Komentář jen zkracoval, překlenul mezery, které nutně musejí vzniknout, protože zase doslova a do písmene se všechno rekonstruovat nedá, to bychom byli buď v archívu nebo panoptiku.
Veškerý duch marxismu, celý jeho systém vyžaduje, aby každá okolnost byla zkoumána jen historicky, jen ve spojitosti s jinými, jen ve spojitosti s konkrétní zkušeností historie.
Bylo by tudíž dobré, a pro zdar výsledku uměleckého díla to je nezbytné, přihlížet vždy také k diferenciaci diváků a volit proto i diferencované přístupy k nim.
Protože, jak připomněl krásně soudruh Gustáv Husák na letošním únorovém zasedání ÚV KSČ, je na nás, abychom věnovali větší péči minulosti, našeho boje, úspěchům strany.
Je na našem umění, a na filmu a televizi jako na nejmasovějších, nejvíc pomáhat v tomto boji o lidské vědomí, lidské uvědomění, lidské myšlení, a tím i o nového člověka a lepší svět.
Nad touto nenovou, ale vždy aktuální otázkou se v obšírném článku Mistře, vychovej žáka zamýšlí významný sovětský režisér a pedagog Sergej Gerasimov, z jehož tvůrčí dílny na VGIKu vyšla celá plejáda úspěšných mladých herců a režisérů.
Pedagogický proces na umělecké škole je zřejmě nejnáročnější ze všech existujících pedagogických procesů, píše Gerasimov úvodem, předpokládá zvláštní a rozhodně individuální přístup k zjištění etické povahy žáka.
Po vstupu na vysokou školu mladý člověk si musí především uvědomit a respektovat rozhodující roli pedagogické autority, což podstatně mění dosavadní způsob jeho života.
Především se však musí odpoutat od středoškolské rutiny a dosáhnout takového stupně zralosti, kdy se člověk cítí být odpovědný sám před sebou za obsah každého dne, každé hodiny prožitého života.
Právě v takových otevřených diskusích se upevňuje důležitý a cenný kontakt mezi pedagogy a studenty, kdy si příslušníci starší a mladé generace vycházejí vstříc a společně dospívají k vzájemnému porozumění a jednotnému pojetí své činnosti.
V tomto procesu posléze krystalizují představy o poslání umění, o specifice umělecké tvorby, které při vší jednoduchosti ukládaných úkolů v prvním ročníku rozhodně nemohou být pojímány jako něco předčasného.
Jsem přesvědčen, že zásady výchovy uměleckého vkusu a náročnosti, preciznosti jejich výrazu nelze vypěstovat abstraktní cestou, uměle zjednodušenou metodou.
Je- li předmětem umění život, byť v nejprostších formách projevu a vztahů, ale opravdový život, pak velkou školou je i pouhý výraz určitého svérázného prostředí, životně věrohodných okolností, záznam nějakého životopisu.
Důležitou roli hraje i to, že k takovému výrazu se pojí řada podřízených disciplín sledujících důležité cíle, vývoj, zpestření a zušlechtění řeči, pochopení základní funkce hudby, nutnost vyjádřit své myšlenky na papíře nejen s ohledem na pravopis, ale i na literární hodnoty.
Po výčtu a charakteristice předmětů, které mají za úkol zformovat osobnost mladých umělců, přirozeně s přihlédnutím k jejich individualitě, Gerasimov pokračuje.
V této práci nám pomáhá klasická i nejlepší současná literatura stejně jako vrcholné projevy ostatního umění a přirozeně i nejvýznamnější filmy z historie.
Ubohost kanonismu a zběsilý konjunkturalismus, projevy pudovosti na úkor citu a rozumu, to všechno v široké frontě a ve značné míře útočí na současného člověka v teorii a praxi buržoazního umění a každým dnem nabývá stále agresívnějších forem.
Zde je zřejmě nutné se řídit zdravým úsudkem, že v každém boji je nezbytné poznat nepřítele a jeho cíle, odhadnout jeho síly, vědět, jak s ním bojovat a jak v tomto boji zvítězit.
Čelit a odolávat tomuto útoku může pouze vyspělé, vyvinuté komunistické vědomí obohacené zkušeností strany a vyzbrojené marxisticko-leninskoufilosofií.
V tom je nutno, podle mého názoru, vidět hlavní cíl při výchově mladých umělců, kteří nebudou žít a tvořit v idylických podmínkách, ale v ovzduší neutuchajícího boje za komunistické ideály.
Přirozeně, že to všechno není nikterak jednoduché, protože nemluvíme tu o mrtvých, nehybných dogmatech, kanonických formulkách, ale o životě a živé řeči umění, v němž nashromážděnou zkušenost neustále koriguje dobový vývoj, přičemž základem uměleckého výrazu zůstává člověk ve vší složitosti jeho současné existence.
Tato složitost je podmíněna především i množstvím informací, jež nelítostně bombardují vědomí současníka a především vědomí mladých lidí, které ještě nemá vypěstovanou obranu schopností uváženého zralého výběru.
Všechno se prý podřizuje imperativu moderní doby, v níž se mění všechny principy existence, vzdálenosti, rytmy, fyzické a mravní normy i požadavky, kdy nezbývá času na analýzu duchovního života člověka a možná je to i zbytečné, a do popředí vystupuje umění takzvané přímé akce.
A zde je možná, a zřejmě i víc než kdy jindy, na místě vznést otázku, co když právě v době zvyšujících se rychlostí si umění má zachovat výsadní právo neukvapovat se.
Tato myšlenka stále naléhavěji zaznívá jak z filmového hlediště, tak i v podmínkách, kde je nutné přemýšlet nejen o dnešku, ale zamýšlet se i nad budoucností, do níž vstoupí dnešní žáci.