0117

Giuseppe Moro

AuthorDyk, Viktor
Date1911
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
ČÁST DRUHÁ Zdálo se mi že jdu přes moře Oceán že skrocen k nohám kles mým Mohu vše jen zastavit se nesmím Hladinou jdu s vichry hovoře Moře zdá se přikoval můj zrak sklopím li ho dravě na mne skočí Nad propastmi kráčím volně tak Ale běda přivřu li své oči Jedeme Loď plna památek na měsíce tři a pyšné chvíle O světů dí jiných zvláštním díle Na ráj připomíná Na svátek Domorodcům všechno vzato je Máme bůžky tváří naduřelých máme sošky tvarů zvláštních smělých Kroje hračky zbraně nástroje Ale závistivá vichřice trofeje nám pyšné stále trhá trofeje nám kamsi v propast vrhá A nás jímá po nich tesknice Na smrt myslíme my na záhubu na včerejška zašlou nádheru Hledíme tam v jícen krateru Cos nás táhne mocně přes palubu Třeba síly sebrat poznova na svůj úkol pomyslit a žíti Na zvěst na to jak jí ohromiti slavnou signorii domova Lítost naše ustupuje touze Na daleký vzpomínáme břeh Na důvěrné kouzlo rodných střech Na večer kdy vypráví se dlouze Na souseda závistí jenž bledne Na janovských dívek rudý ret řkoucích Nový oni našli svět Na rozkošný úsměv zvláště jedné Snů těch rej mou bolest neoslabil paměť nesetřel té neživé Upře na mne oči zářivé divoška mne mučí již jsem zabil Jako dítě jemuž hračku dali zatleskala svýma rukama Byla tu a prchla neznámá Vánkem jsme ji proto nazývali Jako hračkou byl jí také stan jako hračkou byly naše pušky Shovívavý nad rozmary družky usmíval se časem Janovan Žvatlala svá slova divošská kterým nikdo z lodi nerozuměl Staletý strom nad hlavou nám šuměl V žilách krev nám vřela jinošská Zavěsila se tam na větev ukázala prstem na mou pušku Já ji vzal a zastřelil svou družku Z rozmaru to nebyl ani hněv Z větve na větev se kácela jako pták jenž postřelený padá Byla lehká zářivá a mladá Padla v trávu Vykrvácela Odešel jsem nepocítil hoře Nová země měla tolik krás Nová země opojila nás Ale nyní mluví o ní moře Každému z nás mluví nyní moře o nějakém pomíjeném činu každému z nás najde tajnou vinu každý z nás dnes do vln hledí choře Každý z nás dnes na hladinu civěl jakoby tam mrtvá těla plula jakoby tam tiše povzdechnula Opilec jsme který vystřízlivěl Kterak směšně na to zírali divoši ti pitvorní a rudí Za noci kdy chladný vítr studí myslím na to kterak zmírali Kterak cize naše rány zněly v ohromeném snivém pralese Zdálo se nám že nás táže se Cizinci co u mne jste tu chtěli Přišli jste sem v touze zvědavé přišli jste sem brát a poskvrniti Vaše oči ty se světla štítí vaše oči zlé a šilhavé V souladu jsem žil svůj život celý Není barvy chybící snad tady Mám své šelmy škorpiony hady Bylo třeba byste přicházeli Ptačí skřeky zněly na všech stranách Dálka s dálkou šumně hovořila Opice se šklebíc zavěsila nad hlavami někde na lianách Na palubě v podvečerní chvíli sešli jsme se k nové zábavě Jako vojín o své výpravě o své Zemi my jsme hovořili Kreslili si záliv proudy řek kanöe jež jimi hbitě pluje Ptáka který ohněm oslepuje Kreslili si půvab divošek Sahali jsme denně na roušku minulost jež ode dnešků dělí K dotazu jsme vždy se navraceli Pamatuješ Ten let papoušků Palubu když měsíc zalije Niccolo se tiše sklání ke mně Pamatuješ Země Země Země Promluví ten který přežije Po palubě tupě chodíce počítáme tupě svoje kroky Počítáme dny a měsíce Budem marně počítati roky Bojíme se Chvějem Nikdy klid Vrhá v před a zpět nás metá bouře V dlouhých nocích očí nezamhouře slyším v tichu druhů srdce bít Každý večer dí Co bude příště Síly bere nám to pomnění Naše loď je naše vězení Bude zítra naše popraviště Přišel čas kdy naše zásoby ku podivu zrádně docházely Přišel čas kdy na obzor jsme zřeli spasení jak v očích bylo by Přišel čas kdy došla sladká voda zpráhlé hrdlo marně čekalo Přišel čas kdy všechno lekalo Přišel čas kdy hlad náš dřevo hlodá Přišel čas kdy jakby utkvělá naše loď se nehýbala s místa Přišel čas kdy byla zkáza jistá Viděli jsme sudba proklela Biskajec ten chytrý Uschoval suchary si někde stranou