0034

Divoká labuť

AuthorBreska, Alfons
Date1927
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Když venku mráz a v mlhách šedivých Když venku mráz a v mlhách šedivých zmizelo město věže zahrady že není nebe již a není země jen slunce ohromné a leskle rudé plá zimomřivě sedím v pokoji kde šerem svítí krb a v myšlenkách zalétám v onen krásný slunný kraj v přímořských Alpách v tiché údolí chráněné kolem štíty modrých hor před vichrů útoky že celý rok v něm všechno kvete jako v pohádce Kdo jednou vkročí v toto údolí nadarmo za sebe se ohlíží po cestě kterou přišel Zmizela za spletí křovin hustých větvoví jež za ním zapadly jak záclony když vpustily ho dovnitř Oslněn teď stane krásou jež se otvírá před jeho zraky Dole jezero jak tmavomodrý tyrkis vroubený dokola věncem křovin zelených a k jeho břehům zevšad sbíhají vysoké stráně pestře kvetoucí zvlášť na jaře kdy na sta potůčků a šumných bystřin kvapí v údolí by zvěstovaly příchod vesny všem tu stráně bělají se narcissy a žloutnou petrklíči žonkylami den každý nové barvy přináší tu hyacinty s květy jako hvězdy tam celé louky modrých fialek a sněžných anemonek sedmikrás Po cestách proudí květin processí červených žlutých modrých bělostných a všechna pospíchají k jezeru kde po břehu se táhnou zahrady kvetoucích citronů a oranžů a magnolie svítí nádherné Byl zlatý večer. Slunce za hory Byl zlatý večer Slunce za hory v červáncích zapadlo a jezero jak z chrysolithu plálo žíhané měděně ohnivými zásvity a horské hroty kryté ledovci bledými ametysty svítily co stráně vrchů v stín již vnořené jak tmavý kobalt byly V tento večer neznámý chodec zvolna sestupoval po příkré cestě jež se ztrácela již v modrých stínech dolů k pobřeží kde prokmitával zahrad zelení dům bílý tichý v hloubi jezera se odrážeje jako v zrcadle Když došel na břeh stanul na chvíli oslněn barev skvělou nádherou až pohasly a vítr večerní zašuměl v stromech potom teprve se rozhlížel zda někdo přijíždí mu z protějšího břehu v ústrety Leč všude vládlo ticho hluboké a údolí se zvolna ztrácelo v houstnoucích stínech Tu si povšiml gondoly štíhlé s šíjí labutí jež u břehu se chvěla zmítala jak nedočkavou touhou do dálek Cizinec vstoupil vesla uchopil a tiše míjel šerou hladinou k protějším břehům Zatím přišla noc tak modrá jako kytka tmavých chrp v houštinách klokotali slavíci a opojnější vůně dýchala ze zmlklých zahrad Hvězda za hvězdou na nebi zkvetla hvězdy samé hvězdy až dech se tajil myriady hvězd a celá tato hvězdná nádhera se odrážela dole v jezeře a dvojila se v jeho hlubinách Když cizinec se ráno probudil Když cizinec se ráno probudil v svém novém bytě slunce zlatý jas už proudem řinul v jeho komnatu a ptáků zpěv jak jásot nesmírný zněl ze zahrad když okno otevřel Tu vzpomněl na svůj příchod včerejší v to krásné údolí kdy jezero svítilo zlaté v záři červánků a na zrcadle jeho hladiny ležely květy sváté se stromů na stráně vzpomněl kolem kvetoucí a na večer jenž jako zázrakem nad jeho hlavou zkvetl hvězdami A tichý úsměv jako bledá zář mu zjasnil jeho zádumčivou tvář neb zdálo se mu včera po prvé před čarokrásným oním divadlem že nezkojená touha po kráse jež s místa na místo ho světem štve přec chvíli v jeho srdci zmlkala Jak v modrých mlhách se mu zjevila teď ve vzpomínkách tichá dědina zapadlá v lesích rodný stateček kde dny své trávil s matkou churavou až přišlo léto které vůní svou ni zpěvem ptáků ani paprsky již nemohlo jí síly navrátit I zemřela a tam ji pochoval na malý hřbitov který obklíčen kolkolem poli klasů zrajících jak ostrov mrtvých v moři zlatých vln sní o věčnosti sen Jí na hrob dal kříž bílý z mramoru