0272

Dědicové Bílé hory

AuthorHálek, Vítězslav
Date1869
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Dalekou poutí po propastí lemu o lidstva naději se podpírám žeť člověk vzdechů syt již bratru svému zahrává v pochod k světla výšinám Tu jiskru v duši noc sem rozťal jitrem já z řevu bouře zpěv betlemský slech za vedra šípů střel sem chlad si nitrem já děckem byl a zmlazen bral se v spěch Však v těchto místech mysl náhle chábne dál z ruky klesá spolehlivá hůl tu naděj dokmitla v tmě bezpůvabné a nahé žití mé jak v poli kůl Co oko vidět musí v tomto kraji jakť obraz člověka zde zohaven mé nohy odpočinku sobě ždají nemám ach naděje jsem unaven Nad zemí příkrov hustý a lampa měsíc uschován tam dole nářek pustý kdo nám to bude pochován Co v nebes hvězdách plálo světla to slzou zalil nebes krov nešťastná země že si květla a květu nemáš na svůj rov Co vlhka bylo na obloze to naše oči vyplakaly matička jela v černém voze ach kam ste nám ji zakopali Vysychá slza hasne slovo kdo žalu výheň pokropí O pukni srdce stesky naše ať lávou světy zatopí A porta inferi erue domine animam ejus Et lux perpetua luceat ei A custodia matutina usque ad noctem speret Israel in Domino Co tluče o můj sluch za žalné zvěsty co otravuje dnů mých lahodu Aj věčný světů zákon zbočil z cesty a osudu krok vyšel z návodu Bolesti vzdechy slyším výti vzduchem a nářek svíjí se jak v bahně červ žal slyším o mstu lkát na nebi hluchém a ztýrán volá za smrt žití nerv Hle houštka běd až hvězdy v závoj halí v pokřiků bouři ptactvo umlká zoufalost lebkou tepe ostré skály a zřím jak zvěř se toulat člověka O běda Hoře zřím jak vrchy pusté a slzy z nich se valit potokem zem vraždou zatopenu v moře husté a krev až k nebi stříkat klokotem Čím národ provinil svůj žití den že jako stádo mrskán z země ven Velebné vzešlo na obloze a stálo v výši modravé když kleslo nebylo to slunce bylo to srdce krvavé Aj znáti chci co dítky moje dáví nechť celý národ rozhrne zde šlář i ten kdo v šíj mu zaťal nehet dravý i vzduch kdo plní vzlykem slzou tvář Již jděte přátelé a duchy družné svolejte z lesů ze skal omšelých nechť vyjdou z paláců a z chýše služné postavy živých i dávno zemřelých Sem ať se mžikem ve hromadu sletí nechť zašumí tu zašlých věků proud chci vidět v plodech této doby setí a dějin duch ať nad ním vyřkne soud Ať pukne hrobů víko ať s místem sklizen čas co mrtvo a co živo tu místo tvé i čas Kdy země praotec ji hledal v dáli my k pouti ve posvátné struny hráli a když sme našli ji v kvetoucím máji my zaplakali že jsme v živém ráji A teď ta země Růže rozškubaná teď pláčem zase pláčeme jí hrana Kol hrobu marně těká píseň sladká pukejte struny zemřela nám matka Smutná cesta v černém vzduchu bez hvězd nebe bez luny osviť cestu mocný duchu udeř písní o struny Zda li věrnost zbloudit může Věrni jsme i po smrti věrnost stlala naše lůže tať i hrob zas rozdrtí Dozralé viz v zrna zlatá věků různých osení jsmeť my věků tužba svatá ty nám objev splnění Zda jsme v hrobě zda jsme v světě hrob náš neměl noci víc volej duchu nezříme tě zjev nám slovem svatou líc Vaše touha buď vám svící Ta nám zvedla záclonu jsmeť my boží bojovníci věčných světa zákonů Naše krev za volnost tekla když se robstvím chlubil svět vůle naše neodměkla zjev nám této doby květ Matička oči zamkla v háje klidu zapalme staré lesy v panychidu na tváři úsměv při posledním stesku tak zhasla jak ta hvězda na nebesku Ach kde jste děti milá rozeňátka by nastlaly ste v hrob jí kvítka sladká Nezůstaly ste s mládím mezi námi a nezbude leč stlát hrob šedinami a nezbude leč sklonit zvadlou hlavu a z žalu poslední vykápnout štávu Palouček dýchá v doubravy stínu potůček šplíchá kolem leknínu hedbáv se leskne z měsíce svitu holub si steskne v haluzí skrytu my pohádek děje spojme se v reje dokud noc spěje Májová záře nám z oka plane z rosy nám tváře jež z lilií kane slavíků sloky to naše zpěvy a tanec děvy to naše kroky my pohádek děje spojme se v reje dokud noc spěje A kdy my hlesnem blahořečíme k srdci li klesnem žaly léčíme s poupěte mízy krůpěje s mechu krev bílé břízy seberme v spěchu všem na potěchu my pohádek děje spojme se v reje noc smutná spěje Oj nezemřela nezemřela nám Hle tam Jen patřte tam o patřte tam Pozvedla víko z rakve utekla krkavci lítnou kam se dovlekla Jen chopte se jí Pouta na ni Jí hrdlo zdrhněm pod nohu Milosrdenství Slitování Já bídná Dále nemohu Bez smilování Nože z pasů Rozevři roucho Prsa pozvedni Krkavci letí k hrdel kvasu již čiňte se ať dech to poslední O ještě malé přejte chvíle bych mohla rozloučit se modlením Bez průtahu Nám drahá píle a dost již hřešili jsme prodlením Hej modlit Aby tvoje ústa před nebe vznesla krve žalobu a duše nám se vlekla pusta pod vzdechů balvany až do hrobu Bez smilování Nože z pasů Rozevři roucho Prsa pozvedni Krkavci letí k hrdel kvasu již čiňte se ať dech to poslední Kdo hne se ruka ať mu zkamení a na čele tkví Kaina znamení Ruka klesá bez moci nůž z ní padá bez zápasu hodina jde k půlnoci krkavci táhnou beze kvasu Přetěžké modlení kdy není prodlení A kde mi začit Vždyť je nebi milo že vidí škubánu mne loupeží na živou pitvu nůž mi v srdce vrylo a o bolesti křik mu neběží Kdež také vzíti čas mé slyšet vzlyky Aj k hodům vraha zve si za vrahem a slzy nářky ran mých pusté křiky tyť jako lazar úpí před prahem Mne nezná bůh A přec já opuštěná a z nesčíslných krvácejíc muk do světa volám přenešťastná žena Ach místečko jen kde spí vraždy luk A jsi li duchu nad nebem či v hloubi k němuž nadarmo slzy neřinou jen krůpěj nechť se s ranami mně snoubí