|

2013-029-03-170

170. Odpovědi členů vlády na písemné interpelace

Date2015-06-18
Meeting2013/029
Agenda Item2013/029/170
Authorizedyes
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/029schuz/bqbs/b08317001.htm#r0
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
index   001 < Page 002 > 003
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová Já děkuji a vidím, že se zvedá pan ministr zahraničních věcí. Prosím, máte slovo, pane ministře. Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Ano, děkuji. To je samozřejmě vůbec ne zas tak lehké téma, které zvedl pan poslanec Grebeníček, a já se pokusím aspoň v obrysech naznačit pozici Ministerstva zahraničí a české vlády. (V sále je hlučno.)Především je podle mě docela zásadní to, aby Česká republika se jako stát hlásila k principům mezinárodního práva a dodržování vlády práva. Musí nás zajímat to, co se odehrává ve světě, také v souvislosti s tím, jakým způsobem se dodržují ta základní pravidla, která upravují styky a chování mezi státy. Právě pro stát jako Česká republika je to naprosto klíčové, protože z 20. století máme zkušenost s tím, jak obtížné bylo tady ve středu Evropy udržet skutečně nezávislý a suverénní stát. Dovolím si tvrdit, že po velkou část 20. století se nám to vlastně vůbec nedařilo, a domnívám se, že jsme nebyli vlastně od roku 1939 až do roku 1989 de facto skutečně suverénním státem. Jsem přesvědčen, že to by nás mělo vést k obrovské obezřetnosti vůči tomu, jakým způsobem se rozhodují spory mezi státy a jestli se v těch sporech používá síly, anebo jestli se respektují principy mezinárodního práva. Proto si myslím, že soustředit se na to, abychom ve svém chování a vystupování v zahraniční politice byli vždy na straně mezinárodního práva a odmítání toho principu, že platí síla a neplatí právo, to je něco, k čemu bychom se měli vždy hlásit. Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová Pane ministře, omlouvám se. Přestože je nás tady tak malý počet, je tu velký hluk. Poprosila bych kolegy o ohleduplnost ke kolegům, kteří interpelují, aby slyšeli svou odpověď, na kterou čekají. Děkuji. Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. To, co tady zvedl pan poslanec Grebeníček, vlastně souvisí s těmi posledními konflikty, ke kterým došlo řekněme v posledních dvaceti letech, patnácti letech, a možná má svůj precedent už v událostech v roce 1990, kdy nově nalezený konsenzus Rady bezpečnosti umožnil kolektivní ozbrojený zásah v Iráku na samotném počátku 90. let. Rada bezpečnosti tehdy v roce 1990 Irák vyzvala, aby se z kuvajtského území, které obsadil, bezpodmínečně stáhl, a jelikož ten se odmítl podřídit, tak tehdy Rada bezpečnosti schválila postupně celkem 12 rezolucí, v nichž se vlastně stále intenzivněji volila donucovací opatření bez použití ozbrojené síly. Irák ve svém chování ovšem pokračoval, a Rada bezpečnosti proto v listopadu 1990 zmocnila členské státy, aby dodržování těch předchozích rezolucí vynutily. A ta formulace byla "použitím všech nezbytných prostředků". Je to rezoluce číslo 678. Tedy v tom bylo implicitně i ozbrojenou silou. Pak došlo k vojenskému zásahu v roce 1991, který provedla asi třicítka států, jejichž jednotky byly podřízeny velení USA. Operace byla úspěšná, poměrně rychle vedla k obnově stavu. To byl velice významný precedent, ten irácký precedent z roku 1991, který potom byl později Radou bezpečnosti recyklován i v dalších případech ohrožení mezi národního smíru. Z hlediska práva pochopit tento proces, nebudu