| s-102
| Marto, nešla bys se mnou na procházku?vybafl jsem na ni čas od času na chodbě. |
| s-103
| S tebou? |
| s-104
| Pche!ohrnula pokaždé nos. |
| s-105
| Měla na sobě úzkou sukni a teplé sáčko a vlasy si sčesala dozadu. |
| s-106
| Vyfikla se kvůli mně a ještě nikdy jí to tak neslušelo. |
| s-107
| A já se k ní šoural jen v trenkách, ze kterých crčela voda. |
| s-108
| Zuby mi cvakaly, kolena se klepala, každý chlup na těle mi stál. |
| s-109
| Vtom se ke mně otočila a chvíli na mě zůstala zírat, jako bych byl nějaký podivný přízrak, pak se otočila a odmašírovala z parku pryč. |
| s-110
| Marto! |
| s-111
| Počkej! |
| s-112
| Nebudeš tomu věřit, co se mi stalo. |
| s-113
| Počkej! |
| s-114
| Ani se neohlídla. |
| s-115
| Prostě jsme sem do kraje nějak nezapadli, a tak maminka nejprve ukryla příbory a pokrývky, nasedli jsme do vlaku a vrátili se do Čáslavi. |
| s-116
| Zase jsem byl mezi starými kamarády, ale na Reka jsem nezanevřel a trávil s ním spoustu času. |
| s-117
| Jenomže nám začínal čím dál více lézt do rozpočtu. |
| s-118
| Já bych se klidně uskrovnil a často jsem mu dal nažrat ze svého, ale to se mamince nelíbilo. |
| s-119
| Liboval jsem si, že Rek je jezevčík a ne třeba bernardýn. |
| s-120
| Jednoho dne ale hlad Reka přemohl. |
| s-121
| Byl zrovna doma sám a podhrabal se pod plotem do kurníku. |
| s-122
| Velice se vám omlouvám,pravil, ale doufám, že nás vzhledem k okolnostem chápete. |
| s-123
| Aniž jsem to věděl, právě jsem byl svědkem konce kultury v Čechách. |
| s-124
| Nečetl jsem noviny a o politiku se nijak nezajímal, a tak mi uniklo, že ten den na základě říšského dekretu zavřeli Němci všechna divadla, kina a koncertní sály po celé zemi. |
| s-125
| Všem hercům, kulisákům, muzikantům, tanečníkům a dirigentům protektorátu Čechy a Morava nařídili, aby se hlásili v nejbližších továrnách a přispěli svými silami na pomoc třetí říši. |
| s-126
| Jenže té už stejně nikdo pomoct nemohl. |
| s-127
| MŮJ VELBLOUD DVOUHRBÝ |
| s-128
| Díky, pánové,řekl jsem a donesl to lejstro šéfovi, který ani nehnul brvou. |
| s-129
| Za pár dní se originál vrátil oštemplovaný. |
| s-130
| Jindy jsem před vysíláním jakéhosi sovětského filmu dostal za úkol udělat rozhovor s předsedou Svazu československo-sovětského přátelství. |
| s-131
| Jmenoval se Homola a byl to tuze zaneprázdněný soudruh, který nicméně souhlasil, že si mě nějak vmáčkne do programu. |
| s-132
| Poslal jsem mu pět nebo šest otázek, které jsem mu měl položit před kamerou, a poprosil ho, ať mi odpovědi předem pošle. |
| s-133
| Nic nepřišlo. |
| s-134
| Volal jsem, nechával vzkazy. |
| s-135
| Homola je ignoroval. |
| s-136
| Myslel jsem, že nám jde pomoct odstrkat to zvíře ze silnice, ale on měl lepší nápad. |
| s-137
| Vytáhl revolver a namířil velbloudovi na hlavu. |
| s-138
| Zdálo se mi, že víc zabrat už nedokážeme, ale revolver má tu zvláštní vlastnost, že člověku dodá neuvěřitelnou dávku energie. |
| s-139
| Hystericky a za velkého řevu jsme začali do velblouda kopat, kroutit mu ocasem, tahat ho a strkat, ale nebylo nám to nic platné. |
| s-140
| Velbloud se jen zapřel nohama uprostřed silnice a dál si přežvykoval. |
| s-141
| Karel si klekl před důstojníka a prosil ho, ať zvíře ušetří. |
| s-142
| Nemohl ze starého pána odtrhnout oči a tuze si přál, aby se směl k němu přiblížit. |
| s-143
| Rozsudek ho ohromně potěšil. |
| s-144
| Zněl totiž na dobu, kterou otec strávil ve vyšetřovací vazbě, což se v té době rovnalo rozsudku osvobozujícímu. |
| s-145
| Pavel opustil soud s pocitem, že tatínka omilostnili a že se tedy musí každým dnem vrátit. |
| s-146
| Ale už ho nikdo z rodiny nikdy neviděl. |
| s-147
| Nikdy ho nepropustili a soudní verdikt se nikdy nenaplnil. |
| s-148