než v zoufalosti smysly pominou O žale žalů Vizte v ponížení tu matku nad vši výsost velebnou tak vznešená a radosti jí není O mluv co ztýralo tě přebědnou Přes pusté moře svízele ni jediný člun přítele Přec přítel tvůj Mé duše vrah Jen překroč mého srdce prah Co žalno pod ňader tvých krovem ulev si důvěrou a slovem Aj slastiplná tvá je tvář a onen hlas byl hlas to tvůj O postěžuj si požaluj V tvé nitro nová padne zář jen postěžuj si požaluj Žel Snadněji mi sčísti na stromech jara listí má paměť mučením je chora a žal můj těžký jako pustá hora Kde chopit noc kdy ve tmách oko hyne aniž se k jitřence mi rozední Po kapkách krev se ze srdce mi řine která ach první která poslední Domácí krb můj dravou znectěn rukou mou hlavu přes prah vlekli násilou mým dítkám chatku zamkli spanilou teď v žebrotě na vlastní dvéře tlukou Nesmím ni na lidnaté prostranství sic hlavu ověnčí mi posměchem sic ruce na zad zdrhnou pospěchem a luza vyká Smrt neb vyhnanství Na lešení mne vlekou pochopové tam prsa zbodají mi nápisem Na vlast svou matku hleďte dítky sem oh dítky moje což jste sirotkové Nesmím ni v chrám bych znikla luzy davu chrám druhdy byl mi svatým domovem teď starý bůh tam v tichu hrobovém a cizák klatbu volá na mou hlavu k oltáři tiskne jatých dětí nával za nimi žoldák s mečem taseným a pochop v modlitbu jim předříkával Jen tu kdo zradí můž být spaseným Nesmím ni vstoupit v hradů vážnou šeři tam s drzým smíchem cizák za stolem lakotnost sípí při něm kolkolem tam svatá práva má rozdává sběři tam na mou hlavu zvednout káže pěstě Ta sběsilá hle ještě na živě tam sběř se shluká k ranám strašlivě bych ubitá jim dýl nestála v cestě Nesmím ni vejít ve posvátné lesy bych těžkou hlavu kladla do mechu bych z ptáčat zpěvu měla potěchu schladila rány v květů vonné směsi vždyť ach ten háj se v pláč a vzdechy šatí mých dítek zbytky tam se utekly by ráno ze země je vyvlekli a matka nesmí s nimi zaplakati Co nad to zbývá těžko svěřit slechu opuštěná jak skála v jeseni a v srdci ran že nejsou k sečtení kdy pustou hlavu klonila sem k mechu aj přišla sběř a ve radosti běsné chopila tělo k smrti zemdlené je vrhla v rakve stěny zbedněné a víkem zamkla věků dvéře těsné Již pěli žalm již hrouda víko tepe již za mnou amen ve hrob rachotí již mrtvá obec v pozdrav šramotí aj tu cos zavzní v slávě velkolepé ten hlas rozlomil víko blesku palem mne ovanul jak z plných jara plic však odpusť slov mi najít nelze víc mé smysly prchly nevýslovným žalem O matko svatá zubožená tak zneuctěná umučená Duchové služní co nám v moci již bez prodlení ku pomoci Z poupěte mízy krůpěje s mechu krev bílé břízy nakapme v spěchu jí na potěchu a z pohádek děje spleteme v reje dokud noc spěje Na hrobech život rozkvetá při slzách tučnět může břích a když se rakev pokropí dědicům zabezpečen smích My dlouhým postem vybledli a nikdo toho neželí matku sme ve hrob dovedli teď hejsa budem veselí Pozůstavila polí lán a zahrad v kyprém údolu z nás nikdo neměl z hadrů stan teď máme plnou stodolu A již bez průtahu nech počne dělení kdo stojí na prahu ať stojí v stavení Již derme a berme jeť odkaz hotový a dědic je vážen kdy mnoho uloví Holá ne bez pořádku a též ne bez rady Krk tobě na oprátku co nám do zásady Však přec Kdo podá průkazy že nešetřils jí při muce má největší mít odkazy mámť plnou moc tu při ruce Ten z našeho je výkvětu nuž mějme víru v odvětu Nuž povídejme bez obavy patříť to k hodům do zábavy Já kdybych dnes byl na soud zavolán ni před bohem bych neponížil hlavu Co nám je bůh Náš koncil nastokrát již přehlasoval jeho moc a slávu Dnes kdyby Kristus vstoupil mezi nás moh být by bohem jen po našem chtění co jeho láska nám co prostota Bůh chudoby nám dávno bohem není A tento národ ta zem kacířů ta vzepnouti se chtěla naší moci Jen vzpínejte se hryžte okovy kdo s námi nešli v boj jsou všickni krotcí Ta vaše zpupnost kmit je poslední jejž zbytek oleje v knot chudý lije však v kmitu tom se hrdě zleskne kříž až pod ním chrupne zlomená vám šíje My sme se dočkali A kdy tu čas že můžem krev načepit slabou ranou aj nyní setrvat též dovedem kdy lid musí mít z krve podívanou Praví se sic že krut byl Farao když zdolat kázal mužská rozeňátka nuž já je nechal žít však vychoval že nevědí co otec ni co matka Já na tisíce dětí k církvi jal já ozbrojil je proti pláči smíchem a kdy žal rodičů je volal zpět lát směly jim bez bázně že to hříchem Já bratra proti bratru nítil v žár já kapal olej na domácí sváry nuž seberte se ještě u národ neb rodina vám rozbita je v cáry Ba přisámbůh Kdo církve posluhou i srdcí šťáva lahodně mu teče já radil k špalku a když skonal Šlik já stál jak z ledu sčítaje mu křeče Já vodil vyhnance až k pomezí kdy biřicové horkem žalu měkli já plesal k nim Jeť svatý účel náš a ten kdo nectí vejde v brány peklí A tisíců ten úpěnlivý vzdech ten zněl mi v uši jak andělským zpěvem kacířů národe tys jednou byl však my jsme skutkem číms ty býval hněvem A pak li nad to v mé je moci trůn a není vůle leč by byla mojí a pak li vůle má je zákonem a synem smrti kdo se jinak zbrojí a pak li já sem s kosou protáh zem a požal vše co k bohaté žni třeba nuž paběrkuj si za mnou národe a ze drobtů mých napečte si chleba Dál neberu ti ztýraný tvůj dech prodluž si úsměv zmírající tváře já klidně dočkal se té rozkoše až dím Ať žije kříž a jeho záře Aj vlk zabloudil ve chrám boží a oběť krví střísněna na zákon lásky tesák vloží a vyje kol a vraždu množí a to tvá bože ozvěna Ej radosť úchvatná čas kýžený Ta šťastná chvíle božsky blaží ta jako v pouzdru darem podává co touha