Trtílek, Pavel: "Oresteia!", Festivalový zpravodaj Kára, Setkání 1999, čtvrtek 11.2.1999, č.3, s.3.ORESTEIA!Studenti athénské školy při divadle Tzeni Karezi si speciálně k provedení na Setkání 99 připravili provedení útržků Aischylovy Orestei. Jako by na jeviště nevstoupili herci, ale šest skutečných osob s děsem v očích, s předtuchou či vizí hrůzných činů.Klytaiméstra je ovládána krvelačným plánem, který se svými našeptávajícími pahýly prodírá kůží ven a barví její šaty Agamemnónovou krví stejně jako její ústa, jimiž později vytečou krvavá slova. Jenom její a Kasandřiny oči plné děsu vidí předem Agamemnóna topícího se v rudých květech smrti.Když stín Agamemnóna prahnoucího po pomstě ustoupí, setká se Orestés se svou sestrou Elektrou. Jejich šaty podsvětní barvy upomínající na povinnost msty za otce splynou ve vzájemném objetí. Klytaiméstra do dlaní nabírá vlastní mateřské mléko jako poslední naději sebezáchrany. Její noční mučivý sen se však plní - had Orestés se jí zakousne do ňader, z nichž saje matčinu krev s mlékem. Po vraždě matky se Orestés stává novorozenětem plačícím po vlastní matce.Šest bílých kamenů z řeckých pohoří, na nějž po celou dobu kape voda jako písek v přesýpacích hodinách, zachrání při ostrakismu Orestovi život přičiněním bohyně Athény. Samou hrůzou oněmělý chór buďto promlouvá ústy jediného z nich (ač ústa marně otvírají i ostatní), nebo všichni drásají své hlasivky, aby ani oblázek nezůstal nespraven o krutosti dějící se před jejich zraky. Chvílemi z nich byla k smrti vyděšená zvířata. Ale oči nelze před vytékající krví zavřít.Ačkoliv bylo z celé Orestei ponecháno pouhých 280 veršů, myslím, že příběh je natolik znám, že mu to nemůže uškodit. Navíc tím byl vytvořen prostor pro prezentaci práce herců v dílně zaměřující se na přiblížení rolí v antické tragédii.Asi nikdy nezapomenu na vyděšené oči Klytaiméstry, na usedavý pláč Orestův a na vzájemnou souhru všech účinkujících. Teprve při děkovačce mě napadlo, že vlastně nejsem jedním z členů chóru, že nejsme v Řecku, ale ve sklepní scéně CEDu a všechno to byla naštěstí jenom hra. Pavel Trtílek
Na závěr Orestei v divadle Rokoko zní americká hymna, v projekcích po stranách jeviště vlaje americká vlajka, Klytaimestra a Aigisthos stojí v pozoru s rukou na hrudi. Někteří diváci volají po zákazu takové hnusné bolševické protiamerické propagandy. Jiní zoufají nad neúctou ke klasické předloze. A najde se i docela povzbudivý počet těch, kterým se inscenace líbí. Aischylova Oresteia je nepochybně úctyhodným klasickým dílem. Nepochybné je i to, že není snadné ji dnes inscenovat tak, aby ji se zájmem vnímali zejména mladší diváci. Ono vůbec není snadné ji inscenovat – před časem dávali všechny její tři díly najednou v Národním divadle, náročné představení trvalo přes tři hodiny a mezi herci si prý vysloužilo přízvisko Omrdeia. V Rokoku uvedli zatím první díl – Agamemnon, další dva připravují. Na první pohled nemá Agamemnon z Rokoka s Aischylem nic společného: strohá scéna připomíná nacistickou symboliku, Agamemnon připomíná George Bushe, Klytaimestra připomíná Lauru. Trója, kterou Agamemnon dobyl, je Irák. Zajatá Kasandra je vězenkyně z Abu Ghraib, kterou voják – původně Posel – ponižuje a pořídí si s ní snímeček. Sbor je složen z lidových figurek, které zbožňují vůdce – od tvrďáka v kožené bundě a v čepici, přes hospodyňku po postavu z komiksu. Místo Oresteie tedy jakási Busheia. Zbylo něco z Aischyla? Překvapivě hodně, dokonce to zásadní: text. Ten zůstal skoro bez zásahů. I tak samozřejmě vzbuzuje inscenace řadu otázek: má to smysl, takhle předělávat klasiky, není to banální, není to jen schválnost, dá se vůbec původní vznešenost a poslání hry v téhle úpravě vnímat? A mají se dělat takové politické hry? A kde jsou vůbec hranice, které určují, jak se smí zacházet s klasickou předlohou? Začnu od konce: takové hranice naštěstí neexistují. A je to jako se vším ostatním: inscenace se buď povede nebo nikoliv. Nejsem zastáncem modernizace klasiků za každou cenu, či představy, že klasické způsoby inscenace mají vyklidit pole. Pouze si myslím, že vedle sebe mohou pokojně existovat velmi rozmanité způsoby pojetí i sebeklasičtějších předloh. Pokud jde o symboliku, politizaci a další, shrnul bych odpověď takto: Možnost diskutovat nad klasickým textem o válce v Iráku mi nepřipadá jako něco banálního, zbytečného, nevznešeného, nepůsobivého… A právě tuto možnost inscenace v Rokoku nabízí a vytváří. K poetice inscenace patří i program, který obsahuje několik desítek vynikajících výroků George Bushe. Za všechny snad tento: „Budeme exportovat smrt a násilí do všech čtyř světových stran, abychom bránili náš velký národ.“