Jak jsme však viděli, lidé při výrobě vstupují nejenom do určitých vztahů k přírodě, jejíž látky přetvářejí ke svému užitku, ale též sami k sobě navzájem.
Prvá, vztah lidí k přírodě, je charakterizována stupněm rozvoje výrobních sil, druhá, vztahy mezi lidmi navzájem, je charakterizována existujícími ekonomickými vztahy.
Neustálým změnám podléhají však také ekonomické vztahy mezi lidmi, které na různých stupních vývoje lidské společnosti nabývají různých historicky přechodných forem.
Tyto historicky přechodné formy ekonomických vztahů, výrobních i distribučních, jsou podmíněny především převládajícím typem vlastnictví výrobních prostředků.
Vlastnictvím výrobních prostředků politická ekonomie rozumí objektivní skutečnost ovládání základních činitelů výroby jednotlivcem, skupinou jednotlivců nebo celou společností.
Z toho také vyplývá, že vlastnictví výrobních prostředků může mít různé formy, z nichž základní a také extrémně protichůdné jsou dvě vlastnictví, soukromé a společenské.
Je zřejmé, že výrobní i distribuční vztahy mezi lidmi podmíněné kooperací a dělbou práce budou jiné tam, kde vlastnictví výrobních prostředků je soukromé, a jiné tam, kde je společenské.
Tak soukromé vlastnictví povede k tomu, že spojitost práce jednotlivých specializovaných výrobců se nemůže projevit bezprostředně ve společenském řízení celého výrobního procesu, ale pouze prostřednictvím výměny jejich výrobků jako zboží.
Naproti tomu společenské vlastnictví ruší tuto izolovanost výrobců, ruší vztahy koupě, prodeje jako jediné možné pojítko specializovaných výrobců a umožňuje společenské řízení celého hospodářského organismu.
Forma vlastnictví výrobních prostředků nabývá zvlášť velkého významu tam, kde výrobní síly jsou již natolik pokročilé, že umožňují lidem, aby vyrobili více, než potřebují k uhájení své minimální existence.
Soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k tomu, že tento přebytek, nadvýrobek, se stává základem rozdělení společnosti na dvě základní třídy, na třídu vykořisťovaných, kteří svou prací vytvářejí nejenom produkt nutný k obnově jejich pracovní síly, ale též nadvýrobek, který si přivlastňuje třída vykořisťovatelů, velkých vlastníků výrobních prostředků.
Naproti tomu společenské vlastnictví výrobních prostředků ruší takovéto dělení společnosti na třídy a umožňuje racionálně využít nadvýrobek v souladu se zájmy společnosti jako celku.
Vidíme tak, že ekonomické vztahy vystupují vždy v konkrétní historické formě, která je podmíněna především charakterem vlastnictví výrobních prostředků.
V dějinách lidské společnosti se vystřídalo pět takovýchto základních historicky určitých typů ekonomických vztahů, kterým odpovídá pět základních hospodářských řádů.
Otrokářské ekonomické vztahy jsou charakterizovány tím, že třída otrokářů, která vlastní nejenom výrobní prostředky, ale též lidské pracovní síly, otroky, si přivlastňuje nadvýrobek, který je plodem jejich kolektivní práce.
Feudální ekonomické vztahy jsou charakterizovány tím, že třída privilegovaných pozemkových vlastníků feudální šlechty si přivlastňuje nadvýrobek vytvořený malovýrobci, nevolníky.
Kapitalistické ekonomické vztahy jsou charakterizovány tím, že třída kapitalistických vlastníků výrobních prostředků si přivlastňuje nadvýrobek vytvořený svobodnými námezdními dělníky, kteří jsou soustředěni ve velkém počtu na koncentrovaných pracovištích.
Socialistické ekonomické vztahy jsou charakterizovány společenským vlastnictvím výrobních prostředků, které ruší izolovanost jednotlivých výrobců a umožňuje společenské řízení celého hospodářského života v zájmu celé společnosti.
Rozvoj socialistických ekonomických vztahů vede k překonání všech třídních rozdílů, k vytvoření společnosti svobodných a rovných pracovníků, a tím také vytváří předpoklady pro úplný zánik státu jako orgánu třídního násilí.
V některých částech světa také posloupnost vývoje nebyla přesně taková, v českých zemích jako ve většině evropských zemí rozklad prvobytně pospolného řádu ústil přímo ve feudalismus.
Kromě toho tento přehled abstrahuje od velmi obecného a ve většině hospodářských řádů rozšířeného typu ekonomických vztahů malovýroby zboží, která provázela otrokářství, feudalismus a na jeho sklonku, kdy se zvláště rozšířila, tvořila základnu kapitalistického vývoje.
Na první pohled je zřejmé, že ekonomické vztahy mezi lidmi nemohou být stejné tam, kde se lidé společně zabývali primitivním lovem, nebo tam, kde individuálním způsobem obdělávají svá pole a vyrábějí řemeslné výrobky, a třeba tam, kde jsou v širších pracovních kolektivech soustředěni v moderních, technicky vyspělých továrnách.
Tak, jak se mění stupeň vývoje výrobních sil a jak v důsledku toho nabývá nových rysů kooperace a dělba práce, tak se mění také ekonomické vztahy mezi lidmi, jejichž nižší historické formy ustupují vyšším formám.
Viděli jsme, že historicky prvním typem ekonomických vztahů byly vztahy prvobytně pospolné, kde si lidé kolektivně přisvojovali výsledky své výroby, kde neexistovalo soukromé vlastnictví.
Jinak tomu nemohlo být proto, že výrobní nástroje byly natolik primitivní, že nutně podmiňovaly společnou práci celého kolektivu, neboť jedinec sám v boji s přírodou nemohl obstát.
Nebylo také možné, aby někdo pracoval a někdo jiný žil z jeho práce, protože produktivita práce byla tak nízká, že neexistoval nadvýrobek, bezprostřední výrobci vyráběli jenom tolik, kolik potřebovali k reprodukci svého života.
Tomuto stupni vývoje výrobních sil odpovídalo jedině společenské vlastnictví výrobních prostředků, kolektivní přisvojování a rovnostářské rozdělování vyrobených životních prostředků.
Vznikem soukromého vlastnictví a nadvýrobku je potom otevřena cesta takovým ekonomickým vztahům, které jsou založeny na vykořisťování jedné společenské třídy, otroci, nevolníci, námezdní dělníci, jinou vládnoucí třídou, otrokáři, šlechta, kapitalisté.
Tak potřebě velkého soustředění pracovních sil na jednom pracovišti, řemeslné velkodílny, zemědělské latifundie, doly, stavby zavodňovacích kanálů, budov při primitivní technice, odpovídá otrokářství, převládnutí malovýroby ve městě i na vesnici odpovídá feudalismu, koncentrované tovární velkovýrobě pak kapitalismus.
Avšak kapitalismus současně tím, že vede k nebývale rychlému a vysokému zespolečenštění výroby na základě koncentrované strojové velkovýroby, prohlubuje dělbu práce, vytváří předpoklady pro opětovné nastolení společenského vlastnictví na vyšším stupni, pro socialistické ekonomické vztahy.
Avšak další rozvoj výrobních sil počíná překračovat jejich rámec, který se stává příliš těsným, a dochází k přeměně ekonomických vztahů nižšího typu v ekonomické vztahy typu vyššího.