Úvod: Kardiovaskulární rehabilitace je v současné době standardní součástí léčby nemocných po akutní koronární příhodě. Intervenční tréninkový kardiovaskulární rehabilitační program je součástí II. fáze kardiovaskulární rehabilitace, která je klíčovým bodem v celém sekundárně‑preventivním procesu u nemocných s ischemickou chorobou srdeční. Dochází zde k hemodynamické adaptaci pacienta na běžnou fyzickou zátěž, k postupnému zvyšování aerobní kapacity a k osvojování si principů pravidelného aerobně‑odporového tréninku. Cíl: Předložená práce se zaměřuje na posouzení vlivu modifikovaného aerobně‑odporového tréninku na kardiorespirační ukazatele u nemocných po akutní koronární příhodě. Soubor a metodika: Do studie bylo zařazeno 106 pacientů (85 % mužů) průměrného věku 60,4 ? 10,9 let s ejekční frakcí levé komory 57,4 ? 7,2 %. Jednalo se o pacienty po akutním koronárním syndromu. Doba od vzniku akutní koronární příhody do zahájení tréninkového programu byla 35 ? 8 dnů, u nemocných po aortokoronárním bypassu 50 ? 16 dnů. Všichni pacienti podstoupili dvouměsíční aerobně‑odporový trénink s frekvencí 3× týdně. Tréninková jednotka trvala 100 min (z toho 60 min vlastní aerobní trénink). Výsledky: Absolvování intervenčního tréninkového programu vedlo k signifikantnímu nárůstu pracovní tolerance (1,8 ? 0,3 vs 2,0 ? 0,4 W/kg; p < 0,001) a vrcholové spotřeby kyslíku (22,8 ? 4,5 vs 25,9 ? 5,5 pVO2; p < 0,001), taktéž byl zaznamenán nesignifikantní pokles klidových hodnot tepové frekvence a systolického a diastolického krevního tlaku. Závěr: Modifikovaný intervenční tréninkový program vede ke zlepšení aerobní kapacity, která je jedním z významných prognostických ukazatelů u nemocných po akutní koronární příhodě., Introduction: Cardiovascular rehabilitation is currently part of standard therapy in patients after acute coronary syndrome. The interventional cardiovascular rehabilitation training program is a part of the second rehabilitation phase, which is a key point in all secondary‑preventive processes in patients with coronary artery disease. Patients are hemodynamically adapted to normal physical exercise, their aerobic capacity is gradually increased, and they learn about the principles of regular aerobic‑resistance training. Design: This study is focused on assessing the impact of modified aerobic‑resistance training on cardiorespiratory parameters in patients after an acute coronary event. Methods: The study included 106 patients (85% men), mean age 60.4 ? 10.9 years, with a left ventricular ejection fraction 57.4 ? 7.2%. The time form acute coronary event to the start of the training program was 35 ? 8 days; in patients after coronary artery bypass graft this was 50 ? 16 days. All patients completed a 2-month aerobic‑resistance training program with 3 sessions a week. A training session lasted 100 min (including 60 min of aerobic training). Results: The completion of the intervention training program led to a significant increase in work tolerance (1.8 ? 0.3 vs. 2.0 ? 0.4 W/kg; p < 0.001) and peak oxygen consumption (22.8 ? 4.5 vs. 25.9 ? 5.5 pVO2; p < 0.001). Other results observed were a non‑significant decrease in resting heart rate, systolic and diastolic blood pressure values. Conclusion: A modified intervention training program leads to improvements in aerobic capacity, which is one of the major prognostic factors in patients after acute coronary syndrome., and Vysoký R., Ludka O., Dosbaba F., Baťalík L., Nehyba S., Špinar J.
