0429

K slovanskému jihu (in Básnické spisy, Souborné vydání, svazek 3)

Author	Pechová-Krásnohorská, Eliška
Date	1920

more header data

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

PŘEDZPĚV. Kdo směl by hrdý zpěv až k vašim činům vznést váš vavřín krvavý si v struny plést Čí píseň rokotem smí váš si perlit pláč kdež harfa obrovská kde její hráč Vždyť severní li bard svou písní slaví vás a v ohlas rozechví ji dol i sráz jak vyzní bezmocná co výkřik malátný Ó kdež v ní jižní žár váš posvátný Kdež vaše velikost a vašich tepen ráz v tom slabém volání jež hledá vás Toť ptáče nad mořem jež vzletí zaplesá a vidouc nesmírnost v ni poklesá A ještě nebohé mní že je znesvětí když tonouc zapěje mu v objetí Té zářné velkosti čí zpěv se nezleká Smí poeta vás ctít Ať pokleká Jen pěvec jediný by směl až k vám se vznést váš vavřín krvavý si v struny plést toť lidstva slavný sbor a zbožňující vděk jejž v nadšení by hřměl všem věkům věk A harfou směl by jen všech moří býti var výš kypě přívalem všech světa jar ten pěvec veliký hoj svobody to duch by směl vás opěvat a slouchat Bůh Vždyť v příval rostla krev ta vaše nejdražší a za čí svobodu Ó za naši Co za nás padlo tam těch svatých obětí co vlastí kvílelo co století Vždy ranám ukrutným jež stihnout měly nás svá prsa šlechetná jste piali v hráz vy krví nemluvňat a zoufalostí žen mír náš jste chránili co noc co den Vy hody ples a zář jste zůstavili nám a strážce v bouře tmách stál sám a sám vy za nás hynuli jste v boji odvěkém by v nás ten člověk směl být člověkem Duch rozkvétal nám v sad v němž krása domovem však v moři krvavém byl ostrovem to vaše byla krev jež chráníc ducha svět se proudem linula kol našich met Vše v oběť dáno nám i sladká bezpečnost i každý ducha plod a žití skvost i vašich korun lesk a slávy diadem vše co zvou národy svým pokladem Vy chudi znectěni a pošlapáni v prach jste mřeli v otroctví vás rdousil vrah a z padlých reků těl jste hradbu zvedli nám by za ní lidskosti se vypial chrám Vy mrzkým divochům a dravé trýzni v plen jste vytrpěli hrůz jimž není jmen tu píseň oněmí Ó jak by měla zvát tak mučednický boj a taký pád Leč jaký plamen slov a jaký písně vzlet váš triumf nadlidský by hlásal v svět Hle z hloubky zničení se rodí říše zas a z temnic barbarů žže slávy jas Hle nejbědnější rob jest tvůrcem svobody on učí volnými být národy Jak žehnaný to věk jak šťasten jeho rod jenž na taký zřel div tam v slunka vzchod Vy reci velební vy obři nadšení jak nad ten západ mdlý jste vznešeni Skráň kloňtež národy vám orlům skal i hor Ó který stihne z nich váš svatý vzor A tak li západ slep dnům lepším odumřel že mříti za volnost vás marně zřel a nepojme li přec ten chabý jeho rod žeť ona nade smrť i nad život A sám li otroků jen stáda surová i zištné tyrany si odchová táž pouta skuje li si rukou železnou z nichž vy jste vyrvali svou vítěznou Nechť hanbě propadá s tím lživým světlem svým Vy nový stvořte svět svým vítězstvím vy svatou vztyčte moc a čistý práva štít vám soudí budoucnost jí vůdci být Ó v slávě mějte ji tu vybojovanou tu lásky přísahou vám oddanou tu děvu Svobodu s tou tváří zářící a žehnající vám svou pravicí Sto věků mladosti vám její líce kveť a plémě vaše sté jak vy ji svěť až činy vaše zví ve zpěvu prastarém jenž vážným osnován teď guslarem Jen sám kdo rekem byl smí zpěvem k vám se vznést váš vavřín krvavý si v struny plést kdo srdcem roven vám vzněť zápal váš i nám on slávu jediný pěj hrdinám Leč chvělá píseň má ví s křídlem skloněným že zvěstům nestačí těm plamenným co k báje heroům k vám zří jak v modlitbách a vaši velikost jen tuší v snách Jak vašich činů zvuk by směla hlaholit Ne s orlím vzletem jí lze zápolit Stop vašich krvavých a svatých šlépějí jen zbožně líbat sled však přejte jí K VÝCHODU. Krev jitru barví úbělové skráně krev šlehá v čelo nebes žhoucí krev se valí řekami vře v jiskrách rosy a krouží v oblacích toť děsná korouhev jež z blesků tkána vlaje k trůnu Páně a jižto zkrvácený Lazar bosý půl věčnosti jda stopou krve nosí až hrotem v skalní hruď ji zatknul na Balkáně Tak východ plane dnes půl nebes a půl světa se pálí v oběť Bohu spásy Hle požár velebný Vždy výše metá své růže rubíny své divy a své krásy až v proudech ohnivých a v nesmírnosti jasu těch krve krůpějí zřím svatozář jež pode hložím ze Kristových vlasů se řinou v božsky jasnou tvář Ó zoře krvavá Zda země ve tvém nachu se zrcadlí a krev jenž k nebi volá z prachu zdaž vyvolala tě Či obrážíš svým leskem tvář Boha zanícenou hněvu bleskem i žehem úžasným když hlasem zoufání a kletbami Bůh vzbuzen z dumy hvězdné svých zraků světlo k zemi uklání a v lidských muk tam patří spousty bezdné i zří že člověk syn jenž z lásky obětován tam jemu tisíckrát jest ukřižován a zmírá mučen peklem po věky Jak výheň hanby pláš Ó nedozírné nebe před božským pohledem jenž blesky metá v tebe Když k tobě lkáno Ty nás zastíniž jsi štítem žhavým vzýváno li tebe Nič dravce vraha jenžto krev nám střebe ty klidně záříš děs li v tebe hřímá Ó hřímej spas tvých polnic vřava dřímá Jak svědek němý slepý úklad pekla chráně jdeš na soud boží Ó již naplň vůli Páně Ó dej již nad krvavých mraků clonou a z krve potopy v níž zem i hvězdy tonou dej dej z ní skvoucně jásavě Ó zoře se slunci vznést na žárném východě jak plane zlatíc nebe zem i moře již ve posvátné ranní přírodě Tak dej mu vzplanout nad slovanskou rají v níž zmírá trpí Kristus ode věků Dej vzejít slunci nad hlavami reků již jdouce ve smrť spásu volnost hájí Ó krásné slunéčko ty vykoupené krví kdy zlíbá východ již tvůj úsměv prvý HARAČ. Selim aga jede na komoni v skalnou půdu podkovy mu zvoní v půdu lesklou palčivou a nahou bude ti as ago dvakrát drahou Vůkol srázy bezplodné a chudé čertův asi ago harač bude Selim aga draze najal daně čtvero mezků nachystal si na ně mezků dobrých se silnými hřbety nestrhá jich as ten harač kletý Koše vaky s mezků lačny visí všude na ně zeje kámen lysý Lačnější než prázdné jeho vaky agův chtíč jest agovy jsou zraky palčivější nežli v slunci skála žízeň po zlatě mu v duší sálá když tu na komoni uříceném k hercegovské vísce pro daň cválá Přemítá co bude as mu plenem z kamene kde zas jen kámen plodem žene koně zlostně prudkým bodem vydupat však z kamenů neb z lidí buď co zlatu rovno nebo zlato zaklíná se prorokovým jmenem zaklíná se Selim aga na to víť jak na ďaurech svůj harač sklidí Pochopům se v jeho tváři zračí Běda ďaurům běda při harači Dojel aga dojel za smrákání rozložil se na rohoži měkkou z tvrdých polí bědnou raji shání pochopové starce k němu vlekou ženy trnou bázní hořem blednou tušíce již hrůzu nedohlednou muži stojí kolem s osmahlými čely s palčivými zraky tuzí zkamenělí Ví však Selim aga ví již co to značí což pak ďaur se někdy smával při harači Zraky svoje lačné metá v jejich mračné přeletí je okem zkoumá potom začne Sultánovi za vše dobrodiní povinni jste harač dáti nyní Co zde mužů ať se ke mně staví neb vám spravedlnost káže platit zlatý dukát z každé mužské hlavy ať se vzpouzí kdo chce svoji ztratit Ženský nářek odpovídá jemu matka stará pod své bídy tíhou čelem rozrytým již mnohou rýhou k agova se roucha kloní lemu Mocný ago chvělým hlasem praví platili jsme ti již harač z hlavy zač to zas nám znova platit kážeš Dí tu aga slyše ji tak prosit Zač daň z hlavy Jak se tupě tážeš Za to že smí ďaur svou hlavu nosit neplatí li dám ji ďauru zkosit Muži stojí kolem s pochmurnými čely s palčivými zraky tuzí zkamenělí Dobře ago šedý stařec praví zdvíhaje mu k tváři pohled žhavý dáme harač znova jako prve z hlavy z duše z mozolů a krve z potu tváře ze slz myšlenek i slova vydrali jste stokrát vyderete znova vezmi harač z ničeho i všeho vezmi si jej najdeš li tu čeho Kdo tak zloupen čím ti harač splatí Zlatem Tím snad jež teď skály zlatí Plamen slunka šlehl nad západem zlatil skály blýsklo se to řadem po sekerách rýčích jako v skoku hloub se blýsklo v agově však oku Chopte lotra do kozla jej svažte divým drábům běsný aga velí do všech doupat do všech skrýší vražte by se ďauři strachem rozzpomněli kde své zlato mému právu tají vezmu mocí tak jen ďauři dají Drábi letí vztekle v nitro chat vše jim v dravý lup a na rozchvat v divém vzteku drancují a ničí Bořte slíděte k nim aga křičí Ryjí boří plen jim přán i kázán stařec na to hledí v kozla svázán Muži stojí kolem s pochmurnými čely s palčivými zraky tuzí zkamenělí Hle tu kvapí sličná děva mladá s tváří sinou s prostovlasou hlavou v zoufalosti na kolena padá před Turčínem kleká před ohavou marně zrak svůj v duši jeho vrývá zvrhlého když běsa hořce vzývá Pusť jej ago otce vydej dceři Bílou hlavu cti a nevina buď svata Žeň nám tvými dráby dávno vzata brav nám zahnán loupežnou tvou zběří a tvá chtivost ago ještě věří na takých že domučíš se zlata Pro ten blud se měníš ago v kata Milost Což tvé srdce neudeří ani jednou lidským ustrnutím což z té pusté tmavé jeho hloubi kde se hnízdí zloboh naší zhouby výkřik svědomí ti nevynutím Ustaň ago v proklatém svém díle Sám tvůj Allah zatratit tě musí Zač ti harač Za muk těchto chvíle Za to právo jež jsi zerval v kusy Za tu bídu v trýzni zkrvavenou Za čest naši stokrát zhanobenou Za to žití jež jak rána bolí až smrt robská útrpně je skolí Za to žádáš odměny si zlaté za to loupíš starce mučíš kate Ago kam jen odnese tě noha boj se soudce neb zaň volám Boha Vznesla tvář a k nebi rámě přímí po nebi hle dmou se černé dýmy temná záře roste do soumraku pochopové k slídění si svítí Po sekerách zas se pablesk nítí zas to blýsklo řadem v mužů zraku ale stojí dosud s pochmurnými čely jako skály v mračnech tuzí zkamenělí Vzpřímil se teď aga přísnost jevě chtivěji než k zlatu zírá k děvě Buřičská ty chátro hlasem hřímá za ruku však vilně děvu jímá Náš je dech tvůj rajo i tvé žilobití naše právo tvé i tvoje žití i tvé zrno v půdu naši vseté po níž kráčet smí tvé nohy kleté Náš je svět v němž marně soudců hledáš náš i Bůh jest k němuž oči zvedáš Plať že našeho smíš Boha vzývat plať že v naše nebe smíš se dívat naše slunce že tě s něho hřeje hvězdami náš ráj se na tě směje Zač mi harač Chceš to zvědět po zlém Všecky lotři vás dám svázat kozlem byste přemítali v nočním klidu Božím budete li platit zlatem nebo zbožím Než se rozmyslíte na daň z mužské hlavy ženský jazyk zlý si vezmu do zástavy zaslouženým vděkem čas ten děvě zkrátím vzývala mé srdce ráno vám ji vrátím Sám jí vlastní rukou aga ruce svázal pochopům pak všecky muže schytat kázal Oni dosud stojí s pochmurnými čely s palčivými zraky tuzí zkamenělí zraky pochopů k nim žhou jak oči vlčí váhají kol jako před bouří vše mlčí v tom již k odchodu zas aga na kůň vsedá děva vzkřikla on jí k sobě zvedá Komoň v skok pěst silná uzdou škubla čí to hlavu křivá šavle zrubla Zda to jedle v cestu rostou koni Co to v Selimovu křivou šavli zvoní Tmou se blýskly sekery a rýče a hlas volá Zadrž ukrutníče Z našich děvic neviny a krásy dral jsi harač děs až jímá z toho Harač o nějž právo tvé se hlásí bude jiný splácet zbývá mnoho Dáme ti co nám ty skály plodí ony v oblacích tam Boží pomstu rodí Bůh jej káže z každé mužské hlavy z každé harač mužství ďáble dravý Zas pěst silnou uzdou koně škubla agovu teď hlavu kosa zrubla a jak prudký liják v nočním kraji míhají se v temnu sečné rány lesklé sekery a jatagany na pochopů lebky dopadají Potom ztichly v povětří ty zbraně práce již jen v zemi zbyla rýčům A hlas volá Nyní odhodlaně Konec budiž otrockým teď chtíčům V buřičský jsme vešli zápas vrátký chvalme Boha již nám nelze zpátky Již co skalní strž se s výše srázné valem řítit jest nám do propasti Otřes tedy skalou srdce rázné val se vzpouro zahřmi němou vlastí zahřmi v dál ať zmlkne vlků vytí ať se bouří ohlas za ohlasem Strhni s sebou tisíceré žití ať vše podlé babství hyne třasem vše svou silou jímej v jednom davu V odvět vrzme tureckému sobství z každé mužské hlavy samu hlavu nebo spasení své země z robství Vzhůru volá četa rozjařena volá každé dítko každá žena každá skála v mracích ohlas jásá každá děva juna zbraní pásá A než Turků zvěst ta došla maně Selima než agu oplakali mezci než jim nazpět přichvátali hlavy pánů v koších místo daně jako spadající skála na ně již se vzpoura harač mužství valí HAD. Co vykoná ten hlouček sokolíků jenž křídloma chce ztepat divou boru jenž pařáty chce ztrhat mračna hrozná a zobany v nich zklovat blýskavici On rozehnán a s bezmocnými křídly v dol padne kdes kam povalí jej bora i nezdrží ho v pádu silný pařát byť zoufale se v hladkou skálu vtínal on ohromen a zalknut sirným bleskem se skácí v hloub i rozprchnou se druzí a mnohý sám kdy ztratil každou stopu svou spálenou jen peruť sotva vleka hruď raněnou se vplazí složit v sluji tam vypustí svou duši v tichém skrytu i nezví svět kde zhasl sokolíku ten hrdý klam svit volnosti a slávy Tak bloudí sám a zraněn junák Mirko ven z pustých skal kde kapky jeho krve jsou jedinou mu vůkol lidskou stopou Tam za sebou již nechav kraj ten smutku svůj rodný kraj zem svatého to Sávy on obrací se za Neretvou v západ a za sluncem v tu zruměnělou dáli kde krásný svět jest za tím mořem siným kde háje jsou v nichž planou květy luzné a přesladké kde zlaté plody zrají ach květ i plod jichž nezná skála rodná vždyť květ i plod jen svobody to zlaté Teď zapadlo již slunko za hor štíty i spočinul si junák pod skalinou kde rozmarýn svou křepkou vůni dýchal a na štíhlém kde stonku vřesu volně květ nachový jak plynul by se houpal jak na ostří to křivém kapky krve jak perly slz to na rozchvělých řasách Tam z pukliny se skalné luzně zvedal keř krásný škumpa s báječným svým květem z mlh nad mořem a ze červánků tkaným jenž k obláčkům div neuletí v blankyt Ten chocholy mu růžovými kynul a průsvitný mu vábně klenul stánek Jak odolal by znavený mu sokol jak neklesal by na své chabé křídlo tak dlouho štván a po nešťastném boji Vždyť junák byl to z hrstky rekovité jež vzepřela se bouři vrahů Turků ne Turků jen leč velkých říší hromům i bleskům děl i bleskům zlata králův a mrazivé té boře zášti světa Co vykoná ten hlouček sokolíků těch orlů skalních junů hercegovských v tak obrovském v tak beznadějném boji Tak přemítal již k zemi skleslý Mirko a cítil žár Či pálí rána v paži či v líci krev jež za útěk se hanbí Ó jaký boj kdy z malé hrstky reků vždy jediný jest proti hejnu dravců kdy druha druh zří klesat v jejich spáry a hanebnou v nich stokrát kletou smrtí muk potupných a ďábelských to koncem tak otrocky tak nectně marně hynout O jaký boj Zda z takého jest hanbou se rozprchnout Ó žel že božské právo byť planulo co požár v srdci reků když násilí a křivdě vstříc se řítí v jich ohromném a řvoucím moři hasne Ó marný boj Tak Mirko z duše stená a na balvan svou těžkou hlavou klesá žal samota i mdloba jeho družky se nehybně kol choulí mezi skály by hlídaly tu znaveného spánek I vzešla noc tak bystrá temnomodrá a jiskrná jak damascénka blýská kde dotkne se tam chladí jak ta ocel jež po boji kdes podle těla stydne Dnes mrazivou jest noc i sladkým hvězdám ba zdá se zdá že prchají a touží kams v lepší kraj a v nebe blaženější I vůni svou dech rozmarýnu tají květ škumpy vhaluje se v temna smutek a stíny jen se tulí k holým skalám jež bělají se duchovitě k výši jak zakleté by duše po sto věků v nich čekaly kdo blaženstvím je spasí A přec i sem v ten osamělý úkryt v tu skalní poušť sem zabloudila víla aj víla snů Co vidí Mirko ve snách Kraj vidí nový za mořem tam siným kde háje jsou v nichž planou květy luzné a přesladké kde zlaté plody zrají ach květ i plod jichž nezná skála rodná vždyť květ i plod jsou svobody to zlaté Ó vidí ráj Tam plane blankyt skvoucí jak rozkvetlý jak chrpou obesetý tam v myrtoví se hvězdí květů stříbro a plamenem se rdí tam plodný granát rév zlatý žár se perlí z ladných strání déšť démantů hrá po mramoru studnic a třpytně pnou se olivové svahy jak měsíčné by zkvétalo z nich šero pláň kolébá se kukuřicí žlutou jíž chocholy se pyšní barvou slunce A chýžka hle tam ve smokvovém loubí jak holoubek se v stinnou zeleň tulí dvé okének jak očí holubičích zve pohledem by vešlo tiché štěstí Ty nepoznals ty synu pusté skály jak blaženě zná plynout krásné žití Ty nešťastný ty robe odsouzený ty znáš jen boj a zoufalost a kletbu Ó spatři již jak dlí se v ráji míru a volnosti a blaha v ráji lásky Tak mluvil hlas jenž zněl jak z jiných světů a Mirkovi se dmula ve snu prsa až blahostí se rozskočiti chtěla I pravil hlas Nuž vejdi v žití nové nech za sebou co skály jen a chmury již vejdi v ráj Most k němu vede zlatý a mostem tím jest láska Láska láska zní ozvěnou to v horách stříbrohlavých a háje šum se plní sladkou zvěstí Jun pohlíží tam pod smokvové loubí dvé okének jak očí holubičích tak vroucně zří až do duše to hřeje a pod nimi se otvírají vrátka tak tichounce jak otvírá se srdce kdy z hloubky své si noří obraz drahý Ó blahosti Již vyjde ona vyjde Jak moře val kdy plavci sílu zmáhá slasť přemohla tak srdce junákovo on vymrštěn se vztýčil skokem ze sna a dlaní svou zrak opojený přejel Kol poušť i tma jen v srdci obraz ráje a touhy slasť se vlní mladou krví Vždyť nezbylo těch pustých skalin synu až dosavad ni myšlenky ni chvíle by pocítil jak blaží láska děvy On poprvé snil čistý její plamen i zahořel mu ruměn v mužné tváři a pod řasou mu zahořela slza tak toužebná Proč nedal sen mu dosnit až vstoupila by do těch vrátek ona ta nebeskou mu tuchou zvěstovaná by spanilou byl její tvář jen uzřel Proč sen byl pouze snem Ó sladký ráji přes pravdy poušť jen touha k tobě vzlétá Jun rozhledl se zaníceným zrakem a hle tu had Zbyl jenom ten mu z ráje Kde škumpy keř se pial co květné loubí tam bělavý se balvan v stínu šeřil a na ploše té matné oku znalý se černal had ha netvor tlustý dlouhý jenž napolo jsa zkrocen tiše ležel buď v pravdě spal neb na svou kořist čekal Jun přiskočil a handžarem již blýskl již v hada ťal a rozpoltil jej ve dví půl obludy hned odskočilo rázem půl leželo tu ve tmě na balvaně Jun kynžalem teď nabodl tu půli a hrotem do pně škumpy jej pak vrazil tak přibita se chvěla půle hada až utichla i visela co mrtvá Tož obrací se Mirko ku balvanu i pátrá tmou kde druhá hada půle však hle co zří Cos bílého se hnulo což vkouzlil had se v holubičí peruť Tam na balvan se klade lidská paže jí k ramenu se útlá hlava kloní a pod rouškou v niž černě zahalena co labuť bělostné se hrdlo svítí jak s půlnocí když úsvit bledolící tmou prokvítá tak bělá se ta šíje a v úsvitu jak hvězdy matně blednou tak mihotá se na ní zdoba zlatá Ó jaký zjev Zda sen to zraky šálí Či pravdou jest Vždyť z ňader spící děvy teď zazněl vzdech tak hluboký a vroucí tak posvátný že anděl jen by čistý tak povzdechl si nad vyhnancem z ráje Jen okamžik a skokem stanul Mirko již u děvy již objav útlé tělo ji pozvedá svou poraněnou paží a přisámbůh teď napálí ho rána an horlivě se hlásí polekané Vstaň děvice a nelekej se bratra že ze spánku tě nelítostně chvátí neb na tvrdé tvé lože had se vplížil Had vykřikla tož jun jí ukazuje jak na škumpě již přibita ho půle a děvice mu vděčně tisknouc ruku mu zjevila žeť na útěku s dědem neb v dědinku jim rodnou vpadli Turci vše spálili a pohubili vraždou kdo zachráněn ten do ciziny spěje Spíš bezpečně tam pode zraky jejich ty staroušku tam stranou na skalině Jich očima lis hada dobře střežen kdy vnučce tvé jež o tebe se chvěje tak zanícený ochránce se blíží Zrak jejich tmou jich tváří nepoznává ni proniknout jim nelze okem v oko a přece v nich tak plno záře náhlé že do srdce až ze srdce si hledí noc pokrývá jich lící zrádný oheň těch plamenů však pohrobit jí nelze z nichž zlatý most se klene z duše v duši most v lásky ráj ten ve snách zaslíbený Co šeptají Kdož pojal by ta slova jež tají víc a krásnějších to zvěstí než chudičký jich krátký ševel poví Ó sami snad jim ani neslouchali jen