Jako dobový dokument zde nejdříve přinášíme podstatné části Šafránkova vlastního životopisu, jež vydal vlastním nákladem v roce 1936. Tato, dnes naprosto běžná sebeprezentace vyvolala u starší generace univerzitních fyziků podrážděnou reakci. Důkaz o tom nalezeneme v příslušné (zde rovněž přetištěné) autobiografie Vladimíra Nováka. Je velmi pravděpodobné, že Novák na Šafránka přenesl svou averzi k některým fyzikům starší generace, jmenovitě profesorům Felixovi a Posejpalovi. Třetím dokumentem je ukázka z knihy právě vydané nakladatelstvím Academia, v niž autorka líčí události provázející Šafránkovy přednášky ve Společnosti pro šíření vědeckých a politických znalostí v padesátých letech., Doubravka Olšáková ; úvod redakce společný předchozímu i následnému článku je uveden na straně 338., and Úryvek z knihy [Věda jde k lidu! Academia, Praha 2014, s. 213-217]
Recenze nejprve seznamuje s mimořádným nakladatelským projektem Edice Paměť, který veřejnosti zpřístupňuje a někdy přímo inspiruje řadu pozoruhodných memoárových textů, především z pera významných osobností vědy. Ve dvou svazcích pamětí Ivana Klímy (narozen 1931) ožívá osud židovského chlapce zavlečeného do koncentračního tábora, mladistvého nadšeného budovatele komunismu, v šedesátých letech reformního intelektuála a v dalších dvaceti letech disidentského spisovatele. Podle recenzentky jsou Klímovy memoáry především jedinečným svědectvím o životě ve dvou totalitách 20. století a jejich nejsilnější místa jsou ta, v nichž autor nerozvíjí dlouhé úvahy, ale vypráví svůj vlastní příběh.
With respect to the history of sciences under communism, we understand the gray zone to mean academic practices originating from the negotiated autonomy of academia and the need to respect scientific values such as objectivity and a critical approach to reality. Our research explores the links between academic communities that were not directly involved in dissident activities but actively supported dissent initiatives (very often for a limited period of time) and were linked to transnational scientific networks or social movements. Specifically, we analyze the involvement of socially engaged scientists employed by the official research institutions in dissident activities related to the environmental sciences.
Autorka přináší pohled na fenomén exilu na druhé straně železné opony, než je obvyklé. Věnuje totiž pozornost politickým emigrantům v Československu po komunistickém převratu v únoru 1948, jejichž existence byla komplementárním rysem studené války vzhledem k působení demokratické emigrace na Západě a sloužila ke konstrukci obrazu „třídního nepřítele“ i k utvrzování legitimity komunistického režimu jako ochránce před „vykořisťováním a útlakem“. Autorka se nejprve zabývá statutem politického azylu v meziválečném Československu a konstatuje, že i přes existenci početných komunit ruských, ukrajinských a později německých emigrantů nebylo právo politického azylu legislativně definováno a řídilo se v zásadě mezinárodními zvyklostmi. Tento stav přetrvával i po válce a emigranti v komunistickém Československu získávali azyl na základě návrhu vypracovaného mezinárodním oddělením Ústředního výboru KSČ, který vycházel z příslušného článku sovětské ústavy a byl posléze v roce 1960 implementován do nové Ústavy Československé socialistické republiky. Poté autorka přechází ke skladbě západní emigrace v Československu. Zdaleka nejpočetnější byli uprchlíci řecké a makedonské národnosti, kteří po porážce komunistů v občanské válce v Řecku nacházeli azyl v zemích sovětského bloku. Do Československa jich v několika vlnách v letech 1948 až 1951 přišlo asi dvanáct tisíc. Co do počtu následovali Italové, většinou bývalí partyzáni, kterých bylo na konci roku 1950 v zemi 214, a Jugoslávci, odpůrci režimu Josipa Broze-Tita po jeho roztržce se Stalinem, v počtu 152 ke stejnému datu. Mezi padesáti osmi Španěly, většinou dělníky a příslušníky inteligence bojující pro Frankovu režimu, byli dva vedoucí funkcionáři Komunistické strany Španělska (Vicente Uribe a Juan Modesto), která v Praze v té době dvakrát uspořádala svůj exilový sjezd. Kromě jmenovaných skupin žilo na území Československa v polovině padesátých let čtrnáct emigrantů ze Spojených států amerických a jednotlivci z dalších zemí západní Evropy i třetího světa. Patřili k nim také čtyři Francouzi, z nichž nejvýznamnější osobností byl kulturní diplomat Marcel Aymonin (1911–?). Právě jeho případu se autorka věnuje podrobněji. Činí tak v kontextu vývoje československo-francouzských vztahů, které se od léta 1947 zhoršovaly a od počátku padesátých let se cíleně přesouvaly z obvyklé dvoustranné mezistátní úrovně do komunikační sféry mezi komunistickými stranami obou zemí pod patronací Moskvy. V rámci utužení spolupráce na žádost francouzských a italských soudruhů zřídilo tehdy Československo i propagandistické rozhlasové vysílání, do Francie a Itálie s názvem Ce soir en France (Dnes večer ve Francii) a Oggi in Italia (Dnes v Itálii). Marcel Aymonin působil v Československu od roku 1933 jako profesor na Francouzském lyceu v Praze, později se stal kulturním atašé francouzského velvyslanectví a po válce byl jmenován ředitelem Francouzského institutu v Praze. Koncem roku 1949 byl odvolán do Sofie a po návratu do Prahy v dubnu 1951 na tiskové konferenci požádal