Jako první inscenaci v novém roce uvedlo pražské Divadlo na Vinohradech Euripidovu tragédii Ifigenie v Aulidě. Není náhoda, že dramaturgie sáhla po příběhu nevinné dívky, jejíž oběť má přinést Řekům volnou cestu do Tróje. Euripidovy otázky po smyslu (sebe)oběti, zodpovědnosti za smrt, jež má posloužit veřejnému zájmu, ale jež není slučitelná se základními lidskými city, rozpoznání a přijetí vlastního osudu, a mnohé další otázky jsou v této hodnotově zbankrotované společnosti velice potřebné. Stejně jako emoce, jež Euripidova hra přináší.Jde jen o to, jak je vyjádřit. A v tom tkví problém inscenace v režii Martina Čičváka. Nejde o to, že postavy oblékl do elegantních rób blízkých současnosti. Horší už je, že všechny podstatné akce uzavřel do prostoru vysoko umístěného a k hledišti se svažujícího koridoru, který pro diváky není z mnoha míst viditelný a pro herce je vysloveně nebezpečný. To až příliš názorně ukázal nezadržitelný a hrozivě vyhlížející pád Václava Vydry a Kateřiny Brožové z dvoumetrové výšky koridoru na plochu jeviště, který přerušil páteční premiéru a který jen šťastnou náhodou neměl vážnější zdravotní následky.Hlavní problém inscenace ale spočívá v posunu žánru. Zatímco Euripidovy postavy své emoce vkládají do slovního jednání, režisér herce vede k pravděpodobnostnímu vyhrávání a přehrávání citových stavů, jež působivost antické tragédie zlevňují do melodramatické plačtivé truchlohry. A místy až k parodii.Má to bohužel výrazně likvidační vliv na nádherný překlad Josefa Topola (vzniklý za spolupráce Karla Hubky), jehož veršová i rytmická struktura je narušena už vkládanými slovy a herci pak trhána na kusy nesmyslnými pauzami i snahou vyhrát všechny barvičky citů. A rovněž nesrozumitelností dikce.A aby toho nebylo dost, režie vznosnost tragédie dále drobí nesmyslnými nápady, jako je z nahrávky fňukající a žvatlající miminko Orestes, sbor žen proměněný do sexuálně zachtívavých turistických paniček či v závěru bůhvíproč znějící Ravelovo Bolero.V takto pochybné koncepci nemají herci mnoho šancí, jak diváky oslovit. Přesto se to daří Václavu Vydrovi v roli Agamemnóna prožívajícího silně a působivě rozpor mezi vůlí otce a povinností vládce, i Kateřině Brožové, která přes jistou vnějškovost své Klytaiméstry nejlépe a nejsrozumitelněji mluví a ve scénách s Vydrou je i herecky přesvědčivá.Sabina Rojková je odsouzena dlouho hrát dětinského diblíka, z něhož se jen těžko rodí Ifigeniina uvědomělá oběť, a Markovi Lamborovi z Achillea zůstal většinou jen sebestředný teenager. To, že k divákům přesto dolehne sdělení této antické Sofiiny volby, je rozhodně větší zásluha Euripidova textu než samotné inscenace.
Křesadlo, Karel: "Antická komedie", Jiskra, Jihlava 7. 5. 1974Československá premiéra v Horáckém divadle Na první pohled by se zdálo, že lidé, věci a události staré více jak dva tisíce let, jsou neodvolatelně mrtvé a nemají dnešku vůbec co říci. Jenže životnost výjimek o lidi se neřídí strohým řádem času. Rozhodujícím faktorem je zde to, co se v myšlence říká a jak se podařilo postihnout smysl a obsah obecný lidskému vědomí ve všech epochách.Proto antika a její kultura stále láká nejen vědce, ale všechny, kdo hledají poznání, krásu, umělecký zážitek. Antické divadlo, obzvláště komedie, nejsou na našich scénách příliš častým hostem. Pokud jste se však přece jenom někdy s antickou veselohrou setkali, pak nejspíše byl jako její autor podepsán pan Plautus.Ano, Titus Maccius Plautus, Říman nízkého původu, se dostane na jeviště přece jen nejčastěji. Pocházel z Umbrie a v Římě patrně pracoval u divadla. Napsal dlouhou řadu komedií, z nichž se zachovalo zásluhou římského učence Varrona 21 jeho děl. Plautus obvykle přepracovával řecké hry tzv. nové komedie, zvláště díla autorů méně známých. Často spojoval různé předlohy v jednu. Životnost jeho komedií spočívá