a odešel by světem toulal se neb více nic ho nepoutalo k rodné dědině kde ztrávil mládí své když zemřela mu drahá matka Přešly měsíce a v srdci jeho bolest zmlkala jak tichne každá bolest v životě Tu v jeho duši znovu procitly sny jeho mladosti sny o slávě a o lásce a touha po štěstí sny každé mladosti než pochopí že krása všeho po čem dychtila tkví právě v nezkojené touze té a splněna že ztrácí kouzlo své Zvlášť o dvou zemích sníval Španělsku o bohatýrských bojů dějišti a slunné Provenci té kolébce slavených troubadourů Nevěděl proč právě ty dvě země pokládal za ona vytoužená dorada tající všechny světa zázraky Když později však stanul na místech po kterých toužil musil doznati že nebyl vzrušen ani oslněn jak očekával ale uprostřed všech jejich krás a všeho bohatství chud nějak cítil se a nevěděl co s nimi počít S místa na místo tak světem toulal se vždy hledaje vysněné divy o nichž tolik četl v básníků knihách Ale doposud sny svoje marně hledal ve světě před jejich svítícími barvami i nejkrásnější bledla skutečnost uprostřed lesů horských údolí kvetoucích měst a hradních rozvalin uprostřed letních nocí měsíčných kde růže voní pějí cikády zůstalo srdce jeho bez ohlasu a lkala touha lkala věčně dál V témž letohrádku tichém bydlila V témž letohrádku tichém bydlila zpěvačka slavná božská Tamara přízemní obývajíc pokoje kde zkvetlé sněti myrt a oranžů a granátů jak ruce plné hvězd jí na tabule oken ťukaly a odkud velké dveře skleněné do zahrad přímo vedly Každý den když Jiří ráno okna otvíral ji viděl dole státi pod stromy jež na ni s větví květy střásaly a slunce k němuž obracela tvář ji oblévalo zlatou září svou jako by tušilo že od něho své uzdravení čeká spásu svou Jak byla krásná Jako zjevení z neznámých světů se mu zdála být v bělostném rouše volně splývavém a s černým vlasem který zvyšoval lesk matný jejích tváří z kterých rty svítily rudě květem kaktusu Jak byla slavná Od onoho dne kdy po prvé svou Carmen zpívala byl její život drahou vítěznou po celém světě Jako královnu ji Paříž vítala i Petrohrad Plakáty pestré v městech na rozích na sloupech příchod její hlásaly a všude na sta reklam světelných v rozměrech obrovitých noční tmou šířilo její obraz V hledišti v dny představení lóže jiskřily záblesky démantů a safírů a po aktech vždy celé jeviště se proměnilo v pestrou zahradu co košů s květy kytic bylo tam A milionáři a knížata u dveří její šatny čekali jak žebráci a venku zástupy před vchodem divadla se tísnily by ještě na chvíli ji spatřily než odjede v svém autu nádherném svítícím uvnitř rudým hedvábím jak vášeň zlověstným Co pověstí se šířilo o jejím životě tři princové prý pro ni ztratili svůj život v souboji a jiných šest s ní prohýřilo celé jmění své Jak plamen byla zhoubu šířící a jako vítr nestálá Hned přízní kde koho dařila a její lásky si získal cikán nebo dobrodruh a jindy smaragdová čelenka knížectví celé sotva stačily by dovolila dárci políbit svých prstů špičky Jako zchvácena nějakým vnitřním vichrem závratí do víru života se vrhala do jeho radovánek bouřlivých slavností plesů květinových kors jež končívaly nočním hýřením a rozbíjením křišťálových číší To bylo jako tisíc jedna noc jazzbandů karnevalů opojných ze kterých odcházela pohaslá a nalomená Po probděných nocích na loži spočívala znavena s očima mdlýma hlavou zmučenou s tlukoucím srdcem strhanými nervy Častěji byla nyní nucena odříkat představení Její hlas ten čarodějný pohádkový hlas jenž jarem kvetl svítil perletí tropických modrých motýlů ten hlas pozbýval krásy své a svého lesku Teď teprv její krok se zarazil na samém kraji temné propasti do které