zkoumajíce v tichu nápěv srdcí vždyť nejkrasší to hudba ňadrem plyne kdy všecko vše již oněmělo slastí a chvíle té již tak dvé duší slaví slov žádných moc a něha neobsáhne Ó beze slov neb dechu zavanutí i bez hlásku jejž ptáček ze sna vydá i bez němé té sladké mluvy očí v tmách pustinách a zkamenělém tichu přec největším jest hymnem chvíle lásky své tajemství když mlčením si jásá Jen zvěděl jun že až zas mír se vrátí a v otčinu s ním bědní uprchlíci též ona pak že k Neretvě zas přijde a v dědince své rodné tiše vyčká zda po boji se rozzpomene junák na chvíli tu a sladké sladké sliby Tu šeptl on Ó nač tak dlouho tesknit nač míjet se nač blaho rvát si z duše Když jeden cíl a jedna naše touha buď jedna též i kroků našich dráha a jako sen jenž opojil mou duši mi kázal žít tak žijme spolu v ráji Pojď předrahá Já opustím ji s tebou tu smutnou vlasť zem otroctví a nářku já vyprostím se z marných jejích bojů a zachovám své mladé žití lásce neb srdce mé jež obraz tvůj teď chová to nechce již ach nechce vykrvácet Pojď opusťme ty chmurné skály spolu a za sluncem se ukryjeme v západ kde krásný svět jest za tím mořem siným kraj blahosti kraj svobody a míru Tam toužebně jsem tebe tušil ve snu hned celý háj byl živou písní krásnou svět rájem byl a žití teprv žitím Ó budiž mou ty milená tam v dáli Pojď v krásný svět pojď v sen můj žijme v ráji ty svatě má ty vroucně vytoužená ty v ráji snu mně Bohem zvěstovaná Ni slova již v to zavolala mocně a vztýčila se proti němu děva hněv zoufalý jí zazněl v žalném hlase až ozvěny se třásly jako v pláči Že Bohem já jsem tobě zvěstována Ne Bůh leč had byl strůjcem tvého ráje on upoutav mé srdce svůdně k tvému v něm žihadlem vzňal jedovaté žáry leč jako tys jej prve rozťal ve dví tak přervu já tu pásku jež mě rdousí že upiala mé srdce k odpadlíku mě ku prorádci křivopřísežnému Již vím to vím proč zdálo se mi ve snu ne o lásce leč o porobě děsné ne o blahu leč o krvi a slzách ne o ráji leč o mé siré vlasti proč úpěly ty hory ve snu Běda proč v základech se otřásaly skály proč volal hlas jenž zněl jak z jiných světů Ó nešťastni jste na vždy na vždy kleti jste souzeni vám není vykoupení vám žít a mřít jest v porobenství věčném Ó proto lkal ten hlas tak neúkojně a hrůzně štval mě proto sen jak děsný že blízko mne tam osnoval svou zradu zběh bezectný Že matka nemá synů ni reků vlasť ta přeubohá svatá že v mukách svých Ó ve smrtelném stonu jest vlastními již dětmi pohrzena Jdi zbabělý a šetři chabé krve jdi tam tvůj ráj kde mužů třeba není a místo skal kde podušky ti kynou Jdi volen buď tvá volnost buď tvou hanbou a slávou tvou buď otroctví tvé vlasti Takž Bůh tě suď A temnem odcházela jak přízrak stín Stůj zvolal Mirko za ní a zachytil se černé její roušky Tak zhanoben přec reka v sobě cítím tak potupen i krutou miluji tě tak zavržen přec pozvedám se orlem a k nebi až tou přísahou se vznáším Teď krvavý se Turkům zrodil zhoubce teď strašlivý se vlasti vzbudil mstitel a paže ta jež objala tě jednou až po rámě se stokrát krví zbrotí Však nazve li mě vlast svým dobrým synem jenž nejlepším se rovná mezi reky a volnosti li dobudu své vlasti zdaž lásku tvou si též pak vybojuji Však děva zpět mu přísnou rukou kyne a hlasem dí jenž zádumčivě zmírá Jak nepoznám já nikdy v reku tebe tak nepoznáš ty ve mně nikdy oné jež od tebe se odvrací teď na vždy tma pověčná buď mezi mnou a tebou Již odchází však Mirko ještě prosí Jen jedinou mi podej známku malou ať poznáme se oba při shledání jen znaménko Vždyť neznám tvojí tváře Však naposled již vece smutně děva Had vzpomínkou a vzpomínka buď hadem Pak stoupá v stín a po boku jí stařec Již východní se chladný vítr zvedá a děvici kol hlavy rouškou zmítá jak havraní by truchlověstná křídla ji v průvodu tom nočním oblétala Jun za ní zří jak mizí temna v temnu tak vysoká a přec tak nachýlena snad že jí bol tu hlavu přece tíží z níž navrátí se vzpomínka v ta místa kde teskní on a v smutku zírá za ní Již vyjasnil se východ bledým svitem již témě hor se oblévalo zlatem a Mirko stál co zkamenělý dosud i přemítal jak pozná duši drahou až vítězně k ní z rekovného boje kdys věnčen slávou junáckou se vrátí Leč paprsky jež po zbraních mu hrají zvou rychle v boj Tož chutě handžar sbírá i kynžal jme co to Proč trna váhá proč svítí zrak mu k přibitému hadu Zdaž korunku to uzřel démantovou v níž drahokam se čaromocný blýská snad zaskvíti se na hadově hlavě Ó jistě had ten hadů všech byl králem však nezhlédla ni slunka prvá záře co tajného a zázračného na něm neb Mirko hned jej za ňadra již ukryl Pak rozprchlých šel druhů do skal hledat šel slunci vstříc A zlaté slunko přišlo Ó vyvstalo ač po krvavé zoři Ó vzneslo tvář a světem blýskl úžas To vykonal ten hlouček sokolíků těch orlů skalních junů hercegovských jenž vzdoroval všech bouří hrozným silám v tak obrovském v tak beznadějném boji Vzňal pochodeň jež od Dinarských temen až na Balkán své rudé jiskry vmetla až jeden žár se vzepial po východě a k meči meč brat orel k orlu bratru Vzdech úpící těch prvních svatých reků ten rozlehl se v slavně hřmící urá a svoboda ta velká vítězící sled otroctví svým vjezdem zašlapala Vlasť nazvala tě Mirko dobrým synem jenž nejlepším se rovná mezi reky tys v každý boj šel nejpřednější z předních tys v oči smál se lačným nebezpečím až samu smrť svým zápalem jsi zmámil Kdež odměna teď za tvé činy smělé čí objetí tě z loktů smrti přijme Již vracejí se uprchlíci z dálky již vítají své dědinky a chaty též hlouček žen a starců nad Neretvou jde stezičkou kde krásná škumpa stojí kde rozmarýn svou křepkou vůni dýše a květy své jak slzy vřes kde houpá Jdou k domovu Zdaž ona mezi nimi Což Mirkovi se těsně srdce stáhlo což bloudilo mu oko po děvicích zda na jedné by přece spatřil tváři těch citů sled jichž hudba slova nemá a sladký stín té noci temnomodré jež blýskala jak damascénka bystrá Had vzpomínkou a vzpomínka buď hadem Té sudby zvuk mu tesknou plní duši když kráčejí kol něho sličné děvy z nichž každá vzrůst má vysoký a lepý i temný šat a vrkočů dvé černých a na hrdle též mnohá zdobu zlatou a každá zří naň vážně cizí tváří Též jedna jde jež ostatních jest bledší a hlavu svou jak vdova v smutku kloní té pozvedl teď vánek roušku černou jež halí vlas a čelo stíní v půli jen okamžik hned roušku hbitě stáhla však u nohou jí šťastný jun již klečí Had sloučil nás k ní volá v opojení Ó božský had jenž znova mi tě vrací Já na prsou jsem v boj i bouř jej nosil jej na srdci jsem zhříval ohněm svatým já krví svou jsem v ranách svých jej živil a tisíckrát jsem v zpomínkách jej líbal on spatřil teď že druhou nosíš půli a prozradil mi šepotem Toť ona Ó znám tě již Ó ty mne nezapírej I rozhalil svá prsa plná jizev kde ztulený a nasycený krví se vinul had Ne děvin vrkoč dlouhý jenž na šerém kdys balvaně se černal A blažená mu klesla dívka v náruč PADLĚHO MILÁ. Vždycky miláčku jsem přála tobě abys růžemi vždy věnčen býval v růží kolkolem bys kráčel zdobě povždy na růžích bys odpočíval růžích pověčným ti jarem stlaných věčnou rosičkou ti svlažovaných Ach teď nachové ti planou růže v zlatých kadeřích a bílém čele k spánku vystlaly ti věčné lůže ran tvých rekovných již růže skvělé rosou vlažené jež plyne tichá vždy se pramení a nevysychá Sladkou chovala jsem povždy víru tvůj že jenom bol mou duši bolí můj že vane mír jen z tvého míru ta že moje slasť již druh můj zvolí ach teď blahý mír jenž k tobě splývá bolu prost Ó jak mi duši zrývá Vždy jsem vzníceně si přísahala z loktů nepustit tě nejvěrnějších leč by vroucnější tě láska zvala kynouc do rájů ti blaženějších ach teď náruč tě tak chladná jímá tobě přec se v ní tak sladce dřímá Smrti láska má však neustoupí sirá samotná však věčně věrná blaho přetrvá jež ona loupí vratká lakotná i licoměrná nikdy nedala bych její zlobě bledý reku můj tě vyrvat sobě Ale nad smutné to žití chudé nad milenčin pláč a vzdechy děví píseň rekovná ti věrna bude v slávě obvinouc tě v junné zpěvy skvěj se po věku v ní ještě mnohém jí ach nebohá tě vzdám buď s Bohem MORLÁKOVY PERLY. Pověz tedy sivobradý pěvče vychytral jsi na své poslání Jiskrné to hercegovské děvče líbezné li dalo vzkázání Stařec čelo vraští k vyřízení k hrudi osmahlé si tiskne pěsť mladý Morlák na skále jenž lení sluní se jak had a slyší zvěsť Řeklo děvče Junák Černohorec volný sokolík můj zvolený uvede mě v témdni ve svůj dvorec Morlák vyskočil had vztyčený A mé perly s hněvem hrdě volá podává mu jeho perly kmet Marně věřils že jim neodolá řeklo též to děvče naposled Nechť si skvostem uloupeným láká hajduk tvůj mě v léčky bláhové nesehnu své šíje u Morláka v žádné jho i třebas perlové Znal jich na kupčíku Vlachu dobýt v nočním krvavém snad zápolu hrdlo mé chce poutem perel zdobit ruce perlami však mozolů Nechť si koupí ženu služebnici Morlačku za perel blyštění neb je prodá na šperk aganici ve zlatém tom jejím vězení Ale volné hercegovské družky jemu neskloní jich výmluvnost raděj kulka z černohorské pušky nežli z ruky té i perel skvost Blesky boží soptí Morlák v hněvu hoj to zasyčel již hrozbu had perel šnůrou nelze zkrotit děvu kusem olova to půjde snad Za to žes mnou pohrdala prve puška má ti k svatbě zaskučí připije si jun tvůj vlastní krve a ty v mém se zachvíš náručí Dávno zesnou pěvci sivobradí po věcích však ještě oslaví pamětními zpěvy hudci mladí morlácký ten únos krvavý A zas leží Morlák na skalině hadu podoben či ještěru v nejtemnější duše prohlubině odkájí si pomsty příšeru Na ten únos hrdopyšné krásky druzi již se těší zlotřilí Morlák v prsou peklo s žárem lásky dumá o krvi a násilí Děvice li vzdor však bude stálý V zoufalou li zášť se probudí Jak ty pohrzené perly pálí skryté s potupou tu na hrudi Sáhl pro ně váží teď je v dlani jak jsou vzácny jak jsou čarovny Spanilejší netřpytí se ani v koruně snad mořské královny Těmi zhrdla Ruka hněvem chví se ha však jí je z pušky pošle zpět v bílou šíji jestli zprotiví se vítězově lásce náležet Dumá hrozí Dni se vlekou líně jak by čas co Morlák ztuhlý stál jenž tu opřen na své karabině bez činů jak ze sna zírá v dál Nechať vůkol junácké si střely s Turkem svádějí boj udatný Morlák čeká jako zkamenělý na den únosu ten nezvratný Až tu spadla s výše blankytové černá noc jež na sjezd určena Rychle ze skal bratři hajdukové Z jitra má být svatba slavena Slyš tu z dálky po skalách to buší podkovy to dusot znavený Morlák zírá zdaž to druzi kluší však to jun hle ve skráň raněný Skalní chatku Morlákovu zočiv cválá k ní a mdlé již síly prost na prahu tam klesá s koně skočiv morláckou tak vzývá hostinnost Svatyní hned ubohá je chatka Morlák v náručí jej vnáší v chýž stará moudrá Morlákova matka léčí umývá mu rány již Umývá mu nohy chladí líce žízeň ukájí a sytí hlad Morlák dí Můj bratře vel jen více A jun odpoví jak bratru brat Chtěl bys bratře k hercegovské straně poslem hned mně zbloudilému být kůň je rychlý zjev to dívce ranně na svatbu mi z jitra nelze jít Ha jak sjela za pás ruka k zbroji Běda host Ó zadrž šílený Jeho dívka ta však budiž tvojí Za prahem kůň řehtá zpěněný Oko Morlákovo srší blesky buší mstivá krev to k hlavě slyš Dusot kopyt ze skalní to stezky hajduci sem kluší houfně již Vzhůru vzhůru v hercegovský dvorec Na koně a s druhy pádí v dál Poslu bratru žehná Černohorec hoj což v něm se zrady nenadál Letí jezdci jako přízrak noci temni v temnotách Již k povelu vpadli v spící dvorec a v jich moci lup je bez boje a výstřelu Děva marně volá spásy hledá železným se pažím nezbrání Již ji Morlák na komoně zvedá v temnotách již tlupa uhání Jitro svítá taje odestírá z noci hrůz již závoj odcloní Milosrdný Bože Děva zírá na jakém to jata komoni Ženichův to koník osedlaný rukou tvou kdes leží skácen on Vrahu Bůh ti zúčtuj svrchovaný jeho smrť a blízký můj i skon Hlava její na prsa mu padla tam kde perel skvost byl ještě skryt perly bledost v líce jí se vkradla v její bolný hled zas perly třpyt Spěšte braši Přivlecte k nám popa Houfce půl tu cvalem odbočí zdaž to kmitla sivé perly stopa v havraním tom dívky vrkoči Jak to srdce z hloubky buchá prudce Posílá zas Morlák houfce půl Rychle hoši přiveďte k nám hudce Na svatbu ať matka strojí stůl Sám a sám již Morlák do skal jede nevěstu svou v pevném objetí což mu brání vlíbat na rty bledé touhy žár i vášně roznětí Zdaž ty slzy divomocné síly skanulé v hruď jeho s děvy řas Perly k perlám Ústa k ústům chýlí ale Stůj v to křikl děvin hlas Stojí kůň zná hlas ten Propast tmí se hrůzně v hloub Viz vrahu viz ten sráz Povelím li koník rozletí se zběsilý tam oba strhne nás Přísahej mi pod božským zde soudem selžeš li buď rozdrcen a klet kdež můj ženich Perly tekou proudem Mrtev liž jak propasť tmí se hled Ticho děsno dvé jen srdcí buší Morlák zří v tu bolně krásnou tvář propasť očí těch mu padá v duši v jejich tmách však chví se perel zář Slitoval se Neb se smrti leká Nezoufej Ó nezhyň předrahá Živ ti ženich v domě mém tě čeká láska má to v Bohu přísahá V domě tvém To lesť Tos ty O veta Divý vzkřek a v skoky závratné dal se koník v propasť jiskry metá minul ji Ó hoře úchvatné Jak si rvala havraní ty vlasy volajíc Ó smrť Ó spásnou zbraň Marně z vlasů ostrou jehlu tasí on ji vzal on sevřel bílou dlaň Perly vložil v ni Hle chýž tu tichá krev se v srdcích staví Proč to jen tisíc políbení Morlák dýchá v perly své tak žhav tak opojen Líbá víc a více jak by žádal palčivých v ně vlíbat prsou vzdech jak by duši smrť i ráj v ně vkládal bouři muk i sladké touhy žeh Tak je zlíbav na hrdlo je krásky zavěsil a zastenav se smál že v nich tolik políbení lásky na úběl té šíje pozavál Tobě chystat násilí a muka Tobě milená Ó žehnajíc perly jen ti podala má ruka přijmi je já mám jich v srdci víc S citem lásky velkým neobsáhle a jak perel skvost tak bohatým strhnuv děvu s koně v chatu náhle Zde tvůj jun dí s žalem přesvatým Zvlnilo mu prsa mocné hoře velký bol on opustil svůj práh plno perel jako na dně moře slzelo mu v duše hlubinách A již hudci následují chasu před popem již dav se rozdělí zve již matka k svatebnímu kvasu netušíc čí strojí veselí Bylo divu bylo povídání Morlák sám div tomu rozuměl do hor zanes perly odříkání s tureckou tam kulkou svatbu měl U PRAMENE. Po brunátném kamení po skalách a divých srázech pramen živý hnědosivý jako kamzík tancem skáče Pod brunátným stínem skal obrací vln oči jasné z temnosvitu bystře vzhůru jako kamzík blýská zrakem Na brunátném balvaně usedá si snědé děvče s beder tíži milou tíži klade na stráň podle sebe V pěnu máčí vířivou osmahlé své nožky bosé s proudem hrajíc lehkotokým zahovoří k chladné vodě Spadající bystřino zbystři ty mé nohy snědé ať mi skáčí jak tvé vlny jako kamzík hnědosivý Ať jak pírko mi ta tíž sladká tíž ta pro milého pro hajduka turkobijce jemuž do hor náboj nesu Smoč mi skráně spálené zkrop mi tvář i čelo horké ať jsem slična jeho zraku jako višeň v ranní rose Svěžestí mně oči zchlaď z pušky své ať dobře mířím přepadne li na samotách turecký mě padouch bídný Zpocenou mně dýku zmyj v pásu ať mi nerezaví kdyby výstřel Turka chybil ať ji sobě v srdce vrazím A teď ovlaž libě zroň kytičku mně bazaličku hajdukovi za kalpáček pro mé lásky připomínku U PLITVICKÝCH JEZER. V lesku jezer divá krása hor červánkovým rysem obražena večer duje v temný stromů sbor s větrem šumí vodopádů pěna tisíc ozvěn bouří lahodně po Plitvických stráních vlahou nocí v nižto hroty skal co pochodně v zlatodechém dýmu oblaků z modrých lesa stínů planou chodci V hlubokých pak záhybech jich řízy temno mží se plné přízraků vůně sálá z pryskyřic a mízy v unylé již meduňce a doušce křísí rosy démantový pyl Šídla hravá modré blesky předou onde mizí v houšť jak rukou šedou kdyby noční duch je polapil neb jak skvostné jehly tkví v tmy roušce Na otěži větru jenžto hvízdá po jezerech cválá vodstva jízda proudu vzdorné valy z vln se hrouží blysknavé jak hadi křivolací v jezeru pak étherovém krouží orel jenž se v skalní doupě vrací Peruť jeho v zlaté dálce temně znamení snad věštci mávajíc přitulenou zdá se skrývat jemně večernice bledou líc Orlův stín se na jezerním nachu velkotvárným proudem proplétá dna se týká křídlem ježto v machu peřej vysoký zas oblétá až jej hlubněmi a výší vln plamenitých změn a stínů pln lepý nával bez uzdy a hrází vodopádem v letu vyprovází v zrcadlo tam nové v náruč břehů skalnatých jež s hůry šarlatem zhlížejí se v bystrém vodstva šlehu v úběl pěn jež divým úchvatem nad zčeřeným zlatem v dál se ženou přilba za přilbou to zchocholenou v pláni vod v niž tryskem vítr vtýká vzdušných podkov stopy zkroužené a svých koles rýhy v letu smýká Orlův stín jak prapor šeřivý vlaje s vln a paprsků těch šikem přes větrný val až s plesným rykem v hloubku v skok se vrhá pěnivý jezero tam nové zvlněné jako duše plná obrazů mní zas dále snů svých pravdu zříti splnění svých zářných úkazů v zrcadle jež luzně z hloubky svítí S vlastní vidinou se chvatně loučí vrhajíc se vášnivé a roučí v lepší svět v ty růžné vlny tam ve hlubší zas horstva vodojem kde své slzy pro nový svůj klam halí vodopádu závojem Dál vždy dále proud se ve proud valí jezero se hrouží v jezero jak by rubínů to sedmero v zlatou pásku vod si hory tkaly Z šeré páry k oblakům se třpytí hladin plápolové shvězdění v nichžto jedné tužby vlnobití jedno hledání a blouzení Objetím se pojí spádů zdmutých jako družných paží stříbrokutých tam zas tůň jak snivá děva mladá čelem odpočívá znaveně na bratrově skalném rameně vodopádem kadeř její spadá se stuhami perel po krunýři jehož skulou z hrudi rekovité děviným těm něžným hledům skryté rudý výron každým dechem víří zkrvavělou ránu prsou svých na prsou on tiší bratrských S druhem druh si bujná hesla šeptá krokem hřímavým skal hráze deptá třpytnou drahou z nich se řítí volnou a zas proti novým poutům reptá proud se sráží s vlnou sotva zdolnou prorývá se pod ní přes ni letí splývá s tokem tok a vášní spolnou sráz i sráz jich skoky slyší hřměti Horský ohlas hrozí lká i plesá onde budí bouř tam tlumí skřek spousta vod kde spoustě v náruč klesá neodvratně jako věku věk krvavě jak věky povždy tekly Jako lidstva bludné kročeje kde se v toužném chvatu v propast smekly jako stokrát kleslá naděje tepna věčná ježto neumírá ale podťata v tím prudčí var se sbírá Spadají tak se svých tronů skalných jak by korun skvosty posvátné v temno dob A přece z trosek žalných z bludišť vírů z tísně malátné na svobodě hřmí a kypí z jezer proud obr jenžto přervav nicotu svých pout pobořil své skalné vězení Val se v dál s tou třpytnou vlající svou stuhou krví zkropenou a přepásanou duhou burácej v svém pyšném nadšení Vždyť jsi jak ta volnost marně polapená krví z padlých věků slávy nasycená v ňadru nesouc žertvu smrť a svatý vzdor volnost bystřina ta hřmící slávských hor Jezer nejvyšší jich starješina v lesku žehná těm jimž v obejmutí líce zbledlá zponenáhla siná chladne jako v smrti zavanutí živá zář jim hasnouc umdlela jak by v boji dokrvácela a když sedm jezer v temnu skleslo sedm reků jak ta jezera objalo se mužné paže vzneslo ku přísaze v tváři večera jenžto nese hvězdy od východu Smrť tak zní to z duší sedmera Umřít jest nám bratří za svobodu za krvavé slzy bratří umučenců za krvavé růže trnových jich věnců za krvavou naděj slovanského rodu Různých jsme my tůní vlny vybouřené o různé již mnohdy skály roztříštěné ale v jeden vichor vzkypěli jsme ze dna jeden jest náš proud a svoboda nám jedna Západ zhasl tmí se velebně K odpočinku na balvany v kruhu na chvíli se skupil malebně smělý hlouček bojechtivých druhů Nad táborem jich jak nad svými tam dětmi onen starješina jezerní mohutný svůj obrys noří ze tmy zasmušilý obr severní s brvím vážným jež se jínovatí s chladných dálek sněhem na svých skráních s klidným okem zvyklým prodlévati zamyšleně na nesmírných pláních sivě vlahým