|

2013-017-02-012

12. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů /sněmovní tisk 257/ - druhé čtení

Date2014-09-17
Meeting2013/017
Agenda Item2013/017/012
Authorizedyes
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/017schuz/bqbs/b06001201.htm#r0

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.


index   009 < Page 010 > 011

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová Děkuji, pane poslanče. Prosím k mikrofonu pana poslance Bendla. Prosím, máte slovo. Poslanec Petr Bendl Děkuji za slovo, paní předsedající. Dámy a pánové, na začátek bych si rýpl, neboť musím zde připomenout, že stát velmi dlouhou dobu v podstatě vůbec nezřizuje žádné organizace, které poskytují sociální služby. Zřizují je převážně města a obce a ty významnější, řekněme, a důležitější zřizují kraje. A podotýkám, že krajům vládne sociální demokracie téměř sedm let a že se ta situace dostává do téměř absurdních úrovní v oblasti poskytování sociální péče, protože jsme svědky toho, že seriózní poskytovatelé sociálních služeb nemají na svůj provoz, a to jak ti zřizovaní krajem či obcemi, tak ti z nestátního sektoru, ale objevuje se zde čím dál tím více tzv. poskytovatelů sociálních služeb, kteří fakticky poskytovateli sociálních služeb nejsou. Jedno číslo za všechny a nechytejte úplně za slovo. Ale někdy v roce 2002 měl Středočeský kraj poskytovatelů sociální péče zhruba 200, dneska jich něco kolem 700. Podíváte-li se na jejich strukturu a na to, co často poskytují za tzv. sociální službu, byli byste asi kolikrát zděšeni z toho, čemu všemu my říkáme poskytování sociální služby. Souhlasím s tím, že stát by neměl mít 14 států nebo 14 různých úrovní sociálních služeb v tom smyslu, že někde to nesmí být katastrofa, a když to někde bude dobré, tak to je asi v pořádku. Myslím si, že stát by měl hlídat jakousi základní úroveň a jakýsi standard poskytování sociální péče v České republice a měl by vyžadovat po krajích stejně tak, jako to dělá v oblasti zdravotnictví, protože kraje jsou povinny předkládat Ministerstvu zdravotnictví a diskutovat na základě zastupitelstvem schválené koncepce, diskutovat svoji problematiku ve zdravotnictví s Ministerstvem zdravotnictví. V oblasti školství, která zase regionální působnost, je kraj povinen schválit si každý rok koncepci školství a jít s tím na Ministerstvo školství a tam diskutovat o tom, jestli být více gymnázií, nebo více učňovských škol, nebo více průmyslových škol apod. - a v oblasti sociálních věcí takto důležité oblasti toto není. Pak se nedivme, že si každý kraj dělá, co vlastně chce. Některé kraje prostě evidentně nepovažují za prioritu poskytování sociálních služeb. Podíváte-li se do výdajů jednotlivých krajů, tak to není možné nezkonstatovat. Někde o to pečují více, někde méně. Někde podlehli tomu pocitu, že evropské peníze, které tečou do téhle oblasti, protože jsou obrovské a veliké, tak se téměř každý, kdo se přihlásil o to, že chce poskytovat tzv. sociální službu, no tak mu to bylo umožněno, ale ve skutečnosti, jak říkám, v řadě případů sociální služba našim občanům poskytována opravdu není. A je třeba na to dohlédnout a přinutit kraje, aby na efektivitu vynaložených peněz v oblasti sociálních služeb dohlédly, protože jak říkám, opravdu platí, že spousta peněz, které by se měly dostat k potřebným, se k potřebným v žádném případě nedostávají. My potřebujeme stabilní prostředí, protože v oblasti poskytování sociálních služeb není možné, abychom klienty nutili každých čtrnáct dní měnit poskytovatele sociálních služeb. Není možné je neustále stěhovat a říkat jim: dneska nemáte podporu, nebo kraj dneska ze dne na den nepodpoří tu či onu instituci apod. Je třeba na delší dobu nasmlouvávat takováto zařízení a zároveň je třeba si být jistí v tom, že splňují jistý standard, který je nutné splnit. Na jaký standard stát bude ze svých prostředků mít, to je otázka. Do jaké míry to pro něj bude nebo nebude priorita. Ale dneska, věřte mi, na tom sociálním systému nebo poskytování peněz do této oblasti je navěšena spousta těch, kteří tam dlouhou dobu být nemají, a mělo by být naším cílem, aby prostředky zůstaly u těch, kterým opravdu patří. Proto bych se přimlouval za to, aby Ministerstvo práce a sociálních věcí vzalo tuto záležitost v potaz, vynutilo si a přinutilo kraje k tomu, aby předvedly a řekly, jak si představují poskytování sociálních služeb ve svých teritoriích, aby Ministerstvo práce a sociálních věcí také řeklo, co je ten standard, a ten vyžadovalo, ale pak nechalo na samostatnosti jednotlivých zastupitelstev a krajů, do jaké míry budou cítit, že to je pro tato oblast priorita, či nikoliv. Krajům byla posílena jejich samostatnost, finanční zdroje, které dostaly z rozpočtového určení daní, se v minulé době zvýšily, což sice mělo za dopad i tu skutečnost, že když kraj získával méně finančních prostředků z daní, získával je i stát, často si to kraje najednou vysvětlovaly tak, že stát jim posílá méně. V okamžiku, kdy tady byla finanční a ekonomická krize, to zkrátka platilo, protože kraje dnes více, nebo jejich rozpočty více dýchají s tím, jak je státu, tak je i kraji, protože jsou navázány nikoliv na dotace nebo ve velké míře na dotace, ale na významnou část takzvaných vlastních příjmů z jednotlivých daní. Proto si toho kraje musí být vědomy a měly by v této oblasti říci, co tedy vlastně chtějí. Stát řekne, co je standard. A připomínám opravdu sociální demokracii, že téměř dvě volební období poskytování sociálních služeb na starosti a nemůže se vymluvit na to, že to zavinila něčí nebo někoho jiná vláda. Myslím si, že to, že tady vzniklo čtrnáct systémů, a je to evidentní, za to stát jako takový v minulosti nemůže.

Download XMLDownload textWaveform viewCreate Person name