Úseky polojasna: Vzpomínky Jiřího Loewyho. Na základě e-mailového interview s autorem připravil Tomáš Zahradníček. Úvod Tomáš Zahradníček, doslov Dana Loewyová. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, 260 stran, 11 fotografií. Recenzent plasticky přibližuje životní osudy českého novináře Jiřího Loewyho (1930–2004), který pocházel z českožidovsko-německé rodiny, za války unikl transportu do koncentračního tábora, poté se angažoval v sociálnědemokratické mládeži, po únoru 1948 jako politický trestanec pracoval v uranových dolech a po srpnu 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde působil ve vedení exilové sociální demokracie a vydával stranické noviny Právo lidu. Vzpomínky jsou podle Hrubého faktograficky cenné, vyznačují se svěžestí, skromností a lehkou sebeironií. and Úseky polojasna: Vzpomínky Jiřího Loewyho. Written with Tomáš Zahradníček on the basis of an e-mail interview with Jiří Loewy. With an Introduction by Tomáš Zahradníček and Afterword by Dana Loewyová. Prague: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, 260 pp + 11 photographs. The reviewer discusses in vivid detail the life of the Czech journalist Jiří Loewy (1930–2004). Loewy came from a Czech-Jewish and German family, escaped deportation to a concentration camp, later became involved with the Social Democratic youth movement, worked as political prisoner in the uranium mines after the Communist takeover of February 1948, and after the Soviet-led occupation of Czechoslovakia in August 1968 emigrated to West Germany, where he was involved in the leadership of the Czechoslovak Social Democratic Party in exile and published the Party newspaper Právo lidu. Loewy’s memoirs are, according to the reviewer, valuable for the facts they contain, and are distinguished by liveliness, modesty, and a touch of self-irony.
První část stati má klasicky recenzní charakter. Autor oceňuje, že Knapík podává soustavný, komplexní a plastický obraz institucionálního rámce kultury v době, kdy se v zásadě vytvořil komunistický systém řízení kultury v Československu. Knapík toto období vhodně periodizuje, přináší řadu nových či upřesňujících informací a vystupuje s některými pozoruhodnými interpretacemi konkrétních událostí. Spory mezi konkurenčními centry v kulturní politice líčí bez zaujetí pro jednu či druhou stranu a větší váhu v nich přikládá mocenským motivům než ideovým. Jeho výklad kulturní politiky je střízlivý, věrohodný a zakládá se na důkladné znalosti pramenů. Ve druhé části statě pak Hrubý uvažuje nad vztahem společnosti a kultury (v širokém slova smyslu) v padesátých letech. Podle jeho názoru „socialistická“ kultura jako systém hodnot vyznávaných poúnorovým režimem neměla tehdy integrativní charakter, ale srážela se při přejímání ve společnosti s potlačovanými, avšak poměrně hluboko zakořeněnými prvky „prvorepublikové“ (demokratické) kutury. V postižení této recepce a rezistence vidí autor úkol pro historiky, sociology, filozofy a další společenskovědní odborníky. and In the first part of this review the reviewer praises Knapík for providing a systematic, comprehensive, and vivid picture of the institutional framework of culture in the years when the Communist system of controlling the arts in Czechoslovakia was established. Knapík provides a suitable periodization of this period, contributing a considerable amount of new or more precise information and also some remarkable interpretations of specific events. He describes without bias the conflicts among the centres competing to make policy on the arts for some party or other, and attributes more weight to motives of power rather than ideology. His interpretation of policy on the arts is balanced, credible, and draws on a thorough knowledge of the sources. In the second part of the article, the reviewer discusses the relationship between society and culture (in the broad sense of the word) in the 1950s. In his view “socialist” culture as a system of values professed by the regime that was established in Czechoslovakia after the takeover of February 1948 did not at the time have an integrative character, but, while being taken over, collided with suppressed but relatively deeply rooted elements of “First Republic” (democratic) culture still existing in society. The reviewer argues that it is the task of historians, sociologists, philosophers, and other social scientists to continue the discussion of this reception and resistance.