jako moře v šeru nad nímž hvězdy plují po severu Jemu pyšný Srbín po boku mračně krotí nedočkavé vzdory prahna v prvý zápas k útoku Při něm křepký junák Černé Hory jehož pohled úžlabími skal Turku v sled se stokrát prosmýkal ana s pohledem se bleskla střela jak by z jiskry oka z duše vyletěla Onde Polák s jízvou na temeni v oku vpadlém sopky temný jícen v čele tvrdém brázdy utrpení ale v ruce zbraň a mstitel v srdci zlícen Různokrajné s nimi se tu hostí slovanského kmene letorosti v bujném květu odervané k jihu čaromocnou zvěstí o volnosti ježto letíc báječný co noh na svých křídlech unesla je v mihu Hle tu vyvstal z kruhu štíhlý hoch vzpružen jak by pokořená plec náhle byla kletou svrhla tíhu Hercegovec junák povstalec Zraky jeho zajiskřily v tmách jak když ohně vzplanou na horách zvoucí bratry do zbraní tak žhavý obrací hled k soudruhům i praví Vítejte mi bratři z dálných otčin Zápal váš zas v lidstvo věřit učí ještě nevymřeli jimž hne zločin krví šlechetnou i mstivou žlučí Ještě v líném vetchém světě tom reptá srdce nezdušeno zdrávo ještě v rukou Bůh má soudný hrom ještě neprolháno lidské právo Nechť nám káží podlí turkomilci katy slavit lízat lotrů meče dravčím chtíčem ztopené až k jilci v krvi bezbranných jež po věk teče vrahu otročit jenž pustoší v nepaměť nám čest i požehnání fanatismu vzteklou rozkoší Nechť nám klnou zištní pochopi s kupným posvěcením Evropy které zábojcům nás pod nůž shání tupým soudem dějin krvavých Ještě lidstva pouští matnozvukou zahřímá i k činu trhne rukou pohled v zející ten věků hřích jímžto klín jich v temnou propasť puká zalknuv světlo všecko v naše muka V odpověď mu jiskří zraky druhů nadšením i pozvedá se z kruhu mladík zlatovlasý tváře bodré jemuž bojechtivost v jarém zraku nevyšlehá bleskem v temnu mraku ale sluncem na obloze modré Vstal i dí Jsem synem krásných Čech v jichžto prsou každý raje vzdech každé její v mukách klesnutí žeřavým se zahlodává ostnem Také naše pýcha ve ssutí naše volnosť v jarmu nelítostném vrah ač náš se chlubí leskem světla jeho žezlem otrokářská metla Právo ústy lže a skutkem mrhá zvůli svou křtí jménem svobody a v čem slávská krev to zpupně svrhá v nízkost raje mezi národy Mučidlem i palnou hranicí fanatické zášti krvožízní mečem plamenem i temnicí porobou jež rovna vaší trýzni za násilných krvavějších dob štvali nás svou raji v nectný hrob Nejdražší nám vycezena krev z hrobu pak jsme vstali národ duchů Nezní křižácké již války řev rezaví meč katův zbaven ruchu myšlénkou námť býti s nepřítele v zbroji lži a křivdy bez ocele proti šalby šermům duchovitým jež nás v oka svírají a rdousí chytrých násilníků hrozbám lítým v odraz chladně um náš slova brousí národ někdy Božích bojovníků v chabé zápasí jen stínů hře Hoj tož u vás bujných sokolíků ještě platna krev jež vzdorně vře ještě srdce zápal ducha vřelost vůle nezdolnost a ruky smělost junácky jsou vítanými hostmi ještě čin a síla jsou zde ctnostmi Nač mi doma vláčet řetěz líný bezkrvý jak stín jen srážet stíny Zde mi život vroucí rychlotepý ještě skvostem an se v obět klade zdeť mi úkol sladký krvi mladé zápas reků velebný a lepý S vámi ruka česká zbroj ať tasí a svou sílu v chabosť zakletou na Slovanstva vrazích odvetou jedno české srdce mnou ať spasí Slzy Tater volá Slovák snivý mé nechť krve vpíše oheň živý na skal jižních divopustý žár Na Turčínech v boji porobenců pomstím hříchy jejich pobratřenců jichžto zloba sveřepá i kletá v bědnou Slovač před očima světa též jak v raji vtíná smrtný spár Bratr za bratry dí Polák temně Slovan za Slovany krásně zmírá nešťastná však moje rodná země rozervaná sirá teskně zírá kdo že bratrem jí a kdo že vrahem Mezi nepřáteli jichžto řad rány metal v ni byl rodný brat mezi bratry jež zde v kruhu blahém nadšení zve v posvěcený šik heslo volnost nesa na svém štítu podmanitel matky Polsky dlí tu v jehož urá slyším její vzlyk Proč ta láska ke svobodě vspolná ježto pod korouhví jednou pojí nepřátele jako bratry k boji Ó proč ona utrpení bolná zášti blud jenž věků váním víří mocnou čárnou velebností svojí ve všech vlastech slávských neusmíří by z nich každá byla svá i volná Kolikrát již chtivě rozséván hněvu plod jak žeň nám nejskvostnější kolikrát on krví nejvroucnější na ssutinách smíru zaléván Leč jak nešťastně jsem v marné vzpouře krev lil za svobodu naši vlastní stokrát žehnaněji v bojů bouře vám plyň v oběť krev má Buďte šťastni Jak když sokol v záři povzletí Černé Hory volný syn se vzpružil bratra Lecha tiskna v objetí Kéž by vspolnou sílu bůh nám tužil takým duchem bratrství a smíru Svorni s sebou silni proti světu srosťme v jednu obrovitou četu nezdolných jak skály bohatýrů A jak na vlnění kolísavém věčných bojů s nepřátelským davem Černé Hory hradby ční a val základy těch nedobytných skal na hrot našich dýk jak postaveny kéž by tak se všecky slávské kmeny v jeden tábor slily obranný tak jak stokrát vrahem napadený tak i vítězstvím vždy žehnaný Krvácejmež za tu raji bědnou s žárem volá Srbín ohnivý kapky krve té se v hlasy zvednou snílky v bojovníky oživí ať to v srdci slovanského kmene trhne bleskem hromem zabuchá ať se krev zas varem v skráně žene ať se vzbouří mdloba bezduchá Pro mučenství slávské raje smutek jednať spása okřídlený skutek Rozsijte jen jiskry símě činu vzněťte srdce ve plamenný květ reci jako z bájí v jednom kynu vzejdou v nový slávský svět Vzhůru K předu mocný velí hlas zvuk to z duše mírný v ladné síle vstal syn Rusi v čele sníh i v týle v sivém oku hvězdný moře jas vstal jak starješina nad rodinou a jak děti k starouškovi otci statní junáci se k němu vinou s důvěrou i sledují ho v před sedm postav temných mizí v noci za nimi vlá v pozdrav orla let Od Plitvických strání v jezer šumu jež jim pějí tajůplnou dumu znikli k mezím tureckého panství v neslýchaný nevypsaný boj za očistu světa za odboj proti hříchům dob a za Slovanství Zašli zmizeli již beze stop a kdes v uvolněných ňadrech jihu neznámý je mlčky ztulil hrob Temno za nimi a v žádnou knihu nezapsaly dějiny jich jmen činy oněch reků dobré vůle z končin slávských z celé světa půle k jihu spěvších jejich smrti sten jejich mučenství jsou zapomnění v plen Na sta bylo jich již neslavně a svatě z lásky bratrské šli ke Golgatě z klidných rodných niv mřít za nebohou raji Zašli navždy v stín ti tajní chodci zmizeli jak bohatýři v báji pamět slzící je s očí ztrácí A jen sladké hvězdy jižní noci skalnatých jen doupat noční ptáci vepsali jich osud v letu svém v tmavý blankyt skal jen diadem zaclonil se vzdušnou smutku rouškou divý bor jen v oběť vydal dým vonnou mízou meduňkou a douškou jezer šum jen zadul truchlý rým vodopádů hlahol zahřímal válečný jim pochod v lůno skal ale hymnu zapěl sprostěn pout na svobodě bouřný z jezer proud v ňadru žertvu smrť a svatý vzdor bystřina to volná slávských hor SVOBODĚ! Jsi jenom orla snem jenž větrů divé říši a letcům křídlatým v jich nespoutané výši o tolik volnějším než země otroci svou silou vévodí a krutou svémocí Jsi duší pralesů kde vlk a šakal řádí kde smrť se s životem rve v pustém bezevládí kde hyne v temnotách co slabé zrozeno a vpíjí slunka zář jen obrů temeno Jsi sopky výronem neb vlasatice kružbou či tvorstva souladem a lásky lásce službou Jsi bouře rozmarem a blesků svévolí či poutem nejsladším jež blažíc zabolí Tak snadno zkrocená proč prcháš z lidstva davu neb divá opájíš tak běsně jeho hlavu že sotva výkřik tvůj v noc robství zavane již ráno z reků tvých jsou tvoji katané A vůdce vojů tvých jenž korouhev tvou zvedá hle zmámen vítězstvím sám na tvůj stolec sedá tvých svatých zákonů již znaven tajemstvím sám otrok přeludů chce vlásti jmenem tvým Kdy člověk velikán své tužby s tebou snoubí což mu v té rozkoši do trpaslíků zhouby On mocně kol a kol svou vůli rozhostí a drtí násilník sta lidských volností A proto pidimuž tvým jmenem rovnost hlásá a mní se velikým a soudný meč si pásá i marně ženou jej tví obři v kouty zpět hle střízlík zmudřelý on podmanil si svět On na stráž postavil si spravedlnost slepou a spousty jejích ran tě k jeho slávě tepou On krotí srovnává že stejně trží vděk i smělý zločinec i smělý pravdy rek Ó z temnic nízkosti kdo po tvém dechu žízní jak malých lidí svět jej umně stíhá trýzní Přes srdce zlomená a rozsápanou česť Ó sladká svobodo tak slavíváš svůj vjezd Dav křičí Na pranýř a zákon K popravišti A přece národy tě ždají na bojišti přec na život a smrť rve tvého pouta kruh i věštec mučedník i srdce žár i duch A volá po tobě přec lidstvo víc a více ač nikdo nezná tě a neuzřel tvé líce kdy odkud zavítáš ač nikdo netuší tvůj pablesk od věků všem září do duší Ty nejsi orla snem tys lidstva vírou sladkou a vzejdeš zaplaneš i nad chudinkou chatkou hoj což tam za tebe se krve utrácí kde jarní bouře tvá tam v jihu burácí Ó zoře svobodo tak těžkou žertvou vzňata tam pobratimcům buď tvá výsost věčně svata Tam křídlem sprostěným až volně zavíříš tam budiž domov tvůj tam pravdy tvojí říš Tam odhaliž svou tvář o dcero rekovnosti Dej slabým ochranu i volnost velikosti jen podlost věčně drť Tam vztyč svou korouhev tam svatá hádanko tam svobodo se zjev BOJOVNICE. Po zuby až vyzbrojeni s tváří tvrdší ocele ostří v zraku metajícím temné hrozby mstitele zpurný vzdor jak bleskem vrytý na balvanech snědých čel boje lačen v každé brvě střáhne hrotem dýk a střel tak se zdvihli na Turčína V chladné zbroji žhavý hněv tak je žehná do zápasu teskný zástup žen a děv V jedné dívčí ruce bílé blesk též jaký skutý hrá na Turka se mužně vydá s muži družka bojovná K pobratimu junákovi v řad se staví na pochod za ní sestra ruce vzpíná volá máť i milý rod Až k ní stoupil praděd starý v každé vrásce výstrahu Ostav mužům svatou pomstu bojovníkům odvahu Nesouzen ti divý zápas ženin osud Bůh ti dal Zůstaň v matiččiných loktech na tatíčkův hledni žal Místo tvé jest u jich nohou kde ti dáno růst a kvést nesmí dcera hrdou hlavu výše než k jich srdcím vznést Zůstaň v útulné té chatě drobných bratří ochranou Z oček jich ti časné slzy jedem v duši pokanou Nechtěj by ti v skalném poli bílé hrdlo zrubnul vrah ale něžně by je objal jenž ti bude v srdci drah Nezhrdej tím útlým žitím není tvým ten mládí květ bude v tiše vzdané lásce záhy choti náležet Jak by mohlo srdce tvoje od všeho se odtrhnout od domova tichých slastí k nimž mu jest tak sladko lnout Zůstaň Děva však se vzpírá hled jí blýská hrdinný Nezvolila jsem já sobě ženin osud bezčinný Nevysloužila jsem sobě tatíčka ni matky ctné vše to čím mi Bůh tak žehnal není plodem vůle mé Nedobylo si mé srdce ani drobných bratří těch nepřilnulo dívčí láskou k nižádnému z junů všech Ani chotě svého pána ono sobě nezvolí vydáte vy povelíte nechť i duše zabolí Ale juna pobratima s nímž mi sdílet boj i skon toho nedal osud slepý ale čisté vůle sklon Žárnou touhu v zápas krutý za volnost v ten čestný boj srdce mé i Bůh ji káží v ruce tisknou svatou zbroj Tenť můj osud vyvolený Žít a mřít mi dejte tak Jde a matka slzu stírá otci hrdě blýská zrak ČERNOHORSKÁ KOLĚBAVKA. Položila Černohorka matka hrdá robě mladé pacholátko v tuhé lože na skálu je tvrdou klade Zakolébej tvrdá skálo půjč své lokty mému synu ať se vyspí v tuhém loži ať se vzbudí na hrdinu Nemohu já zakolébat smutně praví šedá skála ač bych ráda zkolébala zobjímala zulíbala Ráda bych jej odchovala vždyť tu teskním sirá smutná ale silná nemám síly moci nemám přemohutná Přimrazeny moje paže obě k prsům zkamenělým kolena mi vrostla v zemi již jich od ní neoddělím Ale vezmi dobrá máti bylinku tu přetajemnou jíž se skály otvírají v útrobu mi vejdi temnou V srdci chovám zlato ryzí vezmi si je ráda dám ti kolébku dej zrobit zlatou na té synka zkolébám ti Ale matka Černohorka hrdě skálu mlčet zove Nikdy na kolébkách zlatých nevzrůstají hrdinové Netuží se nemohutní junáků ty statné vzory strašliví ti turkobijci synové to Černé Hory Přisvědčuje tvrdá skála Na mé témě nes jej tedy na mrak bílý tam jej polož jenžto halí vlas můj šedý Jako na labutím peří bude na něm syn tvůj spáti při bouři se kolébati s bleskem zlatým sobě hráti Mezi mračny mezi hromy vpije smělost žár a vzdory nepozná pak bídné bázně bude sluncem Černé Hory Ale matka Černohorka váhá leskně hledíc k mrakům Převysoko lepá skálo předaleko mým to zrakům Jak by děcka střehly v mračnu sám jen Bůh kam s hůry shlíží Oč že matčina by láska úsměvem tam vnikla stíží Tam ni matčina ho slza nepožehná tokem svatým syn by s matkou neviděl se oslepil ji bleskem zlatým Vážně praví šedá skála Zavolám ti tedy s výše větřík volný libovonný zkolébá ti synka tiše Ladně hybné jeho křídlo jako křišťál prosvítavé vpustí k němu lásky úsměv lásky bdění pronikavé Ale matka Černohorka rozvažuje váhá znova Oj ten větřík dobrá skálo druh je bludný bez domova neví kam ni odkud letí nemá vlasti nezná matky bratra jemu sestry není čím mu bude syn můj sladký Jakž by větrův dech jen chladný na mé robě láskou dýchal Odvál by jej perutěmi rodné matce rodné zemi Uznala to moudrá skála přemítala potom praví Otevru ti tedy matko podzemní svůj úkrov tmavý nejdražší ti vydám poklad tajemství to svoje tklivé sladké dítko srdce svého čerstvý pramen vody živé Rozvlním jej rozkolébám vlož mu robě do objetí ať si hrají neviňátka ty dvě naše sladké děti Ale matka Černohorka takého se druha leká Živý pramen milá skálo kam ten plyne kam ten těká Do bujné by řeky proudil s bujnou řekou do jezera z jezera by dál se houpal do moře se šumně dera v moři spěl by k cizím břehům zapomněl by vlasť kde rodná ne to není kolébavka černohorské mládi hodná Znova zkoumá šedá skála jak by robě zkolébala Nuže matko Černohorko znám již lože tvému synu Chceš li by se ze sna vzbudil na junáka na hrdinu sešlu tobě orla s hůry ať jej na svém křídle houpá v mrak s ním krouží k slunci stoupá jako střela na obzoře Ať jej učí orlem býti rekem reků Černé Hoře Vzkřikla matka Černohorka Budiž skálo požehnána květem růží obsypána za svůj důvtip za svou radu Na orlím se křídle houpat hoj toť kolébavka pravá černohorské mládi zdravá Ale ještě moudrá skálo jasnou radu dej mi jednu by mi mohla křídla narůst ať se za svým orlem zvednu kdyby umdlel na nebesku abych mu je podestlala kdyby klesal rázem blesku bych s ním klesnouc umírala Mateřiny lásky slova tvrdá skála uslyšela zachvěla se touhou sladkou prsa její zkamenělá v srdci jejím ryzí zlato rozžehlo se roztavilo ve ztuhlé se její údy jako vroucí život lilo zatepalo srdce skály ztrnulé se lokty chvějí kolem děcka s něhou lásky pohnula se náruč její slunným dechem teplá skála oživena oddýchala a již děcko černohorské sama v klíně kolébala Nevydám tě orlům skalním pacholátku skála šepce na svém lůně chci tě houpat jako matka na kolébce Zde mi vzrosteš zde mi zkveteš na junáka na hrdinu v loktech mých se v reka ztužíš skály synu můj ty synu Ale matka Černohorka přiskočila jako lvice vyrvala své dítko skále zlíbala mu černé kštice zlíbala mu očka černá snědé líčko ústka sladká žárlivě je přivinula k zbouřenému srdci matka Nevydá tě skále tvrdé srdce matky srdce hrdé V mužnějšího tebe reka nežli skály kámen horký vykolébá něžnou láskou srdce matky Černohorky Víc než v jejích tvrdých loktech skály synu můj ty synu utužíš se na mých prsou na tom srdci mateřinu Usmála se šedá skála čelo její vyjasněno Ráda vzdám ti syna v lokty matko reků statná ženo Odchovala bych v něm sílu vzdor a zápal ve svém družství ale matka Černohorka ještě víc v něm ztuží mužství Kolébala Černohorka na svém srdci mladé robě skála jako pramáť šedá žehnaly mu matky obě JAK VELKÁ ČERNÁ HORA? Beg dokouřil však zapomíná v ústech svůj čibuk přec a v zamyšlení čeká ba číhá s trnutím a tajnou bázní kdy zaslechne již posla rychlé kroky a hodiny se jemu věky zdají V tom zahledne že Srbín černohorský jenž v otroctví mu jat a raněn vydán se kaboní jak horské mračno stojí a bičuje svým břitkým zrakem bega Zpět rychle beg svou pyšnou hlavou hodil rty rozšklebil z nich prázdný čibuk pustil i pošoupnuv se na koberci pestrém v nějž bulharských kdys děvic útlé prsty svou hebkost vetkaly byl jako z dechu beg nohy zkřížené jaks narovnával a z levé teď mu sklouzla skvostná trepka již vyšila kdys jatá Srbka zlatem Patř ďaure ven beg osopil se chytře by Srbu skryl jak malinkou měl duši a hrdinnost by křikem jemu nalhal Tam zírej ven a dbej zdaž ze hromádky těch kamenů kdež tvůj a tvojich pelech jenž státem být se chvástá Černohorským zdaž odtamtud můj Mustafa již běží mi povědět jak velká byla výhra Již divno mi kde lenoch ten se toulá Vždyť od voje jenž s pašou Suleimanem tam ďaury hnal v jich vlastní skalní brloh sem k Nikšičům přec není cesta dlouhá Byť Suleiman byl proletěl ji celou tu pidiříš tož od něho až ke mně přec doběhl by mezek za nedéle než nardžile co vykouřil jsem vonné Tak blabole i laje vlasti orlů i sokolů jsa s chloubou šťastně hotov beg úsměšně teď šilhal po junáku a laskavě jak jindy tváře děvčat si v odměnu své brady plíseň hladil A junák tam hej nebýt v řetěz poután zle begovi as bylo by se vedlo Vždyť dobře měl to baba vypočtěno žeť jist i tchoř jenž dráždí orla v kleci Jak mračný sloup stál pohaněný Srbín zpod čela vzdor a nenávist mu jiskří jak z temných skal když ořů podkovami je nepřítel v ta hrdá prsa bije Beg rozkazem by stokrát mohl hřímat Srb neslyšel on bega nechce slyšet Stál bez hnutí a s hořkým hněvem pravil jak dýky hrot své každé slůvko brouse Zdaž begu víš že pravoslavných míra jest jinaká než míra prorokova Srb neměří ti na kotouče dýmu jež z nadržile se valí chřípí begů tak nevyzvíš jak velká Černá Hora Víš kdyby tam ty skály nestrměly a za nimi zas jiné živé děsné jež číhají tam jako skryté hromy zrak hrozivý a pušky mají dlouhé i čpavější než nardžile tvé vonné a kdyby zafičel jak mračnem kule tvůj Suleiman těch skalných obrů ledvím skryt puškám těm jež nabity jsou hromem a vyletěl až někde u Cetyně pak byl by tam již věru rovnou cestou a Mustafa by vítězství ti hlásal Víc nemluvil již Srbín náhle němý neb Mustafa jak horká vletěl kule jež dopadnouc se rozstřikuje v oheň tak zasršel též otrok chvatnou řečí Mějž Allah dík tak chroptil beze dechu a ke hrudi z níž roucha cáry visí tvář naklonil v níž prach se potem smývá a jeho zrak se blyštěl jako zpitý Jsme v Cetyni Beg vskočil na své nohy a Mustafa mu podal ze zaňadří list zpocený A beg tu četl četl že Suleiman se octl před Cetyní v šíř proletěv tak rázem Černou Horu a prorokem se dokládaje doufá být v stolici než posel dojde s psaním Hej poskočil si beg s tou jednou trepkou až posmekl si vážný turban stranou Ba guslar kýs jenž hlásal jeho skutky též o něm pěl že s důstojnosti škodou si zavýskal a prsty k tomu luskal On zaslechnuv jak junák zuby skřípal prý radostí a veselím se neznal Co Mustafa si za svou službu získal to neznámo i tomu chvalopěvci Z dnů báječných sic chovají se písně v nichž begové se za radosti menší svým otrokům a milcům vděčí zlatem však praví se že mrav to nepamětný a písně ty že jsou až příliš staré Nuž Mustafa se s prázdnem tuším klidil Však obsypal beg za to Černohorce ač slovy jen He slyšíš synu babí kam děly se ty děsné živé skály Jsou o hlavu teď nastokráte nižší o tisíc hlav jest Černá Hora menší a o tolik též dlouhých pušek kratší Teď otevřel ti velký Allah oči teď otroku se pokoř svému pánu Teď shýbni vaz a nacpi zas mi dýmku ať přeměřím si znova zakouřením jak daleko jest z Nikšičů až v Cetyň Hej rychle hej A beg svým tělem škubal a nadul se až div se nerozpukal v tom obrátiv se k Srbu nazbyt mrštně tak vyhodil svou druhou trepku maně že jako pták se kmitla přes zábradlí Beg zasmál se Běž ďaure běž mi pro ni Však víš li kam Nu věru nedaleko oč trepka má že padla na Cetyni Beg s chechotem se sklonil přes zábradlí bled najednou však zavrávoral nazpět stál kamenný jak černohorský balvan Srb