Na závěr Orestei v divadle Rokoko zní americká hymna, v projekcích po stranách jeviště vlaje americká vlajka, Klytaimestra a Aigisthos stojí v pozoru s rukou na hrudi. Někteří diváci volají po zákazu takové hnusné bolševické protiamerické propagandy. Jiní zoufají nad neúctou ke klasické předloze. A najde se i docela povzbudivý počet těch, kterým se inscenace líbí. Aischylova Oresteia je nepochybně úctyhodným klasickým dílem. Nepochybné je i to, že není snadné ji dnes inscenovat tak, aby ji se zájmem vnímali zejména mladší diváci. Ono vůbec není snadné ji inscenovat – před časem dávali všechny její tři díly najednou v Národním divadle, náročné představení trvalo přes tři hodiny a mezi herci si prý vysloužilo přízvisko Omrdeia. V Rokoku uvedli zatím první díl – Agamemnon, další dva připravují. Na první pohled nemá Agamemnon z Rokoka s Aischylem nic společného: strohá scéna připomíná nacistickou symboliku, Agamemnon připomíná George Bushe, Klytaimestra připomíná Lauru. Trója, kterou Agamemnon dobyl, je Irák. Zajatá Kasandra je vězenkyně z Abu Ghraib, kterou voják – původně Posel – ponižuje a pořídí si s ní snímeček. Sbor je složen z lidových figurek, které zbožňují vůdce – od tvrďáka v kožené bundě a v čepici, přes hospodyňku po postavu z komiksu. Místo Oresteie tedy jakási Busheia. Zbylo něco z Aischyla? Překvapivě hodně, dokonce to zásadní: text. Ten zůstal skoro bez zásahů. I tak samozřejmě vzbuzuje inscenace řadu otázek: má to smysl, takhle předělávat klasiky, není to banální, není to jen schválnost, dá se vůbec původní vznešenost a poslání hry v téhle úpravě vnímat? A mají se dělat takové politické hry? A kde jsou vůbec hranice, které určují, jak se smí zacházet s klasickou předlohou? Začnu od konce: takové hranice naštěstí neexistují. A je to jako se vším ostatním: inscenace se buď povede nebo nikoliv. Nejsem zastáncem modernizace klasiků za každou cenu, či představy, že klasické způsoby inscenace mají vyklidit pole. Pouze si myslím, že vedle sebe mohou pokojně existovat velmi rozmanité způsoby pojetí i sebeklasičtějších předloh. Pokud jde o symboliku, politizaci a další, shrnul bych odpověď takto: Možnost diskutovat nad klasickým textem o válce v Iráku mi nepřipadá jako něco banálního, zbytečného, nevznešeného, nepůsobivého… A právě tuto možnost inscenace v Rokoku nabízí a vytváří. K poetice inscenace patří i program, který obsahuje několik desítek vynikajících výroků George Bushe. Za všechny snad tento: „Budeme exportovat smrt a násilí do všech čtyř světových stran, abychom bránili náš velký národ.“