s-1
| Měla na ruce nejkrásnější náramek, jaký jsem kdy viděl - secesní víla se na něm proplétala mezi brilianty a smaragdy. |
s-2
| Tenhle náramek měl cenu luxusního auta, jenže jeho krása byla ještě větší, byl to jeden z těch předmětů, na které člověk pohlédne a vzdává chválu Stvořiteli, který dal lidem takové nadání. |
s-3
| Stará dáma si všimla, že se na náramek dívám. |
s-4
| 'Líbí se vám?' |
s-5
| 'Hezčí šperk jsem ještě neviděl,' řekl jsem. |
s-6
| 'Snad si říkáte - ta bude mít hodně pěkných šperků,' usmála se na mě. |
s-7
| 'Ale tohle je jediný cenný klenot, co mám.' |
s-8
| Odepjala náramek a položila ho na stůl. |
s-9
| Mluvila na ni vlídně, s láskou. |
s-10
| To byla ta zázračná zálivka. |
s-11
| Co by se asi se světem stalo, kdyby rodiče mluvili s dětmi stejně jako prateta s květinou, kdyby blízký pro blízkého měl vždy aspoň díl pratetiny laskavé pozornosti. |
s-12
| Stačí tak málo a z nepatrné vystrašené kytinky se stane veliký, zdravý strom. |
s-13
| Slova lásky jsou neviditelnou a přesto zázračnou zálivkou - pro duše květin i pro duše lidí. |
s-14
| Stihnuté zmeškání |
s-15
| 'Jednou mi ujel vlak,' vyprávěl J. M., 'kterým jsem nutně potřeboval odjet. |
s-16
| Byl jsem mladý a prudký. |
s-17
| Začal jsem vztekle kopat do kufru a do koše na odpadky. |
s-18
| A... potom jsem si vzal papír a tužku. |
s-19
| Začal jsem si dělat seznam věcí, které ještě musím stihnout. |
s-20
| Až mě udivilo, jak chladnokrevně jsem si počínal. |
s-21
| Zapisoval jsem si jednak věci příjemné a jednak věci nutné, od toho, že se musím NAPOSLEDY zajet podívat do Českého ráje - ještě jednou - až po zaplacení činže. |
s-22
| Nechtěl jsem tady nechat ani dluh, který bych měl, že bych něco krásného nestihl - ani dluh finanční. |
s-23
| Seznam rostl - těch věcí, které jsem ještě nestačil nebo nesplnil! |
s-24
| Když má člověk před sebou celý život, všechno je v dálce, všechno ještě přijde... |
s-25
| No a při tom jsem objevila svazek dopisů převázaných stužkou, velmi staré dopisy. |
s-26
| Přiznám se, že jsem si je přečetla. |
s-27
| Je to ošklivé, vím, jenomže já neberu naše dědoušky a babičky jako čísla, beru každého z nich jako tajemství - a tahle paní pro mne byla náramně tajemná. |
s-28
| Zkrátka udělala jsem to, jeden večer jsem se do četby pustila. |
s-29
| Byla to psaní od jejích dětí. |
s-30
| Od dětí, kterým tehdy bylo - jednomu čtrnáct, druhému šestnáct a třetímu sedmnáct, od každého bylo v tom svazku několik dopisů a byly to poslední dopisy, které kdy matce poslaly. |
s-31
| A výsledky její práce by byly vidět každý den. |
s-32
| Hned. |
s-33
| Kdyby ta strana měla třeba - tisíc - deset tisíc- milion členů, pak by denně - bylo - |
s-34
| Ale ne. |
s-35
| K lásce statistika nepatří. |
s-36
| Dobré skutky se nepočítají. |
s-37
| Váží se. |
s-38
| Ano, o to jde. |
s-39
| O to, jaký bonbón dostane Ježíšek od nás zítra. |
s-40
| Jaký dostanou bližní. |
s-41
| 'Ani číst nejdou,' usmála se babička, 'jen semtam vyluštíte nějaké slovo, sama jsem je jednou zkoušela číst, ale nešlo to.' |
s-42
| 'Prozraďte mi, proč že jsou tak poničené? |
s-43
| Co se stalo?' |
s-44
| 'To byste asi těžko uhodl.' |
s-45
| Zamyslel jsem se. |
s-46
| Možná, uvažoval jsem, někdo tyhle dopisy zničil ze žárlivosti, ze zklamání. |
s-47
| Neuměl jsem si ale představit, jak by tohle udělala s papírem lidská ruka. |
s-48
| Babička se slitovala. |
s-49
| 'Tyto dopisy psala matka mému otci na frontu krátce po tom, co jsem se narodila. |
s-50
| Otec rukoval deset dní po svatbě, a tak si s matkou ještě neměli čas zevšednět. |
s-51
| Zdálo se mi, že ona vidí za oponu, vidí do zákulisí života a právě to ji plní oním jasným klidem. |
s-52
