0041

Písně a legendy

AuthorBulant, Antonín
Date1896
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Mé písně. Leť písni moje nesmělá leť v katolické luhy Jak v duši mé jsi zvučela jak Bůh mi vnukl do čela já pěl tě pro své druhy Zpěv ptačí šumot lesův řek květ na lukách svit luny můj rodný kraj můj mladý věk a z dětství řada vzpomínek mé naladily struny Ač padá sníh ač duje mráz k nám z jihu skřivan letí ač v nepravý já přišel čas kdy záští padlo na Parnas jak on i já chci pěti Kdy nepřátelský světa duch v svá pouta církev svírá kdy na druha se vrhá druh kdy v písni hanbou slovo Bůh z mé sloky vane víra Zřím v církve čele zedraném hrot nevděku jenž bolí a proto plesám v duchu svém že také já byl skřivanem nad opuštěnou rolí Astry. Na hrobech zapadlých svatého pole kde stojí bez listů topoly holé okolo trávníkem zarostlých cest vidím jen astry teď v podzimu kvést Jest cosi vážného v té vaší kráse jež jste nám vykvetly v tak pozdním čase tak i já teprve za mužných let co v duši pučelo počal jsem pět Ale ta myšlénka srdce mi kruší aby ty písně jež kvetou mi v duši náhle mi nespálil tak jako vás všedního života podzimní mráz Listí padá... Píseň na rtu blaho v líci kráčeli tu milující vesny kouzlem nadšeni K lásce kde jim ptáci pěli v holé teď se větvi bělí babí léto v jeseni větrem letí v pustá lada listí padá Tam kde spřádal v jejich štěstí pták své hnízdo v ratolesti sníh teď v brzku zima mrazná sypat bude v hnízda prázdná tam kde v listů šelestění hroužila se v tiché snění šťastna obou duše mladá listí padá V stinné loubí háje z dáli tam kde spolu chodívali zabloudil jsem po letech Zdali v listech jež tu zbyly podzimní to vítr kvílí zdaž to stromů tichý vzdech zašlých plesů píseň spřádá Listí padá Tam kde chodívali spolu samu zřím ji v tichém bolu V smutném zraku v temné řase proč ta slza zamihla se Proč ta vráska v bílém čele Proč v tom oku tolik žele Kam se děla tváří vnada Listí padá Po zemi tu leží všude jedno jako krví rudé druhé jako ze zlata jak by v něm to bylo psáno co tu bylo pochováno štěstí láska zavátá co kdy měla duše ráda Listí padá Sedmikrásy. Ten malý kvítek vždy mé srdce jímá jenž v kráse prosté kvete na lukách jejž z jara první sotva prchla zima jsme v kytku vili v dětství svého hrách duch můj vždy s touhou letí zpět v ty časy kdy zdobil dětskou skráň květ bílý sedmikrásy Když jarní větry šumí nad krajinou a na lukách se bělá ještě sníh když letním žárem květy v poli hynou vždy sedmikrásy kvetou na stráních tak duše ctnost kéž stkví se v květu stálém ve chladu života i vášně pod úpalem Ač na odiv ve vzácných květů spleti jich ruka dívčí nevtká ve svůj vlas přec mluvou lidu ústy malých dětí vždy slouti budou jménem sedmikrás tak ctnosti krása vždy nechť žije v skrytu jak skromně rostoucí ten kvítek na pažitu Ať noha lidská stokrát po něm kráčí on člověku zas ve květ vypučí kéž duše má i v žalosti a pláči se za zlo dobrem splácet naučí jak na lukách květ sedmikrásy prosté jež stokrát zkosena vždy v nový květ zas roste Byť na hřbitově nikým nezaseta přec vykvétá nad rovů trávníkem tak krása ctnosti skrytá v reji světa přec trvalým vždy bude pomníkem až ztichne dech a tělo v hrob se schýlí pak nad ním rozkvete květ upomínky bílý Chmel. Kde se k výši pne a vine kolem tyčí chmel do zeleně v loubí stinné ptáček zaletěl V úponků a listů chladu v stínu chmelných rév od rána až do západu zněl tu jeho zpěv Stojí chmele v plodu zralém ptáček letí v jih pohroužil se v stínu palem do snů bláhových Snil o libém chmelnic šeru v známém údolí myslil že to na severu les byl na poli Tam se z jara opět vrátí hnízdo bude plést až se bude zelenati chmele ratolest V snivé touze čeká čeká k moři dal se v let na sever zas do daleka z jihu letí zpět Z dáli vidí známá pole hledá chmelný les ale tyče tyče holé ční tu do nebes Pěvče který v touze vřelé vzlétáš do oblak tys ten na zeleni chmele zabloudilý pták V ruchu života den ke dni svoje sny jsi tkal ale život život všední požal ideal Naklonil se jako třtina ke hmotě náš věk víc teď chutná chmelovina než tvé sloky vděk Sedmihlásek. Byl sedmihlásek malý pták měl žluté peří černý zrak a zpěv tak milý tklivý tak Tam za tím naším hřbitovem kde mrtvé chladná kryje zem vždy zpíval na kři bezovém Kdo za zdí na hrob často klek a v modlitbě svůj hledal lék byl Jeník malý sirotek i slýchal rád tu píseň znít když na hrob šel se pomodlit měl tklivou duši jemný cit Tou cestou kolem do polí kde píseň ptáčka hlaholí šel jednou Jeník ze školy Tu krahuj dravý přiletí a ptáčka lapí na sněti a prchá s živou obětí Měl Jeník sílu bystrý zrak i mrštil kámen do oblak a mrtev sletěl krahuj pták Než dravce ptáčka chopil dřív bylť raněn v křídle sotva živ a chvěl se strachem jaký div A sedmihlásek raněný již v kleci visí u stěny bylť dravcem letu zbavený Leč sotva minul letní čas než přišla zima přišel mráz ve křídle rána srostla zas A ptáček v teplé světnici kouzelných tonů směsicí všem podiv budí na líci Když ještě venku padal sníh a ptáky hostil teplý jih zněl v jeho písni žal i smích Však nezní víc zpěv Jeníka Ve prsou bolesť veliká mu ústa k písni zamyká Mělť Jeník nemoc byla zlá i schřadla líce bujará a Jeník umřel do jara Když smrti blízek sláb a bled ku kleci chýlil matný hled pěl ptáček v ní už naposled Den třetí byla neděle když přišli k pohřbu přátelé ven ptáček letí vesele Spí Jeník svatém na poli a nad ním v bezu vrcholi zas píseň ptáčka hlaholí A sedmihlásek z jara sem vždy přilétá rok za rokem kde Jeník v hrobě hlubokém A sotva slunce z rána zří hned zpívá až se sešeří tam u hřbitova na keři Ledňáček. Keyx utonul tak báje praví loď klesla ke dnu v lůno skal a na břehu v pláč usedavý zněl hukot vln a větrů žal To Alkyoné věrná žena lká pláče volá opuštěna břeh mrtvého jí daroval Zří v jeho líc a bez útěchy ji k sobě vine na klíně až její pláč a hořké vzdechy se dotkly Thetis bohyně K nim chýlí se a v něžném citu dva ptáci letí ku blankytu Keyx zní to k mořské hlubině Tak došla věrnost konce bolu je opět poutá lásky vděk tam žijí kde se našli spolu na břehu potoků a řek v mlh závoji i v slunné záři dva nerozluční samotáři Keyx Alkyoné ledňáček Já vídal jej kdys v dětském věku na březích kolem Křesína když zima poutem spjala řeku a ztichla vodní hlubina Vždy za večera letěl v párku kdy mlha táhla nad Oharku od lesa k tůni u mlýna Kde řeka zamrzlá je z pola mne k sobě vábil jeho zjev tam kde se točí mlýnská kola jsem zíral pestrých do barev a v duši dojímal mě vždycky ten smutný táhlý elegický a jednotvárný jeho zpěv A o něm snil jsem jako dítě jak na lov čeká u hráze jak do vody se pouští hbitě za rybkou v smělé odvaze A teď kdy prchla léta mladá zas o něm sen si duše spřádá jej vidí ve své povaze Nechť svou si vedou ptačí druzi své boje sváry neshody pod lesním srázem na haluzi sám skrytě žije u vody a nemísí se v hejna ptačí klid samota mu k štěstí stačí a poesie přírody Ať ptáci v dáli odlétají kdy k sobě vábí teplý jih kdy babí léto v pustém kraji se bělá v listech žlutavých ty vodní břehy jeho mládí nic ve světě mu nenahradí ó jaké kouzlo vane z nich Kdy příroda jak stařec chorý se v zimní roucho obláčí a jiných ptáků družné sbory ať hostí dvůr či bodláčí jak poustevník ve svojí cele on tráví život osaměle a jeden druh mu postačí Ať zavanuly hnízda sněhy ať vůkol dýchá zimy chlad on miluje své rodné břehy kde šumí les a řeky spád byť krutou byla zimní doba byť plašila jej lidská zloba má domovinu stejně rád Kdy hejna rybek ztuhlá voda a hmyzu roje kryje mráz on svobody své nezaprodá za lepem obalený klas jak dotěravých vrabců smečka on těší se že zimu přečká za chudým stolem vodních řas Na sněžné ratolesti čeká pták exoticky ohnivý kdy volnou bude opět řeka až vesna dechne na nivy až slunce teplá jarní záře zasvitne v sídlo samotáře a roznítí dech mrazivý V ten čas kdy jaro přijde s vůní v tu dobu štěstí dobu hnízd pln jásotu nad vodní tůní zní pronikavý jeho hvizd Druž ptačí ať se plaší v křiku on nestará se o kritiku když letí kolem na kořisť Nad močálem se svojí písní ač létá kolem kalných vod on péra svého nepotřísní jak jiný opeřencův rod Je často zří jak loví v kalu jak prosti zpěvných ideálů se brodí blátem o závod Kdy v samotě pod srázem břehů jej pohřbí vlny zpěněné kdo ve života hlučném běhu na ptáčka sobě vzpomene Snad časem z dáli přijde kdosi a zastaví se u rákosí kde prožil mládí blažené Ve stínu háje ratolestí kam nedonikne světa hluk snad vykouzlí mu doby štěstí ta zeleň lesa vůně luk a z dob kdy těšívala hračka si vzpomene i na ledňáčka na prosté písně jeho zvuk Ó ledňáčku V té době žiji kdy ideály jsou ty tam kdy básník ve své poesii jest ideálem sobě sám a sebe jen svým pérem zdobí i já jsem dítě naší doby a v tobě sebe opěvám Doma. Cit blažený dnes plní duši moji mně v očích září plane na líci tu před mým zrakem známá střecha stojí jsem opět doma v rodné vesnici V mou duši táhne upomínka sterá jak v známé hnízdo když se vrací pták a zdá se mi jak bylo by to včera kdy v rozchodu mi steskem vlhnul zrak Ač z dlouhé řady osmnácti roků dnes v duchu čítám léto za létem vše jako dřív se jeví mému oku a já se cítím opět dítětem Na sever v dáli modrý věnec tvoří a vstříc mi kyne dlouhá řada hor v před Hasenburk jak předvoj Středohoří ve skalním hávu hledí nad obzor Hrad na něm pustý bouři časů vzdorný zas jako druhdy v mého dětství dnech svou věží bílou černou lidomorny báj vypráví o skrytých pokladech Kde pod lesem tok řeky volně běží mne opět vítá známé údolí na lukách kostel s bílou kyne věží dál nízké