Aktivace imunitního systému je velmi důležitým krokem v léčebné strategii metastazujícího melanomu a větší pochopení funkce kontrolních bodů imunity vedlo k vývoji řady checkpoint inhibitorů. Ipilimumab, monoklonální protilátka proti CTLA-4 byl první lék, který prokázal zlepšení přežití u pacientů s metastazujícím melanomem. Medián celkového přežití (OS) u pacientů léčených ipilimumabem byl, při porovnání s pacienty léčenými gp100 vakcínou, delší (10,9 proti 6,4 měsíce) a také pacienti léčení ipilimumabem a DTIC měli, proti pacientům léčeným samotným DTIC zlepšené OS (11,2 proti 9,1 měsíce). Většina nežádoucích účinků vyvolaných léčbou ipilimumabem jsou imunitně zprostředkované a mezi nejčastější patří gastrointestinální a kožní toxicita, endokrinopatie a hepatotoxicita. Koncem roku 2014 byly schváleny FDA pembrolizumab a nivolumab, nové monoklonální protilátky proti dalšímu významnému kontrolnímu bodu imunity PD-1 receptoru. Vstupujeme do nové éry v léčbě melanomu, ale nemůžeme říci, že je problematika léčby melanomu vyřešena. Je nutný další výzkum v oblasti biomarkerů a kombinované léčby, včetně optimálního dávkování i doby terapie., Activation of the immune system is very important step in the treatment strategy of metastatic melanoma and greater understanding of function of the immune checkpoints led to the development of several immune checkpoint inhibitors. Ipilimumab, an anti-CTLA-4 monoclonal antibody, was the first agent to demonstrate a survival benefit in patients with metastatic cutaneous melanoma. The median OS rate for patients treated with ipilimumab was, compared with patients receiving a gp100 vaccine longer (10.9 versus 6.4 months), and also patients treated with ipilimumab and DTIC compared with those treated with DTIC alone had improved OS (median OS 11.2 versus 9.1 months.) The majority of ipilimumab-related adverse events are immune related, and the most common are gastrointenstinal and skin toxicity, endocrinopathy and hepatotoxicity. New monoclonal antibody against other important immunity checkpoint PD-1 receptor, pembrolizumab and nivolumab, got FDA approval at the end of 2014. We are approaching the new era of the treatment of melanoma but we cannot say, that we resolved the problem. Further research of biomarkers, combination therapies and also optimal dosing, and duration of treatment is needed., Ivana Krajsová, and Literatura
Podstatou hormonální léčby transsexuálních pacientů (TS) je podávání sexagenů: androgenů female-to-male transsexuálním pacientům (FtM) a estrogenů a antiandrogenů male-to-female transsexuálním pacientům (MtF). Doba hormonální léčby před provedením operačního zákroku se změnou pohlaví (gender reassignment surgery) musí trvat nejméně 1 rok. Potlačuje původní pohlaví a indukuje alespoň částečně změny nového pohlaví. Hormonální léčba pokračuje i po provedení chirurgického zákroku během dalšího života. Hormonální léčba u MtF TS zahrnuje užití estrogenů a antiandrogenů. U velmi mladých jedinců obou uvedených skupin se mohou podávat blokační gonadoliberinová analoga. Při léčbě u FtM TS se podává samotný testosteron (p.o. a/nebo injekční). Autoři popisují své vlastní zkušenosti s hormonální léčbou 282 osob s TS (163 FtM a 119 MtF). Při hormonální léčbě došlo ke statisticky významnému zvýšení hmotnosti v obou skupinách. Hladina celkového cholesterolu se zvýšila u FtM. U léčené skupiny MtF došlo ke zvýšení hladiny prolaktinu z 350,1 na 570,5 mU/l bez klinického významu. Celková průměrná doba podávání hormonální terapie byla 6,73 roku u FtM a 4,64 roku u MtF, a tak hodnocení celkové bezpečnosti léčby není možné. Výskyt jakékoliv endokrinopatie byl na začátku sledování nalezen u 35 osob (12,4 %): prostá struma, autoimunitní tyreoiditida, hypotyreóza, hypertyreóza, gynekomastie, diabetes mellitus 1. typu, kongenitální adrenální hyperplazie (CAH), Klinefelterův syndrom a afunkční adenom hypofýzy. Tak jako u jiných méně obvyklých medicínských stavů je vhodné, aby diagnostika a léčba probíhala v centrech, která mají s touto problematikou zkušenosti., Hormonal therapy in transsexual patients (TS) includes sexagens administration: androgens in female-to-male transsexual patients (FtM) and oestrogens and antiandrogens in male-to-female transsexual patients (MtF). Duration of hormonal therapy should continue at least 1 year before gender reassignment surgery. Hormonal therapy supresses former gender and induces partially new gender changes. Hormonal therapy continues subsequently after surgery during life. Hormonal therapy in MtF TS includes oestrogens and antiandrogens application. In very young persons in both groups blocking gonadoliberin analogues can be used. In FtM TS testosterone onself is given (orally and/or parenterally). Authors describe their own experiences with hormonal treatment in 282 TS (163 FtM and 119 MtF). During hormonal therapy statistically significant weight increasing was found in both groupes. Total cholesterol increased in FtM. In MtF during hormonal therapy average prolactin level increased from 350.1 to 570.5 mU/l without clinical significance. Total average hormonal therapy duration was 6.73 years in FtM and 4.64 years in MtF and so overall therapy safety assessment is not possible. Any endocrinopathy occurence in the beginning of surveillance was found in 35 persons (12.4 %): simple goiter, autoimmune thyreoiditis, hypothyroidism, hyperthyroidism, gynecomastia, DM type 1, congenital adrenal hyperplasia (CAH), Klinefelter syndrome and nonfunctional pituitary adenoma. It is appropriate as well as in other rare medicine conditions to manage diagnosing and therapy in centers with experience with these issues., and Vladimír Weiss, Petr Weiss, Hana Fifková