V roce 2013 uplynulo 170 let od přijetí tzv. „systému tří period“ (doba kamenná, bronzová a železná) v české archeologii. V jeho praktickém použití patří priorita Dánu Ch. J. Thomsenovi (publikováno 1836) před soudobými německými badateli (Lisch, Danneil), pro německojazyčnou sféru (včetně české) měl zásadní význam překlad Thomsenova textu do němčiny (1837). V Čechách jej poprvé jednoznačně aplikoval J. V. Hellich, první kustos archeologie v Národním muzeu v Praze, v rukopise rukověti české archeologie z roku 1843 – tedy souběžně s jeho přijetím ve většině evropských zemí jižně od Dánska. Silný odpor proti „skandinavismu“ v německé archeologii 2. pol. 19. stol. neměl v Čechách širší ohlas, spíše tento systém narážel na přetrvávající zaměření české vědy k etnohistorickým interpretacím; teprve na počátku 20. stol. byl zápas obou směrů vybojován ve prospěch plného uplatnění třídobé periodizace v duchu artefaktuálního pozitivismu. and The year 2013 marked the 170th anniversary of the adoption of the ‘three-age system’ (the Stone Age, Bronze Age and Iron Age) in Bohemian archaeology. The Dane Christian Jurgensen Thomsen, who published his findings in 1836, is given more credit for the practical application of the three-age system than his contemporaries, the German scholars Lisch and Danneil. The translation of Thomsen’s text into German in 1837 was of fundamental importance for the German-speaking sphere (including Czech). The three-age system was first unambiguously applied in Bohemia by J. V. Hellich, the first curator of archaeology at the National Museum in Prague, in an 1843 manual of Bohemian archaeology, i.e. simultaneously with the adoption of the system in the majority of European countries south of Denmark. The strong resistance to ‘Scandinavism’ in German archaeology in the second half of the nineteenth century was not widely shared in Bohemia. Instead, this system probably ran up against the lingering focus of Bohemian research on ethnohistorical interpretations. It wasn’t until the beginning of the twentieth century that the conflict between the two directions was settled in favour of the full application of the three-age periodisation in the spirit of artefactual positivism.
Text mapuje působení amerických archeologů a antropologů v moravských lokalitách v období meziválečného Československa. V této době český antropologický a archeologický výzkum z USA nejvýznamněji ovlivňoval Aleš Hrdlička, jehož vliv se projevil i v kontaktu s Karlem Absolonem v Brně. Vedle toho o moravské paleolitické lokality jevily zájem i účastníci American School of Prehistoric Research, jejichž prostřednictvím se do různých sbírek v USA dostávala řada originálních nálezů z našich archeologických lokalit. and The text traces the work of American archaeologists and anthropologists at Moravian sites in Czechoslovakia between the two world wars. At the forefront of American anthropological and archaeological research in the country in this period was the Czech-born American Aleš Hrdlička, whose influence was also manifested in contacts with Karel Absolon in Brno. Participants from the American School of Prehistoric Research were also interested in Moravian Palaeolithic sites, and many original finds found their way into various collections in the USA from Moravian archaeological sites thanks to the activities of this institution.
Rozhovor s Evženem Neustupným otevírá řadu zajímavých otázek z teorie a dějin archeologie. Jeho celoživotní výzkumné aktivity, včetně formulace uceleného systému archeologické teorie a metody, nepřehlédnutelným způsobem obohatily vývoj oboru na světové úrovni. Rozhovor kromě jiného dokládá, že i na východní straně železné opony sledoval v poválečném období vývoj archeologie trajektorii od kulturně historického paradigmatu k procesualismu a dále. Vypovídá o možnostech společenských věd v prostředí komunistického režimu a rozporuplné roli marxistického učení. Podává také svědectví o odborném vývoji člověka, který formuloval nové koncepce v politické a odborné izolaci, avšak bylo mu nakonec dáno – po změně politické situace – je uvést do života. and An interview with Evžen Neustupný opens up a range of issues regarding the theory and history of archaeology and its development in Central Europe. His view of the discipline differs in many ways from that of current global trends. His ‘artefact archaeology’inverts the concept of adaptation and highlights the role of artefacts in the creation of the human world. The interview also shows that post-war archaeology even to the east of the Iron Curtain followed the trajectory from culture-history paradigm to processualism and onwards. It also testifies to the situation in the social sciences under the Communist regime and the ambiguous role of Marxist philosophy. The interview has been originally prepared for Archaeological Dialogues (publ. in 2012, Vol. 19, pp. 3–28).