naslouchá a slyší z dola vřavu Hoj poznal vás ten junák v pouta spiatý znal dobře vás vy bitých Turků vřesky Toť nejsladší mu v širém světě píseň toť andělských mu guslí krásné hraní Nuž begu nuž teď volá Černohorec tys pravdu měl že než by došla dýmka tak z Nikšičů jest na Cetyni blízko však z Cetyně až v Nikšice jest blíže Tak zázračně se zkrátila ta cesta že nardžile jsi ani nenakouřil že otrok tvůj ho ani nezapálil že nezvedl ti ani spadlou trepku a již tu zpět ten Suleimanův zástup jak stádo koz se divým skokem žene již vřeští v sluch ti vítězů těch mekot jim skály teď jsou v cestě věru hračkou Kde skulinka kde v skalách jaká dírka z ní vyvržen se třepe zbitý Turek jenž odnáší si co mu zbylo údů ba věru mním že mnohý ztrativ hlavu přec utíká jen když mu zbyly nohy Tak vítězní jdou Turci od Cetyně Nu rychle spěš s tím zbitým houfcem dále neb za Turky tu budou Černohorci vždyť znám je přec a vím jak Turkům hrají Hoj zkrátili jim od Cetyně cestu ba rovnati ji balvany z ní rvali a metali je na turecké hlavy Tak begu tak ne troubelem tvé dýmky tak naměří se Turkům Černé Hory Ba kdybychom i měli hory lámat a skály své si v kousky rozškubávat my budeme je vrážet v mozky Turků byť se zemí se srovnaly tou prací A nyní běž A beg tam trepky nechal MOŘSKÝ ĎÁBEL. Děl ranami se břehy rozhučely až Siného se moře hloubky chvěly a hlavy hor jak vážná čela carů dnes v dálce kol si mraky odestřely tak v šedinách zří obnaženy k Baru kde junácký vlá barjak z citadely Svět s nebesy to přísahají věrnost a sklánějí se s dary Černé Hoře hoj z východu jí slávu skládá zoře a na západ jí k nohám skleslo moře Jak ve propastech kol to asi výsklo když bujarý ten příboj vzdorně hřmící jejž potvorné jho Turků po věk tisklo se vyrval jim že marno jim ho stříci jim otrokům když bouřně hlásíc válku jak tisíc lvů jak horda světoborců hruď svobodnou jim stavíc v šíř i dálku se vrhlo moře v lokty Černohorců Ó moře Siné obře v hávu zlatém již slávský jun ti vzdal svůj pozdrav prvý zmyl v tobě zbraň teď snoubeni jste krví onť pobratimem tvým a tys mu bratem Hloub zahřměla tak jásající slastí až otřásly se břehy od základu co stálo hor kol kolem na oblasti ty ozvěnou si houkly do souladu i zpěněná jak zapěla to řeka k níž hledí troska Obodského hradu zní útrobou hned Obodské to hoře až ohlas ohlasu se v slujích leká jak šumot perutí jak dusot oře tam jeskyní to hlučí ve prostoře hned mezi stěnami to skokem těká mam divoký to v šerých klenbách tropí až zvoní otřasem jich krápnikové stropy a tisíc ozvěn šepce Moře Moře Tu mrtvých skal se tajný život chopí a náhle vzrušen ve snách Crnoj Ivo svou trhne pravicí z níž třaskem padne kopí Vstal z klínu vil a s těžkých víček střásá sen staletý jenž duši obestýlá jak stříbro tam jež klenbu sluje pásá tak jeho kadeř skví se sněhobílá skal tuhá kamennost jsou jeho rysy a jak dvé krápníků s jich stropu visí tak dlouhých knírů sníh mu k pásu splývá v nichž zarostlá jak v síti zbraň se skrývá však v pádném rameni je zřít kov síly a zrak jest mlád jak žárné oko víly Vstal z klínu vil i volá zjařen divem Již zvete mě vy uspávačky ladné již budíte mi den můj v hrobce chladné a junáctví mně v srdci bojechtivém Jest chvíle má Již jednou zdálo se mi že Kotor upiat k naší rodné zemi jak démant zdobilo ji moře Siné však minul sen Zdaž nyní nepomine Jest chvíle má Aj vzhůru orlím vzdorem ať zakrouží můj barjak nad Kotorem ať nepřátel již kleté panství padne ať mizne jich co písku pod přílivem Již se mnou vzhůru družice vy vnadné jak na svatbu již v letu vítězivém již nevěstu chci svatat Černé Hoře již v náručí chci unést Siné moře Již pozdě jest mu vece víla mladá a barjak zdvižený mu z ruky padá Dnes praotče ti není na Kotoře svým Černohorcům vysvatati moře již Černá Hora sňatek s mořem slaví již krása mořská s junáctvem se snoubí Hoj slyšíš jak to zadunělo z hloubi až otřásly se šedé horstva hlavy Z hor Černých pozdrav letí na Dinarské hřmí junácká to sláva z tvrze Barské I naslouchá tu žasna Crnoj Ivo kol dozněly již krápníkové stropy a v klenbách ztrácejí se ozvěn stopy jen jako povzdech po přestálé boře zní ještě sladký šepot Moře Moře Též povzdechl si z hloubi Crnoj Ivo Ó spatřit je jak leskem luny hoří jak hladinou mu sněžná plachta pílí a rozehrán se delfín z hloubky noří jen okamžik to zřít jen jednu chvíli Hruď se mu dme a svůdně prosí víly Pojď vládce náš a veď nás na přímoří Pojď vyhoupni se na bělouška lehce jen poslyš jak již nedočkavě řehce Již zvoní stříbrem podkov již tě zove již na něm čeká sedlo purpurové a hříva z vrkočů mu rozpletena jej oblétá jak mořskou vlnu pěna Již vojvodo vstup ve střemeny zlaté a chop se nám již uzdy démantové Ó pojď jest noc a dálna ještě zoře pojď pozdravit pojď vítat Siné moře I lahodí mu toužebnými hledy vlas rukama mu bělostnýma hladí a prosbami jej vábí na výzvědy kam nezdolná jej vlastní touha vnadí Již bělouše mu nachem osedlaly a zlatý střemen drží mladá víla již v pravici mu třpytnou uzdu daly a rozpletena vlaje hříva bílá Tak v kruhu vil již jede Crnoj Ivo již v tichu jeskyně jdou šumným chodem tmou hlubokou se dlouhá cesta vine až vyšli v noc Kol vlají roušky stinné a měsíc bílý vchází nad Obodem Jdou s rozkoší pouť jejich v let se míhá a za nimi se měsíc výše zdvíhá Ó letí v noc všem Crnoj Ivo v čele mha oblačná jim vzdušnou cestu stele Jak slastno jim v tom volném plouti vzduchu jim odvěkým to vězňům temné skály V tom zavál tichem slavný výkřik duchů Ó moře moře zhledli v šíř i dáli Tu před nimi se rozprostírá šumné tak zářivé tak tajemné a dumné tu lichotí se ku břehům tak hebce tam bublajíc se o skalisko pění tu slavný slib tam tichý pozdrav šepce a ku břehům zas vyzní v políbení jak tisíc úst se tisíc vlnek shýbá a toužně tisíckrát ret země líbá Kam stačí zrak Ó všude moře svítí kraj hvězdný odsvitem jen jeho zdá se a v mořskou zeleň vzduch svou barvu nítí i měsíček ten v moři lesku bludný jak víla mořská v panenské je kráse Ó moře v něž i paprsek ten cudný jen s chvěním dopadá Ó moře skvoucí kdy v zlatých tepnách tvých co píseň vroucí to klokotá kdy halíš v zlato řásné svých ňader hloub Ó moře moře jak jsi krásné Zdaž lilie to na přímoří zkvetly Vln kadeřím zda vinou věnec bílý Ne v písku tam jenž zlatými hrá světly to děvic kruh toť Obodské jsou víly tam usedly a v dálku třpytnou hledí zda vzpluje z vln tam posestrica volná cos mihlo tam i žádná slůvka nedí jen v bledou tvář se line slza bolná a víla nejmladší si vzdychla touhou zříc vílinu tam v moři stopu dlouhou toť zlatý vlas jejž za ní vlny nesou vlas perlami a světluškami spiatý S řas mladé víly hor se slzy třesou a kanou v zlato vln co deštík zlatý hle nebesa jak zrcadlo té krásy též pláčí zlatý déšť jenž v moře spadá v tom zavál vzdech to děvic ňadra mladá se touhou zachvěla Hle moře hrá si tak svobodné a jim zas v hrobku jíti Tu soucitně jim k nohám uléhá si vln tichý rej a vodní řasy v síti jim k potěše tu drobné rybky loví proud vynáší tu šperk jim koralový a lastury jim hází v bílé dlaně tvář měsíce jež na vlnách se svítí jak oko mořské usmívá se na ně Své náručí tu rozpial Crnoj Ivo on jezdec duch tam na skalině stojí Bar lepý Bar má po pravici svojí a nad hlavou mu měsíc žárem hoří Kol tichne vše neb Crnoj Ivo žehná moři Bůh nad tebou a svatá nekonečnost nechť vyslyší jak blahořečím tobě Zrak oslnilos mně jenž viděl věčnost a jí ty stvořeno jsi ku podobě buď naším na věky a matkou zlatých věků jak tebe zřím tak slavné plné skvoucích vděků ať velebná jak tys nám z tebe síla vstává a spanilé jak tys nám klín tvůj dary dává tak obrovská jak ty buď volnost našich reků a věčná jako ty buď Černohorská sláva A nad moře svou spiatou náruč třímá tak Crnoj Ivo s ním se obejímá a moře jako v jednu vlnu slité se valí v odpověď a v skály hřímá kůň zařehtal v to ržání hromovité pak ztichlo vše a moře v lesku dřímá Jun s podivem se křížem žehná v člunu v němž vyjíždí si na lov nocí pozdní i volá Crnoj Ivo k rybákovi junu Však navrátím se v Obod než se rozdní nuž ponoř síť ať zvíme co nám chystá moře a jaký dar v den první podá Černé Hoře Jun rybák hlasem tím se zachví v barce i vzhlédne výš a vidí vojevodu starce jak z jiných světů jest to převelebné stáří a divný oheň plane v rekovité tváři Co jako labutě to k vojevodě slétá Co jako lilie to na přímoří zkvétá Dvé zraků k rybáku se luzně kmitlo nocí on prosbě podléhá těch očí zmámen mocí síť ponořil a teď ji z hloubi lesklou zdvíhá Ó jaký skvostný lov a jaká jeho tíha Co měňavých tam rybek jato leží Jun přirazil a složil kořisť na pobřeží Však čím to as že rybek ubývá mu v síti proč mizí zas a zas Kam jen se mohly díti Již poslední tak třpytná jako stříbro ryzí se mihla jen a v hnusný dravý jícen mizí již zhltila ji hrozná zubovitá tlama a na dně sítě leží děsná ryba sama dvé očí příšerných se kalně z hlavy třpytí a nechať líné bahnem osliznělé tělo dost ohavně již lupem dravčím naduřelo přec jeví tlamy škleb že nic jí nenasytí I zírá Crnoj Ivo zírá na netvora Toť prvý dar jejž z moře bere Černá Hora Ty moře krásné toť tvé požehnání Tak slávu svobodu tvá hloub nám věští Toť známka naší velkosti a štěstí Ha znám tě stvůro znám tě na potkání V zbraň Crnoj Ivo udeřil tu pěstí kůň kopyto pak vrazil v netvorovu hlavu Tys pustá závist nenasytná kletá jíž bědné národy jsou za potravu Tys za krev naši hnusný nevděk světa tys běsný zisk jenž lup svůj dravě smetá tys kupčící ten mrzký světa Babel ha znám tě vrahu znám tvé jméno mořský ďábel Zjev rybáku zde našim z jitra na pobřeží že vzkázal Crnoj Ivo ať se střeží Jun vyděšen tu vzhlédl k vojevodě v tom zabělel se blankyt na východě hlas kohoutí se ozval duchům zrádný a jako vítr mizí rek i víly kam zalétli jen pruh se zachvěl bílý jenž daleko se ztratil na Obodě již zbyl tu podkovy jen otisk pádný jímž ohava krev černou chrlí z čela a duše junova se v mdlobu potácela Teď výš a výš se šerý blankyt bělí až zjasnilo se moře v denní kráse dni k pozdravu hřmí střelba z citadely z níž veselí a jásot rozléhá se Jen rybák dřímá tam co zkaměnělý jak Crnoj Ivo o němž jemu zdá se Pak divoce se vzruší z hloubi spánku dvou očí hledá rdí se od červánků Byl sen to Či chce nás ten Babel zhubit Zří v síť jest mořský ďas v ní ale lvem ubit I. VĚZEŇ Chytli Turci Černohorce s obvázanou šedou hlavou chudák zedrán jedva oděn o berli šel sukovité veda mezka kulhavého Výskli u vítězoslávě jaký že jim strašný junák lstivý ďábel černohorský do rekovných padl rukou Pustili naň chutě hrůzu Zajatče naň křikl vůdce oddej zbraň a křivý sochor ode vězně vážně přijal U válečnou vydej kořisť při sobě co chováš statků mezek tvůj ač trochu kulhá mně co vůdci právem patří mužstvu svému za odměnu ponechávám na dělenou ostatní tvé všecko jmění Mužstvo na svůj čestný úděl chtivě hledí však by bralo ale věru při sám Allah není na něm oč se dělit Přísně dí zas vůdce k vězni zamračiv se pod fez rudý až by nikdo neuvěřil co je hrůzy v jeho brvách zataženo pod tím fezem Tvoje hlava Černohorče soudu pomsty propadává drahého li žití želíš vykoupíš je a ne draze Pověz kam to s mezkem kulháš po hranici hercegovské A tak ostře hlédl vůdce vězni v oko přimhouřené že i kdyby Černohorec duši měl až dole v patě pohled onen by jí projel na dno až a dnem až z paty Plný fez já sázím zlata které příště ukořistím žes mi jistě opozdilcem za posilou černohorskou která veze zbraň i špíži hercegovským odbojníkům Mluv sic hlavou vzdor svůj splatíš Otřáslo to Černohorcem nebo aspoň jeho knírem Milost mocný velký bašo šeptal rtem se tetelícím Ach tu vetchou bílou hlavu vykoupit li musím pravdou nuže bašo pravdu měl jsi táhnou naši ku povstalcům Kudy zvolal vůdce Turčín jenžto nebyl sice bašou ale mohl jím se státi Jest jich mnoho Vezou špíži Hojnost vězeň odpovídal jest jich asi ke stu mužů asi ke třiceti mezků s rýží kávou pomoranči s medem v celku s lahůdkami neboť tolik vím co pravda že ti horští odbojníci žijí hrozně labužnicky Naslouchali oněmělí s vypouleným zrakem Turci vyhládlé to bylo mužstvo vůdce sám měl laskominy Kudy táhli křikl k vězni a hle starý Černohorec poplašené klopil zraky Kudy táhli ryčí mužstvo a již vězeň mhourá stranou kde dva šeré skalní hroty opodál ční nad obzorem Ha co to tam v strmé výši zakmitla se mezi hroty hlava puška černohorská a než malá přešla chvilka hlava druhá pak zas třetí Nestřílejte na ty ďábly Turčiskům jich vůdce velí lapneme je bez povyku Ty pak ukaž bídný ďaure kudy se jim dostat v paty Bambitkou mu vůdce hrozí šedý vězeň rozmýšlí se rozmýšlí se ale krátce Pro několik pomorančů pro nějaký soudek medu nezahyne Černá Hora a já přec svou hlavu spasím A již vězeň Turky vede odkud vstali v tábořišti zanechali silné stráže a pak mezka kulhavého Marno pěti o těch srázech o klikatých rozsedlinách o hřbetech těch řízně úzkých kudy vězeň Turky vedl zrovna jako přes most onen nad peklem co vlas jenž tenký moslemíny vede k ráji Až pak došli hrotů skalních mezi nimiž běží stezka hle tam junák samojeden bez mezků a pomorančů stezkou vzhůru kráčel vzpřímen by jej z dálky vidět bylo po rukou pak nazpět slézal k zemi stlačen jako ještěr Kolikrát tak dnes byl přešel násobě se zrakům Turků kteří až tu z blízka zřeli jak jsou krutě oklamáni Palte soptil vůdce v zlosti junák sám však střelil v Turky v dýmů hned jak dým se ztratil A též vězeň s výše skály přes hlavy jim skočil mžikem kamení tam zahřmotilo smích se ozval pak to ztichlo Vrátili se v tábořiště zabité tam našli stráže po skalách krev rozšlapanou množstvím noh a kopyt mezčích jediného pomoranče nenechali jim tu hosté kulhavý jim zbyl však mezek II. BALLADA. Z mrákot jun se vzpjal Sám dlí s jitřenou a s Hospodinem v ranním svitu růžovém a siném nad mlhami skal V orlí zahnán výš co již dní a nocí na smrť zírá ana Turčínů jej smečka svírá ve střel žhavou mříž V zlatý vhalen mrak na strmé dlí prohlubiny lemu přestupné jen blesku orlu jemu Turku nikdy však Sám jak orel jat neskloní se zlotřilému davu nechť již nemá střel a mdlou mu hlavu matou žár i hlad Vzdej se hřmí naň hlas z dola z mlh kde Turci kol se plazí Vám To nikdy zbabělí vy vrazi Palte hřmí to zas Sleť v tu lačnou hloub třeštěnce ať sup z tvé pýchy tráví zbojnické jenž svobody a slávy jedinýs tu sloup Vzplály metly střel vzbouřen spánek skal a junné slunce první blesk šle s blankytného trůnce mrak se odestřel Vzpřímen k výši rek z prsou krvácí Že sám tu zmírám zástup tisíců kol sebe zírám Hospodinu vděk Za těch vlastí bol za svobody pláč hle s jasnou tváří letí mstitelé zbraň bleskem září Mrtev padl v dol Již ho nevězil houfec otroků rek padl přímý sám však zástup s meči plamennými vstal a zvítězil III. VYZVĚDAČ. Nad povstalců táborem přes hroty a drsné sluje na stráž s bystrým pozorem junák do skal vystupuje Hle tu pod ním na svahu půlí těla Turek visí v junákovi ke vrahu soucit budí siné rysy Prve bolně tichý sten v zoufalém teď dozněl skřeku Milost mně Jsem rozdrcen srázně spadnuv na útěku Junák měkce v duši tknut stoupá žitím pohrdaje vrah kde v mroucí trosku ssut u propasti chví se kraje Již jej zvedá však co zří Turek vztyčen nezkrvácen zrak veň vbodá ještěří jenžto v sloup již zdál se zvrácen O junovo rámě teď hrozivou se opřel silou Nevystoupím v skalnou zeď s hlavou od ran těžkých zpilou Dolů sved mě brachu však ukaž stezku znáš je všecky A kam blýskl zpupný zrak zřít hle v tábor povstalecký Chraň se vzdoru Obří dlaň juna na kraj srázu tlačí Ale jun se vrhá naň soptě hněvem Vyzvědači Hade Marným byl by boj žít neb umřít lze jen spolu na cestu se ďáble stroj v povstalecký tábor dolů Nesmí zrádně s našich skal slídič bratřím v srdce zříti Silou sílu vzdorně spial střemhlav s Turkem v hloub se řítí V HLOUBI TEMNOT. Černavých větví již zakrývá clona požáru příšernou zář zoufalec prchá v les pustý však ona drahá ta žena zda v loktech mu skoná V patách mu lupič a žhář Zmrtvělou našel ji v planoucí chatce ji svoji duši svůj dech Zmrtvělou tiskne ji divě a sladce k šílené hrudi a na křižovatce propastí klade ji v mech Bezdechá půlnoc to v bosenském lese temno jak balvanů tíž svírá se vůkol a k nebesům pne se kde ani zásvit clon černých se děse nevplyne v truchlou tu výš Hvězdy jak vězni jsou v bezedné chmuře nebe jak zapadlé v hrob Bůh sám jak ztracen v té utuchlé hůře neslyší v mukách jak bezmocně zuře zoufá si oň jeho rob Bezcestí kol Kdež on břímě své složí před vrahy v bezpečný krov U nohou propast a pod nimi hloží nad hlavou pusto a kletba má Boží v zápětí katanský lov Turků tam vřava zde vlků zas vytí zkázy kol šklebí se kel Kdež dravý bol ten v nějž zakleto žití vzteklicím ukryt jež hrůzou se sytí v klidu by dobušil směl Dýše jest mrtva Ó jaký že bude jaký však byl její los Bouři mu v srdci ať zlověst si hude kroť je a dráždi ty domněnek blude lichoť a běsně mu hroz Marné to tuchy ta ústa když něma Pečeti nerozlomí Čirá ta noc Ó že soucitu nemá nerozpne mrákotně nad čely dvěma věčné tmy bezvědomí K bezduché v matném jak snění se chýle v mrtvou on temnotu dí Rci mám li umřít a s tebou té chvíle utonout v bezdnu kde nalezlas cíle nic kde nás neprobudí Ó kam v to žití v ten děs tebe skrýti Usnu ty pevně li spíš Jak po ní sáhl a chlad její cítí slyší hlas temný jak ze hrobu zníti Dýku li máš jen vše zvíš Zíral a zřel jenom neproniknutý příšerné temnoty val Vytasil dýku jak povel chce krutý blýskl se ve tmách jen hrot její kutý stín jakýs v ruku ji vzal V duchovitou onu chvíli a stmělou co se tam dělo to as Stín vrací dýku mu v pravici chvělou děsno on cítí zbraň vlahou a vřelou slyší pak jemný ten hlas Umři Nám skrytu ni útěchy není taký to za mnou je los V noc tu tě zovu jež bez probuzení však tuto dýku z níž krev má se pění vláhou své odvety zros Taký byl osud tvé zdrcené ženy jak osud tisíců žen Ó za ty skřeky ten třas a ty steny volá hrot dýky té zakrvácený Zločin buď souzen a mstěn Umři Již čekám Však umři mi v boji ďáblů jenž ohromí vztek Ó všechen děs vroucí v krve mé zdroji zná jej ta dýka jen ona jej zhojí umři co dýky té rek Dozněl hlas v temnu noc výjev ten halí v zem padla dýka i zní hrot její soudný jejž krev ženy kalí protkal půl světa z ní pomsta se valí očista rodí se z ní RŮŽE BULHARSKÁ. Vy sladké růže na bulharských ladech tak medoústé v rozkvétání jarém Ó co jste vydchly vonných slz a vzdechů co mladých duší pro ten bašův harém Což odervaly ruce zotročilé vám stotisíců slastně puklých poupat by mohla otrokyně v hnusném poutě se v jedné kapce vaší vůně koupat Jak vymučili lásky sen vám ze rtů by vonnou zpověď vssála jatá žena a kouzlem tajným z vaší mluvy zpilá v tu vilnou náruč klesla omámena Což kupčili a vyvážili zlatem tu krůpěj vyroněnou smrtí vaší Když perly odalisce ona zrosí a potom slza což jest perlou dražší V tu krůpěj vyplakána vesna lásky i volnost blahá růžná rozkoš mládí což divu že ta vůně moslemína v ráj ve hurisky zemské lokty svádí Té vůně dech ta jatá duše růží jež vála volně k slunci nad východem z pout křišťálu až do červánků vnikla jichž vy jste dcery podobou i rodem A když ta zoře krvepurpurová jak prapor vedla junáky a muže když vydali též oni krev i duše hoj ne li pro vás bulharské vy růže Když vyletěly blesky msty a vzdoru z tak mnohé ruky potud hanbou spiaté zdaž nebylo to pro vás růže krásné by též jste kvetly na svobodě zlaté Již ověnčete krasavici volnou ráj vdechněte jí v tiché s junem scházky již bulharským jste skráním vykoupeny vy sladké růže svobody a lásky BULHARSKĚ VÁNOCE. Nebijí to kulky v těla Turků běsných pomstou vysvěcené kletbou požehnané neduní to zápas po úvalech těsných kudy v dumku noci výskot pušek vane ale rány v hory jako v mocné zvony hlaholíce slaví pravoslavný svátek nejsvětější večer spíná hvězdné clony nad kolébkou božskou Z dvorce nízkých vrátek dvorce zbořeného s černým sžehlým