věků pracně sváží My po věky obcházeli tu zem obtáhli ji pavoučím útkem ten útek dosud vždy nám protrhnut hosanna teď nám stal se skutkem Ze všechněch všudy na světě kdo historii páší vojenský stav já velebím kdy trochu jen vynáší Nic nenaplní ucho tak jak když se zbraní chrastí pán sedlák s námi nakládá tak jako s drahou mastí A cokoliv se zráčí nám sem s tím a už to naše kov žena cnost i paštika vše krotne u palaše Já mnoho vůdců prodělal přitáhť sem s Matiášem na Hoře stál sem s kacířem teď zvu jej satanášem A teď jsem v všem tak vycvičen že kdyby vůdce kázal Zde otec palte do něho já bych se proč netázal Však jaktěživo na světě nedálo se co tady my boj vedem i po boji a rveme vše dle řady My dlabem historii v lid až dláto hlavy tříští my píšem v těla litery až krev se z ňader prýští Tu chtěli v pomoc brát si pláč ej to nám krátí chvíli Kalich si svatým nazvali my z něho malvaz pili a kurky nakrájeli veň Na chlape žer a chlastni my také jsme pod obojí a vidíš my jsme šťastni My táhli v noc pak čirou tmou a nikdo nezřel cíle Zapalme ves a světla hned že vidět na dvě míle A když sme došli ku městu nám nechtělo se dále Otevřte brány hosti zde jdou jmenem církve krále A jmenem božím jídla hned až lámaly se stoly Fui my nežijem od chleba vám zlato kazí moli A tu nám snesli poklady jak nevěstě strou věno my brali vše i nevěsty jak knězem dovoleno Pak hnali sme to na víru kněz křtil jak stádo běží my kmotrem stáli s bodáky a písně mleli kněží Kdo však se váhal obrátit dostal hned biřmování my vyšoupli ho z země ven Jdi cvič se v cestování Tak vyjedli sme vypili osvítili půl země za to štve pop nás do nebe co vyvolené plémě Tak psali sme historii v níž každá řádka běda a by ji po nás napsala jen kulhat bude věda Však marná o to bázeň jde kde tolik krve teklo tam také pero nezbude jež vrhlo by nás v peklo Kdy vojín svatou zbraní vzdech usoužený chrání boží to setba kdy ale tasí nůž na útisk na podruž kletba mu kletba A čím nás víc tím stesku míň a čím nás víc tím lehčí chod tím snadněj přehlušíme sten tím hlučnější náš velký hod A čím nás víc tím plesu víc až udiven se dozví svět že ten jenž všech byl postrachem již zsinalý nepohne ret Srdečnou úctu vašim zásluhám však třeba domluvit se páni vyť pravda vodili ste na špalek však teprv na mé přimlouvání A tuť lze sotva minout mlčením co podnik já ve prospěch věci jenž lásku k rodu na drť rozškubat a čest i stud prv musil svléci jenž v prsou zaškrtil sem člověka jenž pod zvíře sem klesl tvarem než vy ste mohli stát se luňáky a já dravosti vaší spárem Leč pak to šlo Pak slovem hlazeným já vkrad se v ňader teplé kouty já lovil důvěru jak pytlák zvěř bych v odměnu ji sepjal pouty Jak s jídlem k Danieli krkavec já k uprchlým šel s lepkým klasem že milost psána všem kdo vrátí se a ptáci lítli za mým hlasem A já rozpustil své podezření jak hlad štve vlky mezi oře a co sem zachyt to sem držel též nic hrozby nedbaje ni hoře O výrok můj Melander opřel soud jak kat se opře o sekeru až lidé víc než prstu božího se mého prstu báli věru A tak sem zajel v poklid rodiny jak v jedli blesk já bouři splítal až hrom se zaťal pěstí v stavení a lidi z nich jak šišky smítal A já jenž v národě jsem znamenán co druhý Kajn jenž nemá stání na jehož jmeno v slzách zžhavené co na kov buší proklínání jenž jako mor sem pouť svou znamenal a vzdechů nasil v ňader stěny že na sta let je slzí zásoba já měl bych zůstat bez odměny Po naději dokonáno dítě se ti v havěť zvrhlo neslýcháno nevídáno by to srdce nedotrhlo Z jednoho stébla není luh ni věnec z jediného kvítí nuž sepněm již se v pevný kruh ať každý v bezpečí se cítí Šťasten kdo u velkém konání aspoň na provaz katu shání bez smilování Vím že sbor otců nebestrážný mou v komice táh rubriku však svatý čin kdy být má vážný tu zázrak tvrdí muziku A těch já nadělal se více než Mojžíš s všemi proroky ba když se v hlavách plaví svíce děláme v nich i pokroky Po čem se pachtí alchymie nač celé heká století to v slohu mém co tělo žije a pozdních věků doletí Buď jmeno páně pochváleno a dílo mé jde na odbyt Co vavřín Jenom čerstvé seno a hlavní věc je blahobyt Lid dotrhal již Husů věchu a nyní chce se dobře mít nechť pozná co mu ku prospěchu chtít vědět aneb víru mít Bavoři do Čech jdou na jatky a u Strakonic jich co mrak i našli obraz boží matky a ten měl vyloupnutý zrak Když Dominik Jesus Marie ten obraz vytáh ze smetí ohlíd se kde ta kletá zmije co zrak vyloupla dítěti a když ni jeden v Strakonicích nechtěl se znáti ku vině tu přistoup já a v svatých lících krev stříkla boží rodině Aj tu Domingu zraky šlehly i stál jak démon vražedný pod jehož patou města lehly jichž dýmem žal táh bezedný I zvolal v hrozném zanícení Tu vizte nebes krutý pláč Kacířům bůh víc bohem není a zrak mu vyrval kacíř rváč Aj kdo ty svaté slzy smyje Dokud z nich jeden vane dech dotud se bohu rouhá zmije a rozšlápnut buď kacíř Čech A na to pozved matku svatou spěchal s ní k Praze úprkem před vojskem klek a pěst zaťatou zved k nebi nad tím ústrkem ukázal oko zkrvácené jak volá nebes příkazem by plémě bohem zatracené dýl neskvrnilo tuto zem i zapřisáh nelenit prvé až v prach ten národ rozmetán však za krůpěj kacířské krve že celé nebe do kořán tu za ním voják pomstou hoře krev matky boží trestat spěl Čech na to pad na Bílé Hoře a svět o zázrak více měl Nuž kdo nezištně víry vzorné dal důkaz jasněj zářící Já tinktury té divotvorné vystříkal plnou lahvici Ba přived já tou krví mladou víc nájemníků v boží dům než Lichtenštejn svou dragonádou než delegátů nerozum Avšak co člověk