Eine „slawische Altertumskunde“, in jüngerer Zeit als „slawische Archäologie“ bezeichnet, entstand im 19. Jahrhundert parallel zu einer „germanischen Altertumskunde“. Beide lassen sich auf die romantische Suche nach den „eigenen“, nationalen Vorfahren zurückführen, gerieten aber zunehmend in nationalistisches Fahrwasser. Politische Konfrontationen der jeweiligen Gegenwart wurden in die frühgeschichtliche Vergangenheit projiziert. Die unterschiedlichen „Slawenbilder“ in der Archäologie werden nur aus der unablässigen, stets wertenden und aktualisierenden Gegenüberstellung mit den Germanen verständlich. Im folgenden werden einerseits diese „Leitbilder“, andererseits die Methoden-Entwicklung und Institutionalisierung der (frühgeschichtlichen) Archäologie im östlichen Deutschland, in Polen und in Böhmen während der letzten 200 Jahre erörtert. Dabei lassen sich vier Phasen unterschieden – eine „vaterländische Altertumskunde“ in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts (1), das „imperialistische Zeitalter“ im späten 19. und frühen 20. Jahrhundert (2), eine „Radikalisierung“ zwischen den beiden Weltkriegen (3) und die „slawische Archäologie“ in den sozialistischen Ländern zwischen 1945 und 1990 (4). Deutlich wird die Abhängigkeit der Wissenschaftsentwicklung von der Zeitgeschichte. Die Zukunft werden daher neue Fragestellungen bestimmen. and THE PICTURE OF THE SLAVS: „SLAVIC ANTIQUARIANISM“ IN THE 19th – 20th CENTURIES. „Slavic antiquarianism“, later re-christened „Slavic archaeology“ originated in the first half of the 19th century in parallel with „Germanic antiquarianism“. Both were grounded in a romantic quest for „their“ national ancestors in a period of strong nationalism, while the political confrontation of the time was projected back into the past. The diversity of the „picture of the Slavs“ in archaeology is understandable only in connection with constant comparison to the Germans. While on the one hand assessing these „patterns“, the author also considers the development of methods and the institutionalisation of (Early Medieval) archaeology in the eastern part of Germany, Poland and Bohemia over the last 200 years. Within this framework, he distinguishes four phases: the „patriotic antiquarianism“ of the first half of the 19th century, the „Imperialist period“ of the late 19th and early 20th centuries, the period of „radicalisation“ in the inter-War years, and the „Slavic archaeology“ of the Socialist states from 1945–1990. The dependence of the development of the discipline on historical conditions is evident; in the future, it will thus be necessary to define a new way of putting questions.
Článek sleduje počátky vztahů české archeologie k přírodním vědám od 30. let 19. století. Zatímco spolupráce s mineralogií a petrografií se jednostranně omezovala na expertizu (určení surovin kamenných, vesměs broušených artefaktů pro účely evidenčního popisu) a iniciativa v počátcích výzkumu kvartéru a paleolitu od 40. let 19. století vycházela naopak od přírodovědců (geologů a paleontologů) téměř bez aktivní účasti archeologů, vztah archeologie a chemie se naopak vyvíjel k oboustranné spolupráci. Začínal ve 30. letech zkoumáním „spečených valů“, vyšší úrovně dosáhl od roku 1847 na poli chemické analýzy složení bronzových artefaktů, jejímž iniciátorem (jako první v celé tehdejší rakouské říši) a zčásti i aktivním účastníkem byl archeolog prof. Jan Erazim Vocel. Tato činnost trvala do konce 60. let a jejím výsledkem bylo roztřídění a chronologické seřazení bronzů podle poměru kovů v jejich obsahu; v tomto směru se Vocel už v letech 1853–1855 dopracoval k sekvenci vcelku odpovídající dnešnímu stavu poznání. Na prahu pozitivistické epochy tak prakticky naplňoval svoji zásadu přiblížení archeologie k exaktním přírodním vědám. and The article traces the beginnings of the relationship between Bohemian archaeology and the non-life sciences starting in the 1830s. While cooperation with mineralogy and petrography was unilaterally limited to the use of experts to identify the raw materials of polished stone industry for descriptive records and the initiative at the beginning of the study of Quaternary deposits from the 1840s (and of the Palaeolithic from the 1850s) came, on the other hand, from natural scientists (geologists and palaeontologists) with virtually no active participation of archaeologists, the relationship between archaeology and chemistry, in contrast, developed with bilateral cooperation. It began in the 1830s with the investigation of ‘vitrified forts’ and moved to a higher level in 1847 with the chemical analysis of the composition of bronze artefacts, the initiator of which (as the first in the whole of the Austro-Hungarian Empire at the time) and partially also an active participant, was the archaeologist Prof. Jan Erazim Vocel. The result of this activity, which lasted until the end of the 1860s, was the classification and chronological dating of bronze artefacts based on the ratio of metals in the alloy; in this sense, Vocel as early as 1853–1855 created a relative chronology that is essentially consistent with today’s state of knowledge. Therefore, on the threshold of the positivist era, he had succeeded in his principle of bringing archaeology closer to the exact natural sciences.