vrby štíhlé topoly Kde vábilo nás děti svými dárky na lukách jaro květy poseté šum opět známý slyším od Oharky jak druhdy zníval ve sny dítěte Kryt zelení zas břeh mi kyne z blízka kde o každém jsme hnízdu věděli do svazku s klokočem kde vrba nízká nám skytla proutky v květnou neděli A jako dřív kdy s city radostnými jsme rozhoupali zvony před roky ten jejich zvuk zas v duši tklivě zní mi tak slavný vážný smutný hluboký Mé srdce zas kde střecha doškem krytá týmž dětským citem bije u dveří táž péče otcovská mě opět vítá táž ve svou náruč láska mateří Zřím všecko tak jak bývalo tu kdysi týž květ se opět v okně rozvíjí týž na stěně můj svatý patron visí s Ježíškem v ruce s bílou lilií Vše jako dřív před osmnácti lety kdy křížek máť mi vtiskla na čelo kdy při rozchodu stísněnými rety bych hodným byl se v pláči zachvělo Vše jako dřív Jen za zdí u kostela kříž nový kryje tělo zemřelé a na mé hlavě první vlas se bělá a první vráska brázdí na čele Dolorosa. Ten obraz vždycky jímá duši mou jenž na stěně pod křížem zavěsený tvář Matky Boží značí bolestnou jak na plátno ji vnesl Quido Reni Ze tváře té jak velký mluví žal a v zraku tom co truchlivého bolu Ke kříži zří kde Syn jí dokonal jenž hlavu svou zas k Matce kloní dolů Tak vždycky jest Kdo v žití znaveném v svém bolu vzhůru k dřevu hledí kříži vždy s rozpjatým se setká ramenem vždy k němu Kristus s hora dolů shlíží Tři přátelé. Tři přátele měl člověk v žití jim přízeň svoji věnoval I stalo se měl na soud jíti jak přísný kázal říše král K svým přátelům hned pro útěchu spěl zdrcen všecek ubledlý a prosil je by k soudci v spěchu jak svědkové jej dovedli Děl první přítel v tajném strachu Ach nemožno ač mám tě rád Bych dokázal to milý brachu já na cestu svůj dám ti šat Ten druhý šel kus pouze krátký kde cesta vede ku městu pak zasmušen se vrátil zpátky a přál mu štěstí na cestu Leč třetí soudruh zvláště milý ač ve sporu s ním často žil jej provodil až k cesty cíli a před soudcem jej obhájil i ty kdys na soud budeš veden až ztichne ret a shasne hled ač tři teď máš přec pouze jeden ti přítel zbude naposled V tom prvním bohatstvím jej zovem zda tvoje bude útěcha Jen v rouchu bílém rubášovém svou přízeň v rakvi zanechá A druhý přítel v parabole Toť přízně davů lichý třpyt Jen cesty kus na svaté pole se půjde s tebou rozloučit Však třetí půjde k soudci směle až za hrob tmavý na věčnosť a prosit bude za přítele Znáš jeho jméno Sluje ctnosť Štěstí. Kemeth byl zmužilým hrdinou králem s královnou Fenellou ve sporu stálém v zápase nad mužem zvučného jména stala se vítězem zchytralá žena S úsměvem na tváři s vábnými rysy Kemetha v zahradu vlákala kdysi kde socha umělá podivné zvěsti tak měla napsáno Bohyně štěstí U vchodu zahrady ve stínu mlází jablko podává tomu kdo vchází zbraň chová ukrytou ve druhé dlani kdo sáhne k jablku šípem ho raní Nepoznal Kemeth král nástrahy vraha k vábnému jablku dychtivě sahá leč místo ovoce bohyně štěstí šíp k srdci krvavou cestu si klestí Tak se nám ve světě s radostí daří Vábí a lichotí s lahodnou tváří sotva jí okusíš srdce ti zraní s bolestí po léta vzpomínáš na ni Píseň o Bélovi. Tak v listech čteme dějepravy ve chrámě stála modla Bél již v Babyloně ctily davy a ve prach potřel Daniel Jí k službě byla řada kněží dar denně dán jí na počest čtyřicet ovcí před ní leží a k tomu džbánů vína šest Noc každou snědla ústa modly i mouky bělné dvanáct měr a věru vždy se kněží shodli vždyť dosti měli na výběr A stálá byla lidu víra i oběť z léta na léto až prorok pozval krále Cyra vzal popel a vzal řešeto Tak podnes věštců řada smělá lid vzletným slovem unáší však jako druhdy kněžím Béla jim vlastenectví vynáší Zřel prorok stopy v chrámu celém když odkryl kněží lesť a klam kdy lid náš bude s Danielem as popel sypat ve svůj chrám Ještě jedna píseň otroka. Věk našich dějin zamlklý a němý stál na rozcestí křižovatky let Zrak jeho chmurný hleděl k rodné zemi a v tiché kletbě chvěl se jeho ret Šat zedraný mu visel s jeho těla a pod ním bouře divé vášně vřela kdy spoutané zved k nebi svoje pěsti a vzdechl sobě v hoři hlubokém Pryč moje svoboda Pryč moje štěstí Jsem otrokem Jsem otrokem Můj pán je hřích Já zavrh víry cenu jak přežilý a zastaralý řád já hrdou pýchu vzal si za kuběnu a lásku s pokorou dal upoutat Jak lidský duch před babylonskou věží i já chtěl žíti volný bez otěží leč nyní zřím jak pyšná moje věda již zval jsem osvětou a pokrokem svou drsnou pěst nad moji hlavu zvedá jsem otrokem Jsem otrokem Cit nezištnosti pro Jidášův podíl jsem zaprodal za cenu nečistou i lásku k vlasti směle na trh vodil a v jeho síních stal se frázistou Mým bohem bylo zlaté ono tele jež postavila ruka Israele leč v době té kdy pad jsem na kolena on kul je v pouta lstivým úskokem Pod jeho jhem teď moje duše sténá Jsem otrokem Jsem otrokem Z vod kaluží ne z ideálů říše své myšlénky jsem rozpjal ku vzletu a rozhodil je v salony a chýše svým štětcem dlátem pérem poetů a jak ten syn ve kraji kdysi klatém zvěř nečistou já sytil duše mlátem Teď řeka smilstva překročila břehy kraj zaplavila v proudu širokém já tonu v kalu cítím proudu šlehy jsem otrokem Jsem otrokem Já lidu kázal Vyšli apoštolé a v chudém šatě prošli světa půl Nač kněžské statky desátky a pole Jim patří mošna sandály a hůl Co moje závist sila v srdce lidí teď ze své setby sama žne a klidí Dřív dala v pouta obě ruce Říma lid v hradby církve hnala útokem teď tento lid pod mými okny hřímá Jsem otrokem Jsem otrokem Svou blaženost já v onom našel zdroji kde pohár šumí píseň hlaholí Jez pij a hoduj děl jsem duši svojí máš plné sýpky humna stodoly Nač vzdušné zámky stavět kolem sebe Jen hmota těší Na zemi je nebe Tu v kraje rodné přišla bída zticha v kruh železný mě spjala nad bokem a ve své služby vzala sluhu břicha jsem otrokem Jsem otrokem Na rodné líchy sila ruka moje zášť nenávist a sváry boje hněv a z klidných dědin strany vedla dvoje pod různá hesla různou korouhev I viděl pán jak vzešlo símě sporů a bujně kvetlo vlasti na úhoru jak v jeho bejlí národ holubičí se rve a sváří v hněvu divokém vzal tenata splet uzly na svém biči jsem otrokem Jsem otrokem Já lidu děl Nám třeba ruky svěží a páže vzdorné rodné na nivy Šli staří z práce Pole ladem leží a na něm dělník stojí lenivý Do jeho půdy ruka mdlá a skleslá plod bombastu a nabubřelá hesla slov plané símě rozsévá a sází a pole hyne dál rok za rokem Kdy pozná lid že v lesku jeho frází jest otrokem Věk našich dějin zamlklý a němý stál na rozcestí křižovatky let Zrak jeho chmurný hleděl k oné zemi kde stojí Betlém stojí Nazaret I zřel jak chudá dílna tesařova tři lidi šťastné pod svým krovem chová a první slza klesla s jeho víček a jako žár mu plála pod okem když viděl záři pláti od jesliček Jak dlouho bude hříchu otrokem Jubilejní sloky. Sám ve svém zajetí ač soucit jiných budí ač svět mu za podíl v tvář metá zášť i hanu přec ještě pro jiné má soucit ve své hrudi v svém právu oloupen jsa vězněm Vatikánu jak Petr v okovech na prahu stoje smrti svým slovem velebným přec pouta jiných drtí Jak člověk zraněný kdys cestou do Jericha na scestí uveden kdes v léčku padá skrytou tak lidstvo zbloudilé v svém jařmu hořce vzdychá Kdo podá jemu lék Kdo bude Samaritou Hle Otec křesťanstva po ranách jeho pátrá a učí národy by v bratru zřeli bratra Pod rudou korouhví znak vzpoury na svém čele nechť lidstvu churavci se vtírá rada jiná Jest pouze levitou a knězem Israele Nás v pevné naději znak vede Konstantina a vírou nezlomnou nás v lásce k tobě víže že pravda vítězí jen ve znamení kříže Věčné světlo. Kde první písně v nadšení jsem zpíval pod srázem skal na břehu Vltavy za temných nocí v okno mé se díval svit lampy věčné vážný kmitavý Ať slunce plálo ať se obzor stmíval ať duněl hrom a bouře do vřavy ať větry vály hučel deště příval vždy jasně plál svit lampy žlutavý A duše má se zbožným citem chvěla když hasly blesky ztichl bouře běh řeč tajemnou já slýchal od kostela V tom naše síla Ať se trůny řítí řád ať se bortí ve svých základech vždy světlo víry od oltářů svítí Na Ostrově. Ve stínu rozvalin kde rdí se květy v mechu kde roste petrklíč proud Vltavy kde šumí pod květem akátův a v hlohu libém dechu já hroužil duši svou tak často v sny a dumy Kdys bouře válečná se přivalila v spěchu v ty kraje odlehlé nad povltavské chlumy kdy v pomstě svoji zbraň Čech tasil proti Čechu a kostel s klášterem tu pochovala v rumy Pod kříže znamením jak mrtvý ve svém rově již páté století se rozpadává zvolna jak trpká výčitka ten klášter na Ostrově A jarní větrové když zavanou tu v hloží vždy z něho zakvílí ta ironie bolná Pro Zákon horlili zde bojovníci Boží Vzdech svatohorský. Když listí žloutlo černaly se líchy já poutník znavený kdys odhodlaně do chrámu spěl před obraz Matky Páně na Svatou Horu oplakat své hříchy A také kouzlo taký půvab tichý mou duši jal že sepjaly se dlaně že cítil jsem jak slzy kanou na ně já mnil že na vždy zkrocen osten pýchy Leč dnes ó žel kam prchla moje síla Zřím sebe sám se starou cestou bráti jen stesk a žal a vzpomínka mi zbyla Zrak opět zvedám k tobě moje Máti jak tonoucí jejž nesou vlny dravé ó slyš mé lkání Ave Ave Ave Primice. Štít domu rodného mu ozdobili z rána v šat slavnostní se halí vesnice háj kolem březový a z ratolestí brána mu kyne vstříc Dnes jeho primice Zvuk zvonů hlaholí za ranou duní rána a jemu slza kane na líce dnes prvně v životě se dotkne světů Pána tam na oltáři jeho pravice Když ruce rodičů se dotkly jeho hlavy a píseň velebnou kdy pěly kolem davy tu cítil mladý kněz jak v duši kdos mu praví Tak