nepodnikne by založil si v nebi stan Domingo tam co svatý vnikne mně aspoň kout tam uchystán Na obětnici srdce svaté kejklíři táhnou v hodů kvas o srdce rvou se ruce klaté a bejlí vzchází jedovaté o vlasti má tvůj minul čas My jako vody které rostou a mnohých stružek valí šťávu my jako vody které boří i z bahen tučnou chvátí stravu pak vlekou strom i kopec k pláni a s břehů města smetou dlaní bez smilování Kdy setba zralá spěje v žeň vám snadno zdobiti se věncem mně setba teprv nastává však běda jim kdy já jsem žencem Kde národ plísní počal čpět já vždy se dostavila věrně a kam nestačil meč a dým já dořádila přenádherně Já tyranů manželská druž sem v slávě koruny se skvěla můj úsměv trůny rozdával kdy lidu šíj se v podnož měla V mé náručí kdo zdomácněl jak Sardanapal stal se robem jeť jemný důlek tváří mých však celých národů je hrobem Co podtít umí úsměv můj to v ráně zlé se na smrt zkvasí a žár jejž vrhne oko mé ten ani slzy neuhasí A kyprý půvab ňader mých a těla pel a štíhlost něžná mých tváří mladost růžová vlas havranní a šíje sněžná a rtů mých píseň šepotná a vzdušný pohyb srnčích nohou a dechu plamen ruky stisk nechť odolají pak li mohou Mně neodolal věčný Řím a na rtech mých po tlení toužil Řek se mnou vavřín promrhal by v loktech mých si mření dloužil Rty mými zpita Španie i tiara v mé spěla jatky já Islam dolíbala v hrob a hrob co jal nevydá zpátky Ne třeba vyčíst trofeje jimž doba nesetřela lesku neb dokud v poutech svoboda já k národům si najdu stezku A jsem li nyní v zemi té a mám li za odměnu prosit té země květ vydejte mi a můžete jej v pastvu kosit Nad květem chmurná obloha kobylky táhnou brousí hryz O vlasti země nebohá bouř chvěla tebou přemnohá teď hlodem dokoná to hmyz Co Filištinských nesved zbroj Delila dovedla to žena a kde má stát spět k rozkvětu i Circe bývá kněžkou ctěna ať z všech se žlabů láva valí ať zatopí co nepopálí v troud neskonalý Jde pověst světem drahně věků že z našeho kdos plemene chtě hasit žár msty plamenné zapůjčil peněz svému soku by nedodrží li mu časem směl zaříznout se k srdci masem Ten bloud žil v čase nevyzralém Kdy nůž nabroušen v hladký třpyt a pomsta hlad jde nasytit pak syť se celostí ne málem Můj nůž tu do zásoby krájel já národu do srdce zajel Kdy vyhnáni po světě širém sme hledali si otčiny ten zde nás odmít jediný on nazval národů nás štírem on morem přezděl mému stesku jen přezdět neznal zlata blesku A my jenž slouli vyvrhelem v něm k výhni zňali marnivost nad statek byl mu každý skvost hvězd zlato byl by stíral čelem jen k zápisu neschýlil brvy tak propad statkem nám i krví A teď ten žebrák polonahý jenž země nemá ani píď nechť táhne v světa širou síť a loví z očí krůpěj vláhy já zatím vypočtu mu suše kdy na jazyk mu sedne duše Toť pravda nade slunce jasná já sem tu stačil jediný bych svlék ho z šatu dědiny a v muka vrh jej neuhasná však z trnů různých vínek uvit jeť kupců víc a lze se smluvit Již tmí se tmí se vlasti má a večerní tvá píseň hasne Jidáš si vrahy najímá o zastři tvář již v roucho řasné A naším mrakem obzor již jak buben koží potažen hrom pomsty bije na poplach blesk spousty na smrt napřažen již nebe klíny metá již chví se základ světa a po národu veta Na jihu vína ohnivá a v Němcích vzdělanost se rodí vína jdou světem ve flaškách a vzdělanost se námi brodí Bud bohu chvála Naše vlast je na velduchy požehnána a když se nám rok vydaří je také kapsa špikována My z malých ducha odpadků velké si naděláme droby to lačné sytí zázračně a nám kapitál zdvojnásobí My svorně kousek po kuse si podškubem své opeřence a kde nám dvírka povolí tam vtáhnem jmenem intelligence Za námi doušat příbuzných hned celá rota táhne plaše my dali syrob na kaši tož právem celá mísa naše To vždy se potká s prospěchem co nejvýš ukázat jim straku tak půda zmizí pod nohou a učenost se leskne v laku Jeť celý vesmír naše vlast to v mládež zatloukáme klínem až ve všemmíru zmizí vlast a vesmír do rance si svinem Však aby v klam nepadli zpět o to se postaráme s citem jich předky k lotrům snížíme a naše lotry natřem třpytem jim zamknem brány budoucna a minulost jich natřem žlučí tma za nimi tma před nimi a tak nám klesnou do náručí Vy páni již jste ztužilí však my se též vynajdem k plánu neb kde se jedná o hody tam třeba odzvánět i hranu O běda po naději veta kam hlednem všude propasť zříme jdeť záhuba z všech konců světa my konce bídy nevidíme A černá noc nám svítí k lovu a kruh náš dospěl v plný rej dědicův nárok měj se k slovu a k orgiím a v pochod hrej a naše dravost zapěj písně a šumný pohár jejich krev a kdy náš záměr v plném reji hle jaká myš ten jejich lev Co žehnaný náš množí rej buď vítáno a zdrávo však já na tuto starou zem mám historické právo Již od praotce příchodu já bdělá obcházím jich sady jablka úsměv moje tvář a za ňádra jim kladu hady Mně vždy se dosud štěstilo že jejich mysl někde trhla bych v skulinu nehlídanou jich vlastní vášeň klínem vrhla bych rozštípla je od sebe a proti sobě hnala bičem až neznali svůj vlastní dům a zvůle mé se stali mičem Mně dosud vždy se štěstilo že prchlost zalila jich oko a já je žlučí krmila až pěna stříkla převysoko až zastřen jich společný cíl a vražda vyštvala je v boje že krev svou teprv poznali až drali teplé srdce svoje Teď pravda chvíle poklidu mně aspoň nekynou teď hody však třeba jenom zavolat a vyjdu s vámi na pochody Ký lotr nezná cenu svou Z mé práce nebude mi hana až od praotce příchodu má služba bude súčtována O že si z hrobu vstala vlasti má bys hroznější se dožit měla smrti tvůj čas již minul stesk