz dva levá pravá tak vykroč k čertu Občane snad nemáš šíp lásky v srdci říká se šíp lásky Eh říkalo se teď se musí vzkřiknout Ať žije Vlast Chceš tabáku Mám hochu zde nacpi dýmku a dej starostem svým tvé starosti pár komárů to nejspíš dej odletět jim s tabákovým dýmem U JEMAPPES a rakouští husaři s vrchu Hurá a Prusové do boku pálí Poklesá prapor Toť jatka jen zlá Půl našich v krvi se válí Občane generale není možno Chraň se kdo můžeš Zvlnily se řady a obrátily frontu Jednotliví už odhazují tornistru a pušku Zrud Dumouriez Jakže bratří moji Francie děti vidím na útěku Tak běžte bratří běžte do Paříže a vyřiďte že nepřítel vám v patách že rozlil se už všude po Francii a vyřiďte že general váš leží u Jemappes na praporu Revoluce Vojáku vyrval trojbarevný prapor a dál se o ně nijak nestaraje zdvih žerď a šavli do vrchu se řítil a zanotoval píseň Revoluce Ku předu dítky Francie hlas jeho dunění děl praskot pušek a dusot kopyt zvučně přehlušuje den slávy na trůn usedá tak s praporem a šavlí oheň v očích jak lev se žene do rakouských jezdců Hle proti nám tyranie už nepěje sám na sta hrdel kolem a bajonetů ocel k předu pádí krvavý prapor pozvedá už nepozvedá Jako zžaté klasy husarů řady s poděšených koní v prach země krví pokropený letí A děla Prusů zmlkají a touží z míst odejít kde marně tolik hřměla však už jsou tady Revoluce děti a obracejí hrdla jejich vřelá v rovinu dolů kde se šiky plouží armády zbité Rakušanů Prusů a pozdrav posílají jim z těch kusů a Revoluce píseň dále pějí jen tempem volnějším a pokojněji BARNAVE Občanu tomu v žaludku prý leží jak filosofie tak žurnalisté Ta prvá hm zde člověk věří stěží ne ta v něm není svědomí má čisté Však novináři Hola to je jisté že posaunili o něm se všech věží že frasím jeho život dali svěží a myli věty jeho málo čisté a jeho stil jejž psím by nazvala Madame de Sevigné pro svět překládali a jeho řečem šat i ducha dali že každá ven si vyjít troufala my stvořili jej námi moh jen žít a on si troufá na nás útočit DANTON I. Bez krve porod Hlupáci a snílci tak myslit mohou Venuše se zrodí z pěn moře líbaného vlažným větrem že Venuší je básníků snem láskou leč Svoboda ta dcera Revoluce jde kataraktem krve provázena z matčina lůna Nemylte se o ní i další její žití nijak není idylou jakous při potůčku hravém pod šumícími sněťmi starých buků ne Jako Moloch dávných Asiatů hladově ždá si stále nových tryzen a její oči svítí rudým ohněm a její rty jsou krví oroseny Nuž dejte jí je Všecky ty jí dejte jichž myšlenky a dýky nyní skryté čekají doby až by vzletět mohly jak vzteklí psi na tuhou její šíji a mezi žebra Ať jsou ruce naše střísněny krví jen když svědomí je před zrakem jejím čisto soud pak dějin na kosti naše s úctou jednou složí dubový věnec Francie ty naše čas vody růžové a libých mastí pominul ondy Krve je ti třeba domácí předem padouchů a zrádců a potom cizí všech kdož usilují o žití tvoje Jako šťastný ostrov pod žezlem Svobody své trčet budeš z příbojů krve a ten ostrov růsti kolkolem bude neboť břehy jeho vpíjíce moře to se šířit budou a budeš růst tak do šíře a dáli až celý svět své ruce vděčně sepne a Svobodě tvé svaté žehnat bude Sníš Dantone Sním však ty sny moje se tělem stanou Nyní hlavy vzhůru My rozbořili stavení to vetché v němž mrtvé Věky hospodářství vedly lid odklizuje trosky kdož se zpozdil a zasažen byl padajícím trámem sám osudem svým vinen neníť zdrávo přístřeší hledat v domě jehož krovy a zdi se boří pod ranami seker Králové zvenčí hrozí nám co dělat My hodíme jim místo rukavice královskou hlavu jednu kterou máme pod nohy ku pochodu namířené A zmodralý ret její ať jim poví že naše Svoboda jde přes hranice by střevem posledního kněze zdrhla krk posledního krále NÁLADA OBČANA LAVALA DNE 21. LEDNA 1793 Ty Margret nechej všecko stát a ležet a ustroj se Chce vyjít se mi trochu v bouloňský lesík Ve vzduchu je čisto i slunce podívej se pěkně svítí pojď máme svátek Neřekla bys ani jak bourbonský vepř řval a jak se zdrahal dát hrdlo pod zub tetce guillotině žít neuměl a umřít nedovedl proklatý zrádce Stroj se Margret stroj se A stálo tam pár bílých citlivůstek a měly mokro v očích kouk jsem na ně hned utřely je hned se roztratily jak zlodějky při práci přistižené Nu pojď už loudalko ty zatracená den nečeká a slunce nebude stát že fintit chceš se Pospěš holka pospěš chce se mi vidět veliký kus nebe pár stromů třebas holých sporou trávu jež na březnové slunce s touhou čeká Teď zbyla jeho harpye tu ještě i té se musí uříznouti hlava pak deset tisíc zrádců šlechty kněží a bude dobře Konečně že jdeme FRIEDRICH SCHILLER Odporno Hnusno Odpraviti krále jenž jiné viny nemá než že právě Bourbonem zrozen po svých předcích zdědil korunu krále Jistě nepřítelem jsem tyranie jsou však tyranové jak Plutarch líčí je tož Dionysos jenž v Syrakusách vládl Peisistratos či vévoda můj mladosti mé trapič oh celým ohněm duše dovedl bych se vzepříti jim a těm věnce plésti kdož zbavili by od nich vlast a lidstvo Však Louis ubohý jaký pak to tyran Zde jiný tyranem je hydra hnusná o stotisících štěkajících hlavách lid z řádů vymknutý a nespoutaně se valící jak oheň který prchl z míst kde mu služba byla vymezena a vyšvihnuv se k střeše toho domu krov uchvátí pak vnitřek jeho ničí nic nedbaje že obrazy v něm sochy a knihy odkazy to lidí velkých ba rozeběsněn rozhlíží se kolem kam dále jíti posílen pak větrem i na sousední střechu střemhlav skáče a zničiv ji a dům až do základů dál ještě letí takto celé město jež s láskou století nám zbudovala vztek noci jedné shladí bez památky Jeť element nám každý pomocníkem když zkrocen je a střežen běda tomu kdo uzdu pustí mu a vášni jeho dá pánem býti A to plně platí i o Svobodě Vázána je řády jichž bez trestů nám nelze odstraniti A jenom v pořádku je harmonie jež podmínkou je nejen věčné krásy ale i štěstí Kvetoucí strom vidět zničený mrazem způsobuje bolest společnost lidskou vidět rozvášněnou krev hltající vraždy páchající toť věru podívání nejhnusnější jež člověku se může naskytnouti A všichni dobří jako člověk jeden páž k páži musí povstat ku odvetě a na nás strážcích kultury té vyšší na nás je protestovat z celé duše Neb na tyrany značí na každého kdo násilím chce prosadit svou zvůli A lid když tyranem se stane bývá všech hrůzovládců vůbec nejhroznějším tož jemu opříti se nejvíc třeba TANČÍ SE KOLEM GUILLOTINY Louisetta je panna suchá vysoká milion chce milovníků do roka Jenže kvapná je v té lásce trošíčku bere je a ukusuje hlavičku Inu každá panenka má jiný zvyk ale trpěliv má býti milovník A je hodně vybíravá panna ta měla krále teď chce mít jen hrabata Přejme jí je kde je jaký sem s ním sem Ať se laská vždyť my taky milujem Louisetto ty panno milá hubená co pak je to že jsi celá červená Naposled se cudná panno