pohlédnout se děsila úplná ztráta hlasu Nezbývalo než podrobit se radám lékaře jenž nařídil co nejrychlejší odjezd do oněch modrých tichých údolí kde kvetou oranže a marhaníky Tak ocitla se božská Tamara v tom tichém domě skrytém v zahradách na břehu blankytného jezera S počátku velmi těžce snášela S počátku velmi těžce snášela okolní ticho širou samotu strach jímal ji z těch strmých velehor jichž hlavy v blankytu se ztrácely jí zdálo se že sedí dokola jak mračný sbor a jejich přísný zrak se na ni upírá jak vynésti by chtěly soud nad jejím životem jí zdálo se že temné mručení vychází z těchto horských kolosů a po prvé tu pocítila děs mlčících věcí ona uvyklá bouřlivým radovánkám života Leč zvykla časem zvolna zvykala vleklému toku nekonečných dnů a hodin dlouhých s nimiž nevěděla co počíti si v této samotě Kam zmizely dny krásné svítící jak pestré lampiony v nočních tmách dny pitek tanců skvělých maškarád kde zářila vždy jako královna v zástupu přítelkyň a ctitelů A znovu v duši se jí nořily ty jejich tváře v smíchu veselí kdy hodiny jak v tanci letěly věnčeny růžemi A oni žijí jak žili dřív co ona sama jen zde vyhoštěna jako ve vyhnanství po břehu bloudí lomíc rukama jak víla nešťastná jíž ukradli co koupala se rouno labutí že nemohla již nazpět odletět do zahrad vil kde byla domovem I žalovala trpce osudu jenž tak ji zkrušil o vše připravil čím byla šťastna dosud Nadarmo zahrada rozkvétala den co den novými květy marně jezero se v nejkrásnějších barvách měnilo by zaplašilo nudu strašlivou jež zžírala ji její špatný rozmar přec časem vyšlehl Tu domem zněl hlas její podrážděný komorné po chodbách pobíhaly zděšeně až celá bouře náhle vyzněla v řinčení střepů vázy rozbité Pak ztichl dům jak staré hodiny když zastaví kdos jejich kyvadlo Leč byly chvíle zas kdy útěcha se v její duši sladce linula jak paprsky to byla myšlenka že jednoho dne se zas objeví úplně zdráva skvělá zářící uprostřed světa přátel žasnoucích jak vlasatice sršíc hvězdami A potom na večer až v divadle rozpoutá svého hlasu vichřice všem dech se musí v hrudi zatajit všem kdož jí budou naslouchat Hned v zoufalství hned plna naděje tři měsíce tak žila Tamara než objevil se Jiří nový host v tom tichém domě skrytém v zahradách na břehu blankytného jezera Každého dne ji Jiří potkával Každého dne ji Jiří potkával na procházkách svých dole v zahradě neb zastihl ji někdy na břehu jak leží v trávě v četbu zabrána Vždy pozdravil leč jiných pokusů zapřísti hovor nikdy nečinil Ji začal zajímat ten bledý muž modravých očí tichých zasněných svým chováním se tolik lišící od mužů všech jež dosud poznala A přes okraj své knihy pátrala až uvidí jej opět přicházet A jednoho dne když se přiblížil k lavičce kamenné kde seděla jen jako náhodou se vysmekla jí z ruky kniha sklouzla po šatech a zrovna před ním padla na cestu Když Jiří shýbl se a podával zpěvačce svazek krásně vázaný v červený marokýn tu pravila Jak dlouho chcete ještě choditi tak mimo mne jen s němým pozdravem což nevidíte jak se nudím již Když Jiří stál tu všecek užaslý nad nečekaným jejím vyzváním v smích propukla a smála smála se až slzy v očích se jí třpytily tu Jiří pochopil a nakažen tou veselostí bujnou bezuzdnou v smích rovněž propukl a smál se s ní jak dítě Tak se tedy seznámili A pak se skoro denně vídali jak už se stává lidem v samotách již odkázáni na vzájemný styk on býval vždycky první v zahradě a čekal na ni až se objeví Již z daleka ji viděl přicházet lichotným krokem krásné divošky neb jindy rozběhla se zahradou jak s větrem o závod až kadeře jí vlály divoce a nad hlavou mávala kytkou růží purpurných jak