mne projímá hledám ti srdce hlásejí se chrti Ha hej již smělým krokem v před oběť se v bázni tetelí děj světa na nás upřel hled jak spár náš vlast tu rozdělí a byť i pukla koule světa co rozmetáno kdož to smetá Po tobě veta Kdo s námi spěj zatočme rej Ej radost úchvatná čas kýžený Ta šťastná chvíle božsky blaží ta jako v pouzdru darem podává co touha věků pracně sváží My po věky obcházeli tu zem obtáhli ji pavoučím útkem ten útek dosud vždy nám protrhnut hosanna teď nám stal se skutkem A čím nás víc tím stesku míň a čím nás víc tím lehčí chod tím snadněj přehlušíme sten tím hlučnější náš velký hod A čím nás víc tím plesu víc až udiven se dozví svět že ten jenž všech byl postrachem již zsinalý nepohne ret Z jednoho stébla není luh ni věnec z jediného kvítí nuž sepněm již se v pevný kruh ať každý v bezpečí se cítí Šťasten kdo u velkém konání aspoň na provaz katu shání bez smilování My jako vody které rostou a mnohých stružek valí šťávu my jako vody které boří i z bahen tučnou chvátí stravu pak vlekou kmen i kopec k pláni a s břehů města smetou dlaní bez smilování A naším mrakem obzor již jak buben koží potažen hrom pomsty bije na poplach blesk spousty na smrt napřažen již nebe klíny metá již chví se základ světa a po národu veta A černá noc nám svítí k lovu a kruh náš dospěl v plný rej dědicův nárok měj se k slovu a k orgiím a v pochod hrej a naše dravost zapěj píseň a šumný pohár jejich krev a kdy náš záměr v plném reji hle jaká myš ten jejich lev Ha hej Již smělým krokem v před oběť se v bázni tetelí děj světa na nás upřel hled jak spár náš vlast tu rozdělí a byť i pukla koule světa co rozmetáno kdož to smetá Po tobě veta Jsi v plném právu vražedná ty chaso a meč ni prosba tebe nezdrží duch tebou zvražděn zbývá trhat maso nuž trhej vždyť to dravcům náleží O což tu nikdo v širém pruhu země kdo v srdci jat kdy hnána biřicem by za ní zaslzel by vzdychl němě kdy loupež provolána dědicem Což nikdo v duši nezná koutek měkký by ustlal jí kdy sklesla bez dechu ni jedna kapka z velké citův řeky kdy havěť dravá má se k pospěchu Což vše ta krása vše ta země sláva ta vroucí krev za věky prolitá ten otců velký hněv jich láska žhavá a vše ta naděj na vždy rozbitá O zoufalost má na vše strany volá a žádné srdce vlast má neodolá Slza svítila nám cestou vzdech nás vodil za dudáčkem vyšli sme si za nevěstou zvoníme si umíráčkem Hejdum hejsa Juchuchu Žal nám sedí na uchu slzy vedem na řetězi Zde prý v strunách léky vězí písnička a tanec k tomu motýl nechať letí domů Ruka po kořisti napřažena kým ta naše práce vyrušena Rota divá bez vzdělání dej jim kněže zažehnání Jakou to sem neplechu připouštíte do cechu Zvuk pln falše odporu nehodí se do sboru Strasti chcem na hábit míru bys moh udělat veň díru nám srdce puká v záchvatu pop na všecko má záplatu V naší tísni kypící šampaňské je perlící Dej si pleš naškrábat v Římě laloch růst až sehneš týmě my se s hadry poradíme Dudy housle na citeru zázrak stal se na mou věru Slza nářek o překot vše to z nich jde podle not že jak v lásce jeden vříská tu ten hladí jiný tříská Stranou s kuší páni braši Tak se tančí notou naší srdce puká při ruchu hejdum hejsa juchuchu O zázračný ty dechu umění ký zavál z tebe proud to sladistvý kolem svět korá v strastném znavení a z tebe proutek vzchází mladistvý Zem v žalném úpí stesku prokletá jen tobě z slzy úsměv vykvetá Při té luze k neodbytí jak tu vznešenost se cítí Být zde já s svou kazatelnou rozhřál bych vám pec pekelnou S dovolením černý ptáku žal náš má se k rejdováku Budem skromni jak se sluší když chcem pravdou mluvit k duši Na staroměstském rynku z rána když stálo to černé lešení a zvony Tejnské pěly žalmy a tlouklo bubnů víření já strnulý v tom davu mroucím sem svíral housle k ňádrům žhoucím A z radnice zející brány tah zasmušilý vlek se v před na konci s ostřím kat a špalkem a před ním Šlika smělý hled pak tichá modlitba pak hlasná smrt děsná to však byla krásná Teď Budovec stál v řadě první postava věkem průhledná vlast ztýraná mu zřela z očí a z tváře milost velebná a ústa od nichž tály ledy ta chvěla teď se naposledy Než druhdy ubíral se k sněmu já k němu býval zavolán a co v mých strunách právě žilo jich stesk mu v písni žalován a v duši obtkán písně lemem pak šel a pozatřásal sněmem Pán ubohý Ted patřil kolem a kolem tytéž zástupy jimž vyřečnil list majestátu teď zdoben šatem potupy O tenkrát být já blesků pánem A já byl červem pod balvanem On patřil kolem Ze všech tváří ho zábla strastná beznaděj ta mdloba žití náhle stará jež v hrob by klesla nejraděj a o sluch tlouklo bubnů hřmění a v lidských prsou dechu není On patřil kolem V tomto chvění jež zápolilo s zimnicí já marně hledav jílec pomsty a marně blesky drtící vše co sem schvátit moh v té muce já mačkal struny v zemdlelé ruce A třeskotu nedbaje bubnů já struny šmytcem pohladil jak bych jej doprovázel k sněmu já píseň sílou naladil a co kdy mysl teplem hřálo to ve strunách jak divem tálo On slyšel mne A v jeho oku zamihnul pablesk rozkoše tma smrti v něm se protrhnula a poklid dýchal od duše a tvář mu zaleskla se blahem jak stál by nade ráje prahem On slyšel mne Pak ještě jednou se rozhlíd k města končinám šíj obnažil a zvolal s plesem O jaká čest mým šedinám Pak pokleknul pak rána hlasná smrt děsná to však byla krásná A na té tváři zbožňované tkvěl dosud nebeský ten svit neboť mé struny obsah něžný co píseň v ní byl porozlit roj popů posílal jej v peklo z mé struny však mu nebe teklo A nyní můžeme se hádat zda v strunách křesťanská je cnost tys velebné to srdce vyrval