Sté výročí smrti * * Erbena stalo se pro naše současné literárně- vědné obory podnětem k revizi z dnešního hlediska vědy, co z jeho odkazu básnického i vědeckého zůstává trvalou a pozitivní hodnotou, a to jak pro českou literaturu, tak i pro obor, který defacto založil, pro českou folkloristiku.
Připočteme- li k tomu rukopisné varianty tištěných verzí, nedokončené stylistické náčrtky a ty terénní záznamy, které jsou psány jeho vlastní rukou, i tak počet prozaických textů, zejména v porovnání s jeho písňovou sbírkou, zůstává relativně nízký, pouhých padesát čísel.
Dává nám možnost porovnat Erbenovy záměry s jejich realizací, a to v několika etapách, od začátečnických pokusů až po mistrovské práce posledního období.
Jinými slovy dává nám možnost na základě dnešních zkušeností oboru posoudit Erbenovu pracovní metodu a do značné míry tak rekonstruovat i ony stránky Erbenovy činnosti, o nichž se nám nezachovaly přímé zprávy.
Grund zde stanovil časovou posloupnost dochovaných pohádkových textů, podrobně nás seznámil, většinou podle údajů z dochované korespondence, s Erbenovými názory a záměry, do detailů řešil autorství sběrů, k jednotlivým textům shledal všechny dostupné zmínky o Erbenových spolupracovnících, sběratelích a provedl také soustavnou revizi původu a stylistických kvalit jednotlivých Erbenových pohádkových textů a zápisů.
Grund nám také připravil až dosud poslední kritické vydání Erbenových textů zachovaných v pozůstalosti a psaných jeho vlastní rukou a zpřístupnil v přehledné úpravě sebraných spisů i ostatní materiál, odborné stati, předmluvy k edicím staročeských památek, úryvky z deníků.
Z pohádkoslovného materiálu Erbenovy pozůstalosti postrádáme zejména materiálové zápisky Erbenových spolupracovníků, které až dosud byly využity jedině k motivické revizi vlastních Erbenových textů.
Prozradily by nám leccos nejen o prostředí, v němž se Erben pohyboval a jemuž do značné míry vtiskl i své vlastní názory, a byly by nám i důležitou širší základnou zjištění, které složky autentického lidového podání měl Erben možnost poznat, v jakém rozsahu a jakým prostřednictvím.
Tyto bezpečně zjištěné případy pak vrhají špatné světlo i na ostatní materiál, který naopak, jak ukazují naše soudobé zkušenosti s touto metodou sběru, až dosud užívanou nejen sběrateli amatéry, nýbrž i odborně školenými folkloristy, bývá mnohdy motivicky i kompozičně přesnější než mnohá dodatečná rekonstrukce údajně slyšeného textu, kam školený badatel mimoděk vnáší prvky, po nichž pátrá a o nichž se domnívá, že je v různých náznacích v textu našel.
Líčení je cenné nejen raným záznamem určitých typů tradic, nýbrž především svou atmosférou a ukazuje zřetelně, jak neúnavný byl Erben při pátrání po ústních tradicích všeho druhu.
Podle množství a druhu informací poznamenáváme, že Erben je zkušeným terénním pracovníkem, dovede navázat hovor s lidmi nejrůznějšího druhu, od chudé podruhyně až po správce hradu, a od každého si poznamenává nějakou drobnost, která by se později mohla hodit.
Tady někde je třeba hledat kořeny jadrné češtiny, dialogů babičky, pomocnice nebo babičky, bytné v mistrovsky přetlumočené pohádce o nesmrtelném Kostějovi, tuto otázku rozvedeme dále podrobněji, a mnoha dalších analogických případů Erbenovy tvorby.
Za zmínku také stojí, že v Erbenově formulaci místních tradic o Točníku není ani stopy onoho odstupu profesionálních historiků pozdějších období, kteří se od lidových tradic zřetelně distancovali, protože pramenná hodnota lidových pověstí a historických narážek je zpravidla nízká.
Erben nám tu zároveň podává další důkaz svého smyslu pro obecné zákonitosti folklóru, pro onen pevný řád, který dovedl z materiálu vyhmátnout a ve své tvorbě aplikovat, jak na to upozornil ve své charakteristice Erbenova pohádkového slohu * Vodička.
Již to je nám důkazem, třebaže jen nepřímým, že Erben byl zkušeným folkloristou v moderním slova smyslu, který dovedl odloučit charakteristické od nahodilého.