thyrsem maenada A Jiřího lekaly často náhlé vybuchy vášnivé prudké její povahy O lásce nějaké být nemohlo ni řeči mezi nimi Přátelství to bylo tiché jen kdy s druhem druh tak laskavě a vlídně hovoří jako by po vlasech se hladili A chodívali spolu v arkádách kvetoucích alejí a smáli se a říkali si slova líbezná jako by květiny si dávali Jej okouzloval její zvláštní zjev způsoby úklon ruky podání lichotná chůze hadí pohyby záblesky očí náhle vyšlehlé veškerá její bytost záhadná v níž snoubila se jemnost Západu a Orientu temná pudovost Jí opět líbil se ten mladý muž vždy zamyšlený tichý rozumný jenž působil tak sladce tišivě na její duši prudkou rozmarnou Tak stal se jejich poměr přátelský a vyhnal množství útlých úponků k rozkvětu jeho mnoho přispělo citové troubadourství Jiřího že totiž nikdy ani v samotě se nedotkl jí nízkou myšlénkou a neznesvětil jejich přátelství Nejprve byla velmi udivena tím mladým mužem jenž tak uctivě se blížil k ní a takřka vnutil jí úlohu anděla Jí lichotilo mínění jeho velké zbožňování a jímala ji radost dětinná na tomto zlatoskvoucím prestolu kam jemnou rukou svou ji povznesl Tu sama přivolila dále hrát úlohu nedotknuté Madonny pohledy líbeznými úsměvy pokorným sklonem šíje labutí v šat halila se bílý panenský rukávů volných jež se vlnily jak serafínů křídla bělostná když spěla zahradou že zdálo se že sotva zemských cest se dotýká Tak chodívali spolu den co den Tak chodívali spolu den co den buď u jezera nebo v zahradách ač stávalo se stále častěji že z dusných vůní dole v údolí se ubírali vzhůru k vrcholům kde vítr vál a v rýhách svítil sníh svou nedotčenou krásou panenskou A Jiří byl to který vymýšlel vždy nové hry a plány osnoval v své obraznosti stále vznícené by na rtech jejích úsměv vykouzlil Buď honili se dole v zahradě od stromu k stromu jako malé děti buď na stráň vyšli aby trhali kvetoucí narcissy jež Tamara do temných kadeří si vplétala neb vila ve vínek Tu poklekl on před ní jako páže před kněžnou políbil roucha lem a v odměnu jej ověnčila vínkem z narcissů neb jindy došli na kraj údolí kde starý hustý háj se prostíral kam zřídka vnikly slunce paprsky Tak temnem šli dvě děti zbloudilé a tulili se k sobě bázlivě jak šli by hvozdem tmavým hlubokým šumícím v báchorkách On napřed šel a ona za ním jako Anička na cestě k perníkové chaloupce neb jindy večer Jiří vystrojil gondolu nádhernou že dogaressa by neváhala do ní sestoupit neb její vnitro celé vyzdobil brokátem těžkým zlatem protkaným po okraj růžemi ji naplnil a lampiony celou ověnčil jak drahokamy které svítily tím krásněji čím víc se stmívalo Tak osvětlená stála gondola u břehu jezera a čekala co dole ve vod temných hlubinách odlesky lampionů rozžatých se klikatily chvěly míhaly jak vánkem pestré stuhy svítící zelené modré žluté nachové Pak nocí plula světlá gondola pod nebem hvězdným spící hladinou a zatím on jí ležel u nohou a na kytaru barkarolu hrál co ona s tváří k němu schýlenou že takřka rty se dotýkaly rtů té hudbě naslouchala unylé A denně Jiří scény vymýšlel A denně Jiří scény vymýšlel a denně vyprávěl jí pohádky Tak seděli zas jednou na večer na mramorové lávce zvětralé a dívali se v dálku k obloze kde právě slunce v slávě zapadlo Z oblaků skupených jež svítily tu modrým zlatem jinde ohnivým ze smaragdových lesů palmových se vynořila hora safírná a na té hoře skvělý zámek stál maurského slohu celý ze stříbra Vidíte onen zámek stříbrný teď otázal se Jiří Tamary a pokračoval když mu přikývla K tomuto zámku z jehož vysokých a krásně zakřivených oken teď jakési světlo šlehá zlověstné se pustil jednou letec odvážný tak odvážný že