V roce 2013 vysoké české soudy již vydaly druhé zásadní rozhodnutí ve věci regulačních poplatků podle § 16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. První rozhodnutí vydal jako své usnesení vedené pod sp. zn. Konf 38/2012 zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Účelem tohoto rozhodnutí pak bylo rozhodnout o právní povaze regulačních poplatků. Druhé rozhodnutí pak vydal Ústavní soud ČR. and In the spring 2013 the special tribunal consisting of judges of the Supreme Court and the Supreme Administrative Court resolved a conflict of competencies between civil court and health insurance company. The dispute was who should decide on the obligation to pay regulatory fees under the Public Health Insurance Act. The special tribunal concluded that the competent authority is a civil court. The reason for this decision is that regulatory fees are subject to private law. However, arguments to support the decision are not too relevant. Most of the arguments on the other hand show the public law nature of regulatory fees.
Okamžikem smrti pacienta dochází k částečné změně právní situace, pokud se jedná o to, které osoby a za jakých podmínek jsou oprávněny získat informace vedené zdravotnickým zařízením ve zdravotnické dokumentaci určitého pacienta.
Cílem tohoto textu je zevrubná analýza a následně výklad relevantních právních předpisů, kterými jsou zejména zákon o péči o zdraví lidu a občanský zákoník. Účelem těchto kroků pak je zmapování osob oprávněných získat tyto informace a podmínek, za kterých se tak může stát.
Podstatou řešeného problému jsou přetrvávající odlišné názory na povahu právní regulace, která vyplývá ze zákona o péči o zdraví lidu. U mnoha autorů přetrvává historický pohled – z doby před změnou společenských, politických a hospodářských poměrů v bývalém Československu na přelomu let 1989 a 1990, kdy byl zákon o péči o zdraví lidu považován za právní předpis obsahující právní regulaci řazenou do odvětví správního práva.
Vzhledem k tomu, že se změnily jednak společenské okolnosti, jednak ústavní i obecně právní kontext této právní regulace, je dnes správné pohlížet na některé části zákona o péči o zdraví lidu mnohem spíše jako na zvláštní právní normy regulující uplatnění práva na ochranu osobnosti v specifickém prostředí právních vztahů ve zdravotnictví, zejména v souvislosti s poskytováním zdravotní péče.
Autor se v rámci své analýzy vypořádal i s některými názory, které byly o tomto tématu v České republice publikovány, ať už ze strany představitelů České lékařské komory nebo Nejvyššího státního zastupitelství. Učinil tak přesto, že se jednalo o závěry podané bez bližší argumentace zdůvodňující, k čemu jejich autoři dospěli.
Výsledkem autorovy analýzy pak je mimo jiné závěr o tom, že tvůrci právních předpisů vztahujících se ke sledovanému tématu si nepříliš dobře uvědomují některé skutečnosti. Předně vytvářejí určitou konkurenci obecné a zvláštní právní úpravy uplatnění osobnostních práv a nevěnují se jasnému vymezení jejich možného střetu tak, aby bylo zřejmé, které aspekty obecné právní úpravy jsou zvláštní právní úpravou vyloučeny a které nikoli. Vedle toho samotná zvláštní právní úprava v zákoně o péči o zdraví lidu postrádá potřebnou logickou a systematickou koherenci a tak někdy nakládá interpretovi příliš obtížný úkol, aby výsledkem jeho práce mohl být jasný a nesporný výklad.
Závěrem pak autor zdůvodňuje, proč má za to, že úprava v zákoně o péči o zdraví lidu jako úprava zvláštní vylučuje současně aplikaci obecné právní úpravy v občanském zákoníku. Vedle toho se vypořádává s formulačně nepříliš šťastnými ustanovení zmíněné zvláštní právní úpravy a na základě toho vysvětluje, které osoby jsou oprávněny získat informace vedené zdravotnickým zařízením ve zdravotnické dokumentaci pacienta a za jakých podmínek. and By the moment of death of a patient, there is a partial change of the legal situation, when it comes to what persons and under what conditions are authorized to obtain information maintained by the medical facility in the medical file of a particular patient.