krovem v šero svatvečerní starješina vyšel mocných hvězd se pytá šepotavým slovem pytá se i země by z ní věštbu slyšel neb co svatý oheň ani vítr z dáli ani čisté vody nemohly mu říci to dnes v tajné chvíli až se pohnou skály z duše země zví svou duší žalující zví to s hůry dnes až otevře se nebe Ó kde najdu dítě Božano má tebe Sněžnou hlavu kloní k posněžené zemi co to zdvihá příkrov bělostný a němý Kouzlem vzrůstá z půdy před užaslým okem dědinka hle rodná jak tu druhdy stála ale z jejích prahů krev se řine tokem z jejich krovů požár v nebes líce sálá z rumu jejích dvorců lupič hrabe plen a kde statku není z pustých bídy chatek dravčí lačností rve hrůzné skřeky matek děvic úpění a mroucích starců sten ve svatyňce handžar vráží v prsa žen nemluvňátek těla kopytům svých koní podestýlá s chechtem kudy v rej se honí nad zející spoustou hrobů vyloupených pod jasany s květem junů oběšených Svatvečerní šero hvězdným stříbrem kmitá dědinečka spustlá dřímá v sněhu skryta něžně uchována ale nezahřáta jako mrtvé mládě pod labutím křídlem každá chatka v růvek měkce pozaváta blahu milých duší však již není sídlem A ty drahé hlavy všecky ježto padly ty již v posvěceném hrobě dávno zchladly a ty drahé hlavy všecky ježto zbyly ze skrýší se horských dávno navrátily všem zas večer svatý v domovině kyne Jen kde Božana mé dítě kde as hyne Země čarověstná nemá odpovědi Oko zpytující v boží světla hledí kde se k bílým horám zářné písmo hvězd z přehluboka modra svaté noci sklání jako zlatým plodem těžká ratolest blahé souhvězdí tam dává zvěstování Sady kvetou písní zvučí háj k břehům zdroje jak by brav to bílý drobné vísky z jarých niv se chýlí lidé volni život jako báj Dětem šťastným otec hrdý požehnává v Bulgarie žilách jarost propukává a co sluje domovem to ráj Svatá noc to věstí Již se slunce rodí jež tu sirou bědnou raji osvobodí vstane nový den a nad Bulharskou říš pravoslavný svatý Nazarénský kříž blýskne v slunéčko jež světu zavévodí Všickni budou svoji všickni budou šťastni volni sobě drazi jako bratři vlastní družno bude i té sirotečce chudé Jen má Božana kde v dáli úpět bude Němou řečí bolu mluví noci vzdechy milosrdné hvězdy nemají proň těchy A již rodná čeleď svatvečerní chvíli pozdravivši střelbou v tichý dvorec pílí děvušky i muži mnohý s ranou z boje vdovy přivinuvší v lokty děti svoje kráčejí tak vážně v patách starješiny každý sirý a přec žádný bez rodiny spolu nesli žalost naděj nesou spolu k štědrovečernímu vcházejíce stolu Útulno tu jasno ve sváteční síni vánoční již badňak plane na ohništi stěny zdobí smrčí na němž taje jiní až v něm tisíc rosných démantů s blyští postřena je země lučin žatvou vonnou spustošené okno hvězdnou nebes clonou K modlitbě to chvíle tklivé okamžení Všickni rozžehli již posvěcené svíce všickni bratrské druh druhu políbení tisknou v líc Mír boží slavně volajíce s tuchou volnosti v muk zašlých vzpomenutí v slastně velebném si dlí teď obejmutí Jen mé jaté dítě v otroctví se shýbá Božanu pes Turčín teď snad vilně líbá Ale hlasně zazní sborem ze všech retů Kristus Bůh se rodí Vzešla spása světu Starješina zrak i ruce k výši vine Veleben jsi tvůrce soudce Hospodine Tys dal Krista otče v oběť spáse světa však tys Krista chránil před Heroda katy a kdo mrzce ničí děcka život svatý budiž mu i ruka buď i duše kleta Krví syna tvého krví našich synů štědrou krví spas nám Bože domovinu Pěti padlých synů žití v oběť skládám za Božanu svou však soudný účet žádám Jí kdo jenom zkřivil jeden z drahých vlásků nad hlavou mu v zkázu obrať nebes lásku Ji kdo mučí dítě nevinné a čisté vyvrz jej i z vrahů věčná spáso Kriste V kámen ztuž mu paži v propast změň mu lože hromem spal mu duši zatrať jej Ó Bože Modlitbou tak divou trne celé kolo však po sterješině tiše ji se modlí Vstal tu chlapec bledý přiblížil se polo oči jeho temné starci v hled se vbodly silná ruka dětská v třinácté as vesně lesklý jatagančík v pěsti třímá těsně mladé čelo stíní těžké chmury let a v to ticho kolem hlesne siný ret Myslíš starješinko že Bůh soudce dřímal sveřepý když Turek Božanu ti jímal Když nám sžehal naší krví hasil chaty z nás kdo nezhynuli kol se rozutekli tři jsem viděl Turky děvu k horám vlekli Božana to byla ruce na krev spiaty přec je vznesla k nebi s děsným vzkřiknutím Dej Ó dej mi umřít Bože slitovníče A já v skalách ukryt přiskočím co lvíče turecké tři pušky houkly mžiknutím a tři nože blýskly Minuly mne rány strašně vrátké chvilky jen mi k činu přány Suď mě Hospodine suďte lidé bratři že můj jatagan se neodvážil na tři Viz mě starješino proti vrahu svědčím tresci konej pomstu vyznávám se klečím Než by vzteklý Turčín Božaně byl pánem sám jsem posestrici zabil jataganem Temně k starci hošík pevným okem vzhlíží na jeho li hlavu sudba již se níží sudba že kdo vlásek Božaně jen zkřivil nehoden jest kletý aby Bůh jej živil Mlčí rodná čeleď výděs v bledých tvářích každá duše v tísni jako v dravčích spářích v každém srdci postrach v každé tepně tíha každý hled jak sklenný starješinu stíhá Hle již nahýbá se k Božany své vrahu vztahuje naň ruku na skráň mu ji klade oko tone v slzách v bolesti a blahu ret pak dí Mír boží a již čelo mladé líbá se s hořem vděkem v jásotu a chvění za dítěte svého hrozné vykoupení Tu pak starješina v mužném vyvstav pláči jatagančík hochův jejž mu slza smáčí zvedá při svědectví hvězdných nebes tamo před očima druhů v blyskotavé záři v hlasu jeho chvění chví se srdce samo když k nim slavně mluví s povznesenou tváří Bědy ani kletby není nad porobu Nežli v zotročení lépe volni k hrobu a než by nám Turčín zjarmil domovinu liň se proudem naše krev i dcer i synů Pravicemi svými na tom jataganu smrť a nebo volnost přísáhněme v Pánu A když odpřísáhli mužně pravicemi zaplanul mír boží rajsky nad dušemi starješina k stolu s druhy zasedává večeři jim štědrou vážně požehnává DRAGAN A GUSLAR. (I.) Děd guslar vidí vidí svým dávno shaslým okem blízký skon vnuk ze všech rodných lidí mu zbyl až na ten životečka sklon Děd praví Dragančíku mně zrubal Turek všecek milý rod jsme dva jen sokolíku div Boží vyrubal nás ze všech zlot A proto ty můj hochu sám zdědíš všech mých statků zbylý skvost mých starých písní trochu a javorové gusle to ti dost V nich rozezpívej duši a prozpívej s ní tažně celý kraj vše přezpívej co smuší slasť vyzpívej a naděj rozehraj Hoch Dragan dumně vece Žel abych zpíval v jarou veselost tvých písní k tomu přece ni javorých guslí není dost Bych neoněměl tísní když hlavy rubá Turků běsný rej k svým guslím a k své písni mi obě ty své shaslé oči dej Své slepé oči obě děd guslar vece nemohu ti dát ty vyplakal jsem sobě ach příliš draze oslzev již mlád A zoufalostí muže i hořem starce jsem jich vydobyl zmar dítek i mé druže pláč vlasti cenou za jich temno byl Ne nikdy nevyzískej tak drahocenný a tak těžký skvost Ty jasným okem blýskej můj sokolíku v boj a v budoucnost Chci by tvá píseň slunně mi zajiskřila v temnou zraku sluj hoj k starých guslí struně že svítá volnost tak mi zanotuj DRAGAN A GUSLAR. (II.) Dí slepý guslar vnuku Draganu Co vidíš hochu v jihu na Balkáně Hoj vidím hory v bílém turbanu a noci blýskat ledovité stráně a vidím chmury halit nebes líc a vražený v nich svítit půlměsíc co Dragančíku vidíš k půlnoci Hoj vidím severní se valit záři jak tryskem oři vichru divocí ji v slávě vezou jako purpur caří noc temná v její dráze krvácí hoj sever otče sever burácí A cože vidíš hochu na východ Tam se to hvězdí v nebes čarokráse a z modrosvitu jako maják z vod hled jitřeny tam luzně usmívá se tam čelem ověnčeným růžemi se slunko božské vznáší nad zemi A jaký div ti na západě vzplál Tamť noc jen pustá stín tam přehluboký jen mžikem oživí se temná dál tam bledých bludic mámivými skoky pak hasne vše a splývá v chladný mrak Ó tmí se západ jako slepý zrak Hoj nechť si hochu Světla přece víc a nebeskou v něm věštbu lze mi chápat zář severní ta ztopí půlměsíc a slunko božské samo půjde v západ náš Hospodin tak světlem blýskne v kříž a požehná jím slovanskou si říš DRAGAN A GUSLAR. (III.) Veď do ciziny děda guslara můj hochu tys můj zrak Jsem na vždy vyhnán ty až do jara Boj vyzuří se v našich dědinách v kraj volný vrať se pak já zůstanu zde ve svých šedinách A nenavrátíš též se v domov zpět Což netoužíš tam zas Chceš zanořit svůj život v pustý svět Můj hochu což mně starci život již Jen ty svůj mladý spas já zůstanu již ty se navrátiž A nechceš vítat osvobozenou tu domovinku již tu k velkým činům znovuzrozenou A nechceš se zpěvnými guslemi jít v šťastnou lidu chýž a poznat jak je krásně na zemi A nechceš slyšet jásot svobody ni v ples jí housti sám ni mladé slávě jíti na hody Z těch nechceš býti již je uhostí až zavítají k nám mír sláva volnost s rojem radostí Tu z očí slepých děda guslara se řine perel proud To bude hochu všecko do jara To jaro uzřít blaze Draganu Mne zve již Boží soud zrak slepý zavru blažen zůstanu DRAGAN A GUSLAR. (IV.) Hej sovo slepá divně hráš To není k zpěvu ani skoku toť jako popův otčenáš když kráčel skuhral po mém boku kdy k šibenici na sto kroků Pryč co nám kazíš rozmar náš I padly slepci gusle níž a Dragan ustál v smutném zpěvu děd slzu vtlačil v zraku skrýš hled hochův sálal bleskem hněvu bylť z hloubi zpíval o výjevu jak padl národ nesa kříž Sem cigáňata rychle hej Jak vřískly housle při cimbále jak zahrál cigán čaroděj Hoj jaká hudba dál jen dále A není konce zpěvu chvále až zazněl čardáš divý rej Jak planou líce snědých krás jak rozpoutaný vrkoč lítá Ba rozkoš sotva cílí hráz když s ramenem se rámě splítá Hoj takou hudbu srdce vítá však ze tvé vanul smrti mráz Tu vpadl guslar v bujný ples i skříply gusle hrozným jekem jak kdyby rval z nich duši běs Vše tichne zajíká se vztekem a guslar při nápěvu měkkém teď novou píseň volně vznes I zalkal slova úchvatná Jak řinčí chechtem vaše píseň v níž kypí rozkoš závratná Hoj žárem plýtvat zmámit tíseň a vášní spálit duše plíseň zná hudce ruka úplatná Nechť krví hudba kolotá nechť jako zpilý vírem vděků v ní slavík lásky klokotá nechť hýří volnost v bujném vzkřeku a tam těm řadám padlých reků těm nechť si havran skřehotá Což vám jest po tom vraždění kde hynou vášní blaženosti Vás nudí pláč a kvílení Lid mučenníků zem li hostí což vám jest po jich velebnosti a smrtivzdorném nadšení Svou huďte rozkoš nejprudčí nechť jiných rozkoš zkrvavělá kdes národ bratří umučí Což by tam u nich píseň chtěla Vždyť havran klove jejich těla však on jim také zaskučí Tu zvedl bělmo zraků svých i ruku k výši rozechvělou a na všech tvářích tuhne smích v směs divných citů zkamenělou a guslar v tichost oněmělou jen zaštkal schýliv hlavy sníh DRAGAN A GUSLAR. (V.) V chudém loži dřímá guslar v půdě cizí nedopěv se vesny nedotouživ těchy V závěj sněžnou jeho nízký růvek mizí k němuž teskně bloudí Draganovy vzdechy Zavál sníh to srdce truchlé hlavu šedou zavála je věčnost Hořké rozloučení Jen ty gusle ty si jeho píseň vedou v nížto pláče všecko vlasti utrpení Cizinec tak bolně hocha slyší hráti slouchá temnozvukých guslí truchlozpěvu oko se mu rosí duši soucit chvátí víť on Draganovi radu pro úlevu V požehnaných luzích v Banátě zde žírném Černá bara plyne z bažinného lože zapomnění nese ve svém doušku smírném Ó dej zapomínat milosrdný Bože Mezi zlatem úrod černé vlny vine zrcadlem svým chladným v líci tobě zvídá napij se jí hochu Z mysli pak ti mine siré domoviny krvavá ta bída Poutník byť mu doma rajské sady zrály sotva Černé bary jedním ločkem zkusí hned jak by mu vichry paměť z duše svály na otčinu krásnou zapomenout musí Nejzazší nechť světa konec jemu vlastí za vodou nechť zrozen v chatě v nedaleku když mu Černá bara kapkou žízeň častí zabude svůj domov na věčnosti věků Zašli v žírný Banát i ti nejbědnější zřevší krev se proudit na Kosovu poli Černá bara též snad tobě ukonejší umučené vlasti v srdci žhoucí boly Černá bara v ráj ti luzně začaruje kraj ten v nějž tu kolem oko tvé se hrouží zlatým poutem k němu srdce tobě skuje že již nikdy nikdy odtud nezatouží Zabudeš tak sladce jako v dětském snění z jehož blaženosti stesk tě nevyruší Hleď tu Černá bara vlny svoje pění napij se jí hochu Okřídlíš svou duši Žíznivo jest mladé srdce Draganovo po krůpěji těchy naděje a blaha kouzelně jej vábí lichotné to slovo hle již chvělou dlaní v chladnou vlnu sahá Již ji nese k ústům zprahlým rtem ji loká sladkou cítí závrať v divné klesá snění kolem Černá bara šumíc rychlotoká kolébavku bublá píseň zapomnění Z krásných snů se vzbudil s duší proměněnou cizí úsměv jemu slunně v líci hraje hle a v blankyt zlaté obláčky se klenou vše to dýše vesnou vše to plá i taje Zda to sen či pravda Dragan sotva jímá neví co to žalost cítí krev tak jarou hruď chce sobě výsknout ruka gusle třímá Dragan v strunu sáhnuv slyší píseň starou Ach ty mutné gusle nezapomínají paměť mají věrnou Nemá Dragan stání s touhou svatou spěchá k otcovskému kraji v guslích jeho píseň v srdci jeho lkání V POROBENSTVÍ. Sevřelo se srdce Hasanovo úzkost jako postrach ve snách cítí staré shaslé zaznělo v něm slovo dávný zažehnaný hnul jím taj Paša velí Hasan musí jíti Táhne s vojem tlupou vražedlnou bulharskou tu zpurnou zkrotit raji pomstou po turecku spravedlnou Tak se vrací ve svůj rodný kraj Z dávna zní mu v paměť jako v báji otcův hlas i horlí kouzlem tklivým Hle ten obzor Jakým leskem snivým soumrak růžový se v zlato tká nad sirotou carskou nad Trnovem jež své paže v rouše purpurovém k nebi pne a toužně k bohu lká o korunu otcův Hle jak v žáru plane dcera staroslavných carů mrtvě krásná zkamenělá v hoři Mohyla to slávy v poušti běd ostrov snů to v sirém pláče moři ve tmách spousty zářící to svět Hle jak nad čelem jež rdí se studem planouc v oheň svatou nevolí místo koruny jí v lesku rudém robské hanby jho se vrcholí v západ žhoucí vypínajíc chmurně podobu svou hrozivou a ztmělou jako pěsti sbalené kde zpurně smetše křížů zdobu zlatoskvělou v nebe trčí lebky minaretů bohu k slitování v posměch světu A ten lid Ó stará nenávisť již mu nezbrojí kdys mužné paže Každý skvost svůj dává za kořisť běsu propadlého plemene jež mu světlá lidská výsost káže z otcův půdy vyrvat z kořene Vraždy krev a spáleniště dým toť jen majestát jenž chrání vrahů sílu Soudným lze jen mečem krvavým přetít pásmo hroznému jich dílu O kdy potře lid můj prokletou hordu tu již války mstící metlou pozná sílu svou a volnost slunně světlou nad porobou vznítí staletou Trhl sebou Hasan dávná slova otcovská tak divna mu i nova Vzhledl jako ze sna Rudý lesk na hrotech tam v dáli odumírá mlha mdlá se jako dumný stesk nad sirotou carskou rozestírá hasne Trnovo jak přelud z báje již si v těchu básní vzdechy raje Hasan v prázdno zírá mroucí zář v otcovu mu zvolna splývá tvář zří ten hrdý lepí její rys orlích zraků blesk a pevné čelo na němž pyšný lesk se skvíval kdys jak by duše snění bujaré o bulharské slávě prastaré zářným květem z něho pučet chtělo nadšený ten vzdor zří na něm plát vždy jenž hotov smrti v tvář se smát na horoucích výmluvných pak rtech živá přísaha se dlíti zdá tato hruď že poslední svůj vzdech za bratrskou spásu v oběť vzdá On jen on to rekovně dlí v čele té as hrstky hrdopyšně smělé jež v tom kraji na němž kdys tak rád Hasan dětské rozkochával hledy na krvavý prapor svůj si píše vzdornou smrť neb vyprostění z pout pašovi jak donesly se zvědy Otce toho katem snad se stát má teď syn on Hasan renegát Nad tím rekem jest mu konat soud mečem ohněm Paša velí Tiše zašlé city prýští ze své skrýše k srdci k hlavě v horké krve proud s nimi vzpomínky Byl čas kdy mlád pýchou otcovou a těchou raje nadějí byl domácího kraje Asěn junák Hasan renegát Láskou oplakával plamennou lidu svého duši zdrcenou v jaré bohatýrské krve žáru o činech snil slavně rekovných volnost vlasti velkost padlých carů vznětem vzýval vidin bojovných až dvou očí zápal divoký sladký blesk dvou děsně krásných mračen vše to zdrtil celé duše lačen v zapomnění jícen hluboký Pozbyl sebe chabý otrok ženy Mrzká kletá sladká upomínka Marny byly holubičí steny jimiž doma lkala sirá žínka k pašovu on serailu se loudil tam kde zahrad loubí krylo stinně ji jež tělem duší otrokyně pašova však jeho velitelka číhala an po ní prahna bloudil Lstná to cikánka v níž duše mělká kupná šperkem ranou lahozením jásala když chtivým políbením vyžehla v něm tužby světější v sobství vášně již jen zkonejší poslední až sladká krůpěj na dně Žena pustá bez vlasti a víry přece v poušť svou strhla jej tak snadně přec ji miloval tak bez vší míry Zápal svůj i víru vlasť i ženu lid svůj zradiv Islamu se oddal blaho prodajné jen za tu cenu Asěnovi ďábel paša prodal Došla poslední ta sladká krůpěj zakypěla nové vášně číš Ty pak zavržená marně úpěj rozkošem i slzám pevnou skrýš Hasanův má harém Lásky bludu smál se šťastný lupič vlastní duše v odvět slzám jásotu i trudu zpustlá hruď jen mlčívala hluše necítíc zda přetéká v ní rána vzpomínka kde kypí na mladost jako zdroje neúmorný skvost troskami svých svatyň zasypána Stoupal v slávě Hasan renegát Zotročiv svou duši padnuv jednou potácel co krok se v hlubší pád ve svou nízkost opojnou a bědnou Pýchy jed mu v žilách koloval a přec hanbou před něčím se chvíval sebe a své jméno otci skrýval každý jeho kročej tajně zvídal osud jeho z dálky znal a hlídal neb vždy ještě otce miloval až když ztratil předrahého stopu když se od špehýřů od pochopů nedopátral zlatem ani bičem kam se Peko Ilič náhle poděl zatruchlil žeť mrtev otec jeho pak byl konec vzpomínání všeho Odpadlík již nezapřel se v ničem V mrzkost jako v zlatohlav se oděl žil a hýřil vraždit nelekal se až jím zachvěl úžasný ten slech odboj křesťanů že pozvedal se hroze Turkům metlami svých hromů an jak divný osudů chtěl sběh Peko Ilič navrátil se domů Z duše vyštváno Ó světlo svaté úzkostným kdy prcháš mihotem kam to svádějí tvé kmity zlaté ztraceným jež bloudí životem V jakých závratí vír hltavý v jaké zkázy chvat to bezvědomý Nad hlavou v meč rosteš sálavý v rukou anděla Zda soucitně tě zlomí slzou uhasí neb tvými hromy skácí bídníka Slul mezi reky Hasan nejsmělejším bitvy lvem Což on hrůzně krotil vzdorné Řeky vzepřevší se pod tureckým jhem Jakých krvavých on důstojenství získal za Kandie zoufání K jakým skvoucím přízně výšinám dnes jej velké zove poslání zhrotit doma mládě povstání v nové nezlomnější porobenství Slávě spěje vstříc jen sáhnout po ní Vavřín kyne mu proč hlavu kloní jak by slouchal země hlubinám Zdaž jej děsí hrozby ježto dýší od severu v prorokovu říši otravné jak mor to vání strachu jímž se chvějí svaté prapory zvěst že Dunaj mračny vojsk se kalí v nichž se ohromnými tábory Rus a Srbín jako vichry valí Bulgarii padlou vyrvat z prachu Cítí snad jak černým křídlem v stínu bije fatum v čelo moslemínů a jak soudná hodina se blíží Allah splň svou vůli Hloub však níží Hasan k teskné hrudi hlavu přec klas jejž zrna přezralá již tíží nad nímž v úpalu již stojí žnec Když tak Hasan přemítá tu slyší že se blíží palácovou tiší ode brány hlučně ve chvatu četné kroky v jeho komnatu Mehmed pobočník tu k němu vchází s branným hloučkem který starce vede svázaného a jej vyprovází ranami svých pěsti Z tváře bledé zbidačené rysů ztrhaných zeje hrůza zoufalství a prosba A zas v ní se šklebí němý smích kdež se v očích vpadlých kmitá hrozba jako namířená ze dvou střílen bludičnatých skoků matným žárem vpolo nahý jest a vpolo pokryt cárem zřejmo na něm že buď blb jest nebo šílen Mehmed na svých prsou zkříživ ruce klaní se Hleď pane Šeredná ta zmije špehoun jaký zřídka jen se zloví jest tvá kořist Ať co ví to poví Tobě říci musí kde se kryje Peko Ilič hlava revoluce Chlubí se že vše ví o Pekovi Peko Ilič Hasan zvolat prudce mírní se však vida podezřivý úsměv Mehmedův jenž na to dí Zdá se že náš velitel se diví Někdy se cos šťastně nahodí