|

2013-006-07-072

72. Aktuální situace na Ukrajině a postoj vlády České republiky

Date2014-02-13
Meeting2013/006
Agenda Item2013/006/072
Authorizedyes
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/006schuz/bqbs/b20707201.htm#r0

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.


index Page 001 > 002

Místopředseda PSP Vojtěch Filip 72. Aktuální situace na Ukrajině a postoj vlády České republiky Prosím nejdříve ministra zahraničních věcí vlády ČR Lubomíra Zaorálka, aby přednesl úvodní slovo k této zprávě, postoj vlády. (V sále zazněl návrh na změnu pořadí řečníků.)Ano, ale - vím, kdo byl navrhovatelem tohoto bodu, ale shodli jsme se na návrhu, že jde o postoj české vlády, a ten tedy vyslechneme, potom budou hovořit další. Prosím, pane ministře. Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Děkuji, pane místopředsedo. Teď mluvím s paní poslankyní Němcovou, která se domnívá, že by jako navrhovatelka bodu mohla říci zdůvodnění toho, proč navržení požadovala. proti tomu naprosto nic nemám, takže to rád umožním a vystoupím po . v tom nevidím žádný spor. Místopředseda PSP Vojtěch Filip Protože šlo o postoj vlády, mám v dokumentech nejdříve postoj vlády a potom vyvolám navrhovatelku bodu. Ale nic se neděje, jestli je to takto dohodnuto, prosím, paní Miroslava Němcová jako navrhovatelka tohoto bodu. Paní poslankyně, máte slovo. Poslankyně Miroslava Němcová Pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, opravdu - teď je mi líto toho medvídka tady. (Na řečnickém pultu stále ještě leží okousaný gumový medvídek.)Nechce ho někdo odstranit? Žádám kancelář, tady udělají pořádek! Neuzurpuji si právo vystupovat jako první, jenom ty z vás, kteří jste novými členy Poslanecké sněmovny, chci odkázat na to, že bylo vždycky zvykem, pakliže byl - a vyplývalo to také z jednacího řádu Poslanecké sněmovny - pakliže byl někdo navrhovatelem nějakého bodu, Sněmovna se rozhodla svým hlasováním, že tento bod vřadí do svého programu, tedy jej na svůj program, tak vždycky tak jako u zákonů, jako u ostatních zpráv, vždycky vystupuje nejprve navrhovatel, a potom jsou další vystoupení. Z tohoto důvodu jsem byla jenom podivena, že nyní organizační odbor Sněmovny zvolil nějaký jiný postup při tom, když sestavoval prezidiálku panu místopředsedovi. Nyní k věci. Děkuji všem členům Poslanecké sněmovny, kteří svým hlasováním umožnili dnešní diskusi na téma dění na Ukrajině. Jsem přesvědčena, že nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co se během několika měsíců již na Ukrajině odehrává. Dramatické záběry z pouličních bojů, zprávy o mučení a věznění opozičních politiků a demonstrantů, zprávy o mrtvých a zraněných nebo hrozba rozpadu země svědčí o tom, že Ukrajina, se kterou bychom měli sdílet podobný nebo stejný civilizační prostor, se ocitá v kritické situaci. Ukrajina je země, která si prožila mnohé tragédie. Jako součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám. Dodnes jsou v paměti miliony obětí hladomoru, který byl vyvolán Stalinovou násilnou kolektivizací zemědělství. V paměti mnohých občanů je její oranžová revoluce, která tehdy znamenala vítězství příklonu směřování na Západ. Tato očekávání však přinesla rozčarování a skončila politickou krizí. Dnes je Ukrajina opět v hledáčku nejenom našeho přemýšlení, ale též světových médií. Neopakuje se sice oranžová revoluce, ale situace je mnohem složitější. Hrozí destabilizace této evropské země se 46 miliony obyvatel. Ukrajina se ocitá na dějinné křižovatce a dotýká se i nás, našeho bezpečnostního prostoru. Situace na Ukrajině dnes vzbuzuje hodně emocí. Stává se předmětem politického boje mezi Západem, Východem a Moskvou, a jelikož jsme podporovali sbližování Ukrajiny s Evropskou unií, nemůžeme k této výbušné situaci mlčet. Ukrajinské drama se začalo odehrávat poté, co koncem listopadu odmítl do doby proevropsky vystupující prezident Viktor Janukovyč podepsat asociační dohody s Evropskou