s-1
| Popis a charakteristiku konkrétního spisovného jazyka je možno podávat z různých hledisek a postupovat podle stanovených rovin jevů. |
s-2
| Je třeba především vymezit předmět popisu. |
s-3
| Podle toho lze odlišit popis a charakteristiku současného spisovného jazyka od popisu jeho starších vývojových etap, popis spisovné češtiny současné a popis spisovné češtiny v době národního obrození v polovině # * . |
s-4
| Popis současného jazyka i popis starších vývojových etap může být vypracován synchronně, na základě zachycení jednotlivých jazykových rovin a jejich jevů v dobovém, synchronním průřezu. |
s-5
| Od synchronního pohledu je třeba odlišit pohled diachronní, při němž jde o zachycení konkrétního spisovného jazyka v historickém vývojovém procesu, o pohyb a změny v jeho systému, normě a kodifikaci i v jeho fungování. |
s-6
| Předmětem naší charakteristiky je spisovný jazyk současný. |
s-7
| Současným spisovným jazykem rozumíme spisovný jazyk, jehož uživateli, nositeli, jsou příslušníci generací žijících v časovém období, které označujeme jako současné. |
s-8
| V průměru je možno mluvit o příslušnících tří žijících generací. |
s-9
| Jazykové povědomí uživatelů jazyka, komunikantů, je podle generační příslušnosti rozlišeno. |
s-10
| Rozhodující, centrální postavení má povědomí generace střední, u generace starší lze počítat s existencí přežívajících prvků starší normy a z toho vycházejícího odlišného hodnocení prvků mladších nebo inovací, u generace nejmladší vstupuje do povědomí více inovací a tím je rovněž podmíněno její hodnocení jiných prvků v normě a v jazykových projevech. |
s-11
| Jazykové povědomí není ovšem neměnné, nýbrž se stále přetváří, tak u příslušníků starší generace nelze je prostě ztotožňovat s povědomím, které u nich existovalo v době dřívější, kdy sami byli příslušníky generace střední nebo mladší. |
s-12
| Při dnes obvyklém vymezování současného jazyka jako jazyka realizovaného v projevech z posledních # až # let objevují se ovšem v konkrétních případech i vymezení odchylná, u současné spisovné slovenštiny rozmezí posledních # let, ztotožňují se tedy vlastně dvě věci, časové rozmezí projevů realizovaných současným spisovným jazykem a jazykové povědomí existující u nositelů jazyka z různých generací žijících v přítomném období. |
s-13
| Pramenem pro zkoumání současného spisovného jazyka můžeme učinit texty a vůbec projevy z časového rozmezí, na něž se současný jazyk obvykle váže, tedy v našem pojetí z posledních # let. |
s-14
| Je pochopitelné, že pro poznání centrálních jevů, bezpříznakových z hlediska dobového výskytu a frekvence a ze stylového hlediska neutrálních, má základní význam studium textů z doby přítomné, kterou můžeme zhruba chápat v rozpětí jedné generace, v podstatě tedy po světové válce. |
s-15
| Analýza starších textů z vymezeného časového období poskytne možnost pro určení poměru prvků centrálních a periferních, na časové ose zastarávajících a nově pronikajících, na stylové ose knižních a hovorových. |
s-16
| Zřetel k jazykovému povědomí, k povědomí spisovné normy, u generací dnes žijících je nutným doplňkem pro poznání dynamiky současného jazyka a korektivem pro potvrzení centrálnosti jevů a odhalení jevů periferních, konfrontaci rozdílů v povědomí tří generací. |
s-17
| Na takovémto pojetí současného spisovného jazyka je možno dojít k poznání existujícího generačního zvrstvení současné spisovné normy. |
s-18
| Mathesius mluvil už v * přímo o generačních dialektech v moderní angličtině, přičemž centrální postavení přisuzoval jazykovým projevům a jazykovému povědomí generace střední, # - # let. |
s-19
| Bylo už dříve především českou jazykovědou zdůrazňováno, že od opoziční pojmové dvojice synchronie, diachronie je třeba odlišit jinou opoziční dvojici statika, dynamika, že nelze členy těchto dvojic ani ztotožňovat, ani zaměňovat. |