v sudu Usmíval se v hladovících trudu Jeho úsměv na čin žaloval Biskajec ten chytrý Svoji skrýš nechtěl udat když jsme přišli v hněvu poptati se jeho po úsměvu Biskajec se neusměje již Za bídnými dny jdou noci bídné Po palubě bojíme se jít Prudká touha jímá seskočit Vidíme jen kterak mužstvo řídne Všichni mohou přemůže li bol vrhnouti se do dobrého moře Unaví li vyčkávati zoře do noci je věčná cesta kol Všichni mohou přemůže li strast do prsou si vrazit dobrou ocel Muk je zbaví na vždy její pocel Na náš život má však právo vlast Všichni mohou dochází li síly někde stranou vzíti dobrý provaz Hůře bude těm kdo zbyli po vás Rukoudáním my však přislíbili V našich očích nic už nebylo nežli úzkost zvěře jež je v pasti Dobyvatel počínal se třásti Vše co bylo všechno zradilo Agonii druhů vidí zrak Myšlenka se neodbytná vtírá Je to spása že ten druhý zmírá Zahynou li všichni lépe tak Na lodi se stíny mihají Pouze jeden navrátí se ze tří Nikoho hlad krutý neušetří Na lodi hle blázni číhají Chvílemi jen něco probleskne vědomí jak minulosti vyšší Pouze na mžik zoufalství se stiší Lepší bolest sobě zasteskne Lítostná se pronášejí slova S námi zhyne celý nový svět O divech kdo bude vyprávět nevrátíme li se do Janova A v těch chvílích oči horečné hledají se opojiti ještě Snad že daly nalokat se deště po dnech žízně vody skutečné Naše oči vidí novou zemi naše noha pevně na hrudě Naše duše čelí Obludě důvěrou a svými nadějemi Jsme tak lehcí že i letět možná jako pták jenž na plachtoví sed Vítězný a nádherný to let Duše hledí věřící a zbožná Pod námi jsou cizí národy pod námi jsou cizí veleměsta Pod námi je soudce který trestá pod námi jsou vlasti obchody Pod námi jsou meče vraždící pod námi rod papežů a králů Pod námi moc bolesti a žalu Pod námi jsou svatí hříšníci Pod námi je velký širý svět Janov je v něm pouhým bodem pouze Rozplýváme v ohromné se touze Jaký je to jaký je to let Náhle někdo křídla tvoje shodí Srdce bije těžce bije slabě Ruka klesá po tvém těle chabě Civíme tu na palubě lodi Pálí náhle moje rohožka Pálí oči hrdlo všechno pálí Na hranici jako by mne spiali Usmívá se na mne divoška Přežili jsme všechny znavení Bez zájmu jsme mrtvé sčítali Bez zájmu šla noc dny svítaly Pietro dal večer znamení Těžko slova z hrdla už se drala O přísaze mluvil zmateně Blouznil zrádné mořské o ženě která jeho víru oklamala Pak se snažil odkaz vtělit v slova za ruku nás oba prudce bera ukazoval kamsi do večera Jděte říci šeptal do Janova Všemu klnul potom umíraje rukou mával jakoby chtěl bít všechny ty kdo mohou déle žít vzpomínek nést netušené ráje Klnul Nové zemi klnul chvíli kdy jsme vrátit rozhodli se domů Klnul zlému okamžiku tomu na cestu kdy jsme se vypravili Klnul chvíli kdy byl matkou zrozen klnul bohu který stvořil svět Klnul žití smrt jež naposled Umřel pak a do moře byl hozen Leželi jsme mdlí a znavení Bez zájmu jsme zřeli do dáli Bez zájmu jsme smrt svou čekali Niccolo dal ráno znamení Niccolo byl pokorný a tichý prosil Boha otce Jesu Krista aby tomu který mřít se chystá odpuštěny byly mnohé hříchy Na sebe bral všechny křivdy naše Sebe z pýchy obvinil a zrady Jeho vinou tvrdil že jsme tady Lákání prý poslech Satanáše Mořské ženy šalbu mohl znáti mořské ženy která lstivě pěla v Niccolovi víru probouzela on že bude třetí jenž se vrátí Pokorná pak přeryl jeho slova poslední vzkaz naplněný jasem Sklonil jsem se k němu Mroucím hlasem Zprávu dáti šeptal do Janova Poledne žhne Ticho okolo Potácím se s vytřeštěným zrakem lodí jež je opuštěným vrakem Třeba by byl pohřben Niccolo Pošetile k sobě hovoře žraloky jsem s lodí plouti spatřil Já jenž kdysi s Niccolou se sbratřil žralokům ho hodil do moře Snilo se mi o veselé pitce bujných ženách v krčmě námořníků O vášních se snilo okamžiku Snilo se mi o krvavé bitce O pěvci se snilo s krásným slovem Bílé cestě která z města vede O dívkách jež kráčí po ní bledé O lese se snilo piniovém Snilo se mi o té opuštěné která chodí k přístavu a čeká O dívce jež doufá a se leká vidouc