Fučíkovy reportáže, povídky, fragment románu Pokolení před Petrem a Reportáž psaná na oprátce jsou integrální součástí socialistické prózy dvacátých a třicátých let.
Fučíkovy divadelní a literární kritiky, studie, články, glosy spolutvořily českou socialistickou literaturu, umocňovaly její sílu, odkrývaly pro ni nové možnosti, pomáhaly rozpoznat a označit slepé uličky a případné omyly.
Julius Fučík patřil k těm komunistickým kulturním pracovníkům, kteří koncipovali, proklamovali a současně už uskutečňovali program nutného životadárného spojení socialistické kultury s hodnotami, které byly vytvořeny v blízké i dávné minulosti a které svou povahou byly hluboce lidové a demokratické.
Zájem o literaturu a láska k ní patřily k okruhu jeho vyhraněných zájmů a lásek, stejně tak jako kritický talent byl jedním z talentů, jimiž Fučík disponoval.
V politice ze mne bude docela průměrný redaktůrek, mám literární intelektuálské sklony, které budu muset neustále korigovat míněním vedoucích, kteří tomu rozumějí bezprostředně, samostatně a správně.
Možná že ani v literatuře nejsem nic nadprůměrného, ale jsem alespoň samostatný, něco dělám, něco udělám, rozhodně to bude víc dobré než nějaká žurnalistická reprodukce přemílaných hesel.
A právě s vědomím těchto slov dvaadvacetiletého Fučíka je třeba odmítnout tendence, které se pokusily preferovat jen jeden z celků Fučíkova odkazu a tak rozrušit jednotu tvorby a jednotu osobnosti, která je pro Fučíka a pro moderní revoluční tvorbu a osobnost vůbec tak příznačná.
Integrujícím prvkem Fučíkovy tvorby a osobnosti je komunistické přesvědčení, skutečnost, že Julius Fučík byl komunista gottwaldovské generace, generace # sjezdu KSČ.
Hájil politiku gottwaldovského vedení vůči oněm levým intelektuálům, kteří v roce # nepochopili, ať už jednou provždy, nebo jen dočasně, novou kvalitu komunistické politické praxe.
V roce # , kdy část tvůrčích pracovníků dosud spjatých se stranou opouští revoluční frontu, Julius Fučík vstupuje do redakce Rudého práva a profesionalizuje se jako komunistický novinář.
Stává se politickým stranickým pracovníkem, utíká z umění do politiky, šaldovský termín, ovšem jen proto, aby realizoval jeden z předpokladů nezbytných pro růst a zrání marxistického kritika.
Julius Fučík naplňuje ve svrchované míře podmínku moderní revoluční umělecké kritiky, sepětí s revoluční politikou, nutnost cítit se její součástí, hlásit se k zodpovědnosti za realizaci revolučních idejí, nedovolit, aby se mezi kritikou a životem rozprostřel prázdný prostor, bílá místa.
Knižně za jeho života vyšla reportáž ze # sjezdu KSČ Sjezd fronty, v letech # - # v sešitech vycházelo V zemi, kde zítra již znamená včera, v roce # vyšla brožura Přijde nám Rudá armáda na pomoc, v roce # vyšel esej Božena Němcová bojující, jinak všechno ostatní publikoval Julius Fučík v novinách a v časopisech.
Už jen v tematice jeho prvních knížek jsou ve zkratce a téměř symbolicky vyznačeny historické, politické a životní souvislosti, v nichž se formovala a uplatňovala jeho literárněkritická a literárněhistorická tvorba.
A jestliže # léta jsou léty Fučíkovy zralosti lidské, politické a umělecké, pak v této době vyzrává k jedinečné a velkolepé syntéze i Julius Fučík, kritik a historik české literatury, autor Boženy Němcové bojující, studie o Karlu Sabinovi a o Juliu Zeyerovi.
I v Reportáži psané na oprátce, v díle, jež se vzpírá jakékoliv analýze, tak syntetickou podobu má, v němž je vysloveno Fučíkovo pojetí života, člověka a doby, i v Reportáži je přítomen Fučíkův zájem literárněhistorický a kritický.
V jednom ze svých nekrologů * * Šaldy napsal Julius Fučík, že Šalda poznával život skrze umění a uměním, a to je poznatek, který se vztahuje i k Fučíkovi.
Jeho poznávání světa a člověka inspirovaly zvláště zpočátku literatura a divadlo, knihy byly mu kusem světa, v nich nalezl slova, která jen tušil, aniž by je dokázal vyslovit, v nich byly rozšifrovány nejskrytější jeho myšlenky a činy.
Julius Fučík mezi knihami rozlišoval ty, které k němu promlouvají, a ty, které zůstávají němé, a pomáhat k tomu, aby nebylo ani němých, ani lživých knih, považoval za svůj úkol v boji o lepší svět.