unií. Otočil se tak k Evropské unii zády a přiklonil se k Rusku. Učinil to bez široké diskuse s opozicí, a dokonce i s vlastní stranou, a zaskočil tak mnohé hráče na politické scéně, a to nejenom v Evropě, ale též doma. Zaskočil tím i své vlivové skupiny, které mají v Evropě své ekonomické zájmy. Tato změna kurzu byla široce komentována jako vítězství politiky Vladimira Putina a prohra Evropské unie. Rusko nabídlo Ukrajině finanční pomoc a další ekonomické výhody a rozhodlo se přízeň Ukrajinců koupit. Prezident Janukovyč tak mohl zdůvodnit svoji piruetu východním směrem, protože nabídku Evropy označil za nevýhodnou. Zároveň se ovšem projevil jako nedůvěryhodný politik, který opustil jednací stůl. Je však nutné připomenout, že mohutné protesty v Kyjevě nevyvolala pouze vůle obyvatel po evropské integraci nebo její odpor k této integraci, ale toto drama eskalovalo po brutálním potlačení demonstrací ukrajinskými bezpečnostními složkami a represemi vůči opozici. Ukrajina povstala teprve poté, co vláda nařídila tvrdě rozehnat poklidný protest studentů na náměstí Majdan koncem listopadu několika tisíci příslušníků elitních jednotek ukrajinské policie Berkut. Záběry policistů mlátících bezbranné studenty nám nemohly nepřipomenout podobný zásah bezpečnostních složek při Palachově týdnu na Národní třídě ještě v době komunistické totality. Nemůžeme v této souvislosti vynechat roli Evropské unie, která sice nabídla Ukrajině asociační výhody, Východní partnerství například, ale je otázku, nakolik sama v této věci vystupovala aktivně a věrohodně. Jestli myslela svoji vstřícnost vůči Ukrajině vážně a jestli to, co nabízela, bylo dostatečné a naplňující očekávání mnoha desítek milionů ukrajinských obyvatel. Můžeme se ptát, jestli Evropská unie nepodcenila snahu Ruska udržet na Ukrajině sféru svého vlivu, neboť Moskva se nikdy nesmířila s příklonem Ukrajiny k Západu. Dokládají to i reakce prezidenta Putina, který varoval Západ, aby nezasahoval do ukrajinských záležitostí. Prezident Janukovyč se projevil jako politik, který se rozhodl dát přednost prosazení osobní mocenské politiky za použití represí před demokratickou diskusí. Tím se ukrajinská hlava státu vyčleňuje z evropských demokratických měřítek. Pokud měl pochybnosti o výhodnosti evropské nabídky, měl je řešit otevřeně, nikoliv zákulisní politikou s ruskou stranou. Situace na Ukrajině, a to všichni víme, není černobílá. Opozice netvoří homogenní celek a odsoudit lze excesy na obou stranách. Přesto jsou zvláště znepokojivé zprávy o postupu ukrajinské vlády proti opozici. Dodnes není znám osud 36 pohřešovaných stoupenců opozice. Lidé jsou zabíjeni, mučeni a vězněni. Nejde zdaleka jenom o jeden mediálně sledovaný případ mučeného aktivisty Bulatova. Ukazuje se, že jedině mezinárodní tlak může zastavit hrozící mnohem větší represe, a to i za cenu ekonomických sankcí. Co tedy může udělat česká zahraniční politika? Nemůže se určitě schovávat pouze za politiku Evropské unie a opakovat její názory. Měla by projevit svůj svébytný jednoznačný názor na to, co se odehrává. Nelze pochybovat o tom, že se zahraniční politika naší země vyjádří pozitivně k začleňování Ukrajiny do evropských struktur. Bude tak bezpochyby pokračovat v politice předchozích vlád a očekávám také, že bude vyzývat obě strany ukrajinského sporu k dialogu. To ostatně ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek oznámil. Dal to dostatečně najevo. Ale si myslím, že by se vláda měla jednoznačně vyjádřit k tomu, jak nahlíží na prosazování mocenských zájmů Ruska na úkor zájmů Evropské unie. Na příkladu Ukrajiny se projevily zcela zřetelně. Měli bychom vědět, jak se vláda postaví k tomu, že negativní evropská politika na Ukrajině uvolnila prostor jiným geopolitickým zájmům. V případě Ukrajiny nelze sedět na dvou židlích, a tím méně pokračovat v unijní politice působící tak, že o integraci Ukrajiny nejeví vážný zájem. Dále jsem přesvědčena, že by