| s-3
| K takovým, ve shodě s naším metodologickým krédem o komplementaritě zjišťujících a hodnotících položek společenské teorie, řadíme především takové, jež nejobecněji objasňují předmět našeho zájmu, sepětí sociologických a filozofických poznatků. |
| s-4
| K prvotnímu a elementárnímu určení společenského dospíváme specifikací jeho vztahu k přírodnímu. |
| s-5
| V říši živé přírody pojem společenského v širokém smyslu znamená funkcionální koexistenci živých bytostí, v užším smyslu pak jen tu, jež se zakládá na životně důležitých trvalejších vztazích více jednotlivců určitého druhu. |
| s-6
| Pro člověka je společnost absolutní, potřebnou a bezpodmínečnou náležitostí jeho existence jako člověka. |
| s-7
| Přitom nejde o potřebu jednoduše odvoditelnou z pudů, podobně jako je tomu u zvířat, nýbrž o základní podmínku smysluplnosti života člověka vůbec. |
| s-8
| Společenské v uvedeném smyslu tedy přirozeně implikuje intersubjektivní vztah. |
| s-9
| Lidské společenské, a pouze to máme nadále na zřeteli, vystupuje pak jako intersubjektivní vztah, v kterém se psychické objektivuje, čili jako vztah určitým způsobem se k sobě chovajících partnerů v jejich seskupení. |
| s-10
| Z filosofického hlediska vzato se společenské ve smyslu antropologickém liší od veškerého mimolidského přírodního světa plně vyvinutou subjektivitou a s ní nerozlučně spjatým dvojjediným vztahem subjektivizace a objektivizace. |
| s-11
| Jinými slovy specifickou zvláštností a podstatou lidské společnosti jako nejvyšší vývojové formy procesů, jež ve světě probíhají, je činnost, která se uskutečňuje jak v poloze ideální, vědomé, tak v poloze předmětně, smyslové. |
| s-12
| Běžným označením takovéto činnosti je lidská praxe. |
| s-13
| Jestliže uspokojování potřeb pojmeme jako cíl nositelů činnosti, pak vzhledem k tomu, co bylo právě řečeno, prohlásíme cíl lidské činnosti za sui generis. |
| s-14
| A protože se cíl a prostředky k jeho uskutečnění vzájemně ovlivňují a podmiňují, tvoří jednotu, je lidskou činnost třeba charakterizovat jako sui generis i vzhledem k prostředkům, jimiž se daného cíle dosahuje. |
| s-15
| Z hlediska této dialektiky cíle a prostředků se nám dosavadní lidská praxe jeví jako činnost skládající se ze dvou víceméně zřetelně od sebe oddělených položek, z činnosti jen jako prostředků, jejíž jméno je práce, a z činnosti cílové, v níž člověk užívá plodů své práce a uspokojuje své potřeby. |
| s-16
| Pro genetickou a komparativní kvalifikaci humánního vzhledem k přírodnímu, organickému, má klíčový význam položka prvá, člověk jako bytost pracující. |
| s-17
| A pak ještě elementárnější určení, člověk jako výrobce výrobních nástrojů. |
| s-18
| Vnitřní obsahová kvalifikace genealogie lidského rodu je ovšem myslitelná jedině jako analýza konkrétních vazeb obou zmíněných položek, práce a uspokojování potřeb. |
| s-19
| Jak známo, marxistická koncepce předpokládá, že vývojovou perspektivou v tomto směru je zrušení uvedeného protikladu mezi prací a užíváním tím, že se vytvoří podmínky pro to, aby práce přestala být prostředkem k uspokojování potřeb a stala se sama potřebnou. |
| s-20
| Tento historický proces se reálně rozvíjí v socialistických společnostech. |
| s-21
| I když v tom, jak se utvářejí potřeby jednotlivých aktérů a jednotlivých skupin aktérů a jakými mechanismy se uskutečňují v určitém konkrétním časoprostorovém rámci, jsou obsažena četná opakování, je lidská praxe ve svém úhrnu činností tvořivou, novátorskou. |
| s-22
| To znamená činností, jíž se subjekt na podkladě uplynulých zkušeností obohacuje o nové prvky a jež proto vede k překračování daného statu quo ve smyslu přetváření světa. |
| s-23
| A to jak pokud jde o vnější objektivované, tak i o samotný subjekt. |
| s-24
| Člověk, přetvářeje svět, přetváří zároveň i sám sebe. |
| s-25
| Z čehož plyne, že podstata společenského je nutně historická. |
| s-26