stydíš snad že máš toho milování stále hlad Nestyď se a miluj po svém každý sám z toho tvého milování dobře nám Nám je dobře tobě dobře cha cha cha světu dobře všemu dobře cha cha cha ANDRÉ CHÉNIER Prodajný žurnalist a podlý libelista a řečník z klubu histrion a zloděj ať lají mi jsem spokojen když křik ten ukáže světu z nich že nejsem jedním že všude jsem kde čeládka ta není a v chrám kam já jdu oni nevstupují Já milencem byl Svobody když žila neznáma luze po poschodích čtvrtých Teď kdy je děvkou každého z těch lotrů já povrhám jí Natřela si líce a já ji budu bít v ně na potkání A guillotině raděj dám svou hlavu než bych ji klad jí v ňadra zneuctěná ulice luzou špiony a lumpy MARAT Jsem osvobozen Vrácen je ti lide tvůj přítel Marat Ráčili mi přiznat že patriotem jsem oh blahosklonost Ti advokáti kteří skroutí pravdu že přímka křivkou je a pak ji zovou svým paragrafem viděli že nemám sous jediného nahledli že nechci být diktatorem ani presidentem a poznali že stál jsem vlastně vždycky na všech těch místech kde se Revoluce musila ohlížeti po svých dětech a uváživše vše to dohromady nenašli na mně v posled viny žádné Za deset minut tys to viděl lide byl soud ten hotov Zdvihli oblak prachu a sypat chtěli písek Pravdě v oči za deset minut bylo náhle po všem Já vybízel prý k prolévání krve já Konvent pohaněl a chtěl jej zničit já Svobodě prý úklady jsem strojil Za deset minut hotovi jsme byli Soud našel že je nutno překaziti řemeslo zrádců čas mé cti že nastal pak ty můj lide dubový dals vínek pro čelo moje Vracím ti jej nyní dost času bude až to čelo schladne až ty se k soudu sejdeš nad mým žitím mou prací láskou strádáním a bojem pak polož jej tam Při té Revoluci ti přisahám že nebudeš mít příčin mně odepřít ho Schovej jej k té chvíli Tak vrácen je ti lide Marat přítel A prvé co ti Marat přítel praví je Nevěř jim Těm nejméně kdož nejvíc o Revoluci mluví Co máš vlastně ty společného s těmi krasomluvci Nic pranic Oni přimhouříce oči a rukou bijíce se v prázdná prsa tam deklamují Naše Revoluce Čí Revoluce Co jí dali oni Snad ideje Vtip Voltairův a hněvy Jean Jaquesa Což Že prý je v sebe vsáli že vlastnictvím jsou jejich prý jim dali svůj hlas své skutky K smíchu Revoluce je zakručením hladových břich lidu ne plodem lebek Pomstou bědných duší ne konstrukcemi žvavých advokátů Chléb z kapradiny který Orleans nes kdys v ministerskou radu a dal králi Hle tím se živí lid váš Veličenstvo sůl drahá jakby diamanty byla ty pohádky o mase mouce víně jež lid si šeptal při studeném krbu co stát jak harpye mu urval od úst poslední slušné sousto co mu vyved dobytče slední z rozpadlého chlíva toť otci Revoluce Voltaire Rousseau jen vhodnou látkou k rozhovorům byli kdes při krbu kde sytí hýřilové a ženy vášní hladových si sedli a bičovali jimi fantasii vším znavenou již Jako zaháněli jen dlouhou chvíli dvořanům těm hladkým když stáli v sále čekajíce toužně by mohli poklonit se lůžku krále či servietě na tabuli jeho K dělníkům hladovícím řečnit ráčil Lafayette lecos o občanských cnostech a dobrém mravu nutné disciplině a když pak vzkřikli hlad že mají dosud dal střílet do nich Ejhle patrioti Toť způsob jejich takoví jsou všichni Co chtějí herci tito v Revoluci Lid nese ji či byli jste s ním rcete když na Bastillu hnal se rozpálený Či desátého srpna jste s ním táhli když pro Capeta šel si do Versaillu Či dobývali jste s ním Tuilerií Kde byli vy jste když lid proti králi do boje vytáh Zbaběle jste stáli za spuštěnými záclonami oken a čekali jak dopadne ta srážka Ne dcerou lidu jesti Revoluce on ohněm živí ji jak odkojil ji svou věrnou krví Vy teď advokáti vy sedíte tam hledajíce provaz jímž možno bylo by tu Revoluci jak běhnu svázat a vy nazýváte to zákony a pořádkem a mírou A lid jejž nestydatost staré Romy nazvala proletariatem kdysi vy zvete canaillií když jste řvali tančíce na slavnosti Federace Jsme všichni bratří věřili jste tomu A věřil tys jim lide v oné chvíli A já vám dím já Marat přítel lidu že po Paříži luceren je spousta a ty že rády ramena svá dají a smyčku podrží v níž vězet budou proklaté chřtány Mamsel guillotina že chrup má stále dobrý nezkažený a odkousnuté hlavy vyplivovat jak prázdné pecky stále ještě může A pravím vám že lid už není slepcem a dobře ví kdo kde a k čemu dozrál Dítětem lidu byla Revoluce teď milenkou jest jeho on ji hlídá a nedovolí aby hrubé prsty po bílých ňadrech klouzati jí směly Chceš jmena lide Zde jsou občan Brissot předčasný republikán býval včera dnes revolučníkem je opozdilým pak občan Roland zelinář a roháč a mimochodem zloděj milionů a Vergniaud jenž v ústech soustruh nese na hladká slova státník lide státník a Ducos Fauchet všichni Girondisti již chtějí republiku ale s králem v nichž odvahy dnes není následovat svou dobu které včera byli v čele oh známe Girondo tě víme také kdo z Bažiny dnes koketuje s tebou a lid ví také čeho mu dnes třeba Kdys Mirabeau ten tlustý Sardanapal a zrádce Dumouriez lotr Necker a Lafayette ten výkvět ješitnosti dnes vy jste tady Oni honili mě že v sklepích žil jsem jako bídná krysa vy v světle slunce uhasit mě chcete vy vlastencové Já však vidím lide že soud ten platí tobě tobě pouze Na jazyk sahli vytrhnout jej chtěli by oněmělou hlavu pak tím snadněj odstranit mohli Máš v tom shromáždění jen málo přátel Robespierre je pedant a suchý patron rád ho nemám věru však tolik přesvědčen jsem on své ruky k úkladu proti tobě nepřiloží lojovou svíčkou z Arrasu jej zovou však svíčka svítí nedovol jí shasit A Danton člověk neřestný a pijan však ví že vyšel z tebe tys že pouze vší silou jeho podporuj jej lide by neupadl Dosti pojďme k práci Já znovu dím že sekyra tvá lide dopadnout musí vždy a na všech místech kde justice meč práci opomene Boj reakce se Přijde li kdy k moci nebude ani chvíli šetřit tebe Tvůj jazyk lide cítí zodpovědnost dnes silněji než jindy kdy A budu na stráži zase jak zvon jehož srdce neusne nikdy Hledět budu kolem jak očí sto by zrakem mojím bylo Neb co mě lide zachránilo dneska byl z tebe strach z tvé síly z tvého hněvu Tys jenom tím byl jenž mě vytáh právě z pod guillotiny Každá minuta má je nyní tvojí A té oklamané hubené mamsel guillotině dáme náhradu stonásobnou v blízké době jsmeť spravedliví Pojďte bratří moji CESTOU KE GUILLOTINĚ Občane markyzi jen nedívej se s odporem takým na tu líci moji Je zažloutlá vím suchá plná vrásek to proto občane že málo krve je v žilách mojich Proto jí tam málo že Bída průvodkyně mého žití mi vypila ji A ta Bída byla u mého otce děda prapraděda a proto že tvůj tenkrát děd či praděd k nám poslal ji A Bída to je něco co věrnější je nad psa nad přítele i nad stín vlastní neboť stín jen přijde když slunce svítí Bída tu však stále A přítulnější nad nejlepší ženu a pečlivější nežli