Při uvádění do hypnózy je užíváno sugerování skutečností, které se objevují jako přirozené následky situace, sugerovaná únava víček je přirozeným důsledkem strnulé fixace, až se hypnotizér stane pro hypnotizovaného osobou s prestiží.
Subjekt při zkoušce spojených rukou rozdělá ruce poprvé, rozdělá je i podruhé, ale nerozdělá je potřetí, princip podmiňování v tomto případě účinným faktorem být nemůže.
Vztah výsledků experimentů Corn-Beckerak hypnabilitě byl uveden v pochybnost pokusem Gladfeltera a Halla, kteří nenalezli významnou korelaci mezi hypnabilitou a fyziologickou reakcí na slovo elektrická rána.
Srovnávají ji s ním Forel, Kronfeld, Trommer, ke sbližování hypnózy a spánku tenduje i většina současných evropských autorit, které se v technice snaží postup co nejvíce zcivilnit, využít uspávacích podnětů a spolupráce hypnotizované osoby v navazování výchozího pasívního relaxovaného stavu.
Tak Kretschmerova škola odmítá spojovat hypnózu se sugescí a snaží se dokazovat, že hypnóza se skládá z několika základních mechanismů, které ji vyvolávají téměř automaticky z relaxace vůlí ovládaného svalstva, relaxace vegetativního aparátu, z určitého stavu očních svalů a vyprázdnění vědomí.
Na tomto přístupu je též založen Kretschmerův vlastní postup, aktivně hypnotický trénink, při němž pacient postupně sám nacvičuje jednotlivé uvedené mechanismy.
Pavlov pozoroval u zvířat ospalost a spánek v situacích, kdy byly aplikovány podněty vyvolávající různé druhy aktivního útlumu, vyhasínání, diferenciaci, opožďování, a mohl stanovit i určité fáze v šíření podle toho, jakým způsobem šířící se útlum ovlivňoval u pokusných zvířat jejich reakce.
Hovoří tu o hypnotických fázích, stavech vmezeřených mezi bdění a spánek, z nichž popsal zejména fázi nivelisační, paradoxní a ultraparadoxní, jež byly srovnatelné s fázemi, které pozoroval Veděnskij na izolovaném nervovém vlákně.
Neliší se od spánku svou podstatou, nýbrž jen jednotlivými zvláštnostmi, tím, že je to velmi pomalu nastupující spánek, který se nejprve omezuje na malou úzkou oblast mozkové kůry, a pak se šíří, až nakonec dospěje k podkorové oblasti.
V pracích pavlovské školy byl položen důraz na to, že hypnotický spánek vzniká nejsnáze při vyloučení rušivých podnětů a za působení podnětů, které jsou obvykle spojeny se situací usínání.
Bylo poukazováno na to, že vnější obraz hypnotického a přirozeného spánku je totožný včetně různých reakcí při probouzení, jako je protahování, protírání si očí.
Tuto skutečnost vysvětlila Pavlovova škola přítomností bdělých okrsků, bdících strážných bodů na pozadí utlumené mozkové kůry, jejichž analogii lze najít v některých situacích normálního spánku, jako je reakce unavené, spící matky na slabé zavrnění dítěte při poměrně značné odolnosti vůči i silným zvukům jiného charakteru.
Zvýšení sugestibility je podmíněno tím, že se při izolovaném bdění jednotlivých bodů mozkové kůry vylučuje jakýkoliv konkurující vliv všech ostatních, ať současných, nebo starých stop podráždění.
Spánkový útlum, jenž při normálním usínání těmito fázemi pouze rychle proběhne, se při hypnóze na některé fázi zastaví nebo fáze jedna druhou střídají.
Tak stavem paradoxní fáze by se dalo vysvětlit, proč se slovo, které je za normálních okolností slabším podnětem než skutečnost, stane v hypnóze podnětem silnějším.
Pavlovská koncepce je schopna vysvětlit jevy hypnotického spánku, spánkovou hypnózu, nedostačuje však pro vysvětlení hypnózy bdělé, aktivní, při níž proces útlumu ve fyziologickém smyslu nemusí hrát větší roli, než jakou hraje při jakýchkoliv psychických procesech v bdělém stavu, jako je koncentrace pozornosti, myšlení, emoce.
Zatímco v předchozí části bylo naším cílem vyložit jednotlivé elementární výkladové principy hypnózy, jichž bylo a je v teoriích hypnózy používáno, povšimneme si nyní některých současných komplexních pojetí hypnózy.
Jak již bylo řečeno, většinou se dnes uznává, že každá z uváděných unidimensionálních teorií přináší určitý plodný aspekt, že však není schopna obsáhnout a vysvětlit celou problematiku.
Kromě sovětských autorů, kteří se striktně přidržují unidimensionální koncepce pavlovské a vědomě se uzavírají proti přijetí jiných koncepcí a aspektů, nejsou současné vedoucí autority v oboru hypnózy většinou ortodoxními zastánci jediné teorie, i když podle svého zaměření projevují některé teorii větší sympatie než jiné.
Pokud se nespokojují s prostým objektivistickým výčtem základních názorů bez zaujetí vlastního stanoviska, jde většinou o přístup buď eklektický, anebo o různé pokusy o integraci.
Podle Ernsta Kretschmera jsou podstatou komplexního jevu hypnózy tyto mechanismy, hluboká relaxace a to jak vůlí ovládaného svalstva, tak vegetativního aparátu s jeho přeladěním na vagový, trofotropní, úsporný metabolismus, vyprázdnění pole vědomí s jeho vzrůstajícím zacloněním a zúžením při pasívním postoji pacienta, určité stavy očních svalů, o nichž se předpokládá, že působí přes mesencefalická integrační centra a indukcí na diencefalon.
Této koncepce hypnózy je prakticky využito v Kretschmerově technice stupňované aktivní hypnózy, jež rozkládá hypnotizaci na postupný nácvik uvedených základních mechanismů za aktivní účasti pacienta.
Sugesci nepovažuje Kretschmer pro hypnózu za podstatnou a v jeho koncepci mu pro ni nezůstává víc místa, než kolik je ho v jakémkoliv jiném interpersonálním vztahu.
Slovo, představa s ním spojená mohou zastupovat jim odpovídající nepodmíněný podnět a vyvolat přímo bez účasti vůle tytéž účinky jako nepodmíněný podnět sám a to i u takových procesů, které vůlí ovladatelné nejsou.
K pouhému obsahu sugescí tedy musí přistoupit další faktor, jehož účinek spočívá v tom, že v hypnotizovaném je vyvoláno vedle představ též vědomí reality, bezprostřední jistota, že to, co bylo řečeno, je skutečností.
Sugestivní účin dosažení přesvědčení o správnosti řečeného slova je dán osobností hypnotizéra, jeho celkovým vzhledem, jistotou v mimice, gestech, chování a řeči, kouzelně působícími pomocnými prostředky, zkrátka ve všem se projevující hypnotizérovou převahou.
Aby mohly být ještě stupňovány, je užito určitého triku, který spočívá v tom, že jako první psychickosomatický efekt je vyvolán polospánek hlavní myšlení.