Osobní zaujetí pro literaturu, horoucí láska k ní, touha znásobit její sílu, rozevřít ji před čtenářem, pomoci mu orientovat se v ní, osvojit si všechno její bohatství, její poznání i krásu, to jsou rysy Fučíkova přístupu k literatuře, předpoklady, z nichž vycházel při své kritické a historické tvorbě.
Je třeba ještě v jednom směru vymezení Fučíkova přístupu k literatuře zpřesnit, Fučík chápe literaturu v souvislostech společenských, v souvislostech třídního zápasu, a jestliže chápe svou práci jako práci pro čtenáře a pro diváka, pak má na mysli především čtenáře a diváka dělnického.
Za stejných podmínek pracuje na studiích o Juliu Zeyerovi a Janu Nerudovi, text druhé z nich zůstal nejen nedokončen, ale nepodařilo se jej po válce nalézt.
V cele pankráckého vězení píše Fučík Reportáž psanou na oprátce, označenou jako rukopis, současně však promýšlí a rozepisuje i úvahu nazvanou O povaze české literatury a označenou jako rukopis.
Volí téma, které jej lákalo a pronásledovalo už pět let od osudného konce třicátých let, musí se pokusit vyrovnat se s ním, i když může počítat jen s tím, co se uložilo v jeho paměti, i když nemá nejmenší možnost ověřit si svůj poznatek nebo představu nahlédnutím do materiálu.
Ani okamžik skepse, ani stín malomyslnosti nebo pochybnosti o smyslu a významu konané práce, naopak hluboké přesvědčení o jejím poslání osobním i nadosobním, o budoucnosti, která jí bude patřit, když už jí nemůže patřit přítomnost.
Nabízí se okamžitě historické srovnání, z nichž jedno, fakt Havlíčkovy básnické tvorby v brixenském vyhnanství, komentoval a hluboce, pravdivě pochopil a osvětlil sám Julius Fučík.
Havlíček byl neustále pod přísným dozorem, policejní úředníci měli kdykoliv zcela volný přístup do jeho pokoje a kdykoliv mohli také zabavit kteroukoliv z jeho písemností.
Ano, za takových okolností bylo hrdinstvím psát, a psát věci tak silné, jaké Havlíček v Brixenu vytvořil, k tomu bylo třeba nesmírné vnitřní pevnosti a věrnosti myšlence.
Jen jejich vědomí nám dovoluje vidět na jedné straně výjimečnost jeho postavení v historii české marxistické literární kritiky a historie a současně hlubokou zákonitost jeho tvorby i vývoje.
Lidské utrpení bylo těm jejím příslušníkům, kteří jako Fučík nebo Wolker vnímali svět pozorně a citlivě se smyslem pro logiku dějin i pro sociální spravedlnost, stříbrnou hřivnou, neboť z něho viděli růst květinu lidského souručenství.
Fučík vstupuje do literatury ve chvíli, kdy se jasně rýsuje možnost zrodu nové revoluční literatury, v období, kdy si umělci osvojují nové chápání světa.
Julius Fučík od počátku chápe literaturu ve společenských souvislostech, i když problém na počátku dvacátých let ještě takto přímo a teoreticky neformuluje.
Avšak už v roce # v předmluvě k Leninovým Statím o Tolstém, které k nám Fučík uvedl, hledá-livýchozí určující rys Leninova pohledu na literaturu, pak jej nachází v Leninově schopnosti hluboce začlenit jev do společenského vývoje.
Jedni zdůrazňovali především aspekt boje proti starému pořádku, moment diskontinuity a destrukce, chtěli rozbít staré umění, negovat je, a v tom spatřovali smysl svých činů, k tomu především hovořily jejich teoretické proklamace.
Část levicových umělců zdůrazňovala především umělcův přínos revoluci, zajímalo je, co revoluce od umělce, jenž se ztotožnil s hnutím, získá, hodnoty, talent, jaké hodnoty.
Všímala si, co pro umělce a pro jeho tvorbu znamená, pochopí-lilogiku dějin, ztotožní-lise s hnutím a silou, která rozhodne o osudu lidské společnosti dvacátého století.
Fučíkovo pojetí literatury, jeho osvojení si marxisticko-leninskéteorie a pravdivé poznání umění obecně i historicky a adresně se formovalo v dvojí souvislosti, v boji s buržoazní estetikou a kritikou a neustálým průběžným překonáváním vlastních omylů, prohlubujícím se poznáním teoretickým i praktickým.
Časově první Fučíkovo vymezení umění, dvacátá léta, vychází z pojetí umění jako výrazu zápasu umělce samotného a zápasu společnosti, v níž umělec žije a tvoří.
Kvalitativně nový, objevný Fučíkův pohled na osobnost i tvorbu Boženy Němcové spočívá v odhalení jednoty jejího zápasu lidského a uměleckého se zápasem progresívních společenských sil.