bylo druhdy u Jeruzaléma Po slávě v brzku zmlkla ústa němá a Mistr visel mezi lotry dvěma Dnes tento lid ti v cestu sype kvítí dnes Hosanna jsi slyšel ve svém žití věř Ukřižuj i tobě bude zníti Mrzák. Nad prací skloněna den celý doma vždy sama tráví trudné svoje žití jen šicí stroj lze slyšet kolem zníti a tichý zpěv když zachvěje jí rtoma Když v sluch mi zní ta píseň povědomá když denně zřím ji na mši kolem jíti cos jako soucit duše moje cítí s tou ubohou jeť ohyzdná a chromá A přec když světla vzplanou na oltáři a v úctě dav se vrhá na kolena vždy zvláštní kouzlo plane v její tváři A vznešenou pak zdá se mi ta žena ač oděna jen v prosté chudé šaty kdy zřím jak zpívá Svatý svatý svatý Rorate. Kraj tonul celý sněhu ve úběli V les pole louky cesty zaváté ze hlubin chrámu písně lidu zněly v dech mrazivý zpěv nadšený a vřelý se vzduchem chvěl i v duši dojaté Ó rorate ó rorate Z těch zašlých dob kdy předkové vás pěli co vzpomínek vy v sobě chováte Od našich dnův ač století vás dělí přec věk náš chladný víře odumřelý z vás kouzlo citů váží bohaté ó rorate ó rorate Z vás k Bohu kvílí jásá doufá prosí věk Arnoštův i zlatá doba Karla Teď jiný lid však píseň nesestárla Kéž opět svlaží jako krůpěj rosy ty duše sprahlé našich synů dcer Rorate coeli nobis desuper Dva hroby. Dva hroby zřím tak často v duši svojí kde staré lípy šumí u kostela z let minulých k nim s úctou vděk se pojí a z mého dětství upomínka vřelá Dva přátelé tam ve úkrytu stmělém z nich jeden kněz byl druhý učitelem Ač od sebe teď hrob je dělí dvojí přec jedna země kryje mrtvá těla týž víry znak nad jejich rovem stojí jejž druhdy tiskli v naše dětská čela a vím jak dřív šli spolu v žití celém že v jednu říš šel přítel za přítelem Kdy v duchu zřím jak ruce tiskli sobě kdys před lety ve školní světnici a zadumán na jejich stanu hrobě tak šeptají mi lípy šumící Kde dvojí duch a dvoje vanou směry tam netvoří se vděk a charaktery Pod obraz Liškův: „Kristus se modlí na hoře olivetské.“ (I. Co v noci hrůzy splodilo tvá muka,) Co v noci hrůzy splodilo tvá muka to Kriste zřím v dnů našich divé směsi a duše má se budoucnosti děsí když před tvým obrazem se spíná moje ruka Zřím Jidáše jenž zhoubci rady vnuká zřím Piláty již chabě hlavy věsí zřím ortel církvi psáti Herodesy jak rukou učených tak pérem nedouka Zřím kterak spí a prchá věrných četa a vidím Petry zapírati směle před světa úsudkem kdy bázeň děsí kletá Zřím lotry zmírat bez bolu a žele a v stínu kříže na Golgotě světa zřím tvoje miláčky tvé Jany osamělé Pod obraz Liškův: „Kristus se modlí na hoře olivetské.“ (II. V té době trudu, v beznaděje chvíli,) V té době trudu v beznaděje chvíli kdy v tobě vidím církev svoji matku že utrpení pominulo v krátku ta myšlénka jak anděl tvůj mě sílí Ač dali stráž a kámen spečetili dvě noci prošly po velikém pátku stráž synagogy v divém prchá zmatku a nad tvůj hrob se v slávě anděl chýlí Pot krvavý kdes ronil ve pokoře kde v pouta svá moc jímala tě světská tys na nebesa vstoupil na té hoře Zřím v duchu svém za pokoření všecka jak v aureoly ranní plane zoře i mojí církve hora olivetská POSLEDNÍ SLAVATA. Na zámku v Telči hlučno bylo z rána Den sotva svit a v ranní zaplál zoři ven zámku pán již vyjel na svém oři kde štěkot psí jej vítá po nádvoří a do revíru k honbě uchystána z Čech panstva družina i z okolí Již hnul se průvod otevřena brána a trouby lovecké zvuk hlaholí Ó sladko za jeleny hnát se v lesy kdy smavá jeseň táhne do polí kdy jitro podzimní své mlhy věsí jak snubní závoj v lesní údolí jak do vrkočí lesů stuhy bílé Dnes Karel Slavata již došel cíle Kol zámku v skupinách se vlní davy kde hry a tance hudby kratochvíle se střídají den po dni bez únavy tu pěvců potulných je píseň baví tam šašků rolnička zní v žert a smích Jan Karel Jáchym zasnoubeni slaví a v středu panstva hodů veselých tvář jeho září sladkou žití změnou z Attemsu Klára bude jeho ženou Ó kouzlo lásky která v duši klíčí vždy prosta nízkosti a vášní sporů jíž kdysi Dante za svou Beatričí byl unesen až k výši rajských sborů jež křídel sněžných blátem nepotřísní jež bílou dlaní k básníkově písni tká verš a rýmy do snivého čela ty srdcem Slavaty jsi vládlo zcela Ať za večera seděl při poháru kdy větry táhly zasněženým krovem kdy plála síň ve žlutém krbu žáru ač v lesů loubí spěchal za svým lovem vždy v sladké touze myslil na svou Kláru na sněžnou tvář snil o rtu korálovém o zraku blankytném i plavém vlase Kdes v modré dáli jemu zjevila se kdy s hradu cimbuří zřel do daleka ta její dlaň tak něžná bílá měkká Ve zvuku zvonů znělo jeho štěstí když naslouchal jich melodii z dáli ve květu zpozděném je viděl kvésti když na podzim již stromy opadaly a píseň lásky dojemná a vřelá ve hloubi lesů zněla jemu vstříc když nad hlavou mu jedle zašuměla a koruny se chvěly borovic Jen o ní drozd mu svoje sloky pěl když konvalinky zavoněly z jara a lesní roh kdy hvozdem zazvučel zpět ozvěnou mu znělo Klára Klára Ó ideální lásky šťastné chvíle Teď Karel Slavata již došel cíle dnes poslední se honba ještě strojí pak zváti bude Kláru na vždy svojí To bylo v říjnu Lesů velikáni svůj žlutý list již pochovali z pola stvol trávy uvadlé se k němu sklání a zimě vstříc již kyne větev holá Pták zpozděný kdes druhy na jih volá a zvonků květ jež na pasece zbyly svým kalichem jak vyzváněl by lesu že v brzku kraj se v zimy náruč schýlí že konec vůně konec písně plesu že v zápětí má jeseň rubáš bílý Má kouzlo své i doba resignace Tím steskem podivným jejž podzim chová a k duši tklivé mluvívá tak sladce se pohnula i duše Slavatova Když lesa šum chlad ovanul ho stinný on oddělil se lovců od družiny Cos vážného se chvělo jemu v oku a jako stesk mu tkvělo ve tváři když tichem lesním v ohlas jeho kroků zvuk rohů zněl a štěkot ohaří Ten lesní klid list padající k zemi dech jeseně jenž táhne haluzemi a do javorů babí léto věje myšlénky vážné tká mu do duše Zří v budoucnost již bratří bez naděje V té děsivé se chvějí předtuše že rodu jejich skončeny jsou děje kmen Slavatů že k svému konci spěje by v dějinách se nepovznesl více tři jeho bratří zemrou bez dědice Na prahu žití na vrcholu štěstí ve květu mládí dvaceti dvou let on jediný je rodu ratolestí k níž v naději dům Slavatů teď zírá Zlá předtucha však dnes mu srdce svírá Zda z ratolesti vzejde nový květ Či velkých činů dovršena míra jež vykonal kdys Vilém jeho děd ta jeho rodu chlouba největší a celý kmen teď vymře po meči Kéž kvete dál ta sláva jeho činů za otců víru drahou domovinu kéž nevyhyne s ním a bratry třemi Ó jakou lásku chová k rodné zemi jež slavného mu odchovala děda Jak po ní toužil druhdy v Nizozemí škol vysokých kam vábila ho věda Kéž rodu jeho nebe zajít nedá Tak lesem snil a dumal místo lovu ve směsi myšlének spjat vážným citem jenž z přírody táh v duši Slavatovu Již planou lesy červenavým svitem stín vrhá dlouhý sosna zelená vždy níž se chýlí slunce nad blankytem a střelby z daleka zní ozvěna V tom pohnulo se cosi v houští skrytém a Karel parohy zřel jelena To šestnácterák statný byl a smělý všech laní pán a postrach rodných druhů o něm si často lovci vyprávěli jen spatřit jej měl každý za zásluhu Jak přimrazen na stezce před Slavatou stál majestátně jako lesů král a do parohů zdoby hlavu spjatou nad lesní mlází hrdě pozvedal Stál zaražen leč okamžik jen krátký stín zloby zaplál v jeho velkém oku pak v letu náhle v houšť se vrhl zpátky však Slavata již míří k jeho boku V kraj tichý rána hlučně zahřměla a kule rázem vnikla do těla Do trávy klesá tělo povalené a za ním smečka ohařův se žene a Karel Slavata jim v zápětí ku raněnému spěchá zvířeti Však náhle jelen zved se na nohy dál v před se řítí v letu divokém a na zad složiv svoje parohy do lesa houští prchá před sokem Ať dere oděv ostružiny hrot po tváři raněné ať krev se řine dál Karel pádí do zeleni stinné v před s ohaři se žene o závod Ať umdlévá a chábne jeho síla v něm vášeň lovecká se probudila jež za jelenem pohání ho znovu on bez kořisti nevrátí se z lovu Zněl zvonku hlas kdes ku klekání v dáli na nebi hvězdy listím prokmitaly a lesův šeř vždy temnila se více když Karel znaven ustal od štvanice Pot s krví setřev se zarudlé tváře zbraň opět připjal na svých ramenou Kam zašel Neví Volá na ohaře již marně slídí stopu ztracenou Jich družina se tulí k jeho šatu a pána svého nutí ku návratu Však těžko cestu volit pro Slavatu ve spleti křovin kapradin a listí pod kmeny stromů v temný podvečer kdy v křivolakém honu za kořistí ve hloubi hvozdů ztracen její směr Les jak by snil Ni lístek nepohne se vše vůkol dřímá v spánku objetí had ve trávě pták stromu na sněti Má jíti dál či přenocovat v lese Ach v zámku zmatek způsobil by plachý A jeho Klára Zmírala by strachy Když jemu směr se najít nezdaří snad najdou cestu jeho ohaři Zved pušku k líci Rána zaduněla pak naslouchal dal ránu druhou třetí leč v odpověď jen ozvěna se chvěla a hejno vran dál vyděšeno letí Za smečkou psů jež kmitala se v šeru vždy dál a dál se svými průvodci spěl unaven bez určitého směru a bloudil dlouho bloudil do noci Tu zapad v houští schvácen bez moci tu o pahýl tam klopýt o kořeny tam klesl v bařině tu mezi kmeny až v nastražené suché zašed chrastí v ráz pevnou půdu tratí pod nohama a padá klesá mizí ve propasti vždy hloub a hloub To vlčí byla jáma Pod spletí chvoje na otvoru stmělém hrob ukryt byl hrob druži lesních šelem z jich doupěte nad strmý jeho sráz je ovce spoutané sem vábí hlas Ó běda vlku běda zvěři divé jež v tuto léčku spadne uchystanou Z ní na povrch se nedostane dříve až ztuhne v jámě pod