dosud nepředčil ho letec žádný znalť své umění jak nikdo v světě létal jako pták do oněch oblak zářně svítících se tedy pustil s dvouplošníkem svým a přistál v oné zlaté rovině jíž cesta lemovaná palmami až k samé hoře jde A letec šel od místa kde své nechal letadlo svítící cestou palem alejí a s hory safírné kde zámek čněl sem k němu vítr časem zanášel vír tónů žhavých tónů opojných že za nimi šel jako v hypnose až přišel k bráně prošel nádvoří dlážděné celé horským křišťálem a po schodišti záře měsíčné do síně vstoupil která svítila jak modré nebe celá z tyrkysů pak do druhé jež plála zeleně jak jeden velký smaragd broušený pak do třetí a každá nová síň jinými drahokamy zdobena až vkročil do sedmé tak vysoké a tajemné jak lodě kathedrál jež celá plála rudým přísvitem neb všechny stěny všechny pilíře z rubínů byly pouze dlaždice stříbrné leskly se jak zrcadla A z této síně hudba tryskala za kterou letec šel tak opojná že jeho duši závrať jímala když stanul na prahu a se všech stran ty tóny zněly žhavé smyslné při kterých po stříbrných dlaždicích v divokých skocích páry tančily v odlescích rudých rubínových stěn jak tlupy satyrů a lesních žen Od prahu letec chvíli na vír zřel až jeho zraky náhle zbloudily na konec protější kde uviděl na trůně ženu krásy zázračné na hlavě rubínovou přilbici z níž vlnily se vlasy havranní věnčíce bledou zamyšlenou tvář Oděna byla v dlouhý těsný šat ze zlatých šupin jež se blyštěly a kmitaly při každém pohnutí Teď spatřila však také královna na prahu letce stál a na trůně se prudce vztyčila Hned hudba zmlkla a rozstouply se páry tančící že ulice se táhla stříbřitá od prahu síně k stupni prestolu Tu letec sňal svou kuklu koženou že jeho zlaté vlasy střižené jak vlasy pážete se rozlily a zvolna ubíral se ulicí jak náměsíčník k trůnu královny A ona za krokem krok se stupňů v ústrety šla mu tiše plíživě jak tygřice a když již blízko byl jediným skokem byla u něho pak vztyčila se žhoucím pohledem ho objala svých očí propastných a děla k němu Krásný jinochu tys tedy přišel k tanci vyzvat mne A zavěsila se mu na šíji a tělem svým se k němu přissála Tu hudba zavýskla a královna letěla síní s plavým jinochem jenž k sobě tisknul stále úžeji to hadí tělo v zlatých šupinách čím divočeji hudba vířila že tváře jež se zprvu míhaly před jeho zrakem v pruh mu splynuly a celá síň se jemu zdála být jediným kruhem rudým svítícím co hudba zněla stále rychleji a oni šíleněji vířili až v očích se mu náhle setmělo a padl k zemi mrtev bez dechu na lesklou dlažbu Tiše královna se schýlila teď k zemi k mrtvému a její útlé prsty třpytivé se probíraly v zlatých prstencích kadeří jeho lehce dotkly se chrpových očí žel již pohaslých a rudých rtů jež tolik polibků dávati mohly při tom šeptala spíš k sobě než li k němu Holoubku proč chtěl jsi tančit s oblak královnou A jak by mráz jí tělem proběhl teď královna se prudce vztyčila že zableskly se zlaté šupiny a špičkou nohy chladně kynula by s dlažby odklidili mrtvolu Hned sedm démonů se chopilo mrtvého letce ven jej vynesli a svrhli v propast s hory safírné Tam nyní leží s tváří do země a rudá stružka kterou vidíte vytékat z oné strže setmělé a mizet v písku zlaté roviny toť jeho krev jež řine se mu z úst Umlkl Jiří Zatím zhasínala zářící obloha když k Tamaře své zraky obrátil tu náhle vstala jako by tušila že zklamání v něm vyvolati musí nepoměr svítících oblaků a skutečnosti bezbarvých stínů vstala beze slova mu ruku podala a zahradou jež stměla se již k domu spěchala Tak plynuly jim dny a měsíce v tom tichém domě skrytém v zahradách na břehu blankytného jezera Tma dosud byla všude