jako nám dnes Na lov zbojné zběři pustila se smělá přední stráž Ve vsi která lehla shořelá v skalinách z níž láje zbabělá utíkala z bázně před tvým soudem malý hlouček zůstal tam a četa potkala se s tímto tupým bloudem pasákem prý vyslechla jej přísně div již není strachem po něm veta Vyvrhel ten lůzy pes a sketa vlastní chátry dvakrát kletý škůdce vyzradil nám v tenatech své tísně Peko Ilič zbůjníků žeť vůdce Lotr hněvem prochvěn Hasan zvolal Mehmedův naň lstivý pohled zaplápolal v posměch se mu zkřivil ret an vece V pravdě lotr Však tvůj přítel přece Ve svém strachu slíbil že nám zradí kde jest ohavné to hnízdo hadí v němž se Peko Ilič lebedí Teď jak pařez mlčí neb jen brečí tvá však přísnost naučí jej řeči To co ví ať pane tobě dí Mlčí Hasan zamračen a bled hrozně zírá jak by jeho hled běsů spoutaných byl úkrytem brví stažené jak uzda těsná zdá se spínat vášně toho čela z něhož bouře neznámá i děsná příšerně svých blesků zásvitem nechť by puklo vysršet by chtěla A jak oře uzdu zpěněnou kdyby svíral pěstí kamennou zdá se že tak duši svoji krotí Sem s tím lotrem velí s rozohněnou tváří sám chci hlédnout v duši zrádci nebo lháři S poslušností všichni vzdálili se Hasan pátrá líci starcově v každé vrásce v každém vetchém ryse jako po hledaném ostrově v nepaměti vlnách Známo se mu jeví ale odkud známo Neví neví Je to tvář jak uschlý lupen chvělá rozškubává všecek pevný tvar nepokojem očí rtů i čela na němž též snad hrdost lidská dlela nyní znak jen duše pošlapané v trnoucích mu rýhách matně tane Šíje vetchá otrocky se koří jak když bídná troska v prach se boří ranám roty schýlena již prve Hasanu se v kal své vlastní krve sklání hloub než při modlitbě Bohu Zaštkal stařec z duše zničené pláčem kropě Hasanovu nohu ruce vzpíná krví ztřísněné milost lkaje lysé témě shýbá před Hasanem dlažbu mramorovou líbá S pohrdavým zří naň soucitem příkře Hasan Ošklivost a hněv jako jedem napojené bodce proti zrádci hrdinského otce dávnou junáckou v něm pění krev a těch šedin nebýt starcových krátký as by Hasanův byl soud stud však nedá vášni vzkypět v proud uzavřev ji v pyšných prsou skryt Otroku dí tvrdě hnusu cit sotva zmáhaje mluv zrádce kde že Peko Ilič jak to jméno děl jeho rtů se dotklo takým chvěním jak by na nich v mocném hnutí dlel otcův ret svým vážným políbením S hořem slastným poznává zas v hrudi zbožňující synovskou svou lásku svatý oheň junných dávných dob Marně z víru závrati se trudí zrozuměti zajatý co rob odpovídá jemu na otázku Kdež jest Peko Ilič ptá se znova slouchá v sebe však a nepojímá slova jež mu bídný vězeň blabolí zří jen s pohrdavou nevolí jak mu snížen líbá roucha lemy čepelem teď zlostně švihnuv k zemi starce udeřil jím v nahou šíji s kvilem bolestným se zrádce svíjí Milost úpí výrazem jenž vane z bázlivosti otrocké Ach pane Slib že daruješ mi život Slib jistě slib a vyzradím ti všecko Vím co nikdo Nejsem hloupé děcko jak dí leckdos Chytrost mám a vtip znám co tajno všem jen chtěj a chutě k Peku Iljičovi dovedu tě Při těch slovech v každém koutku oka jiskra zloby starci krčila se Hasan věřil pochyboval zase a té duši pátral do hluboka předstírá li nemoudrost jen tupou starý chytrák spolčen s odbojníků tlupou Přemítal a rozmysliv se v krátce dí Tvůj život starče je ti jist Rci však pravdu Proč tvá nenávist proti rodákům Proč jako zrádce zahubit chceš bratry své Co tobě učinili Mluv proč ve své zlobě sám je vydati chceš na pospas Ne tak ne se brání tupec šedý Pane žil jsem v míru se sousedy Ihal bych že mi kdo z nich zkřivil vlas Ale on ten zlosyn který vše to strojí pro svou chloubu láká mladé poctivému starci slávu krade lupič Peko Ilič padouch je to Dost sic běda tobě Hasan křikl staroch zatetelil se a vzlykl štká jak malé robě strachem siný z koutků svislých rtů mu tekou sliny na kolena padl ruce spial Hasan cítí útrpnost a žal s ubožákem jemuž rozum zmaten Neboj se nic se ti nestane slib jsem ti dal na to křesťane a můj slib ti svatě bude platen Večer již se do komnaty dere Venku rozkládá se přítmí šeré hvězdné jasno však se z temna rodí Hasan v dumách po komnatě chodí z nejistot a pochyb jeho ducha proniká co chvíle vítězněji pravda srdce jež mu vroucně buchá láskou k otci Staň se cokoliv rozhodl se jíti stopou její otce varovati kát se před ním zachránit jej nebo skonem jedním umřít s ním Ať mrtev nebo živ chce mu vrátit ztraceného syna Tak jen bude smyta stará vina Hasan sluhy zavolav jim káže starce nasytit jej do sklepení zavřít postavit blíž dveří stráže Povečeřel sám jen s Mehmedem v chabém hovoru a v mlčení utkávaje často pohledem v prázdnu zamyšlen a roztržit Mehmed ale lstivý ostražit tušil že v něm tajného vře cosi pásl na něm skrytě zrak svůj kosý dřív již postřehnuv že Hasanem jméno Peko llič zachvělo což snad jestli se mu zachtělo spřádat pikle s blbcem křesťanem Chce jej dobře na pozoru míti Čas byl odebrat se na lože Z koberců a z vonné rohože Hasan vstal a Mehmed musel jíti Hasan ví že sokem střežen jest v sídle svém Však čím jsou stráže klíče zdi a mříže Kolik tajných cest zřídily si rozkošnické chtíče v jeho paláci Jest ve bludišti tom jenom jemu každý úkryt povědom A již houstne vůkol chmurná noc Hasanovi spějíc na pomoc Lidské stíny dva tmou neprůzračnou mlčky kradmo tíhnou nocí mračnou rychle ulétla jim hodina Hle tu čadí zpustlá dědina spáleniště vsi kde lapen dnes blbý pasák něčí moslemínským vojem Měsíc na mžik shlédl pod závojem osvětluje všechen zbylý děs spáleniště spoustu mrtvol kupy K jedné naklonil se staroch tupý s těla svlékl halenu jí selskou Hasanu jí hodil přes oděv Po pasácku houkl v noc a stál slouchal ticho šeptl pak Teď dál kyna Hasanovi na pozev napřaženou rukou velitelskou Pod ochranou noci jdou zas chvíli Staroch ku předu tak jistě pílí jako kdyby den mu zářil bílý Přes kořání noha Hasanova klopýtá Jsou v lese V tichu hluchém staroch slouchá k zemi lehl uchem vstal a hlasně houkl jako sova Ržání z dálky v odpověď mu řičí Koník zná ten výkřik svého pána jenž jej povždy krmí hřeblem česá a dnes před ohněm i před lupiči ze vsi ven jej vyhnal v úkryt lesa Vsedněm naň teď staroch dí já v předu já znám cestu já tě dobře vedu budem na místě hned záhy z rána Ach jen kdybys již mu hlavu srazil a tu podvodnickou hru mu zkazil Jak jej poznám Hasan zkoumá blázna Postava to mohutná a rázná nebo útlá jest Již mi jej vylič Jaké podoby jest Peko Ilič Zachechtal se blb Ha což to vím Neviděl jsem proto nepovím Však jej poznáš vždyť on všem jim velí Teď jen kvapme nežli východ zbělí Přimkla snivá noc svůj pohled němý černá křídla svěsila až k zemi v trávu stepí v lůno vod je hrouží s tichým šumem po lesích je plouží bažinou je vleče k mlze v dáli na dno žlabin pod převislé skály na útesy z nichž se lehkým tknutím drobí rum a v hloubky tepe ssutím pod křídloma těma Hasan kluše letí myšlenek svých tmavou chmurou za ním ohlas cvalem kopyt buše jako stíhač roklinou a hůrou Nedbá Hasan Hlubeň šeredná staví myšlenky jež hrdým letem jako rozohnění oři spěly v zářnou výš a náhle zkameněly na pokraji v hloubce podemletém pod nímž propast zeje bezedná Což v tak podlou nízkost otrockou lid ten v slzách zbožňovaný klesl k němuž otcův žhavý duch se nesl nadějí tak slavně prorockou Takž to zvířecké jej robství svírá Bouře hanby hnula Hasanem Cítil se té duše katanem otravná již hlíza zrady sžírá zbabělost jež mrzce otce reka na kříž jeho katům podává ve svědomí dráp mu vbodává duníc temným soudem jenž jej leká Tvá to vina vrahů pomáhači zrádce lidu svého tvůj to hřích Zpupná noha tvá tu šíji tlačí Zrádce chvělého jak v loktech třímá dotek se mu hnusí trne mrazem jak by s ošklivým se svíjel plazem a přec v hloubi vděk se k starci vznímá jenž mu otce zradiv jej mu vrátí Blíž a blíž ten mocný okamžik jehož očistou vše zlo se zvrátí v krásnějšího žití nový vznik Mrzký svět nechť kol jen morem dýchá v zmaru skleslý v hříchu tonoucí jedna čistá z toho temna zář plane smírná spásně horoucí rekovná to drahá lepá tvář Z provinilých prsou hlubiny prýští naděje a sladká pýcha nedočkava slastné hodiny Hasan přísahá smýt svého žití kalnou půli krví v boji svatém v boji bratří jimž byl dosud katem v jarém hřmícím vzpoury vlnobití s duchem duch zas v jeden zápal slit pod korouhví červánkovým zlatem otci k nohám sklesnout za svůj lid Pane zde jsme již dí zrádce šedý Z moře mlhy chladný jitra dech jako pěna v bílých balvanech vzhůru valí chmury v úsvit bledý obzor kol jak závěj zatažen úbělovou nocí ranní páry z níž tu onde v cestu napřažen černý kořen jako z vrstvy sněhu medvěda veň zapadlého spáry Hasana koníka tu zdržel v běhu rozhlédl se mživá clona tají v jakých že to místech v jakém kraji výš jen v mlze v chladném vánku šlehu šerý okraj lesa obražen vlny vrcholků kdež mihotají S utajeným dechem Hasan zírá v mlhu jež jak fatum tajemné příští okamžik mu pozastírá Slyš jak zvuky z říše podzemné tlumený zní dusot v příkrov hluchý stíny jezdců letí do tmy bílé jak by Hasan žárlivými duchy předstížen byl u samého cíle Stařec v bázni hledí kol Jen v před Hasan velí úzkostně však děd k ústům tiskne prst Jsme v táboře Však ten tábor hluče hovoře shonem bouřlivým svůj poklid ruší Hasan slouchá nebezpečí tuší S koně skočil starce s něho snesl Rychle velí nechť i ďáblů dav jest nám v cestě tesknoty se zbav Bychť i v ruce odbojníků klesl k Iliči se jimi prosekám nechť jich na nás kvačí sebe více hordy nepřátel se nezlekám jen když vím že spatřím jeho líce Popohání zdráhavého vůdce v divou houšť ta tvář i šat mu dere větrem zmítána jenž mlhy šeré poltí v kusy v útěk rozmetá Z povzdálí se ztrhán třepetá zmatek hlasů trubek ostrý vřesk jako povelem by zvučel k půtce na pochod A v prvý světla lesk když se rozněcujíc zora bledá s obrazů kol stíny odestírá zřítí an se tábor chvatně zvedá v jeden rej a prudce v boj se sbírá Kol se volá V spěch jsme přepadeni Vzhůru Zrada obklíčila nás Hasan zírá v směs a v okamžení údy jeho projel žár i mráz Dav jenž proti Mehmedu as chvátá stíhavšímu v noci renegáta bujarou zde směsicí se žene v náhlý boj Tu Hasan s údivem zří se dráti větví pletivem v čele tlupy jezdce jehož zjev ohromiv jej staví v žilách krev jinoch jest to s dávno známou tváří Hasanovy ženy opuštěné Asěnův Ó Hasanův to syn Staroch jektá Mžitky v očích mám nevidím ho však jej poznáš sám Přiklusal již lupič ten můj škůdce Vidíš toho falešného vůdce Ukradl mi jméno čest i slávu ať to vrátí Pomoz ty mi k právu Dals mi slib teď ať je z něho čin Ti kdo slyšeli se rozlítili Hasana i starce obklíčili Peko Iliči hned volá dav před bojem se na okamžik stav Viz dva drzé vetřelce a zrádce Sečkej Nad oběma rozsuď krátce Jun však vece Pevně svažte oba Čas je v boj I k soudu přijde doba V mih kol obou lapených již kluše s tlupou brannou proti nepříteli Staroch uzřel jej a náhle zrak mu skvělý září jak by v slastném nadšení omladla v něm vetchá zhaslá duše blahým kouzlem znovuzrození Úsměv štěstí jako slunce zlatil tupou jeho tvář i chabý ret v hrdý výraz radosti se ztratil ubohého pomatence vzhled když jej svázali a odváděli v odlehlý kout lesa spolu s Hasanem Pane hlesl měkce rozechvělý slyš mě než se spolu rozstanem Úpím k tobě Ó již ať tvá ruka nedotkne se hlavy lličovy Ani jeho cti se netkni zlými slovy Poznal jsem v něm Mirka svého vnuka Jistě mého jména neuloupil v marnivém jen chlubném slavomamu on jen v dědictví své po mně vstoupil uctil prodloužil mou slávu samu a já věřím on že rekovnými činy smaže dědův pád a otce svého viny Zahřímala všecka lidská slast i hoře Hasanovi v duši jako hukot moře Chtěl by před svým otcem padnout na kolena však mu brání hanba těžká bezejmenná Bez odvahy očím otcovského kmeta sebe odhalit si dí Jsem přec jen sketa Přivázali oba k stromům dvěma Ústa jejich zůstala již němá neboť náhle z dálky vřava skučí obloha i lůno země zvučí blíž a blíže palba kulek sviští rány duní praskající kmeny skřípou v útočníků pokřik rozlícený jenž jak bouř se valí po bojišti Allah veliký a Mehmed zní to jekem z hloubi lesa se satanským vztekem V hromných ranách pum a padajících dřev v rachotu v němž oddech větru střídá s bližším vzdálenější bitvy řev kterému skal ohlas odpovídá šumí hvozd jak hroznou perutí kdyby vlála tisícerá smrt Stařec neslyší On v sladkém trnutí s duší plnou rajských obrazů o vítězství vnuka o shledání o svém praoteckém jemu požehnání touží zbožně kleknout v suchou lesní drť kdyby nebylo těch provazů Sletěl k zemi před ním svadlý list a v tu chvíli vzduchem projel svist úder klepl o kmen o druhý a třetí jako v roji včely kulky letí tepou v skály v stromy srážejíce hnízda jedna však své horké olovo vetkla přímo v srdce starcovo Hasan zří jak z prsou otcových prýští rudé krve pramének nejprv bohatě pak mírněji až jen po zdlouhavé krůpěji kape uhášeje plamének žití toho Hasan nedoslýchá jak hřmí palba kol jak řehce jízda ale slyší dokud otec dýchá každý ševel v hrudi jeho zmírající z níž své sbohem šepce duše prchající Starcův osud Hasanově stráži pokyn dal by k bezpečnější straně vězně převedla Tož vojín rozmotal provazy jež Turka k stromu váží a již vedl na mohutném laně zajatce Šli lesem dál a dál Střelba řidla Soumrak nachem plál korunami stromů do červánků podvečerní vánek mihotal těkal v nich jak by v nich lože hledal k spánku Noc se blíží na bojiště klesá v ztichlé hrůzy zčernalého lesa Palby dým jenž v clonách ztrhaných visí po větvích jak v tání těžký sníh onde líně nestvůrný se plazí sivý příšerný tam zruměněv červánkem jak byl by lokal krev syté tělo protahuje v chlad jenž jak mrtvolina ruka mrazí Křepčících jak pitvor dlouhý řad výpary se rozvlněné chvějí kobou morovou kol v němém reji po nich třasavě již mátoží luna sinavá svou září bludnou v středu mrtvol porubaných hlav půtkou toho dne kde přeosudnou rozvalen těl nejdivější dav Hle co v noc jež bukovinu ztměla co se kol tu štíhlých kmenů bělá každému se tiskne k podnoží přichoulený nepohnutý druh jako číhající mstitel duch tam těl vrahů nastlav junák na nich jako na slavnostním loži dřímá ten zas na svých zpřerážených zbraních očima tkví děsně ztrnulýma houfně spleteni v tak pevný srub vrah i brach a sviti rukou v ruku že ni kořeny těch šedých buků nebo zklikatělé větvoví věk jim neskul v úvazek tak tuhý jako smrť ty rozlícené druhy objavší se v zápase jen v letmu Z navěžených údů matných kup ruka zdvižená ční bílá ve tmu ztuhlé prsty v pěst jak v hrozbě stiská hle a z pěsti handžar ještě blýská Hlava zrubnutá jež vťala zub v rámě vrahovo jak nasycena pouští je a zvolna dál se koulí k hrdlu krvavému teď se choulí k cizímu to zbloudila i hledá sklenným zrakem zří jak vyděšena Opodál jak chochol brada šedá nade trupem vzhůru povívá až se jejím stínem zachvívá na padlého hrudi záře bledá až se zdá že hruď ta obnažená vdechnout noci chlad se toužně zvedá žárem ran že v lesním šumu stená Onde Turčín na stoletý dub vysednuv si do listnaté skrýše sestřelen a rázem spadnuv s výše na šerém svém rouše rozpiat visí jako netopýr jejž vítr houpá lebky vrchol lesknavý a lysý svěšen kývá v zem a v krvi tam se koupá Měsíc sám jak hlava zrubnutá vysouvá se z mračen siných tlup jak by lesu potácel se v klín kolem něho šerem kolotá jak by kolem kořisti to kroužil širokřídlý sup co bleskotavý stín náhle níží tmavý křídel rub a již v lesa černý mur se vhroužil Po bojišti Hasan chmurně kráčí se svým strážcem za svým osudem Ví kam poslední své kroky vláčí žádným neklamán již přeludem Z výčitek jimž není hořem rovných z pozdních žalů muk svých nevýslovných z hříchů svých a jejich výplodu není jiného již východu než kam stráž jej vede jako zvíře na provaze Slyš to hlasů šum blíž a blíž se nočním tichem šíře s kroky hlučí zář se z houště skví v lesku smolnic tlupa povstalecká zřidlá ale rozjařena všecka porazivši Mehmedovu rotu navrací se z boje za jásotu však i s žalem jde své padlé sčítat Stíny postav Hasan zří se zmítat v záři smolnic na zemi se kreslí černě před ním postava teď stinná štíhlý jezdec Hasan nemá sil by se k němu zraky jeho vznesly poznal vůdcův stín stín svého syna Zde ten zrádce tvého přívrženec Hasana mu strážce ohlásil a ten druhý drzý strůjce zrady byl mi zabit kulkou starý pomatenec Nuž jsi Turek vece vůdce mladý na to Hasan Ne jsem poturčenec S pohrdáním blýskly vůdcovy naň hledy an mu odvětil Jsi Turka horší tedy Pod pravicí Boží spravedlnou nyní ale pravdu vyznej plnou a to k věčné své i časné spáse Mluv proč přišels k nám A Hasan mlčí Co chtěls u nás vůdce znova ptá se Ani jehně nejde v stádo vlčí a ty nešels mezi nepřátele nevinný jak jehně bez úkladu víš že hrdlo vsadils Kul jsi zradu Jaký byl zde v táboře tvůj cíl Hasan maně skloniv zrak i týl chvíli mlčí a pak zvolna počne Nepřišel jsem jako jehně neútočně O hrdlo se nechvím však a svému losu chladně hledím vstříc ba vzdám ti díky nabrousíš li smrti na mne kosu Spravedlnosti tvé neodmítám odpírám však přiznati se zplna proč mě vnesla osudů mých vlna k tobě v tábor mezi odbojníky Zrádce jsem však věz můj soudce mladý ani prstem nezhřešil jsem tady ani dechem slovem myšlénkou Zrádcovství mi bylo zástěnkou lepších snah A přece zlosyna podlejšího neznám než jsem sám S hříchy hroznými jsem přišel k vám hůř než vrahem otec vlastní trpěl mnou trpčí jedů všech jsem na syna poštval bol mou zradou ničemnou odkopnuta láska ženina zdupal jsem všech svatých citů setbu Ale nejhroznější soud a kletbu vyřkne nade mnou má otčina zapřev její duši její víru padouch převršil jsem vin svých míru Nechť Ó soudce mrzkost mou si hnusíš odvrať tvář však smrť mi přisouditi musíš Mladý vůdce trne divně pohnut v duši Soucitem jsa jat mu dí Tvá řeč a tvá kajicnost mou soudnost kruší Zmatek záhad vyvstává mi v nitru odkládám soud nad tebou až k jitru Hasan do krve se hryže v ret Vůdce Vezmi slovo svoje zpět Či svou kletbu na vždy s sebou nosím Což i tebe marně marně prosím Pláči nechtě nestydím se již ani za to Dej mi smrt V tom slyš krátkým sledem tÓnů z lesa trouba ječí Vše se vzrušilo toť signál nebezpečí Vztržen z měkčích dojmů vůdce hněvem sálá křikne Za mnou našim na pomoc a cválá v temno lesní odkud volá zvuk za ním jezdců tlupa pobouřená a tu Nasan v líci radost místo muk náhlým skokem vpadá pod kopyta koní jezdců posledních Když k němu stráž se kloní přes čelo a tvář se krev mu roní dýchá šepce ale nezastená Nesměl jsem být zastřelen ni boden kulky ani dýky nejsem hoden ořů kopyty však býti rozdupán k tomu odsoudil mě soudu Pán nechať hynu vůlí Boha nebo Fata Jedno ještě zbývá k mému pokání vzdejte vůdci pozdrav otce renegáta Smrti stín již zrak mu zaclání nad mrtvolou zaň se stráže pomodlily V temnu noci s Turky Bulhaři se bili VDĚK. Ten obláček jenž hoře stinnorouché tak divně schoulen sedl na rameno jak sivý kulich čarodějce staré ten jeho druh jenž kosmaté své křídlo jak ochromené vlekl s bolnou tíží tmou neklidnou kde mživý rej se hemží až rozmrzen svým plahočivým letem se k oddechu též vedle bracha složil to houkání jež v dál si odpovídá co zvuků svár jenž ze dvou stran v se vráží tak neústupně odporem jen drážděn jak potkavší se v širopusté stepi dvě hejna šelem při kořisti jedné toť palby dým řev zavilé to bitvy v níž s junáctvem se pohan Turčín svírá již od úsvitu v zápol tvrdošíjný to skučí děla obrovské ty sůvy jichž hrdla zpupnou hanu vstříc si chrlí a sršícími jazyky si klnou Tím krušným divadlem jež konce nemá již znaveno se mhouří oko dálky a horstva sluch již ohlušen a zmámen tou vřavou lhostejně si podřimuje i v zamžené tam rokli ohlas boje jak rozespalý býk jen temně mručí Vře dosud bitva za obzorem v dálce a dosud čilá šelma krvežízně tmou pustou ku bojišti zrakem jiskří z té zraněného Turka tváře mroucí jež bolu zoufalstvím se proměnila jen v bledou příšeru a k spočinutí se marně chýlí k