myslivce ranou Teď jinou kořisť ve svém jícnu chová ta propasť listem na dně zavátá v ní poraněn bez hnutí beze slova ve tmě a hrůze leží Slavata jak ztrnulý ve rovu hlubokém jen ránu v těle cítí nad bokem V tom děsném stavu v kalu se svou lící dřev kamení a listů ve směsici jíž kryta byla na dně plocha sporá jak dlouho dlel sám nedovedl říci když vytí psů jej probudilo s hora Jich štěkot žalostný a zvuky táhlé jak ve svém hoři plakali by sborem do noci ztemnělé zní nad otvorem kam jejich pán se propadl tak náhle Tu jeden z nich než Slavata se nadál již nad prohlubeň tlapy napjal k skoku a za svým pánem v temný jícen padal až klesl na dno Slavatovi k boku I tulí se a lísá k jeho dlaním v tom druhý ohař směle vrh se za ním a s výše strmé jemu ve zápětí do vlčí jámy skočil ohař třetí Zved Karel tvář a hlavu opřev zpola svým zrakem zděšeným kol do tmy hledí vzal roh a troubí sténá volá volá leč dutý ohlas jest mu odpovědí Co nyní počne Ohledává stěny však bez naděje Strmé jsou a srázné Chce volat dál však hlas mu v hrdle vázne a v duchu svém to živě Karel cítí že v hloubi země zhyne opuštěný V tom vlků z dáli ozvalo se vytí Sáh rychle k boku po loveckém noži pak ruce spjal a vzýval Matku Boží Leč prosby vroucnosť přízraky se kalí jež mimoděk se v nitro jeho draly s tou myšlénkou že spásy není žádné Buď vlk či medvěd s hora dolů spadne v ten živý hrob a v zoufalém pak boji pod spárem dravce skončí dráhu svoji buď s ohaři ve trapné ducha trýzni zde zmírat bude o hladu a žízni Tak rozjímal až mezi svými druhy svůj zavřel zrak a klesl v spánek tuhý Pod hrůzy dojmem v zoufalství a v hoři sen podivný duch Slavatův si tvoří Na zámku v Telči vidí po nádvoří v šat smutku oděné a zmlklé davy Ve květů směsici a světel moři zří katafalk a na něm příkrov tmavý Tam rodný erb tu nápis jeho jména a v stínu palem rakev otevřená Již spojilo se v chorál více hlasů zní korridorem píseň tesklivá a Karel v hrůze naslouchá a v žasu on sám to leží v rakvi za živa Zří vůkol sestry bratry přátele Ó chvíle trapná Smrti horší muka Mráz probíhá mu v rakvi po těle a jeho údy jako z ocele V tom dotkla se ho lehce něžná ruka a Karel cítí křížek na čele a slyší pláč jenž do zpěvu se mísí Ó dobře zná ty pod závojem rysy jež ubledlé se k němu chýlí plaše vždyť o nich snil je vroucně líbal kdysi než tělo jeho spjali do rubáše Ó dobře zná ty zraky blankytové hlas tlumený jenž volá jeho jméno vždyť pro něho co jen se štěstím zove v té hloubi oka bylo utajeno Chce Karel volati v té děsné chvíli chce říci té jež nad ním zraky kloní by tělo jeho s rakve uvolnili že nezemřel že dále žije pro ni chce hnouti rukou strhnout rubáš bílý však tělo ztrnulé víc nemá síly Ó děs a hrůza bez konce a meze Již víko nad ním položili zvolna v pláč ztlumený a vážné prosby kněze zní zvonů hlas jak melodie bolná a zvuky teskné v jeho sluch se chvějí De profundis a Miserere mei Jest obřad ukončen a ztichly zpěvy Před zámkem průvod seřadil se v dálku a tělo s rakví zvedli z katafalku Kam bude pochován Ach Karel neví Jdou řady zmlklé do krajiny šeré kde v temnu vůkol černají se lesy z nich vytí táhlé v jeho sluch se dere zpěv příšerný a jako z dáli kdesi na lesní rohy nápěv Miserere Ó jak ty zvuky v rakvi Karla děsí Od zámku cestou zabočily davy v les hluboký v les příšerný a tmavý Však pojednou proč k zemi rakev staví jak údivem by náhle byly jaty Před nimi z houští jelen parohatý v skok divoký k nim napjal svoje nohy z mar tělo s rakví zvedá na parohy a davem zděšeným se prodrav směle ji rázem vrhá do propasti stmělé Té hrůzy Karel nezakusil v žití Jak bez dechu se v děsnou jámu řítí a jak by klesal v temné pekla mraky zří v letu dolů v jícen křivolaký a vidí na dně zraněn do krve plát sobě vstříc a svítit vlčí zraky Z úst jeho výkřik dral se poprve Spjat v pouta hrůz jež utkal děsný sen na polo v spánku v bdění do pola kol sebe zírá v šero vyděšen kam sřítil se jak živá mrtvola a v tváři jeho jež se v děsu chvěje pot studený se pojí ve krůpěje Jsou přízrakem či pravdou tyto zjevy Zda bdí či sní sám jasně Karel neví Zář slunce vidí pláti nad otvorem to světlý den se v jámu dívá stinnou a v hloubi na dně v jeho svitu sporém tři věrní ohaři se k němu vinou Den minulý si připomíná s těží snu hrozný děj i muka jeho sterá a poznává že pochován tu leží za živa v hrob že v pravdě klesl včera Vstal Slavata vztáh ruku po svém rohu Hlas jeho mocně chví se v země hloubi co dech mu stačí z jámy volá troubí pak naslouchá a v duchu volá k Bohu Zvuk jeho zaniká les klidně mlčí jen větry táhnou kolem jámy vlčí Což odnikud již nekyne mu spása V svých útrapách co počne sobě dále Les nad ním šumí jeseň listí střásá jež nad jamou se točí ve spirále a k Slavatově skráni s výše padá jak z jeho žití upomínek řada a v ratolesti jež se v otvor dívá zní píseň kosa píseň zádumčivá Již odletěli na jih ptačí druzi on věren lesu v každé části roku ve smavé jeseni teď na haluzi nad vlčí jamou skládá svoji sloku Však nezní víc jak druhdy za jara kdy první lístek pučel na sněti kdy kryla lesy zeleň bujará a vonný dech se tajil v poupěti kdy plna síly nadšení a citu ve zvuky drozdů zněla za úsvitu kdy v sladké touze kolem svojí družky stvol trávy snášel hnízda na podušky Teď jiný cit se pojí do sloky jak s resignací smutek hluboký jak zašlých dnův by sobě vzpomínal zní v jeho písni touha stesk i žal a v hloubi země Slavatovi zdá se že vlastní život slyší v tomto hlase V dni minulé duch jeho letí zpět ve svoje mládí vzpomínkou se vrací a v ratolesti slyší ptáka pět o dětském štěstí kouzlu mladých let jež kdysi prožil v Jindřichově Hradci Na útlý věk se v duchu rozpomíná zří matku svou jak jeho ruce spíná jej svatou Pannu Boha znáti učí jak nade všecky nejmladšího syna se vřelým citem tiskne do náručí Kam prch ten čas věk radostný a blahý Kam poděly se jeho touhy snahy jež k době příští spřádal jako děcko Jest u konce jest u konce své dráhy Teď veta po všem Ztraceno je všecko Čím jsou mu nyní jeho rod i statky Čím Kláry z Attems láska blaživá Ach opuštěn tu zhyne bez památky ve vlčí jámě pohřben za živa on chlouba rodu nejšťastnější z lidí Co včera miloval dnes prchat vidí co dřív tak cenil přál si v nadšení teď zdá se mu jak cetka bezcenná jak úsměv klamný slunce v jeseni a jako v lesích rohů ozvěna Teď jasně zří že zmaří doba krátká co duše tká si v opojení blahém jak pavučinu před věčnosti prahem dnes lidské štěstí vidí bez pozlátka Jak šťastni jsou kdož ve zátiší skrytém lesk marné slávy skryli pod habitem a z vlastní vůle předem oželeli co nad rovem jim nutně vyrve svět Když smrti dech se dotkne jejich cely ó jak jim lehko život opouštět Na prahu ráje zrak se nezarosí Tak slyšet bylo s výše ptáka pět ten v duši ohlas měla píseň kosí Kmen Slavatův že zkázy stihne kletba že zhyne rod teď více Karel nedbá jen za svůj život vroucně Boha prosí jen on jen on kéž zachován je nyní Slib na kolenou Bohu Karel činí lká k Matce Boží k nebi volá vzdychá že všeho vzdá se zvolí roucho mnicha že na vždy vstoupí do řehole chudé když z vlčí jámy vysvobozen bude Však náhle zmlk a zraky upjal k výši Hlas nad propastí dolů volat slyší a spásy úsvit září v jeho muka do jámy vstříc mu kyne lidská ruka To z kraje uhlíř Slavatovi známý v les ku milíři bral se za poledne šel pálit uhlí kolem vlčí jámy a z hloubi země zvuky slyšel bědné Ó pro Slavatu spásy dobo sladká Co přetrpěl vše pověděl mu zkrátka vzdal Bohu dík a k uhlířovu hlasu již spíná provaz kolem svého pasu jenž pevnou rukou v jámu byl mu vhozen a Karel Slavata byl vysvobozen Všech zbaven pout jež pojila ho k světu prost nádhery v šat řádu oděn chudě Slavata vchází v celu pro asketu v řád Karmelitův na italské půdě a že ho štěstí provázelo v pádu on jméno Felix přijal ve svém řádu Byť odloučení těžká byla doba byť Kláry vzdech mu svíral jeho duši on slibu daného víc neporuší vždyť za hrobem se opět sejdou oba S ním Klára jeho stejný osud volí Dnův zašlých kouzlo mění za řeholi v řád Klarisek do klášterního ticha kde Krista Ježíše má za ženicha své první lásky pochovala boly V let řadě dlouhé prošla časů změna Na zámku v Telči meluzina sténá a v temných nocích ve sluch panstva kvílí že hyne rod i sláva jeho jména Již bratří stárnou do hrobů se chýlí a v mužné skráni posledního člena na cizí půdě prokvétá vlas bílý Kdys panstvo vzácné rodu jeho bližší s tou přišlo prosbou k němu do zátiší by zřek se slibů v povolání svatém a znovu světským přioděl se šatem by v sňatek vstoupil k zachování kmene a převzal opět statky opuštěné vždyť pouze v něm svou naději rod chová v té ratolesti kmene jediné Jim v odpověď mnich řekl tato slova Když vyhyne můj rod svět nezhyne V areně. Hřímavým potleskem se chvěly stěny když Perpetuu vedli do areny kol v davu pokřik jásotu zněl mnohý před děsným zjevem divokého býka jenž Perpetuu béře na své rohy a něžným tělem po areně smýká pak v divém letu k předu dál se žene a v písku nechal tělo obnažené Ač bez hnutí tu leží v popravišti již blízka smrti mrtva do pola ač hasne zrak z ran četných krev se prýští přec Perpetua v hoři nevolá Jen rukou zraněnou z níž krev se řine vřelá v šat tělo v písku cudně obestřela Když tento děj jsem v knize četl kdysi já dojat byl a zamyslil se v duchu a jiné postavy zřel nahé rysy jež davem bloudí moderního ruchu Ji naleznete v hluku společnosti svou nahotou v prach šlape city svaté i v umění má ctitelův teď dosti A po jméně té postavy se ptáte již vedle světice vám péro moje skytá Zní takto Frivolita Legenda o sv. Felicitě. Sbor křesťanů tři muže a dvě ženy