na stráních Tma dosud byla všude na stráních i v údolí kde dům a zahrada ve spánek hluboký se nořily když Jiří sestupoval k jezeru by přeplavil se na protější břeh sňal řetěz poutající gondolu a záhy zmizel v hustých parách mlh kterými vřela celá hladina Leč sotva odjel tmavé údolí z nočního spánku svého procitlo Nejprve šlehl neurčitý svit oblohou celou potom slunce zář nejvyšších horských vrcholků se tkla že jako ametysty zasvitly pak spěla níž po stráních úbočích a zanítila stromů vrcholy že tiše šuměly A rychleji stékalo zlato slunce níž a níž se sněti na snět dolů po kmenech až na pěšiny které změněny v bystřiny zlaté spěly k jezeru a vlévaly se v jeho nádržku teď čistou lesklou jako zrcadlo V tu dobu sešla také Tamara dřív než kdy jindy dolů do zahrad neb obzvlášť šťastnou cítila se dnes ač nevěděla proč snad krásný sen jejž zapomněla již snad nadšením ji plnily ty cesty zářící ty sněti stromů sluncem zalité neb všude kolem kam jen pohlédla se zlaté splavy slunce hrnuly po cestách po stráních a po kmenech A v každém drobném květném kalíšku se chvěla krůpěj rosná každá krůpěj na slunci jiskřila a stébla trav svítila jako útlé smaragdy Zvučelo jitro celým údolím jak zlatá fanfára a ve stromech procitly zpěvných ptáků zástupy vstříc plesajíce slunce přívalům Tamara došla k břehu jezera kde jako v oslnění stanula neb proti ní se právě nořila ohromná žhoucí koule sluneční A všechny keře stromy na březích se rozšuměly rosa pršela s všech ratolestí deštěm démantů co zatím v stromů zlatých korunách se zvedal ptáků jásot nesmírný Tu Tamara jich plesem stržena rozpiala k slunci bílá ramena z nichž splývaly jí volné rukávy jak serafínů křidla bělostná a v jásající píseň propukla O závod s ptáky letěl její zpěv vždy mocněji jak klokot slavíků jak lesů šumění jak příboj vln K závrati spíjela se hlasem svým tím jeho zvukem leskem čarovným a zpívala až slzy nadšení po tvářích tiše se jí řinuly Ó teď je zdráva zdráva docela Teď navrátí se opět k divadlu a všechno ztrne němým úžasem až uslyší zas její čárný hlas A v duši zřela příští vítězství zášť přítelkyň i radost ctitelů nadšený jásot bouře potlesků a deště květin davy viděla nesmírné davy které v ulicích ji vítají jak svoji královnu Když Jiří večer domů vrátil se tu Tamara již dávno odjela a krátkým lístkem chvatně črtaným v poslední chvíli s ním se loučila Byl opět sám A ona spěchala kam lákala ji hudba opojná ze zahrad života jež pro něho zůstaly zamčeny A tichý stesk pocítil v srdci svém když pomyslil na příští dny jež bude trávit zde sám opuštěn zas nemá nikoho s nímž mohl by svou duši rozdílet a věnovat mu něhy aspoň část A zarmoucen tou novou nepřízní osudu svého který spálil vždy svým mrazným dechem útlá poupata dřív než li rozkvést mohla vzpomněl si na starou pohádku o kněžně vil jež nalezla své rouno labutí tak dlouho ztracené a odlétla zas nazpět do svých zahrad kouzelných kde jedna slavnost druhou stíhala a dnem ni nocí hudba nezmlkla LETNÍ BOUŘE. Po žhavém letním dnu byl dusný večer Když jsem se domů vracel náhlá bouře mne překvapila v polích Prudký vichr oblaky prachu zdvihal stromy zmítal a před sebou hnal těžké černé mraky jež nebe zastřely že bylo tma jak o půlnoci první velké kapky již na zem krápaly a záhy liják se spustil z temných mraků v huku hromů a blýskání Já hledal útočiště kde bych se chvíli skryl než déšť se zmírní a vítr utiší pak opět půjdu dál A v duchu žehnal jsem že deštník mám a na déšť myslil jsem když slunce plálo Konečně dostal jsem se šťastně k mostu jakési dráhy Pod ním bude sucho tam chvíli počkám chráněn před bouří a lijákem Leč jaké překvapení