Článek se zabývá chronologií eneolitických inhumací z prostoru Moravy na základě radiokarbonového datování. Datováno bylo celkem 17 jedinců pomocí 20 radiokarbonových dat, přičemž se jedná především o jedince bez hrobové výbavy, či jedince pocházející z problematických kontextů. Studie pokrývá zejména období starého eneolitu, méně pak střední a pozdní eneolit. K většině pojednávaných pohřbů jsou nově publikovány nálezové okolnosti a antropologické posudky. Na základě chronologické analýzy hrobů datovaných radiokarbonovým datováním lze přibližně definovat časový rozptyl jednotlivých způsobů pohřbívání na Moravě. Nejspolehlivěji lze datovat ploché hroby s jedinci v natažené poloze bez hrobových přídavků do ca 3800–3600 BC. and The article addresses the chronology of Eneolithic inhumation burials in Moravia based on radiocarbon dating. A total of 17 individuals were dated using 20 radiocarbon dates, primarily individuals without grave goods or individuals from problematic contexts. The study mainly covers the period of the Early Eneolithic, to a lesser extent the Middle and Late Eneolithic. The find contexts and anthropological assessments are newly published for most of the burials in question. Based on the chronological analysis of graves dated by radiocarbon dating, it is possible to approximately define the time dispersion of individual burial methods in Moravia. Flat graves with individuals in a stretched position without grave goods can be most reliably dated to about 3800–3600 BC.
La chronologie du Néolithique danubien de l’Europe centrale repose en grande partie sur l’étude des ensembles mixtes. Comme l’ont bien illustré les travaux de M. Zápotocká, ces derniers sont particulièrement utiles lorsqu’il s’agit de synchroniser les séquences régionales entre elles. Tout un réseau de correspondances a ainsi été tissé entre les régions de l’Elbe, du Rhin et du Danube. Faute de documents probants, le raccordement du Bassin parisien à ce réseau est demeuré longtemps très imparfait. Grâce à plusieurs ensembles mixtes de bonne qualité, cette lacune est aujourd’hui en partie comblée. Leur étude permet de proposer une synchronisation entre les séquences respectives des bassins du Rhin et de la Seine. En même temps, elle met en lumière certaines insuffisances du système actuellement en usage dans le Bassin parisien. Le principal problème soulevé est celui de la relation chronologique entre le Rubané récent du Bassin parisien (RRBP) et la culture de Villeneuve–Saint–Germain. Alors que l’on a jusque là privilégié un schéma dans lequel la seconde succède au premier, nous proposons ici d’y voir deux groupes culturels contemporains ayant chacun son territoire. and VARIOUS ASSEMBLAGES AND THE SYNCHRONISATION OF REGIONAL SEQUENCES IN THE DANUBIAN NEOLITHIC: THE RHINE/PARIS BASIN RELATIONSHIP. The chronological frame of the early and middle Neolithic of central Europe partly rests upon the study of mixed assemblages. The investigations of Maria Zápotocká have sufficiently demonstrated that these assemblages are particularly useful when one tries to synchronise the different regional sequences. A net of interrelations has been woven between the Rhine, the Elbe and the Danube regions. Because of the lack of convincing documents, the Paris Basin was left aside of this process during a long period. Thanks to several mixed assemblages discovered during the past 20 years, it is now possible to fill this gap. Their study allows us to propose a new synchronisation scheme of the respective cultural sequences of the Rhine valley and the Paris Basin. The main problem is that of the chronological relationship between the late Bandkeramik of the Paris Basin („RRBP“) and the Villeneuve–Saint–Germain (VSG) culture. Unlike the unilinear model of evolution that is currently in use, with its sequence of RRBP – VSG, we suggest that these two entities are in fact contemporaneous, each possessing its own territory.