že mrzké pověry je tíží vina zas v sobě hostí žalářové stěny zas k slavnostem se chystá Karthagina a zpráva radostná zní v městě celém že zazní divadlem řev dravých šelem Pod zemí v temnu žalářové cely zní v zpěvu vážném hlasy mužů žen To křesťané tam chvály Bohu pěli v noc poslední jež od smrti je dělí že žalářník byl ze sna probuzen a naslouchá jat divnou zpěvu mocí jenž z hloubi země zvučel temnou nocí V tom divný zvuk zní k sluchu žalářníka zpěv umlká v šum zmatený se mění tam dole kdosi náhle hořce vzlyká Vstal žalářník a spěchá do vězení a za branou když prošla doba krátká ve vzdechy pláč se mísil nemluvňátka Zjev podivný se zraku jeho skytá Dav odsouzenců v těsné směsici a v středu jich tam žena Felicita k svým ňádrům tiskne dítko plačící na tváři bol se mísí v něhu sladkou hle v temnu vězení se stala matkou Byl dojemný ten pohled v žaláři vzhled rodičky pláč dítka usedavý že pohan cítil slzu na tváři a s pohnutím pak Felicitě praví Když vzdycháš teď co počneš si ó ženo až leopardů děsné postavy svůj divý běh před tebou zastaví až tělo tvé v prach bude povaleno a davem zazní pokřik jásavý To hrozné divadlo teď tobě skryto až uzříš je co počneš Felicito Čím děsíš mne to v svaté čekám touze tak sklepením zní slova její temně Co trpím teď to trpím sama pouze a naříkám jak všecky ženy země tam se mnou jiný trpět bude ve mně za něhož já tam spolu trpět budu Já neděsím se bolestí a trudu před spárem dravců popraviště místem vždyť za Krista tam trpět budu s Kristem Klid velebný jí z bledé zírá tváře když Felicitu vedou ze žaláře ta která včera smrti odpor kladla dnes pevným krokem kráčí do divadla Jí nevyloudí slzy do oka v tvář zděšení ni vzdechu v její ústa zrak zvědavý a vřava lidu pustá když v před se řítí šelma divoká ni děsný řev a dravce pohled litý jenž v písku smýká tělem Felicity ran bolesti proud krve ni meč kata když před sebou zří druhů těla sťatá ni nemluvňátka pláč a bolné vzlyky Tak v smrti Kristus sílil mučeníky Legenda o kolébce sv. Kristiny. Kde jaká modla ze stříbra či zlata v prach v domě svém je povalila všude a mučenictví touhou rozehřáta jich střepinami podělila chudé Však za to Kristina trest velký trpět bude V žár na kolébku ze železa žhavou již položili pannu s něžnou lící a nad plameny v muce před popravou ji kolébali jako dítě spící Tak otec pohněván trest vyřkl nad světicí Na rudém kovu ve kotouče dusné kol zahalena v bolu panna sténá Ó kolébejte jen ať nemluvňátko usne jsem opět dítě a ne více žena Vždyť teprv před rokem já tajně byla křtěna Kdys u kolébky zřela moje matka sen blaživý jak v líci mé se zračí leč chvíle blaha byla pouze krátká já ze snů svých se probudila v pláči Dnes na vždy usne duše nemluvňátka však ze sna pravdu zříti bude sladší Sbor panen Kristových jenž za Beránkem kráčí Smrt sv. Doroty. Stkvost kryli vzácný v města šumném reji Dorus a Thea druhdy v Caesareji svou Dorotheu dívku mladých let Zjev její vábný podiv budil všady jak duše ctnost tak řídké těla vnady tvář spanilá hled oka něžný ret a k sobě poutal všecky ten úsměv na líci tak nevinný a dětský Ten pohled vábný půvab něžné tváře se pojednou stal poutem pro vladaře jenž na křesťany krutá pouta měl a pohled ten jenž utkvěl v jeho duši mu ve dne klid a v noci spánek ruší on vřelou touhou k dívce zahořel a známo bylo městu že vladař Dorotheu zvolil za nevěstu Leč v odpověď když slyšel tato slova v zášť změnila se láska vladařova a trpký úsměv kolem úst mu hrál Ku lásce tvé jest srdce moje chladné Jím vladaři již dávno jiný vládne je celé k sobě na vždy upoutal v něm láska plane čistá za svého ženicha jsem zvolila již Krista Den celý vladař chmurně mračí čelo pak promluvil co v duši jeho vřelo Nuž měj si panno svého ženicha Sám s ním tě spojím ve objetí sladkém smrt v popravišti tobě bude sňatkem ať srdce tvé víc po něm nevzdychá Však potupy a hany bych pomstě průchod dal mám zákon na křesťany S úsměvem na tváři ne v žalu pláči Dorotka v poutech k soudní síni kráčí kde vladařem sbor soudců svolán byl Jí svatý zápal v hloubi oka plane když nástroje zří k mukám uchystané kdy s přísnou tváří soudce Theofil k ní mluví těmi slovy Proč panno zdráháš se být chotí vladařovi Když bohatství čest rozkoš tobě kyne proč v dětském vzdoru štěstí hledáš jiné proč za mrtvým zrak tvůj se ohlíží Co vábí tě v tom náboženství novém jež původ má pod tesařovým krovem a jehož tvůrce visel na kříži Rci panno jakou cenu tvůj Ukřižovaný ti chystá za odměnu Dí Dorothea V ráje luzném kraji kde růže kvetou sladké plody zrají kde vábí luhy věčnou zelení tam duše čisté věčná láska čeká zdroj rozkoše cíl touhy pro člověka jíž vášeň nekalí čas nemění tam Kristus ženich sladký co v světě ztratily jim stokrát vrací zpátky A s ochotou se k smrti panna chystá když soudce dí Nuž měj si svého Krista Meč provodí tě ráje do zahrad Když svatou pannu vedou na popravu k ní Theofil svou ještě chýlí hlavu Ty růže rajské viděl bych tak rád A v smíchu volá za ní Ta z ráje jablka mi pošli k ochutnání Za městem v poli klečí panna svatá dlaň klade v dlaň a hlavu pod meč kata V tom tichne šum dav žasem umlká Hle pacholátko k Dorotce se sklání a v něžném klíně dětskou drží dlaní tři růže bílé a tři jablka a s usměvavou lící svým zrakem andělským zří k svaté mučednici Ta k pacholátku slova její byla Jdi do města a hledej Theofila I mizí v davu nebeský ten zjev Ťal mečem kat ve vzmachu prudkým rázem jen tichý vzdech a hlava klesá na zem ve bílý sníh se řine rudá krev a stydne líce bledá A v městě pachole již Theofila hledá Již soudci v klín ač venku zima všade tři jablka tři bílé růže klade a v řeči té svou zvedá k němu líc Dle tvého přání Dorotčiny rady ti plody nesu rajské ze zahrady kde panna svatá kyne tobě vstříc A z Theofila zraků zjev krajů nadhvězdných již mizí ve oblaku Zří soudce plody krásy nevídané zří růží květ z nichž rajská vůně vane milosti kouzlem jemu do duše Vstal Theofil dí vladařovi směle I já teď věřím v Krista Spasitele jenž mluví ke mně v rajské předtuše Než den se s nocí pojí sám jako mučedník již ztrácí hlavu svoji Matouš Kramer. U Breitenfeldu pušky dozněly i děsná mluva děl a ztichla boje vřava Kraj krví zbrocen dýmem setmělý jím vojsko císařské se v divý útěk dává V ryk vítězný zní vůkol vzdech a ston leč hlasů bolestných kdo dbal by na bojišti Vpřed kyrysníkům velí Torstenson nad těly raněných již palaše se blyští Voj císařský strach v útěk pobádá po lipských planinách se v zmatku žene k předu jeť na útěku celá armáda před jízdy palašem a halapartnou Švédů Pluk Veblův z pola na bojišti zbyl zpět prchá jeho díl až v trysku šavle zvoní leč jaký zjev to k nim se přidružil Kněz v jejich zástupu na bílém jede koni Šat jeho tmavý s větrem zápolí v dlaň jednu řemení kříž v druhou tiskne ruku Toť Matouš Kramer řádu z Loyoly ve válce kazatel a kaplan toho pluku Klid kláštera a život askety za službu raněných před puškami a děly kdys u Jičína změnil před lety a hrůzy válečné za poklid svojí cely Když jeli tryskem kolem kupy těl a k předu ostruhou své hnali koně štvané své jméno Kramer volal uslyšel a zvuky bolestné Ó zastav zastav pane Hlas prosebný mu k sluchu doniká Pro rány Ježíše jejž držíš ve své dlani stůj otče můj slyš zpověď hříšníka jejž břímě zločinů tu tíží v umírání Tak jímal bol a raněného vzlyk že Kramer v soucitu již svého koně staví hle na zemi tu sténá plukovník proud krve zarudlý se s jeho řine hlavy O život vlastní kněz se neleká v zem krví zkypřenou již kleká jeho noha on ví jak drahou duše člověka vždyť pro ni na kříži krev tekla jeho Boha A plukovníka duše kající vin těžké břemeno před kněze duši skládá k svým ústům tiskne jeho pravici a slza vděčnosti se v matné oko vkrádá I knězi kane krůpěj na líce při slovech posvátných jež drtí pouta kletá v tom zazněly kol zvuky polnice a mžikem opodál tu Švédů jela četa Vzdech poslední zní na rtu vojína dech smrti zavanul nad tváří jeho bledou zrak zkalený se k nebi upíná a Kramra Švédové zpět do ležení vedou Boj dokonán Na breitenfeldské pláni plá slunce ranní svit ve chmurný listopad Sbor zajatých tam stojí beze zbraní a hovor ztlumený zní smutně z jejich řad Kol čety Švédů zbraně krví rudé a řadou na koních se lesknou kyrysy soud zajatých tam nyní konán bude na jehož výroku jich život závisí V zář sluneční se mihly epauletty sem kníže Lauenburg teď jede po poli kde Matouš Kramer stojí v předu čety a k řadám zajatců hlas jeho hlaholí Buď ortel znám a vůle mého pána jenž voje pokořil a pýchu císařských Všem zajatcům má býti milost dána trest jeho zakusí jen smělý tento mnich Byv postižen nad satanovým dílem teď smrtí odpyká za svoje zločiny Říš satanova budiž jeho cílem a ze všech císařských on umři jediný Stál mlčky kněz a v zraku jeho tkvělo mu kouzlo posvátné když k nebi oči zved když kníže sám již mířil v jeho čelo a tichou modlitbou se zachvěl jeho ret Své tělo žehná kříži ještě třemi jen malý okamžik a rána zahřměla kněz Matouš Kramer mrtev klesl k zemi a píseň vojínů kol zněla veselá Dítě. Kde pravdy záře plane věkovitá hrad andělský kde zvedá svoji bránu Lev třináctý dnes věrozvěsty vítá do svého sídla v šerém Vatikánu Co prošlo let ach jak je dávno tomu kdy plni lásky z otcovského domu v kraj neznámý lid divoký kde žije přes mořská lada spěli na missie Teď k rodným břehům zavítali znova Pouť dalekou z té vykonali země kde podnes vrhá kletba Noemova stín pomsty Boží na Chámovo plémě kde v mrákotách a ve porobě leží prost světla víry národ veliký přes moře širá pluli od pobřeží z Ugandy krajin dálné Afriky by novou