s-20
| Je sice nesporné, že existují vazby především mezi synchronií a statikou a mezi diachronií a dynamikou, ale na druhé straně se dnes už obecně přijímá, že se při synchronním pohledu sleduje i dynamika systému. |
s-21
| To znamená, že je možno současný jazyk podrobit synchronnímu zkoumání dvojí povahy. |
s-22
| Je možno popsat systém z hlediska statické synchronie, inventář prvků a složek propojených systémovými vztahy, nebo odhalit jeho synchronní dynamiku, především napětí, které existuje mezi prvky konstantními, stálými, a prvky ustupujícími nebo pronikajícími, progresívními. |
s-23
| Současný jazyk je možno zkoumat a popisovat i z hlediska vývojové dynamiky, zachytit vývojový pohyb a vývojové procesy, které probíhají v časovém rozmezí zahrnovaném pod pojem současného jazyka. |
s-24
| Zjišťování jevů vývojové dynamiky je vhodné opřít o studium textů představujících dobové průřezy s krátkými časovými intervaly, v rámci celkového rozmezí současného jazyka texty z třicátých a padesátých let a z aktuální přítomnosti. |
s-25
| Naproti tomu zkoumání synchronní dynamiky je vhodné vázat na studium spisovného jazyka v přítomnosti, v časovém rozpětí velmi krátkém, v níž jsou ovšem kondenzovány existující generační diference, jež se projevují v povědomí spisovné normy u nositelů z různých žijících generací. |
s-26
| Východiskem charakteristiky spisovného jazyka v daném období je vhodné učinit celkovou jazykovou situaci a místo a postavení spisovného jazyka v této situaci. |
s-27
| V dalších výkladech se soustředíme na období současné, a budeme proto nadále mluvit o problematice současného jazyka, postup námi naznačený může ovšem sloužit pro synchronní charakteristiku kteréhokoli období. |
s-28
| Jde přitom o zjištění poměru spisovného jazyka k jiným útvarům a formám národního jazyka fungujícím v sociální komunikaci v daném jazykovém společenství. |
s-29
| Z širšího hlediska je sem možno zahrnout i fungování jiných jazyků v úloze jazyka spisovného jen v některých jeho funkcích. |
s-30
| Jazyková situace je určována podmínkami sociálními a komunikativními, problematika lingvistická se zde tedy stýká s problematikou sociologickou, sociolingvistickou a v užším smyslu s problematikou teorie komunikace. |
s-31
| Z postavení spisovného jazyka v dané jazykové situaci vycházejí některé obecné rysy, které jsou určující pro vymezení typu spisovného jazyka při nově vypracované typologii spisovných jazyků. |
s-32
| Jedním z určujících rysů typu je také strukturní distance spisovného jazyka a nespisovných útvarů koexistujících v daném období. |
s-33
| Zkoumání této distance je vlastním předmětem lingvistického studia. |
s-34
| Pro charakteristiku spisovného jazyka v daném období je velmi důležitá charakteristika spisovné normy, a to i ve vztahu ke kodifikaci. |
s-35
| Jde přitom o složení spisovné normy a o její obecný charakter, a to z hlediska stupně míry její jednotnosti nebo na druhé straně variantnosti, z hlediska její stability nebo na druhé straně proměnnosti, dále z hlediska pevnosti pevného uvědomění ze strany uživatelů i z hlediska její závaznosti, také * k jednotlivým komunikativním sférám a situacím. |
s-36
| I podle těchto vlastností a rysů spisovné normy je určována příslušnost spisovného jazyka k určitému typu. |
s-37
| Norma spisovného jazyka je fenoménem jazykovým, i když její utváření se děje za účasti činitelů sociálních a komunikativních, které je nutno i při lingvistické analýze plně respektovat. |
s-38
| Spisovný jazyk daného období je určován ve srovnání se spisovným jazykem jiných období nebo ve srovnání s jinými spisovnými jazyky také poměrem podoby psané a mluvené. |
s-39
| Rozpětí mezi oběma podobami a mezi příslušnými dílčími normami je dáno už rozdílným realizačním materiálem, zvukovým a grafickým, a také rozdílnými potřebami příslušných sfér, sféry projevů mluvených a psaných. |