| Když jsem s ní byla, jako bych i já viděla do onoho zázračného a spravedlivého zákulisí, v těch chvílích jsem byla vděčná, že žiju a že mohu odejít po svých nohou k někomu, kdo mě potřebuje, pohladit rukou toho, koho miluji, že mám někoho, koho mohu políbit, obejmout... |
s-53
| Že mohu žít tak, jak žijí ostatní, a že mohu zároveň vidět svět jako tahle dívka, která nemůže odejít z pokojíku jinak než v myšlenkách. |
s-54
| Všechno to byly dopisy prosebné, zoufalé, smutné, pořádně smutné, byly to dopisy od dětí, kterým matka odchází od jejich otce s někým jiným, dopisy od dětí, kterým se rozpadá domov. |
s-55
| Milovaly matku a ona jim odcházela. |
s-56
| Byly tam věty dýchající takovou úpěnlivou láskou, až mě mrazilo. |
s-57
| Jistě, vím, každý máme právo na svůj život, na své štěstí, to ano, jenomže při tom svém usilování působíme často bolest tak velikou, že si ji ani neumíme a ani nechceme představit. |
s-58
| Děti zůstaly u otce a matka odešla 'za hlasem svého srdce'. |
s-59
| A co hlas srdce jejích tří dětí? |
s-60
| Tohle byl pohled, který vám odpouštěl všechno, co jste kdy udělali, a odpouštěl vám jaksi ještě kupředu, co teprve uděláte. |
s-61
| Protože je přesvědčen, že už neuděláte nic špatného. |
s-62
| Pohled, který vám rozuměl tak dokonale, že jste z něj nemohli mít strach, protože ten pohled vás zároveň miloval. |
s-63
| Je zajímavé, že si nepamatuji, jaké barvy byly ty oči, na barvě ale vůbec nezáleželo. |
s-64
| Ilona odběhla na nákup a nechala mě s tou dívkou o samotě. |
s-65
| Jen jí položila vedle lůžka malou kytičku prvních chudobek, které cestou nasbírala. |
s-66
| Zemřela ještě to pondělí.' |
s-67
| 'Ale ty jsi přece...' |
s-68
| 'Ne, nemohla jsem za to, říkali mi, že babička měla léta moc nemocné srdce, tehdy jsem to nevěděla, měla prý velké bolesti, mohla odejít kdykoli, jenže...' |
s-69
| Stroj času. |
s-70
| Každý z nás by chtěl stroj času kvůli něčemu jinému. |
s-71
| 'Víš, já si tu neděli prostě myslela, že není nic důležitějšího než ta blůza... a v pondělí už ne. |
s-72
| V životě mě asi nikdo neměl tak rád jako babička. |
s-73
| A že bylo těch, co mi říkali, že mě milují, od té doby hodně. |
s-74
| Víš, kdyby byl stroj času...' |
s-75
| Pak mlčela. |
s-76
| Stroj času není. |
s-77
| Stačí k ní jeden list papíru a tužka. |
s-78
| Přeložte list papíru, přeložte jej znovu a znovu, pak jej roztrhejte podle ohybu papíru na šestnáct dílků. |
s-79
| A na tyhle útržky napište šestnáct největších hodnot, jaké v životě máte, šestnáct věcí, na nichž vám v životě nejvíc záleží. |
s-80
| Mohou to být jména vašich bližních, věci, koníček, práce, zvířata, prostě to, co je pro vás důležité, těchhle šestnáct položek by mělo shrnout to hlavní, co pro vás život má... |
s-81
| Nespěchejte, zapište si tyhle položky pozorně a pak si je dejte před sebe, abyste na ně dobře viděli. |
s-82
| Pravděpodobně jsme to udělali včera a uděláme to i dnes. |
s-83
| A zapomínáme, že vlny se blíží, vlny, které čekají na nás, vlny, které podrazí jednou nohy nám. |
s-84
| Lidstvo nezahyne nějakou kometou, o tom jsem přesvědčen, zahyne na svoji vlastní bezcitnost. |
s-85
| Na nedostatek fantazie, protože právě tím bezcitnost je. |
s-86
| Od té doby jsem na Mont Saint Michel nebyl, nesnesl bych zase pohled na to místo, které jsem miloval a kde se tohle stalo. |
s-87
| Jenže... |
s-88
| Dokud žijeme, stojíme stále na nějaké hoře - anebo křičíme o pomoc ve vlnách pod ní. |
s-89
| Směr naruby |
s-90
| Bonbón pro Ježíška |
s-91
| 'Tatínku, můžu dát Ježíškovi bonbón?' |
s-92
| Holčička stojí u kostela, u bočního vchodu, dívá se na dveře sakristie. |
s-93
| Překvapila mě. |
s-94
| Odběhla z cesty a běžela ke kostelu, ačkoli už v tuhle dobu bývá zavřený. |
s-95
| Teď se postavila před malá dvířka. |
s-96
| 'Ježíškovi? |
s-97
| Bonbón?' |
s-98
| Zamává čokoládovým bonbónem v ruce, před chvílí ho dostala od babičky. |
s-99
| 'To je pro něj!' |
s-100
| 'Proč?' |