Bylo nebylo
Aneb: Pozor na literárně vzdělané seniory,
kteří chtějí být zařazeni do třetí Saturninovy skupiny
Crrr. Sobota ráno. Vůbec se mi nechce vstávat, ale musím. Dnes je obzvlášť důležitý den. Babička má narozeniny a já jsem byl všemi šesti členy rodiny vybrán, abych jí předal dárek. Haf! Haf! Tohle se mi vůbec nelíbí. Náš nový přírůstek do rodiny......samozřejmě.! Kdo jiný (nebo spíš co jiného) by se pokoušelo v sedm ráno vyskočit na palandu a přitom ještě štěkat. Musím pospíchat.
Hodil jsem do sebe dva toasty a šel jsem se připravit na cestu. Naše babička bydlí docela daleko a tak k ní budu muset jet vlakem. Taška, oblečení, psí žrádlo......a. samozřejmě ještě dárek pro babičku – pes. Zatím jsme ho nijak nepojmenovali. Proč bychom také měli. Za pár dní bude pryč.
Táta mě odvezl na nádraží. Za deset dvacet minut nám jede vlak. „Dávej na sebe pozor a nezmeškej vlak!A! taky dávej pozor na toho psa!“ To už jsem ale byl několik desítek metrů daleko a neslyšel jsem toto upozornění. Se psem ukrytým v tašce jsem kráčel směrem k nástupišti. Kupodivu tam bylo hodně lidí. Zastavil jsem se a položil jsem tašku se psem na zem. Bylo tři čtvrtě na osm a vlak už měl každou chvíli přijet. Vtom se z reproduktorů na nádraží ozvalo: „Osobní vlak jedoucí ve směru Vídeň – Pardubice bude mít 50minutové zpoždění.“ Všichni cestující kolem mě začali nadávat. Uplynulo třicet minut. Začínal jsem mít žízeň tak jsem se rozhodl, že si půjdu koupit pití k automatu, který byl jen pár metrů ode mě. Ale co se psem? Rozhlédl jsem se a hledal vhodný objekt k několikaminutovému hlídání mého dárku pro babičku.
„Promiňte nepohlídala byste mi prosím psa? Bylo by to jen na chvíli.“
„A nekouše ten váš pes?“
„Myslím, že ne.“
Stará paní přikývla. Tak jsem se otočil a vydal k automatu. Cestou jsem se ještě ohlédl a viděl jsem tu starou paní jak sedí na lavičce, vedle sebe taška s kočkou a v rukou nějaká stará kniha.
Koupil jsem si kolu. Vracel jsem se zpátky k místu, kde jsem nechal psa a zastavil jsem se. Viděl jsem tu starou paní jak si povídá s nějakým starým mužem v šedém obleku – byl to asi její manžel. Ale kde byla moje taška? Neviděl jsem ji.
„Promiňte, kde je má taška?“
„Jaká taška chlapče?“
Jak, kde je ta taška?! Vždyť jsem ji tam dával...
„Z toho si nic nedělejte chlapče.“ Pravil děda. „Víte co se stalo jednou Švejkovi?“
Jak může mluvit o nějakém Švejkovi! Ztratil se mi pes!
„Nevíte? Tak já vám to povím. Švejkovi jednou na nádraží ukradli kufr. Jeho nadřízený na něj byl velice naštvaný, ale Švejk si toho nevšímal a vyprávěl mu jeden příběh. Švejk říkal:Před dvěma léty na Severozápadním nádraží ukradli jedné paničce kočárek i s holčičkou v peřinkách a byli tak šlechetní, že holčičku odevzdali na policejní komisařství u nich v ulici, že prej ji našli pohozenou v průjezdě.“
„Zloději vždy využívají takové situace jako ta, ve které jste se ocitl chlapče. Musíte si na své věci dávat větší pozor.“
Ten příběh byl zajímavý. A tak jsem se rozhodl. Šel jsem směrem ke ztrátám a nálezům.
„Promiňte nenašel se před chvílí pes v tašce – nebo bez ní?“
Ten pán, co tam byl, se na mě díval velice divně a já jsem se mu nedivil. Taky bych se tak díval.
„To je zvláštní, že se ptáte. Před chvílí nám byl přinesen pes. Našli ho prý pod jedním vlakem. Měl štěstí. Počkejte moment, já vám ho přinesu.“
Spadl mi kámen ze srdce. I přes jeho ranní zlozvyk – budit lidi hlasitým štěkáním a skákáním na jejich postel – mi přilnul k srdci. Zasloužil by si abych ho pojmenoval.....
„Tak tady ho máte! Příště si na něj dávejte větší pozor. A tady je, jestli se nemýlím také vaše taška.“
Energicky mi podal psa i s taškou.
„Děkuji. Promiňte, mohl bych se zeptat, kdo sem přinesl mého psa? Chtěl bych mu poděkovat.“
„To se vám s největší pravděpodobností nepovede – ale přinesl ho jeden starý muž v šedém obleku. Kdo vám přinesl tašku si už nepamatuji, ale to jste stejně nechtěl vědět.“