já k srdcím jemu zklenul most a dokud jedno v prsou bije mou strunou pro vše věky žije Aj vlažná rosa s nebes báně na květy kane v údolí krev odkapává čerstvé ráně a přec již rána nebolí O vlasti usuš slzy živé tu ještě srdce spravedlivé Poslán v neznámé bloudit kraje já neměl vlast a neznal cíl já s liškami spal v dutých stromech a s chlebem psů bral za podíl můj jediný den v noci s lunou má jediná řeč s touto strunou Tu schvátila mne divná touha já zastesknul si k domovu i ač můj domov v rozvalinách snad zbyla hlína z příkrovu a možná v pouť se vydat z těchy že aspoň slzy mám a vzdechy Zda slyšeli ste tklivou báji jak rek jda zlíbat rodnou zem a potkav drahé u vyhnanství z bolesti stal se kamenem V ten kámen moje ztuhlo líce já jich tam potkal na tisíce Tam jedni o strom podepřeni tu němí klekli v znavení tam ruce k modlitbám se pnuly tu rtem otřáslo zaklení tam slzy tu jich pramen zprahlý a vše rval smutek neobsáhlý Děvčátko s patou rozbodanou zalkalo matce ránu zlou a modrým očkem bloudíc v tvářích se ptalo zda již doma jsou S ní bratřík chvěl se v chudé říze kam patřil vše mu bylo cizé Tu vedle v jámu kladli děda jenž upad z žalu v šílenost však smrt tím pohnul k útrpnosti by doma směl svou složit kost A ručky hlínou rozedřelé hrob střehlo vnouče osiřelé Tam hoch stál s růžemi ve tváři na plecech mošnu v ruce hůl tam v malé vísce za okénkem tam nechal víc než srdce půl a zbytek stal se žalu plenem to bylo vše co nes si věnem Tak stáli v žalu hrozné muce vlast v levo v pravo cizinu tu mládí květné upomínky tam strastí pustou družinu sem srdce mře jim steskem touhou tam noha zpouzí v pout se dlouhou O tenkrát škublo mi to srdcem a já přec nemoh slova dít však moje skřipky našly notu jež věčně bude v mysli žít neb všecken hněv s oněmlým steskem z ní promluvil a hřímal bleskem Ta milá ves ta chatka skromná ta lupičům vydána v plen v palácích lup a vražda hejří a pán co žebrák vyhnán ven nám zbylo lůžko rozškubané a srdce na krev rozedrané Při písni ztichlo šumné množství pak se mnou vpadlo v struny zvuk pak pláčem zasténalo k nebi Buď kletý strůjce našich muk Pak padli na zem k zulíbání pak vstali a šli u vyhnání Tak odešli Zda kdy se vrátí Aj pop tu dosud káže kříž kdekoli však jim vlast je nová má struna zve je domů blíž Kněžoure tys je vlek až k cíli však struna má je dosud sílí O kapky blaha v zprahlou duši o kmite ze tmy vítaný Pod ledu kry to srdce tuší lupen se ujme urvaný o tečte slzy tečte tiše co nedýchalo opět dýše Jsem nešťastné té země syn jenž musel z rodných krajů ven že tam mne šetřil smrti klín zde musím zmírat den co den Tož smrtí nad vše ukrutnou jeť tesknost k domovu můj díl a dýky té kdy v prsa tnou kdož pukat srdci ubránil Kdy hvězdy mrknou ze spaní a luna stříbrný jme šat tu v dvéře slyším klepání a jízba naplní se v chvat A v jízbě plá tajemná zář ta v paměti mi rozsvítí a vzejde kraj a vísky tvář a domek v keřů zakrytí hle milou šedou chaloupku z komína modrý skáče dým a holub hrá si na doubku jenž větví sáhá k prsoum mým a z domku slyším tenký šust tam hlasů známé proudění tam tuším chvění drahých úst radostné očí zjiskření A z krbu vlídna klenutí se vine v kotouč z ohně dým a žena v blahém leknutí a s dítkem spěchá k prsoum mým O moje žena Míru dech ta něha vzdušné postavy ten úhledný ve práci spěch žert jehož proud se nestaví ta píseň domu vtělená jež zvukem prostým kouzlí sluch a dítky její ozvěna teď vše zas jeden živý kruh tu třepajíce ručkama Hle táta táta vyknou vstříc a ona k nim Kuřátka má a já je líbám v hebkou líc To když mi paměť oslní já vstanu polo šílený má noha dříve nezlení až zřím lem vlasti milený až znaven klesnu v lůně hor jež mi se z dálí modraly kdež aspoň jeden živý tvor mně slova šeptem odhalí co dálku zastírá mi mhou ach krůpěj v zprahlou duši mou Však žel tu krok můj zaražen dál ani o píď nesmí v před ráj země náhle zahražen a zlíbat nesmí můj ji ret Ta zem tvář milky střežená každičké dchnutí žití půl má náruč k ní rozevřená a zvednout nesmí k pouti hůl Tak obcházím jak zvrhlý stín mé rájské vlasti pomezí a v hoři nesmírném můj čin že oko nad tím zaslzí Té duše bolest vznešená i skálu v pramen roztopí a přec zas radost vzkříšena až po kraj srdce zatopí kde tolik lásky v takém znícení to vzácná setba zlaté osení Já z soucitu vyobcován jak mladá snět odříznut stromu vržen jsem v světa žalný vír a žalovat neměl sem komu Před lidskou tváří prchaje já stlal si lože v skalní poušti a víru ztrativ v člověka zašel sem k dravcům v lesů houšti A v podvečera němý stín my scházeli se v sněmu hlučném vlk luňák káně zeměplaz a člověk já a já byl učněm A jak v kom přes den zuřil hlad tak lup byl před ním rozestřený každý svým spárem lupu pán a já z nich dravec oloupený A než kdo lupu dotknul se jakoby mluvit znali jemně zda nechci stejný s nimi díl a krotcí plazili se ke mně A vášeň ta v nich dřímala jak dítko ve kolébce skryté a hravějším se nezdál být ni ptáček s větve rozložité V nich smírem stal se dravý pud a soustrast zářila jim z oka my byli jedna rodina jak v písni podařená sloka A když sem kořist rozdělil a sebe též podělil částí tu teprv každý doma byl a my sme počali se pásti A já se modlil v širou poušť O bože máš li třeba lidí tu proměň dravce v člověka a člověk dravce neuvidí A hřích li není život můj o jen nás před člověkem střeži by v poušť nezměnil tento ráj a zpět nás neštval k lidské zvěři Snížený obraz člověka a šelma člověka v něm cení kdo však ste tak jej snížili vy buďte k šelmám připočteni Na staroměstském rynku tam stála šibenice kat