rodná matka Tvůj děd ji poslal tedy dědu mému či praděd pradědovi taky možno a ona vypila krev děda mého i otce mého jak ty odvracíš se od tváře mé tak tehdy i tvůj otec se odvraceli takhle na vlas s hnusem neb děd můj táta živili svou Bídu a při tom člověk nemá lepých tváří Teď občane ten zbytek krve mojí je zvědav považ jaká že být může krev taková jíž Bída neupila Jak mnoho jí a jaké barvy asi tak jedu s tebou Jedu na té káře již zaměnil jsi náhle za nosítka jak stráž tvá jedu v službách Republiky nu dám rád tedy když je příležitost té krvi svojí podívat se na vše nač zvědava je Proto jenom neměls se dívat s odporem tak na líc moji Vždyť bych ji chtěl mít růžovou a svěží jak ty ji občane máš Dojíždíme Viz Louisette matka naše tamhle stojí hlavičky kouše vyplivuje v koše no vidíš ukousne též hlavu tvoji krev lekne se ti vyběhne ti z těla a hlavu tvoji v koši hledat bude oh guillotina toť náš dobrodinec Jí nebýt ještě dnes by pila Bída ze zbytku krve mojí Louisettka ta srovnala všecko Bídu odehnala a vaše krky bere do svých zoubků a ještě i tu jste vy ve výhodě nám krev se ubírala celé věky věř občane že to je bolestnější než když se takhle vyčepuje rázem Jsme na místě Hleď matka odpočívá jak vidíš na řadu hned přijít můžeš občane vystup GOETHE Nu zdá se že jsou páni Francouzové na cestě nejlepší vše zvrátit zničit co tisícletá práce vzdělanosti a kultury jim doma postavila Je smutno býti svědkem takých dějů a neradostno zřít jak divé vody rvou vinice a olupují role A Svobody strom vyrůst má z té spoušti Ne mýlíte se páni Francouzové Ta Svoboda Jak člověku tak státu je málo platna řítí li se volně jak splašený kůň cíle nemající K ní není zrozen člověk otrokem jsa svých vášní bludů přeludů a choutek My chceme raděj jakož zvykem naším z divadla toho v říši Uměn prchnout dokončit Reinecke a veselohru a doufáme že jimi dáme zjista zábavu pěknou duším ušlechtilým BRISSOT Oh neutopte Svobodu mi v krvi Přes Canal ruku Anglii dát hleďme tam naší Svobody máť dosud žije ať v lásce rodiné se pevně spojí Jak Vážný že jsem Žerty mám snad tropit Což necítíte že je taká chvíle kdy byl by úsměv nejlehčí kol retů už urážkou a zneuctěním jejím Jsem spisovatel Vím čím povinován jsem Francii a době v které žiji bič dvora jsem a hrůza hrůzovládců jsem svědomím jež mluvit neustane Ah občane a doba jest jež pozře i svědomí když zobtížní ji trochu DANTON II. Mdlo v duši Dantone mdlo v duši hlavě Já ujel z Paříže té z toho vzduchu jenž rudý svit má a je těžký plícím protože syt je vypařenou krví A syt jsem sám Já v rodný kraj svůj spěchal v bláhové touze že zde najdu zase jas klidný vzdáleného dětství svého Náš dvůr jsem našel jsou tu naše stromy a vody říčky jež jsem brázdil kdysi i v sadu kopec písku jejž má matka mi k hraní tenkrát nasypati dala a to je všecko Když jsem vyšel odtud já byl jak číše šumné tekutiny já z toho žil co přes kraj přetékalo dnes prázdno ve mně číš je vysušena A bozi žízní říkává tak Camille Má mladá žena má tak tklivý pohled a chytím li jej chvilkou nestřeženě je plný obav A já vím že právem Bohové žízní a já mohu podat jen prázdnou číši Svobodo ty hrozná my myslili že dovedeme řídit směr kroků tvých a rychlost chůze tvojí Že spokojí se rty tvé zkrvavené tryznami těmi jak se hlavám našim kdy uzdá ti je k ústům předkládati A zatím strašný krok tvůj duně padá v životy lidské jako v mraveniště nečekáš ale železná tvá ruka oběti lapá podle chuti svojí ať nepřítel tvůj ať to sluha věrný a čelist tvoje drtí až ti po rtech krev proudy plyne Mdlo je drahá z tebe Ubohý Marat nikdo neupře mu že miloval tě že ti sloužil věrně dle sil svých nejlepších a zdání svého a ve tvém jmeně byl ti podán v oběť a tys ji vzala Mdlo je v duši mojí A vidím jak tvůj rudý pohled chodí po mojí stopě a já síly nemám bych skryl se uprch A kam prchnout také Lze Dantonovi od tebe žít v dálce Lze vlast si odnést jak prach na podešvi A je to věčný zákon Revoluce začíná každá hrstkou apoštolů již podlehnou a končí sborem kněží již zradí ji Že Robespierre je knězem je čas můj tu a hodina má blízka A jistě proto zaletěl jsem na skok sem k hnízdu svému k stromům těm a cestám k té říčce čisté aby uzavřen byl kruh žití mého Těžká je má hlava nuž donesme ji nazpět do Paříže Z DENÍKU Mlle DE T. (16. 2. září 1793.) Už troufáme si jenom v převlečení vyjíti z domu na procházku dení tak papa šaty zahradníka nosí já kuchařčiny přečasto jdem bosi já mívám koš a v něm dvě hlávky zelné A všecko je už teď tak přijatelné a nad ničím se nikdo nezastaví jen život zachovat si mihotavý A k čemu K čemu Nevím Nikdo neví I papa neví Jsme už jak dva zjevy ze žití záhrobního nemluvíme náš spánek se jen na půl ucha dříme a volně vydychnout se obáváme Už není přítelkyně není známé buď rozprchly se či jsou uvězněny I papa osaměl tu Uzamčeny jsou dveře bytu kročej venku znící nás plní hrůzou měsíc po měsíci se vleče takto rok už v tomto bytě jak němé stíny dva se šinem skrytě V St Antoine jsem dneska s otcem byla Nějaká žena nádobí tam myla u kašny v shluku lidí hovořících mně povědoma byla v očích v lících tkvěl známý výraz ptám se papa praví že měl by znát to naklonění hlavy v tom jakby cítila to hlavu zdvihla a sotva pátrající zrak můj stihla pobledla zrudla a my poznali ji Madame de Lussac známá z Tuilerií kdys královnina dáma přítelkyně jen oči přimhouřila lehce líně jak sluneční svit obtěžoval by je nic víc A už zas nádobí své myje a z lidí někdo hrubě mluví na ni a Madeleinou nazývá tu paní Když jsme se na to domů vraceli oči mě jaksi hořem bolely ten holý život Tolik člověk zkusí a v posled přec jej asi ztratit musí MARIE ANTOINETTE Tak zapadla sem smavé Vídně dcera a v modrých očích touhu po radosti vtip milovala klípek společnosti noc protančila do raního šera A zatím po ní z očí tisícera zlý pohled šlehal nebyla jim dosti královnou vážnou není vzorem cnosti kurtisan hejsků z dneška i těch z včera Jen tančte Veličenstvo Chvíle přijde že shasnou světla spustnou vaše síně a hrubý hlas vás na soud strašný pozve pak vaší matky krev se ve vás ozve a vážnou královnu zřít budou lidé jak majestátně stoupá k guillotině Z DENÍKU Mlle DE T. (17. 17. října 1793.) Ruka se třese slzy v papír kanou Královnu naši smutnou milovanou já viděla dnes Bože naposledy Na bídné káře jako přízrak bledý tou cestou jela kam teď všichni jedou zrak zmučený a hlavu časně šedou na zádech ruce jako zlosyn spjaté zástupem jela luzy vztekem jaté za deště nadávek a kleteb lání ba holemi i sápali se na ni co ona jenom pohled povržení hodila chvilkou v ono pusté vření a jinak zřela k Tuileriím dlouze na okna svoje tu jí zakmit pouze po lících smutek jistě vzpomínala co bylo kdys a všemu s bohem dala Já nesnesla víc oči uplakané jsem běžela jak zvíře honci štvané a dopadla na lůžko svoje chudé A na Náměstí Revoluce bude už konec všemu Už tu šedou hlavu nebolí život Bože milostivý jedině Tvůj soud bude spravedlivý a dá té bědné tiché mučennici ve slávě ráje zírat do Tvých lící EROTIKA VE STILU DOBY Jsem Revoluce synem moje milá má krev je bouřlivá a nebezpečná snad klidněji bys na vulkánu snila než na mé hrudi Láska je sic věčná jen lásky měníváme Chtěl jsem říci že jaro trvá když i květy hynou či jak to vidíš Jsi mou panovnicí a zítra možná skončíš guillotinou Z DENÍKU Mlle DE T. (18. 