oficiálně o udělení politického azylu (kromě něj tak učinil i tajemník francouzského konzulátu na Slovensku Jean Fakan). Toto gesto přišlo v okamžiku, kdy se chystalo uzavření francouzských kulturních institucí v Československu, jež bylo zdůvodněno smyšlenou špionáží jejich zaměstnanců. S pomocí dobových i pozdějších svědectví autorka hledá odpověď na otázku, co se skrývalo za tak nečekaným a ojedinělým činem francouzského diplomata, jehož se vítězoslavně chopila komunistická propaganda, a přiklání se k názoru, že byl výsledkem jeho oportunismu, politických intrik a snad i upřímné lásky k Československu. Aymonin pak v Československu působil jako hlavní redaktor spisů francouzského stalinistického spisovatele André Stila, překládal do francouzštiny české autory a zřejmě po roce 1968 se vrátil do Francie. V té době už překládal i díla českých exulantů a disidentů, jako například román Žert Milan Kundery nebo hry Václava Havla., In this article the author considers the less usual phenomenon of exile on the Communist side of the Iron Curtain, that is, émigrés in Czechoslovakia after the Communist takeover of February 1948. Their existence was a complementary feature of the Cold War with respect to the work of the democratic émigrés in the West, and served both to form a picture of the “class enemy” and to confirm the legitimacy of the Communist regime as the guardian against “exploitation and oppression.” The author first considers the status of political asylum in interwar Czechoslovakia, and says that despite the existence of numerous communities of Russian, Ukrainian, and, later, German émigrés, the right to political asylum was not legislatively defined, and was instead determined largely by international custom and convention. This state of affairs continued even after the war. Émigrés in Communist Czechoslovakia were granted asylum on the basis of a proposal drafted by the international department of the Central Committee of the CPCz, which stemmed from the relevant article of the Soviet Constitution, and was ultimately, in 1960, codified in the new Constitution of the Czechoslovak Socialist Republic. The author then moves on to the composition of the Western émigrés in Czechoslovakia. By far the most numerous were the Greek and Macedonian refugees, who sought asylum in countries of the Soviet Bloc after the Communist defeat in the Greek Civil War. About 12,000 came to Czechoslovakia in several waves between 1948 and 1951. The next largest group was the Italians, mostly former partisans, of whom 214 were in Czechoslovakia in late 1950. Then come the Yugoslavs, opponents to the regime of Josip Broz Tito (1892–1980) after his split with Stalin; there were 152 of them in late 1950. Among the 58 Spaniards, mostly workers and members of the intelligentsia opposed to the Franco regime, there were two leading functionaries of the Spanish Communist Party, Vicente Uribe (1897–1961) and Juan Modesto (1906–1968). The exile Spanish Communist Party held two congresses in Prague in those days. Apart from these groups fourteen US émigrés lived in Czechoslovakia in the mid-1950s and various individuals from other countries of Western Europe and the Third World. Among them were also four Frenchmen, the most important of whom was the cultural attaché Marcel Aymonin (1911–?), who is the focus of the article. The author considers Aymonin in the context of Czechoslovak-French relations, which began to worsen in summer 1947, and from the early 1950s were shifted on purpose from the usual, and bilateral state level to the sphere of communications between the Communist Parties of the two countries under the patronage of Moscow. At the request of the French and Italian comrades, as part of the efforts to achieve closer collaboration, Czechoslovakia also commenced propaganda radio broadcasts to France and Italy, which were entitled “Ce soir en France” (This Evening in France) and “Oggi in Italia” (Today in Italy). Aymonin worked in Czechoslovakia from 1933 as a teacher at the Lycée in Prague, and later became the cultural attaché at the French Embassy, and after the war was appointed head of the Institut Français in Prague. In late 1949 he was transferred to Sofia. After returning to Prague in April 1951 he officially asked at a press conference to be granted asylum. (Jean Fakan, the secretary of the French consulate in Slovakia, did the same.) This gesture was made at the moment when the French cultural institutions in Czechoslovakia were about to be closed, allegedly owing to their employees’ being spies. With the help of contemporaneous and later testimonies the author attempts to explain what was behind such an unexpected and isolated act by a French diplomat, which was triumphantly seized upon by Communist propaganda, and he endorses the opinion that it was the result of Aymonin’s opportunism, political intrigues, and, perhaps, also a sincere love for Czechoslovakia. Aymonin then worked in Czechoslovakia editing the works of the French Stalinist André Stil (1921–2004) and translating Czech authors into French, before returning to France, probably after 1968. At that time he was already translating the works of Czech émigrés and dissidents, for example, Žert (The Joke, 1967) by Milan Kundera (b. 1929) and plays by Václav Havel (b. 1936).