Autor si klade za cíl přiblížit okolnosti a popsat průběh vynuceného přesídlení obyvatel z těsné blízkosti západní hranice Československa v důsledku zesílení její „ochrany“ v době vrcholícího stalinismu a studené války. Hraniční pásmo bylo zřízeno v dubnu 1950 ve vzdálenosti dvou až šesti kilometrů od hraniční čáry, zakázané pásmo o rok později v dvoukilometrové vzdálenosti a bylo do něj zahrnuto sto dvacet šest obcí a osad. Z hraničního pásma se museli vystěhovat takzvaně státně nespolehliví občané a na ostatní se vztahovala různá bezpečnostní omezení, zakázané pásmo byli nuceni opustit všichni jeho obyvatelé. Celá akce se odehrávala v kompetenci bezpečnostních orgánů od listopadu 1951 do dubna 1952 a postihla celkem přes pět tisíc osob. Autor uvádí, že obyvatelům ani místní správě se často o věci nedostávalo informací, vyskytovaly se fámy a lidé reptali, projevy odporu však byly ojedinělé a akce z pohledu úřadů proběhla vcelku bez komplikací. V menším rozsahu nucené migrace z pohraničí pokračovaly i posléze v důsledku úprav hraničního a zakázaného pásma. V letech 1952 až 1960 zaniklo v zakázaném pásmu více než sto vesnic a ve vylidněných lokalitách pohraničí bylo provedeno přes pětačtyřicet tisíc demolic., The article aims to describe the forced resettlement of the inhabitants from the areas at the western frontier of Czechoslovakia in consequence of the aim of the State to increase the security of these areas at the height of Stalinism and the Cold War. The border zone was set up in April 1950, and ran in a width of between two and six kilometres from the demarcation line. A year later a ‘forbidden zone’ was drawn over it, which ran a consistent two kilometres in width from the frontier and included 126 villages. Whereas people branded ‘politically unreliable’ were forced to move out of the border zone, while others were subject to various security measures, everyone was forced to move out of the forbidden zone. More than 5,000 Anotace people were affected by the operation, which took place from November 1951 to April 1952, overseen by the state security forces. The author notes that often neither the public nor even the local authorities were sufficiently informed though rumours spread and people grumbled, few spoke out openly against it, and, from the point of view of the authorities, the operation took place largely without complications. On a smaller scale forced migration continued in consequence of the adjustments to the border zone and the forbidden zone. From 1952 to 1960 more than 100 villages were obliterated in the forbidden zone, and more than 45,000 buildings were demolished in the depopulated villages of the borderlands., and Materiály
Francouzská historička a rakouský historik ve společné, původně německy vydané publikaci (Grenzfälle: Österreichische und tschechische Erfahrungen am Eisernen Vorhang. Weitra, Bibliothek der Provinz 2009) zkoumají historickou paměť obyvatel dvou měst na česko-rakouském pomezí, která ve 20. století několikrát změnila svou státní přináležitost: Muriel Blaive za tím účelem zpovídala obyvatele různých generací Českých Velenic a Berthold Molden rakouského Gmündu. Oba zjišťovali, jak se bouřlivé proměny tohoto regionu (změny režimu, poválečné vysídlení německy mluvícího obyvatelstva z českého pohraničí, existence železné opony a její odstranění) promítly do života tamních lidí, jak se měnilo jejich vnímání těchto událostí a co to znamenalo pro česko-rakouské vztahy v místním měřítku. I přes některá klišé, faktografická pochybení a diskutabilní závěry je publikace podle recenzenta celkově přínosná a v mnohém inspirativní.
Mlynárik, Ján: Tragédie Vitorazska 1945–1953: Poprava v Tušti. Třeboň, Carpio 2005, 411 stran. Slovenský historik se v této knize zabývá dramatickými osudy regionu na česko-rakouském pomezí po druhé světové válce. Po nástinu jeho historického vývoje od raného středověku líčí dvojí vysídlení části zdejšího (českého) obyvatelstva, provázené bezprávím, násilnostmi i popravami v režii „revolučních tribunálů“: poprvé se tak stalo při „divokém odsunu“ do Rakouska v květnu 1945, podruhé po zřízení hraničního pásma v letech 1952 a 1953, kdy byly „státně nespolehlivé“ osoby vystěhovány do vnitrozemí. Recenzent považuje knihu, určenou pro širokou čtenářskou obec a napsanou emotivním žurnalistickým stylem, za promarněnou příležitost. Vytýká autorovi povrchní zacházení s prameny, nedostatečnou znalost místních reálií, faktografické chyby, obsahovou nepřehlednost a metodologickou neujasněnost, a zejména tendenční způsob interpretace, spočívající v paušální kritice poválečné české společnosti i současné české historiografie a přehnaném moralizování namísto věcného hodnocení. and Mlynárik, Ján. Tragédie Vitorazska 1945–1953: Poprava v Tušti. Třeboň: Carpio, 2005, 411 pp. In this work the Slovak historian Ján Mlynárik is concerned with the dramatic fate of the regions on the Czech-Austrian frontier after the Second World War. After outlining its historical development from the Early Middle Ages onwards, he describes the two expulsions of parts of the local, Czech population, which were accompanied by injustice, violence, and executions ordered by ”revolutionary tribunals”: this appeared first in the spontaneous expulsion (divoký odsun) to Austria in May 1945, then again after the establishment of the border zone in 1952–53, when people who were considered potential threats to the state státně nespolehlivé osoby) were forced to move to the interior. Written in an emotional journalistic style for the general public, this boo, the reviewer believes, is a missed opportunity. He reproaches the author with a superficial handling of the sources, poor knowledge of the local people and institutions, factual error, confusing presentation, fuzzy methodology, and, in particular, a tendentious interpretation based on sweeping criticism of post-war Czech society and current Czech historiography, as well as excessive moralizing instead of matter-of-fact assessment.