sílu ve křesťanstva zdroji zas čerpali pro těžkou práci svoji Teď s vážnou úctou před papežem stojí Běd svízelů všech břemen útrap tíhu a jiskru lásky která duši chvátí kmet velebný zří v oku jejich pláti i v jejich tváři zprahlé sluncem jihu Tu v řadě kněží uzřel malé dítě jež s ostychem jim vešlo ve zápětí a v středu jejich stálo rozpačitě to malý hoch byl tmavé černé pleti Po mořské pláni ku věčnému městu když v zemi rodné ztratil matku otce byl stále druhem kněží věrozvěstů v pouť dalekou jej vzali za průvodce Pln bázně úcty k vrchní církve hlavě svým temným zrakem hleděl ostýchavě a v duchu svém tu řeč si spřádal znova o velkém Otci který církvi vládne všem Krista věrným co jich země chová ač sám je chud a země nemá žádné jenž bez boje a pouhým slovem řídí ve světa dílech miliony lidí ač v bídě jen či v nádheře a zlatě jak doma slýchal ve své rodné chatě Zří k němu Lev a v tichém zalíbení mu hladí tvář i vlasy kadeřavé leč náhle v údiv jeho tvář se mění když zřel že dítě nemá ruky pravé a v soucitu se zaroseným zrakem Lev třináctý se kloní nad mrzákem Pak jemu dí Kdes pozbyl ruky svojí Zdaž nehodou či záhy snad již v boji i roste soucit údiv jeho vzrůstá za slzou slza splývá do očí když v rodné mluvě věrozvěstů ústa řeč dítěte mu takto tlumočí Že zřek se víry v bohy vylhané mně otce jali moji krajané když krví zbrocen vzdychal upoután já zřel jak život prchá z jeho ran Že ctíti nechtěla jich mrtvé modly nůž čaroději v prsa matky vbodli a mne když nocí vlekli v divém chvatu já viděl z dáli hořet naši chatu Co měl jsem rád v noc jednu když jsem ztratil a v širém světě zbyl tu osamělý i víru v Ježíše mi vzíti chtěli Děl čaroděj k jich víře bych se vrátil když nesvolím že klesne moje ruka a hrozil sekyrou Já volil muka Kříž udělal jsem a pak pod sekyru jsem položil svou ruku chvějící bych bez úhony zachoval svou víru však za to ztratil svoji pravici Již domluvil a papež hlavu chýlí nad černou tvář a v něžném objetí ji k sobě vine na svůj talár bílý ji hladí líbá žehná dítěti hlas jeho chví se v tichém pláči zniká I já v svém žití objal mučedníka V poušti. Kraj smutný byl Poušť slunce žárem zprahlá pod klenbou nebes v širou dál se táhla jak mořská hladina ve písku zdroji jenž jednotvárnou žlutou barvu svoji kdes v nedozírnu s modrem nebes pojí V tom kraji smutku tesknoty a bídy kde vlastní bídu vidí člověk s žalem jen porůznu zřít bylo obrys palem a v temné dáli vrchol pyramidy Poušť klidná jest a ticho teskné všude Jen děsný Samum když svůj příchod věstí nad obzorem ve mračno oděn rudé vždy žhavá země pískem zašelestí a celá poušť se v mračna halí tmavá svůj žlutý šat zas pískem zasypává a v tichý kraj když s nocí den se snoubí řev krále dravců slyšet v pouště hloubi V ten pustý kraj kam nikdy nedolétá ruch života šum davů vřava světa jak plachá zvěř a jako psanec kletý muž jakýs prchl před dávnými lety když Decius svých rádců vášní štvaný svůj krutý zákon vydal na křesťany Dřív šťastný praefekt Deciovy říše teď jako křesťan trpí za Ježíše Co v světě měl vše vzal mu osud vratký caesara přízeň hodnosti a statky i lásku ženy dětí otce matky vše padlo v oběť katanova díla jen víra v Krista ze světa mu zbyla Let dlouhou řadu žil zde osamělý Pod tíhou stáří již se nohy chvěly čas vrásky vetkal na osmahlou líci kde v klidu posvátném dvé očí plálo v ten smutný kraj kde radosti tak málo vlas řídký dlouhý k šíji splývající ve bílé vousy pojí se a vplétá bez účesu a neholen již léta i oděv zvetšel na rameni kmeta šat nový v poušti urobil si z lýka jenž před úpalem chránil poustevníka a chudé stromy které v poušti stály mu poskytly své dřevo na sandály Ve stínu palem stála jeho chata Pod suchým listem její prosté střechy zde ducha hroužil v rozjímání svatá své tužby přání modlitby a vzdechy slal k nebesům a štíhlé kolem palmy když dlouhé stíny kladly za večera kdy světla vzplála na obloze sterá pěl písně duchovní a svaté žalmy Pak v duchu svém když ležel na svém loži a přemítal jak ztuhlé údy složí kdys při smrti zde ve klín pouště chudé jak opuštěn tu v písku ležet bude vždy vzdechl klidně Děj se vůle Boží Jen zeleniny byly jeho stravou i stromů haluz skytla mu své plody však nouzi trpěl nedostatkem vody Džbán z hlíny pouště urobil si pevný v němž vodu nosil sobě do poustevny Vždy z rána koná cestu namahavou ač slunce žár nad jeho plane hlavou ač vetché tělo klesá trýzní žhavou ač noha v písku noří se a pálí se džbánem v ruce ke studánce v dáli Kdys od pramene s vodou v ruce jedné jsa opřen o hůl po té cestě bědné zpět k poustevně se vracel za poledne Pod břemenem se nohy jemu chvějí a s tváře kane krůpěj za krůpějí Tu náhle staví krok svůj namahavý a rozhořčen sám k sobě takto praví Hle jaký bloud jsem Tolik dní a roků proč cestu vážím namahavých kroků v kraj daleký pro vodu ke prameni Jak marnou jest ta chůze moje denní Svou chatu k studni postavím si blíže a vody dosti mám pak bez obtíže Ba věru bloud jsem vzdechl sobě z nitra a doložil pak Stavět počnu zítra své obydlí tam u pramene v blízku V tom tiché kroky slyšet bylo v písku Muž velebný šat na rameni bílý krok za krokem jde stopou jeho tiše nad knihu zlatou svoji hlavu chýlí ve stránky její slova jakás píše cos vábného mu v zraku jeho plane Stál v údivu kmet před ním valnou chvíli zřel něha rajská jak mu z tváře vane pak otázal se Pověz kdo jsi pane Jsem anděl tvůj a píšu v tyto stránky tvůj každý krok jejž konáš od studánky neb každý z nich svou před Bohem má cenu a zapsán bude tobě za odměnu do knihy této nebeskou zde řečí Čím kroků víc tím radost bude větší Tak mluví zjev a mizí opět náhle Sám poustevník tu v poušti siré zprahlé se džbánem v ruce v udivení stojí a novou sílu cítí v duši svojí Zas klidným okem hledí ve kraj pustý a v duši zkojen andělskými ústy že z kroků svých kdys klidit bude jistě svou poustevnu na starém nechal místě a jako dřív tou cestou namahavou ať slunce žár nad jeho plane hlavou ať vetché tělo klesá trýzní žhavou ať noha v písku noří se a pálí zas pouští chodil ke studánce v dáli Kdy malátnost se v duši loudí skrytě kdy radost hříšná vábí ve své sítě kdy zklamaná zří duše moje v žalu jak všednost boří stavbu ideálů a břímě prací z lásky ke člověku kdy lhostejnost jen klidí místo vděku kdy mysl klesá v duši trpkost vniká já v duchu svém zřím v poušti poustevníka jak pod svým břemenem jde cestou tiše a každý krok jak za ním anděl píše a mysl kleslá tou se kojí řečí Čím práce víc tím radost bude větší Hrozen. Let plných šedesát kde město bylo Skéta již Makarius žil a trávil dni a léta ve bdění v modlitbách a odříkání světa nad písmem posvátným ve stanu pouště prostém Chat nuzných opodál se dlouhá táhla četa v nich druzi modlitbou se mrtvili a postem v nich učili se ctnostem Jak často zadumán to Makarius cítí že s dlouhou řadou let se blíží konec žití že s druhy na poušti se musí rozloučiti Ach zdali vytrvá jež vedla je v ta místa ta láska bratrská až v zemi bude tlíti v jich shodě vzájemné tak nezištná a čistá On zkoušku jim teď chystá Ze krajů úrodných v ta místa nehostinná kýs bratr zavítal a do chudého klína v dar kmetu položil dnes velký hrozen vína A v pravdě obrovské to révy byly plody jak v zemi Kanaan kdy k slovu Hospodina do krajin otců svých kdys Israele rody šly přes jordánské vody Po ranních modlitbách kdy na východě svítá kde chata nejbližší pod listem byla skryta své kroky zaměřil tam svatý eremita Dí k svému soudruhu když vkročil na prah cely Zde přijmi bratře můj co láska má ti skytá A těžký před sebou již druha oči zřely plod révy uzardělý Zří k daru udiven jej přijati se brání leč hrozen obrovský kmet v jeho nechav dlani zpět k svojí poustevně se vrací pustou plání Noc prošla nad chatou než hořel východ v zlatě a v poustevníka tvář svit slunce padl ranní dar svého opata již nesl ve svém šatě zas ku sousední chatě Však cestou zpáteční hned sobě ve zápětí v lán pouště žlutavý zřel druha svého spěti to hrozen poustevník zas nesl v chatu třetí Tak celou osadou tím poctili se darem ti pouště synové a Makaria děti jich lásky oheň plál víc pouště suchopárem než slunce se svým žárem A v řadě na poušti kde poslední jest chata od druha eremit vzal hroznu zrna zlatá a v důkaz úcty své je schoval pro opata Tak z pouti daleké se vrátil hrozen zpátky a Makarius v něm zřel srdce láskou spjatá plod svého života plod jednoty zřel sladký Ó moji soudruzi Vám píšu tyto řádky Makariova rada. V chýš Makaria v místa lidu skrytá zavítal kdysi mladý eremita Kde život v poušti vedl osamělý jej Makarius vítá do své cely Slyš otče můj tak starci jinoch praví klid svojí duši hledám bez únavy Jdu za štěstím jak dítě za motýlem však pouze pel vždy setru v křídle bílém A pod rukou jak chvělo by se strachy zas letí dál mé štěstí motýl plachý Ač vykonám co svědomí mi vnuká mír z duše mé vždy plaší lidská ruka Ať vážím slova střežím svoje činy vždy nedostatky vidí na mně jiný V tvou otče moudrosť naději svou kladu já přišel k tobě prosit za tvou radu Dí Makarius vážně k jinochovi Ten pustý kraj sám dnes ti radu poví Kde v blízku poušť se mrtvých kostmi bělá tam bratře spěš haň ona mrtvá těla V poušť jinoch kráčí s udivenou lící kde pochováni byli poustevníci Když mezi rovy svého došel cíle zří kosti v písku vidí lebky bílé i spílá jim a tupí je a haní a již i kámen chví se v jeho dlani Jim přeje zmar by tlely bez památky pak v opatovu chýš se vrací zpátky Vstříc jemu z dáli Makarius volá Nuž jaké hlasy zaslechl jsi z dola Z jich mrtvých úst já neslyšel ni slova Tož vrať se bratře vrať se k mrtvým