| s-1
| 'Maminka ještě zůstane v nemocnici,' oznamuje, 'telefonovala jsem tam. |
| s-2
| Než se vrátí, budu se o vás starat já. |
| s-3
| Veronika může spát u nás s Jiřinou a ty, Láďo, na gauči v obývacím pokoji. |
| s-4
| Pojďte, vezmu vás hned s sebou nahoru.' |
| s-5
| 'Já nikam nepůjdu,' mračí se Láďa. |
| s-6
| 'Zůstanu tady.' |
| s-7
| 'A půjčí mi Jiřina tříkolku?' zajímá se Veronika. |
| s-8
| 'To víš, že půjčí,' ujišťuje paní Mourková. |
| s-9
| 'Dobře, tak já jdu,' Veronika seskočí ze židličky na zem. |
| s-10
| 'Ráno vás oba vzbudím a vypravím do školy,' pokračuje paní Mourková, jakoby se nic nestalo. |
| s-11
| Odložil beranici, kabát i hůl na věšák v rohu u dveří a posadil se do kouta, k prázdnému stolu, aby měl přehled. |
| s-12
| Hospůdka působila mile a zabydleně, téměř domácky. |
| s-13
| Po stěnách rozvěsil hostinský staré místní dřevoryty, dílka nějakého malíře z konce minulého století, zašlá kouřem a prachem, doplňující však dokonale atmosféru. |
| s-14
| Zasklené obrazy pokračovaly výjevy loveckých scén, pak několik vycpaných ptáků, obvyklé jelení paroží a pět cínových konvic různé velikosti. |
| s-15
| Hostinský je zavěsil na stěně, bokem od nálevního pultu, hned vedle nich, na policích, rozestavěl porcelánové nádobí. |
| s-16
| Centrem však nesporně byla barevná freska na čelní stěně, u výčepu. |
| s-17
| Muž, který chodíval domů skoro denně opilý a křičel. |
| s-18
| Muž, který skoro po měsících měnil místa a odevšad musel nakonec odejít. |
| s-19
| Nebo matka? |
| s-20
| Věčně podrážděná, unavená a nervózní, a jindy zase ustrašená a smutná? |
| s-21
| Anebo učitelka? |
| s-22
| Otec jezdil naposledy jako závozník, rozvážel zboží do všech prodejen s průmyslovým zbožím v okrese. |
| s-23
| A jak se rychle zjistilo, občas nějaký ten tranzistorový přijímač nebo jiná potřebná věcička putovala stranou místo tam, kam patřila. |
| s-24
| Vždycky se v hospodě někdo našel, kdo vyměnil nové rádio nebo holicí strojek za pár korun. |
| s-25
| Stěny jsou pokresleny uhlem, samá divoká zvířata, která se vzpínají, jak je pronásledují lovci s oštěpy. |
| s-26
| U zadní stěny leží na několika čerstvých kůžích Máša, má otevřené horečnaté oči, blouzní. |
| s-27
| 'Trochu vody,' šeptá vysušenými rty. |
| s-28
| Láďa nabírá do dlaní vodu z kamenné nádoby a přibližuje se k ní. |
| s-29
| Máša hltavě srká vodu z jeho dlaní, do poslední kapky. |
| s-30
| 'Neboj se, přinesu ti za chvíli medvědí tlapu. |
| s-31
| Náčelník říkal, že má magickou sílu. |
| s-32
| Určitě se uzdravíš.' |
| s-33
| Máša se k němu přitiskne, tváře jí hoří, ale snaží se usmát. |
| s-34
| 'Já tě mám ráda.' |
| s-35
| Poblíž nikdo není, všichni se hřejí u ohně. |
| s-36
| Pod rouškou je strašné horko, profesor cítí, jak mu po zádech stékají stružky potu, kapky se mu perlí i na čele a nad obočím, brýle se zamlžují. |
| s-37
| 'Začneme.' |
| s-38
| Doktor Macháček stojí proti němu. |
| s-39
| Dezinfikovat, očistit, řez, podvázat, zastavit krvácení, vysušit a znovu. |
| s-40
| Peán, ještě jeden, kochr, háky. |
| s-41
| A dokola. |
| s-42
| Utržená slezina, prasklé pouzdro jater. |
| s-43
| Všude krev, nepřehledné množství krve. |
| s-44
| Prasklá dolní dutá žíla! |
| s-45
| Podvázat! |
| s-46
| Podvázat! |
| s-47
| Jemně a lehce, bez jediného zbytečného pohybu. |
| s-48
| Každá vteřina je vzácná. |
| s-49
| Vzdušný vak se pravidelně vzpíná a vhání do plic kyslík, avšak na monitorech se nic nemění. |
| s-50
| 'Výsledky z laboratoře,' hlásí sestra, 'krevní obraz.' |
| s-51
| 'Já mám hlad,' kňourá Veronika. |
| s-52
| Večeře nejspíš nebude. |
| s-53