zvláště v tom, že je přizpůsoboval vkusu svého publika, které tvořil římský lid. Řecké předlohy ztrácely v jeho rukou svou uhlazenost a eleganci, posilováním fraškovitých prvků však nabývaly dravé komické síly a neobyčejné svěžesti. Plautus projevoval ve svých hrách demokratické smýšlení, jež bylo blízké lidu, z něhož vyšel a jehož sympatie a antipatie sdílel.A možná, že jste se setkali s Plautem, aniž jste o tom věděli. V novodobém dramatickém umění totiž řada významných dramatiků různých národů zpracovávala a napodobovala jeho náměty. V této společnosti nechybějí ani tak významná jména, jako jsou Shakespeare, Moli?re a Lessing.Výjimku netvoří ani nejnovější vklad jihlavského Horáckého divadla do repertoárového souboru našich scén. Uvedením komedie "Tlučhuba" (původní název Chlubný voják) začíná divadlo splácet svůj dluh antické klasice. Je třeba ocenit - přestože je to komedie, tedy útvar divácky nejvděčnější - že jde zároveň o dílo, které se na našem jevišti objevuje poprvé.Plautův "Tlučhuba" se k nám dostal přes NDR, kde zaujal tamějšího dramatika Joachima Knautha, jenž ho upravil do moderní podoby.Základní motiv hry je prostý a mnohokrát se s ním ještě setkáme v celé historii divadla: hloupý, zato však ješitný a nadutý pán, a prohnaný, chytrý sluha. A pak samozřejmě žena, která působí neustálé zápletky a nesnáze. Před režií i celým souborem však ležel nesnadný úkol respektovat klasické dílo a zároveň vytvořit hru blízkou a sdílnou dnešnímu divákovi. Možno říci hned, že se to podařilo a obecenstvo se bavilo velice dobře.Režisér Ladislav Panovec vytvořil velice živé, pulsující představení, plné šťavnatého řízného humoru, který však nikde nesklouzává do laciné frivolnosti. Na jevišti se pohybují lidé z masa a kostí, s horkou krví, sympaticky otevření i ve svých nectnostech. Inscenace, uplatňující šťastně řadu vtipných nápadů, pracuje jak se slovem, tak ve značné míře i s pohybem.Scéna (výprava E. Millchovská) je tvořena důsledně z antických architektonických motivů, její barevná jednoduchost je v kontrastu s hýřivou barevností kostýmů. Také ty se inspirovaly v antické módě, zároveň však jsou dotvářeny karikujícími prvky (patrně podle zásady co kdo nemá v sobě, musí mít na sobě, jak ukazuje jednoduchost oděvu Palaestriova vůči ostatním).Představitelé hlavních rolí se zhostili svého úkolu se zdarem a s obdivuhodnou vitalitou. Jiří Hanák v titulní roli Pyrgopolinica, "velkého" vojáka a verbíře, a hlavně náfuky, chvastouna a ješity, působil skutečně mohutně. Zpočátku svou karikaturu hlavy přímo dunící prázdnotou skoro trošku přeháněl, později však již vedl svého hrdinu přesně v rovině jeho typu. Michael Junášek jako Palaestrio, hlava všech intrik a hybná páka děje, měl roli takříkajíc nejcivilnější. Nekarikoval, musel svoji charakterovou kresbu nanášet jemnějšími barvami. Pracoval s jemnějším humorem, ovšem ve smyslu tohoto krevnatého představení, z něhož občas probleskovalo chlapecké uličnictví.Občana efeského Periplektomena, bodrého muže, jemuž jde hlavně o dobré bydlo, který však přesto nepohrdne žádnou taškařici, vytvořil Pavel V. Wuršer. Jeho hrdina je svérázný chlapík, upovídaný, zvědavý, jenž statečně nese svůj velký břich a menší inteligenci. Jeho občasné cholerické výbuchy jsou spíše součástí jeho povahy, než že by mohly někoho lekat; vždyť konec konců jde hlavně o to mít se dobře a být chytřejší než soused. Příležitost ke karikatuře až moderního "rozpolcení" měl v roli Skeledra J. Rava a poradil si s ní osvědčenými prostředky.Ačkoliv je zde žena hlavním objektem děje, nevytváří hra velké ženské role. Snad trochu větší příležitost měla V. Kalendová jako Akroteleuclum, i zde však šlo spíše o náznaky než o hluboké prokreslení.A aby vám nic nechybělo, není zapomenuto v "Tlučhubovi" ani na šťastný konec a mravní ponaučení na závěr.KAREL KŘESADLO