se vláda měla vyjádřit k osobě ukrajinského presidenta Janukovyče a jeho roli ve věci potlačování práv občanů, práv opozice na Ukrajině, samozřejmě v souvislosti s jeho plánovanou návštěvou České republiky. Pokud se vláda deklaruje jako proevropská, je skutečně otázkou, co může návštěva prezidenta Viktora Janukovyče na nejvyšší úrovni České republice nyní přinést. Tedy návštěva politika, který je ve vážném sporu s Evropskou unií a je to muž, který přihlíží dosud nečinně k tomu, jak jsou pošlapávána základní práva jeho občanů. Mohla bych tady přednést stručný vývoj událostí tak, jak se odehrávaly v jednotlivých dnech na Ukrajině. Očekávám však, že ti z vás, které toto téma zaujalo, přemýšlíte nad ním, tak že onen kalendář událostí máte bezpochyby ve své hlavě, víte tedy, co spustilo a zapřičinilo dnešní demonstrace a kdo jakou roli v nich sehrál. Ale stojí asi za zmínku uvést některé postřehy zahraničních nejenom komentátorů, ale spíše zahraničních politických reprezentantů a možná některých názorů z tisku. Protesty v zahraničí se konaly na různých místech, například v Německu, Francii, Švédsku, Polsku, České republice, Spojených státech, Velké Británii a v Kanadě. Tedy protesty proti tomu, jak postupuje vláda proti svým občanům na Ukrajině. Je třeba zmínit také v této souvislosti, jak se na věc dívají naši nejbližší sousedé. Proto uvedu slova polského prezidenta Bronislawa Komorowského, který říká: "Problémem je politika nátlaku a vydírání, kterou vůči Ukrajině uplatnil východní soused. S ničím takovým západní svět souhlasit nemůže. Takovým způsobem se nerozhodují otázky strategického významu. Volba Ukrajiny mezi Východem a Západem by měla být jejím suverénním výběrem," zdůraznil. Podle Komorowského nastala chvíle, kdy západ musí určit svou strategii nejen vůči Ukrajině, ale i vůči dalším zemím mezi Východem a Západem. Také německá kancléřka Angela Merkelová připomněla Rusku, že studená válka skončila, a že by tudíž bylo záhodno překonat studenoválečnickou mentalitu. Je zde také ohlas ze Slovenska, který se bezprostředně dotýká toho, co se na Ukrajině děje. Například slovenský tisk SME uvádí tyto souvislosti. Dát košem Bruselu, cituji, "znamená přijmout železné objetí Moskvy, z nějž se Ukrajina nevykroutí. Stane se tak v euroasijské zemi, a je pravda, že na barikády v Kijevě vyšly statisíce, ale při vší úctě na realitě to nic nezmění. Vilnius," tedy odmítnutí oné dohody s Evropskou unií, "rozhodl o Ukrajině na desetiletí. Vilnius je třetí velkou Putinovou výhrou ve strategických bitvách o zachování vlivu v bývalých državách. První byla gruzínská příhoda, druhou bukurešťský summit NATO, kde ruská lobby vyšachovala ze hry akční plány členství pro Gruzii a Ukrajinu, a tentokrát to nebyla lobby, ale spíše to připomíná aukci, kdo nabídne víc. Na Slovensku," píše deník, "bychom měli smutnit za Ukrajinou jako ztracenou příležitostí. Přímý důsledek, který z Vilniusu plyne, je totiž společná hranice s Ruskem. Sousedství s medvědem bez tisícikilometrového nárazníku může dostat Slovensko do geopolitické šlamastiky, zvláště pokud se v Evropě stane," myšleno v Evropské unii, "stane něco nepříjemného. Dále je třeba ještě zmínit vedle všech ostatních zahraničních ohlasů to, co zmínil prezident Putin. Protože je zde o něm řeč, tak je potřeba i jeho slova v tomto kontextu uvést. Ruský prezident Vladimír Putin podle ČTK z 19. prosince popřel, že by Moskva byla proti dohodě o přidružení Ukrajiny k Evropské unii, zároveň však poukázal na to, že Rusko musí chránit svou ekonomiku. Hlavním motivem dohod s ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem podle Putina byla snaha poskytnout bratrskou pomoc bratrské sousední zemi. Cituji: "Vidíme, že Ukrajina je v obtížné situaci. Když říkáme, že to je bratrský národ, bratrský lid, tak podle toho musíme jednat. To je hlavní důvod, proč jsme se rozhodli jim pomoci," prohlásil Putin při velké bilanční tiskové konferenci. Pak