20. října 1793.) Jsme ve vězení Už nás vypátrali na naše dveře v noci zabouchali a odvedli nás Jsme tu den již třetí a čas tak úžasně a rychle letí a oba jsme jak lidé vyměnění děs prchl z duše tíha každodení zmizela z hlavy volně se tu dýše že svobodou bych tohle zvala spíše než život jejž jsme do nedávna žili I papa obživ je tak čilý milý pár známých našel všech nás ku dvacíti ve velké síni slunce nám sem svítí mřížemi okna je to Conciergerie kde obývala jeden pokoj šerý královna naše Debatuje se tu vtip poletá i řadu menuetů už tančili jsme Jsme tak bez starosti jak v letech nenávratné minulosti Z DENÍKU Mlle DE T. (19. 26. října 1793.) Bůh ví jak se ty karty ušpiněné sem dostaly A jak jsou drahé cené jak milujem ty figury a znaky ach v čase zašlém nikdy zájem taký v nás nebudila díla slavných jmen jež dívala se na nás s plochy stěn Dnes hráli jimi Lhombre Madame Veuf Scribe abbé comte Claude a Chateauneuf my s papa dívali se s druhé strany zněl chvilkou výbuch smíchu nevázaný to markyz Leon jenž k nám přibyl včera tam vypravoval od raního šera z onoho světa směšné historie jak chodí to tam jak se nyní žije My s papa tak už usmáni jsme byli že ku Lhombre jsme raděj odstoupili Madame se každou prohrou rozčilila a šelmovsky abbému pohrozila že vypoví před soudním tribunálem jak v posled přebíjí vždy všecko králem či jak zas trumfy nade všecko cení tak jevě Rovnosti všech povržení a podobně Tu rozdat byla řada na abbém právě a již karty skládá když mříž se otevře a jeho jmeno s jinými ještě dvěma bylo čteno vstal abbé prosil mého otce vlídně by prozatím hrál za něho A klidně se klonil nám a zmizel veselý Ach prozatím a my jsme věděli že navždy to a že již cestou jde jíž dojista z nás každý pojede jen nejisto zda dnes či za týden A každý z nás je tich a pokliden a jde li lehce jde jak na procházku Hrál papa tedy Dali něco v sázku a papa hrál a jaksi špatně vynes já neznám dobře hry té všechněch fines však vybuchli jak by si byli řekli i papa smál se až mu slzy tekly Z DENÍKU Mlle DE T. (20. 5. listopadu 1793.) Markyza dAmblas dnes se vyšňořila a byla v žertech přímo rozpustilá Vězením chodíc podobila dámy z dob dávných jež jsou nám dnes dějinami ty dámy jichžto příhody a jmena v Sacré Coeur šeptem byla vyslovena a když je sestra Cecile zachytila vždy se nám při nich zardít poručila a Madame gestem chůzí každou chytí že cítili jsme tak musila býti tu Chateauroux jak válečná loď pluje a pouhým pohledem už rozkazuje to Rochechouart jde zbožně hlavou kývá a šikmým pohledem se z dola dívá tu Pompadour jde lehce usmívá se a dětsky jímavého má cos v hlase tu Dubarry s tím hladem zlata v očích prsteny kroutí sobě na vrkočích až skřípla mříž a s hlukem vešly stráže Úředník list má přísně ticho káže a jmena čte kdož vyvolán jde stranou a kyne nám už nikdy na shledanou Občanka Amblas čte se dále právě A markyza mu praví vyčítavě Let osmdesát čekala jsem pane Zdvihá si vlečku v prostřed síně stane a klaní se nám Dámy mé a páni teď dělám sebe Na té bílé skráni si urovnala krajkový svůj šátek šla graciesně se nám kloníc z vrátek kyv vějíře jsme ještě uviděli a zmizela Z DENÍKU Mlle DE T. (21. 6. listopadu 1793.) Můj otec včera A já nezapláči já dýchám ještě Trochu času stačí a zvyknem všemu Odvedli jej někam zkad nevrátí se Vím to a jen čekám kdy zavolají také moje jmeno by všechno tohle bylo ukončeno Z DENÍKU Mlle DE T. (22. 7. listopadu 1793.) A já jsem spala jako jindy spala a já jsem dosud ještě neplakala toť tvrdost srdce káral bys mě papa Jen sluchem žiji sluch bdí jen a lapá hřmot každý zvenčí kroky skřípot dveří Hle jdou teď kdo z nás kteří zmizí kteří Úředník známý s listem šelestivým a za ním stráže s plnovousem divým čte jmena ovšem jako obyčejně Ve jmenu republiky vždycky stejně Občanka Ducrot Šťastna může jíti Občanka T Já S bohem s bohem žití TOULON tam ztratil jsem ho Byl to hodný hoch kamarád vzorný Francouz bez pohany a divně zahynul tak kule cizí se vyhnuly mu a když bylo po všem tu Osud vzal jej jaksi mimochodem a dal jej za cíl puškám vlastních bratří Že děla rozhodla tam víte snad Je komandoval malý černý voják jak hlad hubený v sešlé uniformě a moudrý jako ďábel Bonaparte a Korsikán prý S tvrze Malbosquetu a s Aiquillette začal pálit v město a v lodi po přístavu že se chvěla zem pod nohama Za noci pak zdvojil tu palbu ještě strašné podívání Vše hořelo vzduch lodi magacíny nebesa voda lidské postavičky se mihaly v tom rudém osvětlení jak poplašení brouci chvilkou výbuch když prachárna jak rozkypělá sopka své nitro vymrštila do povětří a ráno náhle ticho víte ticho jež třese se Jsou otevřeny brány však město prázdno Angličané prchli My do města Je jako na hřbitově My chceme vědět kde jsou patrioti A kde by byli nežli ve vězeních kam proradci je vrhli nežli vzdali i přístavy i město Angličanům I vyvedeni patrioti z věznic a oslaveni Mladší Robespierre a Barras které Konvent poslal k vojsku zasedli k soudu Ale těžko soudit kdo rozezná zde koukol od pšenice Ah kdo pak jiný nežli patrioti Tak obeslali komisaři město pod ztrátou hlavy na Place de Liberté a město přišlo ze sklepů a skrýší jak myši vyšli se svěšenou hlavou a zrakem skleným tupě zírajícím v budoucnost přísnou Stáli na náměstí a patrioti obcházeli kolem a vztaženými prsty označili hruď vlastizrádců Marny pláč a prosby přísahy protesty a odvolání vojáci Republiky vytáhli je z těsného chumle odvlekli v svůj kordon a bodákem a pažbou odstrašili plán uniknutí Patrioti čile dál pracovali za hodinku bylo na tři tisíce vlastizrádců v síti A Barras s Robespierrem povel dali zahřměly bubny vojsko s delikventy se dalo v pochod S kamarádem stáli jsme na náměstí odtrh se že půjde popatřit co se dále díti bude Za chvíli hřměly bezpočtukrát salvy z příkopů městských Patrioti táhli ve sborech ulicemi řvouce slávu vojínům Republiky A můj přítel kamarád dobrý Francouz bez pohany v té chvíli mrtvý mezi mrtvolami pod hradbou města zatím tiše ležel Tak našli jsme ho Šel as z povzdálečí a voják jeden ohlíd se a mysle že zrádce to a že se nenápadně z příhody příští vytratiti touží bodákem v sbor jej odsouzenců vehnal Hoch ubohý a jistě protestoval a za svědka bral čisté srdce svoje a všecko marně Koho obviniti a