ustřelené paži svou tíhou nemohouc se ani opřít v dlaň ruky druhé uťatou až k ohbí a dosud nespí v trupu zohaveném ba bdí tam ohlas vražedného ryku Sluch lačně slídí z hrozné mdloby skrání jak z pasti hyena se prodíraje i loká rány děl tak chtivou vášní jak slokami by milostnými zněly z úst nejdražších mu k srdci v rozkoš sladkou Duch jeho nad krvavou troskou těla jak dravec křídlatý se nad mrtvolou již povrženou prost a volen vznáší Slyš dál a dál se ztrácí palby hřmění ne není klam jen slábnoucích to smyslů a neubývá dunícího třesku jen s proudem krve jenž se z ran mu řine on z mrákot napial poslední svou sílu a slyší ticha jistotu již němou Boj znikl v dálce víť on co to značí toť poražení prorokových věrných hněv Allahův to chabým vyznavačům trest liknavým kdož ve křesťanské krvi dost horlivě se dosud nebrodili dnů dlouhých přáli robům nevěřícím i nerdousili v plemeni jich kletém co zrozeno i nezrozeno ještě On cítí vše to rozpálenou duší on dychtí plane zuřivostí svatou leč spoután soptí nemoha se vrci v před v Allahových soudů kolej srázný a mrtvolami ďaurů obesetý jichž dech byl morem v prorokově říši a pohled skvrnou v slavném jejím lesku Ha k činům vůli mít tak hrůzoplodnou a k nim jen paží pahýly dva žhavé jichž hybem strastným zvednou li se v mukách zlé moci v odpor nadlidskou až silou přec nelze odrazit ran zničujících ni zdržet zkázy otomanské slávy byť zrak i viděl že se v nivec kácí a v bídný pád ta říše nejskvělejší Tak v duchu zoufá zohavený Turčín kraj vida vůkol v tichém noci míru i světlo v bezpečí tam důvěřivém zře kmitat oknem chudé chatky ďaurské kdež na kolenou křesťanská snad matka smí v slzách slasti k ukřižovanému teď klidně vzhlížet s modlitbou a díkem že nehrne se krajem bouře Turků již vrazili by v útulné jí hnízdo kde mláď jí dřímá pod ochranou božskou Ha nemoci ni ženy bezobranné se zmoci s pohrdáním jejích vzlyků ni rozmačkat jí červa na kolébce toť bídný los kde srdce msty tak lačno Ne aspoň děsný trup ten ďaurským očím ni k posměchu ni k slitování nebuď Smrť kletá bezbranný být ďaurům v pospas a proklatější milost z ruky ďaurské Jest ještě zbraň jíž trup ten dosud hrdý má sílu vlásti zkřivená to lesklá i bystrá Jantra z pochvy temných břehů jak obrovitá šavlice se sunouc tať nevyčte mu chabost Hladce chladně hruď pronikne s ní povolně se snoubíc ta dá i bezmocnému býti rekem jenž nehroze se smrtí sám ji nutí by služebnou mu byla otrokyní an povelel jí blíž Vždyť jenom pro to sem z dalekého bojiště se plazil ač stokrát v krvi své se cestou svíjel jen proto v hlubokých že vlnách řeky tu lehká kyne smrť Již nad řečiště se Turčín kloní s pobřežního svahu již napíná svou sílu klesající by v šumné vlny pohroužil se skokem tu náhle jak by běsnou pěstí sražen se kácí k zemi krutým ran svých bolem jenž jedovatý kel mu v mozek vtíná hruď odmykaje stenem srdce rvoucím Slyš výkřiku též výkřik odpovídá též bolný ale plný slitování a k příšernému zjevu zraněného dvé pohledů zpod vrásčitého čela tak soucitných tak mateřských se kloní to v pravdě byla křesťanská as matka jíž domovem ta chýžka s klidným světlem tam pod obrazem ukřižovaného jenž mládě spící božským střehl zrakem Ta vyšedši si s vědrem k šumné Jantře sten zaslechla i shlédla na skleslého jejž chladivou teď vodou jemně křísí a nad nímž nade vrahem trpitelem jak nad nešťastným bratrem slzu roní Když hlavu jeho konejšivě zvedá dí Turčín posupně Nech mě jen umřít Vždyť přece vidíš že již nemám rukou bych mohl jimi ubíjeti ďaury a že mi pro to život povrhelem Však modlitbu jen tichou žena šepce a paží svalnou stařena to statná mdlé tělo zraněného s útlou péčí a s jemným násilím jak dětské zvedá tak v utužilém náručí jej nese a těžký vzdech když stená z jeho prsou zas chlácholivě v chůzi odpočívá slov milých balzám v chorou linouc duši dál spěje zas a zas mu k vůli stane tu samaritánskou si cestu dloužíc svou něhou pokornou tak trpělivě jak břemenem by nebylo jí břímě ni vrahem vrah S ním vešla v chudou chatku jen jediné tu lože snop to svěží jenž nedávno as vydal ze svých klásků vše bohatství té chatě nadělené žní neudupanou tam její zbytek snad poslední již voní z černé skyvy jež na tabuli osamělá značí i hostinnost i chudobu dvé svatých a stařičkých to pramáteří v chatách jež obě šeptají své zlaté bájky již u kolébek slovanského lidu I zde se kloní nad hlavinkou dětskou jež s usmíváním na kolébce dřímá neb jediná tu dřevěná jest miska jen zpola naplněná sladkým mlékem a pohled stařenin se bolně táže čí žízeň zvlaží ona skvostná trocha zda žhoucí ústa nebohého hosta či rtíky vnoučete jí napojí se Leč jenom chvíli stařenčino srdce tak rozpačitě bolně váhá dělíc svůj soucit mezi dítětem a vrahem neb ve tvář hledši ukřižovanému hned zraněného na jediné lože své vlastní klade poslední svou skyvu mu ráda podává a misku mléka ač ručka dítěte již po ní sahá jak oběť zvedá s okem zaroseným a k ústům palčivým ji nese vrahu Vím já dí tklivě vím ty přeubohý že již ni mušce nikdy neublížíš sám trpě nerozsiješ utrpení Mým bratrem bůh tě činí trpícího již zapomeň jak já jsem zapomněla co páchaly ty ruce utracené a pak jich rány již se nerozjitří I chladí rány jeho svěží vodou v ně kladouc listy blahomocných bylin teď pro převzácné tajemné jde kvítí jež opatrně chová v krovu chatky tož po trámoví stoupá vzhůru k stropu a skvostu hojivého čile hledá Teď žhavěji než uhly na ohništi zrak Turčínův se zablyskotal za ní a v ústech bolem sevřených i mroucích bezmocným vztekem zaskřípaly zuby že již ni mušce ublížit mu nelze ni ženy bezbranné se mstivě zmoci ni rozmačkat jí červa na kolébce Ha náhle vzpial se slabost umírání teď s něho spadla povstal tiše lstivě a v zuby jež tak málomocně skříply snop jenž byl milosrdným jemu ložem vzal úsilně s ním jedva neklesaje vzdor bolestem jej vlekl pod trámoví pak sílen vztekem k ohništi se vzchopil a v zuby sevřel doutnající dřevo jež necítě jak rty mu sežehalo jich šklebem ďábelským teď vyplil v slámu i rozlétly se zaplanuly klásky jichž úrodou byl před chvíli se sytil sto jisker žhavé nitě vzduchem přede jak stébla v klasy sršící se ježí a k trámům opírá se hroznou tíhou až praskají snop obrovský jenž svázán je z plamenů a ženě ohromené již stele lože bujně k ní se dmoucí Když spatřil v rudé záři nad plápolem že zalomila rukama tak marně tu nabyl mysli mrzák polomrtvý že zachechtal se chropotavým hrdlem a vzpružen ocítil se skoro skokem teď u kolébky Kousavá kdy šelma klem bílým vyceněným na svou kořist a bělmem vytřeštěných zraků blýská chtíč zvířecký ni z její dravčí tváře tak nezeje jak z líce Turčínovy jež do kolébky na děcko se vrhá a čelistmi se vťavši v měkké tílko je v zubech zkrvavených z lůžka sápe Teď stenající oběť na zem pustil a nohou na hořící snop ji koulí skřek pronikavý v plamenech se zdusil a žena s výše chaty zpustošené se žalem omráčena kácí v oheň Tak spálíme to vaše milosrdí váš zákon lidství vaše lži a pravdy Tak zakousneme Evropě té zpupné se v bolné místo zvetšelého těla a žhavým střepem rozkopané modly v pleť svadlou vbodáme jí znak své pomsty než vaz nám zlomí než nám utne pěsti Jak troud ať splákne její veličenství tu vražena kde dosud naše pata a naše pochodeň kde dosud sálá tu podpálíme každou její svátost vše pojdi v žáru Ha On s bolným skřekem se v kotouč svil a překotil se střemhlav v rej plamenů v nějž hořící naň břevna se sují s krovu jehož trhlinami v dým černý netopýr kde zplašen krouží hled hvězdný tajemného svědka svítá TŘI LEBKY. Teď zní to jak vzlykot jak divoký smích jak modlitbou nyní a kletbou v tu chvíli či nočního větru to vzdech či to kvílí řev šelmy jež pozbyla mlaďátek svých Tu zas jako ze sna jak tichounce jen to volá jak holoubka sirého sten co nářek teď na lidských tlumený rtech a mateří láskou to šeptá co dech Ztulte zas ústečka k líbání hrdličky hravé Svitne li sladké zas usmání v očinky tmavé I celuje žena ty hrdličky své tří hlaviček dětských to práchnivé lebky Jak hladí jim čela i vlas ještě hebký jak hledá kde rtíky jich přemilostné I pátrá jim v očinek podivnou hloub pak shodí je s třeskem a zraky má v sloup a prchajíc rve sobě zježený vlas pak stane a s pláčem k nim vrací se zas Ztulte zas ústečka k líbání hrdličky hravé Svitne li sladké zas usmání v očinky tmavé Kvap touhy jí mámí ten žíznivý hled však našla je našla i s pole je sbírá prach rukou s nich něžnou i polibkem stírá a slzami svými je obmývá v sled pak v náruč svou tiskne je roztouženou zas laškujíc houpá je na kolenou až v klín se jí koulí a drkají v se hry bujné dnes tichým se beránkům chce Ztulte zas ústečka k líbání hrdličky hravé Svitne li sladké zas usmání v očinky tmavé Ta největší nejvíc ta čtveračivá v ty drobnější tepe chce škádlit a hřmotit až hrozíc jí prstem ji máť musí krotit jež slova jí šepotá chlácholivá teď hledá jim hračky má na hrdle skvost řad penízků lesklých již spony je prost již vychrtlá ruka jím cinká i hrá tak baví a vnadí si robátka svá Ztulte zas ústečka k líbání hrdličky hravé Svitne li sladké zas usmání v očinky tmavé Šperk vine kol čela tu oné tu té i s vláskem jej splétá jak zdoba jim sluší Jak libý to pohled Jen oné jej ruší pruh černý tu na skráni rozsmeknuté Aj poskvrnu takou tu skryjeme hned Již na ránu věší řád blysknavých cet však pod nimi hlubším se zdá její škleb máť v dumání v prasklou se zahledí leb Ztulte zas ústečka k líbání hrdličky hravé Svitne li sladké zas usmání v očinky tmavé Jak pátrá jim v důlky Proč nejmladší z nich zří důlečkem třetím tak černým tu z čela Proč druhé k níž kadeř lpí zakrvavělá v týl zdrcený propadá blyskotek mih Již dlouho a mlčky tak přemýšlí máť zlou ruku kdo vložil jí na sličnou mláď že zkazil se líček těch růžový pel a hlavinek poupátka opadla s těl Ztulte zas ústečka k líbání hrdličky hravé Svitne li sladké zas usmání v očinky tmavé Jak z paměti hloubá si osudný děj Již ví jej Ne nemůž to býti Snad šílí zříc obraz tak děsný Jak napíná síly by vzpomněla pravdy Zří válečný rej zří šeredných tváří zlý hrozivý dav střel mračna i blesky zří nad mořem hlav a v Turka jak palbou vře Srbínů shon jich lapené dítky jim nastaví on Ztulte zas ústečka k líbání hrdličky hravé Svitne li sladké zas usmání v očinky tmavé Kvil hlásků jich dětských zní v pekelný řev Ne nemůž to býti A přece jí zdá se že prolil ji Srbín k své otčiny spáse tu nejdražši robat svých nevinnou krev Hle padá již dítek tam spanilý řad již padly ty její Tam stojí jích kat z řad srbských se vrhá v ran tureckých dým veň klesá již otec to k robátkům svým Ztulte zas ústečka k líbání hrdličky hravé Svitne li sladké zas usmání v očinky tmavé Zří bojiště širé kam v lijáku střel jich letěla hledat hu našla je padlé a zoufale zvedla své hrdličky zchladlé však urval je Turčín sťal hlavinky s těl byl zápasil s matkou jak zuřivý běs teď zkameněl v duši a v oku měl děs zřel na její tváři tak příšerný stín že prchnul a hodil tři lebky jí v klín Ztulte zas ústečka k líbání hrdličky hravé Svítá li sladké již usmání v očinky tmavé TURECKÁ POVÍDKA. Istambulská krása vzešla nad mrákavu s ramen lepých spouští řasy zlatohlavu z růží vlas jí svítá z drahokamů šíje u nohou jak milan Bosporus jí nyje do duše mu ona hluboké a snivé půvabů svých kouzlo vlévá opojivé tak jej rozvlnivši v sladké horování vychladlé mu vrací hrdé pousmání V rozkochaném oku zrcadlit jen chtěla mocnost vnady svojí vítěznou ji zřela Oklamaný Bospor žalem bouřně zdmutý zareptal jak otrok u noh jejích skutý svůdností však její ukrocen se níží líbat její stopy Ona v něm se zhlíží slunné dálce jevíc nádheru své pýchy v stín však těsných ulic ukrývá své hříchy Mysli jen že mocnou žoldánkou jsi světa Ale plať své sluhy mrhačko ty kletá Změkčile jen hov si v zahrad květné vůni na jichž kyprém loži vděk tvých údů trůní vlajky pestrých lodic v kadeří pleť vnadu věj si lehkým hybem piniových sadů hebký chládek v líc jak ovívadlem pavím pod blankytnou clonou leň jak pod hedbávím v oslnivých barev oblékej se roušku jiskři zdobou jako peří na papoušku k sličné noze viň si Bospor leskem vzňatý jako tanečnice obrouček svůj zlatý mni že huriska jsi krásná věčně mladá ale věz to že ti vojsko hladem padá Milostné snuj pikle v rej se pouštěj kluzký ale napřahá již tlapu medvěd ruský v Dunaj srst již máčí jako spoustu sněhu brázdě vodstvo ve dví plave ode břehu nechť jak draci oheň plijí naň tvé lodi pazourem on každou do povětří hodí rozmáčknutou v kusy jako mandli měkkou umačká ti vojska jež se sotva vlekou vyhládlá i zpustlá dřív li neutekou Rozmařilou slastí plýtvej prostopášně nepřelstíš svůj osud při poháru vášně V ruce tvé jím náhle trhne sudba hrozná a tvá hříšná sláva blízký zmar svůj pozná Orchan bimbaša tak v němých dumách věstí Istambulu konec hýřivého štěstí Mudrcky se zříká všechněch pyšných mamů neb jest na útěku vyhnán od nizamů hladových a nahých nedostavše žoldu bimbašoví svému odepřeli holdu tři sta lir mu chybí těmi dlužen zůstal pluku svému Orchan dluh co den mu vzrůstal že však peněz nedal Istambul ten zvrhlý vzdor a vzpoura v bosé lačné vojsko vtrhly a když velel Orchan proti nepříteli naň to z vlastních šiků střely zasvištěly Rozprchly se na lup rozpoutané roje úprkem též vůdce spasil žití svoje Orchan bimbaša chce zachvět Istambulem mužný žár mu vznítit v srdci ustrnulém aby každá hruď se vznesla ku oběti každá pěsť by sáhla k meče rukojeti hřivna nadšená by rostla z každé dlaně na Orchanův pluk a vlasti ku obraně Zlata třeba nejdřív zlata k svaté válce aby nepřítele postrach zdržel v dálce obrátě jej v útěk hrozbou Islambulu Chystá slova jež by obměkčila žulu Turkům pravověrným namířená v duše Leč když uličkami Istambulu kluše a jich puchem dusným tísní se mu plíce zlenivělá krev mu chladne víc a více a než první metu kroků svých si určil zápal myšlenek se rozplizl a zturčil křídla nadšenosti svěsila se chromá Vystřízlivěv Orchan hned se cítil doma v blátivé těch pustých ulic klikatině jako měkkýš ve své vlastní skořepině Rozmýšlí že v mokrý proud se marně křesá v obětivost Turků již mu víra klesá božská řeč jich nitrem pohnula by těžce aby otvírali pro vlasť svoje měšce A nechť říši hrozí sebe větší zhouba z prázdných pokladen jí zlata nevydloubá Snadnější jest práce dokud lze se dlužit cizím tukem Turku záslužno se dužit Znáť on posla cizí moci osvícené která osmanskému hospodářství žene kola struhou štědrou ježto zlatem zvoní aby převysoká porta mlela pro ni Tam se klidně béře žalovat svůj osud tři sta lir dá posel jak vždy dával dosud Zde již jeho palác Jaká však tu vřava Padni křičí hejno padni jeho hlava Běda Evropě že Portě nemá spásy takou zdobu svoji zkomolit že dá si vážky vítězství že rychle nenakloní obětujíc krev svých statisíců pro ni Polekal se Orchan ptá se volá pátrá proti cizím poslům vzbouřila se chátra nedotknutelných se dotkly nože její Orchan ví že strkat prsty do dveřejí není radno mlčky kvapí z místa vraždy a když za ním ztichl vřavy ohlas každý těžce vzdychl Jaká rada v takém víru Allah pomoz Rychle rychle ku vezíru Výstraha nechť v duši toho muže hřímá jenžto ještě kotvu říše v rukou třímá ať již v jejích svazech všecky síly vzmuží ať ji řídí světlem vědomím ji vzpruží v lidu zápal vdechne vyšší nová hesla aby říše v slavné vzkříšení se vznesla vinou tří set lir by ve zmar nepoklesla Cválá ku vezíru Palác jeho pustý v kouty chodeb mizí plachých postav šusty s těží dobyl Orchan z úst jich odpovědi šeptly mu že vezír u vězení sedí v nemilost an těžkou u sultána padl že svým novotářstvím hříšné léčky kladl moci koranu a starých přísných řádů s Evropou se mazle říši veda k pádu Orchan ví že tam kde hrom vjel do stavení hořívá Tož odtud zmizel v okamžení Ujechav i stínu budovy té klaté vzplamenil se znova v rozhorlení svaté K sultánu ať zví co jeho říši hrozí Orchan objeví mu pravdu lhou li mnozí Vládce ať svou vůlí svrchovanou velí všeho lidu sílu v strašné pluky vtělí a své rozervané panství slavně zcelí Orchan s novým plukem též chce bojovati ale tři sta lir ať sultán z předu splatí Již se blíží Orchan sultánovu sídlu jako poutník Mecce žíznivý jak zřídlu Na prostoře zástup vlní se a šumí hlavu k hlavě tlačí temné šepty tlumí marně hádá Orchan co to všecko značí zdá se mu že zlověst z lící těch se mračí ptá se vnímá slova hrozná jako dýky Zavražděn jest sultán svými důvěrníky Leknutím tak Orchan koni stiskl boky že se dostal jinam báječnými skoky až to slabším jezdcům nepodobno k víře že ho neshodilo nesmyslné zvíře Kůň pak uřícený aby nabyl dechu když se zastavil v tom krkolomném spěchu zvážil teprv Orchan hořkého pln žele strašný onen případ v tíži jeho celé Kam ta říše mocná kam se rázem vrhá ana svoje sloupy sama z půdy trhá lítější svých vrahů hyne bez obránců proti zuřivosti vlastní bez zastanců A přec není bez sil není bez pokladů Nuž co činit Dá snad velký mufti radu Spěl by k němu Orchan ale již se leká že jen zklamání zas nové tam ho čeká obraz za obrazem duší jeho těká Vítězně by ve své horlivosti mravní válčil jako staří sultánové slavní jenom kdyby věc mu nescházela hlavní Zlato bídné zlato Kdyby jeho bylo v Orchanových rukou říš by zachránilo An tak truchle dumá nad své vlasti zmarem vzpomněl sobě Orchan maně na svůj harém Znaven trampotami jež mu čelo smuší místo muftiho si zobrazuje v duši Zenidu svou krásnou mladou otrokyni cítě náhle jak by osvěžil se při ní jak by kráčel silen za svým povoláním zjařen v sladké chvilce jejím celováním Pod jasným hned čelem zrak mu smavě sálá a než sám se nadál do harému cválá V zahradu již vešel mříží pozlacenou nad hlavou mu loubí tamaryšky klenou z tmavé zeleni jim planou růže tmavé jako pod kadeří černou oči žhavé lilie svůj velký čistý kalich zvedá k hroznu jehož hojná zrna zlatohnědá každé sladce zdmuto s jedné stopky kynou jako slasti žití jež se volně vinou šťastným smrtelníkům v jednu kytku vábnou Orchan cítí jak mu měkce čivy chabnou an tu slyší snivou hudbu mandolíny V stinném zastavil se skrytu pod vavříny kudy pod vlajícím květem úpon chvělých jako v dešti jisker stobarevně skvělých zří jak ženy krásné v širém vodojemu v křištál hrouží vnady kynoucí jen jemu Jsou tu všecky ale bez Zenidy sladké Orchan odtud spěchá ztéká stupně hladké ke komnatám jako hradby tvrze pevné Zenidu svou volá v touze bezúlevné Hle tu stará Fatme škaredá i ztylá ústa kolozubá špulíc potměšilá v úsměch škodolibý pokorně se kloní a již každým slovem kapku jedu roní Tisíc na tvé ruce skládá políbení Zenida tvá věrná v hořkém rozloučení Za Bosporem v slzách myje svoje líce neboť nespatří tě pane nikdy více Láska její krásným Seidem tobě vzata přijmi její s Bohem a ten měšec zlata sečti její vzdechy na té blánce bílé Již jest odtud asi na sto a půl míle Zarazil se Orchan přejel čelo dlaní protřel v očích temno a již četl psaní Drahý zda se v žití někdy opět sejdem Za moře již letím v dálku s krásným Seidem Vír když válečný mě o tvé lokty zloupil přišel krásný Seid a tesklivou mne koupil tři sta lir ti v zlatě za mou volnost dává Blaze kráčej drahý kam tě volá sláva bojuj lve můj strašný V hloub se tobě klaním mne však vábí krotký holoubek jdu za ním Sladkou jest ti války nebezpeč a trýzeň mne jen blaží tiché skryté lásky přízeň Ranám snad i smrti vstříc tě nese touha mne jen čeká rozkoš lásky rozkoš pouhá Islamu ty hájíš přísné svaté hradby já jim šťastna prchám z vězení a klatby Po mrtvolách stoupáš kol kde sviští kule já se však můj drahý bojím v Istambule Braň ho města slávy pod praporem svatým v kraj však bezpečnější spěchám k nivám zlatým Padneš li Ó s bohem V ráj pak oba vejdem ty ach v nebeský já v zemský s krásným Seidem Teď se zasmál Orchan až to hlaholilo Fatme myslí že mu v hlavě přeskočilo prodavši mu milku v směšné žárlivosti se svědomím zlým se bála jeho