Autor přijímá implicitní výzvu k dialogu nad knihou I. Markové nazvané Dialogičnost a sociální reprezentace. Všímá si toho, jak Marková rozebrala dvě situace – z Joyceova Odyssea a Havlovy Moci bezmocných. V jejím podání dominuje někdy v sociálním životě lidí jednání (jakožto znak) nad slovem, které o funkci znaku přichází. Oproti tvrzení o osudových dopadech jednání občanů na jejich identitu v minulém režimu autor formuluje myšlenku, že lidé nemuseli přicházet o autentičnost, i když nemluvili pravdu či byli „odpojeni“ od slov jakožto znaků. Polemizuje i s myšlenkou o nekomunikativnosti jazyka. Oproti teorii sociálních reprezentací se odvolává na analýzu diskurzu. V diskuzi pak nabízí jiné výklady „chování zelináře“.