Inscenace, kterou společně připravili studenti hudební a divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spadá do žánru fyzického divadla, který se vyznačuje v první řadě důrazem na pohybovou složku, a dále velkou mírou syntetičnosti jevištního díla jako celku.Šedesátiminutová adaptace Euripidova dramatu obsahuje minimum textového materiálu, přesto v hrubých obrysech zachovává kompletní fabuli předlohy tak, že většinu dějových zvratů inscenuje pomocí jiných výrazových prostředků, zejména tance a pohybu obecně.Jeviště je koncipováno do podoby přehlídkového mola, na němž je veškeré jednání postav nemilosrdně vystaveno zraku diváků, kteří pódium obklopují ze tří stran. Toto uspořádání hracího prostoru je ve druhém plánu možné vnímat také jako odkaz na všeobecně rozšířené (jakkoli nesprávné) vnímání antického hlediště jako tzv. amfiteátru. Molo na jednom ze svých kratších konců přiléhá ke klasickému kukátkovému jevišti, na němž je průběhu hry umístěná kapela a kde se také odehrávají některé výstupy.Hudba je spolu s pohybem dominantní složkou inscenace. Působí jako zdroj emocí (svým vývojem kopíruje především duševní pochody hlavní postavy hry, Medeii), signalizační systém pro diváka (zdůrazňování důležitých dějových předělů a zvratů) a temporytmizační činitel. Autorem a zároveň i interpretem hudební složky inscenace je Percussion Ensemble JAMU, který za pomoci xylofonu, miramby, vibrafonu, tympánů, djembe a dalších bicích nástrojů vykazuje obdivuhodnou mnohotvárnost výrazu a pestrost jednotlivých hudebních čísel.Inscenace začíná zcela bez textu jako téměř čtvrthodinový pohybový výstup, během kterého se představí hlavní postavy: Jason, Medeia a sbor dívek. První z nich (hraje ho Adam Mašura) se v pohybovém čísle s prvky akrobacie představí jako prototyp energického a živočišného mladíka-válečníka, jehož chlapecká tvář ostře kontrastuje s fýzis Heleny Halberstadt, která představuje Medeiu jako vyzrálou ženu v nejlepších letech, ovšem neméně pudovou a emotivní. Sekunduje jí dívčí sbor, který zrcadlí Medeiiny emoce, soucítí s ní, když lká nad svým osudem a děsí se spolu s ní chystané vraždy vlastních dětí, ke které se rozhodne, aby svého nevěrného muže potrestala. Zobrazení pocitů Medeii a Jasona a jejich vzájemných vztahů je v inscenaci věnován velký prostor a rovněž celý děj je koncentrován kolem těchto dvou postav. Kromě nich a sboru se na scéně v jedné scéně mihne ještě Jasonova nová milenka Glauke a její otec Kreon, který se ji ve vypjaté scéně vyplněné extrémně nervní fyzickou akcí snaží zachránit ze smrtícího objetí Medeina daru-pláště, aby po marném úsilí v náručí své mrtvé dcery i on vydechl naposled. Režisér (Marek Mokoš) se zcela zbavil postavy Aigista, naopak připsal postavu Dia, který se jako připomenutí (zvráceného?) božského řádu na začátku představení sebevědomě a trochu lascivně projde po scéně v extravagantním kožichu a pak až do konce nečinně přihlíží dění na scéně ze svého "obláčku" mimo jeviště mezi diváky. Výrazný je naopak sbor nejen svou kolektivní energií a častou účastí v ději, ale také výraznými fyzickými akcemi, které se někdy "přelijí" mimo jeviště do těsné blízkosti sedících diváků a hypnotizujícími sborovými recitacemi či střídáním promluv vedoucí sboru a ostatních sboristek.Kostýmy a celková výtvarná stylizace se drží principu "chudého divadla" a na neutrálním pozadí (černé, střihově jednoduché kostýmy; jen částečně osvětlená scéna) zdůrazňuje jednotlivé eklektické prvky (orientální líčení sboristek, kožich a la Leoš Mareš apod.). Rovněž střídmé užití rekvizit (Jasonův nůž, zavěšená koule-metafora zeměkoule? všehomíra? řádu?) zdůrazňuje jejich funkci, např. v závěrečné vraždě dětí, která je inscenována jako Médein zběsilý útok na zmíněnou kouli, při jejímž protržení scénu zasype popel jako symbol zmaru a zničené existence.Otázkou je, zda čistě popisný způsob zobrazování, který dobře funguje v tanečním divadle bez přítomnosti narativu, je vhodný i pro inscenaci založenou na dramatické předloze - absence motivací jednotlivých postav a výkladu předkládaných dějů totiž může vytvářet dojem jistého dramaturgického vakua.Eliška Poláčková