to tady asi rozebírat a odkážu vás na knihu Jiřího Malenovského Mezinárodní právo veřejné, ve které on provádí výklad toho, jak je možné pochopit to, že vlastně tady signatáři Charty OSN předali Radě bezpečnosti supranacionální pravomoci a na jejich základě pak Rada bezpečnosti sama namísto členských států kvalifikovala určitou situaci jako porušení nebo ohrožení mezinárodního míru podle čl. 39 Charty a rozhodla za podmínek stanovených Chartou o konkrétních opatřeních, která jsou státy povinny provést. Prostě podle pana Malenovského mezinárodní právo nebrání tomu, aby v rámci svých supranacionálních pravomocí OSN zpětně zmocnila členské státy k tomu, aby namísto ní provedly konkrétní donucovací opatření. Tyto státy ovšem musí se zpětným zmocněním souhlasit. A na tohle vlastně pak navazovalo řešení i těch dalších situací, i když ta situace nebyla zdaleka totožná a výklad není vůbec jednoznačný. Protože zejména pak opatření proti Svazové republice Jugoslávie v souvislosti se situací v Kosovu, jakož i proti Talibánu po teroristickém útoku Al-Káidy na newyorský Manhattan nebyly v tom průběhu úplně totožné s tím, co se odehrálo tehdy v roce 1990 a 1991. Ty případy, ke kterým došlo v Kosovu a pak po útoku Al-Káidy na Manhattan, to byly situace, ve kterých Rada bezpečnosti konstatovala hrozbu pro mír a bezpečnost, odsoudila ten odpovědný subjekt, avšak nezmocnila a priori mezinárodní společenství ani regionální organizace, jako třeba NATO, k použití ozbrojené síly, což ovšem čl. 53 Charty OSN výslovně vyžaduje. Takže ty vojenské operace USA a NATO neschválila Rada bezpečnosti explicitně ani a posteriori. Na druhé straně je ale nejen neodsoudila, ale dokonce akceptovala implicitně jimi dosažené vojenské i politické výsledky v terénu a stala se tvůrcem přechodného administrativního a politického uspořádání v Kosovu po vojenské porážce Jugoslávie. Takže na rozdíl od té rozsáhlé angažovanosti v Iráku, kde jsem říkal, že byla přijata celá řada rezolucí, vykazovala Rada bezpečnosti v té kosovské a afghánské krizi aktivitu pouze v počáteční a v závěrečné fázi krize, a nikoliv v době jejího vlastního vojenského řešení. Za těch okolností se samozřejmě asi klade otázka, jaký mezinárodněprávní titul měly zasahující mocnosti k tomu ozbrojenému zásahu, když předchozí zmocnění k němu nebylo dáno Radou bezpečnosti ani explicitně, ani implicitně. Když teď budeme zkoumat, jak na tohle odpovědět, tak zjistíte, že v těch debatách, v těch právních, odpověď není jednoznačná. Na jedné straně prostě členové OSN přenesli své kompetence související s ochranou mezinárodního míru na Radu bezpečnosti. Proto jen ona může rozhodnout o donucovacích opatřeních i o tom, jak budou ta zvolená opatření provedena. Závazky, které z tohoto rozhodnutí Radě bezpečnosti vzejdou, mají přednost před ostatními závazky k tíži členských států a tento právní prostor členským státům k autonomnímu donucovacímu zásahu prostor neposkytuje. Nicméně pak existuje druhá věc, že lze sotva obhájit tezi, že ta nečinnost Rady bezpečnosti v situaci, která objektivně ohrožuje nebo porušuje mezinárodní mír, vůbec nic nemění na rozdělení kompetencí mezi Radou bezpečnosti a členy OSN. Platí, že není-li tento orgán schopen v nebezpečné situaci vykonávat své kompetence způsobem, který mu členové OSN předepsali a který od něj očekávají, tak sotva se tito členové spokojí s rezignováním, konstatováním, že jim absence vlastních pravomocí znemožňuje místo něj zasáhnout. Prostě ta rezignace by nebyla