Vysokoškolské studium v některých oborech, kde to bude účelné, rozčlenit do dvou cyklů, přičemž už absolvování prvého cyklu by poskytovalo kvalifikaci.
Nyní půjde o to, harmonizovat výsledky této práce s komplexním projektem školské soustavy jako celku, získat další teoretické i experimentální podklady a krok za krokem přecházet od teorie a experimentu metodou rozšiřujícího se klínu k realizaci nové koncepce školské soustavy v masovém měřítku.
Rychle postupující politická konsolidace na školách vytváří příznivé podmínky k tomu, aby tato strategie začala normálně fungovat a aby se již brzy přešlo od úvah k činům.
Jedním ze základních metodologických přístupů marxisticko-leninskévědy je princip historismu, který nás vede k tomu, abychom neustále konfrontovali přítomnost s minulostí a z této konfrontace vyvozovali poučení pro budoucnost.
Tento princip je v pedagogice zvlášť důležitý, neboť výchova a vzdělání samou svou podstatou míří do budoucna, a proto tím více potřebují poučení ze své vlastní historie i z historie vůbec.
V roce # , kdy vedoucí síla naší socialistické společnosti, Komunistická strana Československa, dovršuje půlstoletí své existence, naplněné tvrdými zápasy o lepší budoucnost našeho pracujícího lidu, a kdy se tato její pohnutá padesátiletá historie stává předmětem analytické retrospektivy, aby mohla být tím pevnějším odrazištěm k novým bojům v nových podmínkách, uvědomujeme si jen s ještě větší naléhavostí, jak významná je i politickovýchovná funkce školy v dějinném zápase mezi silami reakce a pokroku.
Škola sama nemůže tento zápas rozhodnout, ale může v něm sehrát nesmírně významnou úlohu katalyzátoru, který buď celý proces podstatně urychlí, nebo jej zpomalí.
Ve školních lavicích dnes sedí a výklady svých učitelů poslouchají budoucí funkcionáři a vůdcové strany, budoucí dělníci a rolníci, vědci, inženýři, lékaři, učitelé.
Co když právě ve vaší třídě upíná na vás, soudružko učitelko, své zvídavé oči příští prezident republiky nebo příští poslankyně Národního shromáždění, která bude jednou spolurozhodovat o osudech země, a to podle zásad, které jí vštípila škola.
I Marx, Engels, Lenin, Gottwald, Zápotocký, Nejedlý, Fučík i jiní velcí lidé chodili kdysi do školy a ta jim dala jistý základ, který si pak třeba sami dále přetvářeli, měnili a rozvíjeli, ale který v nich zůstal a jistě i svým způsobem spoluurčoval jejich myšlení, morálku a činy, jejich životní dráhu.
Právě v dětství a mládí se tvoří základy světového názoru, mravní normy a životní ideály, které přes silný nános pozdějších zkušeností zůstávají nejpevnější a vynořují se na povrch v kritických okamžicích životních konfliktů, kdy se člověk ocitá na rozcestí a potřebuje se poradit s vnitřním hlasem svědomí, který není ničím jiným než evokací hlasu rodičů a učitelů, jež měl rád a jimž věřil.
Proto je tak důležité, aby se učitel, jehož povoláním je vychovávat nové generace, nespokojoval s tím, co si sám odnesl ze školy, ale stále na sobě pracoval, obohacoval své poznatky a svůj světový názor v souladu s vědou a společenským pokrokem.
Proto je tak důležité, aby učitel byl nejen jakýmsi zprostředkovatelem jakoby hotového a uzavřeného vědění, ale aby se sám angažoval v onom historickém zápase, který vede lidstvo za své osvobození od všech forem útlaku a jehož hlavním nositelem v naší dějinné epoše je revoluční dělnictvo se svou avantgardou, komunistickou stranou.
Když generace dnešních otců a dědů chodila do školy, vštěpovali jim učitelé respekt k ideálům, za něž umíral Hus a bojoval Žižka, učili je znát a ctít představitele našeho národního obrození a milovat naši vlast, osvobozenou z třistaleté rakouské poroby.
Je v ní nesmírně mnoho pozitivního, neboť sympatie k pravdě, spravedlnosti, statečnosti, národní kultuře, svobodě a humanismu jsou hodnoty neocenitelné.
Ale je v ní už i něco přežívajícího a retardujícího, co může vyrůst v konfliktu s třídními a internacionálními zájmy dělníků a rolníků do podoby omezeného egoistického nacionalismu a co může být zneužito k protisocialistickým cílům.
Tyto otázky si neodbytně musí klást každý, kdo aspoň trochu zná historii dělnického hnutí v naší zemi, kdo se vážně zajímá o dějiny naší komunistické strany.
Pro učitele je tento zájem neodmyslitelným předpokladem jeho pedagogické činnosti, neboť obsahem této činnosti není jen výuka holých faktů a pouček, ale také ideologická výchova formující světový názor a životní ideály.
Padesátiletá historie naší strany je bohatým zdrojem poučení a inspirace pro socialistického učitele, který chce vychovávat mládež v komunistickém duchu.
Je cenným zdrojem poučení a inspirace i pro pedagogického teoretika, který si klade za cíl koncipovat obsah, metody a formy komunistické výchovy a vést učitele k jejich realizaci.
V období, kdy revoluční socialismus stál v opozici proti vládě buržoazie, byla zcela přirozeným a logickým postojem především ostrá kritika buržoazní školy a pedagogiky, přičemž tato kritika byla v podstatě srovnáním existující třídní školské soustavy buržoazní s ideálními postuláty marxistického učení.
Druhá, kvalitativně nová etapa je vymezena historickým milníkem Velké říjnové socialistické revoluce, která znamená rozhodující průlom do světové fronty imperialismu a počátek realizace socialistické společnosti v jedné šestině světa, kde se ideály socialismu postupně přeměňují ve skutek.
Tím ovšem neztrácí na své revolučnosti, naopak uplatňuje ji teprve v plné míře, neboť nyní je příležitost předělat společnost a nastolit nový, spravedlivější řád.
Naši pokrokoví učitelé a pedagogové mohli vést v této druhé etapě kritiku současné společnosti a současného systému vzdělání ne už jen z pozic ideálních postulátů marxistických, ale též na základě srovnání dvou realit, reality sovětské společnosti socialistické s realitou naší společnosti buržoazní.