Bronzový reliéf: nahá Ariadna spí na posteli, vedle dříme Amor, luk na klíně, toulec u nohou. Zprava přistupuje nahý Bacchus a odhaluje závěs nad postelí, za ním nahý satyr s pochodní. and Když Ariadnu Théseus opustil na Naxu, ujal se jí Bakchus, ale Ovidius (met. 8, 761n) a Hyginus (43) neuvádějí, jak k tomu došlo. O tom, že se Bakchus u spící Ariadny objevil v čele divokého průvodu Satyrů a bacchantek se píše v Catullově básni (64, 249-253), Filostratos popisuje obraz na toto téma, přičemž zdůrazňuje, že se se bakchický průvod ztišil, aby dívku nevzbudil. Filostratův popis spící Ariadny odpovídá Vriesovu podání (hlava zvrácená dozadu, odhalená hruď a podpaží). Formální inspirací pro zobrazení Ariadny byla slavná antická socha spící Ariadny z vatikánských sbírek. Vriesovi ji mohl zprostředkovat Giambologna svojí spící Nymfou, podle níž zhotovil bronzovou sošku Antonio Susini (Spící Nymfa, circa 1575, Vídeň), jež byla součástí pražských sbírek císaře Rudolfa II.
Nárožní dům, "Polyák-ház" s bohatou dekorativní fasádou nad okny 1. patra malované figurální výjevy. Na fasádě hlavní třídy mořský thiasos: uprostřed vlysu nahá dívka (Amfitríté ?) ve stylizované mušli, kolem ní tritoni, Neptun (?) Néreovny. Boční fasáda thiasos s Bakchem, nebo triumf Bakcha: zleva kentaur a nymfy, jedna z nich drží ve vztyčených rukách věnec, uprostřed Bakchus na voze v levé ruce thirsos, v pravé misku, u nohou mu leží Ariadna ?, vpravo ověnčený býk, siléni a nymfy., Ráday 1998, s. 84, 307; Demsky 1999, s. 257., and Thiasos byl již od antiky symbolickým vyjádřením bohatství a hojnosti. Výzdoba nároží na fasádách představuje obě formy tohoto antického námětu - mořský a bakchický thiasos.
Nárožní dům, "Polyák-ház" s bohatou dekorativní fasádou nad okny 1. patra malované figurální výjevy. Na fasádě hlavní třídy mořský thiasos: uprostřed vlysu nahá dívka (Amfitríté ?) ve stylizované mušli, kolem ní tritoni, Neptun (?) Néreovny. Boční fasáda thiasos s Bakchem, nebo triumf Bakcha: zleva kentaur a nymfy, jedna z nich drží ve vztyčených rukách věnec, uprostřed Bakchus na voze v levé ruce thirsos, v pravé misku, u nohou mu leží Ariadna ?, vpravo ověnčený býk, siléni a nymfy., Ráday 1998, s. 84, 307; Demsky 1999, s. 257., and Thiasos byl již od antiky symbolickým vyjádřením bohatství a hojnosti. Výzdoba nároží na fasádách představuje obě formy tohoto antického námětu - mořský a bakchický thiasos.
Nad hlavním průčelím bronzové sousoší: čtyřspřeží panterů táhne vůz, v něm stojí Bakchus, v pravé ruce thyrsos, vedle něho stojí Ariadna. and Die Quadriga schuf der Bildhauer Johannes Schilling. Die triumphale Brautfahrt beschreibt er selbst wie folgt: "Bacchus und Ariadne halten, Begeisterung und Freude bringend, festlichen Einzug bei den Menschen". (2)Die Quadriga schuf der Bildhauer Johannes Schilling. Die triumphale Brautfahrt beschreibt er selbst wie folgt: "Bacchus und Ariadne halten, Begeisterung und Freude bringend, festlichen Einzug bei den Menschen". (2)
Olej na plátně (71 x 53 cm): pod látkou přehozenou přes větve stromu sedí polonahá Ariadna. Bakchus (věnec z vinné révy, kožešina, boty, thyros) stojí vedle Ariadny a drží jí nad hlavou hvězdnou korunu . V levém dolním rohu jsou zlaté nádoby, v pravém ležící Faun, dalšísvatebčané v průhledu vpravo. Nahoře pod závěsem dva Amorové (toulec) s pochodní., Ariadna, Bacchus, Faun, and Obraz se zachoval ve více verzích, za původní je považována verze ve Stuttgartu (Staatsgalerie, srov. Zava Boccazzi 1979 č. 187). Obraz byl do Národní galerie získán v roce 1950 ze sbírky H. Srbové v Praze, pochází z pražské thunovské sbírky.