slučitelná s cíli, pro které Charta vůbec vznikla, a tedy s účelem, pro který členské státy na Radu bezpečnosti kompetence přenesly. Nabízí se tedy teze, že členské státy mohou autonomně samy zasáhnout mimo ochromený systém upravený Chartou OSN. A kvalifikovaná nečinnost Rady bezpečnosti v konkrétní nebezpečné situaci vede ve světle této teze k návratu k mezinárodněprávnímu stavu, jaký existoval před předáním kompetencí na základě charty OSN, tedy k aktivizaci práva povinností, které členským státům plynou z obecného mezinárodního práva. Je to jasné? Prostě protože Rada bezpečnosti není schopna být efektivní a fungovat, tak se dostáváme před stav, než byla na ni práva a povinnosti přenesena. To je zhruba, řekněme, ta právní základna úvah o tom, jak to je vlastně s dodržováním principů práva v situacích, které nacházely později v průběhu těch dvaceti let. A ta debata, kdybychom ji tady vedli důkladněji, by ukázala, že na to není, jak je vidět, zcela jednoznačná a černobílá odpověď, což je dáno pravděpodobně i tím, že celý systém mezinárodního práva je něco, co se nachází v určitém pohybu a co nedává úplně jednoznačnou možnost stoprocentní výkladu takovou, jakou máme třeba zřejmě vyšší na úrovni jednotlivých států. Na druhé straně si myslím, že to je ta rovina právní, a pak samozřejmě existuje politická debata. A ta rozhodnutí, která tehdy byla také politická rozhodnutí, tedy rozhodnutí, která musí obhájit před svými občany a i z hlediska historie, a tady je, já se dokážu poměrně snadno ztotožnit s kritikou toho, co se třeba odehrálo v roce 2003, protože jsem přesvědčen, že tady ta situace byla opravdu hodně odlišná, při invazi do Iráku, při útoku na Irák, a dokonce to je situace, která i rozdělila, pokud si vzpomenete, tehdy evropské státy, kde část evropských zemí se odmítla na této intervenci podílet a část se k ní přihlásila. A dneska se domnívám, že ten rok 2003 je pro nás v lecčem velmi varovný, protože všichni víme, že tehdy to můžeme pokládat za selhání velké části společnosti řady zemí Západu, protože se vlastně stalo to, že se akceptovaly informace a argumenty, které se pak později ukázaly být nepravdivé a lživé, což je věc, která se, dá se říct, dodnes jakoby vrací. Použít jako ospravedlnění použití síly, použít nepravdivé, nebo dokonce lživé informace, to je něco, co se nedá hájit, a podle mne to také vedlo k celé řadě věcí, které se na životě i některých institucí zásadně změnily. Mám na mysli roli zpravodajských služeb, ověřování důkazů. Když mám na mysli třeba Severoatlantickou alianci, tak se domnívám, že i to, co se odehrálo v roce 2003, vedlo ke změně způsobu fungování spolupráce zpravodajských služeb členských států. Vedlo to k tomu, že se dnes scházejí prakticky týdně na pravidelných screeninzích, kde se informace prověřují, a to, co je vydáváno jako informace NATO, tak je opravdu jenom to, co je stoprocentně prokázáno, ověřeno. Já si myslím, že to, co se stalo v roce 2003, se dnes už opravdu nemůže opakovat, protože to bylo dostatečně varovné a protože to bylo opravdu v něčem velmi vážné selhání. Že se před veřejností obhajovalo něco, co se pak ukázalo být nepravdivé. Samozřejmě že v roce 2003 celá ta akce zdaleka neměla tu právní základnu, jako měl ještě útok na Irák v roce 1991, takže i z hlediska mezinárodního práva by ta debata pravděpodobně byla daleko méně jistá z hlediska oprávnění vstoupit na území Iráku v roce 2003. Podobně je to samozřejmě, jak už jsem tady naznačil, i s tou situací v Kosovu. I