zlosti on však měšec chopil s milostným teď chvatem zatřepal Ó rozkoš měšec zvonil zlatem tři sta lir On vzal je v náruč se zápalem Fatmu odstrčil a z domu běžel cvalem běžel uličkami jak by honěn vrahem Pojednou se octl v houfu polonahém zbláceném a zpustlém zlotřilého vzhledu Dlouhobradý derviš stál v těch postav středu v oku temně vpadlém fanatismu zápal slova s divokými posuny se chápal hlas však jeho mizel v hlasů vlnobití v šumu křiku v nějž psi hladoví a lítí kol se sbíhajíce mísili své vytí Bijte volal řečník bijte hromoklínem dokud oddychá co není moslemínem Kolika kdo ďaurů tuto půdu zprostí tolik set mu Allah přiřkne blažeností rozkoší však nad vše medosladkých zkusí kdo jak lev se vrhne na proklaté Rusy Nedomluvil hejno v křik se dalo maně Budeme je bíti Dej nám šat i zbraně V moři hluku tone řeč zas dervišova po chvíli až ryčné slyšeti ta slova Klet kdo nosí šperky marné zdoby těla Zahyň lakotného duše zatvrzelá Morem nechať padne kdo své zlato skrývá ana trouba války k oběti jej vzývá hlásajíc mu hromem Vydej krev i statek Zase jeho slova zhltil vřavy zmatek z něhož slyší Orchan pokřik jenom zníti Žití dáme v oběť dej však jíst a píti Dál zas mluví derviš Zákonem jest dáti k svatým cílům však i záslužno jest bráti Vidím prázdné ruce věřících tu chudých jednoho však zřím tu zlaťáků jenž rudých plný pytel mačká Dej svým nahým bratřím ať jak bohatýry ve zbrani je spatřím kráčet šikem strašným v třesoucí se dálky obdaruj a veď je v slávu svaté války Blázne vzkřikl Orchan vida beznadějně žeť jak zazděn v hustém tlačícím se hejně Měj pak rozum volal s rozhořčeným zrakem jako skutý objav s mileným se vakem S otrhanci těmi že se musím dělit bych jak vlk se mohl Rusům dáti střelit Bláhovče ty starý radost je to drahá Chce li říše vojně ve svůj vak ať sahá ať dá této chátře ona zbraň i píci já chci svého měšce jiným tužbám stříci Hej mně moudrost lepší vzešla u Zenidy Blázen kdo si hledá trampot ran a bídy V ráj se brodit krví kol kde sviští kule Ještě ráj lze koupit zlatem v Istambule Na to mám svůj měšec Běda kdo naň sáhá Vlastních slov se lekl umlká i váhá Bezbožníku hřímá derviš ale chasa s křikem zuřivým se na Orchana kasá marně sám se brání rozkaceným pěstem již mu vyrván poklad rozkoulel se s chřestem v bláto v němž se po něm tisíc prstů hrabe z vaku z něhož visí již jen cáry chabé s hrstí kalu zlaťák osudu li milci zdařilo se urvat obsypán byl štilci Orchan bezděky též zkusiv svého štěstí odnesl si mnohé siné známky pěstí Když pak nevydá ni zbla již bahno zryté rozprchá se hejno zlatem jako zpité po uličkách tmavých s vilným žárem v zraku Orchan hledí trna drží cáry vaku derviš volá Vstříc teď vrahů bouři zkázné s meči v rukou Hejno pokřikuje Blázne V ráj se brodit krví kol kde sviští kule Ještě ráj lze koupit zlatem v Istambule Chceme žít a užit Na prostoře celé jako postavy dvě kouzlem zkamenělé Orchan jen a derviš nepohnuti stojí hořký úžas nyní oba tklivě pojí Oba hledí ve tvář Istambulské kráse ana u večerní šarlat obléká se svůdně jeví dálce nádheru své pýchy v stín však těsných ulic ukrývá své hříchy Vzdychl sobě Orchan derviš v souhlas kývá ano nad pustým se Istambutem stmívá Vezír u vězení derviš sobě stená Evropa v svých poslech krutě uražena sultán mrtev lid i vojsko láje lichá kam to půjde Ještě hloub si Orchan vzdychá V nivec jde ta doba nemravná i klatá neb teď nemám pluku Zenidy ni zlata MUŽÍK. V prach bije čelem v němžto zbožná hrůza se nikdy nerozdumá hrdým vzdorem a cestu líbá kam i bědná lůza své stopy vtiskla i kde kleká sborem Svou šíji tuří mrtvě vrhá na zem s níž smetá plevy vážnou svojí bradou on ruský mužík bezvolným jest plazem před zlatopestrých ikon hrubou vnadou On v lepou lví svou sílu víry nemá sám nejsa modlou jíž co rob se koří on stokrát žehná křížem prsa němá v nichž sopka pochybnosti nezahoří On lysé čelo větrům od severu a mrazům obnaženou hlavu vzdává když svatou branou kráčí v pološeru a v duchu modlitbu si odříkává Neb rozžehnav se s osením a chatkou vše oddal nebeskému hosudaru vždyť víc než matka Moskva jest mu matkou jež káže bílému teď sloužit caru Své žití v daň mu z končin dálných nesa svou krev by podal v živé srdce půli hned v oheň slepě vrhá se i plesá hned v ocel tuhne baťuškovou vůlí Pak těžkým krokem přívalů jde k jihu jak od ledovců hřmící sněhy v tání své hrudi dechem valí bouřek tíhu a koník jeho blesky dupá z plání Hle mužík obří nohou v Dunaj šlape jak hora vpadnuv ční jak hora z břehu kam děl se Dunaj z brady jemu kape z níž v Černé moře dál se valí v běhu A mužík světům závisti a zloby svá prsa v odpor staví obnažená v krev sterých ran se halí beze mdloby ni v jedovém v nich žáru nezastená Pak s úsměvem se před Balkánem staví jenž mu až po pás hle až k srdci sahá on tiskna k hrudi jej led jeho taví sněžné spousty barví krev ta drahá A nad hřeben se kloně nevysoký si dlaní drsnaté tam hladí sedlo i zaťav nehty ve skalnaté boky zří vztyčen v dálku zdaž se slunce zvedlo Hoj vymrštiv se jako na koníku již na Balkáně sedí k slunci pne se a nabodnuv je na kozáckou píku již mladé Bulgarii v klín je třese Tu sprchá blesků paprsků a září ažť Bulgarie výspou v moři jasu a mužík obrátiv se s jarou tváří zas jechá zpět dle baťuškova hlasu Jak v prsou rány v duši světla planou to přináší si z obrovského díla Zas prostý mužík svatou kráčí branou a věří Bůh a car že jeho síla I spěje v chatku v drahé lokty dětí svým ikonám se klaní pod svou střechou a nad ní anděl příštích dějin letí ji ovívaje palmou libodechou NA VÝŠI BALKÁNSKĚ. Kol šumně po skalách se smýká vánice co kadeř zmítaná té mrazné vichřice jež horám laviny rve s temen obrovských a v lesku měsíčném zas v démanty je práší kol v sypké jehlany se letmo věží sníh a v boky Balkánu řad bílých mohyl snáší ba možno soudruha že kryje sněžný val v nějž osamělý Rus teď skráň si podepírá on v mrtvé mrákotě tu dlouho spočíval teď vzrušen hlavu vzpial a hledě v dálku zmírá V líc lehce bodají ty sněžné hranoly hrou třpytnou slní zrak hor ledné vrcholy však zářím kouzelným on rukou cloní hled mdlé tělo povztyčiv svou vysílenou paží zří v touze v loučení ten pozavátý sled kde zašli soudruzi a zrak se volně vlaží Zbyl padlý poslední tu v sněžných samotách a mdlobě hynutí teď naposled se vzpírá Týl shýbli Balkánu a ztekli dějin práh přes ledné smrti hruď jíž v loktech on tu zmírá Hrot bodců vetkli v stráň nad hlubně příšerou a s příkrým ledovcem se rvali sekerou kde démon propastí svým děsným okem zel hned lanem obvili mu rozšklebený jícen on svahů pokrajem jim vlekl tíhu děl jak zapřažený tur s nímž klesal mdlobou zřícen Kol nebezpečí děs jim couvly malátny jen úžas za nimi s těch srázných ledů zírá kde skutků nadlidských duch vane posvátný v sníh temen Balkánských kde ruský vojín zmírá On v půli rozletu než cíl se rozední dal v oběť před časem své síly poslední boj velký osudný ač teprv zahřímá on nedočká se chvil těch velebných a slavných až velká svatá Rus meč vlastní zatřímá i zvolá Budiž mír Až po vítězstvích zbavných brat bratru sejme jho jímž barbar tížil jej až osvobození se dovrcholí míra on s reky neuzří jak stvoří světoděj ta lásky myšlenka k níž modlí se an zmírá On nežádal si víc než kapkou v moři být v něž vykupitelskou krev bude národ lít Bylť národu to hlas i zápal obětný jenž stal se zjevením a zachvěl mocnou Rusí že nad Slovanstvem vznést svůj prapor šlechetný a v nejdražší svou krev jej za ně ztopit musí A nikdy neválčil v tak svatém zápase nižádný národ již a nikdy bohatýra jejž pásal čistý meč smrť krasší netkla se než v ledech Balkánu kde ruský vojín zmírá Však zištný lakotný on světovládců řád i v čelech národů v znak hanby vidí plát ten samolibý strach když plémě zpanštilé jen cizí ruky stín zří kmitnout k jeho právu a tupost jeho ukrutnou když barbar zběsile svým tlačí kolenem hruď porobených Slávů Jak vojín opuštěn tu v divém ledu hor tak nenávisti poušť Rus mocnou obestírá v čin svatý provází ji závistníků vzdor a synů žehnání s nímž na rtech on tu zmírá Co lidskost posvátná má v lidstvu nepřátel jak líčený ten dav svou mrzkost odestřel A žel ni Slávu Sláv se bratrem nepoznal brat jeden rytířem jsa volnosti a dobra teď kvasem starých ran jed zášti znova zňal a ze řad barbarů v týl Moskevského obra msty jehlu bezmocnou leč bolnou přece vryl a v raje svaté při mu ruky odepírá Hle dlaní zjíněnou Rus oči pozakryl a dumá marno li že za bratrství zmírá I slyší v duchu svém to slavné volání jímž statisíců dav své hlásá poslání v jich zraků mluvě zří ten posvěcený žár jímž v oběť syny své vlasť vydala tak velkou až těžký tase meč jich starý slzel car an žehnal Rusi své Buď osvoboditelkou I slyší jásot jich a zří jich nadšení jich činů zázraky k nimž mocná pne se víra Ó žije myšlénka o Slávů bratření a duní v dějin krok an vojín její zmírá A v sněhu Balkánu pod vichru perutí on vzdává nejhlubší svých prsou vzdechnutí té tužbě posvátné jež světu k úžasu jak nových věků zvěsť tam vchází nad Balkánem a polnic vířením v skal děsných otřasu hřmí v budoucnosti sen jenž již se budí ránem on zří jak v červáncích již slavný její taj nad slávským obzorem se slunně odestírá a Mojžíš velebný jak zaslíbený kraj zřel s hory Abirim tak spatřil ji a zmírá JEDNO POLÍBENÍ. Tak nezjaří ni vesny dech jenž paprskem se s modra shýbá kdy prvou vůní květů všech mě v unavené skráně líbá Zda políbením blaženců kdy vítají svých milých duše či ústům mladých milenců zda závidím jich rajské tuše Těch políbení útlý vznět tek hluboko mě nedojímá ni žehnající matky ret když v náručí jí poupě dřímá Úst žádných zbožné dotknutí ať věstí smír ať odpuštění jak z andělských byť perutí mi dechlo v líc tak slastno není Tak sester s bohem nevzruší když rozcestí jim před očima tak nerozchví až do duší ni slavný slib rtem pobratima Nechť v mužném chotě náručí proud polibků se sladce dlouží Ó po nich srdce nezvučí mi tesknotou a nezatouží Ta vroucnost oželí se snáz a bez hoře tu odříkání ba oželím i víc i vás Ó dětinná vy celování Těch malých rtíků hravý smích buď lokati jen jiným sladko a slíbati s těch milostných si poprvé to slůvko Matko Ty něho štěstí blaž a hřej buď žehnána já již tě minu vždyť v život věčný lásky děj já za jinou se touhou vinu Jen východní ty obloho svým nachem svědč jak v roztoužení též hlasně volám o blaho o jediné jen políbení Když velkonočních zvonů hlas se rozvlní z těch zlatých bání když lidé jsou si bratry zas a líbají se na potkání Když velebný den vzkříšení si v náručí zve slávské kmeny by v nebeském již nadšení se zdravily Jsme vykoupeny I hledím v jih tam na oblasť Kéž pocítím i na svém čele jak mou též líbá sirou vlasť ret bratra osvoboditele Tak božský žádám lásky díl pak blaženství chci hymnu jásat i stanouc plesat Zdeť můj cíl a Christos voskres k nebi hlásat SLOVO. Když z raje obr zoufalosti vstal a jako Simson jenžto rozsápal lva ode tlamy po útrobu zprahlou on propastem kdy vzepřen v čelisti vťal silou krutou křečovitě náhlou své nehty v něj jak v tělo kořisti i roztrhl taj hercegovských skal v jichž jícnu krev a trýzeň neobsáhlou zřel ze slepoty vzrušen vířit svět krev nejprvších to povstaleckých čet jež kypíc vřídlem posvátným se lila s hor pustých v kraje širé dál a dál a vlastem jimiž praménky své vila v síť rudou každou hrstku půdy křtila až v Balkán výtrysk její pozaplál Dlel tenkrát v horách neznámého jména svým tureckým skryt pronásledovníkům kmet vážný starý buřič v chatce z hlíny Kol temno Vítr noční venku sténá rva s okna šat jenž cloní protivníkům svit ohniště v němž ve strop neúměrný a ve zdí hrubý nálep tmavé stíny se zdají hloubat velké kadluby dvou postav na jichž tvarů obrys černý zář ohně dýchá rudé obruby Z nich jedna stařec jehož vousu sníh se ve kněžského roucha tmavé řasy až k pásu ztrácí řídké plynou vlasy v týl jenž se kloní nesa věku tíhu tak sedě při plamenu v rukou svých si drží na kolenou písmo svaté i spouští zraky zbožným ohněm zňaté jak připoutané v Ezdrášovu knihu Ret hýbe se čte hlasem tlumeným jak vrahem ohrožení Israelští své město hradí valem kamenným leč tak že ruka jedna nástroj chopí a druhá meč neb naostřené kopí lid sám tak hradeb strašnou hradbou jest a zástupové trnou nepřátelští Kmet s nadšením čte biblickou tu zvěsť hlas víc a víc se chví až mocně tknut jak zvon se rozduněl a zvučí slavně a s žárem v oku stařec přímí témě tak dočetl dnes o Jeruzalémě V tom jeho druh jenž dosud nepohnut stál slouchaje a hleděl neúnavně v dno pánve jež se nad plamenem čadí tvář k němu obrací teď mladistvou Kov roztaven dí s hledem rozohněným v němž nepokoj mu žže My práci svou teď počneme jež ducha tvrz nám hradí kdo bude však tím lidem ozbrojeným jenž vrahům ubrání jí mečem v ruce An pochybností zaplanul tak prudce kmet mírným zrakem zápal jeho stíhá Vstal těžkou knihu v rukou chvělých zdvíhá a hledě vážně v oko jinochovo dí slavně Na počátku bylo slovo Dřív duchy vzbuď než bitce Duch jen spasí an tisíc nekrvavých mečů tasí a vítězství jež roste v lidské krvi to v srdci vlastním nosí žal i smutek Pojď úkol dán ti nejkrašší a prvý buď sluhou slova z něhož vzejde skutek I složil knihu Při plápolu loučí z nichž dým se k stropu ztrácí po kotouči dvé postav tmavých v záři při ohništi teď ztápí Ižíce v pánve dutinu z níž olovo jež vrouc se do nich prýští teď čerpají a plynnou litinu v řad malých kadlubů z nich vynořují A znova to své drobné dílo snují již po hodiny robí um jich jarý a bez počtu se množí písma tvary jest pozdní noc a s čel již kane pot však bez únavy trvá litců píle bez konce tajemné té práce chod Kmet náhle vzrušen zastavil se v díle Hle slouchá bledne Zda li jilm to starý jen větvemi snad praští chatce v bok či zahlučel to nocí lidský krok Jest vyzrazena buřičova skrýš I vpadne rota slídičů mu v chýž by zničila mu písma slova skvost jímž k boji za právo a za volnost svůj zjarmený chtěl ozbrojiti lid I slouchá V noci nerušený klid hlas přátelský zní šeptem ze dveřejí Vpusť otče s novinou nás velkou k sobě Kmet otevřel tři muži v chatu spějí i zamkli zas a tajno tu jak v hrobě pak přední z mužů dí Již tekla krev již rozvinuta vzpoury korouhev i v našich dědinách Již doletí běs boje blesku mihnutím až k tobě i zde si žádaje svých obětí Již mosty úmluv z dýmu zbudovány jsou krve proudem bouřně zpřetrhány teď běda selže li nám síla v boji Teď káže lidskost bratrská teď družnost i vlasť i víra svatá ať se zbrojí teď každá paže Spásou jest jen mužnost Teď marna tvoje práce litče slov teď chvíle osudná ti jinou velí Boj svatý volá dej svůj všechen kov a slévej náboj nežli východ zbělí Kmet hnul se bolně jaře učeň mladý Hle na surovém stole blýskají se milých vážných písmének těch řady tak slastně urobených podtají ty nadšení a pravdy svaté značky jež měly ducha vzkřísit v národu jimž kmet byl život dal an k průvodu jim stokrát žehnal ty jak bídné hračky má zničit ruka jež je vytvořila Zří v znaménka ta drahá ušlechtilá a slza žalu perlí se mu v zrak jejž k jizby stropu zadumaný vznáší a když jej v truchlé tísni sklonil pak zřel knihu utkvěl myslí při Ezdráši i mní Ať jedna ruka dílo chopí však druhá meč neb naostřené kopí a zavolá li trouba v nebezpečí pak nechte díla přisáhněte k meči I vzplanula mu na schýlené skráni zář velebná jak zápal odhodlání Již staň se vece bera písmě prvé již ducha zbraň se proměň ve zbroj smrti Slov střelu nechať zhltí proudy krve a její ráz ať nepřátele zdrtí Buď tedy žehnán bratři boj váš smělý ať slovo nejsvětější v skutek vtělí I hodil písmě v pánve jícen žhavý a křížem žehná mu Již učeň mladý ty lesklé sbírá vážných značek řady a s radostným je chvatem v žáru taví Kmit ohně k nádobě se chtivě tule již ozařuje postav čilý kruh jež mlčky s hrozbou v zraku lijí kule kdež jako světce patriarchy duch se stařec modlí s apoštolskou tváří Hle okna skulinou již úsvit září a poslední též kovu zbytek již je v kule slit Teď vstali muži z kola den v boj a v osud neznámý je volá i kvapně opouštějí vetchou chýž Sňal mladý učeň těžkou pušku s krovu i pokleká kmet ruce vkládá naň a slzí Bůh mi tebe synu chraň A líbá jej Vždy pamatuj že z kovu tak svatého je čistá tvoje zbraň a věrna budiž světlu pravdě slovu A proudí čas i v nové břehy patří a když pak vzešel věkoslavný den jenž osvoboditelské voje bratří v boj vedl báječný jak obra sen a v jásot vítajících půda syrá se rozpoltila jako puklý hrob rty otevřela spiaté klatbou dob a hlasem zvonů dávno pohrobených jež vyprostěny z dusných sklepů plísně jak vězni reci srdcí nezlomených se sladce chvěla hřměním vlastní písně té písně božské s bání v lada širá se valící jež po staletí něma zas pějíc volnost rovné v světě nemá i ten když blahý den se dostavil jímž pustý prestol zhanobené země v ni zazářil jak z blesků setkaný a s jeho výsosti když pozdravil to svobodné zas hrdé její plémě kněz její slávy Prvověnčaný a z mrákot robství po zoufalém boji ta vlast když procitla i byla svojí a hrazeny již svaté její týny Dlel opět vážný stařec v chatce z hlíny Je zřídlý hlavy jeho sporý sníh On sedí v tmách a z chvělých rukou svých v klín svaté písmo těžce cílí padnout Již nečte Jiskry vlhkou hryží louč a dým jak had spí stočen ve kotouč kdes v koutě zatemnělém Musil zchladnout krb neživený božským plamenem Kmet v stěnu syrou chabým ramenem jak síly pozbaven se podepřev spial ruce skleslé na list knihy svaté a přes ně kanou slzy přebohaté na nedočtený Jobův žalozpěv Mdlý člověk není Bohem Hospodinem by nad obětovaným nelkal synem a došla starce zvěst že jeho syn již smrtí zpečetil svůj prvý čin Jest pusto v jizbě pavouk v pánvi přede a netknuty jsou liter kadluby kmet zří je temně jako z mlhy šedé a duší vane mu sen záhuby ne nelze nazpět k životu a k dílu ni z loktů bolu vyrvat ducha sílu V tom vešel muž jeť dveřej dokořán jde k starci k nohám jemu skládá břímě i líbá ruku vetchou nepoznán a v líc mu hledí laskavě i přímě Jsem z oněch dí již odvedli ti syna Svůj pozdrav poslední mi svěřil hyna než k věčné výši vzletl jarý duch Sám zbyl jsem ze všech splácet náš jdu dluh Tvé lásce vyrván syn i tvému dílu stal v boji krvavém se vlasti mučněm však mladé srdce zas a mladou sílu ti vracím zaň Ty nazvi svým mě učněm a synem ducha svého Ať se prýští nám z rukou velebné zas pravdy símě těch drobných značek rojem Viz mé břímě toť kulí žeň jež tkvěly na bojišti ty přelijeme v písma střely vnovo a silou činu vládniž svaté slovo Však jednu kulku zachoval jsem zvlášť a mladý vojín odhalil svůj plášť zde na mých prsou jest mým dechem vřelá ta otče v srdci tvého syna tkvěla Kmet malou kulku z ruky jeho vzal a v obra rostl před ním jeho žal jak stín ten černý rukama jenž lomě ční v stěnu v strop an jinoch plamen nítí a před tím bolem hlavu chýlí skromně jen tuše zkoušená ta hruď co cítí Krb svítí v jizbu stařec v jasné záři se kleče modlí s apoštolskou tváří v strop temný obrací se líce bledá a kulku dlaň jak v oběť k výši zvedá Vstal stoupil k jinochu tvář k tváři chýle Pojď synu dobrý započneme v díle A jinoch pánev na ohniště staví hrsť kulek vsypal v ni a již je taví kmet kročil k ohni v oka jeho plání zas velebný žže zápal odhodlání již nakloniv se náhle nad kov žhavý veň pustil kulku ze synova těla a slza blýskla veň i zasyčela I vece kmet Buď oběť oželena Již chrabrostí jsou srdce posvěcena teď zbraní ducha svatý počni boj Pojď synu lijme božské pravdy zbroj a vlasť ta krví synů vykoupená ať uzří světlo ježto září slovem A hle dvé litců pod chatrče krovem v řad kadlubů zas vlévá vroucí tok i tvoří písmo v nových věků knihu A v krásném paprsku jenž protkal mračna tíhu skloň lidstva genie tam k slovanskému jihu svůj okřídlený krok

Download XML • Download text

0429

K slovanskému jihu (in Básnické spisy, Souborné vydání, svazek 3)

View options