je zde ještě jedna zmínka, kterou nechci opominout, a to stanovisko polského Sejmu, který vydal velmi jasné stanovisko k tomu, co si myslí, že se děje na Ukrajině. A dokonce tam hovoří v jedné pasáži o možných sankcích. Ráda bych ještě v tomto úvodním slově zmínila jednu otázku, která zaměstnává možná média více než skutečné osudy lidí, kteří již po několik měsíců stojí na ukrajinském náměstí, nebo na náměstí v Kijevě, a očekávají, že jejich vláda, jejich parlament a jejich úřady s nimi začnou vést normální dialog. Média zajímá, a tomu rozumím, pozvání prezidenta Miloše Zemana pro ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. jsem o tom trochu mluvila. Je asi správné, abych řekla svůj pohled na tuhle věc. Jakkoliv jsem si vědoma toho, že vždycky protokolární otázka pozvání svou nějakou časovou souslednost, že se odehrává v nějakých souvislostech, že reaguje například na pozvání našeho prezidenta do této země, to jsou ty běžné protokolární záležitosti, tak jsem přesvědčena o tom, že pakliže se dramaticky změní například situace v zemi samotné, kdy prezident je jedním z hlavních aktérů boje proti vlastním občanům, je namístě zvážit, zda pro Českou republiku bude přínosem a pro řešení těchto otázek bude přínosem přijetí ukrajinského prezidenta na naší půdě. A proč si myslím, že bychom o tom měli přemýšlet. Je potřeba připomenout osudy právě těch lidí, o kterých mluvím. Tak tedy začnu tím, že ukrajinská opozice pohřešuje nyní 36 lidí. Ukrajinský opoziční aktivista Dmytro Bulatov dorazil do litevského Vilniusu, to jste asi viděli, léčí se z vážných zranění, jež mu způsobili únosci. Mučili ho po celé dva týdny, byl pohřešován. Ukrajinským médiím vylíčil, že se ho únosci, údajně mluvící s ruským přízvukem, mimo jiné pokoušeli ukřižovat a uříznout mu ucho. Kvůli účasti na protestech Bulatovovi původně hrozilo osm let vězení. Obvinění související s jeho účastí na protivládních demonstracích ale úřady mezitím stáhly. V Litvě se léčí další tři aktivisté, kteří jsou podle ukrajinské opozice obětí policejního násilí. Únosy a mučení, často zdokumentované videonahrávkami a fotografiemi na sociálních sítích, mají podle opozičních vůdců na svědomí členové úderných komand Berkut. Opozice zveřejnila statistiku zadržených a pohřešovaných. Ve vazebních celách policie je v současné době 119 lidí, dalších 36 osob beze stopy zmizelo. Podle opozice jsou ve vážném ohrožení, hrozí jim stejný osud, který potkal Bulatova nebo zavražděného aktivistu Jurije Verbického. Údaje o počtu mrtvých se různí, podle policie zahynuli tři lidé, opoziční údaje jsou přinejmenším dvojnásobné. Bulatovův únos vyvolal v evropských zemích silné protesty. Evropská ministryně zahraničí Catherine Ashtonová prohlásila, že je zděšená známkami mučení spáchaného na Bulatovovi, a zacházení s kritikem vlády označila za nepřijatelné. Nabídku k léčení dostal Bulatov i od německého ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera. Dámy a pánové, to je zhruba popis toho, co se na Ukrajině děje. Jenom velmi letmý přehled, jak reagovaly některé osobnosti, jak jsem řekla, nejenom ze světa politiky, ale také ze světa médií. Na závěr svého úvodního slova bych chtěla říci, že jsem si velmi dobře vědoma toho, jak křehké je vstupovat do vnitřních záležitostí jiné země, a nemám v úmyslu, abychom se něco takového pokoušeli udělat. Abychom my řekli Ukrajině, co musí udělat, zda se přiklonit k řešení, které nabízí Evropská unie, nebo zda pro sebe nalezne řešení jiné. Ale co máme udělat, o tom jsem přesvědčena, jako demokratický parlament, který ctí práva občanů na to, aby mohli sdělit svobodně své názory bez toho, že budou vystaveni perzekuci, mučení, zavírání a vraždění, tak si myslím, že k tomu se postavit bezpodmínečně máme. Proto navrhnu Poslanecké sněmovně dva návrhy usnesení. Pane místopředsedo, v podrobné rozpravě to mám udělat, viďte?

Download XMLDownload textWaveform viewCreate Person name