| Z uvedené definice lidské praxe jako smyslově předmětné činnosti nelze ovšem odvozovat úplnou kvalitativní identitu všech existujících lidských činností, tím méně pak metafyzickou preferenci objektivace před subjektivací. |
| s-27
| Subjektivní nemůže ovšem existovat jinak než ve vazbě s objektivním, avšak vědomé může mít a také mívá relativní autonomii a nemusí být bezprostředně s příslušným konkrétním činem spojeno. |
| s-28
| Uvažujeme- li o specifickém typu vědomí, totiž o teorii, vyjádříme tuto dvojakost asi takto. |
| s-29
| Teorie, ať jakákoliv, je koneckonců vždycky nějak zakotvena v lidské zkušenosti, a tím i smyslově v předmětné činnosti člověka. |
| s-30
| Zároveň však, a to plyne z její nejvlastnější povahy, teorie od empirie odstupuje v rozměru imanentně gnoseologickém i časovém, ovšem jen proto, aby se vrátila zpět, a tedy také ovlivňovala. |
| s-31
| Z tohoto hlediska je toto abstraktní schéma jednoty spojitosti a nespojitosti teorie a praxe relativní i tam, kde se třeba i explicitně proklamuje úplná nezávislost teorie na praxi, v každém konkrétním případě půjde jen o to, stanovit povahu a míru této jednoty, to jest orientovat se zejména co do stupňů abstrakce a poznávací hodnoty dané teorie, co do její adekvátnosti empirii a její společenské funkce. |
| s-32
| Dále, bylo- li řečeno, že praxe je činnost subjektivně cílevědomá, neznamená to, že takovou je lidská činnost vždy a za všech okolností ani že vliv těchto okolností je veličinou v zásadě konstantní. |
| s-33
| Jak víme z individuální psychologie, k psychice člověka náleží nejen činnost vědomá, ale také podvědomá. |
| s-34
| A mimoto ani činnost vědomá nemusí být nutně vždy účelová, s jasně stanoveným předjatým cílem. |
| s-35
| Jak nás poučuje i filosofie, sociologie a jiné společenské vědy, subjektivně cílevědomá činnost je podmíněna objektivními výsledky praxe. |
| s-36
| Celkovou úroveň a možnosti subjektivně cílevědomé činnosti v určité epoše je možno posoudit jedině v souvislosti s konkrétní společenskou formou, v níž a prostřednictvím níž se tato činnost rozvíjí. |
| s-37
| Konečně, byla- li praxe kvalifikována jako tvořivá, nemohou tím být snad setřeny rozdíly v obsahu i rozsahu tvořivosti v jednotlivých konkrétních případech. |
| s-38
| A zvláště pak nesmějí být opomenuty rozdíly v typech činnosti, jako je činnost uvědomělá a neuvědomělá, záměrná a živelná, revoluční, reformní, konzervativní, reakční, jež označují činnost jednotlivých sociálních skupin a slouží jako pomůcka k vysvětlení a posouzení jejich sociálních rolí. |
| s-39
| V této kapitole chceme stanovit další úroveň obecnosti a podstatnosti, na níž má být fenomén společnosti či společenského postižen. |
| s-40
| Tento úkol není toho druhu, aby mohl být někdy s definitivní platností vyřešen a jako takový odložen ad acta. |
| s-41
| Jde o trvale aktuální úkol, na který sociologické myšlení vždy formuluje svou odpověď podle konkrétních historických parametrů vývoje jak svého předmětu, tak i svého vlastního vývoje imanentně vědeckého. |
| s-42
| Genealogie specifiky sociologického přístupu ke společenské praxi má ovšem nejen svou historii , ale i prehistorii, jejíž počátky sahají stejně, jako je tomu i u jiných společenskovědních disciplín, až k nejstarším civilizacím a kulturám. |
| s-43
| Vzniká tehdy, když se do repertoáru lidského poznávání světa dostává ona základní otázka po charakteru společenského, na niž odpovídá sociologie. |
| s-44
| Konstitutivním momentem je tedy samo nastolení otázky, neboť už právě tím se dospívá k prvnímu signifikantnímu určení společenského. |
| s-45
| Celé další údobí vývoje jak protosociologie, tak i vlastní sociologie je pak dějinami snah a pokusů o překročení a konkretizaci tohoto prvotního určení, o co nejadekvátnější charakteristiku společenského jako takového. |
| s-46
| Jakékoli bližší, systematické pojednání o tomto problému by se ovšem muselo kriticky vyrovnat se základními mezníky ve vývoji a filiaci sociologických idejí a rozlišit přitom mezi tím, co se za předmět sociologie explicitně označuje, a mezi tím, co je fakticky existujícími výzkumy a teorií za předmět pojato. |