| 'Počkej, přinesu ti kus chleba,' napadá Láďu a vrací se opatrně do kuchyně. |
| s-54
| Matka má hlavu na stole, nehýbe se. |
| s-55
| Láďa zakrojí do bochníku včerejšího chleba - moc se mu to nepovedlo, okraje jsou zubaté. |
| s-56
| Nemůže najít máslo, bere tedy sklenici se švestkovou marmeládou a vrací se do ložnice. |
| s-57
| Veronika ukusuje krajíc, jako by to byla kdovíjaká pochoutka. |
| s-58
| Láďovi to však přece jen vrtá hlavou. |
| s-59
| Co se stalo? |
| s-60
| Pootevřenými dveřmi je slyšet, jak matka hlasitě oddychuje, jako by chrčela. |
| s-61
| Třeba se jí něco stalo! |
| s-62
| 'Buď tady hodná,' napomene Veroniku a vyběhne na chodbu. |
| s-63
| nyní byla na dosah ruky. |
| s-64
| Zelenala se a bělala, žloutla, snad i voněla něčím neznámým, tolik vzdáleným lyzolu a ajatinu operačního sálu a nemocničních chodeb. |
| s-65
| Profesor Havlena si připadal málem jako objevitel, i když něčeho dávno známého. |
| s-66
| Domky, holá stromořadí, potoky i rybníky, které míjel, v něm vyvolávaly vzdálenou vzpomínku - a snad to ani nebyla vzpomínka, nýbrž sen, představa. |
| s-67
| Rozhodl se, že tady, na východní straně, přivrácené ke svahu, si zřídí ložnici a malou kuchyňku, aby nemusel po ránu scházet do přízemí hned, jak se probudí - alespoň v zimě, dokud je chalupa promrzlá a nevyhřátá. |
| s-68
| Zatím spočívala kuchyňka v dvouvařiči postaveném na malém stolku u okna. |
| s-69
| Kromě něho stála v místnosti kovová postel, dvě židle a stůl. |
| s-70
| Oblíbené houpací křeslo si ponechá v dolní sednici, ve velkém 'salónu' u okna, odkud je vidět na ohyb silnice a skoro až k městu. |
| s-71
| Přízemí poslouží podle dosavadních představ k dennímu přebývání. |
| s-72
| Až se zatopí, bude příjemné uvnitř posedět. |
| s-73
| Znázorňovala gotický hrad na strmé skále, na obzoru chmurný tmavý les a pod skálou obléhající vojsko. |
| s-74
| Nad tím vším byl vyveden nápis Bitva u Krásné a letopočet 1427. |
| s-75
| Havlena si prohlížel výzdobu stěn velmi pozorně, a než se nadál, měl před sebou půllitr s pivem, na němž pomalu opadávala pěna. |
| s-76
| Hostinský ho od výčepu mlčky pozoroval. |
| s-77
| Tři dědové v druhém rohu hráli mariáš a u okna mezi profesorem a karbaníky seděli ještě jiní dva, asi také místní hosté, snad jen o trochu mladší, a o čemsi se vzrušeně dohadovali. |
| s-78
| Profesor upíjel pivo a sledoval okolí, zvykl si. |
| s-79
| Veronika si myje ruce a čistí si zuby. |
| s-80
| Uléhá do postýlky a volá: |
| s-81
| 'Láďo, já se tu bojím.' |
| s-82
| Láďa sedí v kuchyni za stolem a čeká. |
| s-83
| Měl by se učit, ale nemůže se soustředit, myšlenky se mu honí kdovíkde. |
| s-84
| Veronika se potichu přišourá a souká se na vedlejší židli. |
| s-85
| 'Láďo, kdy už půjdu do školy?' |
| s-86
| 'Za dva roky.' |
| s-87
| 'A je to dlouho?' |
| s-88
| 'Je. |
| s-89
| A pořád neotravuj.' |
| s-90
| 'Láďo?' |
| s-91
| 'Co je zase?' |
| s-92
| 'A kdy už budou vánoce?' |
| s-93
| Láďa se zamyslí, vánoční prázdniny začínají už v pátek. |
| s-94
| A to je vlastně pozítří. |
| s-95
| Najednou někdo zvoní. |
| s-96
| Když Láďa otevře, stojí za dveřmi paní Mourková. |
| s-97
| Podvědomá touha fantazie ho přenášela ještě dál, do měst a krajin, které nikdy nepoznal a které si představoval určitě naivně a zkresleně - moře s vysokými palmami, tříštivé vlny a plachetnice plující k obzoru. |
| s-98
| Byl to svým způsobem únik - ze školy, z domova, odevšad. |
| s-99
| Koncem ledna se maminčin stav poněkud zlepšil. |
| s-100
| Vstala a začala přecházet po bytě, občas i něco uvařila a nakonec také vyprala všechno špinavé prádlo, co se za dobu její nemoci nastřádalo. |