koho soudit Nelze rozsuzovat vždyť jisto pouze jedno že je mrtev DANTON III. Jsme všichni lotry Lotry nebo blázny jsme všichni kdož tu Revoluci vedem A bylo jinak někdy Nejsou vlastně v dějinách lidstva všecky velké činy sil rozmachy a vzplápolání duchů jen dílem těch v jichž zasažených duších šílenství doutná Neboť řekni lotr a řek jsi člověk jehož kořen žití užírá nemoc Je snad zdráv ten mozek jejž siná zmije z Arrasu má v lebce Zdráv Marat špinavý a Couthon tigr Saint Just ten zloděj Obluda ta Fouché Henriot piják Chaumette komediant Já sám chlap pustý bez morálních zásad milovník vína jídel žen i peněz ať přijdou odkudkoli U všech čertů my historii děláme jsme síly vln revolučních víme vlastně v posled kam proč a k čemu Snad jen Robespierre se domnívá že ví to jako myslí že všecko řídí Je Zlo nebo Dobro Kde hranice jsou K smíchu školské bajky Však Revoluce je přec dobrým dílem ač živena je námi lotry blázny Kdo vyzná se v tom Hle jak požírá vše jak krev nám pije Neustane dříve až pohltá nás Marno vzdorovati Jak Girondisty vzala vezme jistě i hlavu moji cítím jak mi sedí už provisorně jenom na ramenou i nečistého Marata už schrupla a Saint Just úhoř podagrista Couthon už dojista jí také neutekou A Robespierre lojové to světlo to shasne v posled Potom zajde sama Zdá se že malý žertík sehrají si Příroda s Historií Příroda jí dala pár zasažených duší ku spálení přežitků starých haraburdí věků a Madame Historie pálí Duše hoří a hoří dobře Haraburdí hoří a také dobře Až tu zbude popel i z nás i z něho Madame Historie zavede svěží nové hospodářství pro zdravé lidi Příroda se zbyla hromádky lebek jejichž mozek nebyl dle programu neb dáma ta je moudrá chce zdraví jedinců i společnosti nu slovem tedy podají si ruce až bude po všem budou spokojeny Francie bude pokoj mít my také A to je bůh by řekl Robespierre neb pedantem je arraská ta zmije a chce mít všecko pěkně urovnáno Já nevím Vím jen tak jest jak být musí A vím proč hlava má mi na mém hrdle nejistě sedí Dantone toť Osud SAINT-JUST Nákrční šátek otočen je těsně kol hrdla jeho mladá pěkná hlava se nedá zlákat ničím s leva prava ční pyšně jak už soše patřila by Dva chladné zraky barvy malachitu zří tvrdě v svět ten není dle jich chuti však on jej do své fasony již vnutí jak sestrojil ji J J Rousseau ondy Má arci minulost svou verše mělké šatlavu kdesi krádež stříbra skrytou teď stal se knězem veřejného blaha chce rovnost střídmost Sparty cnosti velké a sráží vše co přes fasonu sahá odpůrců hlavy Pravdu vzdorovitou CAMILLE DESMOULINS Saint Just svou hlavu jako monstranc nosí Oh Camille jsou vtipy které pálí a jež se neodpouští Či si myslíš že levhart Saint Just netroufá si skočit Ba tamborem byls mladé Revoluce a Svobodu pak sytils hrdly zrádců teď bičem šleháš choutky diktatorů a Danton lev tvé útočiště mocné v pohovce sedě naslouchá tvým vtipům a směje se a Lucile krasavice tvá žena mladá věří v sílu tvoji však co to platno Saint Just vtip tvůj slyšel a zasyčel Dám Camillovi možnost by nes svou hlavu zas jak svatý Diviš GENERÁL „BAJONET“ Tak nazvaly jej děti Revoluce že v každé bitvě hnal se s bajonetem v jich čele prvý na posice Prusů a vybil z příkopů je zásek šancí a bajonetem honil po Ardennách Šest bitev vyhrál takto Ale v sedmé pad v nástrahu Sám jako lev se probil půl brigady však mu tam sesekaly husarské šavle Deset dní je tomu A deset dní mu leží v duši chmura Zná strašný výnos Výboru jenž všechny kdo nepřítelem porazit se dají pro zbabělost a zradu před soud staví Jak přišel tehdy s troskou lidí svojich a veliteli neštěstí své hlásil vstal komisař jenž Konventem byl poslán by na armády ducha pozor dával vstal beze slova odjel do Paříže Byl mydlářem kdys počestným a klidným komisař tento nyní republikán jenž všude zbabělost a zradu větří A generál jejž zvali Bajonetem se neklamal Už komisař se vrátil a dva s ním jiní Přísně řekli jemu že zatčen je a zodpovídat má se před soudním tribunalem Revoluce A Bajonet dal šavli jim a strhl si generálské epaulety s ramen a eskortou byl vezen do Paříže A věděl všecko Jede tam jak jeli kdys Houchard Custine Westermann a jiní a jako oni přijde před tribunal a jako oni bude obžalován a jako oni souzen bez výslechu a potom zrána povezou jej károu na náměstí kde uřízne mu hlavu nůž guillotiny Houchard Custine ondy tak Westermann tak on Bajonet nyní Co dělat Vlast tak káže Zřejmě tedy tak býti musí A jel do Paříže a klidně zíral na stromy a pole na vrchy v horizontu lidi jdoucí jak jel by k zasloužené dovolené a přemýšlel jak baviti se bude po všech těch strázních ardennského lesa ANACHARSIS CLOOTS SNÍ Tím chaosem se mudrc neomýlí Sta hlasů řve tu mozků sta tu šílí a vládne zákon vlastní divé zvěři však mudrc jasně zří a pevně věří že vše se změní a že slunce žhavé tmu probije i mlhy kolotavé a bude veliké a slavné ráno My sesadili boha právem Ano vždyť má li člověk v lidstvo víru plnou pak nelze věřit v bytost obmyslnou již dětská pošetilost vysnila si a bohem zvala Ano přijdou časy kdy dovoleno bude lidské ruce požívat vzácné plody Revoluce v zahradě čarné kterou země bude Já vidím jitro nádherné a rudé tam za chaosem dnešním vzcházet v slávě Duch staré Romy v Gallech ožil právě duch Romy jenom revoluce dělá kde Hellas sní Říš lidstva přijde skvělá a Rovnost Volnost Bratrství si sednou na zlatý trůn by v dálku nedohlednou všech příštích věků neochvějně vládly To všecko přijde Zajásá svět zmládlý byť dnes tu víru jenom v touhách snící Řím inkvisitor poslal na hranici byť údělem jí byla od Londýna popravní smyčka zde zas guillotina od Vídně kolo všude nerozdílně tu vyrušen byl Kára drcla silně a stanula Cloots Anachars jenž zvolit svět toužil za vlast mudrc kosmopolit jenž takto zadumal se v časy příští byl totiž právě dojel k popravišti ROBESPIERRE I. Občane Robespierre prsty vaše jsou černé oči vaše celé zrudlé zas asi noc jste ztrávil samým psaním Řeč kterou promluvit chci ve Výboru jsem přepracoval Leonoro milá Už po páté snad jako obyčejně A zdraví pustošíte Nejen zdraví jen řekněme to blaho Vlasti naší Jsem sám a celá tíha leží na mně čas nečeká dny nutno nastavovat Hle Jean Jaques praví že i velké slunce když poledního bodu dojde stane by odpočalo Chcete říci milá že poledne mé činosti je tady Já myslím že to Lora trefně řekla Jeť dopoledne časem bojů s mraky a s přeháňkami slunce rozmetává střelami svými jejich seskupení a v poledne jsouc vítězem si může poklidu dopřát na své modré výši to Lora případně zde pověděla teď když i papa Danton s druhy svými je odstraněn Ach pravda Danton Danton to jedna z nejtěžších těch žertev byla jež Vlasti na oltář jsem přinést musil Však Brutus také vnořil dýku svoji v hruď příteli když v hrudi touha vstala Svobodu zradit Musil padnout Danton by