| s-47
| Avšak nám, již nemáme tuto pretenci, neboť se míníme k otázce předmětu sociologie vyjádřit jen ve vzdálenější perspektivě teoretickometodologického východiska nebo naopak logických důsledků řešení vlastního ústředního problému práce, týkajícího se společenské struktury a jejích revolučních změn, zcela postačí, naznačíme- li vlastní stanovisko na pozadí jen jednoduché, ad hoc pořízené typologie. |
| s-48
| Rozdělme sociologické koncepce bez ohledu na to, zda explicitně proklamované, či implicitně vyznávané, na základě toho, zda a jak respektují specifiku společenského. |
| s-49
| Z tohoto hlediska je můžeme rozdělit podle toho, zda vůbec zásadně respektují, nebo nerespektují tuto specifiku, zda zdroj objasňování sociální skutečnosti hledají a nalézají v celkovém rámci této skutečnosti samé, nebo naopak někde mimo něj. |
| s-50
| Vedle teistických a idealistických sociálně filosofických spekulací o supranaturálním původu a povaze společnosti rodí se v protosociologické fázi sociálního myšlení přístupy naturalistického redukcionismu, které silně ovlivňují vlastní sociologické myšlení v jeho počátečních fázích a nejsou ještě dodnes beze zbytku vymýceny. |
| s-51
| Jde o přístupy, které odnímají společnosti fakticky její specifiku tím, že ji souřadně kladou na úroveň vývojově nižších oblastí skutečnosti nebo že ji vysvětlují jen jako pouhý derivát jejich procesů a své * . |
| s-52
| Snad největší vliv a odezvu ze sociologických škol patřících k tomuto typu měla biologizující sociologie. |
| s-53
| V názorech svých extrémních představitelů dospívá k úplné analogizaci sociálních a organických struktur funkcí. |
| s-54
| Tak je tomu u René Wormse, který se ve své práci Organisme et société snaží prokázat shodu společnosti s organismem na podkladě jakési strukturální izomorfie, přičemž přenáší do sociologie vysloveně biologické pojmosloví, u Paula von Lilienfelda, pro něhož se společnost ve svých funkcích neliší od říše živé přírody, u Gustava Ratzenhofera, který v mnohém ještě důsledněji než jeho učitel Ludwig Gumplowicz rozvádí koncepci rivality instinktů a zájmů ve smyslu sociálního darwinismu. |
| s-55
| Ponecháme- li stranou některé kladné prvky, které lze ve snahách mnohých z představitelů naturalistického redukcionismu s ohledem na vnitřní vývojové potřeby sociologického myšlení najít, zejména snahy o zavedení exaktnějších metod do sociologického výzkumu, můžeme říci, že tento způsob vysvětlení sociální skutečnosti byl už průkazně odhalen jako zcela neadekvátní a neudržitelný. |
| s-56
| Nejlépe to dokazují kritiky jeho moderních odrůd, které se objevují nejen v podobách naivních a snadno vyvratitelných krátkých spojení mezi přírodním a společenským, ale i v podobách nuancovanějších a jsou vklíněny mezi vědecká fakta a ucelené teoretické soustavy založené už třeba celkově na jiných principech. |
| s-57
| Výrazným příkladem je třeba William Macdougall, který konceptuálně patří mezi psychologizující sociology, který však nicméně svou teorií instinktů otevírá ve svém díle dokořán dveře organicismu a darwinismu. |
| s-58
| Z kritického rozboru jeho díla Morrisem, Ginsbergem, Lutherem, Lee Bernardem a jinými plyne, že společenský život nelze vysvětlit přirozenými tendencemi člověka mimo jiné už proto, že je nemožné vysvětlovat to, co má nepřeberné množství podob a forem, co se stále mění a vyvíjí, tím, co je relativně stabilní. |
| s-59
| Jiným takovým příkladem by mohl být i Sigmund Freud s jeho pokusy aplikovat svou psychoanalytickou metodu na vysvětlení sociální skutečnosti. |
| s-60
| Pendantem naturalistického redukcionismu je redukcionismus psychologický, jenž podstatu sociálního spatřuje v psychickém. |
| s-61
| Ulpívá také na elementární komponentě, respektive aspektu komplexního jevu, jímž společenské je. |
| s-62