s-40
| Také podmínky řečové komunikace v daném období určují poměr mezi oběma podobami a mají vliv na jejich rozpětí. |
s-41
| Kromě * existují diferenční rysy a tendence, které jsou závislé na vývoji konkrétního spisovného jazyka, na vývoji jeho normy i na zásazích kodifikačních. |
s-42
| Významnou složkou charakteristiky spisovného jazyka je charakteristika jevů roviny stylové. |
s-43
| I tu je vhodné určit vnitřní diferenciaci a hierarchizaci v rozlišení dílčích rovin stylových jevů. |
s-44
| Z hlediska našeho pojetí jde o určení základních komunikativních sfér a jejich rozpětí, o charakteristiku vypracovanosti jednotlivých stylových vrstev a o poznání specifičnosti a diferencovanosti stylových typů. |
s-45
| Nová teorie spisovného jazyka vypracovala pojem jazykové kultury především ve významu kultivování spisovného jazyka ze strany jazykovědné teorie a v dalším propracování pak ještě vydělila kulturu řeči, kulturu vyjadřování a sdělování. |
s-46
| Stav jazyka v daném období i úroveň jazykové praxe, jazykové * , stejně jako aktivní činnost teoretická i praktická zaměřená na kulturu jazyka i řeči stávají se dnes nezbytným doplňkem charakteristiky spisovného jazyka. |
s-47
| Je tomu tak i proto, že se veškerá činnost na úseku jazykové kultury i kultury řeči opírá o vědecký základ, je založena na studiu fungování spisovného jazyka v současné společnosti, na zjištění sociálních vyjadřovacích potřeb, na objektivním vědeckém poznání současné spisovné normy, využívá znalosti postojů uživatelů ke spisovnému jazyku, k jeho normě, k jeho fungování. |
s-48
| Naznačený způsob * spisovného jazyka, přičemž se uplatní * aspekty a který zahrne jevy z uvedených oblastí, umožní i usnadní konfrontační studium spisovných jazyků a jejich konfrontační charakteristiku. |
s-49
| Uplatnění konfrontačního aspektu i při charakteristice jednoho jazyka přispěje k důkladnějšímu poznání a k prohloubenějšímu výkladu jevů. |
s-50
| Konfrontační studium se zpočátku omezovalo na zkoumání jevů systémových a tím plně nepostihovalo shody a rozdíly, a v tom dnes vidíme podstatu konfrontačního studia právě mezi spisovnými jazyky. |
s-51
| Rozšíření konfrontačního přístupu i na zkoumání jevů z dalších oblastí, z oblasti fungování spisovného jazyka v dané jazykové situaci, normy a také kodifikace, z roviny stylové, je dnes umožněno teoretickým propracováním otázek fungování jazyka, jeho normy i stylu. |
s-52
| Je podporováno i zájmem o konfrontační problematiku a potřebou konfrontačních zjištění pro praktickou aplikaci v praxi vyučovací, překladatelské. |
s-53
| V dalších výkladech nastíníme obecnou problematiku spjatou se základními pojmy dotýkajícími se uvedených rovin jevů, stručně připomeneme historii pojmů a způsob řešení problémů v některých tradicích představujících zároveň živá ohniska řešení určité problematiky, naznačíme složky a jejich řešení. |
s-54
| Výklady obecné problematiky doprovodíme ilustračními charakteristikami z oblasti současné spisovné češtiny, zvlášť se zřetelem k jevům, které zaslouží pozornosti z hlediska dynamiky současného spisovného jazyka. |
s-55
| Pojem jazyková situace, jehož se dnes v jazykovědě začíná užívat ať v přesně vymezeném terminologickém významu, nebo v širším obecnějším smyslu, je vázán na výchozí pojmy jazykové komunikativní společenství, jazyková komunikace a jazykový celek. |
s-56
| Členové jazykového komunikativního společenství užívají v jazykové komunikaci mezi sebou různé útvary a formy, na něž se člení jazykový celek danému jazykovému společenství vlastní. |
s-57
| Komunikace se děje v různých komunikativních sférách, které jsou určovány specifickými komunikativními rysy. |
s-58
| Na jejich rozlišení mají vliv i faktory sociální. |
s-59
