Sofoklova Élektra v Divadle v Dlouhé je aktuální. Připomíná, že pravda dráždí mocné lidi Zhruba osmdesátiminutové představení je skvělým návratem k divadelním kořenům. Režisérka Divadla v Dlouhé Hana Burešová použila nový text upravený podle doslovného překladu Aleny Sarkissianové, takže diváka neruší žádné archaismy. Některé věty jsou naopak velmi aktuální.Oprýskaná plechová vrata v pozadí jeviště slouží jako vstup do královského paláce, kde se stala vražda. Okolo trčí několik barelů obrácených dnem vzhůru. Jsou to oltáře, pokryté kalíšky od hrobových svíček a zašedlými uschlými květinami. Ani bohům se v této zemi už neprokazuje náležitá úcta. Antickou tragedii, Sofoklovu Élektru, uvádí pražské Divadlo v Dlouhé.Smrt krále Agamemnóna, kterého zabila jeho manželka Klytaiméstra s milencem, už sedm let oplakává dcera Élektra. Postava zabalená do hnědé deky se s námahou zvedá ze země. Zdá se, že jde o stařenu, ale z látky se vymotá mladá žena, zestárlá dlouhým žalem. Od té chvíle ze záře reflektorů nezmizí.Élektra v podání Evy Hacurové je charismatická postava. Její žal je jímavý, ale nikoliv hysterický a odhodlání k pomstě ukazuje s citlivě odváženým patosem zrání k hrdinství. Hacurová v nové roli potvrzuje, že si loňský titul talent roku, udělený divadelními kritiky, zaslouží.Élektra je klasická látka, na niž se chodí do divadla se zvědavostí, jak ji tvůrci - tomto případě režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem - ztvární. Nehrává se však tak často, aby tento starodávný příběh nebyl fascinující sám o sobě: královská dcera se odmítá smířit s tím, že si vládu nad Mykénami přivlastnili vrazi, a odmítá předstírat, že lze žít normálně, když zločin zůstal nepotrestán. Její nadějí je mladší bratr Orestés, kterého po vraždě otce ukryla a nechala odvézt do ciziny. Doufá, že se vrátí, pomstí Agamemnóna a stane se králem, jenž obnoví spravedlnost. Když ale posel přinese zprávu o domnělé Orestéově smrti, sbírá odhodlání pomstít otce sama.Do svého plánu zasvěcuje i sestru Chrysothemis, ta se ale bojí a snaží se naopak Élektru "přivést k rozumu": "Chci žít svobodně, proto musím poslouchat mocné," argumentuje se zvrácenou logikou.Pražská inscenace má dva vrcholy. Prvním je scéna Élektry s matkou, již Sofokles napsal jako malou lekci demokratické výchovy: v dialogu snáší závažné argumenty na obě strany. Královna Klytaiméstra svůj zločin obhajuje jako pomstu za smrt dcery Ífigenie, kterou Agamemnón obětoval bohům při svém tažení na Tróju. Inscenátoři ale zřetelně ukazují, na čí stranu se přiklánějí: Élektra vystupuje zaníceně a nekompromisně, její ušlechtilost ji ale přece brzdí a za svou hubatost k matce se omlouvá. Zato autoritativní královna v podání Petry Špalkové má sice pádné argumenty a převahu matky, pleťová maska na jejím obličeji ale napovídá, že jde o přetvářku.Druhým silným momentem je setkání Élektry s Oresteem, jenž si falešnou zprávou o své smrti usnadnil návrat domů. Moment překvapení, úleva a radost Élektry je očišťující a Oresteovi dodává před jeho hrůzným úkolem energii. Krvavé završení nakonec naplňuje spravedlnost, happy end se ale nekoná.Zhruba osmdesátiminutové představení je skvělým návratem k divadelním kořenům. Hana Burešová použila nový text upravený podle doslovného překladu odbornice na antická dramata Aleny Sarkissianové, takže diváka neruší žádné archaismy.Některé věty jsou naopak velmi aktuální - třeba když se mluví o zemi, v níž se málo cení spravedlnost a kde pravda je něco, co mocné dráždí.