K inscenaci:BANIALUKA znovu objevuje tvorbu Helmuta Kajzara (1941-1982) jednoho z nejpozoruhodnějších polských dramatiků, režisérů a teatrologů druhé poloviny 20. století. Kajzarova Antigona je poetickým převodem Sofoklovytragédie. Představení v režii Boguslawa Kierce (1943) je antický příběh, viděný očima současnosti, nejen o moci, ale i o vztahu člověka k vlastnímu tělu a o hodnotě, jíž je každý lidský život. Tragédie člověka, společnosti i každého jednotlivce, který proto, aby mohl zůstat věrný sám sobě, svým citům a svým morálním hodnotám, musí zaplatit nejvyšší cenu. Příběh o jedincích silných i slabých, bezmocných tváří v tvář osudu. Zajímavá interpretace věčného konfliktu mezi srdcem a rozumem může být východiskem k diskusi o Sofoklově a Kajzarově světě, a také o umění a odvaze k volbě v současném složitém světě. Otevřené a mimořádně tvůrčí pojetí divadelní formy. Scénografie asketická a zároveň nabízející bohatou symboliku. Skvělé herecké výkony a nahé dřevěné loutky, manekýni, symboly lidské bezbrannosti.Režisér představení Boguslaw Kierc � básník, esejista (vydal 28 knih) a herec, byl blízkým Kajzarovým přítelem a výjimečným znalcem jeho tvorby, spolupracoval na mnoha významných inscenacích her Helmuta Kajzara.http://www.banialuka.pl
Inscenace třetího ročníku izraelské herecké školy The Yoram Loewenstein Acting Studio z Tel Avivu byla v jediném představení uvedena 20. 4. na scéně HaDivadla jako součást festivalu hereckých škol Encounter 2018 v Brně. Herečka Michal Uziel získala za své ztvárnění Hekuby cenu festivalové poroty.Textová složka inscenace je adaptací Euripidových Trójanek, kterou v r. 1984 napsal izraelský dramatik Hanoch Levin. Hra se poměrně věrně drží dějové struktury předlohy, pouze zcela vypouští božský aspekt (Poseidóna a Athénu), takže se posiluje důraz na osamocenost hrdinů v jejich jobovském utrpení.Určujícím scénografickým prvkem jevištního ztvárnění je skutečnost, že celá plocha jeviště je pokryta tenkou vrstvou vody. Ta v průběhu představení máčí těla trójských žen, a zanechává tak viditelnou stopu násilí, které na nich řečtí muži páchají. V zadní části jeviště, které je zcela holé a černé, stejně jako kulisy ohraničující hrací prostor, se nachází na výšku na podestě postavený kvádr, jakási vitrína, do níž hned na začátku představení vstoupí Helena a beze slova sleduje dění až do okamžiku, kdy má začít jednat. Minimum rekvizit zahrnuje papírovou loďku se světélkem, která propluje přes přední část jeviště ve chvíli, kdy Andromaché pohřbívá mrtvého Astyanakta, a Astyanaktova plyšového medvěda. Kostýmy odkazují k první polovině 20. století, postavy Řeků jsou oblečeny do nespecifických uniforem. Herecký styl má nejblíže k psychologickému realismu s mírou patosu odpovídající poetickým kvalitám textu, jenž zachovává rétorický styl antického dramatu. Režie nepracuje s vizuálními metaforami, soustřeďuje se na herecké ztvárnění. Výrazným režijním momentem je závěr inscenace, kdy trójské ženy a řečtí muži přicházejí v řadě na protilehlé strany jeviště a jako v tanečním sále se „spárují“ podle logiky předchozího děje a začínají tančit ploužák, ženy se však postupně vyvinují z obětí mužů a odcházejí.EP