| Jazykové společenství je vytvářeno uživateli jazykového celku, jeho nositeli. |
s-60
| Příslušnost k jazykovému společenství může být určena etnicky, příkladem může být v dnešních podmínkách zpravidla národní jazykové společenství české, slovenské, polské, teritoriálně, na území bosenskohercegovském, z hlediska státního celku příslušnost k jednomu státnímu útvaru, na území bývalé rakouské monarchie. |
s-61
| V případě příslušnosti určené teritoriálně nebo státním útvarem je vhodnější mluvit o komunikativním společenství. |
s-62
| Nejde tam už o jeden jazykový celek charakteristický pro dané společenství, nýbrž o dva, několik jazykových celků různých. |
s-63
| Soubor otázek a jevů spjatých s existencí a fungováním jazykových útvarů v jazykové komunikaci mezi členy daného společenství můžeme zahrnout pod pojem jazykové situace. |
s-64
| Podat charakteristiku jazykové situace ze synchronního hlediska znamená určit koexistující jazykové útvary a formy fungující v daném jazykovém komunikativním společenství, zjistit a vymezit vzájemné vztahy mezi nimi, a to na základě určujících rysů vyvozených z charakteristiky jazykové i z charakteristiky sociální i komunikativní podmíněnosti projevů jimi realizovaných i se zřetelem k diferencím v jednotlivých komunikativních sférách a konečně zachytit a popsat střetání norem a jejich vzájemné ovlivňování, projevující se i interferencí jazykových prostředků. |
s-65
| Jde o problematiku komplexní, v níž můžeme vydělit dílčí složky, a to vlastní složku jazykovou, zahrnuje jazykové útvary, jejich strukturní distanci, charakter jejich norem, sociální, týká se jazykového společenství jako celku, jeho sociálního prostředí, sociální stratifikace, podílu městského a venkovského prostředí nebo sociálního určení nositelů jednotlivých útvarů, a komunikativní, obecné i speciální, podle jednotlivých komunikativních sfér, prostředí komunikace, vztah komunikujících k tématu. |
s-66
| Proto se někdy nově i terminologicky rozlišuje jazyková situace v užším smyslu, situace sociální a komunikativní, * Barnet. |
s-67
| Zkoumání současné jazykové situace se opírá o všestrannou analýzu různých druhů jazykových projevů, textů. |
s-68
| Jde o projevy, které mají za základ různé realizační útvary a formy daného jazyka, náležejí k různým komunikativním sférám, jsou realizovány různými mluvčími, komunikanty, nebo skupinami mluvčích a vyznačují se rozdílným vztahem účastníků komunikativních aktů s různým sociálním určením. |
s-69
| Texty je možno charakterizovat a podle určujících rysů rozdělit do skupin na základě těchto faktorů, forma, realizace projevu prostředky zvukovými, mluvená forma ve vlastním slova smyslu, nebo grafickými, psaná forma, soubor faktorů komunikativních vyplývajících z charakteru komunikace, forma kontaktu mezi účastníky komunikace, dialogičnost, prostředí komunikačního aktu veřejné i neveřejné, vztah autora projevu ke komunikačnímu aktu, připravený, nepřipravený, spontánní projev, vázanost na situaci, situační zakotvení, soubor faktorů jazykově sociálních, vázanost zvoleného realizačního útvaru na vymezenou skupinu uživatelů jako typických nositelů daného útvaru, regionální omezení fungování daného útvaru, charakter normy z hlediska jejího složení, jednotnosti nebo variability a její vztah ke kodifikaci, kodifikovanost nebo nekodifikovanost. |
s-70
| Při charakteristice současné jazykové situace je třeba rozlišovat konkrétní jazykové projevy, texty, a proti tomu abstrahované jazykové útvary. |
s-71
| V základě existuje korespondence mezi jazykovými projevy, výchozími jazykovými útvary, spisovný jazyk se manifestuje v projevech, které je možno označit jako spisovné, dialekt v projevech dialektických, existují však texty z tohoto hlediska v různém stupni smíšené. |
s-72
| Problematika současné * v jazykových společenstvích našeho typu je velmi * . |
