Úvod: Techniku LESS jsme začali užívat u nefrektomií u vybraných případů od r. 2011 a od roku 2012 aplikovat též u vybraných adrenalektomií (AE). Ve dvou videích je prezentována naše technika LESS- -AE. Metodika byla publikována nedávno (prvních 15 případů), včetně srovnání se standardní laparoskopickou (SL) AE (Hora M, et al. Videosurgery Miniinv 2014; 9(4): 596–602). Materiál: V období 3/2012 až 12/2015 bylo provedeno 46 laparoskopických operací nadledvin. Ve 24 případech (52,2 %) byl vybrán LESS přístup. Indikovány byly až na výjimky nekomplikované případy (= BMI<30, tumor ≤7 cm, benigní etiologie, bez předchozí operace v dutině břišní). Všechny LESS operace provedl jeden operatér. Standardní vybavení bylo: 10 mm rigidní 0° optika, Triport+®, speciální dvakrát zahnutý nástroj, pečetící nástroj (LigaSure 5 mm Blunt Tip 37 mm®). Přístup byl volen transperitoneální pararektální ve všech případech s výjimkou jednoho transumbilikálního přístupu u štíhlého muže. Peritoneum a Gerotova fascie byly otevřeny s LigaSure (LS), nadledvinová žíla byla přerušena pomocí uzamykatelných klipů Hem-o- -lok™ velikosti ML či u menších žil přímo s LS. S LS uvolněna celá nadledvina. Preparát extrahován v sáčku Endocatch® Gold za kontroly optiky 5 mm 0° (k uvolnění 10 mm portu pro sáček). Defekt stěny břišní uzavřen bez drenáže. Tři případy byly z hodnocení vyjmuty (dvakrát pouze resekce nadledviny, jednou karcinom nadledviny s rychlou progresí s nutností konverze na SLAE a poté na otevřený vý- kon). Zbylých 21 LESS AE je zhodnoceno. Dvě videa prezentují náš postup LESS AE na obou stranách. Výsledky: Levostranný nález byl u 18 (85,7 %). V osmi případech (mezi prvními 9) LESS AE byl přidán 3mm port k elevaci sleziny/jater. Průměrné parametry: maximální rozměr tumoru 43±17 (8–85) mm, čas operace 58±15 (32–95) min, krevní ztráta 27,1±38,4 (0–100) ml, BMI 27,1±3,8 (18,5–34,0), délka pobytu v nemocnici 5,3±1,6 (3–10) dne. Dvakrát se vyskytla komplikace dle Claviena stupně 1. Histologie: 12x adenom, třikrát nodulární hyperplazie, dvakrát feochromocytom, dvakrát aneuryzmatická cysta, dvakrát maligní tumor (hemangiopericytom a metastáza ovariálního karcinomu). Závěr: Objektivní data ukazují LESS AE jako proveditelnou. Je alternativou k SLAE. Ale pouze u dobře vybraných případů: štíhlejší lidé, nekomplikované tumory, hlavně levá strana. Subjektivně hodnoceno: výkon musí provádět zkušený operatér, neboť je zde velmi obtížné řešit jakékoliv problémy a komplikace během výkonu. Přínos pro nemocného je diskutabilní a nebylo cílem studie toto hodnotit, Introduction and objectives: At our institution, LESS has been established as a technique for laparoscopic nephrectomy in carefully selected patients since 2011. Since 2012, LESS has been applied in selected cases for adrenalectomy (AE) as well. In these two videos, we present our surgical technique of LESS-AE. The method was published in detail (first 15 cases) and compared with standard laparoscopic (SL) AE recently (Hora M et al. Videosurgery Miniinv 2014; 9(4): 596–602). Methods: Between 3/2012 and 12/2015, 46 laparoscopic adrenal surgeries were performed. In 24 (52.2%), a LESS approach was chosen. Indications were non-complicated cases (= BMI<30, tumour ≤7cm, non-malignant aetiology, no previous surgery) with very rare exceptions. All LESS were done by one surgeon. Standard equipment was a 10 mm rigid 0°camera, Triport+®, one pre-bent grasper, sealing instrument (LigaSure 5 mm Blunt Tip 37 mm®). The approach was transperitoneal pararectal in all cases except in one slim man where a transumbilical approach was chosen. Peritoneum and Gerota’s fascia were opened with LigaSure (LS), adrenal vein was dissected with Hem-o-lok™ lockable clips size ML or with LS in smaller veins. The whole adrenal gland was liberated with