Krtek a brýle
Nevyplatí se, ve všem napodobovat jiné.
Od starých věků je známo,
že krtkům, oči zakrněly dávno.
Žížaly hledají po hmatu,
noru si kutají ve chvatu.
Nepřátel kol nich jsou hordy,
neb dělají v záhonech škody.
Zelinář brunátný vztekem,
v honičce nestačí s dechem.
Jeden z těch chlupatých psanců,
doved to do šťastných konců.
Koupil si na oči brýle,
myslí si: „Snad prožiji klidné chvíle.“
S ostřížím pohledem dravce,
kořist mu nezmizí hladce.
Velikou pomstu plánuje rychle,
na kořist chutnou, přitom však mysle.
Když do hlíny se začal nořit,
přepadl ho divný pocit.
V tom ucítil na zádech rýč,
uznal za vhodné uprchnout pryč.
Brýle mu překáží v cestě,
přesto je odložit nechce.
Prchá dál, síly mu dochází,
když do své nory konečně dorazí.
Přiznal si, že ač málem nebožtík,
měl štěstí, než nějaký červík.
Na žížalu dobrou dostal chuť,
do spíže spěchá, dech popadnuv.
Otevřel dveře spižírny své,
po žížale hladově sápe se.
Ale tím, že v zašpiněných brýlích nevidí,
jeho zásoby se před ním v klidu uklidí.
Mysl jeho ovládl vztek,
brýle zahodil, rozdupal hned.
A jaké poučení z tohoto příběhu plyne?
Není radno ve všem napodobovat jiné.