vyvolával jmena pak byla houpanice Však já se tam nehoupal kat houpal jen mé jmeno a co tam natlouk hřebů tím bylo připevněno Pak statek propad státu můj život pod sekyru a já přestrojen v hadry a děti v římskou víru Já nežebral Nač žebrat Vždyť stát měl dost již jmění Já sedal jen u chrámu kdy v chrám šli na modlení Já sedal jen u chrámu by zlaté moje děti otcovské slechly slovo s nímž nesmí rozprávěti Já sedal jen u chrámu by lesklá ta kuřátka nezapomněla mluvu v níž hejčkala je matka Já číhal jen u dveří zda kotvici mi hodí jak číhá sešlý kupec u ztroskotané lodi Já sedával u dveří bych rosu s očí sebral až mrknou v pozdravení ach já sem přec jen žebral Tu jednoho pak jitra ve chrámě Svatý pěli však vytřeštěné oči mé dítky neviděly Zapadly mému zraku jak hvězdy s nebes stropu já po tmě bloudil světem a nenašel jich stopu Já hledal až mi pláčem se oko ve tmu zhnětlo a kdybych teď je našel kdož udělá mi světlo O rozkoš s žalem smíchaná a změřit nelze čeho víc tu láska ve prach zervaná a šlehá přec až v nebes líc o tečte kapky ranní vláhy jeť chudý květ a přec tak drahý Tatíčka mi sťali matku z domu hnali a tu bílou poduštičku pod hlavou mi vzali Kamínek rve paty ostružina šaty a jak na mech dát hlavičku had tam jedovatý Vlásky vítr míchá v prsty zima dýchá a to oko uplakané ničím neosychá Probíhám tu zemi kdo ji vystele mi ale na mé všecky prosby celý svět je němý Ach táto tatíčku vemte mou dušičku ta je měkká jako peří bude pod hlavičku Měsíček chodí po vršku by usadil se z ticha okénko větřík otvírá a do komůrky dýchá A pod okénkem na břehu loďka co dítě spala a matka řeka šuměla co píseň neskonalá A do okénka v komůrku ret šeptal teplá slova a hlava při tom jasnější než záře měsícova Tu vyskočili se zbraní rozřízli řeku lodí teď po vršku a po břehu ta hlava v krvi chodí Teď pod vrškem a na břehu mdlá v klíně leží ruka jen jediný tam slyšet hlas a to mé srdce puká Louč plála v večer rozžata a dítka ztich v kolébce pláč tu zabuchali na vrata a vyrušen byl malý spáč Já ku kolébce zlekána zkonejšit spěchám nářku hlas v tom jizba vojskem nastlána a dragon klel až oknem třás Sem ochechule proklatá já naučím tě manýru Pan manžel skončil u kata obraťte ženu na víru A tvrdé rámě pochopů mně ruku zdrhlo provazem O šetřte dítě za stopu lidskosti bídná lkala sem Mne přivázali u stěny mé dítě lkalo u nohou ach ruce vazbou stísněny tvář nedosáhly ubohou A pláč mi projel tuk i kost mně srdce jeho nářek rval a hlas můj neměl něhy dost by v oči měkký spánek stlal A o jich srdce železná jmu slzou se a prosbou bít Ach patřte ústka líbezná vždyť z mého prsu chtějí pít A o stůl pěsť jich zatříská Nechceš li v boží víře žít nechť pojde havěť kacířská však dáš li křtít se může pít Mně prsa pnou se bolestí a hlasem dítka pláče hlad a ručka prosí s něžností a já nesmím se k prosbě znát Ach stokrát sil já napnula bych přetrhala vazbu zlou však stokrát sem ji ztrnulá úž zdrhla v ruku podběhlou A hlas mu zní již bez vlády a srdce hlucha kolemkol a matka něma bez rady ach což vy znáte matčin bol A výheň plá již v prsou mých mně smysly mhou se kalily a kolem bohopustý smích Nuž zda se k bohu nachýlí A na mysli mi manžel můj jak za víru svou prolil krev a na očích bůh polituj ten malý hladem mroucí zjev Tu černá noc se rozlila mé tělo trhal znoj i mráz Ach vždyť sem já je zrodila ty otče s výše nesuď nás A když mi smysl navrácen já byla vazby sprostěna hlad dítka mlékem nasycen a já sem byla pokřtěna O žale dýkou zbrojený nevraždi vzešlý sotva květ červánek kmit se toužený a již se tmou zas halí svět O naděje ty plachokřídlé ptáče tu srdce jmeš a zrozena jsi z pláče Zda viděli ste čelo rolníkovo jenž před žní k polí zlatu dostupal an hrom dozuřil rozkácené slovo a klasy cepem k zemi udupal Leč kterak zalkat při neštěstí takém jež na květy se ducha rozlilo jež plodů naděj na vždy pohřbilo a v krásný Eden dýchlo smrti znakem Nuž vizte ducha jmění nejvzácnější jsemť žel bůh ono české umění jež zvedalo již křídlo k temeni kde vavřín s čelem srůstá nejjasnější Jsemť ona haluz z ducha Zábojova jež vroucností hnát měla nejvýše až jmeno české k hvězdám zapíše a skoří se jí závist cizincova A co jsem nyní Půda udupaná kde poupě stranou zmírá poslední kde skládá duch jen zpěvy pohřební a srdce jedva tlukouc zvoní hrana Ach co jsem nyní Hlas můj v slzách ztopen královský šat s mé stržen lepoty mé tělo zábne v hadrech žebroty můj jazyk chabne němý nepochopen Ach co jsem nyní V mládí zřícenina v níž starý dravec hnízdo zakládá k níž sotva tmou se poutník přikrádá by povzdychnul si jak jsem ponížena Ach vím že se vší nadějí jest veta Již jen mi děti oči zatlačte však k žalu mému příliš neplačte má svíce shasla tma jest v noci světa K čemu vláhy nač nám rosy Květů květ tu na smrt svadlý slavík dopěl hvězda shasla a co zbylo svět je schladlý Ustaňte v nářku žalobném ať také pro mne slza zbude ač moje bolest nemá ran mé srdce z vás ach nejvíc chudé Já nad život ji miloval tu drahou zem teď chorou hryzem však teď ji nesmím vlastí zvát a kosti mé jsou v hrobě cizém Byl krásný ten sen májový kdy v kole živém mladých druhů sem potkal blankytný ten zrak jenž srdce unes k nebes pruhu Však v boj když trouba zavzněla já srdce zmoh a sáhnul k meči milenkou stala se mi zem a objetí sem hledal v seči já za ni krev i slzy lil já nesl její ponížení a že sem tak ji miloval ni hrst mi pod hlavu jí není Mně vždycky bylo útěchou že podnoží to otců svaté i když mi všecko odkvěte dá aspoň lůžko lupenaté že lehce bude hlava snít o dávné slávě v kobce nízké a