| Po válce se všichni snažili přijít na kloub tomu, proč otce po prakticky osvobozujícím rozsudku neposlali domů, a mí starší bratři v té věci vyvinuli takřka detektivní úsilí. |
| s-149
| Jejich macaté uhrovité vedoucí na ně dohlížely jako staropanenské tetičky na Sicílii. |
| s-150
| Zkoušel jsem to courat se navečer nebo časně ráno po chodbě, ale nikdy se mi nepodařilo nic víc, než že jsem se svou socialistickou modelkou prohodil jen pár slov. |
| s-151
| Bylo jí šestnáct jako mně, pocházela z malého městečka na Moravě a chtěla jít později studovat do Prahy. |
| s-152
| Klidně by se mnou šla někam na procházku, ale nevěděla, jak by se jí mohlo podařit třeba i jen na chvilku utéct. |
| s-153
| Byly to de Laclosovy Nebezpečné známosti a v době, kdy jsem stejně na nic jiného nemyslel, na mě ty otevřené popisy sexuálních intrik, záletů a her udělaly obrovský dojem. |
| s-154
| Tenkrát bych se ovšem neodvážil říct ani kamarádům, že bych z toho chtěl udělat film. |
| s-155
| Kvůli francouzské literatuře mě také z FAMU málem vyhodili. |
| s-156
| Se svým kamarádem Zdeňkem Borovcem jsme velice obdivovali francouzské dekadenty Baudelaira, Rimbauda a Verlaina a nijak jsme se tím před našimi spolužáky netajili. |
| s-157
| Bylo mi deset a ležel jsem s horečkou ve svém pokojíku nahoře v domě. |
| s-158
| Venku byl nádherný letní den, ale když mi maminka ráno dávala léky, stáhla žaluzie, takže se pokojík utápěl v příjemném šeru. |
| s-159
| Měl jsem tam na čtení nějaké knížky, ale radši jsem si jen tak hověl s přivřenýma očima, poslouchal cvrlikání ptáků v parku za oknem a maminku, jak dole v kuchyni rachotí s nádobím. |
| s-160
| Zaslechl jsem, jak před domem zastavilo nějaké auto. |
| s-161
| V roce 1942 to byla dosti neobvyklá událost. |
| s-162
| Pak se ozvaly rány na dveře. |
| s-163
| Začala i šít a brát nocležníky. |
| s-164
| A když ani to nestačilo, musela prodávat všechno, co mělo nějakou cenu. |
| s-165
| Oháněla se ze všech sil, pomohli i příbuzní, takže jsme stále mohli otci do vězení posílat něco na přilepšenou. |
| s-166
| Maminka zvládala tu tíživou finanční situaci s obvyklou razancí a důvtipem a jednoho dne se rozhodla zachránit, co se dá, z hotýlku na Máchově jezeře. |
| s-167
| Dům byl zabedněný, ale pořád v něm bylo ještě pár cenností. |
| s-168
| Koncem podzimu v roce 1941 jsme se tedy na Máchovo jezero přestěhovali. |
| s-169
| Mocný dojem, který na mě ten zanícený básník udělal, jsem si připomenul později, když se mi dostala do ruky Seifertova báseň, v níž rekapituluje smrt všech básníků své generace, kteří mu byli drazí. |
| s-170
| O Holanovi, který byl tehdy jen krátce po smrti, píše: |
| s-171
| V té zpropadené voliéře Čech rozhazoval své básně s pohrdáním jako kusy krvavého masa. |
| s-172
| Ale ptáci se báli. |
| s-173
| Jak si tak společně tu a tam vzpomínáme na staré časy strávené v Poděbradech, zjistil jsem, že se ve Václavově mysli uhnízdila podivná smyšlenka. |
| s-174
| Pochází z doby, kdy jsem ještě býval jeho starší rádce. |
| s-175
| Byl jsem děsně vzrušený, ale ona zůstávala netečná a ani jednou se na mě nepodívala. |
| s-176
| Uplynuly možná minuty, možná hodiny, než vlak zastavil na jedné venkovské staničce. |
| s-177
| V tu chvíli se vzpamatovala. |
| s-178
| Rázně zavřela okno, popadla tašku a vyrazila ke dveřím. |
| s-179
| Snažil jsem se zachytit její pohled, ale ani se neotočila. |
| s-180
| Otevřela dveře kupé a odešla. |
| s-181
| Stáhnul jsem okýnko a vykouknul ven, abych viděl, jak sestupuje ze schůdků. |
| s-182
| Vůbec se mým směrem nepodívala. |
| s-183
| Kráčela kolem kolejí zády ke mně. |
| s-184
| Zíral jsem na její zadek, jak se jí mele v úzké sukni. |
| s-185
| Vlak sebou trhnul a nesl mě směrem k ní. |