Utrpení, žalozpěv a vzdor

Title:

Utrpení, žalozpěv a vzdor

Creator:

Závodský, Artur

Identifier:

olympos_cz:AP4359500000156444

Type:

subordinate record

Description:

Závodský, Artur: "Utrpení, žalozpěv a vzdor", Lidová demokracie Roč. XXIV, č. 317, 27. 11 1968, s. 3.Utrpení, žalozpěv a vzdorEuripides - J. P. Sartre, TRÓJANKY. Přeložil A. J. Liehm. - dramatická úprava: Kaloč a J. Vavros. - režie: Z. Kaloč. - scéna: B. Matal. - kostýmy: I. a J. Pitrovi. - hudba: Z. Pololáník. - choreografie: L. Ogoun. - premiéry 22. a 24. listopadu v činohře Státního divadla v Brně.Třetí z velkých autorů starořeckých tragédií Euripides nahlížel postavy a děje mýtů očima své doby značně už skeptické. Nebál se ve svém díle odhalit nedostatky vládnoucí třídy rodných Athén. V Trójankách, které napsal r. 415 př. n. l., odsoudil loupeživou vojenskou výpravu vlastní obce proti obyvatelům ostrova Mélos, při níž byli tamní mužové pobiti a ženy prodány do otroctví. Jeho hra - zobrazení toho, co se dálo jen po dobytí Tróje - měla ostře nastolený cíl politický a byla ve své době takto chápána. Euripides se postavil na stanovisko Trojanů, zdrcených brutální silou, a lidsky dojímavými scénami protestoval proti krvavému bezpráví.Sartre vytvořil adaptaci Trójanek v obdobné situaci, jako kdysi tvořil Euripides tuto hru - také on demaskoval agresi, tentokrát Francouzů v Alžíru. Jeho podobu dramatu uvedl Théâtre National Populaire r. 1965. Sartre musil postupovat jako každý, kdo si dal za úkol přetlumočit antické drama: některé narážky, po všech věcích dnes už mrtvé, potlačit, jiné vyzvednout. Sartre pochopil, že látka Trójanek má blízko k oratoriu, které působí obřadnou slavnostností a rétoričností, ale které je, pokud se týká dramatičnosti, značně statické. Proto se snažil konflikty (Andromacha - Hekuba, Hekuba - Menelaos) zdůraznit výjevy a vyostřit např. scénu uloupení Andromašina syna, nebo scénu nad jeho mrtvým tělem). Brněnská úprava právem škrtla postavy Poseidona a Pallady a zarámovala děj verši o dvojím odjezdu řeckých lodí (první odjezd byl předstírán, druhý následoval po spálení Tróje).Inscenace drásavě promlouvá jako parabola k naší současnosti.Režisér Kaloč a jeho staronový tým spolupracovníků vytvořili dílo, které zůstane chloubou brněnského divadla. Na monumentální, a přitom jednoduché scéně, předznamenané velikým koněm (hra se začíná jeho otevřením a výstupem Řeků z něho a končí jeho uzavřením, kdy Řekové odvlékají trojské ženy) a exponující mimo to jen tři stupně schodů, pohybují se postavy v divadelně účinných kostýmech, jedinečně materiálem odlišených (u Řeků užito ke zdůraznění barbarské útočnosti kovu a kůže, u Trójanek barevně sladěných látek a roušek).Hudba je vpravdě dramatická, navozujíc bubínky a vřískavou kutálkou faleš naparujících se vítězů a připomínajíc svým rázem návštěvníkům představení dříve narozeným dobu nacistické okupace. Na některých místech se případně uplatňuje elegický zpěv. Kaloč prokázal touto inscenací, že vyspěl v režiséra velké syntetické vervy, funkčně rozehrávajícího rozmanité složky jevištního výraziva. Jeho zásluhou je, že jednotlivé monology nepoklesly v nudu, ale že se vynalézavou mizanscénou sboru dynamizují. Výjev nad mrtvým Astyanaxem má tklivou poezii, závěr hry, kdy ženy v obraně vytvořily sevřený útvar, ve zvuku zvonů pádnou monumentálnost. Kaloč citlivě vypracoval také chór, který zpravidla bývá slabou stránkou při uvádění antických dramat.Formující ruku režisérovu cítíš také v hereckých kreacích, jež se seskupují v podivuhodnou syntézu vnitřně diferencovanou, ale přitom stylově jednotnou, dikčně výraznou. Málokdy se podaří, aby představení bylo i v tomto ohledu tak vyrovnané, bez podstatného kazu. Hekuba je alternována. H. Trýbová v ní podala svůj dosud největší výkon na jevišti Státního divadla, je důstojně vztyčená, hrdá na to, že byla královnou Tróje, v jejíž slávu nepřestává věřit, přemáhá vysoký věk silou vůle, belhajíc se těžce kupředu a rukou se opírajíc o vrcholek berly. Její temný hlas krásně recituje chvalozpěv na štít Hektorův a s burcujícím patosem věští zkázu Řeků. S. Strobachové vyznívá Hekuba strozeji, v menších výkyvech mezi póly. Je popelavá ve své starobě, mluví sípajícím hlasem. Nejlepší místo má v závěru, kdy dští hněv na hlavu okupantů. Z. Herfortová hadovitě roztančila Kassandru. Charakterizuje ji jako nervózně těkající ženu s vizionářskýma očima a výbušnými změnami v promluvách.Její výstup má syrovou divokost. V. Peterková dává Andromaše důstojnost hrdé manželky Hektorovy i vroucnost matky. Někdy se však ozvou tóny z Médey, kterou před časem ztělesnila ve Studiu JAMU. Chór trojských žen je v charakterech diferencovaný a hlasově rozrůzněný. Ráznost projevu v něm vystupuje jako vedoucí M. Jandekováková. Svět Řeků zachycují tři znamenité kreace.J. Husník mnohostranně učí posla Talthybia. Je to přízemní člověk, který se snaží familiérně přistupovat k Trójankám, cynicky přemlouvá Andromachu. Je hamižný na kořist (jak si prohlíží prsten Hekuby), ale dovede rázem změnit svoji frajerskou ležérnost nebo i letmý záblesk lidskosti v tvrdé zupáctví. Menealos R. Krátkého je ve své vojáckosti vychytralý; převahu dobyvatele dává najevo hrdou vztyčeností v chůzi a širokým zakloněním na křesle. Helena V. Fialové by si za svoji velkou scénu zasluhovala samostatný rozbor, jako mazaná žena se brání útokem, vědoma si toho, že obelstí svou krásou bývalého manžela; je hned mazlivá do zhýčkanosti a smyslná, hned hrdá, hned se smyslem pro operetní bufonádu groteskní, jak píchá prstem Menelaa do kolena.Úvodní dvě představení Trójanek byla vyprodána. Zejména o první premiéře hřměl potlesk v Mahenově divadle tolikrát, jak už od uvedení Komedie o umučení nepamatujeme.???????Artur Závodský

Rights:

autorská práva www.olympos.cz

Harvested from:

Dramata

Metadata only:

true