Revoluce žila A ten Camille ač spolužák a z dětství přítel dávný snad v jádru dobrý ale slaboch vůlí že dal se příkladem svést Dantonovým být musí společníkem pádu jeho A jistě krvácelo srdce vaše a chvíle byly kdy jste dozajista jak hodinové kývadlo se zmítal od dobra Vlasti ku přátelským citům a bojoval vždyť za posledních nocí krok váš zněl z jizby vaší nerozhodně Ne Leonoro nerozhodnut nebyl jsem ani chvilku Princip Revoluce jde nade všecko Dovedl bych poslat i otce svého pod nůž guillotiny kdyby chtěl jíti stopou Dantonovou Já nespal neboť zmítala mnou úzkost zda já či oni Ne však o mou hlavu to strach byl kdyby prospěch Vlasti kázal dám hned ji v oběť ostatně nač tajit vím že se dýky brousí jejichž úkol je proklát prsa moje Maratův los mým losem také bude v těchto nocích já proto chvěl se že by se mnou padla i Revoluce Neb jsem sloupem jejím to vím a vědí druzí Však vám řekli a celá Francie s tím souhlasila že korun tří jste hoden jež vám dlužna Vlast Božství Příroda Saint Just psal krásně Vy jejž znám dosud jako bytost Boha jen z jeho zázraků ach list ten tenkrát A jako procesí sem deně proudí z všech končin země muži ženy děti Chcem vidět Robespierra Poklonit se velkému muži Ale víte sami že jsem jen jedním z mnohých prostým členem v Konventu našem Svědomím jste Vlasti Jen proto že vím že se neomýlím spíš hlasem lidu chtěl bych nazvat sebe A jeho nadějí a jeho spásou Lid totě princip Jsem jen sluhou jeho A lid je všecko Zničen král být musil i šlechta vyhubena by moh vzejít lid k světlu slunce Je to jako v poli kde spousta kamení vzrůst klasům brání my přišli viděli a vyčistili osení vzešlo Ale také plevel bohatí egoisti vampyrové ztučněli z krve loupeže a šalby jak ovíjet se chtěli kolem klasů a dusiti je Však jsme nelenili a přiložili čile ruce k dílu a tribunaly naše jako blesky Tak v pořádku jest Národové nesmí když o život jim běží soudit dlouze důvody honit strojit paragrafy lid má jen blesky těmi musí bíti Hle historie girondistských zrádců Smrt dvacítidvou ortel sletěl bleskem a Girondisté jeli V dobré vůli žil s Rolandem jsem žil jsem s Pétionem však obětoval je když rozpoznal jsem že plevelem jsou osení jež dusí Tak Hébertisté šli tak Danton půjde dne dnešního tak Camille přítel z mládí Je čas kdy Spravedlnost musí sejmout s svých očí pásky odhoditi váhy a připnout křídla vzíti meč a bíti co nejrychleji bíti kde co vidí Jak malíř David říká při sezení Nuž tedy natřeme ho na červeno a pro všecko má ortel guillotinu Kol guillotiny zástupy žen sedí a háčkujíce chválí pánaboha že dal nám vás občane Robespierre Lid na zemi a jenom bůh je nad ním bez králů kněží Z Francie ta pravda jít musí světem Staré společnosti jsou zralé k pádu my jsme příklad dali co nutno dělat Zničit staré řády výsady rodu kulty náboženské a lidi vrátit sobě boha lidem Bůh býti musí kdyby nebyl musil by býti vynalezen Atheismus je znakem aristokratismu Proto jsem navrh zničit bustu Helvetia že háncem byl kdys dobrého Jean Jaquesa jenž princip boha ve svých spisech hájí A podlý Gensonné moh o vás říci že Tartuffem jste Svobody A zrádci ti krasořeční ze Girondy zvali vás zmijí z Arrasu Ó světe bídný Co chcete Zvali lojovým mě světlem a o mých řečech hranatý řek Danton že oslovstvím jsou kdyby člověk neměl svědomí klidné hořkým byl by život Však také Camille pokřtil Loru naši na jmeno Slečna šindel Sám jsem slyšel jak Tallien s Fouchém chválili ten nápad Vy Leonoro víte že vás cnostní přátelé moji Kornelií zovou a víte že mou úctu máte vždycky to stačiž vám A Camille mzdu svou vezme A Tallien neřestný a Fouché podlý oh přijde čas že bude nutno čistit na novo Konvent Jaký hluk to venku Lid doprovází káru k popravišti Ah Danton Camille A ti druzi jejich Hle Camille pláče Danton sedí mračně Lid ukazuje s výkřiky si na něj Teď Danton hlavu zdvihá volá cosi sem k oknům našim Ženy prostovlasé mávají rukou Lidu spousta Stále se proud ten hrne Přejeli Je konec A hrůza dnešní nic jiného není než přísná nepodajná spravedlnost a tedy vrchol cnosti Leonoro jsem pravda jaksi umdlen bděl jsem v práci chci odpočinout Vezměte si prosím Heloisu našeho Jean Jaquesa čtěte ty listy lásky Přivru trochu oči a dám svou duši vaším hlasem vésti v kraj pokojný a mezi dobré lidi DANTON IV. Už jede károu k Placu Revoluce už konec všemu Ruce vzadu spjaty však vzpřímen sedí jakoby se vracel v triumfu domů Hrozný pohled jeho dnes kliden je a zdá se se vším smířen Z dnů posledních mu scen pár táhne hlavou a spokojen je s nimi a v nich sebou Po jmenu bydlišti dle paragrafů při soudě tázal se ho prokurator Mé jmeno Danton jmeno které tuším je dosti dobře známo v Revoluci mé obydlí tam asi záhy bude co Nic se zove jinak žíti budu na věky věků v Pantheonu dějin Zde hlava má je ta vám stojí za vším můj život stal se břemenem mi těžkým chci zbýti se ho lotři nuž co ještě A Camille zlatý Camille řekl svižně hned po něm pohodiv svou pěknou hlavou Jsem stár jak dobrý sansculotte byl Ježíš věk osudný to pro rebela vůbec Při dalším výslechu měl sílu hlasu jak v slavných dobách svého květu kdysi a jízliv byl a žalobníka soudu každičkou větou jako bičem mrskal a presidentův zvonek marně zvonil on přehlušil jej hřmě až sál se třásl Co po tom ti jak sebe obhajuji mě odsoudit ti zvůle vždycky zbude Tak dobře bylo jak ten padouch Tinville a Herman president tu zněmli zbledli Sál nabit byl a galerie plny vše tleskalo mu ví to moh je strhnout a rázem stát se soudcem soudců svojich však k čemu Měl vše srovnáno v svém nitru a nechtělo se mu vše rovnat znovu vždyť není sil už jeho číš je prázdna bohové žízní má už krev jen svoji a Svoboda ach Svoboda je Saturn jenž apoštoly svoje pozřít musí A zbabělých pak našlo se pár svědků zločinů směšných k nimž se přidal hlavní že posmívá se soudu všecko jedno Byl odsouzen však spokojen je sebou Teď jede Dubnový den shasne záhy on v něm a s ním A Camille sedí vedle a smuten je a Hérault také mlčí Lid nakupený stojí po ulicích a civí na ně Camille vstává cože Snad řečnit chce k nim Rýpnutím jej strhl Nech hochu canailli tu na pokoji A jedou jedou Kolem domu jedou kde bydlí pedant siný Robespierre aj Šindel jeho zvědavě zří z okna Jdi občanko a vyřiď Zelenému že za sebou jej záhy jistě stahnu A jedou jedou Celý život pravda však vyžil jej žen naobjímal dosti pil dobrá vína jeho hlas třás městem Francií světem pěkný byl ten život Však syt je všeho Náhle duší jeho projede pocit zoufalého stesku ty tiché oči ženy svojí vidí těch šestnáct roků jejích po něm zírá tak úzkostlivě byl jí celým světem Má dobrá Louiso Už tě neuvidím jen vydychl to hned zas vzpřímí hlavu Dantone žádnou slabost Plac je plný na hlavě hlava Vystoup k guillotině a zírá chvíli na stroj Totě čelist Svobody naší táhne hlavou jeho nu dobře