LS. Specimen was extracted in Endocatch® bag Gold under control of a5 mm 0° camera (to liberate a 10 mm port for bag). The defect of abdominal wall was closed without drainage. Three patients with LESS were excluded (two partial AE only, one adrenal cancer with rapid progression which was converted to SLAE and then to open surgery). These 21 LESS-AE are assessed in detail in the results. Two videos are presented, LESS-AE on both sides, left side transumbilical approach. Results: Left side in 18 (85.7%) cases. In 8 cases (among first 9 cases) of LESS-AE, a 3 mm port was added to elevate the liver/spleen. Mean parameters: maximal tumour diameter 43±17 (8–85), time of surgery 58±15 (32–95) min, blood loss 27.1±38.4 (0–100) ml, BMI 27.1±3.8 (18.5–34.0), discharge from hospital 5.3±1.6 (3–10) day. There were two complications: Clavien grade 1. Histology: 12 adenomas, three nodular hyperplasia, two pheochromocytoma, two aneurysmatic cysts, two malignant tumours (hemangiopericytoma and metastasis of ovarian cancer). Conclusions: Based on our data, LESS is a feasible and alternative method for AE, but only in very well selected cases: slimmer patients, uncomplicated tumour, mainly left side. Subjectively assessed: The procedure should be performed by an experienced surgeon since intraoperative complications during LESS are more difficult to handle/manage compared to SLAE. The benefit for patients from LESS approach is questionable and was not investigated/proved at this study., Milan Hora, Petr Stránský, Viktor Eret, Tomáš Ürge, Miroslav Polák, Michal Krčma, Ondřej Hes, and Literatura
Zhodnotit zkušenosti v diabetologickém centru s léčbou dlouhodobým inzulinovým analogem glargin u diabetiků 1. typu. Soubor nemocných a metodika: Od března roku 2004 do března roku 2005 bylo retrospektivně hodnoceno 136 pacientů s diabetes mellitus 1. typu. Sledovali jsme HbA1c před léčbou glarginem, po 3, 6 měsících a po 1 roce této léčby. Hodnotili jsme účinnost léčby inzulinem glargin v závislosti na úvodní kompenzaci diabetu a srovnávali variabilitu glykemií během 6 měsíců před a 6 měsíců po nasazení inzulinu glargin pomocí směrodatné odchylky glykemií získaných z glukometrů nemocných. Rovněž jsme hodnotili změnu celkové, bazální a bolusové denní dávky inzulinu po změně terapie. Výsledky: Výsledky byly hodnoceny v podobě mediánu a 25 a 75 percentilu. Před zahájením léčby glarginem byl HbA1c 7,4 (6,5-8,5) %. Významně poklesl po 3 měsících léčby 7,0 (6,2-8,1) % (p < 0,01), po 6 měsících 7,2 (6,3-8,2) % (p < 0,05), po roce byl HbA1c 7,1 (6,1-8,2) % (p < 0,01). Analýzou glykemických profilů 6 měsíců před a 6 měsíců po převedení na inzulin glargin jsme prokázali signifikantní pokles variability, hodnocený poklesem směrodatných odchylek z původních 4,9 (4,3-5,6) mmol/l na 4,5 (3,9-5,1) mmol/l (p < 0,001). Celková denní dávka inzulinu před a po 6 měsících léčby glarginem poklesla z 44 (35-56) IU/den na 42 (34-53) IU/den (p = 0,01). Nedošlo ke změně velikosti bazální dávky inzulinu po změně léčby - zůstala 20 (12-28), (16-26) IU/den. Poklesla dávka bolusově podávaného inzulinu z 24 (18-32) na 21 (17-29) IU/den (p < 0,01). Závěry: Při léčbě inzulinem glargin dochází k významnému zlepšení HbA1c a k významnému poklesu variability glykemií. Dávka inzulinu glargin ve srovnání s dávkou NPH se neliší., I. Haladová, S. Lacigová, Z. Jankovec, D. Čechurová, M. Žourek, M. Krčma, Z. Rušavý, and Lit.: 23
