Antických hrdinů se chopili noví bojovníciVladimír Hulec (Mladá fronta DNES 29. 10. 2005)Rázným politickým gestem rozhořčených mladých tvůrců více než čímkoli jiným jeví se poslední inscenace v pražském Divadle Rokoko - Aischylova Oresteia, přesněji její první díl Agamemnon. Režie (Thomas Zielinski) a dramaturgie (Vladimír Čepek, Valerie Schulczová, Tomáš Svoboda) děj i obsah zjednodušila a zaktualizovala snad až za únosnou mez. V chvályhodné, nebo alespoň pochopitelné snaze vykřičet se z frustrací nad stavem světové politiky a způsobem mocenské (nad)vlády Ameriky. Za vše nejhorší na zeměkouli - soudě dle této inscenace - odpovídá nynější americký prezident Bush a „jemu podobní“. A tak je tvůrci obsadili do rolí vládců nad antickým Řeckem, tehdejším „celým universem“.Agamemnona, vraha dcery a pokořitele Troje, hraje s přesným kopírováním gest George Bushe Václav Mareš. Nic víc než blazeovaného amerického prezidenta v jeho roli nehledejme. I ostatní postavy jsou jen černobílými figurkami, navenek uhlazenými, ve skutečnosti však démonickými obrazy zla. Klytaimnestra je v podání Aleny Štréblové bezcitná vražedkyně, jež nemstí smrt dcery, ale chladně prosazuje na královský post svého milence Aigistha (Hynek Chmelař). Ten je zas prototypem usměvavého politika blairovského typu. Po uchopení moci má dlouhý „nudný“ proslov o vině svých předchůdců a své nezastupitelnosti. A Kassandra (Jana Stryková) je jen trapná, vyšinutá a hloupá děvka.Inscenace je vlastně střetem „mluvících hlav“ pomocí dlouhotrvajících projevů, jaké jsme zvyklí (ne)poslouchat denně v médiích. Děje se tak v prostředí připomínajícím fašistické sjezdy - v čele pultík s mikrofonem, za ním rudá vlajka s hrozivě působícím symbolem černého „A“ uprostřed bílého kruhu. Chór tvoří herci snímaní ve foyeru divadla ruční kamerou. Videem je jejich digitální obraz přenášen na postranní plátna. Ať jde o muslima, kovboje, ženu z lidu, rockera či disneyovskou figurku, všichni jsou manipulovaní, všichni jsou v područí politiků. A aby bylo zcela jasno, na závěr se hraje hymna USA a vlaje americká vlajka.Divadlo s vyhraněným názorem u nás chybí, proto je třeba rázné vkročení na ožehavou půdu politického divadla vnímat s respektem. Ač inscenace působila jako prvoplánová agitka a ač odvážnější by bylo zobrazit zdejší (ne)mocnou politiku než vzdálenou Ameriku, je třeba kus ocenit jako „první vlaštovku“ rebelského divadla po roce 1989. Divadla, které nezabaluje své názory do čechovovských, shakespearovských pravd, ale říká přímo, co si myslí.