pracuje A klekaje si řek katu Ukaž hlavu moji lidu je hodna by se na ni podívali SESTRA MARATOVA Byl bratrem mým a kdyby jím i nebyl já ctila bych jej Vzácný dobrý člověk a čist jak demant třeba ležel v blátě Vy nedivte se že mi slzy tekou když mluvím o něm kdo znal srdce jeho nemůže bez slz na něj vzpomínati Byl lidu přítelem ach kolik je jich těch přátel lidu dneska na tribuně a v žurnalech a kavárnách a klubech Ti přátelé s tou počítavou láskou jež žije mezi jazykem a zuby On miloval lid on byl částí jeho a řekl lid li bylo já v tom jeho A štvali jej a všecko pro tu lásku že okem lidu byl a sluchem jeho Žil chlebem vodou ne jak patrioti již plni pastet masa vína káží o hladu ulic pětadvacet franků se našlo po něm a to v asignatech To byl můj bratr Tři měsíce rvala už zimnice jím slabé tělo jeho s ní zápolilo ne však pro to žití co on měl z žití k vůli tomu lidu jenž vším mu byl a o němž dobře věděl že nikdo tak ho nebude mít v lásce jak on můj bratr Skrátila mu život ta royalistka život jehož chvíle tak byly sečtěny jak listů stromu když říjen táhne Nikdy by byl nebyl nes Danton k popravišti hlavu svoji a Desmoulins ne mého bratra pouze se Robespierre bál neboť Marat pouze znal cenu hlav těch dnes už usečených Je světcem Revoluce ano světcem žil pro ni živil ji když byla děckem a krev dal za ni Poznáte to brzy co odešlo s ním Lačen krve nebyl ne přisahám tak při památce jeho a sami víte kolik hlav on vyrval hladové guillotině vždyť i ona ta royalistka s záminkou šla k němu že štvána je a o pomoc že prosí Že vybuch někdy hrozil velkým slovem to slova byla nebyl zdráv můj bratr měl žhavou krev už jako hoch vždy hořel a ruce palčivé měl hlavu vřelou a tak byl stále o zimnici jeho už řekla jsem vám on byl vůbec sopkou jež časem kamení a oheň metá a musí metat neboť v nitru hoří jí neustálý nezkrocený plamen jenž ničí ji a jehož neovládá Však naposled vždy srdce zvítězilo a srdce jeho bylo dětsky moudré a zlatě čisté ale co vám mluvím Nemluví o něm celá Revoluce A mluví tak že vlastní sestra může poslouchat řeč tu s dechem zatajeným a v tichém roztesknění jenom plakat ROBESPIERRE II. Na stole leží čelist rozstřelená jej strašně bolí jako by z ní rvali i kost i maso kleštěmi a noži mdlo v hlavě v duši celé proudy slzí zoufalých hořkých a ty bičují ho a pálí jako oheň v živém mase Je konec konec všecko dokonáno cnost ve psí dána neřestníkům škůdcům Tallien Fouché Barras Fréron jiní a Revoluce nevěstkou se stane a Francie je vmetena v strž bídy Ach bídáci a lotři zvítězili Leč vinou jeho v čas měl očistiti zem od nich Hyne nečiností svojí Byl okem zavřelo se nevidělo byl hlavou dala v klid se skolebati byl svědomím to varovalo planě Má ruce svázány že v klín je skládal když volny byly A je konec všemu Všem hrdým plánům všem snům blýskotavým všem touhám nadějím a práci žití Čas vlády cnosti na světě je zdeptán zvítězí neřest všecko bylo marno a vinou jeho Pokutu teď přijme Fouquier Tinville vznese obžalobu jak zvykem jeho pojede pak károu jíž měl dát vézti výkvět lidských hříchů Tallien Fouché Barras Fréron jiní a hlavu dá že nedal hlavy jejich což guillotině celkem lhostejno je jak tomu lidu který jásat bude kde plakat měl by Jenom jednou ještě jen na hodinku chtěl by být kým býval a lotrům oněm shasit světlo žití a sám pak shasnout Jak ta čelist bolí jak bolí všecko Život marně žitý i myšlenky jež jenom vyčítají i pohled očí jenž se zabodává tam v bílou stěnu Ničeho už nechce už ničeho teď Bolí pálí všecko i minulé i chvíle tato bolí ne už jen čelist všecko řeže bodá rve trhá mučí nic už nic už nechce ba ani návrat hodiny té byvší jen konec konec konec nejrychlejší ROBESPIERRE III. Buď zajdu nebo osvobodím Republiku od taškářů a zrádců hrob jí kopajících a Robespierre dostojí vždy slibu svému a koho nemá rád ten lehce nesestárne Tož Barras loupežník a Tallien žráč a holkář a Fréron Fouché lotři Carrier krvopijec se starali by sestárnouti mohli a padla hlava tvá i plán tvůj Robespierre A snění o těch lepších cnostných časech padlo I Revoluce padla Už rvou ničemové dědictví její špinavými prsty svými Je konec Není Oni ještě přičiní se bys ty a sny tvé Svobody co hrůzný paskvil jste na pranýř šli našich školských historií FOUQUIER – TINVILLE I. Má pohled mírný skoro dětská gesta hlas příjemný a mile důvěřivý Ach moje práce Nástroj trpělivý jsem pouze jejich Hořká moje cesta Mně Výbor deně seznam dá Sto dvě sta jich napíše A křičí jako divý že krev téct musí Spravedlnost zkřiví pak ovšem terror neopouští města A mohli by si vésti umírněně Vždyť guillotina není maličkostí a seznam ledabyle vést se nemá Ach jenom trocha trocha rozšafnosti Pak by těch viných bylo jistě méně ba guillotina byla by snad němá II. Sfinx bezcitná Obočí vyježené a oči z akt se chvilkou pozvedají Rty nehybné a když se otvírají Smrt vychází z nich k práci osvědčené Dnes vdovu Capetovu Zítra dají Girondu pod nůž Hlavy méně cené i Dantonovu V posled oči sklené příteli Robespierru zhasínají Je někdy vtipný Guillotinu chválí že dobře peče pečivo to deně přesahat nemá pěti tuctů vejši Když sám byl károu vezen tu naň řvali kde pečivo má Odsek rozhorleně Je chléb tvůj beze mne snad lacinější NICOLAS CHAMFORT Chamfort je mrtev Revoluci naši jenž jak svou lásku kochal každé chvíle jenž každý pohyb její stíhal čile a zpíjel se jím Neměl slasti blažší než procházkou jít deně ku Bastille když bořili ji bezkalhotní braši a vidět čím je menší že je krasší oh jaro naše jaro slavné milé Chamfort je mrtev Ze strachu a děsu odešel z žití Z jeho milky malé je Bachantka Za výskání a plesu krev lidskou pije Oči rozevřené šat roztrhán rty prsy zkrvavené Opilá krví Nelze žíti dále BARRAS Má pro každého úsměv blahoskloný jest Jakobín a přec jen aristokrat jak Apoll krásný rozšafný jak Sokrat a sype žerty na dam kroužek voný Je div že řečí zraků za noc stokrát tím ženským Chceš mě zeptají se ony A on jenž tak rád tiší damské stony snad aby tyto o splnění okrad Ó bědné ženy Jak on dokonalý Ty ruce jež vás právě objímaly teď papír berou a těch očí záře již vznítily jste spokojením plane a muž ten píše Vše má znamenané vše bědné ženy perem pamfletáře GENERÁL BONAPARTE Prašná cesta v polích Lombardie Sporý stromek místy blíže škarpy Slunce žhne Jak nekonečný netvor blýskavými ostny vyzbrojený valí černá kolona se vojska Děti Republiky Opálení z vousů pralesů a dlouhých kšticí svítí vítězný a hrdý pohled Místy kouří místy vtipkař kterýs vypravuje směšné historie místy zpívají a taktem písně umdlené své nohy lehčej nesou General en chêf zří z vozu k horám jichž bok rozbrázděný v řídkém vzduchu na kamene dohoz zdá se blízký hubený je tmavý vlas mu splývá k ostrým ramenoum a oči jeho studené a břitké jsou jak ocel Kolony krok zavlnil se v zmatku