Kompozice zahrnuje tři výjevy. Narození Bakcha, Prohranou pěveckou soutěž Pieridek s Múzami na Helikónu a jejich následnou proměnu ve straky a apoteózu Ariadny.
Na fasádě sgrafito odděluje přízemí a první patro: uprostřed je chrám umění naznačný čtyřmi iónskými sloupy a dvěma ozdobnými podstavci s miskami s obětním ohněm. V chrámu na trůně sedící bohyně umění charakterizovaná putti s dedulkami, na nichž latinské nápisy "malířství", "sochařství", "architektura" a "hudba". K chrámu přichází ze dvou stran procesí. Zleva dionýsovský průvod se satyry a mainadami, na vozech jede Dionysos a Ariadna. Zprava průvod důstojných občanů. Je tu proti sobě postavena božská a pozemská sféra, příroda a kultura. and Bažant 1994#, 59
Olej na dřevě (66,4 x 114,3 cm): napravo pod látkou přehozenou přes větve stromu sedí polonahá Ariadna. Bakchus (věnec z vinné révy, kožešina, boty, thyros) stojí vedle Ariadny a drží jí nad hlavou korunu s hvězdami na hrotech. Před a za skupinou Ariadny a Bakcha jsou zlaté nádoby, napravo ve volné krajině tancující, hrající a pijící muži, ženy a děti (trubka, tamburina, konvice). Na nebi dva Amorové, jeden s pochodní, druhý s holubicí., Zlatohlávek 2009#, s. 165., and Kern převzal kompozici se sedící Ariadnou a vedle ní stojícím Bakchem z obrazu svého učitele Giovanni Battista Pittoniho, který vznikl po roce 1732 (srov. Praha, NG, Bakchus s korunou a Ariadna). Kernův přídavek byla celá pravá polovina obrazu s veselícími se svatebčany, kteří nahradili Pittoniho Fauny, a od svého vzoru se odlišil i v pojetí ústředního výjevu: Bakchus nedrží zlatou korunu, ale její hvězdnou podobu, a Amor držící holubici má toulec, čímž je jeho statut jasně definován. Kernova interpretace Ariadniny koruny, jež není souhvězdím jako na Pittoniho předloze, ale souhvězdím i skutečnou zlatou korunou, je plně v souladu s tím, že Kernovi svatebčané nejsou mýtické postavy, ale lidé. Koruna na Kernově obraze je doslovnou ilustrací z Ovidiova Kalendáře (Aurea per stellas nunc micat illa novem, Ov. fast. 3, 516): v Bakchově ruce se na zlaté koruně rozzářilo souhvězdí, čímž byla svatba povýšena na nanebevzetí. Ariadnina koruna proměněná v souhvězdí Koruny (Corona Borealis) zdůrarazňuje kosmický rozměr svatebního obřadu, což konvenovalo s předpokládaným užitím obrazu při svatebním ceremonielu. Kernova odchylka od vzoru, kterého se jinak v případě zobrazení Bakcha a Ariadny velmi těsně držel, svědčí u úmyslu rozvést ideový program Pittoniho obrazu. Ariadninu zlatou korunu s hvězdami na trnech převzal ze slavné fresky Annibale Carracciho v Palazzo Farnese, který poznal za svého římského pobytu v letech 1738-1741 (není vyloučeno, že v Palazzo Farnese navštěvoval soukromou akademii Sebastiana Concy, srov. Fastenrath-Vinattieri 2000-2001, 285-286).