znova Když k potupám a k haně byli hluši snad chvály zvuk je z klidu jejich vzruší Jde jinoch zpět zas ke svatému poli a chválí mrtvé zve je apoštoly Nechť ve mramor se jméno jejich vpíše jsou hodni slávy hodni nebes říše Leč marně volá marně mrtvé chválí dál mlčí poušť jen vytí slyšet v dáli V tom za ním opat eremity ptá se Co řekli nyní mrtví po tvém hlase Dí poustevník Já marně volal na ně Klid zachovali ke chvále i k haně A stařec vážně k jinochu se kloní Slyš moji radu Jdi buď jako oni Sen. Byl Petr celníkem měl pole luka lesy dům plný přepychu kol zahrady a sady měl hlučný život rád a zábavy a plesy a v kalu neřestí rád hledal hříchů vnady Den za dnem ubíhal tak život jeho mladý Po noci probdělé ve spánku pohroužen pod stromem fíkovým měl Petr tento sen Od světa radostí od pokladů a zboží kdys v noci krutá smrť jej oddělila v ráz hle duši andělé již vedou na soud Boží v sluch jeho doléhá již přísný Soudce hlas Ze svého života ať Petr účet složí Na váhu ukládá již ruka anděla co v světě vykonal v té dlouhé řadě let od dětství života až v léta dospělá až k noci probdělé kdy hýřil naposled Zří Petr ku váze svým zrakem bez naděje a hrůzou děsí se a úzkostí se chvěje vždyť vidí před sebou zlé pouze skutky všade jež anděl před Soudcem na levou misku klade a tíží poklesků a hříchů jeho žití již miska na vahách se v propast pekla řítí jež kletby zoufalé se chvěje děsnou vřavou Tu anděl přistoupí a s prosbou ve zraku kus chleba na váhu na misku klade pravou jejž kdysi almužnou dal Petr žebráku I vidí s úžasem dech úzkostí se tají jak náhle misky tíž jež hříchy v sobě chová v svém letu stanula již pekla na pokraji Vstal Soudce na trůnu dí k Petrovi ta slova Jdi bídný vrať se zpět a počni život znova Čím zhoubný váhy let ti zadrželo nebe tím obmyj viny své A Petr probuzen svým zrakem ztrnulým zří dlouho kolem sebe a v duši rozjímá zda pravda to či sen I vidí známý kraj svá pole luka lesy dům plný přepychu kol zahrady a sady Co dřív ho těšilo to hrůzou teď ho děsí když sobě vzpomíná jak zmrhal život mladý ve bláto neřesti jak vlákal srdce jiná jak na tom bohatství jež vůkol vidí všude lpí skvrna podvodu a lichvy těžká vina Šel Petr ve svůj dům vše rozdat mezi chudé V šat oděn kající kraj rodný opouští na temném východě než světlo vzplálo rudé Kdes jako poustevník prý zemřel na poušti Ansgarův sen. Svatý Ansgar ve svém mládí podivný měl věru sen Zbloudil cestou Letem pádí v pustém kraji kolem lesa když tu náhle k zemi klesá v bahno celý ponořen Marně volá ve svém hoři marný jeho pláč i hněv hloub a hloub se noha boří v bahno již se ruce šinou ale jaký za planinou podivný to vidí zjev Krajina to v luzné kráse květinami posetá řadou jimi ubírá se paní sbor a sličné děvy s tváří v níž se blaho jeví něha ráje prokvétá Blahý cit se v duši množí žasem prchá jeho žal vidí v předu Matku Boží a tam za ní pohled sladký vidí tvář své mrtvé matky kterou tak byl miloval Ale jaké hoře chová teskný výraz na líci Bez hnutí a beze slova smutně hledí k svému synu který marně nad bažinu vztahuje svou pravici Ach jak rád by z toho kalu spěchal k svojí matce v před Ale marně v hořkém žalu s tváře jemu slzy kanou marně matku milovanou jmény volá dětských let Padá klesá tone hyne v bahno již se ponoří V tom Maria rukou kyne a ret její korálový k Ansgarovi těmi slovy sladkým zvukem hovoří V bahno hříchu milé dítě svět a mladost bujará k žalu matky zavedly tě Prchej světa nepokoji najdeš zase matku svoji matka svého Ansgara Ze sna již se Ansgar budí prchl sen však zůstal bol S pevnou vůlí ve své hrudi odřeknuv se světa vnady věrozvěstů plní řady seveřanů apoštol Legenda o vlku. Když nebe září tmí se zem před Matky Boží obrazem dlí žena Peregrina jí v nitru bolesť hluboká proud slzí loudí do oka kdy hvězdy planou s vysoka v té prosbě ruce spíná Ó naděje má jediná pros za mne svého u Syna ať slyší prosby vřelé Ať shlédne na mne sirotu a sejme z duše tesknotu dá syna mému životu jak Anně Samuele Jeť všecko pro mne bez ceny stav rod i život vznešený můj palác i mé statky když mne jen hostí jedinou když ruce dítka nevinou když nezní komnat tišinou to sladké slovo matky Když syna Bůh mi udělí až dojde ve věk dospělý jej službě oddám Krista i plesá žena v duchu svém již dítko nosí pod srdcem a v sladké touze nocí dnem si něžný oděv chystá Leč v děsu hrůze úžase když v brzku matkou stala se jí v prsou výkřik zmlká a studený pot na čele zří ku kolíbce nesměle ret chví se místo pocele hle porodilať vlka i roste vlk rok za rokem prch z domu v letu divokém kol po ulicích vyje Zjev tento syna jediný jest hanbou svojí rodiny jest hanbou rodu Corsini i města Florencie Šla Peregrina za šera kdys městem kolem kláštera tak zřela v udivení Kde v slohu portál umělém ve sloupořadí setmělém před Karmelitů kostelem vlk v beránka se mění Ten pohled v sladké předtuše cit blahý slal jí do duše že mizí hrůza děsná jež ducha trýzní v jeho snech že Peregrině tichý vzdech se blahem zachvěl na ústech a probudil ji ze sna Duch matky děsné hrůzy prost ne přelud víc leč skutečnost zří před očima svýma Ach pohled ten víc neděsí Hle v tváři úsměv hraje si tam pod sněžnými nebesy kde malý Ondřej dřímá A nad kolébkou skloněna den za dnem matka blažená tím pohledem se kochá Jak vedle růže poupěti ve šťastném lásky objetí tak léta prchla dítěti až vzrostlo na jinocha Leč jaký trud a jaký žal před obraz matku připoutal proč pláče Peregrina Ach pravdou byl ten děsný sen Syn její hýří v noc i den jej k sobě vábí vděky žen zpěv pustý pohár vína Čest rodu něžné lásky cit ctnost víru prosby hříchem zpit jak dětskou šlape cetku Zní o něm pověst daleká že zapřev pýchu člověka ni podvodu se neleká syn proslavených předků Když den se kolem sešeří zas před tou Božskou Mateří tak vzdychá Peregrina Jak v listí mráz kdy zavěje tak prchly moje naděje Já nemám více Ondřeje já vlka mám ne syna Jak Syn tvůj k lotru na kříži kéž k mému synu pohlíží jej vábí v rajské luhy Ó schyl se Panno k němu schyl Snu mého děsný jeden díl se k mému žalu vyplnil kéž splní se i druhý Ve vzdechy duše stísněné kdos náhle matky ramene se dotkl něžnou dlaní To zbloudilý byl její syn Pod velkou tíhou svojich vin bled mlčky zvolna jako stín se k svojí matce sklání Zrak matka zvedá slzavý sen svému synu vypráví jejž v jeho dětství měla A Ondřej sám to nevěděl proč zakryl tvář a proč se chvěl proč v jeho duši stesk a žel a v oku slza vřelá Noc prošla hvězdy pobledly Ve chrámě na modlitbě dlí vlk dravý viny sčítá Když jitro vzplálo s dennicí se svatým klidem na líci spěl v matky náruč chvějící syn Ondřej Karmelita Máť objav svými rameny v šat oděn hrubý žíněný v zdi kláštera se vrací Tam našel proti hříchu lék své jméno řádu do stránek ten něžný z vlka beránek psal modlitbou a prací Šťastný pád. Měl hojně bohatství a muž byl urozený měl statnou postavu a sličného byl těla ve zraku žár mu plál že mnohé srdce ženy když v snědou jeho tvář se časem zahleděla vždy v tužbě ztajené pak mocným bilo vzruchem mrav uhlazený měl vždy Petr Gonzalez a dobrý vkus i vtip a nadaný byl duchem jen jednu vadu měl že nežil jako kněz Vždy dlouho do noci hrou krátil sobě spánek za stolem bohatým rád míval řadu hostí měl v honbě zálibu a v hluku radovánek svou kojil ctižádost blýskat se v společnosti Tak Petr Gonzalez v proud rozkoše se vrhal ač Kristu zasvětil své práce léta všecka a hřivnu za hřivnou jen kratochvílí mrhal pod rouchem duchovním se kryla mysl světská Kdys v době vánocí ve slavný Páně den ve kruhu přátel svých mělť lichotníků dosti jim Petr oznámil jsa vínem rozjařen že právě povýšen byl k velké důstojnosti že k dalším hodnostem mu připravena cesta že hoden tento den by slavném ve průvodu ve středu přátel svých jel ulicemi města by všichni zvěděli o poctě jeho rodu Do ulic Astorgy ve stkvostný oděn šat se svými soudruhy již vyjel na svém oři a za ním zástupem lid roste odevšad a Petr s pýchou zří jak v úctě se mu koří jak rukou kynou mu své obnažují hlavy Tak Petr Gonzalez jel v slávě mezi davy Na volném prostoru když jeli po náměstí tu hrdě vzpřímil se vzal uzdu trhl pěstí a svojí ostruhou hnal koně v pyšný cval však v citu marnivém se věru nenadál že v žal se promění tak záhy jeho štěstí Chtěl plnit obdivem kdož spěli kolem něho leč komoň vzepjal se a shodil pána svého a zbaven otěží ve trysku dále chvátá a Petr Gonzalez pad v jámu plnou bláta A celý ponořen tu Petr v bahně leží a vůkol hlučný ryk smích zvučí vesele když Petr na povrch se vzhůru dere s těží i luza směje se i jeho přátelé Ach co by za to dal ach co by nevzal za to od hlavy ku patě jen bláto bláto bláto Jím tak byl obalen že v obličeji rudém znát ani nebylo jak rdí se zlostí studem Jak dlouhou byla mu ta cesta ulicemi kdy s tváří sklopenou se pěšky domů bral když místo pozdravů zřel všudy úsměv němý když za ním hluk a smích mu ve sluch doléhal neb místo soudruhů již byli mu tak drazí jej s drzým posměchem jen luza doprovází V svém domě unaven v dlaň Petr hlavu kloní žal tkví mu na tváři a slzy kanou po ní Tak dlouho zadumán dlí v duchu se svým žalem a všecko se mu zdá teď jako děsný sen leč pravdu hlásá mu tvář poskvrněná kalem Pak s tichým povzdechem dí k sobě zasmušen Zde Petře tedy máš co pro tebe svět chová nic víc než přetvářku nic víc než sladká slova V tu licoměrnou řeč v ten úsměv jeho hladký tys Petře bláhový vždy věříval tak jistě hle za vše cos mu dal ti posměch vrací zpátky před četným zástupem a na veřejném místě Ty sám jsi zavinil co stihlo tebe dnes Bůh chtěl ti ukázat v tom povolání svatém ó řekni