s-73
| Její složitost souvisí s měnícími se sociálními podmínkami komunikace v dnešní společnosti, změny v sociálním složení nositelů jednotlivých jazykových norem i s měnícím se charakterem komunikace, mění se samo rozpětí a diferenciace komunikativních sfér, vzrůstá podíl a význam mluvených projevů v současné veřejné komunikaci, * úlohu mají prostředky hromadného sdělování. |
s-74
| Aktuálním problémem je vydělení útvarů, které fungují v jazykové komunikaci daného společenství. |
s-75
| Není sporu o tom, že na krajních pólech jsou dva strukturní útvary, spisovný jazyk národní a dialekty, místní, teritoriální, útvary jsou v dnešní lingvistice poměrně jednotně pojímány, vymezovány, i když v pojímání spisovného jazyka doznívají ještě leckdy rezidua názorů starších, a jsou také v jednotlivých jazycích poměrně dobře popsány. |
s-76
| Spisovný jazyk a dialekt se stavějí do opozice z hlediska geografického, teritoriálního rozšíření, proti regionálně omezenému dialektu stojí celonárodní a celospolečenský jazyk spisovný, z hlediska funkčního rozpětí proti polyfunkčnímu, polyvalentnímu spisovnému jazyku stojí v podstatě monofunkční dialekt. |
s-77
| Mezi vyhraněnými strukturními útvary, spisovným jazykem a dialektem, existuje přechodné pásmo, jehož problematika je složitá, v jednotlivých jazycích specifická. |
s-78
| Jde o problematiku běžně mluveného jazyka, jímž se rozumí útvar jen mluvený fungující jako typický ve vymezené komunikativní sféře, v projevech běžného dorozumívacího styku. |
s-79
| Běžně mluvený jazyk není ovšem jediným útvarem, jímž se projevy v této sféře realizují, je však útvarem pro ně typickým. |
s-80
| Pro osvětlení této složité problematiky současné jazykové situace vyjdeme ze souboru opozičních rysů a jejich zastoupení u jednotlivých útvarů. |
s-81
| Jako samostatný vydělujeme i hovorový jazyk spisovný, specifickou mluvenou formu zahrnovanou v pojetí dnes převažujícím do pojmu spisovného jazyka. |
s-82
| Nejde nám přitom o situaci konkrétního jazyka, i když ji nemůžeme přehlížet, nýbrž o obecné schéma. |
s-83
| Budeme sledovat přítomnost zastoupení těchto dvojic opozičních, zvuková forma, mluvenost, psaná, grafická forma, psanost. |
s-84
| Přímý kontakt, nepřímý kontakt účastníků komunikačního aktu. |
s-85
| Dialogický ráz, monologický ráz projevu. |
s-86
| Situační zakotvenost projevu, nepřítomnost situační vázanosti. |
s-87
| Soukromý, neveřejný ráz, veřejný ráz projevu. |
s-88
| Neoficiální ráz, oficiální ráz projevu. |
s-89
| Spontánní, nepřipravený projev, předem připravený projev. |
s-90
| Celý soubor levé řady opozičních rysů # až # vytváří se základním rysem z téže řady komplexní rys mluvenosti v širokém smyslu. |
s-91
| Regionální omezení, celonárodní, celospolečenská platnost útvaru. |
s-92
| Vymezená skupina uživatelů bez tohoto vymezení. |
s-93
| Jednotnost normy, výrazná regionální variantnost normy. |
s-94
| Kodifikovanost, nekodifikovanost útvaru. |
s-95
| Stylová diferencovanost normy, polyfunkčnost, stylová jednolitost, monofunkčnost. |
s-96
| Pokud jde o rysy v souboru, je jejich diferenční zastoupení u jednotlivých útvarů takovéto. |
s-97
| Rys vlastní mluvenosti, mluvený podoby, realizace zvukovými prostředky, je charakteristický pro dialekt, pro běžně mluvený jazyk a také pro hovorový jazyk spisovný s výjimkou ojedinělých případů. |
s-98
| U vlastního jazyka spisovného jsou zastoupeny oba opoziční rysy, mluvenost i psanost. |
s-99
| Rovněž v zastoupení jednotlivých rysů zahrnovaných do komplexní mluvenosti se běžně mluvený jazyk shoduje s dialektem i s hovorovým jazykem spisovným, v rozlišení od vlastního jazyka spisovného. |
s-100
| V rysech souboru # a # se však už tyto útvary navzájem liší a rozdílný je z hlediska zastoupení těchto rysů i jejich poměr k jazyku spisovnému. |