Úvod: I přes medicínský pokrok studie z řady zemí ukazují na přetrvávající zvýšené riziko perinatální morbidity i mortality potomků diabetických matek. V České republice nebyla publikována data o osudu gravidit žen s diabetes mellitus 1. a 2. typu (pregestační DM). Cílem práce bylo zhodnotit osud gravidit žen s pregestačním DM a jejich potomků a zjistit, zda se zlepšil s odstupem 10 let. Metodika: Retrospektivní zhodnocení osudu gravidit žen s pregestačním DM sledovaných ve FN Plzeň v období let 2000–2009 (skupina A, n = 107) a porovnání s obdobím let 1990–1997 (skupina B, n = 39). Ze statistických testů byl použitý Wilcoxonův test nepárový, kontingenční tabulky, logistická regrese – metoda step-wise a lineární mnohočetná regrese metoda step-wise. Výsledky: Data jsou uvedena jako medián (1., 3. kvartil). Ženy ve skupině A jsou starší 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) let, p = 0,01. Jinak se skupiny statisticky významně neliší dobou trvání diabetu, BMI, zastoupením žen s DM 2. typu. V A skupině byla dosažena lepší kompenzace DM (dle HbA1c mmol/mol) ve všech trimestrech – 1. trimestr: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2. trimestr: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) a 3. trimestr: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0,01. Klesl počet porodů sekcí 65,2 % vs 87,5 %, p < 0,05, po adjustaci na věk a dobu trvání diabetu i výskyt respiratory distress syndromu 8,9 % vs 18,2 %, p < 0,05. Klesající trend byl zaznamenán i ve výskytu porodů před 34. gestačním týdnem (1,1 % vs 6,3 %) a neonatální mortalitě (1,1 % vs 2,9 %), ale rozdíly nejsou statisticky významné. Závěr: Dosažená lepší kompenzace diabetu vedla pouze k částečnému zlepšení průběhu gravidity a osudu potomků diabetických matek., Introduction: In spite of progress in medicine, studies from a number of countries indicate steadily increased risk of perinatal morbidity and mortality in the offspring of diabetic mothers. No data regarding the pregnancy outcome in women with diabetes mellitus type 1 and 2 (pregestational DM) have been published in the Czech Republic. The aim of the study was to evaluate the pregnancy course of women with pregestational DM and outcome of their offspring and to assess whether it has improved in ten years. Methods: A retrospective evaluation of pregnancy outcome of pregestational DM women followed up in the University Hospital Pilsen in years 2000–2009 (Group A, n = 107) and comparison with the period 1990–1997 (Group B, n = 39) were performed. Wilcoxon non-paired test, contingency tables, step-wise logistic regression and step-wise linear multiple regression methods were used for statistical analyses. Results: Data is presented as median (interquartile range). Women from the Group A were older 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) years, p = 0.01. Otherwise, the groups did not statistically significantly differ in diabetes duration, BMI, and representation of women with type 2 diabetes. A better glycemic control (HbA1c, mmol/mol) was achieved in the Group A in all trimesters – 1st trimester: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2nd trimester: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) and 3rd trimester: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0.01. The caesarean section rate decreased (65.2 % vs 87.5 %, p < 0.05). The incidence of the respiratory distress syndrome after adjustment for age and diabetes duration also decreased (8.9 % vs 18.2 %, p < 0.05). A decreasing trend in the rate of premature delivery before 34th week of gestation (1.1 % vs 6.3 %) and neonatal mortality (1.1 % vs 2.9 %) was observed, however, the differences were not statistically significant. Conclusion: The achieved improved glycemic control led to only a partial improvement in the course of pregnancy and outcome of the offspring of diabetic mothers., and Daniela Čechurová, Michal Krčma, Zdeněk Jankovec, Jiří Dort, Jan Turek, Silvie Lacigová, Zdeněk Rušavý