si to sám žes nežil jako kněz že ne tak tělo tvé pod pošpiněným šatem leč více duše tvá jest poskvrněna blátem Tak poznals bídu svou Buď Petře tomu rád byl hořký tento lék však šťastný byl tvůj pád on zvedl mysl tvou od země nad oblohu Tak Petr Gonzalez zas přiveden byl k Bohu Lotharovo přijímání. Lothara krále postrach jímá že zbaven trůnu v klatbu dán Tu hrozbu nese posel z Říma již vyřkl papež Hadrian By dbal své cti a svého rodu ač list mu napsal varovný on souložnici Valderodu přec pojal místo královny Víc neodolá vášni svojí byť hrozil jemu papež sám Však o svůj trůn se Lothar bojí Co počne Zvolí lež a klam Z řad šlechty volá věrné druhy jimž souložnictví bylo vhod by v cestu na italské luhy je přibral sobě za průvod A v rytířstva i panstva sboru již míjí Franků dědiny nechť papežskému svědčí dvoru že souzen má být bez viny Dav na kolenou hlavy sklání před nejsvětější svátostí dnes Lotharovo přijímání jej z klatby trestu vyprostí Již v moři světel oltář září král s druhy klečí v popředí tu obrátiv se k jeho tváři tak svatý Otec vážně dí Ó mníš li v pravdě o svém činu že smyšlený to ze msty děj co zvěst ti klade za tvou vinu tož přistup sem a přijímej Však hoví li tvá duše hříchu zlé vášni tělo bujaré než ruku vztáhnu do kalichu ó vzdal se vzdal se Lothare Král zachvěl se V té vážné chvíli zří vinu svoji neblahou zří kterak mnozí odstoupili před Hadriana výstrahou Zří nad kalichem Tělo svaté kříž tiskne v zmatku na čelo a Non sum dignus po třikráte se v nitru jeho zachvělo Ač svatá bázeň v duši vzrůstá zrak Lothar pozved nesmělý a Tělo Páně v zrádná ústa se svými přijal přátely A k zemi hlavu skloniv plaše zpět kráčí v chrámu zášeří vždyť vzpomněl sobě na Jidáše a na poslední večeři Král jede z Říma v rodné kraje jeť dosažen již cesty cíl a ve tváři mu úsměv hraje že nad papežem zvítězil Jej odměna teď hojná čeká tu cestu svízelův a běd teď nahradí mu náruč měkká a Valderodin kyprý ret By skryl svou vášeň zraku světa dál věru on se postará Však ruka Boží metlu splétá nad hlavou krále Lothara Když vyjet hodlá ze bran Lukky za směrem svého domova tu četným druhům otěž z ruky v ráz béře rána morová A horečka jim jazyk pálí jenž přijal oběť přesvatou smrť bez pokání svědčí králi co svatokrádců odplatou Pln bázně král i jeho druzi dál v trysku jede krajinou a bled a zdrcen v dojmu hrůzy žal v nitru cítí nad vinou Leč v Piacenze klesá k zemi řeč ztrácí mrtev do pola a bez pokání Lothar němý byl k ránu chladná mrtvola V kathedrále. Kdys v zemi Franků za Filipa krále tak z dávných dob nám praví stará zvěst lid plnil chrám a v něm se tísnil stále když s výšin chóru v šeré kathedrále sbor pěvců zapěl Bohu na počest Za zvuku varhan v místě lidu skrytém když jejich píseň chrámem zazněla vždy srdce všech se chvělo zbožným citem všem zdálo se že slyší nad blankytem před trůnem Božím píseň anděla Když v postě kdysi o té lásce pěli jež lidstvu září z pěti svatých ran tu s úžasem a v podivení zřeli že k jejich písni pěvec neumělý k nim přidružil se prostý venkovan Stál v jejich řadě zbožně ruce spjaté cit hluboký mu plane na líci však jeho hlas tak ruší zvuky svaté že pěvců sbor se ve své písni mate až náhle zniká v trapné směsici V zpěv zmatený se mění píseň tklivá vše hledí k chóru v tiché nevoli sám král se zved na smělce rukou kývá leč venkovan dál svoji píseň zpívá zvuk chraplavý vždy více hlaholí V tom nevole se náhle v úžas mění hlas neznámý zní s výše nad davy Co v duši skryto to Bůh jenom cení Před trůnem jeho došel vyslyšení z těch mnohých pěvců jen ten chraplavý Zřím čtenáře jak zklamán rukou mávne nad těmi řádky s dějem podivným Nechť sám si hledá naučení mravné jak já je vyčet v knize starodávné když v mojí duši zvučel verš a rým Alvarez. V Kordovu z daleka chudina spěchá kláštera plní se vchody hostinná u města vábí je střecha s nápisem Do nebe schody Nemoc i zármutek nouze a běda u dveří kupí se v davu strážného anděla v klášteře hledá Alvára ve bílém hávu Všeliké bolesti slzy on suší odstraní nesvár i vádu tělu dá úlevu útěchu duši pro všecky dobrou má radu Almužnu poskytá chudobu hostí vyléčí churavce bědné u něho naleznou bohatí prostí ochotu v noci i ve dne Šel kdysi Alvarez v řeholním šatě v tom kdosi o pomoc volá nalezl u cesty v kalu a blátě žebráka mrtvého z pola Ve tváři churavce vyhublé tahy dech smrti na čele bledém pod šatem zedraným z pola úd nahý hnusným je obalen vředem S chuďasem Alvára pravice štědrá v soucitu o plášť se dělí z bláta ho pozvedá na svoje bedra do svojí nese ho cely Ale tu pojednou ruka se třese udiven kroky své staví vidí jak v náručí cizinci pne se stkvělá zář okolo hlavy Přemítá řeholník bdí li či sní li Kdo je ten ubožák cizí Žasne a diví se náhle v tu chvíli z rukou mu cizinec mizí V údivu samoten Alvár tu stojí ku předu nemůže z místa vždyť nesl na rukou do cely svojí samého Ježíše Krista Bernardův kříž. Šel s hlavou vztyčenou spjat těsně v okovy svým zrakem divokým kol vzdorně těkal v davu jenž pěsti pozvedal a klnul lotrovi když v středu žoldnéřů v před bral se na popravu Že zloděj lupič vrah lze čísti v jeho líci teď za své zločiny již kráčí k šibenici To bylo v podzimí v den smutný mlhavý na blízké návrší když k svému došli cíli kde kletby vzpomínku po sobě zůstaví ten který v osidlo již hrdlo svoje chýlí kde umře v zločinech jež hyzdí žití celé bez lásky soucitu i bez vlastního žele Již provaz upevněn tu v bílém hábitu zjev náhle podivný ku popravišti kráčí muž vážný velebný a známka soucitu i prosby dojemné se v tváři jeho zračí To svatý Bernard byl Na rámě lotra sahá a k soudci takto dí Ó dej mi toho vraha Leč světci v odpověď tak soudce namítá Byl kraje postrachem ten vrah a lupič smělý Krev jeho obětí tak často prolitá má býti pomstěna jak spravedlnost velí Svým hlasem prosebným před užaslými davy chopiv se provazu dál světec takto praví Ó vím že o pomstu krev volá nevinná Však smrť to krátký trest Jeť trestů hoden více Já delší uchystám na toho zlosyna než krátký okamžik na dřevě šibenice Žil dlouho v zločinu nechť dlouho bolest cítí Na kříž ho přibiju a nechám ho tam žíti Suď lotra tedy sám Nechť pouta uvolní Tak soudce rozhodl Z pout ruce vyprostili a Bernard do rukou vzal roucho řeholní na rámě zlosyna svůj klade oděv bílý a ruku vrahovu do svojí ruky bera již středem zástupů jej vede do kláštera Tam živě před oči mu staví jeho pád tam poutem modlitby mu jeho ruce spíná tam tělo třicet let jej učí křižovat a muže Božího tak činí ze zlosyna Co z prvu nerad jen pak nesl bez obtíží a shladil viny své na Bernardově kříži Legenda o blahosl. Klementu Hofbaurovi. Byl Klement ještě dítětem a Jan ho tehdy zvali kdy v temné rakvi v černou zem na poli kříži posetém mu otce pochovali Jej matka tiskla v objetí kříž dala v jeho ruce a hořce štkala k dítěti Ten otcem nyní bude ti jenž tuto zmírá v muce On ví co chléb je chudiny Syn tesařovy chýše ač pán je všeho jediný ač nasil perly v hlubiny a hvězdy v nebes výše Když vedle otce druhý rov kryl její mrtvé tělo syn nezapomněl matky slov že otcem sirotků a vdov se v Polsce vyprávělo On zajde lidu do vřavy i v palác bohatýra krok na tržištích zastaví a po ulicích Varšavy pro chudé dárky sbírá Lne k němu lidu prostý dav s ním šlechta úctu sdílí sám Polsky vládce Stanislav na řeholníkův černý háv řád orla připjal bílý Kdys hlučný karnevalu den vše oděl do veselí a z krčem ulic kaváren zněl hudby zvuk i zpěvy žen do Klementovy cely Kříž vtiskl Klement v pravici v šat zahalil se tmavý v dav přidruživ se hlučící za pestrou šašků směsicí spěl do hospodské vřavy Zmlk žert a ustal tance ples i hudba rázem ztichá Co v šašků reji chce tu kněz Což hostit bude krčma dnes v den karnevalu mnicha Kde z venku panstvo za stoly do přátelského kruhu se v krčmu sešlo z okolí kýs šlechtic v tiché nevoli zřel na svatého sluhu Byl otylý to venkovan žár vína plál mu v čele muž hrdý prchlý dvorce pán měl hody rád i plný džbán vtip hrubý žerty smělé Plál v oku zpitém hněv a zlost za řeči řeholníka Ó panstvo Prosím za milost že ve váš rozmar divný host v den karnevalu vniká Z těch míst kde slyšet bídy hlas vzdech pláč a lidské žaly kde smrť si chystá bujný kvas já přišel panstvo mezi vás o dárek prosit malý Zde plný stůl a žert a smích tam smutek prázdné dlaně a slzy tváří ubledlých já jejich otec chudý mnich jsem přišel prosit za ně Řek Pán jenž svými rameny zde rozpjat ve svá muka že dojde svojí odměny i pohár vody studený když dá jej štědrá ruka Číš ke rtu podav šumící děl pán Zde vezmi mnichu Vztáh Klement svoji pravici leč pán mu naplil do lící za veselého smíchu Stál chvíli mlčky bledý kmet pak z tváře uplvané na smělce upjal vážný hled a v bolu chvěl se jeho ret To bylo pro mne pane Tvá slina padla v moji skráň a pro mne darem zbude mne chceš li dále tup a haň však prosím kéž i tvoje dlaň dá něco pro mé chudé Tvář dvorce pána jak tu stál se rděla hanby citem a v duši pokoření žal ó divný byl to karneval a slza v oku zpitém Cit dobra láska vítězí jež v nitru byla skryta Vstal od stolu šel ku knězi a měšec plný s penězi mu v jeho ruce skytá A panstvo jako na povel hned vstalo od svých stolů a kde kdo jaký dárek měl dal knězi jenž se v blahu chvěl a v udivení spolu Když Klement hojné za dary zpět v celu bral se s díkem vše k výši zvedlo poháry a hlučně zněly fanfáry i chvály potlesk bujarý za svatým řeholníkem Ó církvi Nevděk trud a žal máš za svá dobrodiní Jak bylo jest a bude dál Svůj život dal tvůj Mistr král však svět ho zranil uplval kdys v Kaifášově síni

Download XML • Download text