vojsko stojí Adjutant se přihnal chatrný most že je spravit třeba v hodince že General kyv hlavou vystoup used na pokraji škarpy v síťkovaném stínu řídkých větví v nejbližší vůz zásobní vbod pohled kyne komandantu dá si vyčíst kolik tornister a kolik patron kolik obuvi a kolik plášťů kolik chleba rýže cukru kávy kolik kořalky a kotlů polních ve voze je Dobrá Revidujme Dvacet pecnů chleba hlásils třicet Boty Ejhle o sedmnáct párů zmýlil ses občane důstojníku Rýže Čtyři plné pytle pravils Dva jsou jeden z nich jen do půl plný General vstal Ocel očí začla metat blesky Rýha zlověstná mu sedla mezi obočí Ret chrlil slova překotná jež tonem hlasu řezala víc než snad významem svým Kdybys pasákem byl důstojníku počet ovcí měl bys jistě v hlavě víš co značí voják bez obuvi víš co značí žaludek mít prázdný víš žes přispěl pokud přispět mohls k porážce a hanbě Republiky Nezmýlil ses ve svém povolání Vojákem jsi Proč ne krejčím ševcem hercem sedlákem či tanečníkem Dolů epauletty důstojnické Jako prostý voják vstoupíš v řadu Je li smysl pro čest ve tvé hrudi přičiníš se abys v prvé srážce zpět jich získal Seržante ty předstup Tys byl tuším se mnou u Toulonu A jsi z Normandie Ano pravda Dej ty věci do vozu zas vložit všimni si jich Vem ty epauletty jmenuji tě důstojníkem hochu osud toho jenž je dříve nosil budiž výstrahou ti Kýv a used Vzal knihu z kapsy dal ji na kolena dal čelo nad ní do dlaní a četl To bylo Utrpení Wertherovo Čet chvíli Náhle hlavu zdvih a vzdychl Ó Josefino Začal dýchat těžce krev vrazila mu v olivové tváře a zavyl steskem šíleného hladu Ó Josefino Zadíval se k horám za nimiž leží Francie dlí ona a přivřel oči aby zrakem duše ji uviděl tam Josefino moje Pak vymrštil se zaťal pěst a syčel Sem Rakušany Bít chci Ohlušit se Jak pes se znavit sic mi puknou skráně Vojáci v pochod Chci mít nepřítele Chci rozdrtit jej Josefino moje DĚTI REPUBLIKY V ITALII Jsme mládi jsme tak šťastně mládi a máme síly titanské nám v očích hoří blesky slunce a v krvi šumí šampaňské svět nemá pro nás žádných dálek a neschůdných a těžkých cest jsme jako ptáci lehcí volní a víme on že naším jest Neb mládi jsme tak šťastně mládi a proto naším celý svět v tmy jeho letíme jak světlo krev jeho chceme rozechvět my jaro jsme jsme výskot štěstí a volným dechem dýšeme Svět vítá nás jak luzná žena a my jej také vezmeme Neb mládi jsme tak šťastně mládi a Francie ta naše máť zří na nás zrakem rozářeným máť krásná na svou svěží mláď ó matko nad tím šírým světem ať trikolory zavlají ku předu děti Vlast k nám hledí den slávy nastal nám a jí JOSEFINA BEAUHARNAIS Ach v Luxembourgu včera Hoří čelo snad po šampaňském Byl to večer zase Už sama nevím co se všecko dělo Tak líno v hlavě Těžko vzpomíná se A celá Paříž mně tam kořila se Prý Bonaparte zabral Montebello či jiné město Jakou něhu v hlase má tenhle Barras Jaké statné tělo A Bonapart ten blázen láskou nyje a zve mě do té divé Italie jsem voják snad že mám jít v bitev vřavu Má jmeno Jistě Nesmrtelnou slávu a obdiv světa Vše by bylo krasším jen kdyby nebyl právě mužem naším GENERÁL DESAIX Toť prohra V řadách francouzských jsou trhliny jsou v ústupu ba Victorův sbor pádí Rakouský maršal psát jde raport poviný pro dálnou Vídeň uslyší jej rádi Ah Desaix pozdě přišels S klidem hrdiny šíj mokrou koně svého Desaix hladí Proč pozdě Bonaparte Vytáh hodiny Jsou tři Nu začněm znovu Šťastné mládí Máv šavlí Na ně Vrazil v Rakušany Mí hoši hleďte bychom pole vzali V tom padl s koně Sláva republice A hoši bili se a hořem řvali Rakouský maršal rozesmutní líce a raport změní Bude nevítaný GEORGE WASHINGTON Tou branou jež se zavírala za stoletím odešel rychle neměl bratrů kolem a nechtěl vejít v dobu o níž věděl že nikdo nepůjde po stopě Jeho Jen v říši stínů našel bratra duše Svojí byl dávný Říman to kdys Cincinnatus jenž výši moci opustiv šel k pluhu teď podsvětím jdou druzi osamělí Neb Zásluhy si nikdy mzdy své neodepřou a Moc jak samozřejmou daň svou berou Vlast osvobodit Vlasti potom vládnout a dobře žít v té gloriole Slávy Vlast osvobodil podivín ten americký dal pevné řády jí a určil dráhy příštího žití potom odmít všecko a k polím lesům na farmu se vrátil Co dělo se v té duši Jeho Doznala si že síly její mizí Že ta ocel se opotřebovala v tuhé práci Že zbývá jen co stačí prostě k žití Či zmocnilo se Ho to tiché znechucení jež sídlí na výšinách Slávy s Mocí To všecko poznal jsem a vše je marnost Či nestálost všech zemských věcí cítil Kdo poví Odešel A tak vzal příležitost i Závisti by svlekala Mu řízu i tlachu aby vážil Jej a měřil i hlupství aby souditi Jej mohlo i vděčnosti těch řídkých spravedlivých duší by omlouvala slabosti snad Jeho a odpouštěla Mu pro Velkost byvší snad vrávoravé kroky stáří Jeho HRDINA ULICE Ty dítě předměstí ty bezejmený jenž píku v ruce a zrak rozpálený jdeš na největší dějin jeviště a tam se mihneš jednotkou jsa stínem však s myšlenkou jež je ti vždycky činem dnes připraven a hotov pro příště Byls kramářem snad kdesi v stuchlém krámku či sedlákem jenž krev svou dával zámku či dělníkem jenž neměl zakázek a s Madame Bídou sedals k tabuli si však za to ducha sytil tiskopisy a vším co přítel Marat tobě řek Krev vřela ti žhly zažloutlé tvé líce a tak jsi vycházíval do ulice a hledal chudáky jak byl jsi sám v debatách zlostných svírali jste pěstě a vyhlídali po nějaké cestě jež šla by z bídy lhostejno pak kam Tu jeli mimo v ekvipážích páni v hedvábných šatech sněžně pudrováni na boku růžolící lokaji vy slyšeli jste vévoda či kníže jde do Versaillu nebo do Paříže a pěstě za nimi se zdvihají A slýchali jste kterak dvůr se baví jak ve Versaillu hýří trubců davy jak stoly jsou tam stále bohaté vepř bourbonský a harpyje ta jeho z pamfletu znáte jen je posměšného co vy tu hladem zuby skřípáte Ah hotov být Vy jste se připravili tyč z mříže vzali v píku upravili ze staré muskety jste smyli rez zvon uhodil a zástup přenesmírný vzal prach a děla šavle ze zbrojírny už máte vše a možno začít dnes A začal jsi a neustal jsi v dílu v den červencový došels na Bastillu a se zemí ji srovnal příšeru i do Versaillu zašels pro pekaře i na zrádce jsi dostoup do žaláře a pracoval od rána k večeru Ah Revoluce Ty jsi Revoluce Tys ten jenž hladov choval ji v své ruce svou krví sytil ji svým žárem hřál co jiní blýskali se floskulemi a opatrnými šli kročejemi tys pro ni píkou pracoval Strom Svobody tvá ruka zasadila a zas jen píka tvá jej ochránila před nástrahou a zlobou zlosynů tys bděl a bez odkladů dlouhých řečí jsi srdcem vytušil vždy nebezpečí a hotov byl jsi ku činu Pak děj byl ukončen A mzda ti dána Má pořádek být potřebí je pána a tys tak nezřízený velice S puškami vyšli děla postavili a bědný hrdino za malou chvíli si skartáčovali tě s ulice

Download XML • Download text