Úvod: I přes medicínský pokrok studie z řady zemí ukazují na přetrvávající zvýšené riziko perinatální morbidity i mortality potomků diabetických matek. V České republice nebyla publikována data o osudu gravidit žen s diabetes mellitus 1. a 2. typu (pregestační DM). Cílem práce bylo zhodnotit osud gravidit žen s pregestačním DM a jejich potomků a zjistit, zda se zlepšil s odstupem 10 let. Metodika: Retrospektivní zhodnocení osudu gravidit žen s pregestačním DM sledovaných ve FN Plzeň v období let 2000–2009 (skupina A, n = 107) a porovnání s obdobím let 1990–1997 (skupina B, n = 39). Ze statistických testů byl použitý Wilcoxonův test nepárový, kontingenční tabulky, logistická regrese – metoda step-wise a lineární mnohočetná regrese metoda step-wise. Výsledky: Data jsou uvedena jako medián (1., 3. kvartil). Ženy ve skupině A jsou starší 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) let, p = 0,01. Jinak se skupiny statisticky významně neliší dobou trvání diabetu, BMI, zastoupením žen s DM 2. typu. V A skupině byla dosažena lepší kompenzace DM (dle HbA1c mmol/mol) ve všech trimestrech – 1. trimestr: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2. trimestr: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) a 3. trimestr: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0,01. Klesl počet porodů sekcí 65,2 % vs 87,5 %, p < 0,05, po adjustaci na věk a dobu trvání diabetu i výskyt respiratory distress syndromu 8,9 % vs 18,2 %, p < 0,05. Klesající trend byl zaznamenán i ve výskytu porodů před 34. gestačním týdnem (1,1 % vs 6,3 %) a neonatální mortalitě (1,1 % vs 2,9 %), ale rozdíly nejsou statisticky významné. Závěr: Dosažená lepší kompenzace diabetu vedla pouze k částečnému zlepšení průběhu gravidity a osudu potomků diabetických matek., Introduction: In spite of progress in medicine, studies from a number of countries indicate steadily increased risk of perinatal morbidity and mortality in the offspring of diabetic mothers. No data regarding the pregnancy outcome in women with diabetes mellitus type 1 and 2 (pregestational DM) have been published in the Czech Republic. The aim of the study was to evaluate the pregnancy course of women with pregestational DM and outcome of their offspring and to assess whether it has improved in ten years. Methods: A retrospective evaluation of pregnancy outcome of pregestational DM women followed up in the University Hospital Pilsen in years 2000–2009 (Group A, n = 107) and comparison with the period 1990–1997 (Group B, n = 39) were performed. Wilcoxon non-paired test, contingency tables, step-wise logistic regression and step-wise linear multiple regression methods were used for statistical analyses. Results: Data is presented as median (interquartile range). Women from the Group A were older 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) years, p = 0.01. Otherwise, the groups did not statistically significantly differ in diabetes duration, BMI, and representation of women with type 2 diabetes. A better glycemic control (HbA1c, mmol/mol) was achieved in the Group A in all trimesters – 1st trimester: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2nd trimester: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) and 3rd trimester: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0.01. The caesarean section rate decreased (65.2 % vs 87.5 %, p < 0.05). The incidence of the respiratory distress syndrome after adjustment for age and diabetes duration also decreased (8.9 % vs 18.2 %, p < 0.05). A decreasing trend in the rate of premature delivery before 34th week of gestation (1.1 % vs 6.3 %) and neonatal mortality (1.1 % vs 2.9 %) was observed, however, the differences were not statistically significant. Conclusion: The achieved improved glycemic control led to only a partial improvement in the course of pregnancy and outcome of the offspring of diabetic mothers., and Daniela Čechurová, Michal Krčma, Zdeněk Jankovec, Jiří Dort, Jan Turek, Silvie Lacigová, Zdeněk Rušavý