| Tento druh redukcionismu, který je v současné západní sociologii zcela běžný, neustále možno říci i převládající, se projevuje velmi rozmanitě. |
| s-63
| Patří sem snahy převést sociální na společného jmenovatele s individuálně psychologickým, jejichž výrazným představitelem je právě Sigmund Freud. |
| s-64
| Klasickou podobu tohoto redukcionismu nalézáme však u sociálních psychologů, zejména amerických, jako byl Gidding, Cooley, Ellwood a další, kteří v nejrůznějších souvislostech explicitně neustále zdůrazňovali psychologickou podstatu společnosti a společenských jevů. |
| s-65
| Ve více méně implicitních a zastřenějších formách má své zastoupení prakticky ve všech školách soudobého sociologického myšlení na Západě. |
| s-66
| To jest i v těch, jež se od něho pragmaticky distancují. |
| s-67
| To je stejně tak dobře patrno u některých relacionistů, jako jsou Vonwiess, Plenge, jako u některých strukturálních funkcionalistů v čele s jejich čelným představitelem Parsonsem, kteří překročili rámec čistě psychologického pojetí mezilidských vztahů a společnost či společenské chápou jako oblast jevů sui generis, avšak v konkrétnějším rozvedení svých teoretických systémů, jimiž společenské vazby a struktury vysvětlují, podržují jednoznačnou preferenci psychických faktorů. |
| s-68
| Psychologismus v sociologii neodmítáme proto, ? . |
| s-69
| Vždyť společenské neexistuje bez psychického, právě tak jako neexistuje bez příslušného substrátu materiálního. |
| s-70
| Nepřijatelnost psychologismu v sociologii je, jak už naznačeno, v tom, že nebere na vědomí právě specifiku společenského a ze sociologie dělá fakticky jen odnož psychologie. |
| s-71
| To pak eo ipso vede k pozici sociologického idealismu, kdy se chování lidí a celý společenský vývoj vysvětlují koneckonců jen subjektivně, kdy posledním slovem sociologické analýzy je analýza motivace aktérů, která bere v nejlepším případě v úvahu jen bezprostřední objektivní podmínky tak, jak se těmto aktérům jeví, avšak nezkoumá jejich vlastní zdroje v širších souvislostech společenského života. |
| s-72
| Právě tak jako zůstává stále nedokončeným úkolem západní sociologie konsekventní potření všech forem naturalistického a psychologického redukcionismu, zůstávají pro ni otevřeny de facto neustále základní konceptuální otázky. |
| s-73
| A to včetně těch nejelementárnějších a pro raison detre sociologie jako vědy nejvýznamnějších, jako například otázka charakteru, respektive typu sociologického poznání jako takového a jmenovitě otázka poměru sociologického a přírodovědného poznání a s tím souvisící odvozená otázka postavení sociologie mezi ostatními společenskými vědami. |
| s-74
| Aniž se hodláme vracet k tradiční a vskutku značně rozsáhlé diskusi o těchto metodologických problémech, uvedeme stručně naše stanovisko. |
| s-75
| Odmítáme především všechny přístupy, které v tradici německé idealistické filosofie, zejména pokantovské, důraz na specifikum humanistického kvocientu všech jevů studovaných společenskými vědami dovádějí k závěru o absolutně odlišné metodě těchto věd od věd přírodních a zakládají se jen na subjektivním porozumění. |
| s-76
| Ztotožňujeme se s oponenty těchto přístupů, kteří argumentují tím, že neslučitelná lidská subjektivita sice podstatně modifikuje skutečnost, jež se stává předmětem výzkumu, že však neodnímá této skutečnosti její objektivitu, a že proto se společenské vědy neliší absolutně, ale jen relativně svou metodou od kauzálně afirmativní metody přírodních věd. |
| s-77
| Nevidíme, proč by dimenze vztahu k hodnotě společenských jevů měla být s touto metodou * . |
| s-78
| Ostatně takové a podobné domněnky pozitivně vyvracejí teoretické výsledky společenských věd samých, jejich schopnost předvídat do určité míry průběh událostí. |
| s-79
| Čili sociologická teorie, má- li být vědou, nemůže být jen pouhou volnou kreací lidského ducha, nýbrž musí respektovat objektivní zákonité tendence předmětu svého zájmu a vyjadřovat je. |
| s-80