Jednak proto, že jde o ukázku Erbenova postupu z poměrně raného období, několik let před tím, nežli sestavoval svá poznamenání, jednak nám právě tento případ, kdy jde o jedno z nejzamilovanějších témat, o jednu z typických původně slovanských mytologických bytostí, ukazuje autorovu pečlivost.
Zatímco se nerozpakuje provádět motivické retuše ve výsledném textu, který je určen pro tisk, je tomu tak například i v jednom z překladů ve výboru slovanských pohádek, kde Erben přehodil charakteristiky v textu vystupujících pověrečných bytostí tak, jak to sám pokládá za správné, obě roviny, povinnost vědce a právo básníka, přísně odlišuje.
Proto nepokládám za správný předpoklad Grundův, že jednu z variant, podle níž Erben motivicky korigoval výchozí text pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký, verzi žebráckou, Erben jenom předstírá, že ji kdy měl a že právě domněle bájeslovná místa pohádky, o něž opíral svůj zidealizovaný výklad, jsou výplodem jeho básnické představivosti.
Jestliže Erben hovoří o žebrácké verzi ve svém poznamenání, tedy v komentáři, který chystá pro své texty z vlastní vůle a kde své zásady uvádí s přesností do té chvíle ani pro odborně vydávané sbírky lidového podání neznámou a nepožadovanou, nemáme důvodů mu nevěřit.
Erbenova poznamenání k pěti stylisticky nejpropracovanějším pohádkovým textům, jak je chystal pro souborné a neuskutečněné vydání českých pohádek, jsou nám důležitým pramenem osvětlujícím stupeň Erbenových znalostí i mnohé z jeho tvůrčího postupu.
Odhlédneme- li od dobově podmíněné tendence posilovat prvky bájeslovné, Erbenovy poznámky nám opět ilustrují především jeho smysl pro podstatné a nepodstatné, jeho snahu určit každému textu jeho správné místo v širším společenství pohádky slovanské a evropské.
Správně odhadl, že texty Živá voda a Pták Ohnivák a liška Ryška jsou dvě odlišné látky, nikoli jenom verze téže látky, jak je charakterizuje ještě Grund.
To se plně potvrdilo už tím, že v českém katalogu je většina textů zapsaných v průběhu následujících sto let odvozena od textu Erbenova, přitom je příznačné, že v jedné z Kubínových verzí z Podkrkonoší se ještě o půlstoletí později vyskytl motiv ze série hrdinových nadlidských úkolů, který navazuje na rukopisnou původní terénní verzi Erbenovu, jak se nám zachovala z pozůstalosti.
Naproti tomu k látce Tři zlaté vlasy děda Vševěda uvádí Erben celou řadu variant slovanských i ostatních evropských národů a na její obecnou rozšířenost upozorňuje výslovně hned v úvodní větě Poznamenání.
Není náhodou, říká- li Grund o látce Tři zlaté vlasy děda Vševěda, že je skrz naskrz umělým výtvorem básníkovým, v látce Zlatovláska skutečně vychází z původní verze a jen ji retušuje.
Počet zvířecích pomocníků upravuje na tři a uložené úkoly hrdinovy nahrazuje poetičtějšími, předesílá úvodní motiv o babičce přinášející hada, vypouští projížďku sluhy s pánem, na látkovém schématu se však nic nemění.
V práci s osnovou lidových pohádek nechce být spisovatelem, nýbrž restaurátorem, který vrací věkem zašlému šperku znovu jeho lesk a nepokládá za chybné dosadit nebo vyměnit za vhodnější jednotlivé jeho kameny.
Národní i mezinárodní katalogy látek a motivů, zejména co do drobných slovesných druhů, nebyly ještě uzavřeny, v některých případech, jako u pověsti, jsou teprve v přípravném stadiu.
Už jsme se zmínili o Erbenově zájmu o pověsti lokální i o jeho znalostech látek pověrečných, jako byla již zmíněná povídka o šestinedělce z Chrudimska.
Látku o šestinedělce ponechává ve formě individuálního zážitku vyprávěného v první osobě, což je, jak stanovili vědci až mnohem později, jeden z velmi charakteristických rysů tohoto žánrového typu.
Cyklus tak, jak jej zařadil do Čítanky slovanské, je jakoby souhrnem jediného vypravěčského odpoledne, ve skutečnosti však jde o kompilaci z několika pramenů získaných postupně od jednotlivých spolupracovníků.