The objective of this text is a detailed analysis and subsequent interpretation of relevant legal regulations, these being specifically the Public Health Care Act and the Civil Code. The purpose of these steps is to map persons, who are entitled to obtain such information, as well as the terms under which this can happen.
The essence of the problem being solved are persisting diverse opinions on the nature of legal regulation, which results from the Public Health Care Act. Many authors adopt a historical view - from the period before the change of social, political and economic conditions in the former Czechoslovakia at the turn of 1989 and 1990, when the Public Health Care Act was considered to be legislation falling within the area of Administrative Law.
With regard to the fact that on the one hand social circumstances changed and on the other hand the constitutional and general legal context of this legislation changed, it is nowadays correct to look at some part of the Public Health Care Act, more like as at a special legal rule regulating application of law to the protection of personal rights in a specific environment of legal relations in health care, especially in connection with provision of health care.
Within the framework of his analysis, the author even dealt with some opinions that were published on this topic in the Czech Republic, be it by the Czech Medical Chamber representatives, or the Attorney’s General office. He did it despite the fact that these conclusions were drawn without further argumentation explaining what their authors arrived at. The result of the author’s analysis is, apart from other things, that creators of legal regulations relating to the topic in question, are not too well aware of certain facts. First and foremost they create certain competition of the general and special legislation regulating application of personal rights and do not devote to clear definition of their prospective clash in such a way, so that it can be obvious, what aspects of general legislation are excluded by the special legislation and what are not. Moreover, the actual special legislation contained in the Public Health Care Act lacks the necessary logical and systematic coherence and sometimes it sets an overly difficult task for an interpreter, to have his work resulting in a clear and indisputable construction.
In the conclusion the author provides reasons for why he holds that the regulation in the Public Health Care Act, as a special regulation, simultaneously excludes application of the general regulation in the Civil Code.
Apart from this he deals with less skillfully formulated provisions of the said special legislation and on the basis of this he explains, what persons qualify to obtain information maintained by the medical facility in the patient’s medical files and records and under what conditions.
By the moment of death of a patient, there is a partial change of the legal situation, when it comes to what persons and under what conditions are authorized to obtain information maintained by the medical facility in the medical file of a particular patient.
The objective of this text is a detailed analysis and subsequent interpretation of relevant legal regulations, these being specifically the Public Health Care Act and the Civil Code. The purpose of these steps is to map persons, who are entitled to obtain such information, as well as the terms under which this can happen.
The essence of the problem being solved are persisting diverse opinions on the nature of legal regulation, which results from the Public Health Care Act. Many authors adopt a historical view - from the period before the change of social, political and economic conditions in the former Czechoslovakia at the turn of 1989 and 1990, when the Public Health Care Act was considered to be legislation falling within the area of Administrative Law.
With regard to the fact that on the one hand social circumstances changed and on the other hand the constitutional and general legal context of this legislation changed, it is nowadays correct to look at some part of the Public Health Care Act, more like as at a special legal rule regulating application of law to the protection of personal rights in a specific environment of legal relations in health care, especially in connection with provision of health care.
Within the framework of his analysis, the author even dealt with some opinions that were published on this topic in the Czech Republic, be it by the Czech Medical Chamber representatives, or the Attorney’s General office. He did it despite the fact that these conclusions were drawn without further argumentation explaining what their authors arrived at. The result of the author’s analysis is, apart from other things, that creators of legal regulations relating to the topic in question, are not too well aware of certain facts. First and foremost they create certain competition of the general and special legislation regulating application of personal rights and do not devote to clear definition of their prospective clash in such a way, so that it can be obvious, what aspects of general legislation are excluded by the special legislation and what are not. Moreover, the actual special legislation contained in the Public Health Care Act lacks the necessary logical and systematic coherence and sometimes it sets an overly difficult task for an interpreter, to have his work resulting in a clear and indisputable construction.
In the conclusion the author provides reasons for why he holds that the regulation in the Public Health Care Act, as a special regulation, simultaneously excludes application of the general regulation in the Civil Code.
Apart from this he deals with less skillfully formulated provisions of the said special legislation and on the basis of this he explains, what persons qualify to obtain information maintained by the medical facility in the patient’s medical files and records and under what conditions.