Diabetes 2. typu se stal v posledních 50 letech pandemickým onemocněním. Jeho výskyt roste nejrychleji v populaci seniorů, tj. osob starších 65 let. V řadě zemí žije v současnosti 1/4 osob trpících diabetem starších 65 let. Obor geriatrie se zabývá řadou odlišností u seniorů, které často vedou k poněkud rozdílným terapeutickým postupům ve srovnání s léčbou ostatních dospělých pacientů. Cílem této práce je poukázat na odlišnosti léčby seniora trpícího diabetem. Intenzita léčby diabetu u seniorů je definovaná především výskytem příznaků způsobených dekompenzací diabetu, které zhoršují kvalitu života a pravděpodobně zvyšují mortalitu. Léčebné cíle vyjádřené hodnotami HbA1c, glykemií na lačno a postprandiální, by měly být stanoveny individuálně dle věku, vstupní hodnoty HbA1c, přítomných komorbidit a míry křehkosti seniora. Snaha o redukci tělesné hmotnosti u osob vyššího věku je pravděpodobně nevhodná a možná dokonce škodlivá, fyzický pohyb naopak v každém věku snižuje mortalitu a zpomaluje svalový katabolizmus. Ideální je prostá chůze 20–30 min/den. Léčba sulfonylureou je s výjimkou „zdatných seniorů“ bez renální insuficience nevhodná, a možná dokonce škodlivá. Významně zvyšuje výskyt hypoglykemií a velmi pravděpodobně i celkovou mortalitu. Základem léčby diabetu u seniora je snaha o jakoukoliv pravidelnou tělesnou aktivitu. Z medikamentózní léčby je vhodné volit metformin nebo gliptin s pravidlem „start low, go slow“, tzn. začínat léčit nízkými dávkami léků a pozvolna je zvyšovat. Hlavním cílem léčby je udržet co nejdéle dobrou kvalitu života bez symptomů spojených s hyperglykemií s minimalizováním rizika vzniku hypoglykemie., Type 2 diabetes has become a pandemic disease over the past 50 years. Its incidence increases the most rapidly in the senior population, i.e. among people older than 65. In a number of countries 1/4 of the people with diabetes are now older than 65 years. Geriatrics now examines numerous differences regarding the senior patients, which often lead to somewhat different therapeutic procedures as compared to the treatment of other adult patients. This paper aims to show some different aspects of the treatment of an elderly patient with diabetes. The intensity of diabetes treatment in the elderly is mainly defined by the incidence of symptoms caused by diabetic decompensation which negatively affect quality of life and are likely to increase mortality. The treatment goals expressed by HbA1c, fasting and post-prandial glycemia, should be set individually based on age, initial HbA1c, present comorbidities and the level of frailty of an elderly patient. An effort to reduce weight regarding people at an older age is probably inappropriate and maybe even harmful, while physical activity reduces mortality and slows muscle catabolism at every age. Ideal is normal walking for 20–30 minutes a day. Except for “very fit elders” without renal insufficiency, the sulfonylurea treatment is unsuitable and perhaps even harmful. It significantly increases the incidence of different types of hypoglycemia and very likely overall mortality as well. The basis of diabetes treatment for the elderly is the effort to perform any regular exercise. In regard to medication treatment it is recommended to choose metformin or gliptin following the rule “start low, go slow“, i.e. start with low medication doses and increase them at a slow pace. The main goal of the treatment is to maintain the good quality of life as long as possible, without symptoms associated with hyperglycemia with minimizing the risk of hypoglycemia development., and Zdeněk Rušavý, Michal Žourek
Na osteoporózu, průvodní problém postmenopauzálního období je třeba pohlížet spíše jako na „perignózu“ a chápat ji komplexněji v souvislosti se sarkopenií jako projev stárnutí organizmu. Tuto skutečnost se snaží postihnout nový termín „syndrom dysmobility“. Hlavním léčebným opatřením musí být vedle suplementace kalciem a vitaminem D a podávání antiosteoporotik především zajištění vhodné a dostatečné fyzické aktivity., Osteoporosis, an accompanying problem of the postmenopausal period, needs to be rather considered as “perignosis“ and understood more broadly in relation to sarcopenia as a symptom of ageing of the organism. A new term “dysmobility syndrome“ attempts to reflect this factor. The main therapeutic measure, apart from supplementing vitamin D and administering osteoporotic preparations, must be the provision of appropriate and sufficient physical exercise., and Jiří Jenšovský