když pod mostem jsem uzřel státi dívku v bělostných šatech kterou asi též zavála bouře sem jak bílý květ rozkvetlé třešně Z prvu nepoznal jsem zda byla mladá nehezká či svůdná taková byla tma Jen bílé šaty svítily do šera Leč v záři blesků kterými každou chvíli obzor vzplál jsem mohl záhy si ji prohlédnouti Jak byla krásná Asi patnáct let v bělostných šatech z hebkých mušelínů a vzdušných batistů V své ruce držela široký bílý florentinský klobouk zdobený květy který s hlavy sňala snad ve zmatku snad by jej chránila Pletenec kaštanových světlých vlasů jí hlavu ovíjel jak zlatý diadém Při prvním blesku zřel jsem že se chvěla při druhém blesku dívala se na mne pohledem dlouhým velkých tmavých zraků při třetím blesku její bledá tvář se rozjasnila plachým úsměvem Náš osud smutný byl My sami stáli pod černým mostem v této divé bouři jež dále zuřila blesk stíhal blesk jim v zápětí zněl temný rachot hromu a déšť se proudy lil Já uvažoval snad zdržela se někde na návštěvě u přítelkyně s kterou celý den si vyprávěly první dívčí sny smály se hovořily šeptaly na stráň si vyšly honily se lesem trhaly květy rudých vlčích máků na slunné mýtině a v podvečer pak unaveny sedly mezi máky že jejich odleskem jim tváře plály jak nachem červánků a jejich oči zasněné žhnuly jako celé zlaté Tak byly šťastny že i zapomněly na blízký večer Teprve když lesem se stmívalo tu loučily se spolu a ona sama vracela se domů když náhlá bouř ji překvapila v kraji a jako mne ji rovněž zavála pod černý most Po žhavém letním dnu jenž zlatým sluncem zářil květy voněl teď stojí v temnotách a přemítá jak dostane se domů kde ji čeká světnice tichá lampa rozžatá a přivítá jí vlídným úsměvem jak marnotratnou dceru jež se vrací po toulkách světem pozdě večer domů Jak ale možno v tomto dešti jíti v bělostných šatech z hebkých mušelínů a bez deštníku jímž by aspoň skryla svůj nový krásný florentinský klobouk zdobený květy Tak pod mostem jsem snil až nový šlehl blesk a osvítil zas její tvář již ke mně obrátila teď zdá se naschvál abych lépe viděl jak byla krásná abych pochopil ten její úsměv plachý jako ptáče A její bledé rty se tiše chvěly příštími slovy či snad tuchou pláče Mně bylo líto jí Ten úsměv prosil bych před bouří ji chránil jíž se bojí bych před deštěm ji skryl a doprovodil ji vlídně k domovu tou temnou nocí A v duchu zřel jsem již jak jdeme spolu jak v moje rámě ruku zavěsila jak celá vděčně přichvěla se ke mně a pod deštníkem mým se schoulila jak pod velikým hřibem v lese bájí princezna vil se v dešti ukrývá Mne lákalo to krásné dobrodružství s neznámou dívkou jako pohádka leč brzy přešlo moje nadšení otravná skepse zžírala mou duši cos šeptalo mi že jsem neznámou obestřel kouzlem jehož ani není že celý příběh sám jsem vybájil a kdo ví jak sem přišla A jak vždycky se ozýval zlý egoismus lidský Nač vydávat se v této temné noci na pochybná a všední dobrodružství kdo ví kde bydlí až a snad bych musil tím lijákem jít na opačnou stranu a opět nazpět Domů přišel bych až někdy k půlnoci Ne děkuji je lépe zdržet se všech dvorností hle bouře přestává i blesky hasnou jen déšť se stále stejnoměrně řine ze tmavé oblohy a bude řinout snad do zítřka Nač ještě déle čekat A nyní stalo se co dosud vhání při pouhé vzpomínce mi do tváří ruměnec studu co mou duši hlodá zoufalou výčitkou a oči pálí jak suchý pláč Já deštník rozepial vyhrnul límec svého kabátu a beze slova opustil svůj úkryt A ona samotna tam zůstala pod černým mostem sama v temné noci v bělostných šatech z hebkých mušelínů a vzdušných batistů co déšť se řinul kalnými proudy z černé oblohy

Download XML • Download text