An obligation to maintain secrecy is one of the basic professional duties associated with the work of health workers. It's very specific institute of patient privacy, especially necessary because during the provision of health care more than in other areas of human activity information of very intimate sites of human life are gathered by a primary (data collected from the diagnosis and treatment activity) and secondary (data obtained from the patient or his relatives) ways.
However, there are many legally relevant reasons that give rise to legally break this obligation and to tell information obtained in providing health care. Justified reasons are always based on measuring the values behind the duty of confidentiality, and the values behind the need or necessity to break this obligation. A specific area of this conflict of values is disclosure of protected data to criminal law enforcement authorities.
Besides the main reason that allows the health professional to provide requested information to the police, prosecutors and criminal judges, which is the consent of the patient the Czech law knows a number of other reasons, though often very narrowly focused, arising from different legal regulations.
This text does not focus solely on the grounds where the healthcare worker is entitled to communicate information protected by the law, but also points to situations where do not, though one of the institutions of law enforcement requires it. These passages have been formulated based on the author's experience and knowledge by the interaction of medical institutions or medical personnel with criminal law enforcement authorities.
Finally, it is then pointed to the sanctions that threaten health professionals, if they succumb to pressure from criminal law enforcement authorities and communicate the information illegally. and Povinnost mlčenlivosti je jedna ze základních profesních povinností spojených s prací zdravotnických pracovníků. Je to zcela konkrétní institut na ochranu soukromí pacientů, nutný zejména proto, že při poskytování zdravotní péče více než v jiných oblastech lidské činnosti dochází k primárnímu (údaje zjištěné při diagnostice či léčbě) i sekundárnímu (údaje získané od pacienta či jeho blízkých) získávání informací o velmi intimních stránkách lidského života.
Nicméně existuje řada právně relevantních důvodů, které zakládají možnost oprávněně porušit tuto povinnost a informace získané při poskytování zdravotní péče sdělit. Oprávněné důvody jsou vždy založeny na poměřování hodnot, které stojí za povinností mlčenlivosti, a hodnot, které stojí za potřebou či nutností tuto povinnost porušit. Specifickou oblastí střetu těchto hodnot je sdělování údajů chráněných povinností mlčenlivosti orgánům činným v trestním řízení.
Vedle hlavního důvodu, který umožňuje zdravotnickému pracovníkovi poskytnout vyžádanou informaci policisty, státními zástupci či trestními soudci, kterým je souhlas samotného pacienta, o jehož údaje se jedná, zná český právní řád množství jiných důvodů, byť často velmi úzce zaměřených, které vyplývají z různých právních předpisů.
Tento text se nezaměřuje pouze na uvedení důvodů, kdy zdravotnický pracovník je oprávněn podle práva chráněné informace sdělit, ale také upozorňuje na situace, kdy tak naopak učinit nesmí, přestože to po něm některý z orgánů činných v trestním řízení vyžaduje. Tyto pasáže byly formulovány na základě vlastních zkušeností a poznatků autora ze styku zdravotnických zařízení či zdravotnických pracovníků s orgány činnými v trestním řízení.
Závěrem je pak poukázáno na sankce, které hrozí zdravotnickému pracovníkovi, pokud podlehne tlaku ze strany orgánů činných v trestním řízení a požadované informace neoprávněně sdělí.
Příspěvek pojednává o kontraktační povinnosti (smluvním přímusu) poskytovatelů zdravotních služeb na základě zákona o zdravotních službách. Autor poukazuje na to, že ačkoliv v některých situacích zde tento smluvní přímus skutečně existuje, jsou zákonem upraveny i výjimky. Na základě platné právní úpravy je pak podán přehled těchto situací. and Health Services Act introduced for healthcare providers the obligation to contract health care to all patients who are interested. There are some exceptions of this obligation. One group of exceptions is the definition of certain types of health services, in which case the patient does not have the right to choose providers of health services. Another group of exceptions states the reasons for which a provider of health services does not have to enter into a contract with a patient. The third group of exceptions then states the reasons for which a provider of health services is entitled to cancel a contract with a patient.