Kresba: nahá Venuše (plášť omotaný okolo obou paží, cíp zakrývá klín, náramek na noze) a Amor (luk a toulec) stojí na břehu moře, na hladině vůz s Neptunem (trojzubec)., Kaufmann 1988#, 20.10., and Kresba (patrně kopie Sprangerovy kresby, další je v Budapešti, Szépmüvészeti Múzeum inv. n. 58.212) ) je jediným dokladem o ztraceném obraze, který byl součástí pražské sbírky Rudolfa II.
Kresba (průměr 17, 2 cm): Kefalos (Antikizující oděv, toulec přes rameno, boty) jde doleva a otáčí se dozadu, kam vystřelil z luku. Nad Kefalovou hlavou pták, za ním je les, v němž dole leží na zemi mrtvá Prokris, z níž je vidět jenom hlava a bezvládná ruka. V průhledu lesem je vidět střecha domu.
Kresba (26,9 x 21,1 cm): Malířství (odhalená ňadra, paleta se štětci) je uváděna Minervou (přilba) k Apollónovi, který sedí nalevo a hraje na lyru. Za Apollónem a v popředí napravo múzy hrající na hudební nástroje. Nad Malířství se snáší putto s věncem a palmovou ratolestí. V pozadí nalevo antický korintský chrám, vedle něj socha, napravo v popředí kanelovaný antický sloup. V pozadí brána v iónském stylu., Fučíková 1997#, I/146., Fusenig 2010#, č. 50., and Kresba je patrně studie pro obraz se stejným námětem, jenž je glorifikace mecenášství císaře Rudolfa II., který Majestátem z roku 1595 povýšil malířství z řemesla na umění. Stejné téma však Aachen zpracoval v díle věnovaném bavorskému vévodovi Maxmiliánovi I (Wien, Albertina, Sadeler, Minerva uvádí malířství mezi svobodná umění).
Kresba olůvkem (38, x 23, cm): uprostřed sedí nahé dítě (Nový rok ?), kterému okolní postavy dávají dárky. Napravo čtyři mužské postavy, personifikace ročních dob (Ver, Aestas, Autumnus, Hiems) ?, vedle dítěte, klečící žena, Venuše ?, za ní tři ženy, Grácie ?, Fučíková 1997#, I/198, and Verze stejného námětu je ve vídeňské Albertině (inv. no. 2217), další kresba je v Gdaňsku (Museum Narodowe inv. no. SD-866-R).
Kresba (58 x 48 cm): Herkules (lví kůže) se chystá kyjem zabít Neřesti, které srazil na zem: nalevo je Svár (stará žena, místo vlasů hadi), napravo Lakota (bytost s oslíma ušima a pytlem s penězi v ruce, uprostřed Přetvářka (maska v popředí, vedle ní žába). Nad Herkulem sedí na oblaku Minerva (přilba) s věncem a palmovou ratolestí v ruce, vedle leží její štít s Gorgoneiem a kopí. V pozadí antické chrámy a postavy Múz., Kaufmann 1988#, I/16., Fusenig 2010#, č. 90 s. 232., and Stejná kresba: Göttingen, Kunstgeschichtliches Seminar der Universität, Kunstsammlung inv. č. H 510 (31,1 x 21,1 cm). Patrně přípravná kresba k nedochovanému obrazu z Rudolfovy sbírky. Není vyloučeno, že tento ztracený obraz tvořil střed triptychu, jehož další součásti tvořily dvě imperiální alegorie (srov. Stuttgart, Návrat Saturnovy říše 2; Mnichov, Návrat Panny). Herkules byl častým alter ego habsburských císařů včetně Rudolfa II.
Kresba (12, 4 x 10, 3 cm): Faunka sedí a hlavou skloněnou k faunímu dítěti, kterému něco šeptá, pravou ruku má položenu na rameni Fauna (rohy, špičaté uši, bederní rouška), jenž před nimi klečí. Zprava přichází Faun (špičaté uši), na hlavě košík s ovocem. Výjev je situován do krajiny, před skálu., Fučíková 1997#, I/175, and Výjev byl vyložen také jako Jupiter v podobě satyra, který svádí Antiopé, Faunka (Fauna) by potom byla Nymfa a fauní dítě (Faunigena) by byl Amor. Pravděpodobnější výklad je, že se jedná o výjev z rodinného života Faunů.
Kresba černou křídou (19, 1 x 16, 5 cm): nahá Lukrécie si vráží dýku do prsou, pohled obrácený vzhůru., Fučíková 1997#, I/153., and Stejně pojatou Lukrécii najdeme na Aachenově obrazu z roku 1601 (Praha, NG, Lukrécie) a na Sadelerově rytině podle Aachenovy předlohy
Kresba (14, 3 x 9 cm): Minerva (abtická zbroj, kopí) leží na oblaku, z něhož se sypou nástroje, jeden podává muži (antický oděv), který klečí dole na zemi a vzhlíží k bohyni s levicí na prsou. Před mužem jho a fragment antického sloupu. Vpravo nahoře sova napadená ptáky,, Fučíková 1997#, II/296., and V antickém Řecku byla již od Homérových dob Athéna pokládána za patronkyni řemesel, intelektuální činnosti a práce obecně. Podle Pausania (Cesta po Řecku 1, 24) byli Athéňané první, kdo ji uctívali jako Ergané (Tvůrkyně). Toto pojetí se udrželo až do konce antiky a v 16. století v Evropě zdomácnělo díky mytologickým příručkám (Giraldi, Cartari).