loď již z dálky vítr žene Povzdech zněl mi přes daleké moře přes světy se její úzkost chvěla V bezmocném až touhu probouzela ukonejšit krásných očí hoře Bože usuš oči které pláčí Nedej aby k přítomnosti slepá vzpomínala marně na Giuseppa Živým štěstí dej a klidu spáči Bože uzdrav srdce jež je choro Dej jí lásku méně krutou mojí Dej jí štěstí které rány zhojí Její syn ať zve se Cristoforo ČÁST TŘETÍ Dobří mniši chodí podél lože Neznámého léčí cizince Marně hledám ve své vzpomínce Kudy ved jsi hříšného sem Bože Jaké vedly v tento klášter schody Jakým peklem šel jsem za živa Mnich se na mne tiše usmívá A já slyším ještě hukot vody Časem touha ptát se uchvátí Naslouchají hlavou potom vrtí Je to pro mne ostrý osten smrti Neznají řeč Líp se neptati Časem zvěst má z rtů mi vyletí Nové země opíjím se slávou Vypravuji Oni vrtí hlavou Nechápou mne Líp je mlčeti Já Giuseppe Moro z Janova na břeh země vstoupil plný děsu Jestli slovo mrtvých neunesu moji druzi zemrou poznova Mizí časem mdlá má odvaha Zdá se mi že líp je moře na dně Smím své druhy opustiti zrádně Úloha mne Bože přemahá Na loži dlím slabý chorý já Dobří mniši se mnou tuto prodlí za spásu se mojí duše modlí Zvonit slyším Ave Maria Rozuměli že si přeji psáti Přinesli mi tento pergamen Na krucifix hledím unaven rač o Pane síly k dílu dáti Rozluštit nech čtenářovy zraky písmo moje příliš neumělé Přečte někdo dumu na svém čele námořníka směšné klikyháky Bude slovo chorého mít cenu Uvěří mi bližní moji zdraví Stíny mrtvých Pokus se mi praví Píšu těžce na svém pergamenu Napsal jsem a klesám pod únavou Na mé písmo hledí zbožní mniši Nerozumím co si praví v tiši Chápu pouze toto vrtí hlavou Nakreslil jsem Janov slunce zář přístav kde se plachty lodí kupí Nakreslil jsem námořníků tlupy Pietrovu Niccolovu tvář Schůzky naše na klášterním dvoře kučeravé hlavy nad mapou Vůli zápasiti s útrapou Posléze jsem namaloval moře Nakreslil jsem mraky jdoucí temně bouři vichr bezvětří a jas Mořskou ženu zrazující nás Plavčíka jenž volá Země Země Nakreslil jsem záliv proudy řek kanoe jež po nich hbitě pluje Ptáka který ohněm oslepuje Nakreslil jsem půvab divošek Strast jsem kreslil hlad a mrtvoly výčitky jež na večer se vrací Naději a potom resignaci Pietra smrt a smrt Niccoly Maloval jsem všechnu úzkost smrti Bědného jenž všecky přežije Ale obraz němý špatný je Nahlédnou Jsou tiši Hlavou vrtí O silného opřen fratera v kostelíček já se dovlekl Na chladný jsem kámen poklekl zíraje tam lačně do šera Prosil Boha o zdar jsem svých cest o to abych druhům nebyl lhářem V ornátu kněz zpíval před oltářem slavná slova Ite missa est A já šel jsem kudy osud velel šel jsem slabý pokorný a chudý Novou zemi našel nové trudy Mladý vlas můj zlobou času zbělel Každý skloní hlavu ke mně vkroče Každý lítost s bezmocí mou cítí A ti jejichž synem moh bych býti pokorně mne oslovují Otče Domů jít chci vůle li to Boha domů jít jak ret chtěl mroucích bratří Janova li brány oči spatří Donese mne v dáli slabá noha Z mého okna výhled k hřbitovu Mluvit chci a hrdlo mi to svírá Volat chci a hlas mi v ústech zmírá Umrou moji bratři poznovu Duch je silný třeba tělo choro Zahynu li nezahynu zrádce S bohem bratři půjdu cestou ptát se Dojde v Janov bledý poutník Moro Klášter mizí za vrchy se schová Odejdu a nepohlednu na zad Starců mužů dětí chci se tázat Kudy bratři cesta do Janova Hory splynou s mráčkem který plová Do úpadu půjdu nezareptám Stařen žen i dívek já se zeptám Kudy sestro cesta do Janova Nepochopí nikdo mého slova budou smát se muži ženy děti Raní kámen který z řad jich letí Schýlím hlavu dál jda do Janova Mdlý až padnu pozdvihnu se znova slovo svoje půjdu domů říci Mrtví všichni lodi námořníci Počet za ně dát jdu do Janova S bohem bratři Nemá pro vás cenu neumělé písmo cizí řeči Po staletích přec snad oči něčí rozluští ten obsah pergamenu Duch je silný třeba tělo choro Já tu zbyl zlým pomíjený časem se svým slabým chvějícím se hlasem Unese svůj úkol poutník Moro

Download XML • Download text