| Jinak by se sociologie přeměnila buď v čirou teoretickou spekulaci, nebo v pseudoteoretickou analýzu jednotlivých jedinečných historických případů. |
| s-81
| Je ovšem pravda, že i ve vědecké sociologii se setkáváme jak s pracemi, jejichž cílem je odhalit obecné a zákonité, tak i s pracemi, které zkoumají jednotlivé zvláštní případy, případové studie. |
| s-82
| A je i faktem, že tento druhý typ prací, ve Windelbandově teorii označovaných za idiografické, na rozdíl od nomotetických prvního typu, se v posledních desetiletích značně rozšířil, a to nikoli bez pozitivního efektu pro sociologii. |
| s-83
| Jenže přece ne vše, co je užitečné ve vědeckém výzkumu a je určitým poznáním, tvoří už přímo vědeckou teorii. |
| s-84
| Analýza dílčích jedinečných případů a událostí může být nezbytnou náležitostí výzkumu na cestě k vědeckému zobecnění a v tom smyslu také určitým dílčím elementem vědy. |
| s-85
| Stává se ovšem slepou uličkou vědeckého poznání, je- li vydávána za jeho hlavní osu, či dokonce jedinou metodologickou možnost. |
| s-86
| Pokud jde o otázku postavení sociologie v soustavě společenských věd, nastínili jsme v našem dosavadním výkladu rámcovou definicí společnosti jen elementární obrys oblasti, v které má být hledána odpověď. |
| s-87
| Uspokojivá odpověď na danou otázku však znamená konkretizovat dílčí aspekt této široké oblasti sociální skutečnosti představující specifickou doménu sociologie. |
| s-88
| Éru specifiky sociologického bádání zahajují snahy o celkový, syntetický pohled na společenskou skutečnost s proklamovaným nárokem respektovat empirii. |
| s-89
| Mezníkem ve vývoji sociálního myšlení v tomto směru je nepochybně sociologická koncepce Marxova a Engelsova definující společnost jako strukturovaný celek sociálních vztahů a odhalující ve výrobním způsobu činitele, který tuto strukturu v konečné instanci určuje. |
| s-90
| Z opačných historickoidealistických světonázorových pozic a značně ještě poplatní dějinně filosofické spekulaci pretendují na globalitní, specificky sociologický přístup k sociální skutečnosti také zakladatelé sociologie. |
| s-91
| Jak pro Simona, tak i pro Comta je příznačné úsilí o celkovou charakteristiku společenské struktury v statickém i dynamickém průřezu. |
| s-92
| Je tu pojem solidarity, konsensu, jako úhelný pojem sociální statiky, pojem vývoje jako centrální pojem sociální dynamiky a pokus o genetickou klasifikaci myšlenkového a společenského vývoje. |
| s-93
| Globalitní hledisko se zračí také ve Spencerově koncepci sociálního organicismu, na němž zakládá svou evoluční teorii. |
| s-94
| Koncipováním sociologie jako vědy o obecných zákonitostech lidského chování byla tato vědní disciplína v podstatě správně orientována. |
| s-95
| Správně vyznačená orientace sama o sobě byla ovšem jen první abstraktní a formální konstitutivní náležitostí zrodu sociologie. |
| s-96
| Reálně se mohla zhodnotit jedině v meritorní koncepci onoho obecně společenského. |
| s-97
| A tu je třeba si připomenout, že z meritorních koncepcí vypracovaných kolem druhé poloviny minulého století obstály v kritické prověrce dalšího společenského a myšlenkového vývoje jen některé závěry. |
| s-98
| Názorným příkladem může být Millova definice sociologie, která se, abstraktně vzato, skoro doslova a do písmene shoduje s definicemi některých současných sociologů. |
| s-99
| Sociologie je podle něho věda o nejabstraktnějším a nejobecnějším sociálním předmětu nebo jednoduše věda o nejobecnějších rysech společnosti. |
| s-100
| Ale žádný marxistický sociolog nebude dnes souhlasit s touto definicí explikovanou na originálním Millově předpokladu. |
| s-101
| Pojetí obecně společenského jen jako abstrakce z poznatků speciálních společenských věd a tím i redukce sociologie na pouhou jejich metodologii. |
| s-102
| Dosavadní vývoj sociologického myšlení ústí myslím v dost jednoznačné odmítnutí takovýchto či podobných koncepcí obecného odnímajících sociologii fakticky status samostatné vědní disciplíny. |