třebať stesk mi tížil hrob žeť nadlehčí jej srdce blízké že v zemi za niž umřel Jan a druhý Jan se oděl zbraní žeť aspoň tolik dobyto by Čech moh klidně umřít na ní Však není tak ach není tak ni žít ni umřít nelze doma a čím nám srdce přetýká nesmíme vyznávati rtoma A cizá zem to tvrdá zem Ustlána v ostrou hlohovinu a příkrov cizák naházel a slzu neukápnul v hlínu Tu z rovu tráva neroste by mělo kde si hvízdnout ptáče tam v myšlénkách ni modlitbách ni jedno oko nezapláče Tam nikdo k nohoum nesedne by přátelsky pozdravil tebe Už máš to tady odbyto nuž dej ti pán bůh tamto nebe O přejte bych si ulevil tu steskem slzami a slovem jeť plno tísně srdce mé a v mžik jen pod domácím krovem O přejte bych si oddechnul kdy zřím ty drahé země vděky sen ciziny jest hrozný sen a já jej sním na věkův věky O převelebný rode můj tvá vroucnost přec jen slzy utírá jakž neměl bysi ještě žít když láska tvá ni v hrobě nezmírá Zlíbejte kosti v hrobkách uvřelé jdeť požehnání z otcův popele O plačte až se v slzách ztopí země vzdýchejte až napukne obloha já nechci žalem sluch rvát předaremně já žaluju zde přímo na boha Kde v jeho díle znak té lásky věčné kdy na stolce tu s vraždou zasedá Kde svatý řád kde právo zabezpečné kdy násilí tu v zákon pozvedá Kde jest ten stavby účel velebený kdy zřít jen dým se valit z rozvalin Kde sluch otecký vzdechům nachýlený Slyším je zmírat v noci úskalin Kde jest ta nepodvratná dějin ruka Vidím ji v podnož klátit národ můj Kde spravednost jež v meze jímá muka Jen katy zřím a nikdo nedí stůj Aj ovšem Tvůrcem onť jest všehomíra nač hroudy dbát té země planety Což na tom když ji zvůle v pěsti svírá a národu dech dojde prokletý Což na tom krev že zabarví ji žhoucí kdy chlíštíc k nebi v pomstu zahude Bůh zahalí se ve plášť světů skvoucí a na skvrnu v něm místa nezbude Což národ můj mu v tom bezpočtu světů Laciná muška v louky poletě hlad ptačí uchvátil ji v prvním letu a jeho luh dál v klidu pokvěte O převzácný to pochod dějin světa kdy vítěz dovlek oběť na jatku a hlavu pochop v prohlubeň jí metá bůh s ním k dennímu přešel pořádku O vzácná moudrost nevědět si rady leč v trýzni lámat žití poupata bůh lidmi posázet chtěl země sady a naplnil jen vlčí doupata O šetřte slzy neplýtvejte vzdechy Jeť skály tvrdší k nám strop oblohy vždyť bez otce jsme ne však bez macechy jsme bez naděje národ ubohý O bole bolů největší kdy naděj mrtva kolem kol a přec ta láska bez mezí jež pocítí až taký bol Postěžováno požalováno sečteny rány po boji doputováno dovyplakáno a rány ty nikdo nezhojí A nač dýl slyšet skřeky kdy hosté nezvaní Dědictví mocí naše kdo nám v tom zabrání Až do poslední kapky již meče vzhůru na ně Tu poslední Čech dýchá ať splněn zákon páně Krev kouří ještě z dýky a kdo chce meze klást dobijme žalobníky jak dobili sme vlast A pak li žije vámi ubitá Jaká to výheň na nás rozlitá Což její život hroby přeletí a není rány jež ji usmrtí V těch svatých slzách dětí hle zapomněla své rány Vy dětské lásky krůpěje vy buďte požehnány Však dílo ruky zákeřné nechť věčná hanba schvátí by matčin prs už naučil vás v dítkách proklínati by kol vás táhly dějiny jak poutník kolem hadů a lidskost prstem vytkla vás co hyény své z hladu Již táhněte v svá doupata tu místa pro vás není ať žije svatá matka vlast a kdo ji matkou cení Ruka klesá bez moci nůž z ní padá bez zápasu hodina jde k půlnoci krkavci táhnou beze kvasu O chvíle blahá chvíle sladká nám žije vlast nám žije matka O zmuž se drahá S vším již oplakána ač přece životu zas vrácena tvá cesta bude trnem posypána a žalem duše tvá zkrvácena Budeť to život strádání a stenu na lůžku tvrdém bezsenná ti noc bezčestnost připoutá se k tvému jmenu a slovo mrtvé jediná Ti moc tvá minulost jim nebude mít ceny na hlavu tvou se vrhne žalob houšť a zem ta otcův ráj ten velebený ti bude domovem co smutná poušť Však jedno dám ti na té pouti věnem co zbylo v moci mé to jediné chudobnou chýši v lidě zuboženém v ní mysl prostou srdce dětinné Tam při krbu nech duše okřívá ti tam srdce zhoj ti jemnotklivý spěch kdy pohádka kdy píseň duši chvátí až znícen v mládeži se tají dech Tam vytrvej v tom pohostinství chudém vždyť z chýší tvůj se mstitel vyrodí ten zahude co byli sme co budem a s ním se národ znovu narodí O setrvej v tom pohostinství prostém vždyť z lůna jeho vyjde duchů král ten rozsoudí kdo doma tu kdo hostem a národ zajasá s ním ve chorál O setrvej v tom pohostinství čirém vždyť zrodí v něm se slovo plamenné jež život dá až zpěv náš zavzní šírem jsme bratry slovanského plemene Jak pramen jenž zpod olše krok svůj máčí tys matko zrozena k věčnému pláči tvá slza kropí v stínu břehy spící a ty tam bdíš co vrba truchlolící Tvá hlava těžká srdce žalem puká jsouť v posměch luze úžasná tvá muka a rány tvé jak stlané na staletí však znej se matkou nás co svoje děti Tvou hlavu na svá ňádra položíme o její tíž se v srdci podělíme a ve svou lásku v duše oddech měkký tě zavinem jak klenot v zlata vděky I v říze těsné pod chudičkým krovem lze duši okřát přívětivým slovem lze dozrát k času až zas rykne v slávu o svěř nám v úkoj posvátnou svou hlavu Již kleňme z srdcí živou matce střechu již stůjme k ní do posledního dechu kdy její vše až v kapku krve rudé to drahé srdce nebude víc chudé Co bez ní vše ta sláva světa šírá kdy její ruka svět jen otevírá Milujme ji byť sup nám srdce kloval jak ještě žádný národ nemiloval poklekněm k ní u zbožném zanícení pozvedněm ruku u bratrském chvění a nechť nám cesta slavná třebať krátká jeť jedna vlast jeť jediná jen matka

Download XML • Download text