tam si myslím, že ta debata je daleko komplikovanější. Z toho, co vyplývá z literatury, kterou mám k dispozici, se nedá jednoznačně říci, že by ten, a z toho, co jsem tady uvedl, že by ten zásah bylo možné nějak jednoduše označit za porušení mezinárodního práva, ale rozhodně ta věc byla sporná a je možné to diskutovat. Pravděpodobně ta diskuse by byla docela komplikovaná. To znamená, to je ta právní rovina. Já si osobně myslím, že jiná je ta rovina politická. Co se týče Kosova, tak já sám jsem byl ten, kdo tady ve Sněmovně vznášel otázky nad tím, jestli podpořit vznik nezávislého státu, pokud nejsou splněny předpoklady pro vytvoření takového životaschopného státu. Tady odkazuji na vystoupení, které jsem tady měl, a jenom abych ho nemusel opakovat, tady si myslím, že je také široké pole debaty, ale to už je zase jiná diskuse. Já tady tohle zmiňuji proto, aby bylo zřejmé, že to není zdaleka vždy jednoduchá a černobílá věc. A když říkám, že Česká republika musí být stát, který musí dbát na ochranu práv, na respektování mezinárodní práva, Česká republika je smluvní stranou Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. My jsme ratifikovali jako 23. země změnu Římského statutu týkající se zločinu agrese, který představuje dle mého tu nejzávažnější a nejnebezpečnější formu protiprávního použití síly, jehož se stát vůbec může dopustit v mezinárodních vztazích. A to mezinárodní trestní soudnictví je důležitý prvek podpory šíření právě respektu k lidským právům, mezinárodnímu humanitárnímu právu a vládě práva. To je bez debat, a věřím, že bude vždy, základní pilíř také české zahraniční politiky. Já mohu tady také mluvit o tom, že na mezinárodní úrovni my jsme dnes podpořili celou řadu iniciativ na podporu mezinárodního trestního soudnictví. Nemá možná smysl, abych tady všechno vyjmenovával, ale další významná oblast je, že se Česká republika zasazuje o dodržování závazků plynoucích z Charty OSN, z haagských úmluv a z ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů. Účastníme se iniciativy Švýcarska a Mezinárodního výboru Červeného kříže k posílení dodržování mezinárodního humanitárního práva. Tyto snahy povedou k ustavení mechanismu pro monitorování dodržování mezinárodního, například humanitárního práva na 32. konferenci Červeného kříže a Červeného půlměsíce v prosinci tohoto roku. Takže tady bych si stál za tím, že my se snažíme podle nejlepšího svědomí se k těmto principům hlásit u vědomí si toho, jak je to pro naši zemi důležité. A mohl bych tady pojednat jednotlivé kauzy: Kosovo, Irák, Afghánistán, Libye. U všech zjistíme, že v těchto zemích došlo, že i události v těch zemích mohou být podrobeny debatě. U některých těch zemí situace vůbec není jednoduchá. V případě Iráku, Afghánistánu docházelo k porušování práv, které je zkoumáno a vyšetřováno. Každá ta země by vydala na vlastní debatu. Ale je tu jedna věc, kterou bych možná rád zmínil jako zásadní, protože tady se mluvilo o tom, že jsme byli někam zavlečeni politikou Spojených států amerických. Když já jsem totiž ne tak dávno, to je vlastně v průběhu ani ne celého roku, měl možnost mluvit s prezidentem Barackem Obamou a řekl jsem mu, že oceňuji to, že současné Spojené státy se jednoznačně hlásí k dodržování principů mezinárodního práva a principů multilaterality v mezinárodních vztazích. A to jsem řekl také proto, že mohu odkázat na konkrétní vystoupení amerického prezidenta z poslední doby, ve kterých se jednoznačně, a dokonce velmi rezolutně postavil právě za