Souhlasím v podstatě s tím, že pojem, přesněji pocit národa, tak, jak jej zažíváme dnes, je do značné míry ovlivněn oním 'jarem národů' - počátků století minulého včetně všech antagonismů či naopak pozitivních směřování, ať už jsou domnělé, či skutečné.
Přistoupíme-li na pekařovský pohled na historii jako na střídání jednou spíše romantických a podruhé spíše klasicistních - realistických epoch, nemůžeme se pak divit tomu, co se dělo v minulém století, které bylo ovlivněno až abnormálně romantickým pojímáním světa.
Snažím se ony, mnohdy dramatické události vnímat spíše jako hudebník, neboť v umění a v dějinách hudby zvlášť, je toto střídání epoch více než hmatatelné.
Nikdo přece nepopře podstatné rozdíly mezi pojetím hudebních forem géniů - J. S. Bacha, s jeho závratnými polyfonickými, do samých nebes směřujícími kaskádami tónů, Josefa Haydna, se solidní vyzrálou klasicistní, uklidňující a v podstatě k zábavě sloužící muzikou a Richarda Wagnera s dramaticky ponurou, až výhrůžnou, vesměs do monumentálních oper vtělenou teutonskou mystikou.
Z tohoto pohledu se naskýtá otázka: Neexistují v dějinách hudby, a tedy i v historii lidstva jakési těžko definovatelné zdroje, velmi související s vývojem lidské komunity?
Je-li tomu tak, pak tito géniové v umění (a nejen tam) nejsou tvůrci, ale daleko spíše jakýmisi 'mluvčími' jednotlivých epoch, kteří svým způsobem ohlašují nástup čehosi nového.
Pokud navíc přistoupíme na to, že člověk a lidstvo nejsou pouhou hříčkou přírody a že jejich existence jakýsi smysl má, není pak vůbec těžké vzít za svůj názor, že vývoj tohoto nepopsatelně složitého organismu budou jen těžko ovlivňovat nějaké náhody.
Spíše bychom se měli snažit poznat současný stav tohoto v minulém století velmi emocionálně (a jak probůh jinak!) definovaného celku, opatrně sledovat jeho stav, zkoumat, proč byl vytvořen (či spíše znovu nalezen) a pokoušet se odhadnout, jaký je asi jeho cíl.