dodržování principu mezinárodního práva na současné planetě, a to i v konkrétních kauzách. Takže já si tady dovolím tvrdit, že tady se rozhodně neděje to, že by nás někdo někam vlekl. Já si naopak myslím, že je nesmírně důležité, že země s takovou váhou jako Spojené státy a současná administrativa a prezident jednoznačně dávají najevo, že vyvodili závěr třeba z velké kritiky, která se strhla kolem událostí v Iráku v roce 2003. A že z jejich současných vystoupení podle mě jednoznačně plyne, že podobné ohýbání důkazů a podobné zaštiťování se důkazy údajnými, které se později ukážou nepravdivé, podle mě naprosto nepřichází v úvahu. A je důležité, že právě třeba prezident Spojených států na Valném shromáždění OSN vystoupí v projevu, kde něco podobného naprosto jednoznačně a zřetelně deklaruje. A i ohlas, který vlastně jeho vystoupení třeba podobné mělo i v jiných částech země, dává najevo, že v současné době Spojené státy rozhodně nejsou vnímány jako někdo, kdo by se chtěl vracet k některým těmto kauzám, o kterých tady byla řeč a které opravdu poškodily podle mě obraz i renomé společenství zemí, které podobným způsobem postupovaly. Takže bych byl rád, kdybychom tady rozlišovali, uvědomovali si tok času, uvědomovali si, s kým třeba konkrétně dnes se na mezinárodní scéně bavíme, a abychom v tom nebyli paušální a neházeli všechny a všechno do jednoho pytle. Protože když jsem, jak jsem říkal, poděkoval a ocenil tyto principy v rozhovoru s americkým prezidentem, tak to byla pro mě naprosto zásadní věc, protože podobné vyjádření a podobná vyjádření na podobné úrovni pro Českou republiku mají naprosto životní důležitost. A někdo, kdo takto se hlásí k principům mezinárodního práva, tak je pro mě významný spojenec a mně potom nepřipadá šťastné říkat věty, ve kterých jeho roli v současném světě vlastně zpochybňujeme. Takže chápu význam té materie, rozumím tomu, že to může být a že to musí být dokonce zásadní kritérium, do jaké míry česká zahraniční politika právě tyto principy bere vážně a dodržuje je. Protože kdyby se tak nedělo, tak to by bylo sebevražedné, bylo by to v rozporu s veškerou zkušeností historickou, kterou máme. Na druhé straně bych byl rád, kdybychom se o tom bavili přesně, abychom byli schopni rozeznat, kdo dnes v tom současném světě je náš skutečný spojenec a na koho se můžeme spolehnout, že bude bránit tomu, aby se podobná selhání, která se týkají zamlčování pravdy, nerespektování faktů a důkazů, opakovala. V tom si myslím ale, že i mezi našimi partnery v Evropské unii, v Alianci došlo k dost velkému poučení. A nejen my, ale je tam řada dalších zemí, které si rizika podobných postupů uvědomují. Takže jakkoliv je mezinárodní právo něco, co je, jak jsem řekl, pohyblivé, a není tak jednoduše uchopitelná každá situace, přesto nám dává určité vodítko, kterého se musíme držet a které je zásadní. A stále se zpřesňují ty věci, jako je definice agrese, co to je vlastně respektování suverenity státu. To je věc, na které se pracuje, my se na tom podílíme a je to náš zájem a je to ochrana i českého státu. Kdo je v tom ochoten s námi spolupracovat, tak toho bychom měli brát jako významného spojence. Myslím si, že jich máme hodně. A já za Českou republiku si myslím, že mám svědomí čisté. My rozhodně v tomhle nebudeme dělat žádnou dvojakou hru a nebudeme pokrytci. Jsem připraven k férové debatě a snažím se o ni i tady dnes v odpovědi na interpelaci pana poslance Grebeníčka.

Download XML • Download text • Waveform view • Create Person name